Projekt Futuropolis představuje tříletý vývoj nové vzdělávací metody. Základní kámen metody tvoří kritická pedagogika, která je aktualizována pro potřeby současnosti o přístupy systémového myšlení a modelování budoucností. Projekt funguje pilotně na devíti základních školách, kde jej uvádí do praxe osmnáct pedagogů a pedagožek. Metoda FUTUROPOLIS staví na rovnocenném vztahu studujících a vyučujících, na jejich společné práci, ve snaze porozumět světu a sobě a posilovat kritickou naději v lepší svět. Jedním z hlavních výstupů Futuropolis je živá učebnice – veřejně přístupný web, s řadou textů, audií, videí, animací a dalších materiálů, vznikajícíh přímo pro účel šíření metodiky.
Centrum transformativního vzdělávání je formát realizovaný na vysokých uměleckých školách, který podporuje vytváření vnitřního „ekosystému” školy, rozvoj interdisciplinarity a implementaci nových a inovativních metod učení.
Cílem CTV je vývoj vzdělávacích kompetencí, komunikačních dovedností a kritického a systémového myšlení v pedagogickém procesu u akademických pracovníků a studujících.
Nabídka pro studující Centrum nabízí semináře a workshopy transformativního vzdělávání pro studující zaměřené na posílení resilience ve vztahu k současným a budoucím výzvám za využití aktivace smyslového vnímání, rozvíjení imaginace a kritického myšlení.
Spolupráce s vyučujícími Záměrem centra bude podpora propojování inovativní pedagogické praxe s uměleckou formou vyjádření. Individualizovaná spolupráce mezi centrem a vybranými akademickými pracovníky umožní hlubší zaměření na vztah pedagogické a umělecké formy práce a poskytne unikátní prostor k reflexi pedagogické práce v uměleckém kontextu.
Hnízdo forem transformativní pedagogiky Spolupráce s vyučujícími se promítně také do budování “hnízda forem transformativní pedagogiky” (educational turn) z umělecké praxe, grass root komunit a akademického prostředí napříč mezinárodním a domácím prostředím. Hnízdo bude fungovat jako jakýsi inkubátor metod senzorického učení, či živá učebnice, která bude nabízet sdílení a rozvíjení těchto forem k internímu užití v rámci instituce.
Ilustrace: Kristina Fingerlandová, Tomáš Vaněk
KRUNÝŘ č. 4. Křest pracovního sešitu a workshop pro děti na Kafkárně
Těšíme se na vás tuhle neděli 1.12. 2024 od 14:00 na křestu čtvrtého čísla pracovního sešitu Krunýř na Kafkárně!
Čeká nás malovací workshop pro děti i dospělé o rostlinách, půdních tvorech, motýlech a ptácích s Nikolou Brabcovou, bojovka v kafkárenských hvozdech, společné stávání se horami, opékání a vaření na ohni. Teple se oblečte ať s námi budete moct zůstat co nejdéle.
Krunýř č. 4 vznikal opět společně, ze spolupráce dětského a dospělého autorstva. Přístřeší a podporu nám tentokrát nabídla bývalá škola v Orlických horách, v současnosti Kulturní centrum Schule, které nám sloužilo jako společná pracovna i základna pro výpravy do terénu.
Děkujeme moc všem, kdo přispěli*y do tohoto čísla – všem hlasům a nápadům, které nás učily jinak se dívat, naslouchat i cítit. Děkujeme horám, lesům, potokům a mrakům, že nás nechaly projít i přiblížit se.
A těšíme se moc na vás kdo přijdete s námi toto číslo oslavit na Kafkárnu!
Váš Krunýř
Děkujeme moc všem, kteří a které se podíleli*y na tomto čísle: Nikola Brabcová, Vanda Čadková, Anežka Čadková, Rozárka Dafčíková, Dorota Dernerová, Johan Derner, Kateřina Fojtíková, Kazi Gilman, Pipa Zveibil Hrubá, Zuzana Jirsová, Tsipora (Cipi) Reshef Kera, Emil Kočí, Justýna Krčálová, Kateřina Ledínská, Magdaléna Ledínská, Michal Ledínský, Barbora Machová, Jindřich Neuwirth, Kačenka Neuwirthová, Vojtěch Neuwirth, Kamila Prouzová, Marek Šimák, Katka Šprincová, Zuzana Vepřeková, Jonáš Vidlička, Zeno Vidlička, Eva Volfová, Ondřej Všetička, Egon Wiesner, Jonathan Wiesner, Josefína Wiesnerová, Richard Wiesner, Adriana Řeháková
Redakce: Eva Koťátková Grafická úprava: Žofia Fodorová Jazykové korektury: Dagmar Pilařová Tisk: Kudla Werkstatt Produkce: Zlata Borůvková Vydal: Institut úzkosti a Kulturní centrum SCHULE
Čtvrté číslo pracovního sešitu vzniklo ve spolupráci s Kulturním centrem SCHULE, které získalo podporu Státního fondu kultury ČR a Nadační fond Škoda auto
Pracovní sešit vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky, hl. města Prahy a Státního fondu kultury ČR
Ruce do hlíny IV
O víkendu 23. a 24. listopadu budeme v Laboratoři živých forem sázet keře. Na pozemku bude zasazeno 38 keřů a šest popínavých růží v altánu. Vaše pomoc s výsadbou by proto pro nás byla opravdu důležitá. Na místě budeme každý den mezi 10 a 16 hod. a možná i déle - budeme mít k dispozici oheň, na kterém bude možné si také něco opéct.
Co je to Laboratoř živých forem a kde ji najdete? Laboratoř živých forem je název nově vznikající terapeutické zahrady Institutu úzkosti, kterou najdete mezi Zahradnictvím a Pavilonem 20. Kromě zahradní terapie a možnosti pravidelně zde nořit ruce do hlíny, ke které zveme všechny zájemce, zde vzniká zázemí pro kulturní program Institutu úzkosti. Odkaz na google mapy.
Realizováno za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a hl. města Praha. Za podporu také děkujeme Růže Pelcovi
Ruce do hlíny III
Opět vás s radostí zveme ke společně strávenému času v Laboratoři živých forem. Přijďte se podívat, jak se proměnila Laboratoř živých forem od jarní výsadby. Ještě pořád jsou zde v plném květu jiřiny, astry, krásenky, ostálky, šalvěje a další. Společně připravíme prostor pro nové rostlinky, budeme sázet a mulčovat a když budete chtít, tak si i povídat. V novém altánu Mnohohlas na vás bude čekat občerstvení. Předpověď počasí vypadá příznivě!
Přijďte za námi už tuto sobotu mezi 11:00 a 17:00 hod.
Velmi si vážíme toho, že zde spolu s vámi pomalu vzniká živá komunita, která se dokáže učit od rostlin. Těšíme se na všechna naše další společná setkání, i na vás, kteří*ré přijdete poprvé.
Realizováno za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a hl. města Praha.
Kroužek intersekce Sara Ahmed: Complaint!
Setkání Kroužku intersekce a společné čtení a sdílení úvodní kapitoly knihy complaint! nazvané “hearing complaint”.od Sara Ahmed v Laboratoři živých forem.
O autorce: Sara Ahmed je profesorkou feministických studií, která odstoupila ze své univerzitní funkce na protest proti genderově podmíněnému násilí vůči studujícím, ke kterému na její domácí univerzitě docházelo. Být “feminist killjoy” pro Saru Ahmed znamená oslavovat jiný typ radosti (joy): radosti, která pramení z kritiky toho, co světu škodí nebo co působí násilí.
O knize: V knížce “complaint!” (stížnost) přesně tohle dělá: píše, zviditelňuje a oslavuje hlasy ze své domovské univerzity, které se rozhodly prolomit ticho a promluvit o (genderově podmíněném) násilí, které je v instituci přítomné. Rozhodly se stěžovat si. A Sara Ahmed jejich stížnost oslavuje. V knížce “complaint!” Sara Ahmed tvrdí, že nejvíce se toho o moci a mocenských nerovnostech můžeme dozvědět od těch, které*ří si stěžují na její zneužívání (zneužívání moci). Podávat stížnost v rámci nějaké instituce nám podle Ahmed skvěle ukazuje, jak tato instituce funguje a pro koho funguje a pro koho naopak ne.' Odkaz na text
Přístupnost: Přístup na zahradu je bezbariérový, ale areál je mírně kopcovitý. V areálu PN Bohnice se nachází bezbariérové WC, jehož přístupnost se pokoušíme s nemocnicí vyjednat. Respirátory budou na místě za dobrovolný příspěvek. Pokud na sobě pozoruješ příznaky respiračního onemocnění, zůstaň prosím doma. Pokud chceš být opravdu solidární, udělej si 1-2 antigenní testy den předem a 1-2 další v den akce. Kdybys měl*a další nápady, jak setkání udělat přístupnější pro tebe nebo tvé blízké, neváhej se nám ozvat a poradit.
Txt a organizace: kroužek intersekce
kruh.intersekce@gmail.com
IG @kroužek.intersekce
Celoroční program Institutu úzkosti je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a hl. města Praha.
VEŘEJNÉ SLYŠENÍ ve věci přístupné kultury pro rodiče a děti
Pro koho je tu kultura? Kdo ze současného nastavení fungování kulturních institucí těží a na koho tyto instituce nemyslí a tedy vylučují? Jak mohou fungovat kulturní instituce tak, aby byly přístupné rodičům i dětem? Jaké konkrétní věci by se v nich musely změnit? Jaký dopad má (ne)přístupná kultura na náš osobní život - každodenní jednání i dlouhodobá rozhodnutí, která v něm děláme? A jaké vize fungování kulturních institucí si vůbec umíme představit? A proč se potřeba přístupnosti kultury pro rodiče a děti týká nás všech?
Cílem VEŘEJNÉHO SLYŠENÍ ve věci přístupnosti kultury rodičům i dětem je nahlédnout systémové bariéry, které často stojí v cestě dostupné kultury dětem i rodičům, ať už v pozici tvůrkyň a tvůrců, či publika, a zároveň sdílet osobní zkušenosti jednotlivců, či zástupců a zástupkyň organizací, kteří*é se pokoušejí přinášet možná řešení.
VEŘEJNÉ SLYŠENÍ je prostorem pro setkání aktérů a aktérek z různých oblastí, které spojuje osobní zkušenost a schopnost kritické reflexe v konkrétní oblasti. Tento formát umožňuje propojit hlasy, které se mohou navzájem inspirovat a motivovat k budoucím mezioborovým spolupracím.
VEŘEJNÉ SLYŠENÍ je 4 hodinové pásmo příspěvků, které mají rozmanitou podobu od od akademického textu přes volnou či osobní výpověď až po performativní, či jinak stylizovaný útvar.
Vystoupí: Alice Nikitinová, Anna Hořejší, Bára Šimková, Barbora Látalová, Hana Malaníková, Hana Polanská Turečková, Hana Puchová, Kača Olivová, Karina Kottová, Kateřina Čopjaková, Kateřina Fojtíková, Kateřina Vídenová, Magda Stojowská Jiřička, Marie Čtveráčková, Marika Smreková, Martin Tománek, Martina Dvořáková, Martina Johnová & Barbora Kropáčková, Martina Pachmanová, Martina Smutná, Mothers Art Lovers, Oldřich Bystřický, Tadeáš Polák, Táňa Vozková, Tanz und Elternschaft, Tereza Stejskalová, Tereza Vohryzková, Zuzana Štefková a další… — Harmonogram VEŘEJNÉHO SLYŠENÍ (přesný line-up zveřejníme týden před akcí) 16:00-16:30 check-in 16:30-20:30 Veřejné slyšení 20:30-21:30 check-out
Během události bude zařízené BEZPLATNÉ HLÍDÁNÍ DĚTÍ Událost je organizována Studiem ALTA a Institutem úzkosti (IÚ) jako součást PARENT-FRIENDLY CULTURE: Symposia přístupnosti (1. - 3. 10. 2024). ➵ https://fb.me/e/2yxBUs0p6
Událost je organizovaná Studiem ALTA a Institutem úzkosti
Symposium přístupnosti vzniká v rámci projektu On Mobilisation podpořeného z fondů Kreativní Evropy, Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR a díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti.
Celoroční program Institutu úzkosti je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a hl. města Praha.
V září se opět po létě otevírá Laboratoř živých forem v areálu Bohnické psychiatrické nemocnice.
Laboratoř živých forem opět zve do areálu Bohnické psychiatrické nemocnice. Během září vyroste na pozemku zahrady nový dřevěný altán s názvem MNOHOHLAS z dílny berlínské architektonické skupiny RAUMLABORBERLIN, který zde ve čtvrtek 26.9. slavnostně otevíráme.
U příležitosti jeho otevření tu na vás čeká program, zaměřený na formy společné tvorby:
Od 14:00 do 18:00:ílna háčkování, pod vedením umělkyň Marie Tučkové a Marty Májové. Dílna je vhodná také pro úplné začátečnictvo!
Od 18:00 do 19:00: Axel Timm - hlavní autor návrhu Mnohohlasu a člen skupiny raumlaborberlin - vypráví o tvorbě v uměleckém kolektivu (proběhne v AJ)
Od 19:00 do 20:00: zazpívá ženský sbor Lada milostné a pracovní písně z Moravy a Slovenska
V případě vhodných podmínek se můžete těšit také na večerní oheň.
Co je to Laboratoř živých forem a kde ji najdete? Laboratoř živých forem představuje mentální i fyzický prostor pro tvorbu, rozvíjení imaginace, zapojování smyslů a práci s jinými příběhy. Definujeme ji jako kolektivní prostor, otevřený každému bez rozdílu: těm, kteří nemají běžně příležitost “zanořit ruce do hlíny”, těm, kterým chybí tvorba, inspirativní prostředí, kolektivní činnost a mezioborová setkání, těm, které zajímá, jak jde propojit péči o zahradu s uměleckými, performativními, vzdělávacími a výzkumnými formáty, ale i pacientům léčebny, kterým nabídne terapeutické workshopy i kreativní zázemí. Prostor Laboratoře nám umožní zaměřovat se na proces stejně jako na dílčí výsledky, věnovat se podobám mezilidské, mezidruhové péče i péče o okolní prostředí, a kombinovat praktické, smyslové, i umělecké aktivity a formáty. Jedná se o nově vznikající terapeutickou zahradu Institutu úzkosti, kterou najdete mezi Zahradnictvím a Pavilonem 20. Odkaz na přesnou lokaci v mapách. Kromě zahradní terapie a možnosti pravidelně zde nořit ruce do hlíny, ke které zveme všechny zájemce a zájemkyně, zde vzniká zázemí pro kulturní a umělecký program Institutu úzkosti.
Raumlaborberlin je umělecko-architektonická skupina se sídlem v Berlíně. V roce 1999 ji založili*y Andrea Hofmann, Axel Timm, Benjamin Foerster-Baldenius, Francesco Apuzzo, Jan Liesegang a Markus Bader. Raumlabor se nepovažuje za tradiční architektonické studio, ale spíše za otevřenou skupinu složenou z lidí působících v oblasti architektury, urbanismu, krajinné architektury a výtvarného umění. Na svých projektech často spolupracují s lidmi s expertízou v jiných oborech: scénografii, filmu, hudbě, etnologii a sociologii.
Marie Tučková pracuje v médiích textu, videa, kresby, písňové tvorby, živé performance a instalace; ve své tvorbě zkoumá politiku naslouchání, hierarchii hlasů, polyfonii, různé formy spolupráce a překrývání politického a básnického jazyka. Upozorňuje přitom na souvislosti mezi vykořisťováním přírody a ženskými a queer těly. Její práce je založena na dlouhodobém výzkumu, na spolupráci a na improvizaci jako nekonečné zkoušce.
Lada je pražský ženský kolektiv, který se věnuje vokální interpretaci moravského a slovenského folkloru. Soubor vznikl v roce 2015, ale jeho podstata vychází z hlubokých přátelských vztahů sahajících až do poloviny 90. let a ze společných zkušeností v dětském pěveckém sboru. Repertoár, který tvoří především písně ženského charakteru – balady, milostné a s motivy přírody, je pečlivě vybírán členkami z jednotlivých regionů a zpracováván s respektem k charakteru folklorního projevu a místním tradicím.
Za podpory: Národní plán obnovy, Ministerstvo kultury České republiky a Hlavní město Praha a Česko-německý fond budoucnosti,
Spolupráce: rezidenčnímu prostoru Ovenecká 33
Ilustrace: Kristina Fingerland
Laboratoř živých forem
V Laboratoři živých forem se mísí příroda i kultura; jsou zde zviditelňovány životní procesy a cykly; vyjevují se tu příčiny (kořeny) i důsledky (stonky a květy); vyzdvihuje roli péče, aniž by byla krocena divokost; je to prostor pro všechna těla a hlasy bez rozdílu, aniž by musela být nálepkována; není tu třeba mluvit, abychom si rozuměli; rozvíjí mezidruhovou komunikaci; ožívají zde smysly, které dlouho spaly; je místem úkrytu i setkávání v době mnohačetných krizí. Prostor Laboratoře živých forem je jakousi puklinou v městském kontextu, skrze kterou začne pomalu uvolňovat semínka naděje-plných příběhů. Děkujeme Loukykvět.
Co nás v blízké době čeká? Zářijová rezidence berlínského kolektivu raumlaborberlin, který pro Laboratoř navrhne a zrealizuje specifickou přírodní architekturu v podobě altánu, který bude sloužit jako bezpečný prostor a zázemí k různorodým performativním událostem a setkáním. Konstrukce bude veřejnosti představena 26.9.2024 během celodenního živého programu za účasti autorstva.
Kde Laboratoři živých forem najdete? Prostor Laboratoře najdete v areálu PN Bohnice, mezi zahradnictvím a pavilonem 12 (nedaleko od socioterapeutické farmy).Odkaz na google mapy.
Realizováno za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a hl. města Praha
LES: Čas na špičkách jehličnanů
Stejně jako v minulých ročnících Institut úzkosti připravil pro sympozium program Dětské lesní skupiny, tentokrát ve spolupráci s Nikolou Brabcovou. Společně se učíme od lesa, vydáváme se na cestu časem, posloucháme celým tělem, čteme z půdy nohama, kreslíme kořeny, vyprávíme si, společně sníme.
Dětská lesní skupina
Naše oči nevidí, v co se kapka vody přeměnila, ale to neznamená, že zmizela. Co se zdá, že zaniká začne znovu a jinak. Jsem průvodce časem a ukážu ti, jak se všechno neustále mění:
Budeme sestupovat lesem po cestě dolů, od lidských obydlí, přes otisky zkamenělých rostlin a živočichů směrem k prvnímu moři.
Budeme procházet celou smyslovou krajinou, zapojovat skrytá čidla na našich tělech.
Budeme poslouchat jak stromy šeptají, ucítíme možná jejich vůni, uslyšíme je rukama.
Budeme zkoumat les jako síť, kde jsou všichni se svým okolím propleteni a všichni se navzájem potřebují: zvířata nemohou být bez rostlin a rostliny bez zvířat.
Budeme splývat s lesem a jeho obyvateli: hávnatkou, pukléřkou, vousatcem, stínkou, běžníkem.
Budeme si vyprávět příběhy o čase zapsaném ve vrstvách pod našima nohama, naučíme se hrát tiché melodie, připravovat barvy z červené půdy a malin, vidět jemná vlákna, která vše propojují.
Budeme tu dohromady i každý a každá zvlášť.
Budeme lesem, vůní, kapkou vody.
Těšíme se na tebe, na vás!
Projekt je financován z Fondů EHP 2014-2021 v rámci programu Kultura, Evropskou unií – Next Generation EU, Národním plánem obnovy, Ministerstvem kultury, Magistrátem hl. města Prahy, Státním fondem kultury, Office for Contemporary Art Norway (OCA) a městem Oslo.
Celoroční program Institutu úzkosti je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a hl. města Praha.
foto: Markéta Sasinková Chomová
Bienále Ve věci umění: Vytrhnout nemoc z kořenů
Odpolední a večerní program ve stínu stromů v Laboratoři živých forem Institutu úzkosti a v kavárně V. kolona, zaměřený na duševní zdraví (nejen) farmářstva.
Událost se zaměřuje na politickou ekonomii zdraví. Jak souvisí proměna těla ovlivněného nemocí a vyčerpáním s podmínkami života v kapitalismu? Jaký je politický kontext, který ze zdraví dělá zboží a normalizuje v řadě západních zemí neadekvátně vysoké ceny za léčiva a péči? Ač řada aktivistů a aktivistek v kontextu tělesného zdraví a postižení požaduje plný přístup ke zdraví, nás zajímá, jak se může špatné zdraví stát společnou půdou pro boj proti vykořisťování. Jak se může nezdravý a vyčerpaný člověk organizovat a stávkovat? Akce je rozdělena do dvou částí: první část se zaměřuje na duševní zdraví – vyhoření a deprese, které jsou v podmínkách pozdního kapitalismu stále častějším symptomem. Jelikož hrabání se v hlíně uzemňuje, Institut úzkosti zve návštěvnictvo události, pomoct se postarat o záhony a trochu plevelit, zalévat nebo mulčovat. Institut úzkosti také představí kontext své zahrady a své praxe.
foto (c) Kajetán Adler Jablonský
Celoroční program Institutu úzkosti je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a hl. města Praha.
Zahájení festivalu M³ / Umění v prostoru
Festival m3 / Umění v prostoru a Institut úzkosti srdečně zvou na osmý ročník festivalu, který nese název NEVIDITELNÉ MĚSTO. Můžete se těšit na hudební workshopy pro děti i dospělé, happeningy v parku, sledování realizace nástěnných maleb ve veřejeném prostoru a procházky s průvodci a průvodkyněmi z oblasti umění, vědy a vzdělávání.
Pro letošní festival se vybrala lokalita Rajské zahrady v Praze. Motivací byla především sociální, urbanistická a krajinná skladba této městské části s pozůstatkem vesnického jádra, s panelovou zástavbou a příměstskou přírodou i divočinou.
20. 6. 2024 proběhlo zahájení festivalu s projekty a uměleckými realizacemi od architektonického studia MAK!, kolektivu Prádelna, Martiny Drozd Smutné a Elišky Fialové, Anny Ročňové a Jana Boháče a hudebního kolektivu Synth Library.
Další část programu bude probíhat převážně v září a to se k výše zmíněným umělcům přidá se svými projekty ještě Tereza Silon ve spolupráci s Leou Kiefer či Lucií Králíkovou.
Více informací o umělcích a jejich realizacích můžete nalézt na webu festivalu a dalších sociálních sítích.
Laboratoř živých forem a 1111 rostlinek / Nořit ruce do hlíny I
Děkujeme vám všem, které*ří jste v Laboratoři živých forem (zahradě IÚ) pomohli*y zasadit všech 1111 sazeniček do čerstvě připravených záhonů. Pomalu se tu zabydlují všechny agastasche, astry, chrastavce, divizny, hrachory, hyacintovce, marulky, monardy, máky, rdesna, rozrazily, sadce, slézy, zlatobýly, zápleváky, řebříčky, řetězovky, šalvěje, šanty, česneky, jiřiny, ale i množství rozličných semínek.
Velmi si vážíme toho, že zde i navzdory občasným deštovým přeháňkám začala pomalu vznikat živá komunita, která se dokáže učit od rostlin a nořit ruce do hlíny. Těšíme se na všechna naše další společná setkání, ale i na vás, kteří*ré se sem poprvé teprve chystáte.
Během sázení proběhne také první redakční setkání k přípravě čtvrtého čísla pracovního sešitu Krunýř.
Děkujeme také květinářství Loukykvět, bez kterého by nebylo co sázet.
Realizováno za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a hl. města Praha.
STUDIO PORUCHA
Představujeme nový projekt o životě lidí s “jinakostí” v “normálním” světě, ve kterém nabouráváme témata “jinakosti” a “normality”.
Přestože velká část z nás má s jinakostí, nebo postižením, zkušenost vlastní, či přenesenou skrze naše blízké, lidí, které máme rádi, žijeme s ni a blízko nich – tzv. postižení zůstává jinakostí, která společnost znepokojuje, děsí, a snad i odpuzuje.
Proč si většina z nás myslí, že lidé s postižením by stejně raději chtěli být „normální“, zdraví, symetričtí, stejně by raději nebyly autistkami, nežily by s chronickou bolestí, neměli by HIV, či jejich dítě by nežilo s Downovým syndromem? Proč si většina z nás myslí, že když lidé potřebují medikaci, lékařskou péči či osobní asistenci, znamená to, že jejich život je smutný, omezený, tragický, zkrátka takový, který bychom nikdy rozhodně nechtěli žít? Proč se dojímáme u filmů, které nám pořád dokola, jako trháky Million dollar baby, Hlas moře, nebo Než jsem tě poznala, vysvětlují, že je lepší nežít, než žit v těle, které se nehýbe, které potřebuje péči ostatních?
Více o spolupráci...
Zde najdete více o těch, kdo se na podcastu podíleli*y:
Matěj Čipera je od mala jsem neslyšící a pracuji jako vedoucí Tichých zpráv pod organizací Tichý svět - chráněná pracoviště. Taky pracujé jako lektor znakového jazyka a neslyšící tlumočník, apod. Jeho koníček je řízení auta, cestování a práce :-). Má rád psy a kočky.
Karolína Chovancová se pohybuje se na elektrickém vozíku, to jí ale nebrání žít naplněný život. Občas se jí prý připlete do cesty nějaká bariéra jako třeba schody nebo úzké dveře. Musí si pak hledat jiné cesty. Má skvělého manžela a malého synka. Žije na vesnici, kde buduje permakulturní sídlo. Chce žít udržitelně. Práci si tvoří sama. Zabývá se koučováním a pomáhá lidem být silnější a spokojenější. Více o ní najdete na: www.permaraj.cz
Zuzana Kašparová je spoluzakladatelkou feministického projektu Vyhonit ďábla a lektorkou. V nedávné době společně s Jakubem Strouhalem vydali podcastovou sérii o mladých a nemocných Postíže. Spolukoordinuje aktivistický projekt pro mladé Akumulátor, učí na UK předmět Interkulturní kompetence, lektoruje SexEd pro Konsent, trénuje tanec a občas někde publikuje nějaký článek. Baví jí se tulit s partnerem, kamarádit se a číst si třeba ve vlaku. Společně s několika lidmi v poslední době pracují na tvorbě crip klubíku, kde se setkávají lidé, kteří už mají dost ableismu. Myslí si, že budoucnost je feministická nebo žádná.
Kateřina Kolářová se dlouhodobě se věnuje studiu společenských imaginací jinakosti a postojům k „postižení“, mechanismům exkluze, feminismu, queer a crip utopiím. Kateřina vyučuje na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Její novější práce se věnují bio-sociálním rozměrům metabolismu, vztahu jídla a „postižení“ a ekologickým rozměrům trávení. Je mj. autorkou antologie Jinakost – postižení – kritika: Společenské konstrukce nezpůsobilosti a hendikepu, či monografie Rehabilitative Postsocialism: Disability, Race, Gender, and Sexuality and the Limits of National Belonging.
Pavla Kovaříková je poradkyně, lektorka v tématech života a matka Marty a Míši. Narodila se s vrozeným glaukomem, v dětství měla zbytky zraku, od 15 let je zcela nevidomá. Vystudovala překladatelství a tlumočnictví na Univerzitě Karlově, v USA psychologické poradenství. Možná ji budete znát díky jejím úspěchům na paralympiádě v disciplíně v běhu na středních tratích a běžeckého lyžování, nebo díky její výtvarné tvorbě. Pavla se zhruba dvacet let szabývá vedením zážitkových a vzdělávacích programů pro nejrůznější cílové skupiny z řad vidících – kdysi v rámci bývalého Institutu základní rehabilitace zrakově postižených při UK a sdružení Okamžik, nyní pod hlavičkou Rozhledny. Spolupracuje s Asociací rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých, Sociálně právní poradnou SONS a Tyfloservisem, o.p.s.
anna řičář libánská (ona/její) je anarcho neurodivergentní feministka a aktivistka, která momentálně dělá doktorát na FF UK na iberoamerikanistice - a to konkrétně na téma reprezentace původního obyvatelstva tzv. Amerik v české populární kultuře a imaginaci v letech 1948 až 1989. Hodně jí taky baví teorie genderu, reflexe kolonialismu a zkoumání různých typů sociální jinakosti. Kromě psaní dizertace se věnuje též dalším akademickým aktivitám, který ji zabírají většinu času. I ve volném času hodně čte, a to tak moc, že s Eljou Plíhalem pořádá pravidelná kolektivní čtení Kruh intersekce. Angažuje se v Mad pride a taky se snaží šířit na sociálních sítích povědomí o sexuální práci. Ráda se obklopuje rostlinami, chodí do galerií a do přírody a (marně) se snaží naučit hrát na syntezátory. Velkou část dne tráví kromě četby taky denním sněním.
Elian Poslední / bude doplněno
Jitka Rudolfová / bude doplněno
V podcastu zaznívá řada termínů, které se snažíme vysvětlit přímo v jednotlivých epizodách, přesto si pro dovysvětlení řady z nich pomáháme slovníčkem, který jsme pro naší společnou práci vytvořili*y. Stejně tak je pro nás důležité zpřístupnit vám zdroje, ze kterých jsme čerpali*y. Zdroje i slovníček si otevřete pomocí PDF na konci textu. K obsahu epizody je také možné přistoupit pomocí přepisu, který najdete v PDF v podrobných informacích k jednotlivým epizodám.
Více o jednotlivých epizodách podcastu...
Epidoza 1: Úvod
V prvním díle představíme jednotlivé host*ky podcastu a nastíníme, o čem to celé bude. Čeká nás společné prozkoumání toho, jak lidé s “postižením” či jinou zkušeností světa, utvářejí vlastní kulturní imaginace a narace, vztahy vzájemné podpory, ale i zdánlivě banální každodenní praxe, které napomáhají překonávat a přežít institucionální exkluzi, bariéry a ableistickou nadřazenost.
Epizoda 2: "Já si to užiju": všední život ableismu a bariér
"Copak se můžu považovat za rovnoprávnou, když se musím cítit vděčná za bezbariérovou toaletu?” Judith Heumann
V tomto díle podcastu se věnujeme bariérám a každodennímu potýkání se s překážkami, komplikacemi a nepochopením, které některým z nás stojí v cestě k dobrému životu a rovným životním možnostem. Pro název této epizody jsme si vypůjčili*y slova Pavly Kovaříkové „Já si to tu užiju“, které zachycují nejenom nezlomnost lidí, kteří těmto otravným překážkám čelí, a jim na truc si život umí užít. Odhodlání „si to tu užít“ je ironické přeznačení všech těch mediálních medailonků pomyslných hrdinů a hrdinek, které nejčastěji začínají větou „navzdory svému postižení“ ten, ta či oni, dokázali*y velké věci. Navrhujeme proto číst Pavlina slova Já si to užiju následovně: „navzdory obtěžujícím překážkám, a vylučující neinformované společnosti, si to tu užiju.“
“Otevírá to ve mně nějaký úplně nový kreativní pukliny, začínám si vymýšlet svoje narativy, abych se cítila líp, protože mi nic jiného nezbývá, protože reprezentace neexistuje." Zuzana Kašparová
V tomto díle se budeme věnovat kulturní imaginaci a jejím limitům. Chceme se dotknout toho, jakým způsobem příběhy, pohádky, kulturní paměť nedává prostor a zneviditelňuje zkušenosti lidí s postižením. Ptali*y jsme se proto Anny, Eliana, Jitky, Karolíny, Matěje, Pavly a Zuzany, zda měli*y jako děti, během dospívání nebo v současnosti, nějaké obrazy v kultuře, se kterými se mohli*y identifikovat. Zda hledali*y příběhy lidí, kteří by se pohybovali*y, kteří by komunikovali*y jako oni*y, a co jim případně umožňovalo se s některou postavou propojit nebo identifikovat. Dostaneme se také k tomu, jak naše hostky a hosté příběhy a kulturní narativy přepracovávají, hravě otáčejí. Zjistíme, kde hledají možnosti změny a imaginace jiné a snad inkluzivnější budoucnosti.
Epizoda 4: „Těžko se mi hledaj slova, který bych si mohla zabydlet"
„Často se setkáváme s pojmem hluchoněmí, což je termín, který se opravdu nehodí. My opravdu neslyšíme, ale neznamená to, že nemůžeme mluvit, nejsme němí.“ (Matěj Čipera)
Jak zdvořile, citlivě a s respektem mluvit o jinakosti a tzv. postižení? Jak lidi s postižením neurazit? A existují vůbec nějaká správná označení? V další čtvrté epizodě Studia Porucha se bavíme například o tom, kde hledat inspiraci při tvoření citlivého a jinakost respektujícího vyjadřování. Poslechněte si, jak skrze jazyk můžeme přetvářet sociální vztah „postižení“.
Diagnóza má obrovskou moc. Může nám poskytnout přístup k životně důležitým lékařským technologiím nebo nás zahanbit, může nám odhalit cestu ke snížení bolesti nebo nás institucionalizovat – dostat do ústavu. Otevírá dveře i je pevně zabuchuje. Diagnóza některé bolesti legitimizuje jako skutečné, jiné označuje za psychosomatické nebo předstírané. Poslechněte si pátý díl, ve kterém otevíráme dveře do světa diagnóz. Opět s Kateřinou, Karolínou, Annou, Elianem, Jitkou, Matějem a Zuzanou.
Epizoda 6: Postížistvo a ne/možnosti crip aktivismu
Co jsou bariéry, které v českém prostředí brání vytvoření širšího hnutí lidí s postižením? V posledním díle podcastu se bavíme o možnostech i úskalích současného crip aktivismu a důležitosti vzájemné podpory a propojování.
Projekt je realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Manuál kvíření jazyka českého
Jazyk, kterým mluvíme, a slova, která používáme, výrazně ovlivňují způsob, jakým uvažujeme o sobě a o světě.
Představujeme Manuál kvíření jazyka českého, sbírku textů, které se zabývají tématem genderově inkluzivní češtiny, jejími formami a otázkami spojenými s jejím užíváním v různých kontextech (běžná komunikace, překlad, matriky, atd.). Texty jsou výsledkem autorů*ek tvůrčí práce pracovní skupiny zaměřené na kvíření českého jazyka, která vznikla před dvěma roky. Cílem práce skupiny bylo vyvíjet nové formy nebinární češtiny a mapovat ty stávající. Nyní sdílíme výsledek.
Jednotlivé texty autorů*ek Manuálu kvíření jazyka českého publikujeme v elektronické formě. K přečtení je najdete na našem webu.
Tištenou verzi si můžete vyzvednout na křtu 28. 2. 2024 v galerii Petrohradská (více informací o události najdete v příspěvku zde na webu). Je možné ji po domluvě také předat či zaslat poštou. Pokud máte o výtisk zájem, napiště nám na iu@institutuzkosti.cz.
Za jedinečné zpracování vizuálu Manuálu vděčíme ilustrátorce Eli Socnevě, za grafiku díky Jozefu Mrvovi.
Fotodokumentace (c) Karolína Matušková)
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
Pojďte s námi diskutovat o možnostech nebinární češtiny k příležitosti vydání tištěného zinu Manuálu kvíření jazyka českého.
Pravidla českého jazyka jsou komplexní a binarita jimi prorůstá. Jazyk nelze chápat staticky - podléhá vývoji, kterým jako společnost procházíme. Může stejně tak dobře vyčleňovat a reprodukovat nebo utvářet nové nerovnosti, jako generovat prostor pro všechny. Pokud češtinu používáme, spolupodílíme se na jejím vývoji a možné proměně.
Přijďte spolu s amerikanistkou Jamie Rose, lingvistkou Janou Valdrovou, překladatelem Toby Wehlem a za organizaci Trans*parent také s Matty Oaksem diskutovat o důležitých otázkách spojených s kvířením češtiny. Společně se pokusíme uchopit, jakým směrem se v současnosti vývoj kvíření češtiny ubírá a to nejen v queer kontextech a komunitách, ale i mimo ně.
Kam v současnosti směřuje kreativní práce s jazykem a s jakými problémy se v rámci experimentování s různými formami potýkáme? Jaké prostředky ke kvíření čestiny v současnosti máme k dispozici? Kde narážíme na limity struktury samotného českého jazyka? Počítají instituce s kvířením češtiny? A jak funguje strach z nových a nezvyklých forem a jak s ním pracovat?
Začátek diskuze 19:00 v prostoru galerie Petrohradská (místnost za kavárnou)
Konec 21 : 00
Na místě bude k dispozici zdarma drobné občerstvení a širší nabídka občerstvení k zakoupení přímo v kavárně
Po diskuzi proběhne křest zinu Manuálu kvíření, který bude na místě k prodeji za zvýhodněnou cenu 100,- Kč
Autorský tým Manuálu kvíření jazyka českého tvoří Jamie Rose, Jana Valdrová, Tiby Wehle a Singularis. Naším společným přáním je, aby tento manuál sloužil jako prostředek k rozhýbávání stojatých vod, ve kterých se čeština pohybuje, a posloužil jako další malý krůček na cestě k postupnému opouštění pozice strážce binárního vnímání světa.
Manuál vyšel za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a hl. města Praha.
ŠKOLA IMAGINACE
“Škola rozpouštění - rozšiřování a propojování imaginace” se již dva roky odehrává každý měsíc jako pravidelná rozcvička našich smyslů znavených nastavením současného vzdělávání. 40 účastnic a účastníků… pokaždé na jiném místě…
Blog školy imaginace přináší otisky a ozvěny společné práce ve Škole imaginace a ohlédnutí se za prožitými zkušenostmi pohledem účastnictva.
Jaké smysly máme, jaké využíváme a jak je můžeme aktivovat? Jaké to je poznávat prostředí a sebe navzájem mimo naše zautomatizované návyky? Jaký kreativní potenciál se uvolňuje na hranici naší komfortní zóny?
To najdu. Nezabloudím. Vím, do čeho jdu. Uklidňuji se. Mám strach, že přijdu pozdě, tak přijdu moc brzo. Zvykám si na přítomnost lidí, zvykám si na dotyky. Neužívám si to, ale úzkost a strach jsou pryč.
Déšť, který vydatně padal na údolí způsobil počáteční vhodné podmínky pro klíčení. Po prvním setkání dochází k bobtnání a oživování usušené tkáně. Semínko nemůže vzklíčit za krátkou dobu, ale klíčivost se prozatím jeví vysoká.
Paty kruhy
Kruh.
Prý.
Protože jediné, co vidím, jsou paty přede mnou.
A pocit.
Kruhu.
Kruhu pat.
Že na ty moje někdo skoro šlape, a tak uhýbám.
Nemůžu zastavit.
Dávám pozor, abych nešlapala na paty před sebou.
Paty chytají jednotný rytmus.
Běž!
Co je to “běž”? Pro paty relativní pojem.
Sleduju ty přede mnou a věřím. Nejenom jim, ale všem patám, co zmateně hledají v relativnosti běhu.
Důvěra.
Dobíhá kruhem ke mně.
Nemůžu zastavit.
Podkopla bych paty sobě.
Projekt Škola imaginace je realizován za finanční podpory Národního plánu obnovy Ministerstva kultury ČR a Evropské unie.
POHYB PROTI PROUDU ČASU
Rozhlédněme se. Před námi se rozprostírá výhled na útroby a živé tepny města. Ozývají se, dávají o sobě vědět. Nikde jinde se nám nenaskytne takový pohled do jejich vnitřku…
Jaký je jejich rytmus? Vyhovuje našemu tělu? Jaký pohyb tyto tepny nabízí? Jaké to je být součástí takového stroje? Kde se v něm nacházíme? Chce se nám dolů do útrob stroje?
A proč nemůžeme zůstat tady, nepřizpůsobovat se jeho rytmu?
Vydáváme se na cestu proti proudu času, kdy každý náš krok představuje 10 000 let na cestě zpět.
Uvědomme si oči našich předků, které nám dnes osvětlují zrak. Ruce, dědice dlouhého vývoje od prvních savců a primitivních primátů Jsme živým projevem hlubokého času.
Moře ustoupilo, možná tady znova bude zase až za stovky milónů let, ale do sklaních škvír se zavrtali trilobiti a v písečných prohlubních uvízly lilijice.
Škola rozpouštění, imaginace a čeho ještě? Úplně jsem ten komplikovaný název vypustila. Nepamatuju si ani anotaci. Jenom vím, že mi břinkla o srdce a krkavicí to chvění doputovalo až do mozku.
Až teď o mě začínají břinkat jednotlivá slova názvu. Rozpouštění. Břink. Aby se člověk mohl otevřít imaginaci, je třeba nejdříve rozpustit nánosy výchovy, vzdělávání, neotřesitelného vědomí toho, co je správně, a co ne, svého superega a sebepojetí. Kulturní plak.
Děje se to právě teď. Setkání neznatelně započalo tento proces, který samovolně pokračuje dál.
Ne moc dlouho, na desetiletí zažraných vzorců jedna návštěva mentální hygieny nestačí.
Ale když udělám vědomé „břink“, na chvíli se zase stanu alespoň trochu rozpuštěnějším já.
Cesta za podobou zahrady IÚ
V roce 2024 měníme naše fungování a přesouváme se do fyzického prostoru, kterému zatím říkáme Zahrada IÚ, a který bude sídlit v areálu Bohnické psychiatrické nemocnice na Praze 8.
Zveme vás na první společnou procházku po pozemku budoucí Zahrady IÚ společně se zahradní architektkou Soňou Malou. Společně zmapujeme prostředí a zamyslíme se nad nad prvky, které by v zahradě neměly chybět a nad flórou, která by měla v zahradě zapustit své kořínky.
Pro společnou cestu na místo se setkáme v 13:45 uvnitř areálu za hlavním vstupem do PN Bohnice. Nebo se k nám můžete přidat kdykoliv mezi 14:00 - 16:00 přímo na pozemku mezi zahradnictvím a pavilonem 12, nedaleko od socioterapeutické farmy (v zadní části areálu PN Bohnice). V případě chladného počasí nás zahřeje svařené víno a džus.
Co to je Zahrada IÚ?
Zahrada se otevře každému bez rozdílu: osazenstvu léčebny, ale i těm, kteří*ré nemají běžně příležitost “zanořit ruce do hlíny”, těm, kterým chybí kolektivní činnost a mezioborová setkání, i těm, které zajímá, jak jde propojit péče o zahradu s performativními, vzdělávacími a výzkumnými formáty. Zahrada, o kterou usilujeme, bude léčivá, aniž by využívala tlumící farmakologické prostředky. Bude také prostorem, kde je možné mluvit o traumatu i úzkosti a hledat společně možná řešení.
Soňa Malá je zahradní a krajinná architektka studia Meze (název jejího vlastního ateliéru) a facilitátorka v organizaci NaZemi. Jako krajinná architektka se věnuje zpracování adaptačních strategií pro obce a návrhům přírodě blízkých a permakulturních zahrad rodinných domů. Jako facilitátorka v NaZemi (ale i na volné noze) se věnuje lektorování zaměřenému na komunikaci a rozhodovací procesy — připravuje obsah a facilituje skupiny při rozhodovacích procesech, participativních procesech a strategických plánování a dlouhodobě facilituje participativní workshopy s obyvateli ohledně sociálně a environmentálně udržitelného participativního bydlení.
