Projekt Futuropolis představuje tříletý vývoj nové vzdělávací metody. Základní kámen metody tvoří kritická pedagogika, která je aktualizována pro potřeby současnosti o přístupy systémového myšlení a modelování budoucností. Projekt funguje pilotně na devíti základních školách, kde jej uvádí do praxe osmnáct pedagogů a pedagožek. Metoda FUTUROPOLIS staví na rovnocenném vztahu studujících a vyučujících, na jejich společné práci, ve snaze porozumět světu a sobě a posilovat kritickou naději v lepší svět. Jedním z hlavních výstupů Futuropolis je živá učebnice – veřejně přístupný web, s řadou textů, audií, videí, animací a dalších materiálů, vznikajícíh přímo pro účel šíření metodiky. 

www.futuropolis.cz 
Tým FUTUROPOLIS tvoří pracovní týmy NaZemi a Institut úzkosti.

SPÁNEK A SNĚNÍ

Zkusme se přiblížit stavu spaní, snění. V těle nám proudí proběhlé nebo neukončené události, tělo zpracovává podněty a vjemy, které nestihlo během týdne vstřebat. Nebraňme se únavě, přijměme ji. “Vědomí se kalí”, v hlavě cítíme teplo, zatímco končetiny jsou spíš chladné. Nedá se říct, zda bdíme nebo sníme, jsme ve stavu mezi. Postupně, velmi pomalu, putujme do spaní, do snění, nebo jiného stavu vědomí … Myšlenky a představy ztrácejí zdánlivou souvislost, ale získávají na živosti. Upíná se na ně nyní naše pozornost, protože naše analyzátory jsou už v tuto chvíli téměř vypnuty. Vydejme se na cestu, aniž bychom se někam přesouvaly.

Poslechněme si příběh. V tomhle příběhu je na jedné planetě hustý a rozsáhlý les, možná už poslední svého druhu. Síť tohoto lesa je tak hustá, že skrze ní nepronikne jediný sluneční paprsek. Jeho větve se proplétají, jeho kořeny spolu komunikují. Mezi stromy přes kořeny vedou klikaté a vzájemně propojené cesty. Země je vlhká a prostupná. Stromy zde rostou tak vysoké, jakoby se spojovaly s oblohou a braly si z ní potřebnou vláhu. Tenhle les je vámi a vy jste jeho součástí. 

Les je svět, ve kterém jsme všichni propojeni navzájem. Žijeme na jeho stromech, obýváme různá zákoutí,  žijeme v harmonii s lesem a naše životy jsou neoddělitelné od přírody, která je obklopuje…. Les nám umožňuje snít v pohybu, probudit se ve snu, sen sami ovlivňovat a propojovat se s druhými, kteří sní ve stejnou chvíli.  

Tiny pieces of info that hold power to change the outcome.

Mám zavřené oči, jsou na mě kladeny předměty různé tíhy, struktur. Cítím rozličně jejich tlak. Po čase začíná být tlak odstraňován, ale vlastně už nevím, zda na mě ještě nějaká “zátěž” leží. Tlaku jsem přivykla. Že je pryč zjistím, až když je odstraněn.

*

části těla, které nevidíme. asi už nejsou (fotografie, zrcadla)? jaký byl vztah k tělu bez zrcadla? bez foťáku? nebo jsou to spíš části, které vidíme, ale “nevidíme”? jaký je to pocit skutečně se vidět. 

*

jsem pozorovatel nebo pozorovaná?

*

vidět funkčnost není žádoucí.

*

kamera namířená na sochu. jaké to je být neustále pozorován?

jaké je místo v galerii, které vidělo nejvíc umění? depozitář? služební výtah?

pohybová čidla. co už je pohyb? jaký je bod zlomu mezi statičností a pohybem?

*

různé kategorie míst budovy. místa s přiznanou a skrývanou funkčností. příkazy, zákazy, povolení, doporučení. “pro průchodnost se nesmí nic odkládat.”

*

věta, kterou na workshopu vyřkl někdo jiný, ale zarezonovala se mnou: “styděla jsem se, že v prázdném veletržáku bylo slyšet moje boty.”

parafrázuju, jak si Caminhando  vyložila moje hlava s danou životní zkušeností v daný moment. tiny individual pieces of information that make all the difference and hold power to change the outcome.

VIDITELNÉ A NEVIDITELNÉ KOLOBĚHY V NÁS

Co všechno o čem se nemluví, co nevidíme, nevnímáme, neslyšíme je součástí kolektivního vzduchu, který dýcháme, vody, kterou pijeme? 