Pokud máte dotazy ohledně události, napiště nám email na: iu@institutuuzkosti.cz
Grafika (c) Marie Tučková
Fotodokumentace (c) Karolína Matušková
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Taktika konzervace: Miluju nakládané okurky, lák ale nepiju
Malé ohlédnutí a reflexe druhého ročníku Školy rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace.
Děkujeme vám všem, kteří*é spolu s námi již druhým rokem utváříte Školu rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace (Školu imaginace).
I v novém roce se těšíme na společná setkávání, ve kterých se budeme ladit, imaginovat, tvořit a kriticky reflektovat naše fungování v uměleckém provozu (celé jeho šíři) a dopad, který má na naše fungování a prožívání. I v novém roce se budeme potkávat s pracovními skupinami na různých místech a společně testovat, jaký typ prožívání a společné práce dané místo umožňuje a naopak jaké výzvy a limity před nás staví. I v novém roce budeme rozvíjet bezpečný prostor skupiny. Těšíme se také na dvě setkání, ve kterých program pro ostatní připraví účastnictvo. Škola imaginace 2024!
Z reflexí účastnictva:
Taktika konzervace: Miluju nakládané okurky, lák ale nepiju
Představa loku láku na kocovinu mi obrací žaludek naruby. Nedávno jsem začala experimentovat s výrobou kombuchy a doma mi teď žijí dvě mazlavé placky, které mi říkají mami víc než naše kočka. Krmím je sladkým čajem, buď zeleným od pána z večerky blok pod námi, nebo černým. Zatím nevím, co je lepší.
Je to křehká operace vyžadující správné načasování, pro špatně organizovaného člověka se dvěma školami a třemi pracemi skoro neproveditelná. Dvakrát mi nálev zoctovatěl. Když to ale klapne, šumí mnou radost a nápoj láduju do čistých lahví po nepitelném asijském alkoholu, co chutnal jako sladká medicína (z té samé večerky), k sekundární fermentaci spolu se zázvorem, šťávou s pomeranče a rozmarýnem. Vcelku vzato je to příjemná symbióza mezi dvěma plackami a bakteriemi mého střeva. Všichni dostanou nakrmeno a peněženka zůstane aspoň z poloviny celá. Nevypitá, ochucená kombucha žije v lednici.
Slizké placky sice rostou a rozdělují se na další, tenoulinké průsvitné slizké placičky, ale jinak je to repetitivní, rutinní činnost, v jejímž rámci je prostor pouze k dílčím experimentům. Víc čaje a míň cukru. Víc cukru a míň čaje. Míň rozmarýnu (hořkne). Udržování sterilních podmínek a rutiny je základ. Pokud moje placky moc přehřeju, nebo je infikuju, umřou. Prostor pro experimenty je limitovaný. Některé hranice jsou nepřekročitelné.
Konzervace jako taková je asi podobně špatná jako instituce. Obojí představuje určitou funkci v rámci komplexního systému vztahů. Obojí vzniká či se provozuje s určitým účelem a nějak se materiálně projevuje. Nemyslím si, že nakládačky jsou per se špatně: je nutné přijmout, že nakládaná okurka se nikdy nevyrovná okurce čerstvé, zrovna utržené z kompostu, kam je babička zasadila. Jenže je taky nutné podotknout, že nakládačka se o to nesnaží. Taky se asi shodneme, že čerstvá okurka se nikdy nevyrovná nakládačce.
Otázka po funkci všech elementů, které se díky institucím formují, přežívají, mění a nebo konzervují je složitější než otázka po bytí nakládačky s jednoznačnou odpovědí (když ji miluješ, není co řešit). Esencializovat instituce skrze ztotožnění s něčím výhradně umrtvujícím a konzervačním nejde, ale asi je nutné sledovat, kdy se z toho stává určitá “konzervace pro konzervaci”, jako když byrokratický aparát zbytní do kafkoviny, místo aby sloužil k efektivnímu, přehlednému a férovému vyřizování žádostí a nápomoci lidem. Nakládačky se konzervují proto, aby se někdy výhledově snědly”. Proč konzervují instituce?
Ostatně konzervace v rámci institucí má mnohdy legrační, paradoxní povahu. Například snaha o funkční vzdělávání společnosti se může projevit definováním si touhy nabízet vzdělání férovým způsobem, na nějž bude možno kvalitně reflektovat za účelem zpětné vazby a které bude zabezpečovat základní šíři informací lidem ve vývinu. Jenže když se v průběhu onoho procesuálního bytí institucí tímto nastaveným způsobem začne ukazovat, že řešení těchto požadavků, tj. že předložený férový způsob (stejně pro všechny) je vlastně neférový, protože ne všichni mají stejné startovní podmínky a potřeby, že známky nejsou zrovna nejlepší nástroj zpětné vazby a že základní šíře informací nepokrývá potřebu vyplňovat každoročně po zbytek života daňové přiznání ani palčivé otázky po tom, jak se vyrovnat se svojí vlastní identitou, zjistí se, že snaha, která byla zpočátku vedena vidinou efektivity, vedla k vytvoření pevného krunýře okolo nyní již zastaralého systému.
Vymyslet řešení je těžší, ale důvod je prostý - instituce není sklenice nakládaček. Když nakládám okurky, zhruba tuším, že za rok bude můj jazyk nadšený z jejich kyselé křupavosti úplně stejně jako teď. Když nakládám děti do první třídy, někteří by jim prorokovali, že dospějí do singularity, a kdo ví, na co bude mít chuť AI.
Instituce musí z povahy věci neustále balancovat na hraně; oscilují mezi efektivitou, organizací a trváním na jedné straně a okamžikem, individualitou a otevřeností na straně druhé. To všechno v rámci kontextu, který je proměnlivý, a časové potřeby jednotlivých aktérů v rámci komplexní sítě, v níž instituce hrají svou roli, jsou radikálně odlišné. Jinou časovou dimenzi má žádost o grant, jino časovou dimenzi uklízečka, jinou časovou dimenzi škola, která má jeden den v roce na to jít se do galerie podívat. Tyto časy nelze sjednotit, lze je maximálně prolnout nebo participovat. Pak je potřeba se ptát, jaké by měly mít tyto instituce pro jednotlivé aktéry přínos s ohledem na jejich časové dimenze. (A kolik v které dimenzi ten čas stojí.)
Text: Eliška Jelínková Práce s křídou (foto): Eliška Fialová
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
Uvízlí*é v meziprostoru
V rámci druhého ročníku Školy rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace (zkráceně Školy imaginace), přínáší ohlédnutí za proběhlými zážitky a přání k těm budoucím.
Děkujeme vám všem, kteří*é spolu s námi již druhým rokem utváříte Školu imaginace. Důvěra, citlivost a otevřenost, do společného procesu přinášíte nám pomáhá aktivovat smyslový aparát a testovat možnosti jak kriticky i kreativně reagovat na svět, ve kterém žijeme - svět mnohačetných krizí, nerovných možností, traumat a úzkostí, ale také tolika možností spojení a sdílení mimo normativní vzorce a svazující identity.
Sdílíme pár ukázek toho, co v nás během dosavadních kurzů zaznělo, v podobě reflexe.
“To najdu. Nezabloudím. Vím, do čeho jdu. Uklidňuji se. Mám strach, že přijdu pozdě, tak přijdu moc brzo. Zvykám si na přítomnost lidí, zvykám si na dotyky. Neužívám si to, ale úzkost a strach jsou pryč.”
Uvízlá v meziprostoru Dlouho jsem si myslela, že meziprostory jsou přechodná místa. (Tedy, úplně na začátku jsem si myslela, že neexistují vůbec.) Asi proto jsem po jejich objevení cítila takovou urgenci je rychle opustit. Definovat se pólem. Zjišťuju ale, že meziprostor možná není tím, čím se zdá, ale že může být prostorem sám o sobě. Takový sólo individualistický svět definovaný svou obecnou nedefinovatelností, jen je hodně opuštěný a navigace v něm je obtížnější. Mapy takového území nestaví cesty stereotypů, vázající se na prostory očividné. Je to skládačka jiných rozstříhaných map s mnoha slepými místy, kde si má asi člověk domýšlet mosty, pěšinky a dálnice.
Nápad na cvičení: Nakreslit sám sebe jako tvar. Hledám navigaci pro orientaci sama v sobě. Stříhám mapy, struktury, fotografie. Spojuji je do jednotného orientačního systému, znázornění sebe sama. To jsem já. To jsou mé části. A takhle spolu komunikují.
Projekt je realizován s finanční podporou Ministerstva kultury České Republiky a hlavního města Prahy.
Pátý rod
Seznamte se s pátým rodem, nadstavbou českého jazyka pro genderově neutrální vyjadřování.
"Určitě to znáte. Potřebujete mluvit o sobě či o dalších lidech, ale žádný z mluvnických rodů českého jazyka se vám nehodí, nebo neznáte gender/pohlaví těch lidí a nechcete je urazit připsáním nesprávného."
A tak se zoufale vyhýbáte minulému času, názvům osob, zájmenům třetí osoby, trpnému rodu sloves... a vypadá to hrozně.
Nyní už nemusíte! Řešením pro tyto situace je pátý rod, nadstavba českého jazyka pro genderově neutrální vyjadřování.
Řešení pro inkluzivní jazyk představuje Singularis v podobě pátého rodu, nadstavbě českého jazyka pro genderově neutrální vyjadřování. Celý text si přečtete na konci tohoto textu.
Singularis je nebinární spisovatex a programátox, autox knižního vydání scénářů seriálu Ester Krejčí a popisu eichlerské češtiny. Distancuje se od LGBT+ komunity, především od woke hnutí. Motivací k zapojení do projektu mí byl odpor k nutnosti vyjadřování genderu xohokoliv v jazyce a snaha o nalezení funkčnější a méně problémové náhrady generického maskulina, jakou by xdokoliv mohlu použít v kterékoliv situaci svobodně, pohodlně a slušně k odkazování na jakoukoliv osobu (včetně sebe) bez postranní konotace ohledně toho, jaká nebo čím daná osoba je, může, či nemůže být.
Toto je poslední text Manuálu kvíření jazyka českého, sbírky textů, které se zabývají tématem genderově inkluzivní češtiny, jejími formami a otázkami spojenými s jejím užíváním v různých kontextech.
Texty jsou výsledkem tvůrčí práce autorů*ek pracovní skupiny zaměřené na kvíření českého jazyka, která vznikla před dvěma roky. Cílem práce skupiny bylo vyvíjet nové formy nebinární češtiny a mapovat ty stávající.
Za důležité a inspirativní texty, které pomáhají hledat cestu, jak kvířit češtinu děkujeme Jamie Rose, Janě Valdrové, Tobymu Wehle i Singularis.
Nejpozději začátkem února se můžete těšit na jejich souborné tištěné vydání ve formě zinu doprovozené panelovou diskuzí! Sledujte nás pro bližší informace u této události.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
Zveme na diskuzi s filmovou projekcí k právě vycházejícímu podcastu Studio Porucha: O životě lidí s "jinakostí" v "normálním" světě.
Původní událost plánovaná na prosinec byla kvůli nakažení covidem-19 našich hostek zrušena. Nyní máme nový datum pro naši živou událost.
Vánoce jsou v běhu, ale my se už teď těšíme na setkání s vámi na živé události Studia PORUCHA v novém roce a to 10.1.2024 od 19 hodin. A protože jsou Vánoce, zveme ať se na naše společné setkání připravíte a podíváte se nebo si přečtete pohádky a další filmové nebo literární příběhy a zamyslíte se spolu s námi:
Jaký prostor je ve filmových nebo literárních příbězích věnován zkušenosti “lidí s postižením”? V jakých příbězích a kulturních reprezentacích se vidíme, slyšíme a jaký obraz o jinakosti a normalitě tyto reprezentace nabízejí? Jaké příběhy s námi naopak nepočítají, jaké příběhy modelují světy bez naší přítomnosti? A pokud s námi počítají jak by se musely převyprávět, přerámovat, změnit, abychom se s nimi mohli*y aspoň částečně identifikovat? Jak by vypadala filmová nebo literární krajina, která bere “lidi s postižením” vážně?
Přijďte na komponovaný večer, v rámci kterého se podíváme na části filmového dokumentu Code of the Freaks (2020), který je radikálním přerámováním zobrazování “lidí s postižením” ve filmu.
Společně s Kateřinou Kolářovou, Karolínou Chovancovou a Zuzanou Kašparovou budeme hledat způsoby, jak přerámovávat tyto kulturní narativy a hledat v nich způsoby crip čtení, tedy divácké, čtenářské nebo posluchačské způsoby kreativního porozumění a “přepisování” textů, příběhů nebo vizuality, které spíše než z dominantních kulturních vzorců vycházejí z touhy, kritické imaginace, prožívání sexuality, mimo binární šablony žena - muž, heterosexuální - homosexuální, cis - trans, zdravý - nemocný.
Začátek diskuze s projekcí filmu 19:00 v prostoru čítárny (místnost u kavárny Hlína). Po diskuzi nás čeká zábava a DJ set od seafur. Konec 21:30.
Pro diskuzi je zajištěno tlumočení do znakového jazyka
Film je opatřen českými titulkami
Do prostoru čítárny a na toalety je zajištěn bezbariérový přístup
Na místě drobné občerstvení (plus možnost zakoupení vlastního v kavárně Hlína)
Událost je současně živým úvodem k připravovanému podcastu Studio Porucha: O životě lidí s "jinakostí" v "normálním" světě, který Institut úzkosti chystá společně s Kateřinou Kolářovou, Jonášem Richterem, Idou Tausch a přizvanými hosty*kami Matějem Čiperou, Karolínou Chovancovou, Zuzanou Kašparovou, Pavlou Kovaříkovou, annou řičář libánskou, Elianem Posledním a Jitkou Rudolfovou.
Podcast zkoumá, jak lidé s jinou zkušeností světa utvářejí vlastní kulturní imaginace a narace, vztahy vzájemné podpory, ale i zdánlivě banální každodenní praxe, které napomáhají překonávat a přežít institucionální exkluzi, bariéry a ableistickou nadřazenost. V rámci Institutu úzkosti jsou “jinakost” a “normalita” koncepty, které se pokoušíme nabourávat od samého začátku našeho fungování v řadě projektů, cyklů, událostí. Tato spolupráce byla pro nás speciálně cenná, protože nám umožnila zažívat momenty sdílení napříč oblastmi znevýhodnění, která často zůstávají nepropojena.
Podcast si můžete poslechnout na poslechovým platformách:
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Unisex jména: nová, atraktivní, multifunkční
Další text Manuálu kvíření jazyka českého zkoumá unisex jména.
Proč narůstá zájem o unisex jména v nejširších vrstvách populace – jaké mají vlastnosti nebo potenciál, který rodově specifická jména nemohou vyjádřit?
Další text Manuálu je od Jany Valdrové a zkoumá unisex jména: nová, atraktivní a multifunkční. Celý text si přečtěte a stáhněte ve formě PDF na konci tohoto textu.
Jana Valdrová (ona/její) je lingvistka a soudní znalkyně se specializací na rodově neutrální jména. Přednáší o nich v Česku i v zahraničí, pořádá školení a workshopy, publikuje v českém a zahraničním odborném tisku. Na vyžádání může uskutečnit přednášku nebo workshop o rodově neutrálních jménech pro správní orgány i jazykovědné a jiné instituce.
Ilustrace: Eli Sočněva, Grafika: Jozef Mrva
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
Další ze série textů Manuálu kvíření jayzka českého zabývá inkluzivním jazykem v překladu. Jde vůbec překládat neutrálně?
Překlad přestává být pouhým převodem jazyka a myšlenek z jedné kultury do druhé, nýbrž je aktem, který zapříčiňuje společenskou změnu.
Další ze série textů Manuálu kvíření jayzka českého od Toby Wehleho se zabývá inkluzivním jazykem v překladu. Jaké strategie volí překladatelstvo, když se snaží být nestranné? Jde vůbec překládat neutrálně? Celý text si přečtěte a stáhněte zde:
Toby Wehle (on/jeho), vlastním povoláním překladatel, skladatel a tatér, je všestranný umělec a teoretik angažující se v tématech kvíření, queer překladu, trans/nebinárních identit, DID a neurodivergence. Kvíření češtiny vnímá zejména z hlediska překladu a zastává se o překladatelskou angažovanost v českém jazyce.
Text je součástí Manuálu kvíření jazyka českého - sbírky textů, které se zabývají tématem genderově inkluzivní češtiny, jejími formami a otázkami spojenými s jejím užíváním v různých kontextech.
Texty ze sbírky publikujeme na našem webu.
Ilustrace: Eli Sočněva, Grafika: Jozef Mrva
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
Představujeme první text z Manuálu kvíření jazyka českého od Jamie Rose.
"Pokud chceme o nebinárních lidech v češtině mluvit způsobem, který je vůči nim respektující, musíme vzdorovat staletým normám a zkostnatělým pravidlům.
Zejména v počátcích tohoto vzdoru, kde se stále nacházíme, můžou alternativní varianty češtiny působit dost „nepřirozeně“.
Musíme si ale uvědomit, že my, jako společnost, určujeme, co „přirozené“ je, a co není. Je to trochu, jako když se učíme nový jazyk – nejdřív může znít podivně, postupně si jej však osvojíme."
Představujeme první text z Manuálu kvíření jazyka českého od Jamie Rose. Celý text si přečtěte a stáhněte v PDF na konci tohoto textu.
Jamie Rose (ona/její) je trans aktivistka a absolventka amerikanistiky na FF UK. Dlouhodobě se věnuje tématům trans literatury a trans historie. Zájmy o literaturu, historii a transnost se velmi silně prolínají otázkou genderováného jazyka a jeho vývoje, což Jamie postupem času dovedlo i k účasti na projektu Kvíření. Její perspektiva je silně ovlivněna nejen osobní zkušeností, ale rovněž i politickou snahou o de-instucionalizaci jazyka.
Text je součástí Manuálu kvíření jazyka českého - sbírky textů, které se zabývají tématem genderově inkluzivní češtiny, jejími formami a otázkami spojenými s jejím užíváním v různých kontextech.
Texty ze sbírky publikujeme na našem webu.
Ilustrace: Eli Sočněva, Grafika: Jozef Mrva
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
Vánoční kuchařka osvobození (kaprů) a workshop pro děti
Evropou obchází strašidlo, duch Vánoc. Svatý František z Assisi, popová hvězda své doby, podobně jako Mariah Carey, byl středověkým revolucionářem, který založil tradici Betlémů, aby připomněl bohaté šlechtě, kdo že se to narodil do chlívku. Jeho vzácný vztah ke zvířatům dokonce potvrzuje i jedna legenda, podle níž kdysi kázal rybám. Jak se tedy stalo, že součástí dnešních oslav Vánoc jsou veřejné popravy ryb, které se dokonce staly jejich symbolem? Pojďme si spolu připomenout subverzivní povahu Vánoc, ale i Hanuky a saturnálií. Proto se během našeho vánočního setkání budeme bavit především o možnostech mezidruhové solidarity, o rybím vědomí a jejich způsobech komunikace. Místo kaprů si uděláme veganský bramborový salát a tofu v trojobalu. All I want for Christmas is total carp liberation, for you.
Společně s Kafkárnou / Centrem pro umění a ekologii zveme na živou událost v podobě společného a kritického vaření vánoční pochutiny s Majou Vusilović (Druhá směna) a Martinem Tománkem a program pro děti s Alex Sihelsk* a Denisou Langrovou. Událost navazuje na video sérii receptů Revoluční kuchařky osvobození.
Revoluční kuchařka přináší tipy na to, jak vařit etické a cenově dostupné jídlo a zároveň plánovat feministickou revoluci. Revoluční kuchařka nechce nic míň než osvobození pro všechny lidské i mimolidské tvory. Seznamte se Revoluční kuchařkou a podívejte se na recepty zde.
ℙℝ𝕆𝔾ℝ𝔸𝕄 11:30 - 13:00 vaření s Majou a Martinem 13:00 - 15:00 diskuze s Majou a Martinem 11:30 -15:00 workshop pro děti
Denis a Alex se společně s účastnictvem workshopu stanou vodními stvořeními - krakeny, kapry i přízraky z hlubin. Prozkoumají rybí řeč i písně mořských lidí a následně se právě v tyto vodní bytosti promění v mini rpg slovní hře.
Doporučujeme malým i velkým účastníkům*icím vzít si na sebe oblečení, u kterého nebude nějaká ta šupinka navíc vadit.
Určeno pro širokou veřejnost. Vstup zdarma.
S sebou teplé oblečení (prostor Kafkárny se špatně vytápí).
Živou událost připravují ve spolupráci Institut úzkosti a Kafkárna / Centrum pro umění a ekologii UMPRUM.
Projekt Centrum pro umění a ekologii UMPRUM získal podporu z Fondů EHP 2014–2021 v rámci programu Kultura.
Photo (c) Oskar Helcl
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR a Městské části Prahy 7.
Druhá směna: Revoluční kuchařka osvobození
Skrze radikální vizi pořad ukáže, že není možné se bavit o jídle, aniž bychom se bavili*y o moci a těch, kterým moc upíráme - zvířatům, ženám, dětem a dalším utlačovaným skupinám.
Nebojte, nebudeme vás bičovat za to, že stále nejste vegani*ky. Pojďme raději pozornost zaměřit na to, jak moc naše antropocentrické vnímání jídla a performativní apel na individuální etickou spotřebu udržují status quo kapitalistické nadprodukce živočišných produktů.
Ve spolupráci s Druhá : směna jsme pro vás natočili*y recepty, které vás naučí, jak si připravit několik jednoduchých jídel z lokálních potravin. Tato radikální kuchařka nechce nic míň než osvobození pro všechny lidské i mimolidské tvory. Buďte u toho s námi!
Nové díly série sledujte každé listopadové úterý.
* * *
Autorstvo koncepce: Institut úzkosti (Eva Koťátková) & Druhá : směna
Scénář: Maja Vusilović, Eliška Koldová, Martin Tománek
Video, ilustrace, postprodukce a střih: Alex Sihelsk*
Vystupují: Druhá : směna: Eliška Koldová, Maja Vusilović, Martin Tománek & Paddington
Kamera a audio: Denisa Langrová, Alex Sihelsk*
Koordinace a produkce / Production and project coordination: Ida Tausch
Poděkování: Kafkárna - Centrum pro umění a ekologii UMPRUM freesound.org
Projekt je realizován s finanční podporou Ministerstva kultury České Republiky a hl. města Prahy.
ŠI
safdqwegqwegqwg
KRUNÝŘ č. 2. Křest pracovního sešitu a workshop pro děti
Křtíme nové číslo Krunýře, tentokrát s podnázvem Zahrada jako svět, svět jako zahrada!
Křest se bude konat v zahradě a ateliéru Kafkárny, ve spolupráci se kterou také toto číslo vznikalo.
PROGRAM
11:00 Společné vaření oběda na ohni a recepty ze zahrady s Kateřinou Vídenovou a Amálií Bulandrovou
13:00 Společný oběd
13:30 Společné vysazení semenáčku doubku pod vedením Ondřeje Fouse
14:00 Křest Krunýře s dortem
14:30 Sochařský workshop s Dominikem Langem
Všechny potřeby pro workshop i suroviny na oběd budou k dispozici na místě. Vstup na událost je zdarma. V případě deště se přesuneme dovnitř.
Čím se svět podobá zahradě? Kdo všechno na zahradě žije? Jak zahrada mluví, co si z ní můžeme brát a co bychom do ní měli*y vracet?
To vše a mnohé další jsme mohli*y společně zkoumat na zahradě Kafkárny, Centra pro umění a ekologii, která nám velkoryse otevřela svoji bránu.
Děkujeme moc všem, kteří a které se podíleli*y na tomto čísle: Průvodní ilustrace: Marie Tučková Grafická úprava: Žofia Fodorová Písmo KAFKÁRNA: Magdalena Konečná Editorka: Eva Koťátková Jazykové korektury: Dagmar Pilařová Koordinace a produkce: Ida Tausch Tisk: KudlaWerkstatt Autoři a autorky příspěvků:Naďa a Nina Bělíčková, Josef Buddeus, Amálie Bulandrová, Ema Feuereisová, Hubert a Arné Hanzlík, Lujza Haubeltová, Irvine Hill, Eva Koťátková, Maruška Lachoutová, Anna Žofie Langová, Dominik Lang, Julie Luňáková, Hana Pavlíková, Václav Postránecký, Magda Jiřička Stojowska, Nina Svobodová, Zita Šindelářová, Áda a Elsa Vančátová, Kateřina Vídenová, Antonín a Josef Vranka, Milada Wlazelová, Diviš, Eda, František, Jeroným, Laura & Sofie, Ludvík, Mara, Marie, Pavel, Petr, Vivien.
Co je to Krunýř?
Pracovní sešit Krunýř je jen jednou ze stop, kterou za sebou necháváme. Krunýř je pro nás především společný čas a společné hledání, ale také kolektiv neomezený věkem, který se zformoval při práci na jeho prvním i druhém čísle. A děkujeme moc Kafkárně za podporu tohoto čísla a možnost spolupracovat s týmem, s nímž toho mnoho sdílíme a který má velkou zásluhu na tom, že tu jedna taková kouzelná polodivoká zahrada pořád žije a že o ni někdo pečuje.
A pro ty z vás, kdo se s námi setkáváte poprvé:
Zajímá vás svět okolo sebe a možnosti, jak ho zlepšovat a měnit? Máte bohatý vnitřní svět a chtěli*y byste ho sdílet s druhými? Věříte tomu, že zvířata a rostliny mluví a my se jen musíme naučit jim rozumět? Máte příběhy, které by měly být slyšet? Máte přátele, které by to zajímalo taky? Přidejte se k nám při přípravě dalšího Krunýře!
Projekt Centrum pro umění a ekologii UMPRUM získal podporu z Fondů EHP 2014–2021 v rámci programu Kultura.
Pracovní sešit Krunýř vydává Institut úzkosti za podpory Ministerstva kultury a hl. města Prahy.
KRUNÝŘ č.2: Zahrada jako svět, svět jako zahrada
Čím se svět podobá zahradě? Kdo všechno v zahradě žije? Jak zahrada mluví, co si z ní můžeme brát a co bychom do ní měli*y vracet?
To vše najdete v novém čísle pracovního sešitu pro děti Krunýř.
Nové číslo pracovního sešitu Krunýř, tentokrát s podnázvem Zahrada jako svět, svět jako zahrada vznikalo v průběhu roku 2023 během redakčních setkání, která probíhala v zahradě a ateliéru Kafkárny - Centra pro umění a ekologii při pražské UMPRUM, která nám velkoryse otevřela svoji bránu. Na tvorbě Krunýře se podílelo spoustu skvělých mladých redaktorů*ek a tvůrců*kyň, kterým děkujeme za spolupráci.
Pracovní sešit Krunýř je jen jednou ze stop, kterou za sebou necháváme. Krunýř je pro nás především společný čas a společné hledání, ale také kolektiv neomezený věkem, který se zformoval při práci na jeho prvním i druhém čísle. A děkujeme moc Kafkárně za podporu tohoto čísla a možnost spolupracovat s týmem, s nímž toho mnoho sdílíme a který má velkou zásluhu na tom, že tu jedna taková kouzelná polodivoká zahrada pořád žije a že o ni někdo pečuje.
Autorské ilustrace pro toto vydání vytvořila umělkyně Marie Tučková. Marie pracuje v médiích textu, videa, kresby, písňové tvorby, živé performance a instalace. Ve své tvorbě zkoumá politiku naslouchání, hierarchii hlasů, polyfonii, různé formy spolupráce a překrývání politického a básnického jazyka.
Za grafické zpracování děkujeme Žofii Fodorové, studentce písma a typografie na UMPRUM, která se věnuje především tvorbě autorských knížek a volné grafice.
A pro ty z vás, kdo se s námi setkáváte poprvé:
Zajímá vás svět okolo sebe a možnosti, jak ho zlepšovat a měnit? Máte bohatý vnitřní svět a chtěli*y byste ho sdílet s druhými? Věříte tomu, že zvířata a rostliny mluví a my se jen musíme naučit jim rozumět? Máte příběhy, které by měly být slyšet? Máte přátele, které by to zajímalo taky? Přidejte se k nám při přípravě dalšího Krunýře!
Chcete svůj výtisk Krunýře? Rádi*y vám jej zašleme. Napište nám na iu@institutuzkosti.cz.
Doporučená minimální cena výtisku je 100,- Kč.
Ještě jednou děkujeme moc všem, kteří a které se podíleli*y na tomto čísle: Průvodní ilustrace: Marie Tučková Grafická úprava: Žofia Fodorová Písmo KAFKÁRNA: Magdalena Konečná Editorka: Eva Koťátková Jazykové korektury: Dagmar Pilařová Koordinace a produkce: Ida Tausch Tisk: KudlaWerkstatt Autoři a autorky příspěvků:Naďa a Nina Bělíčková, Josef Buddeus, Amálie Bulandrová, Ema Feuereisová, Hubert a Arné Hanzlík, Lujza Haubeltová, Irvine Hill, Eva Koťátková, Maruška Lachoutová, Anna Žofie Langová, Dominik Lang, Julie Luňáková, Hana Pavlíková, Václav Postránecký, Magda Jiřička Stojowska, Nina Svobodová, Zita Šindelářová, Áda a Elsa Vančátová, Kateřina Vídenová, Antonín a Josef Vranka, Milada Wlazelová, Diviš, Eda, František, Jeroným, Laura & Sofie, Ludvík, Mara, Marie, Pavel, Petr, Vivien.
Projekt Centrum pro umění a ekologii UMPRUM získal podporu z Fondů EHP 2014–2021 v rámci programu Kultura.
Pracovní sešit Krunýř vydává Institut úzkosti za podpory Ministerstva kultury a hl. města Prahy.
Pilotní událost festivalu M³ / Umění v prostoru: NEVIDITELNÉ MĚSTO
Pro pilotní událost připravujeme výtvarný a hudební workshop pro děti i dospělé, happening v parku, pouliční workshop a procházky s průvodci a průvodkyněmi z oblasti umění, vědy a vzdělávání.
14. října 2023 se můžete těšit na půldenní poznávací aktivity v Rajské zahradě, které pro vás připravili architektonické studio MAK!, kolektiv Prádelna, umělkyně Tereza Silon, Martina Drozd Smutná a Eliška Fialová a hudební kolektiv Synth Library.
Veškeré informace o probíhajícím programu se dozvíte na v místě konání akce u stánku CK Ráj od architektonického kolektivu MAK!, který najdete před stanicí metra Rajská zahrada.
Pilotní akci festivalu NEVIDITELNÉ MĚSTO kurátorujue tým Institutu úzkosti na pozvání Festivalu m3 / umění v prostoru.
PODROBNÝ PROGRAM
◼️ CK RÁJ (architektonický kolektiv MAK!) Poznejte své okolí za doprovodu odborných průvodců. Poznejte ho tak, jak ho ještě neznáte. A nebo spíše znáte, ale nepřikládáte tomu význam… Můžete se těšit na problematiku města očima zvířat, dětí, rostlin, seniorů, vody, matek a otců, stromů a hub... To vše skrze témata urbanismu sídliště, městské zeleně, umění ve veřejném prostoru, technologické infrastruktury, lokální historie, sociální geografie. Procházky od stanice metra Rajská zahrada: 14.00 Normalizace, devadesátá léta a současnost na sídlišti (Petr Zeman) 16.00 Průvod městskou divočinou, s překvapením (Alžběta Procházková, Kateřina Vídenová, Adam Wlazel)
◼️ Rajská zahrada soukromá a společná (Martina Drozd Smutná & Eliška Fialová) Tvořivý workshop malování s procházkou po okolí: 13:30 - 17:30 Dům dětí a mládeže Praha 9 Martina Drozd Smutná a Eliška Fialová připraví výtvarnou dílnu určenou nejen dětem, skrze niž budou společně s obyvateli čtvrti "vyprávět příběhy o životě na Rajské zahradě" a sbírat tak motivy pro nástěnnou malbu, která zde bude realizována v příštím roce.
◼️ Smyslový/smyslný kolektivní ztělesněný herbalismus a vokální ekologické zaříkávání (Tereza Silon) 13:00 - 15:30 sraz u Stánku CK Ráj před stanicí metra Rajská zahrada Setkání zprostředkovávající kolektivní fyzickou praxi, učení se a sdílení o rostlinách a s rostlinami.
◼️ Sloky mezi paneláky (Synth Library - Pojízdné hudební nahrávací studio) Dům dětí a mládeže Praha 9 14:00 Otevíráme pojízdné studio, zkoušíme nové nástroje a mikrofony 15:00 Vystoupení zpěvačky a rapperky Jemah 15:30 Pokračujeme v tvorbě textů, beatů a nahrávání minimálně do 17h
◼️ Kanální tisk (Kolektiv Prádelna) 13:00 - 19:00 V blízkosti stánku CK Ráj Kolektiv Prádelna pro vás chystá workshop s názvem Kanální tisky. Členky Kolektivu Prádelna se pravidelně scházejí a věnují se psaní, kreslení, či točení filmů, a společně se snaží bojovat proti stereotypnímu zobrazování lidí v sociální nouzi. Aranka, Balu, Monika, Magda, Linda a Helena vás zvou na dílnu, kde vám ukážou, jak vznikají trička, která tisknou přímo na pražských ulicích. Kanální tričko si budeme moci na místě vytvořit i vy!
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
2.ročník ŠKOLY ROZPOUŠTĚNÍ – ROZŠIŘOVÁNÍ – PROPOJOVÁNÍ IMAGINACE
Od října 2023 do června 2024 opět pravidelně realizujeme sérii workshopů pro současné i budoucí vzdělavatele*ky v rámci projektu Školy imaginace.
“Škola imaginace podpořila mou důvěru v proces experimentování a zkušenostního učení. Prohloubila mou citlivost vůči rozmanitosti zkušeností a reakcí na zážitkovou pedagogiku.”
“Motivuje mě to v mém snažení vtahovat návštěvníky institucí do zážitků, jež mohou mít vliv na jejich prožívání.” “...Také mi pomohla docenit sílu zážitku na vlastní kůži - teď vždy přemýšlím, jak učivo spojit smysluplně s emocemi skrz zážitek a co nejlépe ho zprostředkovat pomocí různých smyslů.”
“Formát uzavřené skupiny funguje jako bezpečný prostor k experimentu. … Workshop funguje jako networkingová síť, která může umožnit pokračování společného budování a objevování skrze vzniklá individuální propojení. Projekt tak nemusí být "jednorázovou záležitostí" a ač se jedná o roční běh, jeho inspirativní a propojující vliv může sahat dle mého názoru roky do budoucnosti.” Citace od účastnictva prvního ročníku Školy imaginace
Roli kreativity, imaginace a kritického myšlení vnímáme jako zásadní pro formování naší odolnosti při procházení obdobím současných výzev. V této době je klíčové směřovat naši představivost k formám existence, které budou v souladu s potřebami lidstva, ale i planety a mimolidského světa.
Společná práce pro nás minulý rok byla velmi inspirující a posilující a těšíme se proto moc na pokračování v tomto roce. Pojďte s námi společně hledat cesty, jak pracovat s obtížnými tématy za využití kritického myšlení, aktivace smyslů a rozvíjení imaginace. Imaginaci nevnímáme jako únik z reality, ale jako způsob, jak jí čelit.
Škola imaginace je otevřena dvěma skupinám: • skupina pro lektory a lektorky z kulturní sféry • studující výtvarných a pedagogických oborů vysokých škol, jejichž záměrem je v budoucnu se věnovat pedagogické činnosti Účastnictvo kurzů bylo vybráno na základě otevřené výzvy, do níž se veřejnost mohla přihlašovat. Z 98 přihlášených bylo vzbráno 44 účasníků a účastnic. Účast na cyklu workshopů Školy imaginace je poskytována vybranému účastnictvu zdarma.
Co účast ve “Škole imaginace” přináší? • rozvíjení dispozic, které umožňují zkoumat v lektorské pozici komplexní a obtížná témata, dotýkající se našich současných životů a budoucnosti. • rozšiřování možností sociální a ekologické představivosti • rozšiřování škály kreativních prožitkových metod vhodných pro profesní aktivity uměleckých lektorů • prohlubování práce se smysly a emocemi jako nezbytnou součástí vzdělávacího procesu • seznámení se základy kritické pedagogiky a systémového myšlení • společná práce ve dvou uzavřených tvůrčích skupinách podporovaných metodickým týmem
O Škole rozpouštění, rozšiřování a propojování imaginace Škola imaginace je inovativní roční cyklus seminářů zaměřený na rozvíjení kreativního vzdělávání. Program se zaměřuje na rozvoj imaginace, včetně sociální a ekologické představivosti. Jednotlivé workshopy přinášejí pestrou škálu prožitkových metod, s cílem inspirovat profesní aktivity lektorek a lektorů v oblasti umění a kreativního vzdělávání a představit práci se smysly a emocemi jako nezbytnou součást vzdělávacího procesu. Účastnictvo se seznamuje se základními principy kritické pedagogiky a systémového myšlení.
Cílem Školy imaginace je podpora vzdělávání kreativního vzdělávání skrze rozvoj a posilování těchto kompetencí:
1. Rozvoj imaginace a posílení kapacity zapojovat širokou škálu kreativních prožitkových metod do profesních aktivit V době, kdy mnoho globálních krizí kulminuje je klíčové, abychom si dokázali představit formy existence, které budou v souladu s potřebami planety, mimolidského světa a lidstva. Společně s rozvojem imaginace zaměřené na hledání nových vizí se tak musíme soustředit na rozvoj kreativity, která nám umožní budovat a posilovat odolnost při procházení současnými mnohočetnými krizemi, které jsou zdrojem dočasné či dlouhodobé úzkosti a neřešených traumat. Imaginace tedy v našem pojetí nepředstavuje pouze součást tvůrčího uměleckého procesu, ale schopnost hledání nových možností jak se vztahovat ke světu i k sobě navzájem.
Ze zpětných vazeb: “Školu imaginace vnímám jako celek rozvíjející zejména schopnosti obrazotvornosti, navazování a prohlubování vztahů se sebou, s dalšími lidmi i s jinými formami života, přijímání a zpracovávání podnětů, učení se naslouchat, ale zároveň být vyslyšeni*y.”
“Díky škole imaginace jsem si opět připomněla proč jsem do školství šla, a to proto, že jsem to chtěla dělat jinak.”
2. Rozvoj myšlení zaměřeného na budoucnost a kritická analýza tzv. epochálních témat (aktuální klíčová témata) Škola imaginace podporuje interdisciplinaritu na úrovni přemýšlení o kreativních a pedagogických kompetencích. Program zkoumá přístup ke kreativně pedagogické práci, který skrze zakotvení ve smyslových aktivitách umožňuje komunikaci o náročných či kontroverzních tématech současnosti napříč názorovými rozdílnostmi a rozvíjí tak systémové a kritické myšlení. V roli účastníků kurzu si lze prožít, jak lze budovat bezpečný prostor ve skupinách a neuzavírat se před složitými tématy, která účastníci jejich kurzů sami přináší a která se v kolektivech přirozeně objevují.
Ze zpětných vazeb: “Somatické zapojení do tvůrčích i dialogických aktivit, citlivost k rozmanitým formám práce s kolektivem, prohloubení způsobů, jak lze konstruktivně hovořit o akt. společenských tématech, která balancují na rozhraní politického a osobního.”
“Do výuky přináším víc než dříve kritické vstupy, nepřehlížím povrchní stereotypní uvažování o tématech, nepříjemné poznámky atd. náznaky normalizovaného nadřazování nad ostatní a ponižování, sebevědoměji přináším poznámky o tom, že jsme spolu na jedné lodi, kde se musíme o sebe navzájem starat, zpochybňuji zažité vzorce uvažování o praxi/ v umělecké praxi”
“…Více se angažuji ve veřejném prostoru a chodu naší univerzity, jelikož dokážu jednodušeji pojmenovat nedostatky, který necítím jenom já…”
3. Rozvoj práce se smysly a emocemi jako nezbytná součást vzdělávacího procesu Semináře probíhají formou prožitkových komponovaných programů, které názornou formou představují, jak lze kreativní vzdělávání uchopit skrze smyslové vnímání, jeho aktivaci a prohlubování. Zároveň umožňuje účastnictvu prožít konkrétní postupy, které je možné v modifikovaných formách uplatňovat při jejich vlastní lektorské práci.
Ze zpětných vazeb: “Škola imaginace posiluje komunikační kompetence, skupinovou/kolektivní práci, empatii, imaginaci i orientaci na jiné smysly kromě pětice pojmenovaných”.
“Rozvíjí schopnost komunikovat svoje pocity a reflektovat je před lidmi, naslouchat, prohloubit možnosti napojení se na ostatní/skupinu”.
“Škola imaginace podpořila mou důvěru v proces experimentování a zkušenostního učení. Prohloubila mou citlivost vůči rozmanitosti zkušeností a reakcí na zážitkovou pedagogiku.”
“Motivuje mě to v mém snažení vtahovat návštěvníky institucí do zážitků, jež mohou mít vliv na jejich prožívání.”
“...Také mi pomohla docenit sílu zážitku na vlastní kůži - teď vždy přemýšlím, jak učivo spojit smysluplně s emocemi skrz zážitek a co nejlépe ho zprostředkovat pomocí různých smyslů.
“ Škola imaginace mi otevírá nové způsoby, jak o tématech přemýšlet a uchopovat je: velmi prožitkové a zároveň jemné.”
4. Rozvoj kompetencí potřebných k práci se skupinou Design cyklu workshopů Školy imaginace nabízí kontinuální proces kreativního učení v uzavřených skupinách. Tento pedagogický formát umožňuje a usnadňuje průběžné osvojování si a prohlubování kreativně-pedagogických kompetencí potřebných a přínosných ve vlastní práci účastnictva v roli lektorů a kreativních pedagogů.
Ze zpětných vazeb: “Výhodou uzavřených skupin je budování důvěrných vztahů, které umožňují mnohem hlubší a experimentálnější práci, než jakou by umožnila otevřená skupina. Slouží také k budování profesionální komunity, která bude pokračovat i po skončení projektu. Obohacující a inspirující je také možnost sledovat vzájemný růst a rozvoj.”
“Formát uzavřené skupiny funguje jako bezpečný prostor k experimentu. Přátelská, ohleduplná atmosféra umožňuje lepší provázání a sdílení zkušeností, které je obohacující v tom smyslu, že místo redukovaného kanálu lektor workshopu - účastníci vzniká síť navzájem se obohacujících a propojujících kontextů, jež zároveň umožňují lepší ukotvení a projasnění poznatků a výsledků experimentů díky lokálnímu, věkovému a profesnímu rozvrstvení účastnic a účastníků. Zároveň zahrnuje silný potenciál pro skutečně přínosnou konstruktivní kritiku, neboť s kolektivním přístupem se objevuje snaha "pomoci společné věci" v tom nejlepším slova smyslu. Kritika jednoho přístupu je tak společným hledáním o přístup lepší, nikoli pouhým vymezením se. Zároveň tím workshop funguje jako networkingová síť, která může umožnit pokračování společného budování a objevování skrze vzniklá individuální propojení. Projekt tak nemusí být "jednorázovou záležitostí" a ač se jedná o roční běh, jeho inspirativní a propojující vliv může sahat dle mého názoru roky do budoucnosti.”