  • Představme si, že jsme, jako jednotlivci, průtokové systémy, či vodovodní sítě. Jak tyto naše systémy a sítě vypadají? Co z toho pro mne plyne? 
  • Co všechno naše tělesné systémy filtrují? Na jakých úrovních filtrujeme? Co vše námi protéká?

Domníváme se, že často disponujeme vybudovanými filtry, které ovlivňují to, jak vnímáme svět kolem sebe, vytahují nás z možnosti napojení na kolektivní metabolismus a schopnosti jej prožívat. 

Několik omezených příkladů z neomezené škály filtrů: 

  • Pomáhám a starám se o ostatní. Jsem tu pro vás! … Zachraňuju ostatní, abych nemusela řešit svoje traumata. (Filtr spasitele) 
  • Otevírá se mi kudla v kapse, když někdo zmíní “družstvo nebo kolektivní vlastnictví” 

nebo

Nechci aby se z mých daní vyplácely cikánům sociální dávky, můžou si za to sami, že nemaj peníze, maj se víc snažit! (Zděněné výklady světa) 

  • Já třídím, mám soláry a elektroauto, nejsem součástí problému… (Nevinnost) 

A jaké by mohly být naše vlastní filtry?

SOCIÁLNÍ BUBLINY

Co se se skupinou děje ve vztahu k vnějšímu prostoru, co se děje s námi jako jednotlivci a zároveň jako s členy*kami skupiny? S jakými skupinami se identifikujeme? Jakých skupin jsme součástí? Jakou dynamiku sledujeme, když někdo zůstává vně? A jak se cítíme uvnitř po nějaké době? Jak vnímáme otázku bezpečného prostoru? Nachází se uvnitř nebo vně?

  • Zamyslete se nad tím, v jakých sociálních bublinách se pohybujete. Podle čeho si je vybíráte? Nebo je to tak, že si ony částečně vybírají vás? Na základě čeho jste do nich byli přiřazeni?
  • Jak vám ve vašich bublinách je, jak se v nich cítíte? Máte pocit, že do nich skutečně patříte nebo jste se v nich ocitly omylem, náhodou? 
  • Nasazujete si do některých ze svých bublin masku? Měníte jazyk a způsob komunikace, to jak se oblékáte podle toho v jaké skupině se právě nacházíte? Jakou měrou vaše bubliny spojují a jakou naopak rozdělují? Vzniká mezi některými z nich rozpor, tenze? 

VIZE INSTITUCE

Představme si, že každá instituce je organismus a má tělo.Sedí organismu (Národní galerii) tělo (Veletržní palác), které využívá, obydluje? Jaký typ struktury takové tělo utváří, jaká je jeho anatomie, jaký je vztah mezi jeho orgány, částmi? Jaké jeho části jsou disfunkční, ucpané, hluché a jaké udržují tělo v chodu? 

Jak se můžeme učit od více než lidských organismů? Jaké modely fungování nám ukazují a v čem se z nich můžeme inspirovat pro individuální i kolektivní mody bytí? Jak by fungovala instituce-chobotnice nebo instituce - lišejník? Jaké to je vidět vlastní dech, jaké to je o něj pečovat? 

Krunýř

Spolu se mnou už teď jdou řasa, lišejník a krab poustevník a jejich vnímání je tu také… jsem jimi “dotknutá”. 

Krunýř mám odjakživa (jako asi každý?), hodně si ho zvědomuji. Dnes hodně cítím páteř. Dech a páteř spolu souvisí. Páteř je osou krunýře a je k němu přirostlá. Opírám se a tisknu ji na stěny, do rohů, prohýbám obratle podle zábradlí a s dechem proudí částečky dotýkaného - částečky paláce proudí mým oběhem.

Krunýř mám odjakživa. Myslím teď na to jak jsem jako dítě mnoho let na noc uléhala v korzetu, zdravotní pomůcce, která mi měla srovnat záda. Můj otec je ortoped, vyrábí pomůcky k rovnání. Pamatuji si jak odlévali můj trup do sádry, aby pro něj mohli tuhle pomůcku vytvořit. Měla jsem se i naučit cvičit a dýchat, ale nějak se na to zapomnělo, rovnalo se jen korzetem. Ten korzet mi svíral celý trup a určoval, kde končí nádech a výdech. Dlouho jsem v něm měla pocit bezpečí. Dával mi oporu. Byl mi už malý, ale pořád jsem v něm občas spala, nový mi nenechali udělat, zapomnělo se na to.