Rozvíjené dovednosti umožňují účastnictvu inovativně přistupovat ke kreativnímu vzdělávání sekundárních recipientů: především dětí a dospívajících, ale i studujících a ke kulturnímu publiku. Průběžná interní evaluace dokládá, že Škola imaginace představuje pro účastnictvo důležitý formativní prostor, který podporuje jejich profesionální rozvoj a dovednost pracovat se skupinou, a zároveň má vliv na well-being v oblasti kreativního vzdělávání.
* * *
Pokud máte ke Škole imaginace dotazy a chtěli*y byste se dozvědět více, ozvěte se nám na: institutuzkosti@gmail.com.
Projekt vzniká za finanční podpory a spoluúčasti EU prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR.
Veřejné slyšení ve věci hladových duchů
Zkusme si vybavit co děláme, vědomě nebo nevědomě, jako způsob úniku, úlevy, kompenzace. Jaké věci, techniky, postupy, strategie nám přinášejí krátkodobou nebo dlouhodobou úlevu od náročných emocí, vzpomínek, nezvladatelného stresu, ztráty kontroly a spojení s druhými, nespokojenosti se sebou samými, dlouhodobých tlaků okolí?
"Obyvatelé říše hladových duchů jsou zobrazováni jako stvoření s vychrtlými krky, malými ústy, vyhublými končetinami a velkými, nadmutými, ale prázdnými břichy. Toto je říše závislosti, kde neustále hledáme něco, co je mimo nás, abychom zmírnili nenasytnou touhu po úlevě a naplnění.Tato bolestivá prázdnota je přitom věčná, neboť látky, předměty nebo aktivity, kterými se snažíme ji naplnit, nejsou tím, co ve skutečnosti potřebujeme." (Gabor Maté)
Záznamy z letošního veřejného slyšení, které mapovalo různé typy kompenzačních technik.
FILM – Potomci hub
Film Marka Meduny ze sympozia Potomci hub, které proběhlo na lesním a lučním pozemku mezi obcemi Hnátnice a Písečná v Orlických horách ve dnech 23. – 25. července 2021.
Film představuje třetí ročník lesního sympozia Potomci hub, které bylo zaměřené na sledování procesů domestikace a feralizace, etologii, neuroplasticitu mozku a vliv hub na půdní vlhkost a zdraví. Sympozium propojilo teoretické formáty s fyzickými a probíhalo ve čtyřech pracovních seminářích: (Ne)lidská prostředí; Voda, houby, les; Neuroplasticita a Dětská lesní skupina. Součástí společného programu bylo také Lesní kino a koncert.
Sympozium Potomci hub pořádal Les – společenství pro pěstování, teorii a umění ve spolupráci s Are a Institutem úzkosti.
Podpořeno Ministerstvem kultury ČR, Státním fondem kultury a Waterrain.
IÚ & FUTUROPOLIS: Letní škola kritické pedagogiky (2.ročník)
Chceme si společně klást otázku po tom, pro jaký svět škola vzdělává a pro jaký by vzdělávat měla.
Přejeme si společně tvořit kritickou pedagogiku; propojovat aktuální témata a zkušenosti studujících do výuky a rozvíjet demokratické přístupy (nejen) na školách. Přejeme si, aby se škola stala místem setkání a společného přemýšlení nad současnou podobou školy, vzdělávání a možnostmi proměny.
Letní školu pořádá projekt Futuropolis, ve kterém se spojuje Institut úzkosti a NaZemi.
Letošní letní školu věnujeme jádru kritické pedagogiky a naší (společné) zkušenosti s kritickou pedagogikou. Těšit se můžeme na přístupy, inspiraci a zkušenosti z berlínského institutu Paula Freireho. Chceme tak prohlubovat naše společné porozumění i hledat možné podoby kritické pedagogiky skrze společnou zkušenost. Přejeme si také nadále tvořit a posilovat síť kriticky vyučujících a tak letní škola bude sloužit i k hledání společných misí a vizí.
OPEN CALL: ŠKOLA ROZPOUŠTĚNÍ – ROZŠIŘOVÁNÍ – PROPOJOVÁNÍ IMAGINACE II
V říjnu znovu otevíráme bránu "Školy imaginace" — zotavovny smyslů utlumených nastavením současného vzdělávání.
Formulář k vyplnění: na tomto odkazu otevřený do 08. 09. 2023
“Škola imaginace podpořila mou důvěru v proces experimentování a zkušenostního učení. Prohloubila mou citlivost vůči rozmanitosti zkušeností a reakcí na zážitkovou pedagogiku.”“Motivuje mě to v mém snažení vtahovat návštěvníky institucí do zážitků, jež mohou mít vliv na jejich prožívání.” “...Také mi pomohla docenit sílu zážitku na vlastní kůži - teď vždy přemýšlím, jak učivo spojit smysluplně s emocemi skrz zážitek a co nejlépe ho zprostředkovat pomocí různých smyslů.”
“Formát uzavřené skupiny funguje jako bezpečný prostor k experimentu. … Workshop funguje jako networkingová síť, která může umožnit pokračování společného budování a objevování skrze vzniklá individuální propojení. Projekt tak nemusí být "jednorázovou záležitostí" a ač se jedná o roční běh, jeho inspirativní a propojující vliv může sahat dle mého názoru roky do budoucnosti.”
Citace od účastnictva prvního ročníku Školy imaginace
V září znovu otevíráme bránu Školy imaginace - zotavovny smyslů, utlumených nastavením současného vzdělávání.
Roli kreativity, imaginace a kritického myšlení vnímáme jako zásadní pro formování naší odolnosti při procházení obdobím současných výzev. V této době je klíčové směřovat naši představivost k formám existence, které budou v souladu s potřebami lidstva, ale i planety a mimolidského světa.
Společná práce pro nás minulý rok byla velmi inspirující a posilující a těšíme se proto moc na pokračování v tomto roce. Pojďte s námi společně hledat cesty, jak pracovat s obtížnými tématy za využití kritického myšlení, aktivace smyslů a rozvíjení imaginace. Imaginaci nevnímáme jako únik z reality, ale jako způsob, jak jí čelit.
Škola imaginace zve ke společnému zkoumání formou cyklu uzavřených workshopů: • lektory a lektorky z kulturní sféry • studující výtvarných a pedagogických oborů vysokých škol, jejichž záměrem je v budoucnu se věnovat pedagogické činnosti
Co si pod účastí ve “Škole imaginace” představit? • rozvíjení dispozic, které umožňují zkoumat v lektorské pozici komplexní a obtížná témata, dotýkající se našich současných životů a budoucnosti. • rozšiřování možností sociální a ekologické představivosti • rozšiřování škály kreativních prožitkových metod vhodných pro profesní aktivity uměleckých lektorů • prohlubování práce se smysly a emocemi jako nezbytnou součástí vzdělávacího procesu • seznámení se základy kritické pedagogiky a systémového myšlení • společná práce ve dvou uzavřených tvůrčích skupinách podporovaných metodickým týmem
Co k tomu bude třeba? Vaše aktivní a pravidelná účast na setkáních, která umožní kontinuální práci tvůrčích skupin.
Kdy a kde? Od října do června 2023 proběhne 9 společných pracovních setkání. Pro kontinuitu a bezpečí ve zkoumání budeme využívat formát uzavřených workshopů. • 1 celodenní intenzivní ponor do společného zkoumání a kritických perspektiv • 7 půldenních setkání přinášejících provokace a stimuly ke společnému experimentování • 1 celodenní setkání pro integraci zkušeností a prožitků
Kapacita skupin je omezená, jednotlivé přihlášky projdeme po ukončení přihlašovacího období a nejpozději do 25. 09. 2023 vám dáme vědět, zda-li vás můžeme přivítat v jedné ze skupin.
Účast na cyklu workshopů Školy imaginace je poskytována vybraným zájemců a zájemkyním zdarma.
Druhý ročník cyklu workshopů Školy imaginace je projektem Institutu úzkosti, výzkumné a vzdělávací platformy ohledávající kořeny úzkosti v současné společnosti a hledající cesty k novým způsobům společného fungování, učení se, vnímání i cítění. Přivádí dohromady Evu Koťátkovou, Barboru Kleinhamplovou a Terezu Čajkovou, které přinášejí svou zkušenost z oblastí současného výtvarného umění, dekoloniálních perspektiv a přístupů ke vzdělávání a kritické pedagogiky. Škola imaginace je projektem kreativního učení již podruhé podpořeným v rámci programu Národního plánu obnovy Ministerstva kultury ČR.
O Škole rozpouštění, rozšiřování a propojování imaginace: Škola imaginace je inovativní roční cyklus seminářů zaměřený na rozvíjení kreativního vzdělávání. Program se zaměřuje na rozvoj imaginace, včetně sociální a ekologické představivosti. Jednotlivé workshopy přinášejí pestrou škálu prožitkových metod, s cílem inspirovat profesní aktivity lektorek a lektorů v oblasti umění a kreativního vzdělávání a představit práci se smysly a emocemi jako nezbytnou součást vzdělávacího procesu. Účastnictvo se seznamuje se základními principy kritické pedagogiky a systémového myšlení.
Cílem Školy imaginace je podpora vzdělávání kreativního vzdělávání skrze rozvoj a posilování těchto kompetencí:
1. Rozvoj imaginace a posílení kapacity zapojovat širokou škálu kreativních prožitkových metod do profesních aktivit. V době, kdy mnoho globálních krizí kulminuje je klíčové, abychom si dokázali představit formy existence, které budou v souladu s potřebami planety, mimolidského světa a lidstva. Společně s rozvojem imaginace zaměřené na hledání nových vizí se tak musíme soustředit na rozvoj kreativity, která nám umožní budovat a posilovat odolnost při procházení současnými mnohočetnými krizemi, které jsou zdrojem dočasné či dlouhodobé úzkosti a neřešených traumat. Imaginace tedy v našem pojetí nepředstavuje pouze součást tvůrčího uměleckého procesu, ale schopnost hledání nových možností jak se vztahovat ke světu i k sobě navzájem.
Ze zpětných vazeb: “Školu imaginace vnímám jako celek rozvíjející zejména schopnosti obrazotvornosti, navazování a prohlubování vztahů se sebou, s dalšími lidmi i s jinými formami života, přijímání a zpracovávání podnětů, učení se naslouchat, ale zároveň být vyslyšeni*y.”
“Díky škole imaginace jsem si opět připomněla proč jsem do školství šla, a to proto, že jsem to chtěla dělat jinak.”
2. Rozvoj myšlení zaměřeného na budoucnost a kritická analýza tzv. epochálních témat (aktuální klíčová témata). Škola imaginace podporuje interdisciplinaritu na úrovni přemýšlení o kreativních a pedagogických kompetencích. Program zkoumá přístup ke kreativně pedagogické práci, který skrze zakotvení ve smyslových aktivitách umožňuje komunikaci o náročných či kontroverzních tématech současnosti napříč názorovými rozdílnostmi a rozvíjí tak systémové a kritické myšlení. V roli účastníků kurzu si lze prožít, jak lze budovat bezpečný prostor ve skupinách a neuzavírat se před složitými tématy, která účastníci jejich kurzů sami přináší a která se v kolektivech přirozeně objevují.
Ze zpětných vazeb: “Somatické zapojení do tvůrčích i dialogických aktivit, citlivost k rozmanitým formám práce s kolektivem, prohloubení způsobů, jak lze konstruktivně hovořit o akt. společenských tématech, která balancují na rozhraní politického a osobního.”
“Do výuky přináším víc než dříve kritické vstupy, nepřehlížím povrchní stereotypní uvažování o tématech, nepříjemné poznámky atd. náznaky normalizovaného nadřazování nad ostatní a ponižování, sebevědoměji přináším poznámky o tom, že jsme spolu na jedné lodi, kde se musíme o sebe navzájem starat, zpochybňuji zažité vzorce uvažování o praxi/ v umělecké praxi”
“…Více se angažuji ve veřejném prostoru a chodu naší univerzity, jelikož dokážu jednodušeji pojmenovat nedostatky, který necítím jenom já…”
3. Rozvoj práce se smysly a emocemi jako nezbytná součást vzdělávacího procesu. Semináře probíhají formou prožitkových komponovaných programů, které názornou formou představují, jak lze kreativní vzdělávání uchopit skrze smyslové vnímání, jeho aktivaci a prohlubování. Zároveň umožňuje účastnictvu prožít konkrétní postupy, které je možné v modifikovaných formách uplatňovat při jejich vlastní lektorské práci.
Ze zpětných vazeb: “Škola imaginace posiluje komunikační kompetence, skupinovou/kolektivní práci, empatii, imaginaci i orientaci na jiné smysly kromě pětice pojmenovaných”.
“Rozvíjí schopnost komunikovat svoje pocity a reflektovat je před lidmi, naslouchat, prohloubit možnosti napojení se na ostatní/skupinu”.
“Škola imaginace podpořila mou důvěru v proces experimentování a zkušenostního učení. Prohloubila mou citlivost vůči rozmanitosti zkušeností a reakcí na zážitkovou pedagogiku.”
“Motivuje mě to v mém snažení vtahovat návštěvníky institucí do zážitků, jež mohou mít vliv na jejich prožívání.”
“...Také mi pomohla docenit sílu zážitku na vlastní kůži - teď vždy přemýšlím, jak učivo spojit smysluplně s emocemi skrz zážitek a co nejlépe ho zprostředkovat pomocí různých smyslů.
“ Škola imaginace mi otevírá nové způsoby, jak o tématech přemýšlet a uchopovat je: velmi prožitkové a zároveň jemné.”
4. Rozvoj kompetencí potřebných k práci se skupinou. Design cyklu workshopů Školy imaginace nabízí kontinuální proces kreativního učení v uzavřených skupinách. Tento pedagogický formát umožňuje a usnadňuje průběžné osvojování si a prohlubování kreativně-pedagogických kompetencí potřebných a přínosných ve vlastní práci účastnictva v roli lektorů a kreativních pedagogů.
Ze zpětných vazeb: “Výhodou uzavřených skupin je budování důvěrných vztahů, které umožňují mnohem hlubší a experimentálnější práci, než jakou by umožnila otevřená skupina. Slouží také k budování profesionální komunity, která bude pokračovat i po skončení projektu. Obohacující a inspirující je také možnost sledovat vzájemný růst a rozvoj.”
“Formát uzavřené skupiny funguje jako bezpečný prostor k experimentu. Přátelská, ohleduplná atmosféra umožňuje lepší provázání a sdílení zkušeností, které je obohacující v tom smyslu, že místo redukovaného kanálu lektor workshopu - účastníci vzniká síť navzájem se obohacujících a propojujících kontextů, jež zároveň umožňují lepší ukotvení a projasnění poznatků a výsledků experimentů díky lokálnímu, věkovému a profesnímu rozvrstvení účastnic a účastníků. Zároveň zahrnuje silný potenciál pro skutečně přínosnou konstruktivní kritiku, neboť s kolektivním přístupem se objevuje snaha "pomoci společné věci" v tom nejlepším slova smyslu. Kritika jednoho přístupu je tak společným hledáním o přístup lepší, nikoli pouhým vymezením se. Zároveň tím workshop funguje jako networkingová síť, která může umožnit pokračování společného budování a objevování skrze vzniklá individuální propojení. Projekt tak nemusí být "jednorázovou záležitostí" a ač se jedná o roční běh, jeho inspirativní a propojující vliv může sahat dle mého názoru roky do budoucnosti.”
Rozvíjené dovednosti umožňují účastnictvu inovativně přistupovat ke kreativnímu vzdělávání sekundárních recipientů: především dětí a dospívajících, ale i studujících a ke kulturnímu publiku. Průběžná interní evaluace dokládá, že Škola imaginace představuje pro účastnictvo důležitý formativní prostor, který podporuje jejich profesionální rozvoj a dovednost pracovat se skupinou, a zároveň má vliv na well-being v oblasti kreativního vzdělávání.
* * *
Pokud máte více dotazů, ozvěte se nám na: institutuzkosti@gmail.com
Projekt vzniká za finanční podpory a spoluúčasti EU prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR.
Dětská lesní skupina na čtvrtém lesním sympoziu Více-než-lidská-zvědavost
Institut úzkosti se vrací do Orlických hor na již čtvrté sympozium 𝙑í𝙘𝙚-𝙣𝙚ž-𝙡𝙞𝙙𝙨𝙠á 𝙯𝙫ě𝙙𝙖𝙫𝙤𝙨𝙩, který pořádá spřátelený tým Les — společenství pro pěstování, teorii a umění.
IÚ se vrací do Orlických hor na luční a lesní pozemek, kde spolupořádá program dětské lesní skupiny 𝙎𝙩𝙧𝙤𝙢𝙮 𝙖 𝙡𝙞𝙙é 𝙗ý𝙫𝙖𝙡𝙞 𝙥řá𝙩𝙚𝙡é.
Společně podnikneme cestu za duchy lesa. Během cesty odložíme masky, které nás svazují a vytvoříme si nové dočasné identity. Budeme chodit, běhat, tancovat, tvořit, učit se od mimolidského světa, vytvářet kostýmy, vyprávět příběhy a mnoho, mnoho dalšího. Skupinu připravujeme společně s Magdou Stojowskou a Janou Landsingerovou. Program skupiny pro nejmenší děti připravuje Jana a Jakub Adamcovi.
Trees and people used to be good friends" (Totoro, 1988)
(Stromy a lidé bývali přátelé)
Dětská lesní skupina svolává své členy a členky na cestu za duchy lesa!
Je zřejmé, že les je v ohrožení. Duchové jsou neklidní, k jejich území se přiblížil podezřelý mrak. V lese panuje nervozita, zrychlený dech a chvění. Jak se můžeme s duchy lesa spojit a nabídnout jim svou pomoc? Mohou nám v tom pomoci zvířata, rostliny, houby, kameny a jiné bytosti, které v lese žijí? Nebo se spojíme skrze vlastní sny a snění jako prostor, ve kterém můžeme být spolu napříč tomu, co nás odděluje? Jakými způsoby budeme s duchy komunikovat? Co bychom se měli*y naučit, abychom porozuměli*y jejich řeči? Které mimolidské schopnosti by nám k tomu mohly pomoct? A může nám tento proces pomoci i k vlastní proměně? Ve fantaskní tvory, zvířata nebo prostě ty, kterými být nemusíme, ale chceme?
Rádi*y bychom našli*y v lese místo, ve kterém se budeme cítit dobře a které nám umožní tvořit, přemýšlet, imaginovat a stát se součástí příběhu lesa. Budeme chodit, běhat, tancovat, ladit naše těla na různé vjemy, učit se z mimolidského světa, vyrábět masky, vyprávět příběhy a mnoho, mnoho dalšího. Pokusíme se naladit na lesní ochránce, propojit se s nimi, odložit masky, které nás svazují a vytvořit nové a s nimi i nové dočasné identity.
Důležitou součástí našeho spolubytí budou společná jídla, čtení, hra a odpočinek. Vedle lektorek budou důležitou součásti skupiny také dvě starší děti, které se společné s námi budou starat o mladší děti a vytvářet tak i most mezi oběma skupinami. Budeme mít k dispozici stan, výtvarné pomůcky i materiály na výrobu kostýmů a masek. Řadu z nich si přitom opatříme i z nálezů v rámci našich společných procházek. Důležitou rekvizitou pro nás budou knížky, ze kterých budeme vybírat příběhy pro společné vyprávění a také hudební nástroje, které pomohou aktivovat naše smysly a propojit nás lépe se sebou i s okolím.
Předpokladem pro to stát se součástí skupiny není nic jiného než otevřenost, zvědavost a citlivost vůči tomu, co se okolo nás děje. Denní snění není zakazováno, ale podporováno a rozvíjeno, jen se o něj v rámci skupiny pokoušíme kolektivně:)
Těšíme se na vás!
Kompletní program dětské lesní skupiny a celého sympozia najdete na webu Les.
Fotodokumentace (c) Johana Pošová, Jan Kolský
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR.
Mluvící stroje: Zvuková dílna se Synth Library
Prozatím se IÚ zaměřil na publikování vznikajícího audio archivu Lukášových “Mluvících strojů”. V tomto roce bude existující archiv zvukových děl rozvinut o formy živé spolupráce v Synth Library Prague.
Připojte se k zvukové dílně, kterou pořádáme ve spolupráci s kolektivem Synth Library Prague. Během dílny dáme prostor zvukové imaginaci, naslouchání našemu okolí a propůjčíme nové hlasy věcem kolem nás. Naučíme se základní postupy práce se zvukem, editaci, procesování a zkusíme si vytvořit zvukové koláže, nové zvukové krajiny a zvukové domovy.
Lukáš Paleček prostřednictvím své performativní a zvukové tvorby propůjčuje svůj hlas různým věcem a strojům. Zajímají ho staré přístroje jako jsou pračky Romo a Tatramat nebo rádia a magnetofony značky Tesla a jazyk jakým tyto věci mluví a vyjadřují emoce. Lukáš rád spolupracuje a performuje. V roce 2022 se Institut Úzkosti zaměřil na publikování vznikajícího audio archivu Lukášových “Mluvících strojů”. V tomto roce bude existující archiv zvukových děl rozvinut o formy živé spolupráce v Synth Library. Cílem této spolupráce je rozšířit spektrum toho, co považujeme za hudbu a zvukové umění skrze práci s vlastním tělem, performativitou, napojování se na živé i neživé elementy v našem okolí a zkoumání způsobu jakým komunikují, mluví.
Není třeba mít předchozí zkušenosti s hudební a zvukovou tvorbou. Vítáme začátečníky*ice.
⇨ REGISTRACE: marie@zvukpraha.cz ⇨ PŘÍSPĚVEK: dobrovolný (doporučený: 200 - 500 Kč) ⇨ VHODNÉ PRO: začátečníky*ice, všechny se zájmem o zvuk a hudbu ⇨ MÁTE DOTAZ NEBO NÁVRH? Pište na marie@zvukpraha.cz
Lukáš Paleček (nar. 1977) žije a pracuje v Praze. Od roku 2013 vytváří své práce – kresby, objekty a zvukové performance ve Výtvarném Ateliéru radostné tvorby v Praze 7 na Letné, tvůrčí dílně, která je zaměřena na podporu tzv. „spontánní tvorby“. Lukáš se účastnil několika skupinových výstav, mimo jiné v Kampusu Hybernská, Centru současného umění DOX nebo v galerii NOD. V roce 2019 proběhla jeho samostatná výstava s názvem Romo pračka pere okurky v galerii Jelení v Praze. Mluvící stroje jsou živým archivem performativních a zvukových děl Lukáše Palečka, které Institut úzkosti ve spolupráci se spolkem Barvolam, Ivanem Svobodou a Jonášem Richterem systematicky dokumentuje od roku 2019.
Synth Library Prague je prostor pro sdílení, diskuzi a experimenty v oblasti zvuku a elektronické hudby. Provoz Synth Library je možný díky práci dobrovolnic*íků, členským příspěvkům a vašemu kurzovnému, které se dělí mezi lektorky*y a náklady na provoz knihovny. Chcete se stát členkami*ny Synth Library a mít možnost chodit si k nám hrát 3 x týdně? Zaregistrujte se na zde.
* * *
Fotodokumentace (c) Ida Tausch
Událost je realizována s finanční podporou Ministerstva kultury ČR a Hl. městem Praha.
Příměstský tábor pro děti: Zahrada jako svět, svět jako zahrada
Srdečně vás zveme k účasti na příměstském táboře, v rámci kterého budeme společně zkoumat zahradu Kafkova ateliéru v Praze 6 - Dejvicích a vytvářet o ní zprávu.
17.—21.7.2023 pondělí-pátek: 9 - 16.30 hodin Kafkárna / Centrum pro umění a ekologii UMPRUM, Buštěhradská 5, Praha 6 - Střešovice Doporučená cena: 3.500,- Kč
Zahrada skrývá různé příběhy, vrstvy a tajemství. K jejich rozečtení je zapotřebí snít v noci i za dne, vstupovat do komunikace se zvířaty, rostlinami, houbami, sochami a dalšími obyvateli zahrady, kteří se mohou stát našimi spojenci, nabízet pomoc nebo péči těm, kteří to potřebují. Za to nám zahrada umožní stát se dočasně někým jiným a/nebo naopak sebou samým a fungovat se jmény a identitami, které nám vyhovují.
Během tábora oživíme meteorologickou stanici, která měří emocionální teplotu města a těch, kteří v něm žijí. Každý den nám zahrada zanechá stopy a zprávy a my jí budeme odpovídat: Budeme vyprávět příběhy, nořit ruce do hlíny, vytvářet příbytky pro zvířata i duchy zahrady, aktivovat a trénovat nevyužívané smysly a vnímat více sebe i druhé. Některé z kresebných nebo textových výstupů se objeví také v podzimním čísle dětského pracovního sešitu Krunýř, který se věnuje reportážím právě o této pozoruhodné zahradě.
Strava: Zajišťujeme oběd a odpolední svačinu.
Výtvarné pomůcky a materiály na místě.
Lektorky: Magda Jiřička Stojowska a tým Institutu úzkosti.
Lokace: Kafkárna - CENTRUM PRO UMĚNÍ A EKOLOGII UMPRUM je sto let starý sochařský ateliér na pražské Ořechovce, který vznikl pro Bohumila Kafku a jeho monumentální realizace, především sochu Jana Žižky na pražský Vítkov. Od 90. Let je dramaturgii a správě studentstva a vedení sochařského ateliéru pražské UMPRUM a v roce 2021 se začal prostor otevírat veřejnosti a postupně se zde začal definovat program, ve kterém se prolíná ekologie a umění.
Doporučená cena: 3.500,-Kč/dítě. Sleva pro samoživitelky*e 15% a pro druhé dítě 15%. Možnost využití příspěvku 800,-Kč/dítě pro obyvatelstvo Prahy 5 a 6 z programu Šestka táborová. Registrujte se na: moje.aktivnimesto.cz/registrace/uzivatel. Po registraci Vám přijdou do mailu přihlašovací údaje. Po přihlášení se podíváte do nabídky příspěvků, kde najdete příspěvky na letní tábory.
Prosím, registrujte na našem táboru vaše děti na tábor prostřednictvím emailu na: institutuzkosti@gmail.com
V případě dotazů nás kontaktuje 🙂
Těšíme se!
Grafika: Žofia Fodorová
Fotodokumentace (c) Ida Tausch, Barbora Kleinhamplová.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR a Městské části Prahy 6.
PÁSMO NARUŠOVÁNÍ VYBUDOVANÝCH IDENTIT
Proč narušovat fasády našich pečlivě vybudovaných identit? A jak umožnit sobě i druhým fungovat aspoň dočasně mimo ně? Jaké masky nosíme, protože to naše okolí očekává a jaké masky nebo vrstvy čekají pod povrchem? Jak sami sebe vidíme, a jak nás vidí naše okolí? A co se stane, když se na chvíli oprostíme od své navyklé podoby?
Výroba masek ve mně z počátku vzbudí děs. Nerada cokoli tvořím v přítomnosti jiných lidí. Přemýšlím nad institucí, která mě nejvíc ovlivňuje a nasazuje masku. Školství jasná volba – maska matky žáka se speciálně vzdělávacími potřebami a učitelka k tomu. Maska neutrality – vyžadovaná, podporovaná, někdy nutná, vždy a všude být nekonfliktně neutrální….Nutná výměna neutrality za respekt, porozumění, toleranci.
Úleva v uvědomění, že nejsem nucena nosit masky v bublině svojí nukleární rodiny. Masky už jen využívám pro svůj osobní komfort při kontaktu s jinými lidmi.
Bavilo ma prežívať ambivalentne naciťovanie svojho tela v priestore viacerých tiel a hľadanie spoločného rytmu, vs. nepríjemný pocit zdanlivej straty kontroly nad telom.Bavila som sa pri DIY vyrábaní masiek. Urážala ma forma a zároveň som sa detinsky tešila, čo bude nasledovať. Uvedomiť si, že nosíme rovaké nepohodlné masky, aké to sú-pomenovať ich, podeliť sa o ne a symbolicky sa ich zbaviť …uvedomiť si ich zmysel/účel a to, že nie su nevyhnutné:).
Sedimentovalo to vo mne ešte niekoľko týždňov. Hnev, frustrácia, neochota prispôsobovať sa systému a vzorcom, ktoré nefungujú správne, hľadanie vhodnej formy na odkomunikovanie tejto novej energie svojim blízkym a študentom na kurzoch. Kriticky, otvorene, asertívne vstupovať do vzťahov, práce a tvorby.
KRUNÝŘ: 2.setkání dětské redakční rady
A je to znovu tady: Zahrada Kafkárny a tým Krunýře opět svolává ke společnému bádání a tvoření.
Chcete se podílet na 2. čísle dětského pracovního sešitu Krunýř?
Opět svoláváme dětské redaktorky a redaktory ke společnému bádání a tvoření. Ještě než se rozjedete na prázdniny pojďte s námi zkoumat příběhy zahrady a jejích obyvatel (zvířat, rostlin, hub, soch a věcí), kteří dohromady tvoří provázaný organismus, který spolu navzájem komunikuje. Tentokrát se na něj budeme ladit společně s Marií Tučkovou, vizuální umělkyní a autorkou ilustrací dalšího čísla Krunýře.
Marie Tučková alias Ursula Uwe pracuje v médiích textu, videa, kresby, písňové tvorby, živé performance a instalace. Marie ve své tvorbě zkoumá politiku naslouchání, hierarchii hlasů, polyfonii, různé formy spolupráce a překrývání politického a básnického jazyka. Ve své tvorbě upozorňuje na souvislosti mezi vykořisťováním přírody a ženskými a queer těly. Její práce je založena na dlouhodobém výzkumu, na spolupráci a na improvizaci jako nekonečné zkoušce (Wilson Harris).
KRUNÝŘ je pracovní sešit pro dětské čtenáře a čtenářky, zaměřený na prohlubování mezidruhových vztahů, rozvoj imaginace a empatie a nebinárního vidění světa. Přináší řadu příběhů, aktivit, scénářů, které aktivují tělo a mysl, motivují ke kreativitě a touze aktivně měnit svět okolo sebe. Mezi jeho rubriky patří aktivity rozvíjející smysly, stávání se dočasně někým či něčím jiným, praktické návody, imaginační scénáře, zprávy z Lesa, rozhovory vedené dětskou skupinou reportérek a reportérů Břevnovský expres, trasy výzkumných procházek, rady jak pečovat o druhé, ať už to jsou lidé, zvířata, rostliny a jiné.
Pomůcky i občerstvení bude na místě.
Účast zdarma.
Těšíme se na vás, Váš tým Krunýře a Kafkárny.
Pořádá Institut úzkosti ve spolupráci s Centrem pro umění a ekologii UMPRUM.
Projekt Centrum pro umění a ekologii UMPRUM získal podporu z Fondů EHP 2014–2021 v rámci programu Kultura. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP.
Grafika (c) Žofia Fodorová
Fotodokumentace (c) Markéta Slaná
Událost je podpořena Ministerstvem kultury ČR a Hlavním městem Praha.
Škola imaginace v Kampus Hybernská
Kampus Hybernská je partnerem projektu Školy imaginace a od roku 2022 poskytuje realizaci pro naše workshopy.
Co se zde událo?
Společně se v sérii na sebe navazujících workshopů zaměřujeme na rozvíjení kompetencí zaměřených na posouvání limitů imaginace, skrze prožitkové metody vycházející z různých typů umělecké praxe. Workshopy využívají pestrou škálu performativních formátů:
formáty, zaměřené na práci s tělem a pohybem a na odučování zažitých pohybových vzorců, podporujících normativitu
formáty, zkoumající možnosti neverbální komunikace, které umožňují lépe se propojit mezi sebou navzájem mimo limitující identity
formáty, využívající koncept “Deep listening”, založený na poslouchání celým tělem
formáty, testující naši schopnost vidění a pozorování (pod povrch, mimo normativní perspektivy)
formáty, rozvíjející schopnost empatie a vzájemné rezonance
formáty, experimentující s kolektivní tvorbou, posilující principy spolupráce
Po více jak půlročním setkávání dvou pracovních skupin jsme se začali*y zaměřovat na na konzultace vlastních prací účastnictva a dochází tak již k vytváření prostoru pro účastnictva. To jej využilo k otestování vlastních aktivit inspirovaných účastí ve Škole imaginace.
Tímto děkujeme univerzitním prostorám Kampus Hybernská za poskytnutí zázemí.
Nadcházející kurzy:
13. a 14. seminář v Kafkárně a ve Vile Pevnostní 561 (12. a 13. května 2023)
15. a 16. závěrečný seminář v Prokopském údolí (9. a 10. června 2023)
Škola imaginace je realizována v rozmezí školního roku 2022/2023 v sérii na sebe navazovaních workshopů. Škola imaginace je otevřena pro dvě uzavřené pracovní skupiny participantů*ek vybraných na základě open callu. Kapacita pro kruzů Školy imaginace je již naplněna. V novém navazujím roce 2023/2024 bychom rádi*y připravili*y novou sérii workshopů — sledujte nás pro aktualizace o projektu.
Projekt Škola rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace (Škola imaginace) je realizován za finanční spoluúčasti EU prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR.
Veřejné slyšení ve věci hladových duchů
Letošní Veřejné slyšení ve věci hladových duchů se zaměří na mapování různých typů kompenzačních technik a závislostí způsobených širšími systémovými problémy, se kterými se jako společnost potýkáme.
Aktuální komentář k události:
Milé účastnictvo Veřejného slyšení ve věci hladových duchů, včerejší večer byl pro nás velmi silný. Zazněla řada těžkých témat a celek tak mohl být velice náročný na zpracování. V některých částech převažovalo sdílení spouštěčů (traumat) spíše než kompenzačních mechanismů a tyto momenty pak byly obzvláště tíživé. Jsme si vědomy, že tyto situace nebyly z naší strany dostatečně podchyceny na místě a myslíme si, že taková intenzivní sdílená zkušenost vyžaduje ošetření. Proto jsme vytvořily dotazník otevřený účastnictvu i přítomnému publiku, ve kterém se ptáme na vaši zkušenost. Současně uvažujeme o tom, že pokud ve vás tato událost vyvolala nečekaně silnou reakci, rády bychom nabídly možnost zorganizování skupiny vedené teraputem*kou, kde můžeme zkušenosti společně zpracovat.
Chtěly bychom obzvláště poděkovat všem, kteří*é sdíleli*y svůj příběh. Stejně tak děkujeme i vám naslouchajícím. A velké díky týmu festivalu Festival 4+4 dny v pohybu / Festival 4+4 Days in Motion, za péči a pomoc s organizací, a za poskytnutí bezpečného zázemí pro konání této události. Za Institut úzkosti, Bára, Eva, Ida
* * *
Zkusme si vybavit co děláme, vědomě nebo nevědomě, jako způsob úniku, úlevy, kompenzace. Jaké věci, techniky, postupy, strategie nám přinášejí krátkodobou nebo dlouhodobou úlevu od náročných emocí, vzpomínek, nezvladatelného stresu, ztráty kontroly a spojení s druhými, nespokojenosti se sebou samými, dlouhodobých tlaků okolí?
"Obyvatelé říše hladových duchů jsou zobrazováni jako stvoření s vychrtlými krky, malými ústy, vyhublými končetinami a velkými, nadmutými, ale prázdnými břichy. Toto je říše závislosti, kde neustále hledáme něco, co je mimo nás, abychom zmírnili nenasytnou touhu po úlevě a naplnění.Tato bolestivá prázdnota je přitom věčná, neboť látky, předměty nebo aktivity, kterými se snažíme ji naplnit, nejsou tím, co ve skutečnosti potřebujeme." (V říši hladových duchů, Gabor Maté)
Letošní v pořadí třetí Veřejné slyšení se zaměří na mapování různých typů kompenzačních technik a závislostí způsobených širšími systémovými problémy, se kterými se jako společnost potýkáme. Tento 3hodinový specifický formát Institutu úzkosti umožňuje koncentrovaně se soustředit na zkoumané téma skrze příspěvky sdílejících. Z kaleidoskopické skladby příspěvků by měla jasně vystoupit mapa systémového útlaku a stresu, který vede k závislostem různých typů.
Veřejné slyšení se uskuteční v prostorách Centra Erpet Smíchov, originálního prostoru bývalého sportovního a zábavního centra z 80. let, kde tou dobou bude probíhat Festival současného umění 4 + 4 dny v pohybu.
Účast potvrdili*y: Kristýna Coufalová (ktva), Klára Černá, Denis Červená, Vojtěch Franče, Markéta Garai, Jitka Holasová, Michael Jettmar, Juanita Kansil, Pavel Karous, Vincent Klusák, Tereza Konrádová, Otto Kouwen, Zuzana Křičková, Dominik Lang, Martina Malinová, Sylvester Makov, minuskami (Magdalena Michlová), Johanna Nejedlová, Zuzana Nott, Ela Plíhalová, Eliška Pomyjová, Elian Poslední, Marie-Luisa Purkrábková, Milan Salák, Alex Sihlesk*, Tereza Stejskalová, Magda Šipka, Monika Špoluvá, Jan Těsnohlídek, Adam Tománek, Kateř Tureček, Jen Tyl, Denisa Václavová, Tereza Vandrovcová, Klára Vavříková, Klára Vlasáková, Iva Voldánová, Miloslav Vorlíček a Lenka Vrbová.
Vstup na událost je zdarma. Akce proběhne v českém jazyce.
Pro zajištění možnosti přímé podpory bude na místě zajistěna přítomnost terapeutky Laury Henderson pro možnost konzultace a opečování.
Grafika (c) Alexey Kluykov, 2023.
Událost vzniká za podpory Ministerstva kultury České republiky a Hlavním městem Praha.
DEKONSTRUKCE INSTITUCE
Do jaké míry opakujeme sama sebe a jak se nám daří otevírat nové prostory?Co nás konzervuje a co nás aktivuje? Jaká je role institucí v procesu normování a oživování? Na koho instituce myslí, koho v sobě vítají a kdo nebo co je pro ně hrozbou - kdo je z nich vyloučen? Jak by vypadal recept na kolektivní konzervační nálev utvářený nastavením světa, ve kterém žijeme? Jak probudit tělo a jeho smyslové kanály - jak tělo znovu zapojit?
Eva ako kontajner zmyslov počas prechádzky
Ako znie môj hlas? V obrovskej miestnosti a v malom výťahu? Vonku alebo vo vnútri?
Koľko krokov spravíš za 120 metrov
Procesuálna performance vrátničky, hlavnej veliteľky. Jej moc ma vždy privádza do rozpakov
Ako vysoko sa môžeš stratiť?
Čo je podo mnou. Koľko metrov podo mnou je stále Veletržní palác
A čo tu stálo pred tým? Na akej histórií stojíme?
15:04
Redší vzduch – menej dychu 22 stupňov C
Únikový východ, Poezie ‘82
Všade tajné dvere, 2 rôzne smery úniku, rýchle kroky
Prečo niektoré červené svetlo bliká a iné nie?
Ženské bradavky
Kráčame cez Košice, nie cez Užhorod. Prečo?
…
A čo inak hĺbka priestoru? Hĺbka tela? Tretí rozmer, ktorý nikto nerieši.
…
Cítim tlak v ušiach
Ako sa cítiš, keď sa ocitneš v plnom výťahu neznámych tiel?
Keď dýchate jeden vzduch, vydychujete jedna druhú?
Ako často sa vo verejnej budove dostaneš k hlavnému uzáveru vody?
Instituce jsou vyhloubené mrtvé schránky
Práce je slepá ulice
V kyčlích je všechno
Když to přešlo v realitu,
tak jsem si říkala, že na to nejsem ready
Máme v sobě hodně moudrosti
Ještě, že nemusíme vědomě trávit
VIZE INSTITUCE
Představme si, že každá instituce je organismus a má tělo.Sedí organismu (Národní galerii) tělo (Veletržní palác), které využívá, obydluje? Jaký typ struktury takové tělo utváří, jaká je jeho anatomie, jaký je vztah mezi jeho orgány, částmi? Jaké jeho části jsou disfunkční, ucpané, hluché a jaké udržují tělo v chodu?
Jak se můžeme učit od více než lidských organismů? Jaké modely fungování nám ukazují a v čem se z nich můžeme inspirovat pro individuální i kolektivní mody bytí? Jak by fungovala instituce-chobotnice nebo instituce - lišejník? Jaké to je vidět vlastní dech, jaké to je o něj pečovat?
Krunýř
Spolu se mnou už teď jdou řasa, lišejník a krab poustevník a jejich vnímání je tu také… jsem jimi “dotknutá”.
Krunýř mám odjakživa (jako asi každý?), hodně si ho zvědomuji. Dnes hodně cítím páteř. Dech a páteř spolu souvisí. Páteř je osou krunýře a je k němu přirostlá. Opírám se a tisknu ji na stěny, do rohů, prohýbám obratle podle zábradlí a s dechem proudí částečky dotýkaného - částečky paláce proudí mým oběhem.
Krunýř mám odjakživa. Myslím teď na to jak jsem jako dítě mnoho let na noc uléhala v korzetu, zdravotní pomůcce, která mi měla srovnat záda. Můj otec je ortoped, vyrábí pomůcky k rovnání. Pamatuji si jak odlévali můj trup do sádry, aby pro něj mohli tuhle pomůcku vytvořit. Měla jsem se i naučit cvičit a dýchat, ale nějak se na to zapomnělo, rovnalo se jen korzetem. Ten korzet mi svíral celý trup a určoval, kde končí nádech a výdech. Dlouho jsem v něm měla pocit bezpečí. Dával mi oporu. Byl mi už malý, ale pořád jsem v něm občas spala, nový mi nenechali udělat, zapomnělo se na to.
Teď tu chodím jako želva: páteř vyklenutou a citlivou. Hledám spojení s ostatními, kteří na sebe v tento moment berou tuhle identitu. Hladím je po zádech, zkouším na ně ťukat, i když vím, že ťukání je nepříjemné… potřebuji tuhle malou naléhavost, vznáším dotaz. Zkouším ťukat i na stěny paláce a dívám se na lidi a provoz na ulici. I želvy jsou samotáři, dlouhověké ostrovy. Jejich krunýř je citlivý, tedy i prostupný.
JSEM!
…co jsem?
HLEDÁNÍ
…kde jsem?
V prázdném prostoru, špinavé skořápce, schránce a necítím se tu dobře.
Zkusím využít schopnosti organismů a entit:
JSEM CHOBOTNICE
a dokážu koordinovat svá chapadla nezávisle na sobě.
Jsem želva
a před vnějším světem mě chrání krunýř, přes který cítím a vnímám, propouštím vnější svět.
Jsem krab poustevník
a dokážu se přizpůsobit vnějšímu prostoru a splynout s cizím, půjčeným, “osvojit se”.
JSEM MYCELIUM
a jsem úplně všude, vytvářím vazby, sítě, jsem neurčitá hmota, rozteklá, co obejme to opečuje a splyne, jsem skoro neviditelná.
JSEM LIŠEJNÍK
a dokážu se naladit, napojit, být empatický, potřebuji druhého a jsem potřebný.
JSEM CHAMELEON
a davám najevo svoje emoce, pocity.
JSEM TETRA PRUHOVANÁ
a uvědomuji si své smysly v nesmyslu.
Zavři oči a prostě buď, tady a teď!
JSI TO TY?
JSEM.
Chapadla x Organizace
Představ si tělo s osmi chapadly bez centrálního mozku. Představ si, že každé z chapadel se chce vydat určitým směrem: co se stane, když se každé z 8 chapadel bude chtít vydat jinam? Musí přesvědčit ostatní o své pravdě? Může se od nich odtrhnout: Můžou chapadla existovat a žít bez chobotnice? Za jakou cenu?
Představuji si chapadlo, které je neustále vláčeno ostatními, kteří věnují pozornost jeho potřebám. Představuji si také chapadlo, které nejlépe ví kudy kam a ostatní vláčí za sebou. Představuji si chapadlo, které se úzkostlivě snaží zajistit dohodu. Představuji si chapadlo…
Možná, že jsou si chapadla vědoma své propojenosti a navzájem cítí, co si způsobují. Díky vzájemnému respektu pak společně tvoří entitu o 8 identitách. To může být základní rozdíl mezi chapadly a zaměstnankyněmi galerie z různých oddělení, různých pozic a různého postavení, které se tu potkávají.
Průzkum paláce
Ponor do Rybího paláce proběhl bez komplikací. Cílem mise nebylo nic menšího než poznat bytosti, které jej ovládají a uvádějí do chodu. Po příchodu zjištěn nevyhovující stav. Izolované entity opanují pouze ten prostor, který jim byl vymezen vedením. Časem si však zvyklnou a setrvají v předem určených místech jako v Petriho miskách.
Dobrý den.
M.: „Dobrý den.“
Jak byste popsalo Vaše fungování zde?
M.: „Jsem tmelící prvek, spojnice. Dovedu přenášet informace všeho druhu, podporovat všechny části paláce i zásobovat je živinami. Cítím jeho bolest a umím poslat léčivé prvky kam je třeba.“
A jak to děláte, když jste tu uzamčené v jednom patře?
M.: „Prosím?“
Zajímá mě, jak naplňujete svůj potenciál v rámci Vaší instituce, když Vám zde není dán skoro žádný prostor.
M.: „Běžte pryč. S vámi se nebudu bavit.“
Mycelium
Snažím se udělat pohyb, kterého si nikdo nevšimne. Ležím na šedé podlaze. Nepatrný pohyb vyžaduje mnoho úsilí. Kontroluji se. Každý pohyb se mi zdá příliš velký, rychlý, trhaný. Postupně přijdu na způsob, jak pohyb zpomalit, zautomatizovat, zefektivnit. Organismy se přece vždycky pokoušejí o efektivitu. Ale já jsem unavená efektivitou. Ležím na zemi a vzdávám to. Zastavuji. Ale pohyb zastavit nelze. Moje bránice klesá a stoupá, to je život člověka. Stát se spórou je složité, být spórou je nemožné.
Chobotnice
Jsme čtyři, čtyři chapadla. Držíme se za prodloužené ruce, necítíme své kůže navzájem, ale jsme propojené provazem. Každá z nás se chvíli oddává a každá chvíli vede. Jsme k sobě vstřícné, pohyb je organický. Pulsujeme. Škoda, že moje rodina není taková chobotnice, napadne mě. Ale co kdybychom byly vnitřně rozpolcená chobotnice a každé chapadlo by mělo vlastní tvrdou hlavu? Kam bychom šly a s jakými pocity? Taková chobotnice někdy jsem.
Rybí palác
Teze: Veletržní palác je ryba, která se nesmířila s tím, že je ryba.
Ví už tahle instituce, že je ryba? Velká ryba, těžce stravitelná, fine dining pro několik gurmánů a gurmánek. Možná uvízla v pocitu kraba nebo koně. A teď se tváří, že je kůň - nezkrotný, svůj nebo naopak koňsky obyčejný. Pro koho tu je a jak prožívá své několikatělné bytí? Možná jí to řeknu. Že je ryba. Ale co když odpoví, že je kůň?
1.setkání dětské redakční rady KRUNÝŘ: Workshop pro děti
Chcete se podílet na příštím čísle dětského pracovního sešitu Krunýř?
Zajímá vás zahrada jako místo, kde se prolíná divoké a zdomácnělé nebo šlechtěné, svobodné a kontrolované, lidské, zvířecí, rostlinné, houbové nebo úplně jiné, mimo kategorie? Jak se z organismu zahrady můžeme učit o našem vztahu ke světu, péči, společném a propojeném bytí?
Hledáme dětské členy a členky redakce druhého čísla, kteří a které budou společně zahradu zkoumat a tvořit o ní zprávu.
Redakční setkání bude mít podobu strukturovaného workshopu s pásmem aktivit: společná prohlídka zahrady, seznámení se s její historií, ornitologická procházka s Pavlem Charvátem, workshop s příběhy o zahradě s Magdou Stojowskou Jiřičkou, společné vaření oběda s Kateřinou Vídenovou, tvorba reportáží libovolnou technikou.
* * *
Naším stanovištěm bude unikátní zarostlá zahrada Kafkárny na Praze 6, toho času Centrum pro umění a ekologii při pražské VŠUP.
Účast zdarma.
Na místě budou pomůcky i občerstvení včetně oběda na ohni.
* * *
Pořádá Institut úzkosti ve spolupráci s Centrem pro umění a ekologii UMPRUM.
Projekt Centrum pro umění a ekologii UMPRUM získal podporu z Fondů EHP 2014–2021 v rámci programu Kultura. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP.
Událost je podpořena Ministerstvem kultury ČR a Hlavním městem Praha.
SOCIÁLNÍ BUBLINY
Co se se skupinou děje ve vztahu k vnějšímu prostoru, co se děje s námi jako jednotlivci a zároveň jako s členy*kami skupiny? S jakými skupinami se identifikujeme? Jakých skupin jsme součástí? Jakou dynamiku sledujeme, když někdo zůstává vně? A jak se cítíme uvnitř po nějaké době? Jak vnímáme otázku bezpečného prostoru? Nachází se uvnitř nebo vně?
Zamyslete se nad tím, v jakých sociálních bublinách se pohybujete. Podle čeho si je vybíráte? Nebo je to tak, že si ony částečně vybírají vás? Na základě čeho jste do nich byli přiřazeni?
Jak vám ve vašich bublinách je, jak se v nich cítíte? Máte pocit, že do nich skutečně patříte nebo jste se v nich ocitly omylem, náhodou?
Nasazujete si do některých ze svých bublin masku? Měníte jazyk a způsob komunikace, to jak se oblékáte podle toho v jaké skupině se právě nacházíte? Jakou měrou vaše bubliny spojují a jakou naopak rozdělují? Vzniká mezi některými z nich rozpor, tenze?
VIDITELNÉ A NEVIDITELNÉ KOLOBĚHY V NÁS
Co všechno o čem se nemluví, co nevidíme, nevnímáme, neslyšíme je součástí kolektivního vzduchu, který dýcháme, vody, kterou pijeme?
Představme si, že jsme, jako jednotlivci, průtokové systémy, či vodovodní sítě. Jak tyto naše systémy a sítě vypadají? Co z toho pro mne plyne?
Co všechno naše tělesné systémy filtrují? Na jakých úrovních filtrujeme? Co vše námi protéká?
Domníváme se, že často disponujeme vybudovanými filtry, které ovlivňují to, jak vnímáme svět kolem sebe, vytahují nás z možnosti napojení na kolektivní metabolismus a schopnosti jej prožívat.
Několik omezených příkladů z neomezené škály filtrů:
Pomáhám a starám se o ostatní. Jsem tu pro vás! … Zachraňuju ostatní, abych nemusela řešit svoje traumata. (Filtr spasitele)
Otevírá se mi kudla v kapse, když někdo zmíní “družstvo nebo kolektivní vlastnictví”
nebo
Nechci aby se z mých daní vyplácely cikánům sociální dávky, můžou si za to sami, že nemaj peníze, maj se víc snažit! (Zděněné výklady světa)
Já třídím, mám soláry a elektroauto, nejsem součástí problému… (Nevinnost)
A jaké by mohly být naše vlastní filtry?
Open call: HLEDÁME HLADOVÉ DUCHY
Vyhlašujeme výzvu k účasti na Veřejném slyšení ve věci hladových duchů.
Hladoví duchové jsme my všichni*všechny, jež pohání nutkavá potřeba zaplňovat prázdnotu, úzkost nebo trauma, se kterými se neumíme vyrovnat. Jako hladoví duchové jsme často přesvědčováni*y o tom, že si za své problémy můžeme sami*y a máme se s nimi umět vypořádat. Tyto problémy je ale nutné nahlížet jako důsledek sociálních a ekonomických příčin, strategií vyloučení, vykořisťování, normativity a útlaku.
Zkuste si vybavit jaké věci děláte vědomě nebo nevědomě jako způsob úniku, úlevy, kompenzace. Jaké věci, techniky, postupy, strategie vám přinášejí krátkodobou nebo dlouhodobou úlevu od náročných emocí, vzpomínek, nezvladatelného stresu, ztráty kontroly a spojení s druhými, nespokojenosti se sebou samými, dlouhodobých tlaků okolí?
Váš příspěvek bude součástí Veřejného slyšení. Jedná se o specifický 3hodinový formát Institutu úzkosti, který umožňuje koncentrovaně se zaměřit na zkoumané téma skrze příspěvky sdílejících. Z kaleidoskopické skladby příspěvků by měla jasně vystoupit mapa systémového útlaku a stresu, který vede k závislostem různých typů. Příspěvek může mít podobu osobního příběhu, krátké přednášky, performance nebo jiného, volnějšího vstupu a může se týkat čehokoliv co vaše okolí označuje jako zlozvyk, závislost, posedlost. Příspěvky by neměly překročit 5 minut. Slyšení se zúčastní cca 45 hostů a hostek z různých oblastí.
Veřejné slyšení se bude konat v květnu 2023 v Praze. Honorář: 500,- Kč.
Pokud máte zájem o účast ozvěte se nám do 31. března 2023 na email: iu@institutuzkosti.cz
Grafika (c) Alexey Klyukov, 2023.
KRUNÝŘ č.1: Křest pracovního sešitu a workshopy pro děti
Zveme vás na křest prvního vydání dětského pracovního sešitu spojeného se čtením a workshopy.
Milé čtenářstvo, právě vychází první číslo dětského pracovního sešitu Krunýř a my vás zveme na jeho křest!
Je určen vám všem, kdo se zajímáte o druhé, ať už to jsou lidé, zvířata, rostliny, houby, pohádkové postavy, nebo třeba věci. Krunýř může být místem úkrytu, obrannou vrstvou, kterou si budujeme, ale také deštníkem, pod kterým můžeme být s druhými: společným krunýřem, zpod kterého je možné čelit různým nástrahám a nebezpečím nebo společně spřádat sny o lepším světě.
Křest pracovního sešitu KRUNÝŘ proběhne v neděli 29. ledna od 14.30 - 17.30 hodin v Rybárně (Skautský institut) v Praze na Malé straně.
Součástí křtu bude čtení pohádky Karkulka, Čertidlo a modrá koule s její autorkou Magdalenou Šipkou, hudební workshop Jak si vytvořit zvukovou mapu s Marií Čtveráčkovou a dokreslování anebo jiné dotváření pracovního sešitu s jeho ilustrátorkou Kristinou Fingerland.
Událost je zdarma.
První číslo KRUNÝŘE se zaměřuje na probouzení se do mezidruhovosti. Děkujeme všem, kdo se na tomto čísle podíleli*y, a zveme vás, ať se vám se sešitem dobře přemýšlí, tvoří, sní, pracuje i putuje, ať se ho nebojíte zašpinit a ať vás přivede k mnoha setkáním a dobrodružstvím.
Autoři a autorky příspěvků: Nikola Brabcová, Břevnovský expres a Magda Jiřička Stojowska, Marie Čtveráčková, Kristina Fingerland, Kolektiv Prádelna, Edith Jeřábková, Eva Koťátková, Thea Kravciv, Elspeth Mitchell, Magdalena Šipka, Hana Turečková, Lenka Vráblíková Ilustrace: Kristina Fingerland Grafika: Olbram Pavlíček
Tištěná verze pracovního sešitu KRUNÝŘ je vyprodaná. Doporučená cena výtisku je 100,- Kč. Zde na webu pdf s digitální verzí sešitu
Pracovní sešit vychází díky finanční podpoře hl. města Prahy, Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kultury ČR.
Škola imaginace: Partnerské organizace pro rok 2023
Představujeme nové partnery pro nový školní rok projektu Školy imaginace.
Škola imaginace (celým názvem Škola rozpouštění – rozšiřování – propojování) má nové partnerské organizice a tak i nové lokace pro konání jednotlivých workshopů.
K úvodním dvěma setkáním v říjnu 2022 nám poskytkla klidné zázemí Společnost na ochranu Prokopského a Dalejského údolí (Praha 5). Přírodní prostředí Prokopského údolí nabídlo klidnou oázu pro seznámení účastnictva kurzu s klíčovými principy, které bude Škola imaginace následně kontinuálně rozvíjet, tedy přímé zapojení těla a smyslů formou experimentálních pedagogických aktivit a prohlubování kritické perspektivy prostřednictvím kritické pedagogiky.
Od listopadu 2022 nám poskytuje stabilní zázemní pro konání kurzů Kampus Hybernská v centru Praha 1.
S lednovými a únorovými workshopy se Škola imaginace dostane do útrob Národní galerie Veletržního Paláce na Praze 7. Posléze nás bude hostit prostor Kampusu Hybernská. V květnu se účastnictvo Školy imaginace přesune do útrob zahrad v pražských Střešovicích — s jednou skupinou nás bude hostit Kafkárna - Centrum pro ekologii a umění UMMPRUM a následně druhou skupinu pak sousední zharada Vily P561.
Na závěrečné celodenní semináře se vracíme do Prokopského údolí.
Všem partnerům děkujeme za poskztnutí lokací pro aktivity a záměry projektu Školy imaginace.
Detailní rozpis nadcházejících workshopů pro školní rok 2023:
5. a 6. seminář ve Veletržním paláci (6. a 7. ledna 2023)
7. a 8. seminář ve Veletržním paláci (10. a 11. února 2023)
9. a 10. seminář v Kampusu Hybernská (10. a 11. března 2023)
11. a 12. seminář v Kampusu Hybernská (14. a 15. dubna 2023)
13. a 14. seminář v Kafkárně a ve Vile Pevnostní 561 (12. a 13. května 2023)
dále bude realizováno: 15. a 16. seminář v Prokopském údolí (9. a 10. června 2023)
Aktivity kurzu jsou určené vybraným pracovním skupinám. Pokud byste měli*y zájem nahlédnout, jak Škola imaginace probíhá, napiště nám na: iu@institutuzkosti.cz.
Projekt Škola rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace (Škola imaginace) je realizován za finanční spoluúčasti EU prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR.
KRUNÝŘ č.1: Probouzení do mezidruhovosti
Krunýř může být místem úkrytu, obrannou vrstvou, kterou si budujeme, ale také deštníkem, pod kterým můžeme být s druhými: společným krunýřem, zpoza kterého je možné čelit světu, plného nástrah a nebezpečí.
Vychází první číslo mezidruhového pracovního sešitu pro děti a jejich přátele s názvem KRUNÝŘ. Výtvarného zpracování prvního čísla, které se zaměřuje na probouzení se do mezidruhovosti se ujala ilustrátorka a umělkyně Kristina Fingerland. Graficky zpracoval Olbram Pavlíček.
V pracovním sešitě najdete příběhy, cvičení, omalovánky, rady a návody, sny, tvorbu dětských autorů*ek a mnohé další. Dozvíte se v čem může být dobré propojit se jako houby v lese, co cítí želva přes krunýř, jak se stát hadem nebo netopýrem nebo jak si udělat stan z vlastních vlasů, když potřebujete na chvíli klid.
KRUNÝŘ je určen všem, kdo se zajímají o druhé, ať už to jsou lidé, zvířata, rostliny, houby, pohádkové postavy, nebo třeba věci.
Pracovní sešit KRUNÝŘ je prozatím v distribuci Institutu úzkosti — napište nám na iu@institutuzkosti.cz o zaslání prvního vydání. Doporučená cena výtisku je 100,- Kč.
Krunýř I: probouzení do mezidruhovosti budeme společně se spoluautorkou Kristinou Fingerland a dalšími hostaki a hosty křtít v neděli 29. ledna v Rybárně ve Skautském institutu na Malé straně. Pro bližší informace o křtu nás sledujte!
Spolupráce:
Krunýř I: probouzení do mezidruhovosti Ilustrace: Kristina Fingerland Obálka a grafická úprava: Olbram Pavlíček Autoři a autorky příspěvků: Nikola Brabcová, Břevnovský expres a Magda Jiřička Stojowska, Marie Čtveráčková, Kristina Fingerland, Edith Jeřábková, Eva Koťátková, Thea Kravciv, Elspeth Mitchell, Hana Polanská Turečková, kolektiv Prádelna, Magdalena Šipka, Lenka Vráblíková Dramaturgyně: Eva Koťátková Jazykové korektury: Dagmar Pilařová Koordinace a produkce: Ida Tausch
Vytiskla tiskárna nezávislé tvořivé dílny KudlaWerkstatt v Praze. Vydal Institut úzkosti, 2022
Pracovní sešit vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky, Magistrátu hl. města Prahy a Státního fondu kultury ČR.
Na výstavě Lukáše Palečka: Romo pračka pere okurky
Podívejte se na další ze série videí o výtvarném a zvukovém tvůrci Lukáši Palečkovi, které podrobněji přibližuje jeho uvažování a způsob práce.
"To je kazeťák, to je pračka, vysavač Eta. To je bubák, to je babeta, to je kotelna. To je rádio, to je kino, to je myš, to je...”
Lukáš Paleček stroje pozoruje, poslouchá, napodobuje a učí se jejich řeč. Rozšiřuje i maže tak svůj vlastní playlist. Stroje mu, zdá se, umožňují obohatit vlastní výrazové prostředky, rozšířit možnosti vlastní řeči: řeč strojů jako by skýtala možnosti přímějšího emocionálního vyjádření a kompenzovala to, v čem může být lidský jazyk limitující.
Podívejte se na další videomedailonek ze série Mluvící stroje Lukáše Palečka.
Výstava Lukáše Plačeka Romo pračka pere okurky vznikla ve spolupráci s Evou Koťátkovou, Almou Lily Rauner a spolkem Barvolam a proběhla v galerii Jelení z června 2019. Výstava byla pořádána rámci projektu Artist Statement, kterým se spolek Barvolam snaží zviditelňovat umělce*kyně s nálepkou „mentální postižení“ nebo „autismus“ a prezentovat jejich tvorbu.
LukášPaleček (nar. 1977) od roku 2013 vytváří své práce – kresby, objekty a zvukové performance ve Výtvarném ateliéru radostné tvorby v Praze 7 na Letné, tvůrčí dílně, která je zaměřena na podporu tzv. „spontánní tvorby“. Lukáš se účastnil několika skupinových výstav, které Ateliér pořádal, mimo jiné v Kampusu Hybernská, Centru současného umění DOX nebo v galerii NOD. V roce 2019 proběhla jeho samostatná výstava s názvem Romo pračka pere okurky v galerii Jelení v Praze.
Děkujeme za spolupráci: spolek Barvolam, Eva Kotatkova, Alma Lily Rainer, Jonáš Richter, Ivan Svoboda, Ida Tausch a Terézia Tomková.
Mluvící stroje Lukáše Palečka, živý archiv performativních a zvukových děl Lukáše Palečka, vzniká ve spolupráci se spolkem Barvolam z.s., který nabízí podporu neurodiverzním umělkyním a umělcům.
Mluvící Stroje Lukáše Palečka: V ateliéru Dramaturgie: Eva Koťátková Produkce: Ida Tausch Kamera a video: Ivan Svoboda (Artyčok TV) Spolupráce: Alma Lily Rainer, Barvolam, Jonáš Richter, Tereza Tomková Institut úzkosti, 2022
Projekt je finančně podpořen Magistrátem hl. města Prahy, Ministerstvem kultury ČR a Fondy EHP.
KVÍŘENÍ V LAVICI
“KVÍŘENÍ V LAVICI není výzkum, je to okénko, vhled do příběhů queer a trans dospívajících na našich českých školách.” autorka podcastu, Tereza Marková
Autorka podcastu Tereza Marková dává hlas queer studujícím a umožňuje jim mluvit o tom, jaké je pro ně fungovat v instituci, jako je škola — jaké jsou jejich zkušenosti s útlakem a omezenímy nebo naopak s příkladným přístupem, a kde vidí potenciál pro změnu? Čtyřdílný podcast KVÍŘENÍ V LAVICI tak funguje především jako podpora vyučujících na základních a středních školách.
Děkujeme všem zúčastněným, kteří s Terezou a posluchači*kami Kvíření v lavici sdíleli*y své zkušenosti.
Podcast vycháyí jednou za 14 dní na podcastových platformách, jako jsou Mixcloud, Soundcloud a Apple Podcasts.
Podcast je součástí projektu KVÍŘENÍ. NEKONEČNÝ POČET POTENCIÁLNÍCH PŘIROZENOSTÍ, série přednášek, diskusí a workshopů vznikajících ve spolupráci s osobnostmi z oblasti aktivismu, exaktních věd a výtvarného umění, které se zaměřují na hledání nových podob evolučních procesů, ekologických interakcí a politik z perspektivy queer a feministické teorie a mezioborovosti.
Tereza Marková je queer psycholožka, psí máma a nadšená hráčka Dungeons and Dragons. Ve volném čase se mimo jiné věnuje také práci s queer a trans dospívajícími a podílela se na výzkumech zaměřených na LGBTQ tématiku a studující v českých školách. Tereza je absolventkou bakalářského studijního programu Psychologie s rozšířením o speciální pedagogiku a navazujícího magisterského programu Psychologie. LGBTQ tématice se věnovala ve své bakalářské i diplomové práci. V současnosti pracuje jako psycholožka ve zdravotnictví a koordinuje volnočasový program Teenspace pro queer a trans dospívající.
Zvukový design je dílem hudební skladatelky a zvukové umělkyně Natálie Plevákové. Ve své tvorbě zkoumá kompoziční strategie v postdigitální situaci a věnuje se divadelní, AV tvorbě, zvukovému designu, ale též vytváření zvukových instalací. Působila také jako pedagožka na střední škole.
Podcast přinášíme společně s Futuropolis: Škola imaginace.
Detail epizod
Epizoda 1: Školní prostředí
V prvním díle se podíváme přímo do školních lavic abychom zjistili*y, jak podpůrné je české školní prostředí vůči LGBTQIA+ osobám. Škola je pro mnohé dospívající prostředím, kde tráví většinu svého běžného, každodenního života. Škola může být místem, kde se mladí lidé poprvé setkají s diskriminací, předsudky nebo šikanou, jako místem, které je v období dospívání a hledání sama sebe může podpořit. Je tedy důležité, jak školní prostředí působí na zdraví a duševní pohodu studujících, a jak pracuje se stigmatem namířeným vůči LGBTQ osobám. Jaké podpory se tedy dostává českým LGBTQ studujícím?
Epizoda 2: Coming out ve škole
V minulém díle jsme odkryli*y dojmy queer a trans dospívajících ohledně otevřenosti školního prostředí v Čechách. V této epizodě se budeme společne s Terezou Markovou a jejími respondety*kami věnovat tématu coming outu v takovém prostředí a tomu, jak mohou být podpůrní dospělí ve školství, ale i jejich vrstevnictvo, LGBTQIA+ studujícím oporou.
Epizoda 3: Podpora studujících Minulou epizodu jsme zakončili*y tím, jak je ve škole pro LGBTQIA+ studující důležitá podpora. V této epizodě se dozvíte, co konkrétně mohou dalšího školy a pracující ve školách udělat pro to, aby byly bezpečnějším prostředím pro queer studující.
TRIGGER WARNING!!!Dotkneme se tématu šikany.
Epizoda 4: Co změnit? Poslední epizodu podcastu uzavřeme pohledem do budoucna – představíme přání a změny, které by si do škol přáli*y zavést samotní studující.
Vizuál (c) Marie Lukáčová
Podcast je součástí dlouhodobé série projektu KVÍŘENÍ, který je realizován s finanční podporou Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hl. města Prahy a Státního fondu kultury ČR.
Pedagogika utlačovaných
Futuropolis a nakladatelství Neklid s radostí oznamují vydání českého překladu třetí nejcitovanější knihy humanitních věd.
Pedagogika utlačovaných Paula Freireho se věnuje se důležitosti dialogu mezi vyučujícími a studujícími, pojmenovává a kritizuje bankovní koncepci vzdělávání a nastavuje zrcadlo škole jako instituce, kde dochází k odlidšťování.
Paul Friere rozvíjí teorii vzdělávání přizpůsobenou potřebám těch, kdo jsou v kapitalistické společnosti znevýhodnění a marginalizovaní. Kniha kombinuje pedagogickou a politickou filozofii, nabízí analýzu útlaku a teorii osvobození. Freire se domnívá, že tradiční vzdělávání slouží k udržení sociálního, politického a ekonomického statusu quo, ze kterého těží úzká skupina lidí u moci. K překonání útlaku, který je pro vykořisťovatelskou společnost endemický, je třeba přetvořit vzdělávání tak, aby inspirovalo a umožnilo utlačovaným bojovat za osvobození. Tento nový styl vzdělávání se zaměřuje na zvyšování kritického vědomí, dialog a spolupráci mezi vyučujícím a studujícím ve snaze dosáhnout větší humanizace všech. Podle Freireho je vzdělávání vždy politické a funguje buď k zachování stávajícího společenského řádu, nebo k jeho transformaci.
Teorie vzdělávání a revoluční akce, které nabízí Freire v Pedagogice utlačovaných, jsou určeny radikálnímu publiku, které se angažuje v boji za osvobození od útlaku. Freire se tomuto boji sám věnoval po léta, kdy vyučoval brazilské a chilské rolníky a dělníky. Jeho úsilí o vzdělávací a politické reformy vyústilo v krátké období věznění a následné patnáctileté vyhnanství z rodné Brazílie. Publikace byla poprvé vydána v portugalštině v roce 1968, v následujících letech byla přeložena do mnoha světových jazyků a je třetí nejcitovanější knihou v oblasti sociálních věd.
Přeložila Eva Batličková.
Knihu vydanou v nakladatelství Neklid můžete zakoupit ZDE.
Zveme Vás zároveň na
Křest publikace: Pedagogika ultlačovaných neděle, 4. 12. 2022 od 18 hodin prostor39 Řehořova 39, Praha 3
Na akci proběhne neautorské čtení z knihy za doprovodu Basové fronty lásky a míru pro štěstí, vášeň a život a následná diskuze s překladatelkou Evou Batličkovou.
Niže fotodokumentace ze křtu.
Mezidruhový životopis dlouhý miliony let: workshop pro děti
Jaké známe příběhy o vzniku světa? O kterých z nich se učíme ve škole, jakým z nich věříme, a které bychom uvítali*y v rámci prohlubování našeho životopisu - formování nebo rozrušování naší identity? Jak mohou tyto příběhy ovlivnit to jak vnímáme sebe, druhé a to včetně mimolidských obyvatel tohoto světa? Jaké druhy spojenectví a bytí s druhými nám umožňují budovat? Co si umíme a neumíme představit?
Existuje velké množství nejrůznějších představ o vzniku života, jednoznačné odpovědi brání mimo jiné fakt, že z nejstarších období nejsou dochovány žádné fosílie a i ty nejjednodušší současné organismy jsou pravděpodobně mnohem složitější než prvotní živé buňky. Pojďte se s námi přemístit do doby o 435 milionů let zpátky a promyslet možnosti mezidruhových vztahů, seznámit se s těmi, kteří tu žili a podívat se na to, jak jsme s nimi spojeni a jak jsou pořád přítomni v našich tělech.
Setkáme se v Prokopském údolí s divadelní režisérkou a dramaturgyní Magdou Jiřičkou Stojowskou a odborníkem*nicí na geologii a paleontologii (jméno hosta*ky představíme v nejbližších dnech).
Magda Jiřička Stojowská je divadelní režisérka a dramaturgyně. Pro její prací jsou důležitá témata spojená s mezigeneračními vztahy, postavením různorodých skupin ve společnosti, především pak děti, s jejichž imaginací a hravostí pracuje ve většině svých projektů. Je také spoluzakladatelkou KC Nesedím, sousedím na Břevnově, v němž se podílí na dramaturgii a organizaci.
Aneta Formáčková vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. V rámci svého doktorského studia se specializovala na paleontologii a stratigrafii – vědecké obory, které zkoumají vývoj života na Zemi na základě zkamenělých pozůstatků živočichů a rostlin a možnosti jejich použití pro zjišťování stáří sedimentárních (usazených) hornin. V současné době pracuje na České geologické službě, kde se zabývá zejména sedimentárními horninami z období křídy a mapováním geologického podloží v terénu.
Společnost pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí je občanské sdružení, které vzniklo v roce 1991 s cílem pečovat o stav přírodního parku Prokopské a Dalejské údolí a jeho okolí. Mezi aktivity společnosti patří: provoz informační základny, organizování akcí pro nejširší veřejnost, zajišťování odborných ekologických expertíz a konzultací, ochrana obojživelníků, provoz dětské farmy, péče o zraněná zvířata, konkrétní ochranářské práce v přírodním parku.
Událost je součástí série Žijí mimo svá jména v dramaturgii Evy Koťátkové, cyklu veřejných akcí workshopů, diskuzí, performancí aj., které mají za cíl přiblížit dětem svět zvířat, rostlin, hub a dalších nelidských obyvatel našeho světa a společně promýšlet smysluplnější a citlivější možnosti našeho soužití.
Akce probíhá v českém jazyce. Vstup volný.
Fotodokumentace (c) Marolína Matušková
Podpořeno Magistrátem hl. města Prahy, Ministerstvem kultury a Státním fondem kultury ČR.
ŠKOLA ROZPOUŠTĚNÍ – ROZŠIŘOVÁNÍ – PROPOJOVÁNÍ IMAGINACE
S letošním podzimem představuje Institut úzkosti nový projekt.
Otevíráme Školu rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace (zkráceně Škola Imaginace).
Škola imaginace funguje jako zotavovna smyslů utlumených nastavením současného vzdělávání. Společně hledáme cesty, jak pracovat s obtížnými tématy za využití kritického myšlení, aktivace smyslů a rozvíjení imaginace. Imaginaci nevnímáme jako únik z reality, ale jako způsob, jak jí čelit.
Roli kreativity, imaginace a kritického myšlení chápeme jako zásadní pro formování naší odolnosti při procházení obdobím současných výzev. V této době je klíčové směřovat naši představivost k formám existence, které budou v souladu s potřebami lidstva, ale i planety a mimolidského světa.
Škola imaginace je realizována prostřednictvím na sebe navazujících workshopů, jež trvají od listopadu 2022 do června 2023. Workshopy jsou připravovené pro dvě pracovní skupiny, jejichž účastníci a účastnice byli*y vybrány na základě otevřené výzvy. Pracovní skupiny jsou tvořené kulturními pracovníky a pracovnicemi, kteří*ré provozují lektorskou činnost, kulturní a edukační programy v kulturních institucích, a budoucím vzdělavatelkám a vzdělavatelům — studentům a studentkám pedagogických fakult v oboru Výtvarná výchova a ostatních oborů, jež mají zájem pracovat v olbasti kreativního vydělávání.
Cílem projektu je posílit u nich kompetence, které umožní tyto vědomosti předávat dalším recipientům: dětem a dospívajícím, ale i studujícím a uměleckému publiku. Reagujeme tak na poptávku vzdělavatelů a vzdělavatelek, kteří*ré nedisponují nástroji jak s účastnictvem kurzů kreativního vzdělávání otevírat závažná témata a v kontextu vzdělávání se z takových témat tudíž stává úzkost posilující “tabu”.
V listopadu proběhne první workshop, který je věnován experimentům s probouzením smyslů a prohlubování kritické perspektivy. Druhý workshop se zaměří na zkoumání posunů a proměn sebeobrazu, vztahujících se k práci na autoportrétu, portrétu a sebereflexi. O obsahu dalších setkání budeme detailnější informovat na blogu projektu na adrese: wwww.institutuzkosti.cz/skola-imaginace
Termíny konání Školy imaginace:
1. setkání: 11. a 12. listopad (10:00 - 18:00 hod.) 2. setkání: 9. a 10. prosinec (13:00-18:00 hod.) 3. setkání: 6. a 7. leden (13:00-18:00 hod.) 4. setkání: 10. a 11 únor (13:00-18:00 hod.) 5. setkání: 10. a 11. březen (13:00-18:00 hod.) 6. setkání: 14. a 15.duben (13:00-18:00 hod.) 7. setkání: 12. a 13. květen (13:00-18:00 hod.) 8. setkání: 9. a 10. červen (10:00 - 18:00 hod.)
Aktivity kurzu jsou určené vybraným pracovním skupinám. Pokud byste měli*y zájem nahlédnout, jak Škola imaginace probíhá, napiště nám na: iu@institutuzkosti.cz.
Škola imaginace je realizována v rozmezí školního roku 2022/2023 v sérii na sebe navazovaních workshopů. Škola imaginace je otevřena pro dvě uzavřené pracovní skupiny participantů*ek vybraných na základě open callu. Kapacita pro kruzů Školy imaginace je již naplněna. V novém navazujím roce 2023/2024 bychom rádi*y připravili*y novou sérii workshopů — sledujte nás pro aktualizace o projektu.
Fotodokumentace (c) Ida Tausch
Projekt Škola rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace (Škola imaginace) je realizován za finanční spoluúčasti EU prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR.
Veřejné slyšení ve věci vzdělávání
Třetí Veřejné slyšení zaměřené na možnosti současného vzdělávání – formálního i neformálního.
Dosáhly naše současné vzdělávací systémy hranice svých možností? Nevyplývají některé z problémů současného světa právě z toho, co a jakým způsobem (se) učíme?
Veřejné slyšení se zaměří na možnosti současného vzdělávání – formálního i neformálního. Podrobněji se podíváme na školní prostředí a jeho vliv na to, do jaké míry se v rámci něj cítíme nebo necítíme komfortně ve vlastním těle, s vlastním jednáním, se způsobem, jakým se chováme nebo mluvíme, se zájmy, schopnostmi nebo postoji, kterými zapadáme do svého okolí nebo se z něj vyčleňujeme.
Veřejné slyšení ve věci vzdělávání vytváří prostor pro setkání lidí z různých oblastí, které spojuje schopnost kritické reflexe v oblasti vzdělávání. Propojuje hlasy, které se mohou navzájem inspirovat a obohatit a které mají potenciál rozvinout stávající diskusi o podobě a smyslu současného vzdělávání a školy. Důležité budou také hlasy studujících, které obvykle nejsou slyšet, protože jim nebývá poskytnut prostor. Proto zveme žáky a žákyně, pedagogy a pedagožky, rodiče, organizace nabízející pomoc diskriminovaným, mluvčí za vyloučené, znevýhodněné skupiny.
Cílem Veřejného slyšení je kriticky pojmenovat vzorce a spouštěče, které se podílejí na normování našich názorů, těl, identit, a současně nastínit možná řešení, jak podporovat odlišnost, mnohost, fluiditu jako nutný předpoklad pro fungování svobodné a inkluzivní komunity a společnosti.
Pojďme sdílet pohledy na současné vzdělávání a zamyslet se společně nad tím, jak by mohlo vypadat jinak.
Vstup na událost je zdarma. Akce proběhne v českém jazyce.
*
Letošní hosté a hostky:
Tereza Čajková (Gesturing Towards Decolonial Futures), Viktorie Černegová, Marie Čtveráčková (Synth Library), Petr Dlouhý (It's All About Education), Jan Ďuzda (ARA art), Ella, Dora Fišerová (Fridays for Future), Kateřina Fojtíková, Georgia Hejduková, Hellwana, Laura Henderson, Anna Herzigová, Kateřina Holá, Glynis Hull-Rochelle, Gabriela Junášková, Kateřina Kalivodová (Společnost pro Kreativitu ve Vzdělávání), Anna Klusák, Bartoloměj Kouba, Alice Koubová, Julie Koubová, Pavla Kovaříková (Rozhledna), Anna Kubíčková (ČOSIV), Klára Laurenčíková, Lucie Macků, Maty (Trans*parent CZ, Queer & Trans Youth CZ, Tereza Olivová (Vigvam), Barbora Postránecká (Vyrůstat doma), Marie-Luisa Purkrábková, Haru Spindler (Trans*parent CZ, Queer & Trans Youth CZ), Magda Jiřička Stojowska, Martina Svobodová, Bára Šimková, Magda Šipka, Hana Švábíková (OTEVŘENO), Tereza Olivová (Vigvam), Tomáš Vaněk.
Audiozáznamy k poslechu:
* * *
Veřejné slyšení je tříhodinové tematicky zaměřené pásmo sdílení příspěvků různého druhu (osobních, teoretických i performativních) od více než 40 pozvaných hostů a hostek. Tento specifický formát umožňuje se koncentrovaně zaměřit na zkoumané téma skrze krátké příspěvky lidí, kteří mají zkušenost z konkrétní oblasti.
Letošní Veřejné slyšení ve věci vzdělávání je třetí v pořadí. Veřejných slyšení už proběhlo několik. První bylo Veřejné slyšení, které mapovalo téma úzkosti a jejího systémového původu (2018). Následovalo Veřejné slyšení ve věci imaginace (2020), které zkoumalo, co, kdo a proč způsobuje, že je naše imaginace kontrolována, regulována, a zároveň se pokoušelo hledat odpověď na to, jakým způsobem je možné hranice imaginace rozšiřovat. Z obou akcí vznikl audiozáznam, který najdete v odkazech na jednotlivá slyšení: ZDE.
Projekt Veřejné slyšení je realizován za finanční podpory Magistrátu hl. města pPrahy, Ministerstva kultury ČR a Státním fondem ultury ČR.
V ateliéru s Mluvícími stroji Lukáše Palečka
Podívejte se na druhý videomedailonek výtvarného a zvukového tvůrce Lukáše Palečka, který ukazuje jeho pracovní prostředí ve Výtvarném ateliéru radostné tvorby.
Tentokrát se setkáváme s Lukášem Palečkem ve Výtvarném ateliéru radostné tvorby na Letné, kde Lukáš tvoří od roku 2012.
Pračka pere. Nevypouští sice vodu, ale buben se točí a pračka vydává hlasité zvuky, dokazující vnitřní pohyb. Hadice trčí do prostoru, čeká na zapojení. Množství kabelů se vlní prostorem jako neposedné zvíře: některé jeho části odpočívají na zemi, stočené na zadní části pračky, nebo se vydávají do prostoru. Několik strojů čeká na zapojení, nabízejí se návodem i tlačítkem ke spuštění.
Lukáš Paleček je autorem performancí, v nichž propůjčuje svůj hlas různým věcem a spotřebičům, které tak znovu uvádí do chodu. Zajímají ho staré přístroje, jako jsou pračky Romo a Tatramat nebo rádia a magnetofony značky Tesla. Z nalezených součástek sestavuje svoje vlastní přístroje. Kreslí jejich anatomii pomocí pastelek, fixů nebo propisek na malých formátech, jejichž charakter se podobá spíš rentgenovým snímkům, které přinášejí zprávu o stavu vnitřku těchto strojů.
Lukáš stroje pozoruje, poslouchá, napodobuje a učí se jejich řeč. Rozšiřuje i maže tak svůj vlastní playlist. Stroje mu, zdá se, umožňují obohatit vlastní výrazové prostředky, rozšířit možnosti vlastní řeči: řeč strojů jako by skýtala možnosti přímějšího emocionálního vyjádření a kompenzovala to, v čem může být lidský jazyk limitující. Svoje performance realizuje často nečekaně, v reakci na konkrétní situaci, nápad, impuls. Svoje vystoupení inscenuje jako režisér/choreograf a současně v nich hraje hlavní úlohu. Rozestavuje diváky v prostoru, sugeruje jim konkrétní pozici, roli, kterou mají hrát v dané situaci. Pro Lukáše je podstatné momentální napojení a prožívání, intenzita právě probíhající situace. Je důležité, že pračka pere, že je stroj v chodu a vydává zvuky a přináší tak důkazy o svém fungování.
Lukáš Paleček (nar. 1977) žije a pracuje v Praze. Od roku 2013 vytváří své práce – kresby, objekty a zvukové performance ve Výtvarném ateliéru radostné tvorby v Praze 7 na Letné, tvůrčí dílně, která je zaměřena na podporu tzv. „spontánní tvorby“. Lukáš se účastnil několika skupinových výstav, které Ateliér pořádal, mimo jiné v Kampusu Hybernská, Centru současného umění DOX nebo v galerii NOD. V roce 2019 proběhla jeho samostatná výstava s názvem Romo pračka pere okurky v galerii Jelení v Praze.
Mluvící stroje Lukáše Palečka, živý archiv performativních a zvukových děl Lukáše Palečka, vzniká ve spolupráci se spolkem Barvolam z.s., který nabízí podporu neurodiverzním umělkyním a umělcům.
Spolupráce:
Mluvící Stroje Lukáše Palečka: V ateliéru Dramaturgie: Eva Koťátková Produkce: Ida Tausch Kamera a video: Ivan Svoboda (Artyčok TV) Spolupráce: Alma Lily Rainer, Barvolam, Jonáš Richter, Tereza Tomková Institut úzkosti, 2022
Projekt je finančně podpořen Magistrátem hl. města Prahy, Ministerstvem kultury ČR a Fondy EHP.
OPEN CALL: ŠKOLA ROZPOUŠTĚNÍ – ROZŠIŘOVÁNÍ – PROPOJOVÁNÍ IMAGINACE
Představujeme Školu rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace (zkráceně Školu Imaginace), která přivádí dohromady Evu Koťátkovou, Barboru Kleinhamplovou, Terezu Čajkovou a Martina Tománka, a propojuje tak zkušenosti ze současného výtvarného umění, dekoloniálních perspektiv a kritické pedagogiky.
Představte si, že jste roj včel. Vaše tělo je utvářeno mnoha jinými těly, která se pohybují v synchronizaci s druhými. Měníte tvar podle potřeby, vaše smysly zaznamenávají spektrum vjemů z okolí, což vám umožňuje mísit se, ladit, prosycovat a rozptylovat se, stávat se součástí, vibrovat, plynout.