Teď tu chodím jako želva: páteř vyklenutou a citlivou. Hledám spojení s ostatními, kteří na sebe v tento moment berou tuhle identitu. Hladím je po zádech, zkouším na ně ťukat, i když vím, že ťukání je nepříjemné… potřebuji tuhle malou naléhavost, vznáším dotaz. Zkouším ťukat i na stěny paláce a dívám se na lidi a provoz na ulici. I želvy jsou samotáři, dlouhověké ostrovy. Jejich krunýř je citlivý, tedy i prostupný. 

JSEM! 

…co jsem?

HLEDÁNÍ

…kde jsem?

V prázdném prostoru, špinavé skořápce, schránce a necítím se tu dobře.

Zkusím využít schopnosti organismů a entit:

JSEM CHOBOTNICE

a dokážu koordinovat svá chapadla nezávisle na sobě. 

Jsem želva 

a před vnějším světem mě chrání krunýř, přes který cítím a vnímám, propouštím vnější svět.

Jsem krab poustevník

a dokážu se přizpůsobit vnějšímu prostoru a splynout s cizím, půjčeným, “osvojit se”.

JSEM MYCELIUM

a jsem úplně všude, vytvářím vazby, sítě, jsem neurčitá hmota, rozteklá, co obejme to opečuje a splyne, jsem skoro neviditelná. 

JSEM LIŠEJNÍK

a dokážu se naladit, napojit, být empatický, potřebuji druhého a jsem potřebný.

JSEM CHAMELEON

a davám najevo svoje emoce, pocity.

JSEM TETRA PRUHOVANÁ

a uvědomuji si své smysly v nesmyslu.

Zavři oči a prostě buď, tady a teď! 

JSI TO TY?

JSEM.

Chapadla x Organizace

Představ si tělo s osmi chapadly bez centrálního mozku. Představ si, že každé z chapadel se chce vydat určitým směrem: co se stane, když se každé z 8 chapadel bude chtít vydat jinam? Musí přesvědčit ostatní o své pravdě? Může se od nich odtrhnout: Můžou chapadla existovat a žít bez chobotnice? Za jakou cenu?

Představuji si chapadlo, které je neustále vláčeno ostatními, kteří věnují pozornost jeho potřebám. Představuji si také chapadlo, které nejlépe ví kudy kam a ostatní vláčí za sebou. Představuji si chapadlo, které se úzkostlivě snaží zajistit dohodu. Představuji si chapadlo…

Možná, že jsou si chapadla vědoma své propojenosti a navzájem cítí, co si způsobují. Díky vzájemnému respektu pak společně tvoří entitu o 8 identitách. To může být základní rozdíl mezi chapadly a zaměstnankyněmi galerie z různých oddělení, různých pozic a různého postavení, které se tu potkávají.

Průzkum paláce

Ponor do Rybího paláce proběhl bez komplikací. Cílem mise nebylo nic menšího než poznat bytosti, které jej ovládají a uvádějí do chodu. Po příchodu zjištěn nevyhovující stav. Izolované entity opanují pouze ten prostor, který jim byl vymezen vedením. Časem si však zvyklnou a setrvají v předem určených místech jako v Petriho miskách.

Dobrý den.

M.: „Dobrý den.“

Jak byste popsalo Vaše fungování zde?

M.: „Jsem tmelící prvek, spojnice. Dovedu přenášet informace všeho druhu, podporovat všechny části paláce i zásobovat je živinami. Cítím jeho bolest a umím poslat léčivé prvky kam je třeba.“

A jak to děláte, když jste tu uzamčené v jednom patře?

M.: „Prosím?“

Zajímá mě, jak naplňujete svůj potenciál v rámci Vaší instituce, když Vám zde není dán skoro žádný prostor.

M.: „Běžte pryč. S vámi se nebudu bavit.“

Mycelium

Snažím se udělat pohyb, kterého si nikdo nevšimne. Ležím na šedé podlaze. Nepatrný pohyb vyžaduje mnoho úsilí. Kontroluji se. Každý pohyb se mi zdá příliš velký, rychlý, trhaný. Postupně přijdu na způsob, jak pohyb zpomalit, zautomatizovat, zefektivnit. Organismy se přece vždycky pokoušejí o efektivitu. Ale já jsem unavená efektivitou. Ležím na zemi a vzdávám to. Zastavuji. Ale pohyb zastavit nelze. Moje bránice klesá a stoupá, to je život člověka. Stát se spórou je složité, být spórou je nemožné.