Představte si, že jste skupina lidí, která sdílí obavy ze světa čelícího mnohačetným krizím. Hledáte možnosti spojení, spolupráce a podpory, způsoby jak těmto krizím společně čelit. Oddučujete svoje těla od poslušnosti, probouzíte ospalé smysly. Pravidelně se scházíte k rozcvičkám imaginace — která by jinak byla postupně normována, zužovala by se a chřadla.
Otevíráme Školu imaginace jako zotavovnu smyslů utlumených nastavením současného vzdělávání. Roli kreativity, imaginace a kritického myšlení vnímáme jako zásadní pro formování naší odolnosti při procházení obdobím současných výzev. V této době je klíčové směřovat naši představivost k formám existence, které budou v souladu s potřebami lidstva, ale i planety a mimolidského světa.
Pojďte s námi společně hledat cesty, jak pracovat s obtížnými tématy za využití kritického myšlení, aktivace smyslů a rozvíjení imaginace. Imaginaci nevnímáme jako únik z reality, ale jako způsob, jak jí čelit.
Škola imaginace zve ke společnému zkoumání formou cyklu uzavřených workshopů: Lektory a lektorky z kulturní sféry, studující Výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě a studenty a studentky uměleckých škol, jejichž záměrem je se v budoucnu věnovat pedagogické činnosti.
Škola imaginace je iniciativou Institutu úzkosti, výzkumné a vzdělávací platformy ohledávající kořeny úzkosti v současné společnosti a hledající cesty k novým způsobům existence, učení, vnímání, cítení. Přivádí dohromady Evu Koťátkovou, Barboru Kleinhamplovou, Terezu Čajkovou a Martina Tománka, kteří vnesou svou zkušenost z oblastí současného výtvarného umění, dekoloniální prespektivy a kritické pedagogiky.
Co si pod účastí ve Škole imaginace představit?
- rozvíjení dispozic, které umožňují zkoumat v lektorské pozici komplexní a obtížná témata, dotýkající se našich současných životů a budoucnosti. - rozšiřování možností sociální a ekologické představivosti - rozšiřování škály kreativních prožitkových metod vhodných pro profesní aktivity uměleckých lektorů - prohlubování práce se smysly a emocemi jako nezbytnou součástí vzdělávacího procesu - seznámení se základy kritické pedagogiky a systémového myšlení, společná práce ve dvou uzavřených tvůrčích skupinách podporovaných metodickým týmem
Co k tomu bude třeba? Vaše aktivní a pravidelná účast na setkáních, která umožní kontinuální práci tvůrčích skupin. Všechna setkání Školy imaginace jsou pro účastníky a účastnice zdarma.
Kdy a kde? Proběhne 8 setkání ve 2 pracovních skupinách od listopadu 2022 do června 2023. Pro kontinuitu zkoumání budeme využívat formát uzavřených workshopů.
- 1 celodenní intenzivní ponor do společného zkoumání a kritických perspektiv - 6 půldenních setkání přinášejících provokace a stimuly ke společnému experimentování - 1 celodenní setkání pro integraci zkušeností a prožitků
K zapojení do jedné ze dvou skupin vás zveme v termínech:
SKUPINA 1 (Pátky): Uvedení do procesu společného zkoumání a ohledávání perspektiv (8 hod.): 1. setkání: 4.listopad (10:00 - 18:00 hod.+ večerní oheň) Pravidelná půldenní setkání k zažívání společných experimentálních metod, které můžete rozvíjet ve své praxi(5 hod.): 2. setkání: 2.prosinec (13:00-18:00 hod.) 3. setkání: 6.leden (13:00-18:00 hod.) 4. setkání: 10. únor (13:00-18:00 hod.) 5. setkání: 10. březen (13:00-18:00 hod.) 6. setkání: 14. duben (13:00-18:00 hod.) 7. setkání: 12. květen (13:00-18:00 hod.) Závěrečné reflexivní setkání (9 hod.): 8. setkání: 9. červen (10:00 - 18:00 hod. + večerní oheň)
SKUPINA 2 (Soboty) Uvedení do procesu společného zkoumání a ohledávání perspektiv (8 hod.): 1. setkání: 5.listopad (10:00 - 18:00 hod. + večerní oheň) Pravidelná půldenní setkání k zažívání společných experimentálních metod, které můžete rozvíjet ve své praxi (5 hod.): 2. setkání: 3. prosinec (13:00-18:00 hod.) 3. setkání: 7. leden (13:00-18:00 hod.) 4. setkání: 11. únor (13:00-18:00 hod.) 5. setkání: 11. březen (13:00-18:00 hod.) 6. setkání: 15. duben (13:00-18:00 hod.) 7. setkání: 13. květen (13:00-18:00 hod.) Závěrečné reflexivní setkání (9 hod.): 8. setkání: 10. červen (10:00 - 18:00 hod. + večerní oheň)
Přihlášku vyplňte nejpozději do 14.10.2022. Kapacita skupin je omezená, jednotlivé přihlášky projdeme po ukončení přihlašovacího období a nejpozději do 16.10.2022 vám dáme vědět, zda-li vás můžeme přivítat v jedné ze skupin.
Projekt ŠKOLA ROZPOUŠTĚNÍ - ROZŠIŘOVÁNÍ - PROPOJOVÁNÍ IMAGINACE se uskutečňuje za finanční podpory Evropské unie.
Doma s mluvícími stroji Lukáše Palečka
První ze série videí o umělci Lukáši Palečkovi a jeho Mluvících strojích.
Přinášíme videomedailonek zvukového tvůce Lukáše Palečka, který přibližuje jeho uvažování a způsob práce, kterou systematicky dokumentujeme od roku 2019. První ze série videí o Lukášově tvorbě nás zavede k němu domů.
Lukáš Paleček je autorem performancí, v nichž propůjčuje svůj hlas různým věcem a spotřebičům, které tak znovu uvádí do chodu. Zajímají ho staré přístroje, jako jsou pračky Romo a Tatramat nebo rádia a magnetofony značky Tesla. Z nalezených součástek sestavuje svoje vlastní přístroje. Kreslí jejich anatomii pomocí pastelek, fixů nebo propisek na malých formátech, jejichž charakter se podobá spíš rentgenovým snímkům, které přinášejí zprávu o stavu vnitřku těchto strojů.
Lukáš stroje pozoruje, poslouchá, napodobuje a učí se jejich řeč. Rozšiřuje i maže tak svůj vlastní playlist. Stroje mu, zdá se, umožňují obohatit vlastní výrazové prostředky, rozšířit možnosti vlastní řeči: řeč strojů jako by skýtala možnosti přímějšího emocionálního vyjádření a kompenzovala to, v čem může být lidský jazyk limitující. Svoje performance realizuje často nečekaně, v reakci na konkrétní situaci, nápad, impuls. Svoje vystoupení inscenuje jako režisér/choreograf a současně v nich hraje hlavní úlohu. Rozestavuje diváky v prostoru, sugeruje jim konkrétní pozici, roli, kterou mají hrát v dané situaci. Pro Lukáše je podstatné momentální napojení a prožívání, intenzita právě probíhající situace. Je důležité, že pračka pere, že je stroj v chodu a vydává zvuky a přináší tak důkazy o svém fungování.
Mluvící stroje Lukáše Palečka, živý archiv performativních a zvukových děl Lukáše Palečka, vzniká ve spolupráci se spolkem Barvolam, který nabízí podporu neurodiverzním umělkyním a umělcům. Děkujeme za spolupráci a podporu.
Lukáš Paleček, (nar. 1977), žije a pracuje v Praze. Od roku 2013 vytváří své práce – kresby, objekty a zvukové performance v Ateliéru radostné tvorby v Praze 7 na Letné, tvůrčí dílně, která je zaměřena na podporu tzv. „spontánní tvorby“. Lukáš se účastnil několika skupinových výstav, které Ateliér pořádal, mimo jiné v Kampusu Hybernská, Centru současného umění DOX nebo v galerii NOD. V roce 2019 proběhla jeho samostatná výstava s názvem Romo pračka pere okurky v galerii Jelení v Praze.
Mluvící Stroje Lukáše Palečka: Doma Kamera a video: Ivan Svoboda (Artyčok TV) Dramaturgie: Eva Koťátková Produkce: Ida Tausch Grafika: Tereza Tomková Spolupráce: Alma Lily Rainer, Barvolam z.s, Jonáš Richter Institut úzkosti 2022
Projekt je finančně podpořen hl. městem Praha a Ministerstvem kultury ČR.
Možnosti mezidruhové péče. Čtení pro děti i dospělé.
Polechněte si audio-záznamy čtení příběhů s kolektivem Druhá směna a Kristinou Fingerland, které ukazují trhliny současného systému a nabízejí příběhy jiného, empatičtějšího fungování.
Čtení s Druhou směnou - seznam literatury: 1. Burn It Down. Feminist Manifestos for the Revolution. Editováno Breanne Fahs. Nakladatelství Verso Books, 2020. 2. Julietta Singh. Unthinking Mastery: Dehumanism and Decolonial Entanglements. 2018. 3. Bestiary of the Anthropocene. Nakladatelství ONOMATOPEE, 2021. 4. Ursula K. Le Guin. Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví a odkdy se Američané bojí draků. Nakladatelství Gnóm!, 2019. 5. Suzanne Simmard. Finding the Mother Tree. Penguin Books Ltd, 2022. 6. Arts of living on a damaged planet: Hosts and Monsters of the Anthropocene. Editováno Anna Lowenhaupt Tsing, Heather Anne Swanson, Elaine Gan, and Nils Bubandt. Unpress, 2017. 7. Multilogues on the now. Editováno Hana Janečková a Zuzana Jakalová. Display, 2021.
Další doporučená litertura: Kathi Weeks. The Problem with Work: Feminism, Marxism, Antiwork Politics, and Postwork Imaginaries. Duke University Press, 2011. Silvia Federici. Wages Against Housework. Power of Women Collective, 1975. Sophie Lewis. Abolish the Family: A Manifesto for Care and Liberation. Verso Books, 2022.
Doporučená literatura pro děti: 1. Tove Jansson - Mumini (Čarovná zima, Čarodějův klobouk, ...), Nakladatelství Albatros, 1990 2. Astrid Lindgren - Ronnja, dcera loupežníka, Nakladatelství Albatros, 2007 3. Daisy Mrázková - Můj medvěd Flóra, SLON a mravenec, Haló, Jácíčku ..., Nakladatelství Baobab, 2011 4. Annuše Laichterová - Království srdce, Nakladatelství Laichter, 1927 5. Písně vrbovýho proutku (inuitská poezie, Nakladatelství SNKLHU. 1965 6. Blaise Cendrars - Malé černé pohádky pro nebojácné děti, Nakladatelství Svojtka & Co, Baobab, 1929 7. Ursula K Le Guin - Gwilanina harfa, Nakladatelství Gnóm!, 2020 (pro starší děti)
Žijí mimo svá jména je cyklus veřejných akcí, které mají za cíl přiblížit dětem svět zvířat, rostlin, hub a dalších nelidských obyvatel našeho světa a společně promýšlet smysluplnější a citlivější možnosti našeho soužití.
Projekt je finančně podpořen Magistrátem hl. města Prahy, Ministerstvem kultury ČR a Státním fondem kultury ČR.
KVÍŘENÍ: Wellbeing v komunitě. Rituály přítomnosti, rituály péče.
Nabídnout podporu sobě i druhým - to může působit jako ta nejradikálnější a také nejtěžší praxe. Co s tím? Chceme-li budovat komunitu, musíme začít u sebe.
Workshop pro aktivistky a aktivisty s umělkyněmi a terapeutkami Laurou a Glynis je věnovaný wellbeingu v aktivistickém kontextu a strategii péče o sebe i kolektiv. Zaměříme se na to, jak v aktivistických kruzích nevyhořet a jak pečovat o svoje duševní zdraví ve vztahu k nestabilní době a mnohačetným krizím, kterými jako společnost procházíme.
Přihlašte se ale i pokud se nepovažujete přímo za aktivistky a aktivisty, ale jste součástí komunity a potřebujete se naučit věnovat více sami*y sobě a nejen ostatním.
V aktivistických kruzích - a nejen v nich - se o sebe, a sebe navzájem, často zapomínáme starat. Pracujeme do úmoru, jsme příliš zaneprázdění*é než abychom navazovali*y a udržovali*y vztahy, ve svém idealismu máme od sebe i od ostatních nerealistická očekávání, nerespektujeme vlastní hranice, máme návyky, které nám ubližují a vyčerpávají nás, a pořád máme pocit, že neděláme dost. A často se pak vracíme k závěru, že ať se snažíme sebevíc, stále nějak žijeme ve službách nelidského a neosobního kapitalistického systému, který se snažíme změnit.
I navzdory složitým a nespravedlivým poměrům ve světě chceme do svých rušných životů vrátit přirozenou podporu sobě i druhým, potěšení a radost ze života, které jsou nám přirozené, dovednost naslouchat vlastním potřebám a pečovat o ně, která pak pohání naši sílu starat se o druhé a tak se dál snažit o prosazení spravedlivé a mírumilovné společnosti.
Pomocí somatických cvičení, zvuku, pohybu a tvůrčích procesů/uměleckých technik zmapujeme, jak jsme na tom s péčí o sebe, posílíme své sebeuvědomění o tom, jak naše tělo reaguje na okolnosti našeho života a společnost kolem nás, a identifikujeme své návyky. Budeme experimentovat se způsoby práce se sebou samými, abychom se naučili*y změnit některé nevhodné tendence, a společně vytvoříme nové možnosti a novou kapacitu, jak být autentický a citlivě sami*y sebou, sami*y za sebe i společně.
Glynis Hull-Rochelle a Laura Henderson jsou umělkyně a terapeutky expresivních umění, které věří v sílu tvořivosti, jež pomáhá lidem navázat kontakt se sebou samými i mezi sebou navzájem, přehodnotit a změnit způsoby vzájemného soužití a uzdravit se. Společně, mimo jiných projektů, od roku 2016 vedou QTY (sociální/podpůrný program pro queer a trans mladé lidi ve věku 13-21 let) a v roce 2021 založily queer feministický sbor.
Událost bude probíhat v českém a anglickém jazyce a je zdarma.
Prosím, rezervujte si místo - napište email na iu@institutuzkosti.cz
Akce je pořádána Institutem úzkosti v rámci programu KVÍŘENÍ. NEKONEČNÝ POČET POTENCIÁLNÍCH PŘIROZENOSTÍ. Série KVÍŘENÍ stimuluje mezioborovou spolupráci osobností z oblasti aktivismu, exaktních věd a výtvarného umění, ve které se zaměřujeme na hledání nových podob evolučních procesů, ekologických interakcí a politik z perspektivy queer a feministické teorie a mezioborovosti.
Grafika (c) Marie Lukáčová
Projekt KVÍŘENÍ je realizován s finanční podporou Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hl. města Prahy a Státního fondu kultury ČR.
Možnosti mezidruhové péče a Druhá směna
Zveme na setkání a workshop pro děti a dospělé — příležitost pro společný odpočinek po práci.
Co je to druhá směna a co se děje když skončí? Jaká práce nás čeká po práci? Co dělají lidé a co zvířata, které zaměstnáváme a vytěžujeme? O čem sníme a proč ve spánku pracujeme? O čem sní zvířata v klecích a kotcích? A kdo musí pracovat, abychom my mohly*i spát? Co to znamená skutečně pečovat o sebe a o druhé a jaké postavení má péče v systému, založeném na vykořisťování, růstu, podhodnocované práci? A proč je důležité vidět spojnice mezi péčí o lidi, zvířata nebo rostliny? Jak můžeme spojit ruce, tlapky, chapadla i drápky dohromady?
Přijďte na mezidruhové setkání na pražskou Pastvinu tvořit, vyprávět si a společně o sebe pečovat. Pro děti bude připraven kreativní program s umělkyní Kristinou Fingerland, zaměřený na to, jak můžeme skrze práci s textilem a příběhy pečovat o druhé: vyrobit bude možné něco pro sebe i pro zvířecí přátele. S kolektivem Druhá směna se budeme věnovat vyprávění a čtení příběhů, které ukazují trhliny současného systému a nabízejí příběhy jiného, empatičtějšího fungování.
Na místě je zajištěno občerstvení (a další občerstvení z lokálních produktů je možné zakoupit) a stejně tak materiál pro tvorbu.
Druhá směna je feministický web magazín. Vychází každé první pondělí v měsíci odpoledne. Cílem Druhé směny je prezentovat feministické pohledy na společnost, které kladou důraz na sociální spravedlnost, postkolonialismus a queer zkušenost. Dalším z východisek se podezření vůči hierarchiím, ať už vyjadřují nadřazenost mužů nad ženami, kultury nad přírodou, rozumu nad emocemi nebo lidí nad zvířaty a okolní přírodou. Druhá směna se snaží objevovat svět mimo umělé duality. Více o projektu na www.druhasmena.cz
MgA. Kristina Fingerland, (*1991), se své praxi se dlouhodobě zabývá tématem udržitelnosti a rodiny, etiky a ekologie. Ráda pracuje s textem, textilem, kresbou a autobiografickými prvky. Autorka aktivně vystavuje a věnuje se pedagogické činnosti. Kristina vystudovala ilustraci a grafiku na VŠUP v Praze, tamtéž absolvovala stáž v ateliéru sochařství. Studovala také malbu na pražské AVU a byla na studijní stáži na skotské Glasgow School of Arts v ateliéru malby a tisku.
Pastvina je komunitní zahrada s azylem pro zvířata. Pastvina se snaží být synonymem pro bezpečný prostor, kde se komunitou myslí společenství lidí, zvířat, rostlin, ale i věcí. Věří na recyklaci až na dřeň — staví zásadně z odpadních materiálů, dává prostor a péči téměř 300 zvířatům, o která nikdo jiný nestál a stejně tak přistupuje k lidem: uplatnění zde nacházejí ženy bez domova, lidé s různým druhem znevýhodnění. Více o proejktu na zahradapastvina.cz.
Akce probíhá v českém jazyce. Vstup volný.
Návod na cestu do Komunitní zahrada Pastvina Adresa: V Podskalí, 190 17 Praha-Vinoř Městskou je nejjednodušší dopravit se ze stanice Letňany (linka C), odtud linkami autobusů na zastávku Vinořský hřbitov (přímo jezdí linka 159, 378, nebo s přestupem linky 195, 201, a jiné). Ze zastávky Vinořský hřbitov je cesta cca 5 min pěšky — vydejte se směrem k Vinořskému potoku a Cukrovarskému rybníku, přejdete mezi nimi do ulice V Podskalí, která za chvíli končí u pěší cesty. Vydejte se po ní, za chvíli spatříte ceduli Pastvina. Jakmile cestou vyjdete do kopce, vylezete hned u hlavní brány do komunitní zahrady Pastvina.
Tato událost je součástí série Žijí mimo svá jména v dramaturgii Evy Koťátkové (Institut úzkosti), což je cyklus veřejných akcí workshopů, diskuzí, performancí aj., které mají za cíl přiblížit dětem svět zvířat, rostlin, hub a dalších nelidských obyvatel našeho světa a společně promýšlet smysluplnější a citlivější možnosti našeho soužití.
Fotodokumentace (c) Karolína Matušková
Grafika (c) Kristina Fingerland
Událost je podpořena: Ministerstvem kultury ČR, Magistrátem hl. města Prahy a Státním fondem kultury ČR.
KVÍŘENÍ zve na Sladká setkání: předsudky a smyslnosti
Workshop připravuje mezinárodní kolektiv i pack* (Jugravu / Kotlar / Gabris).
Rasismus cítíme dlouho předtím, než ho zakusíme. Spočívá v mylných představách a předsudcích, skrývá se v orientálních příchutích a asijském koření, přetrvává na etiketách. Jídlo a stravování představují dokonalou metaforu pro vyprávění příběhu o budování identity; jídlo je ústřední součástí lidské zkušenosti, spojené s přežitím, předsudky a smyslností, a zároveň bývá používáno jako kulturní ukazatel.
V rámci probíhajícího uměleckého výzkumu otevře umělecké trio Gabris–Kotlar–Jugravu cukrářskou kuchyni, jako bezpečný prostor pro setkávání a experimentování uvnitř / s queer Komunitami BiPOC*. Společně budeme používat vaření a pečení v kombinaci s technikami vyprávění příběhů a psaní jako nástroje zkoumání toho, jak rasismus formuje naše vnímání jídla a jak můžeme tvořit novou nezaujatou queer historii.
V tomto sladkém setkání, které se znásobuje jako kolektivní pečení dortů, vás zveme ke zkoumání a odnaučování se významu pojmu odolnosti, k “odvaření” a zrušení stávajících definic a k vytvoření nových ingrediencí a receptů, nebo transformování těch stávajících.
Sladká setkání: předsudky a smyslnosti proběhnou v prostorách komunitního centra Jako Doma na Praze 8, kterému moc děkujeme za spolupráci.
Workshop umožňuje komunikaci v anglickém, slovenském, českém a maďarském jazyce.
Kapacita: max. 12 lidí! Závazně se registrujte na: institutuzkosti@gmail.com.
Workshop je zdarma.
* BiPOC je zkratka pro globální minoritu a lidi jiné než bílé barvy pleti
Spolupráce:
i pack* / O nás Třemi různorodými těly, které utváří i pack*, jsou Luboš Kotlář, Robert Gabris a Cat Jugravu. Společně pracujeme na konceptech identit, otázkách sounáležitosti a historie rasismu v patriarchální společnosti. V centru naší práce je úkol dekonstruovat nebinární queer romská těla s cílem vybudovat chráněný prostor bez bariér, pro nás, naše komunity a spojence.
Cat Jugravu / catalin-jugravu.com / je performer, herec a divadelní režisér narozený v roce 1991 v Rumunsku. V současné době žije a pracuje v Berlíně, kde působí jako performer a režisér rlzných nezávislých divadel. V roce 2018 Cat založil Queerdos Kollektiv, v jehož rámci rozvíjí svou praxi jako umělecký režisérk a facilitátork workshopů. V současnosti je průsečíkem Cat zájmu divadlo a sociální aktivismus zaměřením na LGBTQIA+ komunity.
Lubos Kotlar / luboskotlar.com / narozený rovněž v roce 1991, je fotograf, vizuální umělec a kurátor. Zaměřuje se především na vlastní uměleckou praxi jako fotograf, editor a kurátor. Je jedním ze zakladatelů a aktivních členů uměleckého kolektivu dsk. založeným v roce 2012.
Robert Gabris / robertgabris.com / narozený v bývalém Československu, žije a pracuje ve Vídni jako nezávislý umělec. Robert popisuje obsah tvorby jako kritickou konfrontaci s otázkami identity, zejména konfrontací různých skupin vyloučených ze společnosti. Východisko jeho práce se zabývá novými experimentálními formami kresby jako odporu vůči vyloučení a rasismu. Robert se hlásí k romskému etniku, ale nedefinuje sám sebe jako romského umělce. Ve své práci projevuje mnohem trvalejší zájem o mnohočetné otázky různorodé a konvertibilní identity, queer těla a jeho existence, posedlé v různých fyzických a mentálních tělech, ve vztahu k normativní společnosti a jejím hranicím.
Akce je pořádána Institutem úzkosti v rámci programu KVÍŘENÍ. NEKONEČNÝ POČET POTENCIÁLNÍCH PŘIROZENOSTÍ. KVÍŘENÍ stimuluje mezioborovou spolupráci osobností z oblasti aktivismu, exaktních věd a výtvarného umění, ve které se zaměřujeme na hledání nových podob evolučních procesů, ekologických interakcí a politik z perspektivy queer a feministické teorie a mezioborovosti.
Fotodokumentace (c) Ida Tausch Grafika (c) Marie Lukáčová
Projekt KVÍŘENÍ je realizován s finanční podporou Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hl. města Prahy a Státního fondu kultury ČR.
Futuropolis zve: Letní škola kritické pedagogiky
První ročník letní školy kritické pedagogiky bude probíhat od 15. do 19. srpna ve Slavonicích.
Institut úzkosti se již přes dva roky setkává s členkami a členy spolku NaZemi v týmu Futuropolis: Škola emancipace a vytváří praktický i teoretický rámec pro kritickou pedagogiku společně s pedagogy ze základních škol.
Nyní srdečně zveme všechny vzdělavatelky a vzdělavatele (na všech úrovních vzdělávání) na letní školu, která se uskuteční 15. - 19. srpna ve Slavonicích. Letní škola bude příležitostí ke sdílení nejrůznějších metod a nástrojů z nabyté praxe Futuropole, k jejich vyzkoušení a reflexi.
Volná místa se rychle plní, nepropásněte příležitost a vyplňte fomulář k registraci ZDE.
Na Letní škole kritické pedagogiky vás mimo jiné čeká:
dílna divadlo utlačovaných
koncert
dílny k imaginaci, přemýšlení o budoucnostech a systémovému myšlení
výstava o hranicích školy
Cílem Futuropolis: Škola emancipace je společně přemýšlet o kritické pedagogice, zapojování aktuálních témat do výuky, o rozvoji demokratičnosti na školách. Přejeme si, aby se škola stala místem setkání a společného přemýšlení nad současnou podobou školy a možnostmi její proměny. Cílem letní školy je představit výstupy z projektu Futuropolis, ve kterém jsme se v posledních dvou letech propojovali*y výuku na deseti školách s myšlenkami kritické pedagogiky.
Na webu futuropolis.cz, který slouží zároveň jako Živá učebnice, si můžete přečíst základní text o vyvíjené metodě ZDE .
Aktualizace z projektu Futuropolis: Škola emancipace najdete také na sociálních sítích - sledujte: Faceboook Instagram
Projekt vzniká za spolupráce týmů Institut úzkosti z. s. a NaZemi. Projekt je finančně podpořen: Evropskou unií, Magistrátem hl. města Prahy, Ministerstvem kultury České republiky, Ministerstvem školství, mládeže a tělochýchovy a Státním fondem kultury.
Zvířata a jejich práva v komiksu: přednáška a workshop
Zvířata a jejich práva v komiksu: přednáška s Martinem Tománkem a workshop pro děti s Toy_Box
Jak se zvířata a jejich práva objevují v komiksu? Daří se zvířatům v realitě komiksu lépe než ve světě velkochovů a nerovných vztahů? A jak může být komiks efektivním nástrojem jak vyprávět jiné příběhy o našem vztahu k více než lidskému světu?
Přijďte na přednášku Martina Tománka o právech zvířat v komiksu a workshop pro děti s Toybox, který se zaměří na to jak skrze komiks vyprávět jiné příběhy mezidruhových vztahů.
Workshop pro děti s Toy_Box (15.30–17:30 h)
vhodné pro děti 10+
kapacita 15 dětí; prosim, registrujte se na institutuzkosti@gmail.com
Dá se komiksem a uměním pomáhat zvířatům? A jak přesně? Ptá se výtvarnice a komiksová autorka Toy_Box, která má s takovou tvorbou bohaté zkušenosti – je autorkou série veganských obrazů, komiksů s problematikou práv zvířat, spolupracovala s útulky i se záchranářskou organizací, která pomáhala v Austrálii tamní přírodě po vlně požárů. Spolupracovala také s českými ochranáři a zachránila a osvojila si několik psů z útulku. V první části workshopu bude Toy_Box mluvit o svém aktivismu a tvorbě, v druhé části budete mít možnost komiks tvořit s ní.
Toy_Box je výtvarnice, která se věnuje širokému poli výtvarných vyjádření od komiksu, ilustrací a tvorby autorských knih až po volnou malbu. Ve svém umění se často zabývá různými společenskými tématy a jasně artikuluje své názory. Je absolventkou jak výtvarného oboru - scénografie na pražské DAMU, kde studovala scénografii a kostým, tak literárního vzdělání - absolvovala obor interaktivní média na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Za svůj komiksový román Moje kniha Vinnetou dostala v roce 2015 ocenění za nejlepší komiksovou knihu a za nejlepší kresbu, cenu Muriel a Zlatou stuhu. Vydala Komiksovou učebnici komiksu, kde shrnula své dosavadní poznatky o komiksu a v roce 2021 autorskou knihu Tma, o dětském strachu a fantazii. Toy_Box vychovává čtyři děti a žije v Praze.
Přednáška Martina Tománka (od 16.30 h)
Žánr komiksu byl vždy okrajové médium, ale o co byl více stranou vysokého umění, o to byl vnitřně svobodnější. V rámci média komiksu existuje mnoho přístupů a způsobů jak vyprávět vztah člověka se zvířaty. Martin Tománek představí vybraná komiksová díla, která se zabývají právy zvířat, stejně jako některé zarážející příklady, které jsou kontroverzní nebo potvrzují status quo.
Martin Tománek před studiem sociální pedagogiky pracovalna jatkách, odkud čerpá inspiraci pro tento komiks. V současnosti se věnuje kritické pedagogice v projektu Futuropolis, je také zakládající člen kolektivů Sdruženy a Prázdné trůny. Komiksu se věnuje jako publicista na stránkách kulturního časopisu Lógr, publikoval i text o environmentálním komiksu pro Kapitál. Pravidelně přednáší a vede workshopy na veganských akcích.
Akce probíhá v českém jazyce. Vstup volný.
Událost je součástí série Žijí mimo svá jména v dramaturgii Evy Koťátkové (Institut úzkosti), cyklu veřejných akcí workshopů, diskuzí, performancí aj., které mají za cíl přiblížit dětem svět zvířat, rostlin, hub a dalších nelidských obyvatel našeho světa a společně promýšlet smysluplnější a citlivější možnosti našeho soužití.
Podpořeno Magistrátem hl. města Prahy, Ministerstvem kultury a Státním fondem kultury ČR.
Mluvící stroje Lukáše Palečka
Mluvící stroje jsou živým archivem performativních a zvukových děl Lukáše Palečka, které Institut úzkosti ve spolupráci se spolkem Barvolam, Ivanem Svobodou a Jonášem Richterem systematicky dokumentuje od roku 2019.
Pračka pere. Nevypouští sice vodu, ale buben se točí a pračka vydává hlasité zvuky, dokazující vnitřní pohyb. Hadice trčí do prostoru, čeká na zapojení. Množství kabelů se vlní prostorem jako neposedné zvíře: některé jeho části odpočívají na zemi, stočené na zadní části pračky, nebo se vydávají do prostoru. Několik strojů čeká na zapojení, nabízejí se návodem i tlačítkem ke spuštění. Rádio hraje podle momentální nálady, která se rychle mění: ladí se, vybuchuje, utichá, obsah ani hlasitost se nedá předvídat. Na zdi přibývají čísla, ceny náležející k jednotlivým nakresleným strojům. Většina z nich je mimo naše možnosti. Z reproduktorů se ozývá mluvčí strojů, který stroje postupně představuje. Jemně i expresivně, tak, jak si to daný stroj žádá.
Lukáš Paleček je autorem kreseb, objektů, performancí a zvukových skladeb, v nichž propůjčuje svůj hlas různým věcem a strojům. Zajímají ho staré přístroje jako jsou pračky Romo a Tatramat nebo rádia a magnetofony značky Tesla. Lukáš stroje sbírá: nachází je nebo je dostává od známých, kteří vědí o jeho zájmu.
Sdílí svojí dílnu s otcem, každý z nich tu má svoje stroje. Ty Lukášovy většinou nefungují nebo jen částečně. V jedné polici má jenom části, rozmontovaná těla strojů. Lukáš na nich provádí opravy, anatomické exkurze. Jindy o stroje pečuje pomocí plastových lepenek, vytváří jim dlahy, fixuje jejich fraktury. Lukáš stroje pozoruje, poslouchá, napodobuje a učí se jejich řeč. Rozšiřuje i maže tak svůj vlastní playlist. Přesto není jen lidským automatem – jukeboxem.
Lukáš si buduje vlastní repertoár, přičemž zvukové projevy strojů, které do něj zařazuje, zkoumá opravdu důkladně. Testuje a cvičí tak vlastní citlivost, schopnost nápodoby, napojení se, paměť. Současně mu ale stroje, zdá se, umožňují obohatit vlastní výrazové prostředky, rozšířit možnosti vlastní řeči. Řeč strojů jako by Lukášovi skýtala možnosti přímějšího vyjádření emoce a kompenzovala to, v čem může být lidský jazyk limitující.
Lukáš Paleček (nar. 1977) žije a pracuje v Praze. Od roku 2013 vytváří své práce – kresby, objekty a zvukové performance v Ateliéru radostné tvorby v Praze 7 na Letné, tvůrčí dílně, která je zaměřena na podporu tzv. „spontánní tvorby“. Lukáš se účastnil několika skupinových výstav, které Ateliér pořádal, mimo jiné v Kampusu Hybernská, Centru současného umění DOX nebo v galerii NOD. V roce 2019 proběhla jeho samostatná výstava s názvem Romo pračka pere okurky v galerii Jelení v Praze.
Mluvící stroje, živý archiv performativních a zvukových děl Lukáše Palečka, vzniká ve spolupráci spolkem Barvolam, který nabízí podporu neurodiverzním umělkyním a umělcům. Více o organizaci Barvolam najdete ZDE.
Podpořeno Magistrátem hl. města Prahy, Ministerstvem kultury a Státním fondem kultury ČR.
Taneční KVÍŘENÍ s Terezou Silon & Zeynab Gueye
Binarity jsou statické, tanec není.
Taneční workshop s Terezou Silon a Zeynab Gueye, zaměřující se na queer ekologické citlivosti, je určený pro širokou veřejnost.
Těla se učí skrze napodobování dalších těl. Jejich somatický výraz a způsob, jakým se nesou, může v této společnosti značit naši sounáležitost s nějakou skupinou, rodem či sexualitou. Co se stane, když vystoupíme z očekávání a dovolíme si kolektivně držet prostor pro naše individuální proměnlivé vyjádření? Co když dovolíme osobám a vztahům v prostoru, aby se do jisté míry znepřehlednily v rámci společenských kategorií, které jim byly bez souhlasu připsány? A jaké nástroje pro budování více empatického prostoru tento přístup vyžaduje? Jaké je to cítit empaticky další těla v prostoru a oslavovat naši propustnost a vzájemnost stejně jako naše limity a hranice? Co se stane, když se pokusíme přelstít zvnitřněná očekávání, která se pokoušejí regulovat náš pohyb?
Workshop si dává za cíl vytvořit bezpečnější a inkluzivnější prostor pro různé osoby*, ve kterém se skrze pohyb postupně nacítíme na naše těla. Tato těla pak s vědomím jejich mnohotvárnosti a mnohoznačnosti roztančíme, napojíme se skrze naše smyslové a empatické naladění se na tělo kolektivní. Party bude následovat! Oslava sekulární mystiky našich srdcí a pozvánka schopnosti (ne)ulpívat na statické vizi našeho ztělesnění.
* Naším osobním závazkem je vytvářet souhlasný prostor především pro queer a trans lidi. Workshop je mimo jiné otevřený také lidem s různými typy zdravotního a sociálního znevýhodnění. Prostory nejsou plně bezbariérové, ale některé věci jde opečovat. Pokud se vás tato logistika týká, nebojte se s námi spojit a poptat se na možnosti a limitace.
rezervace nutná na institutuzkosti@gmail.com (prosím, uveďte vaší jazykovou preferenci)
kapacita 20 lidí
cena zdarma (obsahuje studené a teplé nealko nápoje)
Tereza Silon je performer, facilitátorka, bodyworker. Ve své interdisciplinární praxi dlouhodobě pracuje s tělesností, queer perspektivami, sociálními a přírodními ekologiemi, kolektivním tělem a možnostmi vytváření prostoru pro generativní intimitu v extraktivních systémech. Věří, že jednoho dne si budeme moct všechny*i hrát.
Zeynab Gueye (zey) je interdisciplinární umělec*umělkyně. Zaměřuje se zejména na umělecký výzkum, který čerpá jak z jeho*jejího akademického vzdělání, feministické a antirasistické praxe, tak z Djingu a dlouholeté lásky k tanci.
Taneční workshop vzniká v rámci dlouhodobého programu KVÍŘENÍ. NEKONEČNÝ POČET POTENCIÁLNÍCH PŘIROZENOSTÍ, pořádaného Institutem Úzkosti. V rámci KVÍŘENÍ stimulujeme mezioborovou spolupráci osobností z oblasti aktivismu, exaktních věd a výtvarného umění, ve které se zaměřujeme na hledání nových podob evolučních procesů, ekologických interakcí a politik z perspektivy queer a feministické teorie a mezioborovosti.
Fotodokumentace (c) Ida Tausch
Grafika (c) Marie Lukáčová
Událost je realizována v rámci projektu KVÍŘENÍ. NEKONEČNÝ POČET POTENCIÁLNÍCH PŘIROZENOSTÍ s podporou Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hl. města Prahy a Státního fondu kultury ČR.
DOTEK ZVÍŘETE: křest & diskuze
Srdečně vás zveme na online křest knihy Dotek Zvířete věnované všem zvířatům, blízkým i vzdáleným, privilegovaným, zneužívaným i přehlíženým, skutečným i imaginárním.
Dne 8. března v 18 hodin budeme křtít publikaci Dotek zvířete, antologii textů 14 příspěvků českých a zahraničních autorek a autorů, editovanou Hanou Janečkovou a Evou Koťátkovou vydané v nakladatelství Artmap. Při této příležitosti proběhne diskuze a čtení z knihy s s autorkami a autory:
Událostí budou provádět editorky knihy Hana Janečková s Evou Koťátkovou, představí se také zástupce nakladatelství Artmap, Tomáš Hrůza. Úvodní slova proběhnou v českém a anglickém znění, diskuze a čtení autorských textů bude v anglickém jazyce. V závěru dáme prostor pro dotazy publika.
Událost proběhne online a bude živě streamována, link ke sledování: zde.
O knize Dotek zvířete:
Naše imaginace ve vztahu k více-než-lidskému světu je velmi záhy deformována antropocentrickou perspektivou a normalizovaným obrazem přírody jako volně přístupného zdroje k vytěžení. Mříž klece nebo stěna akvária nám nabízejí pohodlný a bezpečný pohled na život zvířete, redukovaný na to, co mu dovolí vymezený prostor a pravidla dohledu.
Kniha Dotek zvířete zkoumá otázku práce s důrazem na symbiotické vztahy, spravedlivou distribuci zdrojů a citlivost více-než-lidského světa. Obsahuje zcela nové příspěvky českých a světových osobností, které ukazují styčné body, v nichž se potkává aktivistické, literární, feministické, vědecké a umělecké přemýšlení. Hledání různých možností vztahů s více-než-lidskými bytostmi je nahlíženo prostřednictvím environmentálních otázek, práv zvířat, práce, ale také umění, spotřeby, těla, touhy a jazyka. Dotek zvířete je souborem scénářů a návrhů ekologičtějších a empatičtějších vztahů nejen s tím, co nazýváme přírodním světem, ale i v širších kontextech společného života na zemi.
Knihu můžete objednávat v českém nebo anglickém znění na webu nakladatelství Artmap: bit.ly/kup-dotekzvirete.
Vizuál a grafika: Daniela & Linda Dostálkovy
Kniha vyšla s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky, Magistrátu hl. města Prahy a Státního fondu kultury ČR.
Open Source Estrogen! Mary Maggic X Karolína Matušková & Lucie Zelmanová
Workshop Open Source Estrogen! s Mary Maggic zachycený uměleckým duem Karolínou Matuškovou & Lucií Zelmanovou.
“There is so much in this world beyond representations that signify structures and ideologies. Matter’s ability to matter through a co-generative co-productive primacy of relations is evidence of this. These materials today become willful actors and agents for our own material-discursive exercise. Let us become entangled in our sublime web of connections.
There are rules to our ontological process of world-making. First of all we may not speak, because the language of the old world does not apply in this new world. Second, you may bring an artifact from your past life into this new world. Lastly, the new scenography that we create will be used to investigate the molecules of this new world, so admittedly there is a level of utility inscribed in our willful materials. But as the vibrancy of matter prevails, creative worlds emerge from relations with or without human creative force.
We are all co-produced by molecules. Morphogenesis, related to the notion of ontogeny or ontogenesis, is the slow and invisible process of an organism in the making. Molecules morph us as much as we morph them. Their own stories are told through our biochemical becoming. Even in our sea of toxic molecules, IT IS STILL A SEA OF CO-MATTERING. With our extractive tools we can see only the tiniest picture in a macro cosmos of space and time. But perhaps this is all we need to transmute the traumas of our old world into the new.” Mary Maggic
S radostí sdílíme video z workshopu Open Source Estrogen! s Mary Maggic vytvořené uměleckým duem Karolínou Matuškovou & Lucií Zelmanovou.
Děkujeme Karolíně a Lucii za zachycení jedinečné atmosféry workshopu, který byl příležitostí v praxi vyzkoušet DIY-hacking hormonů. Mnohokrát děkujeme naší lektorce amatérského bio-hackingu a umělkyni Mary Maggic za to, že nás provedla konceptem "open source estrogenu" kombinující politiku těla a genderu s tématem toxicity životní prostředí. Velké díky také všem účastníkům*icím!
Open Source Estrogen! workshop Mary Maggic proběhl 9. 10. 2021 v Šalounově Vile v Praze. Spoluprořádala Akademie výtvarných umění v Praze.
Účastnice a účastníci Lenka Adamcová, Antonie Bernardová, Dora Brázdovičová, Ondřej Houšťava, Barbora Kleinhamplová, Zuzana Jírová, Nela Pietrová, Ida Tausch, Ondřej Trhoň
Událost Open Source Estrogen! proběhla v rámci programu KVÍŘENÍ. NEKONEČNÝ POČET POTENCIÁLNÍCH PŘIROZENOSTÍ, série přednášek, diskusí a workshopů vznikajících ve spolupráci s osobnostmi z oblasti aktivismu, exaktních věd a výtvarného umění, které se zaměřují na hledání nových podob evolučních procesů, ekologických interakcí a politik z perspektivy queer a feministické teorie a mezioborovosti.
Další spolupráce:
Dramaturgie KVÍŘENÍ: Barbora Kleinhamplová
Produkce: Ida Tausch, Dora Brázdovičová
Ministerstvo kultury České Republiky, Magistrát hl. Města Prahy, Městská část Praha 7, Státní fond kultury.
SPÁNEK A SNĚNÍ
Zkusme se přiblížit stavu spaní, snění. V těle nám proudí proběhlé nebo neukončené události, tělo zpracovává podněty a vjemy, které nestihlo během týdne vstřebat. Nebraňme se únavě, přijměme ji. “Vědomí se kalí”, v hlavě cítíme teplo, zatímco končetiny jsou spíš chladné. Nedá se říct, zda bdíme nebo sníme, jsme ve stavu mezi. Postupně, velmi pomalu, putujme do spaní, do snění, nebo jiného stavu vědomí … Myšlenky a představy ztrácejí zdánlivou souvislost, ale získávají na živosti. Upíná se na ně nyní naše pozornost, protože naše analyzátory jsou už v tuto chvíli téměř vypnuty. Vydejme se na cestu, aniž bychom se někam přesouvaly.