Chobotnice

Jsme čtyři, čtyři chapadla. Držíme se za prodloužené ruce, necítíme své kůže navzájem, ale jsme propojené provazem. Každá z nás se chvíli oddává a každá chvíli vede. Jsme k sobě vstřícné, pohyb je organický. Pulsujeme. Škoda, že moje rodina není taková chobotnice, napadne mě. Ale co kdybychom byly vnitřně rozpolcená chobotnice a každé chapadlo by mělo vlastní tvrdou hlavu? Kam bychom šly a s jakými pocity? Taková chobotnice někdy jsem.

Rybí palác

Teze: Veletržní palác je ryba, která se nesmířila s tím, že je ryba.

Ví už tahle instituce, že je ryba? Velká ryba, těžce stravitelná, fine dining pro několik gurmánů a gurmánek. Možná uvízla v pocitu kraba nebo koně. A teď se tváří, že je kůň - nezkrotný, svůj nebo naopak koňsky obyčejný. Pro koho tu je a jak prožívá své několikatělné bytí? Možná jí to řeknu. Že je ryba. Ale co když odpoví, že je kůň?

DEKONSTRUKCE INSTITUCE

Do jaké míry opakujeme sama sebe a jak se nám daří otevírat nové prostory?Co nás konzervuje a co nás aktivuje? Jaká je role institucí v procesu normování a oživování? Na koho instituce myslí, koho v sobě vítají a kdo nebo co je pro ně hrozbou - kdo je z nich vyloučen? Jak by vypadal recept na kolektivní konzervační nálev utvářený nastavením světa, ve kterém žijeme? Jak probudit tělo a jeho smyslové kanály - jak tělo znovu zapojit?      

Eva ako kontajner zmyslov počas prechádzky 

Ako znie môj hlas? V obrovskej miestnosti a v malom výťahu? Vonku alebo vo vnútri? 

Koľko krokov spravíš za 120 metrov

Procesuálna performance vrátničky, hlavnej veliteľky. Jej moc ma vždy privádza do rozpakov

Ako vysoko sa môžeš stratiť?

Čo je podo mnou. Koľko metrov podo mnou je stále Veletržní palác

A čo tu stálo pred tým? Na akej histórií stojíme? 

15:04

Redší vzduch – menej dychu 22 stupňov C

Únikový východ, Poezie ‘82

Všade tajné dvere, 2 rôzne smery úniku, rýchle kroky 

Prečo niektoré červené svetlo bliká a iné nie? 

Ženské bradavky

Kráčame cez Košice, nie cez Užhorod. Prečo?

A čo inak hĺbka priestoru? Hĺbka tela? Tretí rozmer, ktorý nikto nerieši.

Cítim tlak v ušiach 

Ako sa cítiš, keď sa ocitneš v plnom výťahu neznámych tiel?

Keď dýchate jeden vzduch, vydychujete jedna druhú?

Ako často sa vo verejnej budove dostaneš k hlavnému uzáveru vody?

 Instituce jsou vyhloubené mrtvé schránky

Práce je slepá ulice

V kyčlích je všechno

Když to přešlo v realitu,  

tak jsem si říkala, že na to nejsem ready

Máme v sobě hodně moudrosti

Ještě, že nemusíme vědomě trávit

PÁSMO NARUŠOVÁNÍ VYBUDOVANÝCH IDENTIT

Proč narušovat fasády našich pečlivě vybudovaných identit? A jak umožnit sobě i druhým fungovat aspoň dočasně mimo ně? Jaké masky nosíme, protože to naše okolí očekává a jaké masky nebo vrstvy čekají pod povrchem? Jak sami sebe vidíme, a jak nás vidí naše okolí? A co se stane, když se na chvíli oprostíme od své navyklé podoby? 

Výroba masek ve mně z počátku vzbudí děs. Nerada cokoli tvořím v přítomnosti jiných lidí. Přemýšlím nad institucí, která mě nejvíc ovlivňuje a nasazuje masku. Školství jasná volba – maska matky žáka se speciálně vzdělávacími potřebami a učitelka k tomu. Maska neutrality – vyžadovaná, podporovaná, někdy nutná, vždy a všude být nekonfliktně neutrální….Nutná výměna neutrality za respekt, porozumění, toleranci. 

Úleva v uvědomění, že nejsem nucena nosit masky v bublině svojí nukleární rodiny. Masky už jen využívám pro svůj osobní komfort při kontaktu s jinými lidmi. 

Bavilo ma prežívať ambivalentne naciťovanie svojho tela v priestore viacerých tiel a hľadanie spoločného rytmu, vs. nepríjemný pocit zdanlivej straty kontroly nad telom. Bavila som sa pri DIY vyrábaní masiek. Urážala ma forma a zároveň som sa detinsky tešila, čo bude nasledovať.  Uvedomiť si, že nosíme rovaké nepohodlné masky, aké to sú-pomenovať ich, podeliť sa o ne a symbolicky sa ich zbaviť …uvedomiť si ich zmysel/účel a to, že nie su nevyhnutné:).