Poslechněme si příběh. V tomhle příběhu je na jedné planetě hustý a rozsáhlý les, možná už poslední svého druhu. Síť tohoto lesa je tak hustá, že skrze ní nepronikne jediný sluneční paprsek. Jeho větve se proplétají, jeho kořeny spolu komunikují. Mezi stromy přes kořeny vedou klikaté a vzájemně propojené cesty. Země je vlhká a prostupná. Stromy zde rostou tak vysoké, jakoby se spojovaly s oblohou a braly si z ní potřebnou vláhu. Tenhle les je vámi a vy jste jeho součástí.
Les je svět, ve kterém jsme všichni propojeni navzájem. Žijeme na jeho stromech, obýváme různá zákoutí, žijeme v harmonii s lesem a naše životy jsou neoddělitelné od přírody, která je obklopuje…. Les nám umožňuje snít v pohybu, probudit se ve snu, sen sami ovlivňovat a propojovat se s druhými, kteří sní ve stejnou chvíli.
Tiny pieces of info that hold power to change the outcome.
Mám zavřené oči, jsou na mě kladeny předměty různé tíhy, struktur. Cítím rozličně jejich tlak. Po čase začíná být tlak odstraňován, ale vlastně už nevím, zda na mě ještě nějaká “zátěž” leží. Tlaku jsem přivykla. Že je pryč zjistím, až když je odstraněn.
*
části těla, které nevidíme. asi už nejsou (fotografie, zrcadla)? jaký byl vztah k tělu bez zrcadla? bez foťáku? nebo jsou to spíš části, které vidíme, ale “nevidíme”? jaký je to pocit skutečně se vidět.
*
jsem pozorovatel nebo pozorovaná?
*
vidět funkčnost není žádoucí.
*
kamera namířená na sochu. jaké to je být neustále pozorován?
*
jaké je místo v galerii, které vidělo nejvíc umění? depozitář? služební výtah?
*
pohybová čidla. co už je pohyb? jaký je bod zlomu mezi statičností a pohybem?
*
různé kategorie míst budovy. místa s přiznanou a skrývanou funkčností. příkazy, zákazy, povolení, doporučení. “pro průchodnost se nesmí nic odkládat.”
*
věta, kterou na workshopu vyřkl někdo jiný, ale zarezonovala se mnou: “styděla jsem se, že v prázdném veletržáku bylo slyšet moje boty.”
*
parafrázuju, jak si Caminhando vyložila moje hlava s danou životní zkušeností v daný moment. tiny individual pieces of information that make all the difference and hold power to change the outcome.
12hodinová konference
Autorská publikace Barbory Kleinhamplové a Evy Koťátkové je výsledkem ročního terénního výzkumu v Ústavu duševního zdraví v Klecanech, během kterého proběhlo více než 70 rozhovorů s jeho zaměstnanci a zaměstnankyněmi s cílem vytvořit subjektivní portrét instituce.
Kostrou publikace je scénář 12hodinové konference, performativního autorského formátu, členěného na tři části: Konference, Halucinace a Soud a rozsáhlá obrazová část, která skládá z fragmentů obraz ústavu. Scénář nabízí pohled do každodenních rituálů, pracovních úkonů, snů, vizí, ale také tlaků a úzkostí zaměstnanců instituce, která úzkost zkoumá, ale také generuje. Knihu graficky zpracoval Jan Brož.
„Práce se mi dostává do snů. Ty se často odehrávají v našem bytě. V bytě je rodina, ale také návštěvy. Jsou tam taky šéfové z ÚNDZ. Například: Šéf je nemocný. Leží v mojí posteli, v našem bytě. Moje maminka se o něj stará. Vaří mu čaj, ale já musím být potichu, abych ho nerušila. Nebo se mi zdá, že jsem milencem svojí kolegyně. Kolegyně z magnetické rezonance. Hledám pro nás nějaké vhodné misto v budově. Nebo se mi zjevil ve snu kolega, který mi není v reálu vůbec sympatický, ale díky tomu snu se to změnilo. Zdává se mi taky o nějaké konferenci, jsou tam lidé z ÚNDZ, velká masa lidí. Něco na způsob team-buildingu. Koná se mimo Prahu. Lidé jezdí na koni a zároveň u toho pracují. Hrají nějakou záhadnou hru. Něco jako Pevnost Boyard. Nejsou tam ale jasně stanovená pravidla: nikdo neví, podle čeho se vlastně hraje. Sny se mi často vybavují i za dne, v práci. Zapisuju si je. Nestíhám: to je můj permanentní pocit.“
Barbora Kleinhamplová & Eva Koťátková. 12hodinová konference. ArtMap a Institut úzkosti. Praha, 2020. ISBN 978-80-907873-2-2
Kniha vychází za podpory hlavního města Prahy, Státního fondu kultury České republiky a Goethe-Institutu.
DOTEK ZVÍŘETE
Tento v českém kontextu ojedinělý projekt s 14 novými příspěvky, se věnuje palčivým problémům našich každodenních interakcí s mimolidským světem: vztahům zvířat, přírody a lidí se zaměřením na témata práce, emocí a ekologie.
Naše imaginace ve vztahu k více-než-lidskému světu je velmi záhy deformována antropocentrickou perspektivou a normalizovaným obrazem přírody jako volně přístupného zdroje k vytěžení. Mříž klece nebo stěna akvária nám nabízejí pohodlný a bezpečný pohled na život zvířete, redukovaný na to, co mu dovolí vymezený prostor a pravidla dohledu.
Kniha Dotek zvířete zkoumá otázku práce s důrazem na symbiotické vztahy, spravedlivou distribuci zdrojů a citlivost více-než-lidského světa. Obsahuje zcela nové příspěvky českých a světových osobností, které ukazují styčné body, v nichž se potkává aktivistické, literární, feministické, vědecké a umělecké přemýšlení. Hledání různých možností vztahů s více-než-lidskými bytostmi je nahlíženo prostřednictvím environmentálních otázek, práv zvířat, práce, ale také umění, spotřeby, těla, touhy a jazyka. Dotek zvířete je souborem scénářů a návrhů ekologičtějších a empatičtějších vztahů nejen s tím, co nazýváme přírodním světem, ale i v širších kontextech společného života na zemi.
Děkujeme všem umělcům*kyním, zvířatům, autorům*kám textů, kteří*ré inspirovali*y vznik této knihy a podíleli*y se na jejím obsahu. Děkujeme Lindě a Daniele Dostálkovým za uměleckou koncepci knihy, Institutu úzkosti a nakladatelství Artmap, především pak Idě Tausch za produkční vedení celého projektu, Jiřímu Novákovi za jeho práci na finalizaci textů a Tomáši Hrůzovi za důvěru v celý projekt a jeho podporu až do fáze realizace. Děkujeme všem, kteří*ré se podíleli*y na překladech a korekturách českých a anglických textů nebo se kterými jsme měly možnost texty konzultovat, především pak Johnu Hillovi za jeho podporu v průběhu celého projektu.
Speciální díky patří Tereze Vandrovcové, která se dlouhodobě věnuje zlepšení situace zvířat u nás a Lucii Pietroiusti za její zapojení do projektu a inspiraci, jak propojovat sféry teorie, aktivismu a umění. V neposlední řadě pak děkujeme všem těm, kdo se v rámci vlastních možností a na základě odlišné zkušenosti nebo expertizy zabývají situací zvířat – ne jako objektu zkoumání, ale jako rovnocenných obyvatel*ek tohoto světa, kteří*ré potřebují spojence*kyně.
Jmenovitě bychom pak chtěly poděkovat Romaně Šonkové z Compassion in world farming a řadě dalších, kteří*ré se podílejí na snahách o zrušení klecových chovů a tím i na postupném zlepšení podmínek hospodářských zvířat.
Věnováno všem zvířatům, blízkým i vzdáleným, privilegovaným, zneužívaným i přehlíženým, skutečným i imaginárním.
Spolupráce:
Design: Daniela & Linda Dostálkovy
Autoři a autorky: Petr Dobrý, Hana Janečková, Michal Kolesár, Kateřina Konvalinová,Eva Koťátková, Bob Kuřík, Esther Leslie, Marie Lukáčová, Astrida Neimanis, Lucia Pietroiusti, Filipa Ramos, Tomáš Uhnák, Tereza Vandrovcová, Lenka Vítková, Klára Vlasáková
Překlady a korektury: John Hill, Heather McGadie, Markéta Musilová, Olga Pek, Guy Tabachnick, David Vichnar, David Livingstone, Dagmar Pilařová
Kniha vyšla v anglickém i českém vydání prostřednictvím nakladatelství ArtMap. Kniha je k zakoupení ZDE.
Eva Koťátková & Hana Janečková (ed.). Dotek zvířete. ArtMap a Institut úzkosti. Praha, 2021. ISBN 978-80-907873-6-0 CZ.
Kniha vyšla za podpory Ministerstva kultury České republiky, Státního fondu kultury a Městské části Praha 7
* Poznámka editorek: Součástí knihy je také rozhovor s aktivistou Michalem Kolesárem. V žádném případě se neztotožňujeme s jakýmikoliv formami útlaku a chceme tímto vyjádřit nesouhlas s nedávným problematickým chováním Michala Kolesára, o kterém jsme se dozvěděly až po té, co kniha vyšla.
Nature, Art and Habitat: Přednáška s Gabi Scardi
Pozvání společenství Les přijala Gabi Scardi, milánská kurátorka, kritička umění a autorka, která bude mluvit o své práci pro rezidenční program Nature, Art & Habitat (NAHR), chystané výzvě pro umělce na téma půdy a o uměleckém výzkumu mezidruhového soužití a architektury vůbec.
Rezidence Nature, Art & Habitat / www.nahr.it /, nebo také EKO-laboratoř multidisciplinární praxe (𝘈𝘯 𝘌𝘊𝘖-𝘓𝘢𝘣𝘰𝘳𝘢𝘵𝘰𝘳𝘺 𝘰𝘧 𝘔𝘶𝘭𝘵𝘪𝘥𝘪𝘴𝘤𝘪𝘱𝘭𝘪𝘯𝘢𝘳𝘺 𝘗𝘳𝘢𝘤𝘵𝘪𝘤𝘦), se nachází v údolí Taleggio v italské provincii Bergamo. Její hlavní aktivitou je letní rezidenční program, který si klade za cíl rozvíjet a představovat citlivý druh kultury, která se k přírodě vztahuje jako k inspiračnímu prameni a míře dostupných zdrojů. Cílem rezidence NAHR je odhalovat choulostivé vztahy mezi všemi živými organismy a poukazovat na možnosti odolného rozvoje, který dovoluje lidem a přírodě koexistovat.
Program NAHR podporuje hlubinný výzkum životního prostředí a jeho funkcí. Nazírá makroskopicky na zemské ekosystémy – klima, geologii, půdu, vodu, vzduch, slunce – a následně nachází jejich mikroskopický odraz v přírodních rysech údolí Taleggio a jeho květinách, kapradí, včelách, oblázcích, stodolách, vesničanech, obchodech a tak dále. Každý rok NAHR vyzývá účastníky a účastnice, aby se zaměřili na odlišnou složku přírody. Mezi dosavadní témata patřily Lesy, Skála a kámen, Voda a Trávy a pastviny. NAHR založila italská architektka Ilaria Mazzoneli. Organizace úzce spolupracuje s řadou expertů z různých oborů: architekty, umělci, vědci, tanečníky i zemědělci.
Gabi Scardi je kritička umění, kurátorka a autorka knih. Hlavní oblastí jejího zájmu je umění a jeho překryvy s antropologií, architekturou, designem a městskou kulturou. Scardi působila jako poradkyně pro výtvarné umění Milánské provincie a kurátorka Národního muzeua umění 21. století MAXXI. Spolupracovala s řadou uměleckých institucí a muzeí v Itálii i zahraničí. Přednáší na několika univerzitách a uměleckých školách, například na Katolické univerzitě Nejsvětějšího Srdce v Miláně, či IED – Evropském institutu designu, módy a vizuálních umění. Mezi její projekty patří restaurace skulptury Alberta Burriho „Teatro Continuo“. Od roku 2011 je kurátorkou projektu nctm e l'arte. Dále píše knihy, přispívá recenzemi do časopisů a je zastoupena ve velké řadě publikací a katalogů výstav. Od roku 2020 je Scardi spolušéfredaktorkou revue Animot, která zkoumá téma animality ve světle animal studies a propaguje dialog mezi filosofií, architekturou, přírodními vědami a dějinami umění, politickou teorií a literaturou. Je prezidentkou rezidenčního programu NAHR.
Přednášku společně připravuje Les – společenstvím pro pěstování, teorii a umění, ve spolupráci s Ateliérem Volného umění I (Sochařství) pražské UMPRUM, Are a s Institutem úzkosti.
Událost vzniká v rámci celoročního programu festivalu 𝐏𝐨𝐭𝐨𝐦𝐜𝐢 𝐡𝐮𝐛 𝐚 (𝐄𝐤𝐨)𝐩𝐨𝐥𝐢𝐭𝐢𝐤𝐚 𝐬𝐝𝐢́𝐥𝐞𝐧𝐢́. 𝐅𝐞𝐬𝐭𝐢𝐯𝐚𝐥 je organizován kolektivem Les – společenstvím pro pěstování, teorii a umění a ve spolupráci s Are a Institutem úzkosti.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
Speculating Queer Ecologies: dílna tvůrčího psaní se spisovatelkou a aktivistkou za rozkoš Amou Josephine Budge
Online workshop science fiction a tvůrčího psaní.
Zúčastněte se dílny tvůrčího psaní pod vedením Amy Josephine Budge, v rámci které budeme prostřednictvím média science fiction společně psát, číst a promýšlet queer ekologii. Zaměříme se na mezidruhové vztahy a výstavbu postav a využijeme sci-fi jako odrazový můstek k úvahám o politice a možnostech umístění do centra dění protagonistů, zápletek a skutečností, které v západních patriarchálních společnostech a genderových systémech zůstávají utlačované a odsouvané na okraj zájmu. Budete mít možnost pohrát si s psaním mikropovídek a mapováním spekulativního univerza, stejně jako v malých skupinkách diskutovat o krátké domácí četbě.
Ama Josephine Budge / www.amajosephinebudge.com / je autorka spekulativní fikce, umělkyně, kurátorka a aktivistka za rozkoš, jejíž interdisciplinární praxe si razí cestu intimními zkoumáními rasy, umění, ekologie a černošství. Ama je doktorandkou programu Psychosociální studia na Birkbecku (Londýnská univerzita). Její výzkum uplatňuje queer a dekoloniální přístup ke kritice klimatického kolonialismu v subsaharské Africe a soustředí se hlavně na inherentně ekologické praktikování rozkoše v Ghaně. Ama je členkou kolektivu Queer Ecologies, provozuje projekt Apocalypse Reading Room a je přední umělkyní v projektu MycoLective ve spolupráci a Chisenhale Studios a Feral Practice. Ama je autorkou textů mezinárodně publikovaných a sepsaných na zakázku v časopisech, jako je Anathema: Spec from the Margins, The Architectural Review, Black Discourse, The Feminist Review, The Independent, Autograph ABP, Consented Magazine aj. Ukázky její tvorby naleznete zde.
Dílna Speculating Queer Ecologies je určena spisovatelům, spisovatelkám, aktivistům a aktivistkám, a všem, kteří*ré by rády*i napsaly*i o něčem, co je dopaluje, a nebo to rovnou změnily, ale nikdy k tomu nenašly příležitost. Žádná předchozí zkušenost není nutná – lidé odlišné barvy pleti a sexuální orientace jsou obzvláště vítáni.
Speculating Queer Ecologies bude probíhat v anglickém jazyce online přes platformu Zoom.
Prosím, registrujte se emailem na: iu@insitutuzkosti.cz.Dva týdny před konáním kurzu budeme s přihlášenými účastníky a účastnicemi sdílet přípravnou literaturu.
Vstup zdarma.
Dílna Speculating Queer Ecologies projektu KVÍŘENÍ. NEKONEČNÝ POČET POTENCIÁLNÍCH PŘIROZENOSTÍ, série přednášek, diskusí a workshopů vznikajících ve spolupráci s osobnostmi z oblasti aktivismu, exaktních věd a výtvarného umění, které se zaměřují na hledání nových podob evolučních procesů, ekologických interakcí a politik z perspektivy queer a feministické teorie a mezioborovosti.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
Mycorrhizal Encounters IV: V konverzaci s Tai Shani
Ve čtvrté epizodě našich pravidelných mykorhizních setkání uvádíme:
Tai Shani, spolu-laureátku Turnerovy ceny v roce 2019, která bude mluvit o své poslední práci The Neon Hieroglyph založené na dlouhodobém výzkumu historie námelu (lidový název pro paličnici nachovou) – houby, která cizopasí na semenáčcích žita a jiných zrnech, ze kterých se získává LSD.
Multidisciplinární praxe Tai Shani, která pracuje s médii performance, filmu, fotografie a instalace, se točí kolem experimentálních narativních textů. Shani v nich vytváří intenzivní, erotické a fantastické obrazy, jež vypravuje hutným, květnatým jazykem a imaginativně tak reinterpretuje ženskou jinakost jako dokonalý celek zasazený do světa kosmologií, mýtů a historií popírajících patriarchát. Osciluje mezi známými narativními tropy a strukturami a teoretickou prózou a prozkoumává konstrukci subjektivity, excesu a afektů epického díla, jež tvoří základ post-patriarchálního realismu.
link k připojení: bit.ly/JOINmycorrhizalencounterTaiShani
Připojte se k setkání s Tai Shani LIVE:
bit.ly/JOINmycorrhizalencounterTaiShani
Heslo: mushroom
Diskuze bude probíhat v anglickém jazyce přes platformu Zoom.
Tai Shani (*1976) se narodila v Londýně a je v letošním roce nominovaná na cenu Turner Prize. Hojně vystavuje ve Velké Británii i na mezinárodní scéně. V poslední době představila tyto výstavy a díla na zakázku: Fondazione Sandretto Re Rebaudengo (2019); Athens Biennial (2018); Still I Rise, Nottingham Contemporary (2018); Glasgow International (2018); Wysing Arts Centre (2017); Tensta Konsthall, Stockholm (2016); zakázka pro RADAR, Loughborough University (2016); Serpentine Galleries (2016); Tate Britain (2016); Schirn Kunsthalle, Frankfurt (2015); Southbank Centre, Londýn (2014-15); Arnolfini, Bristol (2013); Matt's Gallery, Londýn (2012); FRAC Nord-Pas de Calais a Loop Festival, Barcelona (2011); The Barbican, Londýn (2011); ICA, Londýn (2011).
V pilotním díle Mycorrhizal Encounters hovořila Tereza Porybná s autorem a zakladatelem hnutí Radikální mykologie Peterem McCoyem a slovenským zvukovým umělcem a organizátorem festivalu mykoLOM Jonášem Gruskou o možnostech přístupného pěstování hub, mykoremediaci a léčivých houbách. V druhém setkání debatovala mexická multidimenzionální umělkyně Xalli Zúñiga s Lenkou a Elspeth o kolaborativní kresbě a přemýšlení a bytí s houbamijako o eko-feministické praxi a anti-koloniálním politickém projektu. Ve třetím díle pak Lenka a Elspeth přívítaly Chido Govera, farmářku, aktivistka a lektorku ze Zimbabwe propagující průkopnické iniciativy v oblasti sociálního podnikání, jejichž cílem je skoncovat s chudobou, zneužíváním a nedostatkem potravin prostřednictvím pěstování hub z odpadních produktů s důrazem na rozvoj dovedností a vzdělávání dívek a žen.
V závěrečném díle Mycorrhizal Encounters přivítáme Annu Tsing, britskou antropoložku a autorku knihy The Mushroom at the End of the World: On the Possibility of Life in Capitalist Ruins („Houba na samém konci světa: O možnostech života v troskách kapitalismu“).
The Mycorrhizal Encounters společně připravují Lenka Vráblíková, Eslpeth Mitchell a Tereza Porybná v rámci festivalu Potomci hub a (Eko)politika sdílení.
Festival Potomci hub a (Eko)politika sdílení je organizován kolektivem Les – společenstvím pro pěstování, teorii a umění a ve spolupráci s Are a Institutem úzkosti.
Pro více informací nás kontaktujte na les@are-events.org
Podpora: Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury, Waterrain
Mycorrhizal Encounters III: V rozhovoru s Chido Govera
Chido Govera je farmářka, aktivistka a lektorka ze Zimbabwe. Propaguje průkopnické iniciativy v oblasti sociálního podnikání, jejichž cílem je skoncovat s chudobou, zneužíváním a nedostatkem potravin. Věnuje se pěstování hub z odpadních produktů s důrazem na rozvoj dovedností a vzdělávání dívek a žen. Chido bude hovořit s Elspeth Mitchell a Lenkou Vráblíkovou.
Povídání s Chido bude třetím setkáním ze série Mycorrhizal Encounters, která dává slovo umělcům a umělkyním, aktivistům a aktivistkám, badatelům a badatelkám pracujícím s všestranností hub a vynalézavostí mykorhizních společenstev. Různé typy praxe a teoretických přístupů, které pozvaní hosté a hostky přinášejí, v průběhu série propojí mykorhizní podhoubí a podzemní kořenové systémy s množstvím dalších světů plných spletitých vazeb a sítí: s říčními, plodinnými a technologickými sítěmi, které protkávají krajinu; s nervovými spoji v tělech některých organismů; s globálním kapitalistickým trhem; s příbuzenskými vazbami a dalšími druhy sdružování a přináležení.
V pilotním díle Mycorrhizal Encounters hovořila Tereza Porybná s autorem a zakladatelem hnutí Radikální mykologie Peterem McCoyem a slovenským zvukovým umělcem a organizátorem festivalu mykoLOM Jonášem Gruskou o možnostech přístupného pěstování hub, mykoremediaci a léčivých houbách. V druhém setkání debatovala mexická multidimenzionální umělkyně Xalli Zúñiga s Lenkou a Elspeth o kolaborativní kresbě a přemýšlení a bytí s houbamijako o eko-feministické praxi a anti-koloniálním politickém projektu.
V následujících dílech představíme Thai Shani, britskou umělkyni zabývající se psychedeliky, feministickými dějinami a mýtem, a Annu Tsing, britskou antropoložku a autorku knihy The Mushroom at the End of the World: On the Possibility of Life in Capitalist Ruins („Houba na samém konci světa: O možnostech života v troskách kapitalismu“).
Diskuzue proběhne ⓁⒾⓋⒺ 18. listopadu od 19 hodin přes Zoom a bude streamována. Záznam bude později zveřejněn.Připojte se k rozhovoru přes Zoom: bit.ly/JOINmyccorhizalencounterChidoGovera Heslo: mushroom
Diskuze bude probíhat v anglickém jazyce.
NADCHÁZEJÍCÍ MYCORRHIZAL ENCOUNTERS:
24.11.2021 19.00 Thai Shani. Moderují Lenka Vráblíková a Elspeth Mitchell Datum TBC Anna Tsing . Moderují Lenka Vráblíková a Elspeth Mitchell
Chido Govera je sociální podnikatelka, zakladatelka nadace The Future of Hope Foundation / www.thefutureofhope.org / a držitelka titulu Young Global Leader udělovaného Světovým ekonomickým fórem. Je zakladatelkou průkopnické iniciativy kultivace hub z kávové sedliny produkované v kavárnách, která inspiruje podnikatele po celém světě. Nadace umožňuje Chido uskutečňovat její životní poslání, kterým je zbavit Afriku chudoby, zneužívání, sebelítosti a role oběti, a to pomocí aktivit zespoda zaměřených na potravinovou bezpečnost a podporujících ženy, dívky a sirotky. Vlajkovým projektem organizace TFoHF je integrovaný systém výroby potravin založený na houbách (Mushroom IFPS). Tentopostup výroby potravin vychází z fungikultury a je postaven na kombinaci recyklace a upcyklace agroindustriální lignocelulózové biomasy. Systém IFPS doplňuje konvenční zemědělství, protože stojí na přeměně všudypřítomné agroindustriální lignocelulózové biomasy na výživné a vysoce ceněné houby, přičemž vedlejší produkt je využitelný jako hnojivo nebo dokonce krmivo pro zvířata, což zvyšuje dostupnost a rozmanitost potravin. Tento jednoduchý, cirkulární a snadno uzpůsobitelný postup pěstování hub motivuje lidi na různých úrovních, aby se chopili příležitosti podnikat ve výrobě potravin, a to jak v rozvinutých, tak v rozvojových částech světa, ve městě i na venkově. Chido také usiluje o to, aby se ženy a dívky podílely na socioekonomickém rozvoji a mohly plně využít svůj potenciál. Pro více informací kontaktujte les@are-events.org.
The Mycorrhizal Encounters společně připravují Lenka Vráblíková, Eslpeth Mitchell a Tereza Porybná v rámci festivalu Potomci hub a (Eko)politika sdílení.
Festival Potomci hub a (Eko)politika sdílení je organizován kolektivem Les – společenstvím pro pěstování, teorii a umění a ve spolupráci s Are a Institutem úzkosti.
Pro více informací nás kontaktujte na les@are-events.org
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
TRANSISTORIE
Představujeme podcast o tom, co znamená nebo znamenalo být trans. Podcast skrze informace o životech historických trans osob poskytuje trans komunitě možnost zasadit svůj vlastní život do širšího kontextu, který sahá hluboko do historie, a zároveň umožňuje široké veřejnosti pochopit, že se nejedná o novodobý fenomén, ale o genderovou zkušenost, která tu existuje od nepaměti.
Podcastem provází autorka Jamie Rose společně v dialogu s Johannou Nejedlovou.
Jamie Rose je aktivistka a doktorandka FF UK v oboru anglofonní literatury a kultury, která se ve svém akademickém zaměření zajímá především o anglofonní transgender literaturu.
Podcast je součástí projektu KVÍŘENÍ. NEKONEČNÝ POČET POTENCIÁLNÍCH PŘIROZENOSTÍ, série přednášek, diskusí a workshopů vznikajících ve spolupráci s osobnostmi z oblasti aktivismu, exaktních věd a výtvarného umění, které se zaměřují na hledání nových podob evolučních procesů, ekologických interakcí a politik z perspektivy queer a feministické teorie a mezioborovosti.
Detail epizod:
Epizoda 1: Trans Prehistorie
V prvním dílu se soustředíme na hlubší trans historii jak v rámci Evropy, tak mimo ni. Konkrétně se zaměřujeme na dávnou tradici eunuchovství, příběh Johany z Arku a tradice two-spirit ze Severní Ameriky a hižra v Indii.
Doporučená literatura: Leslie Feinberg – Transgender Warriors Jóhanna Katrín Friðriksdóttir – Gender, Humor and Power in Old Norse-Icelandic Literature Serena Nanda, The Hijras of India: Cultural and Individual Dimensions of an Institutionalized Third Gender Role Lynn Young – Two Spirit: My Journey Home Neil Price – The Viking Way: Magic and Mind in Late Iron Age Scandinavia
Epizoda 2: Female Husbands
Ve druhém díle představujeme život Charlese Hamiltona, věhlasného “ženského manžela”, jehož příběh se stal legendou. Současně s tím se zaměřujeme na to, jakým způsobem a s jakými cíli se o trans lidech psalo v Británii v 18. století.
Doporučená literatura/audio: Jen Manion - Female Husbands Henry Fielding - The Female Husband S. Baker - Henry Fielding's The Female Husband: Fact or Fiction Morgan M Page - One from the Vaults: Female Husband!
Epizoda 3: Divoký západ
Ve třetím díle se soustředíme na tzv. "Divoký západ", který trans lidem umožňoval začít život nanovo, beze omezení sociálních struktur, které existovaly na východě. Harry Allen a Mrs Nash nám ukazují obrázek této historické éry jakožto prostředí v němž bylo možné utvářet nová chápání genderu.
Doporučená literatura/audio: Peter Boag – Re-Dressing America’s Frontier Past Washington Standard, 6 July 1900 Bismarck Tribute, 4 November 1878 Bismarck Tribune, 2 December 1878 Dustin White, "The Mysterious Mrs Nash", Midwestern Scout – čtěte zde
Epizoda 4: Sexuologie
Ve čtvrtém díle se ohlížíme za vznikem sexuologie a soustředíme se na otázku, jak tato disciplína ovlivňovala a nadále ovlivňuje životy trans osob. Ačkoliv sexuologie na jednu stranu nabízela nová chápání trans prožitků, tyto prožitky často patologizovala a její spojitost s eugenikou vrhá stín na to, jaké vlastně byly její společenské cíle. I přesto však najdeme případy jako Christine Jorgensen, jejíž život jakožto trans ženy byl sexuologií společensky legitimizován. Jorgensen byla revoluční postavou v trans historii díky své otevřenosti vůči médiím.
Doporučená literatura/audio: Richard von Krafft-Ebing, Psychopathia Sexualis Havelock Ellis, Studies in the Psychology of Sex, Ch. 4 "Sexual Inversion in Women" – čtěte zde Natasha Frost, "The Early 20th-Century ID Card that Kept Trans People Safe", Atlas Obscura – čtěte zde Kadji Amin, "Glands, Eugenics and Rejuvenation in Man into Woman: A Biopolitical Genealogy of Transsexuality", TSQ 5.4 Susan Stryker, Transgender History
Epizoda 5:Stonewall: co předcházelo a co následovalo
V pátém díle se zaměříme na dvě důležitá povstání 60. let spojená s trans historií – Compton’s Cafeteria a Stonewall – a přiblížíme si životy dvou významných trans žen, Marshy P. Johnson a Sylvie Rivery, jejichž jména bývají zmiňována, ale jejichž činy a životy zůstávají opomíjeny.
Doporučená literatura/audio: Susan Stryker, Transgender History Sylvia Rivera, "Y’all Better Quiet Down" – proslov Sam Levin, "Compton’s Cafeteria riot: a historic act of trans resistance, three years before Stonewall" – čtěte zde David Carter, "Exploding the Myths of Stonewall", Gay City News – čtěte zde Joy Michael Ellison, "Trans Love, Part One: Sylvia Rivera and Julia Murray" – čtěte zde
Epizoda 6: Anti-trans feminismus & Camp Trans
V šestém a posledním díle sledujeme dvě důležitá hnutí na konci 20. století. Na jedné straně šlo o anti-trans feminismus, který vyřadil trans osoby z mnoha feministických a queer organizací, a který se dodnes ozývá zejména v debatách v Británii. Na druhé straně však přišel odpor vůči této formě feminismu skrze pravidelně organizovaný tábor a protest Camp Trans, jehož cílem bylo zrušení zákazu přítomnosti trans žen na hudebním festivalu MichFest.
Doporučená literatura/audio: Susan Stryker, Transgender History Emma Heaney, "Women-Identified Women: Trans Women in 1970s Lesbian Feminist Organising", Transgender Studies Quarterly 3.1-2 (2016) Carol Riddell, "Divided Sisterhood: A Critical Review of Janice Raymond’s The Transexual Empire", The Transgender Studies Reader 1 Emi Koyama, "Transfeminist Manifesto" Camp Trans History – čtěte zde Rica Frederickson, "MWMF Anti-TS Awareness: Background Information" (email) – čtěte zde Michelle Tea, "Transmissions from Camp Trans", McSweeney’s Internet Tendency – čtěte zde
Spolupráce: Autorka podcastu: Jamie Rose Moderuje: Jamie Rose a Johanna Nejedlová Dramaturgie: Barbora Kleinhamplová Zvuková postprodukce: Jiří Špičák Hudba: Jonáš Kucharský Vizuál: Marie Lukáčová Produkce: Ida Tausch
Realizováno za podpory Magistrátu hl. města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
Workshop přírodního zahradničení a mulčování
Přírodní zahradničení s lektorkou a tvůrkyní přírodních zahrad Petrou Formánkovovou a přírodní zahradnicí Jarmilou Řezníčkovou.
Les zve na odpolední workshop zaměřený na přírodní zahradničení, který povede lektorka a tvůrkyně přírodních zahrad Petra Formánková a přírodní zahradnice Jarmila Řezníčková. Praktický workshop je určený pokročilým i začátečníkům, dětem i dospělým a bude se věnovat například technice mulčování, smíšené výsadbě, využití biouhlu a obecným možnostem využití permakulturních principů při péči o pozemek.
Vezměte si s sebou teplé oblečení, gumáky a pracovní rukavice a také svačinu. Pokud necestujete zdaleka a máte možnost, přivezte i vidle nebo hrábě.
Workshop je zdarma, registrujte se prosím zde: les@are-events.org
Workshop je součástí víkendové brigády na pozemku (sobota 6. 11. – neděle 7. 11.), během které se budou mulčovat stromky, sázet keře, sekat tráva a připravovat seník pro ovce a kozy. Pokud máte zájem se účastnit i brigády, uhradíme vám ubytování v penzionu Rubínek. Prosíme, napište nám na: les@are-events.org.
O lektorkách:
Petra Formánková a Jarmila Řezníčková provozují od ledna 2020 Zahradu Dobromysl, která vznikla jako terapeutická zahrada rychnovského sdružení Splav. V letech 2020 a 2021 zde probíhal projekt zahradní terapie v praxi pro handicapované a sociálně znevýhodněné osoby. Kromě toho se na zahradě pořádají osvětové a vzdělávací semináře o přírodním zahradničení. Petra Formánková se také věnuje certifikaci přírodních zahrad pod spolkem Přírodní zahrady v.s. https://www.facebook.com/ZahradaDobromysl/about
Kontakt: Ida Tausch, tel: +420 739 459 370, email: les@are-events.org
Workshop je realizován v rámci festivalu Potomci hub a (Eko)politika sdílení za podpory MK ČR a Státního fondu kultury.
NEVIDITELNÍ, NEVIDITELNÉ
Video dokumentace workshop pro děti, ale taky pro pavouky, bodláky, kopřivy nebo myši a další neviditelná zvířata a rostliny, kteří*é tu s námi žijí a nebo ty, kteří*é se cítí z různých důvodů neviditelní*é.
Procházka městem a seznámení s těmi, kteří*ré v něm žijí, i když je často nevidíme nebo vědomě přehlížíme. Naši průvodci nás vedly*i městskými ulicemi, průchody, okenními parapety, dvory domů, křovím, loužemi, škvírami mezi dlaždicemi a všude tam, kde jsme si mysleli*y, že to dobře známe.
Dramaturgie: Eva Koťátková Video: Milan Mazur (Artyčok.TV) Produkce: Ida Tausch Fotografie: Petra Pučeková, Karolína Matušková
Průvodci: botanik Jan Albert Šturma, zoolog Jan Hošek, umělkyně Eva Jiřička a pracovnice z Jako doma Eliška Konývková a Denisa Bašková
Workshop a komentovaná procházka proběhla v rámci série Žijí mimo svá jména, cyklu veřejných akcí: workshopů, diskuzí, performancí, které mají za cíl přiblížit dětem svět zvířat, rostlin, hub a dalších nelidských obyvatel našeho světa a společně promýšlet smysluplnější a citlivější možnosti našeho soužití.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
Mycorrhizal Encounters II: V rozhovoru s Xalli Zúňiga
Xalli Zúñiga je multidimenzionální umělkyně, akademička a kurátorka, hlásící se k mestizům*kám. Ve své tvorbě zkoumá možnosti mykorhizní, antikoloniální a feministické umělecké osvěty. Teoreticky i prakticky se zabývá médiem kresby a ve svém uměleckém výzkumu se zaměřuje na expanzivní práci s linií a stimulaci schopnosti obecenstva vytvářet alternativní významy tváří v tvář kognitivnímu kapitalismu. V druhém pokračování Mycorrhizal Encounters bude Xalli hovořit s Elspeth Mitchell a Lenkou Vráblíkovou
Toto setkání se uskuteční v rámci online diskuzní série Mycorrhizal Encounters, která dává slovo umělcům a umělkyním, aktivistům a aktivistkám, badatelům a badatelkám pracujícím s všestranností hub a vynalézavostí mykorhizních společenstev. Různé typy praxe a teoretických přístupů, které pozvaní hosté a hostky přinášejí, v průběhu série propojí mykorhizní podhoubí a podzemní kořenové systémy s množstvím dalších světů plných spletitých vazeb a sítí: s říčními, plodinnými a technologickými sítěmi, které protkávají krajinu; s nervovými spoji v tělech některých organismů; s globálním kapitalistickým trhem; s příbuzenskými vazbami a dalšími druhy sdružování a přináležení. V minulém pilotním díle Mycorrhizal Encounters hovořila Tereza Porybná s autorem a zakladatelem hnutí Radikální mykologie Peterem McCoyem a slovenským zvukový umělcem a organizátorem festivalu mykoLOM Jonášem Gruskou o možnostech přístupného pěstování hub, mykoremediaci a léčivých houbách. V dalších setkáních představíme Tai Shani, britskou umělkyni zabývající se psychedeliky, feministickými dějinami a mýtem, Chido Goveru, farmářku, aktivistku a pedagožku žijící v Zimbabwe, jejímž posláním je propagace pěstování hub coby udržitelného zdroje potravy a příjmu v chudých oblastech světa, a Annu Tsing, britskou antropoložku a autorku knihy The Mushroom at the End of the World: On the Possibility of Life in Capitalist Ruins („Houba na samém konci světa: O možnostech života v troskách kapitalismu“).
Xalli Zúñiga je multidimenzionální umělkyně, akademička a kurátorka mestizského původu narozená v Mexico City. Bakalářský titul získala na Fakultě umění a designu Mexické národní autonomní univerzity (UNAM). Mezi lety 2013 a 2015 vystudovala magisterský studijní program Crossways in Cultural Narratives pod hlavičkou programu Erasmus Mundus a získala tak titul M.A. ze tří evropských univerzit: Univerzity v St. Andrews, Univerzity v Santiago de Compostela a Université de Perpignan Via Domitia. V současnosti dokončuje doktorská studia v oborech Umělecké vzdělávání a Ženská a genderová studia a studia sexuality na Pensylvánské univerzitě. Ve svém výzkumu kresby se zaměřuje na expanzivní práci s linií a stimulaci schopnosti obecenstva vytvářet alternativní významy tváří v tvář kognitivnímu kapitalismu. Xalli vedla experimentální dílny kresby v zambijské Lusace a mexických městech Chapais a Querétar. V rámci studií na Pensylvánské univerzitě se podílí na Iniciativě pro restorativní justici, a to vedením kurzů kreslení pro ženy ve výkonu trestu v nápravném zařízení Center County Correctional Facility ve městě Bellefonte. Kontaktovat ji můžete na xcz1@psu.edu.
Elspeth Mitchell / elspethmitchell.co.uk / (Leeds, VB) je badatelka, lektorka a producentka v oblasti výtvarného umění. Žije v britském Leedsu a zabývá se praxemi i teoriemi v oboru feminismu a umění. V minulosti obdržela postdoktorské výzkumné stipendium od Centra Paula Mellona pro britské umění, Britské rady pro výzkum umění a humanitních věd a Univerzity v Loughborough. V roce 2016 spoluzaložila vícejazyčnou síť začínajících umělců, umělkyň, badatelů a badatelek s názvem Sdružení feministických čtení, která propojuje Univerzitu v Leedsu, Helsinskou univerzitu, Jihoafrickou univerzitu a Univerzitu Paříž VIII. Od roku 2017 společně s Lenkou Vráblíkovou pořádá houbařské a feministické čtenářské kroužky.
Aktivity Lenky Vráblíkové se pohybují na pomezí studia vizuální kultury, transnacionálního feminismu a politické ekologie. V současnosti přednáší na Katedře vizuálních studií na Goldsmith University v Londýně. Lenka se zajímá především o výzkum toho, jakou roli sehrály lesy, houby a jejich sběrači v kulturní a politické imaginaci evropské heteropatriarchální a koloniální modernity. Od roku 2017 společně s Elspeth Mitchell facilituje houbařské a feministické čtenářské procházky pod názvem „Out of Office“ a je zakládající členkou sítě Sdružení feministických čtení / Feminist Readings Network /, která poskytuje transnacionální a mnohojazyčné prostředí pro výzkum feministického, queer a antirasistického myšlení, umění a pedagogiky.
Diskuze proběhne 20. 10. od 19 h a bude streamována, záznam později zveřejněn. Připojte se ⓁⒾⓋⒺ na webinář přes Zoom: https://bit.ly/myccorhizalencounter Password: mushroom
Diskuze bude probíhat v anglickém jazyce.
NADCHÁZEJÍCÍ MYCORRHIZAL ENCOUNTERS:
18. 11., 19:00 Chido Govera. Moderují Lenka Vráblíková a Elspeth Mitchell Datum TBC Tai Shani. Moderují Lenka Vráblíková a Elspeth Mitchell Datum TBC Anna Tsing. Moderují Lenka Vráblíková a Elspeth Mitchell
Pro více informací nás kontaktujte na les@are-events.org
The Mycorrhizal Encounters společně připravují Lenka Vráblíková, Eslpeth Mitchell a Tereza Porybná v rámci festivalu Potomci hub a (Eko)politika sdílení.
Festival Potomci hub a (Eko)politika sdílení je organizován kolektivem Les – společenstvím pro pěstování, teorii a umění a ve spolupráci s Are a Institutem úzkosti.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kultury.
Mycorrhizal Encounters I: Rozhovor s Peterem McCoyem a Jonášem Gruskou
Americký popularizátor mykologie, autor a zakladatel hnutí radikální mykologie Peter McCoy a slovenský zvukový umělec a organizátor festivalu mykoLOM Jonáš Gruska budou rozprávět o možnostech přístupného pěstování hub, mykoremediaci a léčivých houbách.
Rozhovor bude první ze série online diskuzí s názvem Mycorrhizal Encounters, která dává slovo umělcům a umělkyním, aktivistům a aktivistkám, badatelům a badatelkám pracujícím s všestranností hub a vynalézavostí mykorrhizních společenstev. Různé typy praxe a teoretických přístupů, které pozvaní hosté a hostky přinášejí, v průběhu série propojí mykorrhizní podhoubí a podzemní kořenové systémy s množstvím dalších světů plných spletitých vazeb a sítí: s říčními, plodinnými a technologickými sítěmi, které protkávají krajinu; s nervovými spoji v tělech některých organismů; s globálním kapitalistickým trhem; s příbuzenskými vazbami a dalšími druhy sdružování a přináležení.
Mycorrhizal Encounters postupně přivítají Xalli Zúňigu, mexickou badatelku, umělkyni, kurátorku a lektorku zkoumající mykorrhizní, anti-koloniální a feministickou uměleckou pedagogiku, Tai Shani, britskou umělkyni zabývající se psychedeliky, feministickými dějinami a mýtem, Chido Goveru, farmářku, aktivistku a pedagožku žijící v Zimbabwe, jejímž posláním je propagace pěstování hub coby udržitelného zdroje potravy a příjmu v chudých oblastech světa, a Annu Tsing, britskou antropoložku a autorku knihy The Mushroom at the End of the World: On the Possibility of Life in Capitalist Ruins („Houba na samém konci světa: O možnostech života v troskách kapitalismu“).
Peter McCoy / Radical Mycology / je interdisciplinární, systémově orientovaný lektor mykologie. Je považovaný za jeden z nejvýznamnějších hlasů současného mykologického hnutí a široce ceněný jako průkopník v oblasti přístupného pěstování hub a mykoremediace. Jeho hluboké porozumění mykologii z něj činí přední osobnost v méně probádaných oborech, jakými jsou evoluce a komunikace hub a jejich historie v lidských kulturách. V roce 2006 spoluzaložil mykologickou osvětovou organizaci a společenské hnutí Radical Mycology, aby tak šířil svou celoživotní vášeň pomáhat lidem rozumět houbám. V roce 2016 vyšla jeho 650-stránková kniha Radical Mycology: A Treatise on Seeing & Working With Fungi („Radikální mykologie: Jak se dívat na houby a pracovat s nimi“). Nebývalá hloubka, šíře a perspektiva jeho vhledu do vědy, praktického využití a kulturního významu mykologie jsou vyzdvihovány jako jeden z nejzásadnějších příspěvků k těmto oborům v 21. století.
Jonáš Gruska / Jonasgru.sk / je slovenský zvukový umělec. Ve své tvorbě se zaměřuje na chaotické a polymetrické rytmy, nekonvenční zvuky, zkoumání psychoakustických vlastností zvukových a terénních nahrávek. Vytvořil několik site-specific zvukových instalací založených na rezonančních vlastnostech prostorů a materiálů. Jako lektor vedl několik seminářů a workshopů o sonifikaci, terénním nahrávaní, elektromagnetickém poslechu a programování pro umělecké aktivity. Je tvůrcem elektromagnetického poslechového zařízení Elektrosluch. V roce 2019 založil platformu bioLOM / mykoLOM zabývající se amatérskou mykologií, lichenologií a širšími perspektivami světa hub. Založil laboratoř mykoLOM s profesionálním vybavením pro pěstování houbových kultur. V roce 2019 také založil festival mykoLOM, propojující umění, mykologii a sběračské tradice.
Diskuze proběhne ve čtvrtek 7.10. od 19:00 online přes Zoom. Připojte se na:https://bit.ly/myccorhizalencounter
Heslo: mushroom
Diskuze bude probíhat v anglickém jazyce, nahrávka bude později zveřejněna.
Pro více informací kontaktujte les@are-events.org.
Sérii moderuje Tereza Porybná, kulturní manažerka, kurátorka a členka společenství Les.
Sérii Mycorrhizal Encounters společně připravují Lenka Vráblíková, Eslpeth Mitchell a Tereza Porybná v rámci festivalu Potomci hub a (Eko)politika sdílení.
Festival Potomci hub a (Eko)politika sdílení je organizován kolektivem Les – společenstvím pro pěstování, teorii a umění a ve spolupráci s Are a Institutem úzkosti.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kultury.
KVÍŘENÍ: Open Source Estrogen! Workshop s Mary Maggic
Zveme děti a jejich přátele na workshop věnovaný zvířatům využívaným v terapii nebo takovým, která jsou označována jako domácí mazlíčci.
Budeme si společně vyprávět s jejich majitelkami a majiteli, i těmi, kteří*ré museli*y své zvířecí přátele opustit, protože jim jejich nové bydliště (nemocnice nebo domov důchodců) neumožnilo zůstat pohromadě. Budeme se skrze malování a kreslení pokoušet znázornit vztah mezi námi a zvířaty, který je nerovný a komplikovaný stejně jako intenzivní a emocionální a v kresbách nebo malbách se budeme snažit zavedené hierarchie převrátit. Otevřeme téma péče o druhé, které je primárně vnímáno jako lidská schopnost a budeme se věnovat tomu, čím si můžeme být, my i zvířata, navzájem prospěšní*é.
Workshop probíhá v rámci série Žijí mimo svá jména, cyklu veřejných akcí: workshopů, diskuzí, performancí, které mají za cíl přiblížit dětem svět zvířat, rostlin, hub a dalších nelidských obyvatel*ek našeho světa a společně promýšlet smysluplnější a citlivější možnosti našeho soužití.
Workshop je vhodný pro děti od 5 let. Vstup je zdarma.
Připravují: Denisa Langrová; Tereza Porybná; Karolína Matušková; Eva Jiřička s klientkami a klienty Elpidy: Centra pro seniory; Anna Stella, psychoterapeutka a koordinátorka Pastvina z.s. a Ivan Benda, trenér asistenčních psů
Projekt Žijí mimo svá jména je realizován za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hl. města Prahy a Městské části Prahy 7.
Institut úzkosti na FOTOGRAF FESTIVALu #11: Milé pozemšťanky, milí pozemšťané
Institut úzkosti připravil pro Fotograf Festival ve spolupráci s umělkyněmi Karolínou Matuškovou a Lucií Zelmanovou a Ondřejem Šebestíkem audiovizuální dílo Sugar be my caramel* Změny úzkosti — jednu z jeho podob můžete najít na hlavní výstavě s podtitulem Pozemšťané*ky I.: Pletiva umístěné v Národním zemědělském muzeu a druhou na výstavě Stávání se v galerii Display v Praze. Videoinstalace vznikla na základě několika neexpertních setkání lidí různých profesí, zájmů a generací na čtyřech místech České republiky, kteří si vyměnili vlastní zkušenosti z probíhající klimatické změny. V rámci projektu bude Institut úzkosti publikovat také podcast Ondřeje Šebestíka.
Jedenáctý ročník Fotograf Festivalu s titulem „Pozemšťané*ky“ kurátorovaný Lukášem Likavčanem si klade za cíl ukázat, jaké nám planeta sama nabízí stopy, perspektivy a komunikační kanály, díky kterým se můžeme stávat pozemšťany a pozemšťankami – kompetentními pozorovateli a pozorovatelkami probíhajících změn v našem bezprostředním okolí, jež není možné pochopit bez širších planetárních souvislostí (např. úbytky vody, ničivé záplavy, erozi půdy, problémy v zemědělství, nesnesitelná letní vedra, lesní kalamity).
Informace o výstavách:
POZEMŠŤANÉ*KY I: PLETIVA Vernisáž 3. 9. 2021 17:00 Výstava trvá 4. 9. – 31. 10. 2021 Vystavující Susan Schuppli Tega Brain Julian Oliver Bengt Sjölén Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky João Maria Gusmão & Pedro Paiva Lucie Rosenfeldová Institut úzkosti, Karolína Matušková & Lucie Zelmanová, Ondřej Šebestík Marina Hendrychová Místo konání Národní zemědělské muzeum Kostelní 44, Praha 7 út–ne, 9–17 h FB událost
STÁVÁNÍ SE Vernisáž 22. 9. 2021 18:00 Výstava trvá 23. 9. – 26. 11. 2021 Vystavující Gustafsson&Haapoja Institut úzkosti, Karolína Matušková & Lucie Zelmanová, Ondřej Šebestík Místo konání Display Dittrichova 9/337, Praha 2 st–ne, 12–18 h FB událost
Fotografie (c) Adéla Vosičková
Potomci hub: NEUROPLASTICITA
Program pracovní skupiny III.: NEUROPLASTICITA v rámci třetího ročníku sympozia na lesním a lučním pozemku mezi obcemi Hnátnice a Písečná v Orlických horách, 23. – 25. 7. 2021.
Skupina III.: NEUROPLASTICITA
Pracovní seminář vychází z možnosti mozku změnit sám sebe a pracuje s metodami jako jsou denní snění, soustředění, řízený odpočinek, zrcadlení a opakování, které spouštějí vytváření nových neuronů a přepojují stávající spojení v naší mysli. Součástí semináře jsou cvičení a přednášky vedené odborníky a umělecké vstupy jako je kurátorované kino, performance, psaní a virtuální realita.
>> Pátek 23. 7. << 17:15 Zuzana Blochová a Tereza Porybná: Úvod a představení programu pracovního semináře. / Zuzana Blochová a Tereza Porybná jsou kulturní producentky a členky společenství LES. 18:00 David Fesl: Adaptace. Anonymní psaní a skupinové čtení. / David Fesl je umělec a člen společenství LES. 20:30–21:30 Nina Nohejlová: Od ega k ekologii. Přednáška o vztahové ekologii, vztahu k sobě a k ostatním. Při západu slunce. / Nina Nohejlová pomáhá lidem najít cestu k lepšímu zdraví skrze hlubší pochopení sebe sama. Studovala homeopatii, různé metody práce s emocemi a psychoneuroimunologii – integrativní obor založený na evoluční biologii. 22:30 Kurátorovaná projekce připravená umělcem Vladimírem Skreplem pro seminář Neuroplasticita: Happy Happy Joy Joy – The Ren & Stimpy Show (rež. John Kricfalusi, 1993) Poppy: A plant (rež. Titanic Sinclair, 2016) Post Tenebras Lux (ukázka z filmu, rež. Carlos Reygadas, 2012) Mlsné medvědí příběhy: Mistrovské dílo (rež. Kateřina Karhánková, Alexandra Májová, 2020) 23:00 Taneční projekce semináře Neuroplasticita: Game of Masks (rež. Carlos Amorales, 2021)
>> Sobota 24. 7. << 5:20 Habima Fuchs: Smrt jako zrození. Příspěvek na téma přijetí smrti jako obohacení života. Při východu slunce. / Habima Fuchs je umělkyně, která se zabývá studiem hlubokých fenoménů života a jejich vyjádřením skrze uměleckou činnost. 7:00 Tereza Porybná: Lesní očista. Meditace skrze pohyb, dech a chuť. 8:00 Anne-Claire Barriga: Návrat. Audio-nahrávka fiktivního dopisu. / Anne-Claire Barriga je umělkyně zabývající se textem a videem. V současnosti pracuje jako organizátorka turistických cest. 10:00 Zuzana Blochová: Příprava na denní snění. Cvičení vycházející z metody umožňující neuroplasticitu a přepojení stávajících neuronových spojení, které léčí zranění limbického systému. 12:00 Tomáš Vaněk: Particip č. 224, Zakreslování individuálního zorného pole. Několik kresebných akcí, při kterých se všichni zúčastnění pokusí zakreslit něco, co málokdo někdy zakreslil. / Tomáš Vaněk je umělec vytvářející věci, gesta, akce pro konkrétní místa a situace. 14:30 Markus Selg: Mysl v jeskyni. Procházka prostorem na pomezí meditace a virtuální reality, jež umožní účastníkovi pochopit fundamentální otázky prostřednictvím vlastního tělesného vnímání. / Markus Selg je umělec zkoumající dynamiku mezi starobylými mýty, digitální technologií a vědomím. 15:30 Andrea Scheansová: Řízená imaginace v hluboké relaxaci pro sebeposílení. Naladění mysli na mozkové vlny, při nichž jsme schopni prožitků vymykajících se stavu bdělosti. / Andrea Scheansová je analyticky orientovaná psycholožka. Kombinuje jungovsky orientovanou psychoterapii, hypnoterapii a věnuje se rovněž klinicko-psychologické diagnostice. 16:30 David Fesl: Spouštěč (Když naše myšlenky utíkají do míst, kam to mají zakázané). Anonymní psaní a skupinové čtení. 17:30 Zuzana Blochová: Denní snění. Cvičení vycházející z metody umožňující neuroplasticitu a přepojení stávajících neuronových spojení, které léčí zranění limbického systému. 18:00 Palo Fabuš: Neurodiverzita a umělá inteligence. Přednáška o radikálně nových, strojových formách subjektivity, jejichž pojetí skrze pojem i praxi neurodiverzity představují potenciál strojů redefinovat člověka. 20:30–21:30 Habima Fuchs: Smrt jako zrození. Sdílené vyprávění o přijetí smrti jako obohacení života. Při západu slunce.
>> Neděle 25. 7. << 5:20 Seiko Hihara: Kruh v červené. Sdílení času a osobního prostoru během procesu vyšívání. Při východu slunce. / Seiko Hihara je umělkyně, která pracuje s tématy intimity, interakce a s procesy spolupráce. 6:30 Zuzana Blochová: Denní snění. Cvičení vycházející z metody umožňující neuroplasticitu a přepojení stávajících neuronových spojení, které léčí zranění limbického systému. 10:00 Tomáš Vaněk: Particip č. 225, Zakreslování gest, které neděláme hlavou. Několik kresebných akcí, při kterých se všichni zúčastnění pokusí zakreslit něco, co málokdo někdy zakreslil. 11:00 Alice Najmanová: BodyTalk System. Terapie a přednáška o léčebné metodě založené australským lékařem Johnem Veltheimem, která vyvažuje mozek a stimuluje samoléčebný potenciál těla. / Alice Najmanová je první terapeutkou BodyTalk v Čechách. Pomáhá lidem a zvířatům znovu se dostat do rovnováhy a uzdravit se. 14:30 Andrea Scheansová: Řízená imaginace v hluboké relaxaci pro sebeposílení. Naladění mysli na mozkové vlny, při nichž jsme schopni prožitků vymykajících se stavu bdělosti.
Realizační tým skupiny: Zuzana Blochová, David Fesl, Tereza Porybná
Fotodokumentace (c) Johana Pošová
Workshopy skupiny jsou součástí letního lesního sympozia Potomci hub podpořeného Ministerstvem kultury ČR, Státním fondem kultury a Waterrain.
Potomci hub: VODA, HOUBY, LES
Program pracovní skupiny II.: VODA, HOUBY, LES v rámci třetího ročníku sympozia na lesním a lučním pozemku mezi obcemi Hnátnice a Písečná v Orlických horách, 23. – 25. 7. 2021.
Skupina II.: VODA, HOUBY, LES
Třídenní workshop se bude zabývat retenčními schopnostmi lesa, zasakováním vody do půdy a v rozšířeném teoretickém poli se zaměří podrobněji na všestrannost hub a důmyslnost mykorhizních společenství. Fyzicko-teoretické aktivity budou střídat přednášky, diskuze, zin a koncert pro les.
>> Pátek 23. 7. << 17:00-19:00 Denisa Tomášková: Kompostování pro zlepšení retenčních vlastností půdy. Teoretická příprava sobotního workshopu kompostování. / Denisa Tomášková je permakulturní designérka a lektorka permakulturního designu. Je zakladatelska Akademie Permakultury, platformy pro studium a výzkum v oblasti permakultury a její hlavním cílem je zdraví půdy a obnova se správou vody na pozemcích.
>> Sobota 24. 7. << 10:00-13:00 Denisa Tomášková: Kompostování pro zlepšení retenčních vlastností půdy. Workshop. 14:30 Lukáš Trakal: Retence vody v krajině a biochar. Přednáška. / Lukáš Trakal je přední výzkumný pracovník v oboru půdní remediace a utilizace biocharu, profesor na Fakultě životního prostředí na ČZU v Praze a hydrogeolog soustředící se na inovativní metody metody pro zlepšení půdních vlastností jako je retence vody či přítomnost nebezpečných částic. 16:00 Jonáš Gruska: Úvod do problematiky hub. Přednáška část I. / Zvukový entuziasta a dychtivý mykolog Jonáš Gruska se zaměřuje na chaotické a polymetrické rytmy, neobvyklá lazení či na průzkum psychoakustických vlastností zvuků a field recordings. Od roku 2019 pracuje se světem hub a lišejníků — založil první otevřenou mykologickou laboratoř ve Slovensku a pořádá mykoLOM festival. 17:00 Jonáš Gruska: Úvod do problematiky hub. Přednáška část II.
>> Neděle 25. 7. << 10:00 Lenka Vrábliková: Feministická etnomykologie a politika vizuální kultury. Přednáška. / Lenka Vráblíková dělá výzkum v oblastech vizuální kultury, mezinárodních feministických studiích a politické ekologie a zaměřuje se především na kulturní politiku lesů, hub a jejich sbírání. V Je zakládající členkou ن سوي ةال قرائ ات ش ب ك ة /Feminist Readings Network a od roku 2017 ve spolupráci s Elspeth Mitchell pořádá procházky pro houbaření a feministické čtení. 11:30 Lukáš Senft: Houbaření v antropocénu. Přednáška. / Lukáš Senft vystudoval antropologii, religionistiku a filosofii na Univerzitě Karlově. Pracuje v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR a jako vedoucí rubriky esejistiky v literárním časopise Tvar. Za své novinové sloupky získal cenu pro mladé novináře (2017) a za antropologickou práci o návratu vlků na Broumovsko obdržel cenu CASA 2020. 14:30 Dan Vlček: Hudba pro mycelium. Houby, které vidíme na povrchu, jsou pouze plodnice, takřka špička mamutích ledovců. Z tohoto důvodu použijeme hudbu s nadějí, že vytvoříme unikátní formu mezidruhové komunikace s těmito houbovými sítěmi. Pokud je planeta naživu, čemuž věříme, proč s ní nezkusit mluvit? / Daniel Vlček je multimediální umělec, hudebník a producent. Ve své práci zmiňuje mnohovrstevnatost kauzality, přičemž využívá výtvarný proces odkazující na dichotomie jako viditelné / neviditelné, digitální / analogové a manuální / strojové.
Realizační tým skupiny: Jonáš Gruska, Edith Jeřábková, Petra Pučeková, Denisa Tomášková, Lenka Vráblíková
Fotodokumentace (c) Johana Pošová
Workshopy skupiny jsou součástí letního lesního sympozia Potomci hub podpořeného Ministerstvem kultury ČR, Státním fondem kultury a Watterrain.
Potomci hub: (NE)LIDSKÁ PROSTŘEDÍ
Program pracovní skupiny I.: (NE)LIDSKÁ PROSTŘEDÍ / (NON-)HUMAN ENVIRONMENT v rámci třetího ročníku sympozia na lesním a lučním pozemku mezi obcemi Hnátnice a Písečná v Orlických horách, 23. – 25. 7. 2021.
Skupina I.: (NE)LIDSKÁ PROSTŘEDÍ
Pracovní skupina se bude zabývat tématy etologie a prostředí pro hospodářská a divoká zvířata, domestikací a feralizací. Vzniknou návrhy a realizace několika typů mezidruhových a nelidských obydlí.
>> Pátek 23. 7. < 17:00-19:00 Lukáš Brabenec a Michaela Marešová: Příprava na workshop (ne)lidské architektury. Plánování sobotní a možná i nedělní realizace architektury a prostředí pro kozy, ovce, ptáky, hmyz, plazi a možná i lidi (společná koncepce, výkresy, harmonogram, rozdělení práce atp.). / Michaela Marešová vystudovala architekturu na pražské UMPRUM a zaměřuje se na problematiku současných metropolí. Podílela se na produkci přednáškové série Landscape Exchange v galerii Norma space.
>> Sobota 24. 7. << 9:30-13:00 Lukáš Brabenec a Michaela Marešová: workshop praktický. Stavba pro kozy, ovce a jiná domestikovaná a divoká zvířata. 14:30 Sdílené čtení a diskuze na téma domestikace a feralizace I. Připraví a problematikou provede realizační tým skupiny. 17:00 Lukáš Brabenec a Michaela Marešová: workshop praktický, zaměřený výrazněji na divoká zvířata a jejich obydlí - včelíny, čmelíny, plazíny, budky pro ptáky, sovy, netopýry.
>> Neděle 25. 7. << 10:00 Sdílené čtení a diskuze na téma domestikace a feralizace II. Připraví a problematikou provede realizační tým skupiny. 12:00 Denisa Langrová a Ruta Putramentaite: workshop Kulning. Kulning je druh volání na domestikovaná zvířata, který se ve Skandinávii používá dodnes. Je to způsob, jak definovat prostor pomocí svého hlasu - vymalovat s ním prostředí, zakrýt ho zvukovými ornamenty. Praxe workshopu bude založena na experimentování s vlastním hlasem a úmyslem spojit se s ostatními lidskými i nelidskými zvířaty skrze zvuky našich těl a aktivní poslech. Každá pastýřka má svůj vlastní způsob volání. Každý se může naučit volat své stádo. / Denisa Langrová je umělkyně a hlavními tématy její tvorby jsou domestikace a jiné mezidruhové vztahy, klimatická změna, utopie a láska. Momentálně studuje Veterinární univerzitu v Brně, program Ochrany zvířat a welfare. Ruta Putramentaite pracuje na pomezí sochařství a audio/video tvorby, které kombinuje s performativními prvky. Obě umělkyně jsou členkami ekofeministického kolektivu Sbor družstva život. 14:30-16:00 Lukáš Brabenec a Michaela Marešová: workshop praktický - dokončení a zabydlení.
Realizační tým skupiny: Václav Belčák, Edith Jeřábková, Denisa Langrová, Vojtěch Novák, David Přílučík, Ruta Putramentaite, Jonáš Richter, David Střeleček.
Fotodokumentace (c) Johana Pošová
Workshopy skupiny jsou součástí letního lesního sympozia Potomci hub podpořeného Ministerstvem kultury ČR, Státním fondem kultury a Watterrain.
Potomci hub: DĚTSKÁ LESNÍ SKUPINA
Program pracovní skupiny IV.: DĚTSKÁ LESNÍ SKUPINA s podtitulem PŘEKRAČOVÁNÍ HRANIC MEZI DRUHY v rámci třetího ročníku sympozia na lesním a lučním pozemku mezi obcemi Hnátnice a Písečná v Orlických horách, 23. – 25. 7. 2021.
Skupina IV.: DĚTSKÁ LESNÍ SKUPINA: PŘEKRAČOVÁNÍ HRANIC MEZI DRUHY
Přidejte se k nám na společné procházky, vyprávění, výrobu masek a kostýmů a přípravu společné akce. Cílem Dětské lesní skupiny pro rok 2021 je překračování hranic mezi druhy. Budeme se společně snažit porozumět řeči zvířat, hub a rostlin, budeme zkoumat jejich pohyb a gesta a vzájemnou komunikaci, budeme se pokoušet naslouchat jejich touhám, úzkostem i potřebám a zaměříme se i na ty obyvatele a obyvatelky lesa, které běžným okem nevidíme. Jelikož jsme si minule všimli*y, že k nám les promlouvá možná ještě intenzivněji, když spíme, letošní novinkou bude sběr snů, které se vám budou zdát v lese. K tomuto sběru srdečně zveme i dospělé účastníky a účastnice sympozia.
Dětská lesní skupina připravuje program pro děti a s dětmi, je dopředu navrženým, ale nefixovaným pásmem, které aktivně reaguje na podněty a potřeby jeho účastníků a účastnic. Současně umožňuje rodičům, aby se účastnili programu, určeného spíše pro dospělé.
V rámci dětské skupiny kromě jednotlivých programů mají v péči vaše nejmenší Žofia a Lujza. / Lujza Srnková je absolventka malby a lektorka kurzů pro děti, mládež a dospělé. Zajímají ji mezigenerační spojení a nekonvenční formy ve vzdělávání. Žofia Ščuroková je studentkou katedry audiovizuálnych studií na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Většinu volného času tráví v zákoutích knižních antikvariátů, bazarů s vinyly a nebo jako lektorka na dětských táborech.
>> Pátek 23. 7. << Vytvoření společného stanoviště. Představení se lesu a seznámení se s jeho obyvatelkami a obyvateli. Vyprávění o proměnách ve zvířata, rostliny nebo houby před spaním. 14:00-16:00 Vytvoření stanoviště dětské lesní skupiny, kde proběhne první setkání. Pro ty, kdo přijedou dříve a chtějí se k nám přidat v zútulňování našeho stanoviště. 17:00 Představení se Lesu a seznámení se s jeho obyvatelkami a obyvateli i mezi sebou navzájem. Večerní program: Vyprávění, čtení na dobrou noc. O mluvících rostlinách, houbách a zvířatech, proměnách v jiné tvory a nazpátek, zvířecí a rostlinné mytologii a bytostech mimo kategorie.
>> Sobota 24. 7. << Řeč zvířat, hub a rostlin: pokusy o překračování hranic mezi druhy. První řečová a pohybová zkouška. Společná imaginace. Vyprávění před spaním, sběr snů. 9:30 Procházka lesem: Pozorování lesa, sbírání předmětů, pohybů a zvuků. 10:00 Mary Čtvery: Propojme se a poslouchejme. Kam až se můžeme proposlouchat? Jaké písně se v lese zpívají? A co když to nejdůležitější naše ucho vůbec nedokáže zachytit? Jak se ztišit, abychom se mohli*y od lesa učit? / Marie Čtveráčková aka Mary C je hudebnice, kurátorka a spoluzakladatelka Knihovny syntezátorů. 11:00 Hana Polanská (Turečková): Lidské tělo má v sobě zakódovány všechny vzorce vývojových úrovní naší planety. Různé anorganické formy přírody, rostliny a živočichové jsou předobrazy těchto vzorců, od kterých se můžeme učit a znovu tak objevit spojení s touto historií skrze naše těla. Díky přírodě a spočinutí v ní také můžeme znovu prozkoumat různé časovosti, rytmy a prostory a tím objevovat a přijímat jiné stavy bytí a vztahovosti než ty, preferované dominantní kulturou západního typu. / Hana Polanská (Turečková) je tanečnice a choreografka. Momentálně se zajímá o somatický pohyb, analýzu pohybu a studuje vliv tanečně-pohybové terapie na vytváření růstových faktorů v mozku pro podporu mozkové plasticity ve stáří jako prevence proti neurodegenerativním onemocněním. 14:30 Magdalena Šipka: Kurz proměny. Zkusme si představit, že jsem někdo úplně jiný, možná máme větve, možná šupiny. Jak se nám bude žít v lese? / Magdalenu Šipku znáte spíš jako teoložku, básnířku nebo skrz novinářské texty, zároveň se celou dobu svého života živí především prací s dětmi a mládeží. Tuto profesi v současnosti rozvíjí hlavně prostřednictvím projektu zaměřeného na kritickou pedagogiku Futuropolis: Škola emancipace. 16:00 Nikola Brabcová: Příprava barev z místních rostlin a pigmentů. Od semínka přes kořeny v půdě až po květ, který nás spojí s hmyzím světem. / Nikola Brabcová vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze. Její poslední práce se zabývají půdou a přírodními materiály. Mimo vlastní tvorbu se spolupodílí na projektu Studio-prototyp a Artyčok.tv. Večerní program: Vyprávění, čtení na dobrou noc. Magdalena Šipka: Noční cesta. Jakým jazykem mluví setmělá příroda a co se v ní ukrývá?
>> Neděle 25. 7. << Pokus o proměnu. 9:30 Stávání se zvířaty, houbami nebo rostlinami: Řečová a pohybová zkouška. Výroba kostýmů a masek. 14:30 Dokončování kostýmů a masek. Stávání se lesem. Společné i jednotlivé zabydlení lesa. Proměna. 16:00 Návrat do původní podoby. Nebo také ne. Odjezd domů.
Realizační tým skupiny: Eva Koťátková, Barbora Kleinhamplová, Petra Pučeková, Lujza Srnková, Žofia Ščuroková
Fotodokumentace (c) Johana Pošová
Workshopy skupiny jsou součástí letního lesního sympozia Potomci hub podpořeného Ministerstvem kultury ČR, Státním fondem kultury a Waterrain.
Houby prý převedly život z oceánu na souš. Žijeme v síťových systémech několika pater: mykorhizního mycelia a kořenového systému v podzemí; říčního, rostlinného a technologického větvení na zemi; neuronových drah v našich tělech; internetové sítě a komplexním systému vesmíru. Tyto toky jsou významnými distributory vody, živin, informací a energií a jsou si vzájemně podobné i specifické. Podle hypotézy Terrence McKenny a jeho bratra Dennise McKenny (The Stoned Ape Theory), kterou zatím nemůžeme ani potvrdit ani vyvrátit, komunita proto-lidí, která opustila prales a pohybovala se savanou, konzumovala magické houby, které rostly v trusu domestikovaných zvířat nebo ve volné přírodě, což mohlo hluboce změnit a zvětšit mozek našich předků. Ať už jsou počátky dnešních vztahů lidí, hub, zvířat, rostlin a různých prostředí propletené jakkoliv, vzájemné interakce měly vliv na evoluci nás všech. Sympozium Potomci hub bude sledovat procesy domestikace a feralizace, etologii, neuroplasticitu mozku a vliv hub na půdu a půdní vlhkost. Sympozium propojí teoretické formáty s fyzickými a bude probíhat ve čtyřech skupinách. Programy skupin se rozšíří i za časové hranice sympozia a českého prostředí do onlinových diskuzí, debat a podcastů. Společným programem všech skupin bude lesní kino a koncert.
Letošní sympozium má jiný formát, který umožňuje aktivní zapojení a předpokládá účast po celou dobu sympozia. Návštěvníci se mohou přihlásit pouze do jedné z pracovních skupin: (Ne)lidská prostředí; Voda, houby, les; Neuroplasticita. Vaše děti mají možnost být součástí Lesní dětské skupiny.
Sympozium je organizováno bez vstupného.
Je velice pravděpodobné, že někteří*ré z přihlášených účastníků a účastnic nakonec nebudou moci dorazit. Využijte tedy registračního formuláře bit.ly/potomcihub_sympozium2021, kde vyplňte pracovní skupinu, které byste se rádi*y zúčastnil*y. O případných volných místech Vás budeme informovat.
Po celé tři dny bude fungovat Lesní kuchyně a bar. Příspěvek za jídlo a nealkoholické pití činí 950 Kč, 650 Kč (studentská a seniorská cena) a 300 Kč (dětská cena). Menu bude vegetariánské. Součástí stravování bude také káva, čaj a voda. Pokud nechcete jíst a pít v Lesní kuchyni nebo chcete přijet jen na část sympozia, napište nám: les@are-events.org.
* Pokud ještě nemáte očkování, prosíme vás, abyste se před příjezdem na sympozium otestovali*y.
* Všechny aktivity – s výjimkou lesního kina a několika vstupů ve skupině Neuroplasticita – budou probíhat v češtině; letos bohužel nemůžeme zajistit tlumočení do angličtiny.
– – – HARMONOGRAM – – –
Pátek 23. 7. 16:00 Příjezd a ubytování 17:00 Zahájení sympozia u Lesní kuchyně 17:15 Program ve skupinách nebo volno 19:30 Lesní kuchyně: večeře 21:30 Lesní kino Část I.: Sugar be my caramel: Duel (rež. Karolína Matušková, Lucie Zelmanová, 2020) Říkal si Hurikán, kluk jako ty, na krku osmnáct, nesplnil slib, Už měl být s dívkou svou, jak se sešeří (rež. Jan Kvíz, 2020) Daughter Door to Door (rež. Dan Walvin, 2020) Část II.: Kurátorovaná projekce připravená umělcem Vladimírem Skreplem pro seminář Neuroplasticita: Happy Happy Joy Joy – The Ren & Stimpy Show (rež. John Kricfalusi, 1993) Poppy: A plant (rež. Titanic Sinclair, 2016) Post Tenebras Lux (ukázka z filmu, rež. Carlos Reygadas, 2012) Mlsné medvědí příběhy: Mistrovské dílo (rež. Kateřina Karhánková, Alexandra Májová, 2020) Část III.: Taneční projekce semináře Neuroplasticita: Game of Masks (rež. Carlos Amorales, 2021)
Sobota 24. 7. 8.00-9:30 Lesní kuchyně: snídaně 9:30-13:00 Program ve skupinách 13:00 Lesní kuchyně: oběd 14:30-19:00 Program ve skupinách 19:30 Lesní kuchyně: večeře Lesní koncert kurátorovaný Václavem Belčákem: 21:30 Line Gate Koncerty projektu Line Gate se opírají o základ tvořený niněrovým dronem, na který jsou navrstvené minimalistické, repetitivní vokální linky. Mnohonásobné opakování jednoduchých motivů může soustředěnému posluchači navodit hypnotický stav, zkušenost tekuté neměnnosti času. 22:00 timmi Adriana Vančová aka 𝖙𝖎𝖒𝖒𝖎 je v Praze usazená hudebnice. Kurátorsky stojí za labelem a sérií koncertů 𝕽̌𝖊𝖍𝖔𝖑𝖊, který se zaměřuje na experimentální elektroniku, noise a ambient. Ve svých živých setech využívá samply, klávesové nástroje, field recordings a procesovaný zpěv, pomocí kterých vytváří táhle intimní drony s ✯♡☽meditativní ☾atmosférou. 23:00 whydie? ( RARE ) / DJ a promotér stojící za 'one man kolektivem' ( RARE ), který od roku 2010 v Praze pořádá djské noci a koncerty zaměřené na avantgardní elektroniku, darkwave, post-punk a spřízněné žánry. Dlouhodobě spolupracoval s kluby Underdogs, Ankali, Basement a Fuchs, zároveň ale i s dalšími kolektivy na české scéně.
Neděle 25. 7. 8.00-9:30 Lesní kuchyně: snídaně 9:30-13:00 Program ve skupinách 13:00 Lesní kuchyně: oběd 14:30-16.00 Program ve skupinách 16:00-17:00 Pakování, loučení
*pro děti budou nachystané svačiny během odpoledne, kdyby byl čas večeře pro ně příliš pozdní; večeře se pak pro nejmenší začne vydávat prioritně
Pracovní skupiny:
I. (NE)LIDSKÁ PROSTŘEDÍ Pracovní skupina se bude zabývat tématy etologie a prostředí pro hospodářská a divoká zvířata, vztahem domestikovaných a divokých zvířat a problematikou domestikace a feralizace. Vzniknou návrhy a realizace několika typů mezidruhových a nelidských obydlí pro domestikovaná a divoká zvířata Lesa. Fyzická práce bude promísena s přednáškami, debatami a performancemi.
Organizují: Václav Belčák, Edith Jeřábková, Denisa Langrová, David Přílučík, Ruta Putramentaite, David Střeleček
II. VODA, HOUBY, LES Pracovní skupina se bude zabývat retenčními schopnostmi lesa, zasakováním vody do půdy a v rozšířeném teoretickém poli se zaměří podrobněji na všestrannost hub a důmyslnost mykorhizních společenství. Základem každého vylepšení půdy je organická masa, která živým rostlinám pomáhá zadržovat v krajině vodu. S Denisou Tomáškovou vytvoříme kompost pro LES z rozmanitých ingrediencí a mykorhizního čaje. Kompost zajistí zdravý růst stromům, keřům a zeleninové zahradě a zmnoží důležité organismy a mikroorganismy v půdě LESa. Tyto fyzicko-teoretické aktivity budou střídat přednášky, diskuze, zin a koncert pro les.
III. NEUROPLASTICITA Pracovní seminář vychází z možnosti mozku změnit sám sebe a pracuje s metodami jako jsou denní snění, soustředění, řízený odpočinek, zrcadlení a opakování, které spouštějí vytváření nových neuronů a přepojují stávající spojení v naší mysli. Součástí semináře jsou cvičení a přednášky vedené odborníky a umělecké vstupy jako je kurátorované kino, performance, psaní a virtuální realita.
Hosté: Anne-Claire Barriga, Palo Fabuš, Habima Fuchs, Seiko Hihara, Alice Najmanová, Nina Nohejlová, Markus Selg, Andrea Scheansová, Vladimír Skrepl, Tomáš Vaněk
Organizují: Zuzana Blochová, David Fesl, Tereza Porybná
IV. LESNÍ DĚTSKÁ SKUPINA: Žijí mimo svá jména Lesní sympozium se blíží a s ním další možnost setkání členek a členů Lesní dětské skupiny. Jejím cílem pro rok 2021 je PŘEKRAČOVÁNÍ HRANIC MEZI DRUHY. Budeme se snažit porozumět řeči zvířat, hub a rostlin, naslouchat jejich touhám, úzkostem i potřebám, a zaměříme se i na ty obyvatele a obyvatelky lesa, které běžným okem nevidíme. Můžete se těšit na společné procházky lesem, na sbírání předmětů i zvuků, společné snění, výrobu masek a kostýmů s cílem aspoň krátkodobé proměny. Dětská lesní skupina připravuje program pro děti a s dětmi, je dopředu navrženým, ale nefixovaným pásmem, které aktivně reaguje na podněty a potřeby jeho účastníků a účastnic. Současně umožňuje rodičům, aby se účastnili programu určeného spíše pro dospělé.
Hosté: Nikola Brabcová, Mary Čtvery, Magdalena Šipka, Hana Polanská
Organizují: Eva Koťátková, Barbora Kleinhamplová, Petra Pučeková, Lujza Srnková, Žofia Ščuroková
***
➡ PRAKTICKÉ INFORMACE Vezměte si prosím každý svůj hluboký talíř, hrnek, pokrývku hlavy nebo slunečník a také power banky. V lese nemáme elektřinu ani internet (pouze pro účinkující). Stany a ležení můžete postavit na louce u lesa, bude tam vysečená tráva. K dispozici bude čistá voda, mobilní sprcha, lesní toalety a oheň. Pokud je nutné s sebou vzít psa, prosím berte na vědomí, že na místě jsou zvířata – kozy, ovce, slepice a další pes (fena), prosíme vás tedy o ohleduplnost, aby další psi volně nepobíhali a neplašili zvířata. Stejně tak, prosíme, nekrmte ovce a kozy, mohlo by to dopadnout špatně. Prosíme také, aby se nevstupovalo do těch zón pozemku, kde jsou čerstvě vysazené stromy a keře (zjm. sad a swejl).
➡ DOPRAVA Souřadnice jsou 50.027355, 16.462956. Mapa Pokud je to možné, dopravte se na místo vlakem – je to ekologičtější a ekonomičtější. Pro ty, kdo cestují vlakem, zasíláme v příloze mapu cesty od vlakové zastávky Dolní Dobrouč (po cyklostezce, směr Písečná a rybník Šušek, cca 40 minut chůze). Asi v polovině rybníku uvidíte u odpočívadla a chaty lesní odbočku. Dáte se po ní a dojdete nahoru po pěšině vyznačené fáborky k malé brance. Tou se vydáte směrem ke stanu. Prosíme o uzavírání ohrady po celou dobu sympozia kvůli zvířatům. Pokud je to nevyhnutelné a dorazíte na místo autem – zaparkujte prosím u čističky (vyznačeno na mapě). Souřadnice parkování u čističky jsou 50.03114, 16.46593. Pěšky je to k nám pak asi 10 minut chůze, kdy dojdete asi v polovině rybníka k odpočívadlu a dále je to viz výše.
➡ STRAVOVÁNÍ Po celé tři dny bude fungovat Lesní kuchyně a bar. Příspěvek za jídlo a nealkoholické pití činí 950 Kč, 650 Kč (studentská a seniorská cena) a 300 Kč (dětská cena). Menu bude vegetariánské. Součástí stravování bude také káva, čaj a voda. Alkoholické nápoje budou nabízeny za další příspěvek. Jídlo a pití si samozřejmě můžete vzít vlastní. Pokud nechcete jíst a pít v Lesní kuchyni nebo chcete přijet jen na část sympozia, napište nám: les@are-events.org.
***
Sympozium Potomci hub pořádá LES – společenství pro pěstování, teorii a umění ve spolupráci s Are a Institutem úzkosti.
Organizační tým Dramaturgie: Zuzana Blochová, Edith Jeřábková, Barbora Kleinhamplová, Eva Koťátková, Tereza Porybná Hudební dramaturgie: Václav Bělčák Vedení projektu: Tereza Porybná Výkonná produkce: Ida Tausch, Petra Pučeková Technická produkce: Štěpán Tůma Lesní kuchyně a bar: Michal Malina & Kateřina Vídenová, Kateřina & Matěj Kočí Spolupráce a poděkování: Denisa Barello, Václav Girsa, Matěj Pinkava, Petra Pučeková, Eliška Štěrbová, Adam Wlazel
Kača a Miss Summer ve spolupráci s Just Karen zvou všechny prince, chobotnice, žabáky i spidermany. Vydejte se s námi*y na cestu do neznáma, přes nejhlubší houštiny Stromovky, až do míst, kde se dozvíte, co všechno může znamenat být tím*tou, kým skutečně chcete být, nebo možná kým vás ani nenapadlo doufat, že se můžete stát.
Workshop je připraven Institutem úzkosti v rámci programu KVÍŘENÍ.NEKONEČNÝ POČET POTENCIÁLNÍCH PŘIROZENOSTÍ*. Během workshopu bude využíváno prvků DRAG, tj.zkoumání genderových rolí prostřednictvím oblečení, líčení a performování. Drag, který nejčastěji funguje jako show, má potenciál emancipovat od mnohdy omezujících genderových stereotypů. Gender vidíme jako škálu, široké spektrum, pocit svobody, přijetí a komfortu můžeme zažívat na jakékoliv úrovni tohoto spektra. Bude se poslouchat hudba, číst pohádky, zabývat se principem změny genderových rolí a budete tak mít jedinečnou možnost svobodně se proměnit z žabáka na princeznu (nebo naopak) a zase zpět.
Sraz před Šlechtovkou s Žábou (v podání drag queen Just Karen), odkud se vydáme tunelem k ostrovu s vorem. Zde nás bude čekat kouzelná proměna. Následně se přemístíme do vrbového království, kde zůstaneme až do konce workshopu. Níže přikládáme obrázek trasy s lokacemi.
*KVÍŘENÍ. NEKONEČNÝ POČET POTENCIÁLNÍCH PŘIROZENOSTÍ je sérií přednášek, diskusí a workshopů vznikajících ve spolupráci s osobnostmi z oblasti aktivismu, exaktních věd a výtvarného umění, které se zaměřují na hledání nových podob evolučních procesů, ekologických interakcí a politik z perspektivy queer a feministické teorie a mezioborovosti.
Grafika (c) Marie Lukáčová
Fotoreportáž (c) Petr Kolárčik
Podpora: MČ Praha 7, Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo kultury ČR a Státní fond kultury
Neviditelní, neviditelné
... a další neviditelná zvířata a rostliny, kteří*é tu s námi žijí a nebo ty, kteří*é se cítí z různých důvodů neviditelní*é.
Zveme vás a vaše nejmenší na komentovanou procházku přes Libeňský most, kterou zakončíme společným posezením a workshopem proměny v komunitní zahradě v Jako doma.
Proč jsou některá zvířata upřednostňována před ostatními? Proč některé rostliny šlechtíme a jiných se snažíme zbavit? Kdo rozhoduje o tom, kdo nebo co je označeno jako plevel nebo škůdce? V čem je výhodné žít/vyrůstat mimo dohled? A cítíte se vy někdy neviditelní, neviditelné? Vydejte se s námi městem a seznamte se s těmi, kteří*ré v něm žijí, i když je často nevidíme nebo vědomě přehlížíme. Naši průvodci nás povedou městskými ulicemi, průchody, okenními parapety, dvory domů, křovím, loužemi, škvírami mezi dlaždicemi a všude tam, kde jsme si mysleli*y, že to dobře známe.
Workshop je strukturován jako procházka městem s jednotlivými zastaveními. Poslední zastávkou je komunitní zahrada Jako doma, kde na chvíli, po společné cestě, nabereme síly, abychom se v zápětí pokusili*y proměnit se v neviditelné bytosti: PAVOUKY, BODLÁKY, MOUCHY, KOPŘIVY nebo třeba MYŠI. Až si vytvoříme kostýmy a masky, až se společně najíme a zvykneme si na nová těla a nové identity, až si přečteme pár příběhů o neviditelných zvířatech, rostlinách nebo lidech a vydáme se domů, vybaveni*y křídly, přenosnými kořeny, tykadly, ostny, ulitami nebo skrvnitými listy, možná zjistíme, že se nám, zase pro jednou, podařilo rozšířit naše představy o světě a vpustit do něj nové obyvatele a obyvatelky, které jsme předtím nevnímali*y. A možná i najít si nové přátele.