Sedimentovalo to vo mne ešte niekoľko týždňov. Hnev, frustrácia, neochota prispôsobovať sa systému a vzorcom, ktoré nefungujú správne, hľadanie vhodnej formy na odkomunikovanie tejto novej energie svojim blízkym a študentom na kurzoch. Kriticky, otvorene, asertívne vstupovať do vzťahov, práce a tvorby. 

POHYB PROTI PROUDU ČASU

Rozhlédněme se. Před námi se rozprostírá výhled na útroby a živé tepny města. Ozývají se, dávají o sobě vědět. Nikde jinde se nám nenaskytne takový pohled do jejich vnitřku… 

Jaký je jejich rytmus? Vyhovuje našemu tělu? Jaký pohyb tyto tepny nabízí? Jaké to je být součástí takového stroje? Kde se v něm nacházíme? Chce se nám dolů do útrob stroje? 

A proč nemůžeme zůstat tady, nepřizpůsobovat se jeho rytmu? 

Vydáváme se na cestu proti proudu času, kdy každý náš krok představuje 10 000 let na cestě zpět. 

Uvědomme si oči našich předků, které nám dnes osvětlují zrak. Ruce, dědice dlouhého vývoje od prvních savců a primitivních primátů Jsme živým projevem hlubokého času. 

Moře ustoupilo, možná tady znova bude zase až za stovky milónů let, ale do sklaních škvír se zavrtali trilobiti a v písečných prohlubních uvízly lilijice.

Škola rozpouštění, imaginace a čeho ještě? Úplně jsem ten komplikovaný název vypustila. Nepamatuju si ani anotaci. Jenom  vím, že mi břinkla o srdce a krkavicí to chvění doputovalo až do mozku.

Až teď o mě začínají břinkat jednotlivá slova názvu. Rozpouštění. Břink. Aby se člověk mohl otevřít imaginaci, je třeba nejdříve rozpustit nánosy výchovy, vzdělávání, neotřesitelného vědomí toho, co je správně, a co ne, svého superega a sebepojetí. Kulturní plak. 

Děje se to právě teď. Setkání neznatelně započalo tento proces, který samovolně pokračuje dál.

Ne moc dlouho, na desetiletí zažraných vzorců jedna návštěva mentální hygieny nestačí. 

Ale když udělám vědomé „břink“, na chvíli se zase stanu alespoň trochu rozpuštěnějším já.

ŠKOLA IMAGINACE

“Škola rozpouštění - rozšiřování a propojování imaginace” se již dva roky odehrává každý měsíc jako pravidelná rozcvička našich smyslů znavených nastavením současného vzdělávání. 40 účastnic a účastníků… pokaždé na jiném místě…

Blog školy imaginace přináší otisky a ozvěny společné práce ve Škole imaginace a ohlédnutí se za prožitými zkušenostmi pohledem účastnictva.

Jaké smysly máme, jaké využíváme a jak  je můžeme aktivovat? Jaké to je poznávat prostředí a sebe navzájem mimo naše zautomatizované návyky? Jaký kreativní potenciál se uvolňuje na hranici naší komfortní zóny? 

To najdu. Nezabloudím. Vím, do čeho jdu. Uklidňuji se. Mám strach, že přijdu pozdě, tak přijdu moc brzo. Zvykám si na přítomnost lidí, zvykám si na dotyky. Neužívám si to, ale úzkost a strach jsou pryč. 

Déšť, který vydatně padal na údolí způsobil počáteční vhodné podmínky pro klíčení. Po prvním setkání dochází k bobtnání a oživování usušené tkáně. Semínko nemůže vzklíčit za krátkou dobu, ale klíčivost se prozatím jeví vysoká.

Paty kruhy

Kruh.

Prý.

Protože jediné, co vidím, jsou paty přede mnou.

A pocit.

Kruhu.

Kruhu pat.

Že na ty moje někdo skoro šlape, a tak uhýbám.

Nemůžu zastavit.

Dávám pozor, abych nešlapala na paty před sebou.

Paty chytají jednotný rytmus.

Běž!

Co je to “běž”? Pro paty relativní pojem.

Sleduju ty přede mnou  a věřím. Nejenom jim, ale všem patám, co zmateně hledají v relativnosti běhu.

Důvěra.

Dobíhá kruhem ke mně. 

Nemůžu zastavit.

Podkopla bych paty sobě.