Látky, kartóny a další materiály na výrobu kostýmů a masek k dispozici na místě.
Průvodci: botanik Jan Albert Šturma, zoolog Jan Hošek, umělkyně Eva Jiřička a pracovnice z Jako doma Eliška Konývková a Denisa Bašková
Jan Albert Šturma vystudoval geobotaniku na PřF UK. Zabývá se suburbánní a industriální vegetací, etnobotanikou bývalých Sudet a zvyšováním biodiverzity intenzivně využívané zemědělské krajiny.
Eva Jiřička vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze. Osciluje mezi performancí a dokumentárním filmem, její scénáře zkoumají limity individuálního, sociálního rozsahu veřejného prostoru. V dlouhodobé projektové práci se seniory rozvíjí jejich zapojení do procesů tvorby a výstav.
Workshop a komentovaná procházka probíhá v rámci série Žijí mimo svá jména, cyklu veřejných akcí: workshopů, diskuzí, performancí, které mají za cíl přiblížit dětem svět zvířat, rostlin, hub a dalších nelidských obyvatel našeho světa a společně promýšlet smysluplnější a citlivější možnosti našeho soužití.
Děkujeme organizaci Jako doma za spolupráci na události.
Projekt Žijí mimo svá jména vzniká za finanční podpory: MČ Praha 7, Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo kultury ČR.
Kurz permakulturního designu pro začátečníky
Během květnového víkendu 8. a 9. 5. proběhne kurz permakulturního designu pro začínající s Denisou Tomáškovou v Praze v sochařském ateliéru Bohumila Kafky v Praze 6.
Kapacita kurzu: 10-20 lidí dle aktuálních nařízení vlády k pandemii covid-19. Akce se bude konat ve venkovních prostorách zahrady. O aktuálním průběhu konání akce budeme přihlášené účastníky*ce informovat emailem.
Lektorka Denisa Tomášková předá základy obecné a krajinné ekologie, pedologie i metodiky designování udržitelných systémů a jedlých lesních zahrad zaměřené na rodinné zahrady a malá hospodářství. Kurz je pořádán ve spolupráci s Akademií Permakultury a Institutu Úzkosti. Pro více informací a možnost závazného přihlášení pište na: les@are-events.org
Také chceme sdílet pozvání na intenzivní dvoutýdenní permakurz, který bude probíhat na lučním a lesním pozemku Lesa – společenství pro pěstování, teorii a umění v Orlických Horách v termínu od 11. 6. 2021–27. 6. 2021. Hlavním posláním tohoto intenzivního kurzu je hlubší seznámení s permakulturním designem a jeho aplikací na reálné prostředí. V kurzu naleznou zajímavé informace nejen začátečníci, ale i zkušení zahradní designéři a architekti. Pro více informací navštivte web APK.
Podpora: Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury a Waterrain.
Společenství LES děkuje za pozvání na online panelovou diskuzi Floral Collectivism: Postcolonialist Epistemologies pořádané při festivalu VIRTUAL IAS (Institute of Advanced Studies) na University College London.
Projekt LES – společenství pro pěstování, teorii a umění představily a do diskuze se zapojily členky společenství Edith Jeřábková a Tereza Porybná na pozvání umělkyně Alexandry Pirici. Respondentkou a respondentem byly*i profesorka Khadija von Zinnenburg Carroll (Global Art University of Birmingham) a profesor postkoloniálních studií Ashley Dawson (CUNY Graduate Center). Diskuzi moderovaly*i Maja a Reuben Fowkes (Postsocialist Art Centre, University College of London).
Diskuze se vedla nad uměleckým a kurátorským zkoumáním rozmanitostí života rostlin zaměřeným na možnosti využití vtěleného a smyslového přístupu k vědění jakožto alternativy k dominujícím epistemologiím západní modernity.
Diskuze o užívání genderově inkluzivního jazyka v institucích a organizacích je součástí širší série s názvem KVÍŘENÍ. NEKONEČNÝ POČET POTENCIÁLNÍCH PŘIROZENOSTÍ. Série přednášek, diskusí a workshopů vznikajících ve spolupráci s osobnostmi z oblasti aktivismu, exaktních věd a výtvarného umění, které se zaměřují na hledání nových podob evolučních procesů, ekologických interakcí a politik z perspektivy queer a feministické teorie a mezioborovosti.
Panelistky: Jana Valdrová: jazykovědkyně, germanistka, specializující se na lingvistiku genderových a sexuálních identit, a autorka publikací a encyklopedických hesel o vztahu mezi jazykem a genderem Jamie Emma Rose: amerikanistka, překladatelka, aktivistka za práva trans*lidí Eva Čivrná / Nesehnutí: členka týmu F*ÉRA věnující se zejména tématu genderových identit a neheterosexuálních forem sexuality v rámci workshopů sexuální výchovy a prevence genderově podmíněného násilí Nika Mazániková / Nesehnutí: PR koordinátorka a členka týmu F*ÉRA věnující se problematice sociálních médií a přímé spolupráci s mladými lidmi Helena Skálová / Gender Studies, o.p.s.: ředitelka Gender Studies, o.p.s. a editorka čtvrtletníku Rovné příležitosti v souvislostech, členka Rady vlády pro rovnost žen a mužů a jejího Institucionálního výboru
Respondentky a respondent (vznáší otázky a komentáře): Hana Janečková / Galerie Display Anna Remešová / Artalk.cz Tomáš Vaněk / Akademie výtvarných umění v Praze Formou chatu bude možné klást otázky z publika.
Uvádí: Institut úzkosti / Barbora Kleinhamplová
Podpora: MČ Praha 7, Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo kultury ČR a Státní fond kultury.
Kvíření jazyka českého
Událost proběhne dne 6. 4. 2021 od 19 h — 21 h online formou Zoom webináře a bude streamována na Facebooku. Formou chatu a komentářů bude možné klást otázky z publika.
Jana Valdrová: jazykovědkyně, germanistka, specializující se na lingvistiku genderových a sexuálních identit, a autorka publikací a encyklopedických hesel o vztahu mezi jazykem a genderem Jamie Emma Rose: amerikanistka, překladatelka, aktivistka za práva trans*lidí Eva Čivrná / Nesehnutí: členka týmu F*ÉRA věnující se zejména tématu genderových identit a neheterosexuálních forem sexuality v rámci workshopů sexuální výchovy a prevence genderově podmíněného násilí Nika Mazániková / Nesehnutí: PR koordinátorka a členka týmu F*ÉRA věnující se problematice sociálních médií a přímé spolupráci s mladými lidmi Helena Skálová / Gender Studies, o.p.s.: ředitelka Gender Studies, o.p.s. a editorka čtvrtletníku Rovné příležitosti v souvislostech, členka Rady vlády pro rovnost žen a mužů a jejího Institucionálního výboru
Respondentky a respondenti (vznáší otázky a komentáře): Hana Janečková / Galerie Display Anna Remešová / Artalk.cz Tomáš Vaněk / Akademie výtvarných umění v Praze
Uvádí: Institut úzkosti / Barbora Kleinhamplová
Jazyk, kterým mluvíme, a slova, která používáme, výrazně ovlivňují způsob, jakým uvažujeme o sobě a o světě. Jazyk odráží stereotypy, společenské normy a očekávání, a má prostředky, jak udržovat mocenské poměry, vyhovující vládnoucím vrstvám - například generické maskulinum, které udržuje ženy v pozadí každodenního dění. V online diskusním panelu se budeme věnovat tématu genderově inkluzivní češtiny, jejím formám a otázkám spojeným s jejím užíváním organizacemi a institucemi.
Umělecké prostředí často reflektuje jako jedno z prvních různé typy nerovností a změn, proto Institut úzkosti vyvolal tuto diskusi se záměrem aktivně podpořit proměnu jazyka nejprve na úrovni uměleckých institucí, jednotlivců, jednotlivkyň a sdružení, odkud se může začít skrze instituce šířit dál. V tomto procesu mají instituce výjimečné místo, neboť jsou normativními orgány společnosti. Pomozte nám rozhýbat diskusi o užívání genderově inkluzivního jazyka na institucionální úrovni a zapojte se formou chatu do našeho společného hledání spravedlivější češtiny.
Projekt je podpořen: MČ Praha 7, hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR a Státní fond kultury.
Škola imaginace: V útrobách instituce aneb anatomie uměleckého provozu
V průběhu cyklu série workshopů projektu Škola imaginace postupně rozšiřujeme spektrum partnerských organizací. S lednovými a únorovým workshopem se Škola imaginace dostala do útrob instituce Národní Galerie v Praze, konrétně do Veletžního paláce na Praze 7 za účelem realizovat semináře v široké škále podnětných prostor pro téma pojící se uměleckým provozem.
5. a 6. seminář ve Veletržním paláci (6. a 7. ledna 2023)
7. a 8. seminář ve Veletržním paláci (10. a 11. února 2023)
Témata a aktivity:
“be on display”
symbolika “pozorovatele”
simulace organismu instituce
pro koho tu jsou umělecké/kulturní instituce a komu jsou uzavřeny: Možnosti inkluzivity a péče
“disability art”, crip culture
manifest feministicke instituce
dětské skupiny, senioři
zvířata
Děkujeme Národní galerii v Praze za spolupráci a poskytnutí prostor.
Škola imaginace je realizována v rozmezí školního roku 2022/2023 v sérii na sebe navazovaních workshopů. Škola imaginace je otevřena pro dvě uzavřené pracovní skupiny participantů*ek vybraných na základě open callu. Kapacita pro kruzů Školy imaginace je již naplněna. V novém navazujím roce 2023/2024 bychom rádi*y připravili*y novou sérii workshopů — sledujte nás pro aktualizace o projektu.
Projekt Škola rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace (Škola imaginace) je realizován za finanční spoluúčasti EU prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR.
Intenzivní kurz permakulturního designu
Les – společenství pro pěstování, teorii a umění zve na intenzivní týden na lučním a lesním pozemku mezi obcemi Hnátnice a Písečná v Orlických horách.
Hlavním posláním tohoto intenzivního kurzu je hlubší seznámení s permakulturním designem a jeho aplikací na reálné prostředí. V kurzu naleznou zajímavé informace nejen začátečníci, ale i zkušení zahradní designéři a architekti. Kurz je pořádán ve spolupráci s Akademií permakultury.
Získané dovednosti: V kondenzované podobě získáte základy obecné a krajinné ekologie, pedologie, metodiky designování udržitelných systémů včetně jedlých lesních zahrad, se zaměřením na rodinné zahrady a malá hospodářství. Naučíte se postupy navrhování a během kurzu vypracujete ve skupinách jeden společný cvičný design. Bude prostor na konzultace vašich vlastních designů. Po kurzu odejdete s praktickými radami a návody, jak sami dál pokračovat, zároveň dostanete certifikát o absolvování kurzu.
Kurz pokrývá i etické otázky, sociální aplikace permakultury, ekonomické alternativy a budoucí perspektivy naší společnosti.
Pro více informací a možnost závazného přihlášení navštivte link APK.
Podpořeno: Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury a Waterrain.
Nevzdělavatelná
Dagmar Filípková (nar. 1960) je malířka, herečka, uklízečka a učitelka výtvarné výchovy. Během posledního desetiletí Filípková pracovala na sérii nepublikovaných autobiografických knih, které sama označuje za deníky. V těchto denících barvitě líčí vzpomínky na dětství prožité v dobách komunismu. Její texty psané z pohledu ženy s nálepkou „mentálního postižení“ představují vzácný a zásadní kamínek do mozaiky dosud neodvyprávěné historie.
Filípkové zápisky se vyznačují odzbrojující upřímností. Prostřednictvím detailního popisu všedního života rozvíjí příběh své rodiny. Každý den začíná tím, že se ji otec bezvýsledně snaží vzbudit. Matka je podle všeho přirostlá k televizi. Autobus pokaždé přijíždí pozdě. Budova školy prochází nikdy nekončící rekonstrukcí a do toho se čas od času schází státní komise, aby prodiskutovala, je-li Filípková takzvaně vzdělavatelná, nebo ne. Tuto surreálnou skutečnost Filípková přesto dokáže prodchnout humorem a empatií.
Nejvýraznějším tématem jejích deníků jsou vztahy a škola. Protože se Filípková nové věci učí po svém, často se ocitá v pozici vyvrhele, je trestána nebo přehlížena. A zatímco na nás chrlí jednu příhodu za druhou, nemůžeme se ubránit pochybnostem nad fungováním našich formálních i neformálních systémů vzdělávání a péče. V tomto ohledu jsou texty Filípkové vskutku geniální.
Další informace o Dagmar Filípkové a její tvorbě works.io/dagmar-filipkova Další informace o projektu Artist Statement a spolku Barvolam barvolam.cz
Podcast vychází jednou měsíčně v českém jazyce.
Detail epizod:
Epizoda 1
„Byla sobota. A já jsem nevěděla co mám dělat a tak jsem šla ven s panenkou, která mluvila. S kočárkem malým. A taky k tý paní Benákový, co jí potkáváme s tou Maruškou, to je její dcera. A tak jsem chodila k tý paní Benákový do bytu. Ale ona nebyla doma. Byl doma jen pan Benák a ten se na mě zlobil, že zvoním jak na poplach...“.
Epizoda 2:
„A pak byl konec školního roku. A pak byly prázdniny a když byly ty prázdniny, tak jsem se tátovi ztratila. A on si zatím jel se zavazadly na nádraží. A máma o mě moc zájem neměla. Spala v posteli. Byla jsem venku. A chtělo se mi jít na velkou stranu na záchod. Zvonila jsem na mámu. Ale ona mi nešla otevřít. A pak jsem šla znova ven. A naštěstí jela kolem mladá paní Kočmídová Jana s kočárkem s malou Janou a paní Vilderovou s Tomáškem. Jely na procházku. A já jsem se jich ptala jestli můžu jít s nimi na tu procházku a oni řekly, že jó. A tak jsem jela s nima. Měla jsem být jenom u baráku a čekat na toho tátu, ale já jsem neposlechla co mi říkal... Dášo!!! Tatínek tě shání. A pak jsem šla domů. A tak jsem dostala vyhubováno od táty, že mě všude sháněl.“
Epizoda 3:
„Povídali jsme si o rostlinách a co se sklízí na podzim. A já jsem nedávala pozor ve škole a paní učitelka mě pořád napomínala. Hrála jsem si s prsty a mnula jsem si je dlaněmi, jako když mám plastelínu. A paní učitelka mi říkala, abych se uklidnila. A pak byl konec hodiny.“
Epizoda 4:
„Když jsem chodila do zvláštní školy do Nepomucký, přišla se na mě podívat sociální pracovnice paní Plesnivá. Ta sociální pracovnice se tak jmenovala. A hned se mě ptala co mám ráda za jídla. A já jsem jí říkala že mám ráda marhule. To jsou takové meruňky ovocné. A pak mě zkoušeli s Panem Lincem, ředitelem z Nepomucký, do kolika umím počítat. To se ptala paní Plesnivá, ta sociální pracovnice. A on si vyndal početnici z druhý třídy. Ale byl to omyl. A pak si vyndal početnici z první třídy. A já jsem říkala, že jsem nic neprovedla. A pak jsem šla zase do družiny. A to jsem byla nevzdělavatelná.“
Spolupráce:
Koncept: Dagmar Filípková a Alma Lily Rayner Napsala a načetla: Dagmar Filípková Nahrál: Mr. Wombat Hudba a zvuk: Jonáš Richter Trailer: Ivan Svoboda
Podcast vznikl v rámci projektu Artist Statement, neziskového spolku Barvolam, který podporuje umělce s nálepkou „mentálního postižení“.
Projekt vzniká za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hlavního města Prahy a Prahy 7.
FILM – Vzdoruj jako les
Film Marka Meduny ze sympozia Vzdoruj jako les, které proběhlo 31. 7. - 2. 8. 2020 na lesním a lučním pozemku mezi obcemi Hnátnice a Písečná v Orlických horách.Film představuje druhý ročník lesního sympozia Vzdoruj jako les, který byl setkáním zástupců lesních, rostlinných a mezidruhových společenstev, odborníků z oblasti lesního a půdního hospodářství a oborů týkajících se krajiny, kurátorů, umělců, aktivistů a všech, kteří se nevejdou do tohoto pojmenování. Společný čas nám kromě povídání, pozorování a odpočinku naplnily přednášky, lesní kino, čtení, meditace, sdílení příběhů, lesní dětská skupina, lesní kuchyně, performance, koncert a výstava.
Režie, střih, animace: Marek Meduna Kamera: Vojtěch Pollák Zvuk: Jonáš Richter, Marek Meduna Mix zvuku: Aid Kid
Promlouvají: Tomáš Uhnák, Radek Pokorný, Milan Hron, Arnošt Novák, Filip Podolský, Adéla Hrubá, Denisa Tomášková, Lukáš Hofmann
Finannční podpora: Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury, SolidSun.
Vypravěči a vypravěčky. Nebojte se draků – cyklus čtení pro děti
Draci, v názvu cyklu, nejsou zavrhovaní šupinatí tvorové s mnoha hlavami, odsouzení k potupné smrti, ale draci v naší hlavě, kteří reprezentují všechno, co je jiné, dosud nepojmenované, neznámé. Všechno to, co představuje změnu a vyžaduje zapojení naší představivosti. Podle Ursuly Le Guin, která inspirovala název cyklu, se mnoho dospělých obává draků proto, že se bojí svobody. Uvědomují si, že imaginativní literatura ukazuje velmi dobře to, co je skutečné: odhaluje nespravedlnosti a nepravdy tohoto světa.
Vybrané texty různé formy bezpráví nejenom ukazují, ale rozšiřují také naši představivost ve vztahu k tomu, co je možné udělat, aby svět byl lepším místem pro všechny: pečovat o druhé, nepodléhat předsudkům, snažit se být oporou a hlasem těm, jež mluvit nemohou a posilovat naději v možnost změny.
„Smyslem imaginativní literatury je prohloubit tvé chápání světa - to, jak rozumíš svým bližním i svým vlastním pocitům, jak rozumíš svému údělu.“ *
* Ursula K. Le Guin. Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků, kapitola Proč se Američané bojí draků. Gnóm, 2019.
Detail epizod:
1 díl: Andrea Gregušová: Gréta
„Utrápená maminka želva zmizela se svými dětmi za dveřmi ordinace. A zatímco paní doktorka pumpovala tři malá bříška nebohých želviček, babička Grétě zazpívala další velký kus ČEKACÍ písně. Želvy potřebují na všechno hodně času, jsou už prostě takové. Chobotnici Kleopatru svrběla vyrážka. Chudinka, má ji po celém těle. Škrabala se tak usilovně, že si všechna chapadla zašmodrchala do klubka. Paní doktorka je opatrně rozmotala a předepsala jí mastičku proti svědění. Mořský úhoř Matěj si stěžoval: „Nemám energii, jsem slabý. A to všechno proto, že mi celé noci nad postelí proplouvají lodě….”
V originále (ve slovenštině) vydalo nakladatelství Egreš. OBJEDNAT KNIHU
Namluvila: Nataša Mikulová Bednářová
Andrea Gregušová (*1973) vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, obod slovenský jazyk a hudební výchova. Pracuje v Horních Orešanech jako lektorka slovenštiny pro cizince. Andrea začala psát „do šuplíku“ na vysoké škole. V roce 2007 zkusila svoje pohádky nabídnout i ostatním a vyšlo to. Pohádky píše na papír, proto, aby ji příběhy a jejich vymýšlení netlačily v hlavě.
2. díl: Viola Fischerová: Jak zvířátka uzdravila smutný dům
„Vážený pane domácí, máme v domě čtyři štěňátka. Narodila se Bělince, kterou našla paní Johana na Štědrý večer uvázanou u lavičky v parku. Je nás několik, kteří by si od ní rádi vzali štěňátko, že abychom nebyli pořád sami, a aby je nedostal někdo jiný, kdo by je třeba taky někde uvázal. Vážený pane domácí, přihlédněte prosím k naší prosbě. Je nám tu ve Vašem domě čím dál víc smutno…“.
Vydalo nakladatelství Meander v roce 2011. OBJEDNAT KNIHU
Namluvila: Ivana Uhlířová
Viola Fischerová (*1935, †2010) po studiích češtiny a polštiny pracovala v literární redakci Československého rozhlasu, po odchodu do exilu v roce 1968 žila v Basileji, kde vystřídala řadu zaměstnání (mimo jiné byla soukromou učitelkou jazyků, garderobiérkou nebo podomní prodavačkou hrnců). Studovala na basilejské univerzitě germanistiku a historii, později přesídlila do Mnichova, kde učila na střední škole němčinu a pracovala jako redaktorka v rádiu Svobodná Evropa.Vydala celkem osm básnických sbírek. Od roku 1994 žila v Praze. V nakladatelství Meander vyšly celkem čtyři její knížky pro děti: Co vyprávěla Dlouhá chvíle (2005), O Dorotce a psovi Ukšukovi (2007), Jak zvířátka uzdravila smutný dům (2011) a O kočce Mňauce, pejsce Bibině a maminčině lyžařské botě (2011).
"Budeme rády, když si na naše hrdinky i autorky vzpomenete, až vám dojdou síly a budete o sobě pochybovat. Až se budete rozhodovat, zda se ozvat, když ostatní mlčí, zda plavat s proudem, nebo se vydat proti. Zda stojí za to bojovat, když ostatní už boj vzdali, a zda žít svůj život podle vlastních představ, nebo podle představ jiných." kolektiv autorek
Vydalo nakladatelství Albatros v roce 2019. OBJEDNAT KNIHU
Lucie Jarkovská: Olga Fierz (Švýcarka s českým srdcem, která pomáhala najít děti poztrácené v poválečné Evropě) Zuzana Štelbaská: Erika Godlová (Nejvýznamnější slovenská překladatelka z romského jazyka) Hana Krutílková: Františka Faustina Plamínková (Demokratka a humanistka, která vystoupila vůči Hitlerovi) Veronika Šikulová: Izabela Textorisová (Pošťačka, ze které se stala významná botanička) Kamila Musilová: Mobi Urbanová (Úspěšná neslyšící tanečnice)
Namluvila: Tereza Havlínková
4. díl: Marek Vadas: Na útěku
„Vyprávěl nám o posledních dnech svého města. Jednou tam bez varování včasně ráno vstoupily obludy. Nedokázal nám je přesně popsat, ale jedno si pamatoval: Neměly srdce. Tam, kde by je měly mít, uprostřed hrudi, byly jen díry. Proto ani nic necítily, když osadu ničily.“
Vydalo nakladatelství Labyrint v roce 2017. OBJEDNAT KNIHU
Namluvil: Jakub Gottwald
5. díl: Jiří Stránský: O chamtivém králi
„Rudolf se před několik dny uprostřed noci šel vyčůrat a zahlédl, jak jeho tatínek král Jindřich - jen tak v županu - kamsi schází ze schodů. I když se Rudolfovi na záchod moc chtělo (a taky to pak málem špatně dopadlo), vydal se na výzvědy a sešel neslyšně jako duch za otcem až dolů. A škvírou ve dveřích pokladnice až úplně dole ve sklepení pak pozoroval, co se tam děje. A nestačil zírat. Táta Jindřich si hrál s drahokamy všech možných barev podobně, jako si Dynda hrával se stavebnicí. Víc už Rudolf neviděl, protože musel utíkat na ten záchod, ale vyprávěl to ráno Karolíně. A ta mu, samozřejmě, nevěřila. “Kecáš,” řekla (i když takhle mluvit mají princezny zakázáno. Ale hned druhý den jim Kuba, syn jednoho havíře, řekl, že se o jejich tátovi královi říká, že se je chamtivej.“
Vydalo nakladatelství Meander v edici Modrý slon v roce 2011. Knihu ilustrovali Matěj Forman a Josefína Formanová. OBJEDNAT KNIHU
Namluvil: Matěj Samec
Jiří Stránský (*1931, † 2019) byl prozaik, básník, scénárista, dramatik, publicista, překladatel a skaut. V letech 1992-1996 byl prezidentem Českého centra PEN klubu. Za komunistické totality byl pronásledován a dvakrát vězněn, v pracovních táborech jáchymovských uranových dolů strávil celkem osm let. Kromě dnes již slavných knih z vězeňského prostředí (ZDIVOČELÁ ZEMĚ, AUKCE a ŠTĚSTÍ) a próz (PŘELET, TICHÁ POŠTA, STAŘEC A SMRT, TÓNY) a sbírky poezie ZA PLOTEM, vydal knížky pro děti POVÍDAČKY PRO KLÁRKU, POVÍDAŘKY PRO MOJE SLUNCE a PERLORODKY. Za dlouholetou práci pro skautské hnutí, za život podle skautského slibu a zákona a za celoživotní příklad ostatním dostal nejvyšší skautské ocenění - řád Stříbrného vlka.
6. díl: Magdaléna Platzová: Já, Safun
„Když začala válka, bylo nám s Mary deset let. Náš fotbalový klub chvíli fungoval dál, ale pak ho zavřeli. Pro holky to začínalo být nebezpečné. Ti chlápci, co na nás dřív jenom křičeli ať neběháme a nosíme dlouhé sukně a závoj, teď mají velkou moc. Jejich armáda na severu dobývá jedno město za druhým a je docela možné, že nakonec dorazí i k nám, do Latakie. Přemůžou Bašárovu amádu, zabijou Bašára a budou vládnout sami. Nevím, jestli to bude horší nebo lepší než za Bašára, ale jedno vím jistě. Pro holky jako jsem já, Šams a Mary, to bude moc špatné. Zakážou nám hrát fotbal i chodit do školy! Tam, kde vládnou oni, se třináctlileté holky, jako jsem já, už vdávají a mají děti.“
Povídku vydalo nakladatelství Baobab v knize Jinde v roce 2016. OBJEDNAT KNIHU
Namluvila: Halka Třešňáková
Magdaléna Platzová (*1972) vyrostla v Praze. Po studiu filozofie a krátké herecké kariéře působila jako novinářka v Literárních novinách a Respektu Je mimo jiné autorkou románů Aaronův skok, Anarchista a Druhá strana ticha, dvou povídkových knih a dětské knihy Toník a jeskyně snů. Od roku 2009 žije se svým manželem a třemi dětmi v Lyonu.
7. díl: Petr Koťátko: Wormsův svět
„Celé panství žilo z Wormsových kapek, kapky kolovaly v žilách, žilkách a vlásečnicích zvířat, rostlin i kamení Wormsova světa, a kdyby koloběh vyschl, z této takzvané přírody by začal kus po kuse odpadávat, tak jako ze scény mizí kulisy a rekvizity, když se dohrálo představení. Bez kapek by se příroda zvaná „nová“ zhroutila do přírody staré, jako když se zřítí strmá věž, a místo aby čněla ze skaliska, vrátí mu všechen vypůjčený kámen. „Proto tu nesmí zůstat ani kapka,“ řekl Jakub a dodal, že právě zahrada je srdcem Wormsova panství, nebo něco v tom duchu. Opravdu se zdálo, že šťastná náhoda přivedla naše známé na to jediné správné místo.“
Vydalo nakladatelství Druhé město v roce 2009. OBJEDNAT KNIHU
Namluvil: Hynek Chmelař
Petr Koťátko (*1955) studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, vyučoval na Filozofické fakultě, Pedagogické fakultě a Fakultě humanitních studií Karlovy Univerzity a na Filozofické fakultě Université de Fribourg, od roku 1990 je vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu Akademie věd. Hlavním předmětem jeho zájmu je filosofie jazyka, teorie fikce, dějiny filosofie a literární interpretace (zejména Beckett, Borges a Kafka). Vydal sbírku povídek a básní Úvod do zoologie (Petrov), novelu Casanova (Druhé město), romány pro děti Wormsův svět (Druhé město) a Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander) a hru Skalka (Větrné mlýny). Jeho beletristické knihy vznikají jako společné dílo s jeho dcerou, výtvarnicí Evou Koťátkovou.
8. díl: David Böhm: A jako Antarktida
„Na světě už není moc míst, kde člověk ještě nebyl. Jako by už nebylo co objevovat. A právě to je ten nejnáročnější úkol: objevovat svět znovu a způsobem, jakým jsme ho ještě neviděli. Naučit se užívat jeho bohatství a pestrost tak, abychom po sobě nenechali ekologickou pohromu, aby zůstal fascinujícím místem i za tisíc let a uživil ty, kteří tu budou po nás.“
Vydalo nakladatelství Labyrint v roce 2019. OBJEDNAT KNIHU
Namluvili*y: Anita Krausová a Oliver Bohm
David Böhm (*1982) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Baví ho především kresba – a baví ho objevovat její další možnosti. A to jak v případě ilustrací, tak v realizacích v interiérech i na poli současného umění. Často spolupracuje s Jiřím Frantou, v roce 2012 byli již potřetí nominovaní na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Spoluzaložil komiksové noviny KIX.
Collaboration:
Vypravěči*ky: Nataša Mikulová Bednářová, Jakub Gottwald, Tereza Havlínková, Hynek Chmelař, Petr Koťátko, Matěj Samec, Halka Třešňáková, Ivana Uhlířová Nahrávání: Mr Wombat (Jan Sedláček, Vojtěch Zavadil) Zvuková postprodukce: Jonáš Richter Hudební doprovod: Markéta Lisá Ilustrace: David Böhm
Vychází za podpory Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva kultury České republiky
Jiná škola je možná! A to taková, ve které bude každý hlas slyšet.
Futuropolis: škola emancipace je tříletý projekt, který vzniká ve spolupráci s organizací NaZemi a zapojenými školami a pedagogy a pedagožkami. Chceme školu, která kriticky i kreativně vstupuje do současného dění. Vytváříme proto pedagogickou metodu Futuropolis: škola emancipace, která umožní žákům a žákyním postavit se současným problémům s trpělivostí a odvahou. Se snahou problémům porozumět, hledat prostor pro smysluplnou akci a posílit vlastní hlas ve škole i společnosti. Stavíme na rovnocenném vztahu žáka a učitele v procesu utváření budoucnosti. Chceme posilovat naději v lepší svět.
V tvorbě metody vycházíme z přístupů a myšlenek kritické pedagogiky Paula Freireho, metod modelování budoucností, systémového myšlení a emancipačních tradic Jana Amose Komenského. Možnosti jazyka hledáme také v oblasti umění.
V tomto tříletém projektu budeme tvořit inovativní nástroje pro rozvoj emancipačních a občanských kompetencí. Chceme kriticky a imaginativně pracovat s problémy marginalizovaných skupin a aktuálními palčivými tématy. Metodu budeme spoluvytvářet a zkoušet se spolupracujícími pedagogy a pedagožkami 2. stupně ZŠ a jejich žákyněmi a žáky. Projekt podpoří akční výzkum. Jako podpůrný nástroj vytváříme „živou“ online učebnici, která metodu zpřístupní veřejnosti.
Aktuální výstupy a informace o akcích Futuropolisu: Škola emancipace budeme publikovat na našem webu. Sledujte nás na www.futuropolis.cz.
Vizuál (c) Dan Dan Perjovschi
Finanční podpora projektu: Ministerstvo kultury ČR a Magistrát hl. města Prahy.
SBÍRKA PRO JEDLÝ LES
LES – společenství pro pěstování, teorii a umění pořádá sbírku na výsadbu jedlého lesa. Vaším příspěvkem pomůžete k zakoupení a zasazení stromů a keřů, které porostou na sdíleném lučním a lesním pozemku a ponesou ovoce a plody pro lidi, zvířata, hmyz a všechny, kteří les navštěvují. Na základě permakulturního designu jsme připravili podrobný seznam sazenic. Můžete si vybrat, které stromy a keře podpoříte, a přijít se na ně podívat při některé z budoucích akcí LESa.
Děkujeme přispěvatelům: Vratislav Šlajer, Ludmila Jakubův, Filip Cenek, Kateřina Svatoňová, Diana Winklerová, Jitka Píchová, David Fesl, Lucie Kučová, Renata Zámečníková, Milada Souhradová, Helena Vágnerová, Barbora Ciprová, František Šeda, Lea Průchová, Zuzana Blochová, Katherine Kastner, Honza Černý, David Střeleček, Anetta Mona Chisa, Lenka Šmídová, Lucie Rosenfeldová, Kateřina Vaňková, Ruta Putramentaite, Alena Andress, Tereza Hejmová, Vít Havránek, Markus Selg, Petr Pinkas, Dita Lamačová, Petr Zubek, Tomáš Pazderka, Lucie Kotková, Jan Vaněk, Alexandra Vágnerová, Tomáš Pazderka, Daniel Hrabina, Michaela Burešová, Zuzana Janečková, Lenka Vítková
O PROJEKTU
LES – společenství pro pěstování, teorii a umění je místo spojující tvorbu, výzkum, zemědělskou práci, aktivismus a odpočinek. S představou sdílení a společného rozvíjení byl pro tyto účely v roce 2019 zakoupen lesní a luční pozemek o rozloze 2,8 ha v obci Hnátnice v Orlických horách. Záměrem společenství je vytvořit udržitelný bio-diverzní les přátelský pro nejpestřejší formy života od mikroorganismů, bakterií, rostlin, hub, živočichů až po člověka. Postupně zde vzniká hospodářství a zahrada založené na permakulturních principech a celoroční program vzdělávacích a kulturních akcí.
Projekt aktivně reaguje na změnu klimatu a s ní spojené zrychlující se procesy degradace zemědělské a lesní krajiny, půdy, postupujícího sucha a vymírání drobných živočichů a na potřebu udržet zdravý vztah krajiny a lidí, kteří ji užívají. Uskutečňuje se na permakulturních principech, využívá udržitelné formy zemědělství, lesnictví a vodohospodářství a zahrnuje témata migrace, výživy, psychologie, zdraví, inteligence živočichů, rostlin a hub, rezistence a sdílení.
Chtěli bychom postupně měnit způsoby využívání krajiny k zemědělství, lesnictví a volnočasovým aktivitám k více provázanému vztahu krajiny a člověka v něm. Chceme společně sdílet nové poznatky o udržitelném hospodaření a existenci v krajině a podnítit vznik podobných aktivit, které by mohly v budoucnosti čelit monokulturní průmyslové degradaci nejen naší krajiny, ale i planety. Navíc v době nastupujícího sucha bude nutné přehodnotit způsoby zacházení s krajinou a uvědomit si důsledky spojené s půdní erozí, vymíráním hmyzu, ptactva, drobných savců atp., které nakonec ovlivňují i zdraví nás, lidí. Permakulturní a etické principy zacházení s krajinou ale chceme přenášet do umělecké a kulturní oblasti a celého životního stylu. Sdílením a spoluprací místní a umělecké komunity chceme bojovat proti ztrátě diverzity planetární, půdní a střevní flóry i fauny. Chceme tak činit prostřednictvím aktivní péče o krajinu, akademickými výzkumy, společnými akcemi nejrůznějšího druhu a zaměření, od komunitních po veřejné.
ARCHIV UDÁLOSTÍ – vytvoření jedlého lesa pod vedením lektorky Akademie permakultury Denisy Tomáškové, říjen 2020 – březen 2021 – realizace permakulturního designu – umělecké a vzdělávací akce: rezidence, sympozia, permakulturní kurzy, 5P setkání, ochrana zvířat, knihovna
SPOLEČENSTVÍ Komunitní projekt LES byl iniciován spolkem Are a Institutem úzkosti. Na jeho realizaci se také podílejí umělci, ekologové, aktivisté, odborníci z Akademie permakultury, místní obyvatelé, členové sdružení Žijeme spolu v Orlických horách, spolek Bubahof a prostor Ovenecká 33.
Současný realizační tým Zuzana Blochová, Edith Jeřábková, Barbora Kleinhamplová, Nela Klajbanová, Eva Koťátková, Dita Lamačová, Tereza Porybná, Ida Tausch
Společenství LES Terézia Belčáková, Václav Belčák, Jana a Jakub Adamcovi, Lenka Vítková, Ondřej Vinš, Václav Girsa, Jiří Kovanda, David Fesl, Marie Lukáčová, Filip Kraus, Dominik Lang, Eva Koťátková, Anna Ročňová, Jan Boháč, Lucie Rosenfeldová, Matěj Pavlík, Jakub Červenka, Tereza Porybná, Borbarla Soos, Teresa Castro, Kateřina Svatoňová, Atanasios Iliopulos, Barbora Kleinhamplová, Vít Lesák, Adéla Sobotková, Noemi Purkrábková, Jiří Sirůček, David Střeleček, Denisa Langrová, Jonáš Richter, Ruta Putramentaite, Dita Lamačová, Nela Klajbanová, Markus Selg, Edith Jeřábková, Zuzana Blochová, Gabriel Baharlia, Mariana Serranová, Andrea a Marek Medunovi, Pavlína a Mirek Verbíkovi, Marcela a Jiří Musilovi, Vojtěch Novák, Daniela a Linda Dostálkovy, Nadja Argyropoulou, Chris, Iria a Tassos Vrettos, Linda Hauerová, Táňa Nikulina, Kristina Fingerland, Olbram Pavlíček, Martin Zet, Markéta Lisá, Filip Cenek, Jan Kolský, Monika Krobová, Petr Vyhnálek, Denisa Tomášková, Nikolas Prokop, Jakob Ráček, Eliška Plechatová, Aliaksandra Yakubouskaya, Markéta Brandejsová, Matěj Verbík, Anetta Mona Chisa, Aleksandra Vajd, Adam Wlazel, Kateřina Vídenová, Tereza a Jaroslav Petruželka, Zdeněk Habarta, Dan Hrabina, Monika Štěpánová, Maja a Reuben Fowkes, Barbora Janečková, Roman Kašťák, Eva Jiřička, Lucie Fryčová, Lucie Doležalová, Lenka Kužvartová, Lukáš Hofmann, Matouš Lipus
Společenství LES je otevřená skupina lidí. Pokud máte zájem o vstup do společenství, kontaktujte nás na emailu les@are-events.org.
LES – společenství pro pěstování, teorii a umění Lesní a luční pozemek mezi obcemi Hnátnice a Písečná, Orlické hory Souřadnice pozemku: Louka 50.027355, 16.462956 Les 50.027306, 16.461111
Projekt je realizování díky finanční podpoře: Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury, společnost GTL, Atanasios Iliopulos, SolidSun, Emblem Hotel.
Sbírka dráždidel imaginace
Zkuste si vybavit, v jakých situacích a oblastech narážíte na překážky a limity představivosti, které nejste schopni překročit (nebo lidé kolem Vás). Kdo a proč se bojí vaší představivosti nebo se bojí imaginovat?
Sbírka objektů, rekvizit, textů (návodů, receptů, scénářů), kreseb, modelů nebo kostýmů vznikla v reakci na veřejnou výzvu k zasílání návodů na to, jak imaginaci fyzicky i psychicky podněcovat. Sbírka, která se neomezovala na oblast příspěvků z oblasti výtvarného umění, byla prezentována v rámci mezinárodní výstavy Pojď blíž: Bienále Ve věci umění / Matter of Art 2020, která proběhla v termínu 22. 7. - 15. 11. 2020 v Galerii hlavního města Prahy v Městské knihovně v Praze.
Zúčastnění:
Ondřej Vinš, Kryštof Brůha, Johana Merta, Ivan Jurečka, Ondřej Svoboda, Juliana Höschlová, Kristina Láníková, Hana Slaninová, Veronika Čechmánková, Adam Macko, Martin Fischer, Kateřina Kulanová, Pavel Matoušek, World Death Camp, Minh Thang Pham, Gisel Guison, Magda Kvasničková, Andrew Hauner, Jiří Kovanda, Vít Havránek, Tomáš Vaněk, Attila Zinčak, Maria Anagnostopoulou, Kateřina Svatoňová, Vladimír Havlík, Daniela Ponomarevová, Anna Štěpánová, Eva Jiřička, Fuczik, Kaspik, Miki, Milada Petrová, Hana Polanská Turečková, Dagmar Hofferová, Markéta Richter, kakalik, Martin Tománek, Dan Vykoukal, Ruta Putramentaite, Jonáš Richter, Tereza Stejskalová, Alexandra Vágnerová, Viktorie Langer, Gisel Guison, Karel Rous, Lukáš Paleček, Ladislav Svoboda, Karel Pajma, Iveta Horváthová, Dagmar Filípková, Karolína Liberová, Milada Petrová, Ivan Jurečka, Otto Kouwen, Morris Stuttard
ROVNICE EMANCIPACE
Cesty osvobozujících myšlenek v hudbě mapuje Mary C.
Nová podcastová série Rovnice emancipace nabídne pohled za současnou hudbu a rozebere revoluční myšlenky i silné emoce, které umí rozhýbat společnost. Jsou pořád tady a přesto je mnohdy nedokážeme zachytit a rozvíjet, jako by pro ně nebyl prostor. Někde se to ale přeci jen hýbe, vznikají nové provokativní a silné reality, ze kterých vyrůstá třeba budoucí populární hudba a nebo další revoluce.
Jak se vyvíjí a osvobozuje elektronická taneční hudba a rap? Jak tvoří umělkyně a umělci (především) africké diaspory? A je vůbec možné tvořit, když umění je absence strachu? Co nás tvůrkyně a tvůrci mohou naučit a odnaučit, a jak se můžeme poslechem propojit a osvobodit? Poslechněte si hudebnice a hudebníky, kteří neprodukují jen hudbu, ale i poznání, spojují komunity a organizují nejrůznější iniciativy. Jak jim zatím vychází jejich Rovnice emancipace?
Název podcastu je inspirován textem Lauryn Hill: „My emancipation don't fit your equation“ a objevuje se ve skladbě Lost Ones.
Marie Čtveráčková aka Mary C je kurátorka, hudebnice, hudební publicistka, producentka a spoluzakladatelka platformy ZVUK a Synth Library Prague. Od roku 2011 do roku 2020 působila na Radiu Wave jako autorka a moderátorka pořadu Scéna s Mary C, který se primárně zaměřoval na rap, jeho kontext a současné podoby. V současné době se zabývá hudebním vzděláváním v oblasti elektronické hudby a působí jako kurátorka i lektorka v Synth Library Prague. V roce 2018 spoluzaložila kolektiv Trigger, který se snaží propojovat ženy a trans* na hudební scéně. Jejím zájmem je využití feministické teorie i reflexe hiphopové kultury v neformálním vzdělávání a možnostech komunitního organizování.
Detail epizod:
Epizoda 1: Abdu Ali: Neustále hledat a bádat
Abdu Ali v sobě spojují mnoho tvůrčích a revolučních sil. Tvoří hudbu, píší básně, ale také kurátorují a organizují akce, které svou myšlenkou i formou přesahují běžné klubové party. Ve své tvůrčí praxi čerpají totiž i z tvorby nejrůznější kritických myslitelek a myslitelů, jako jsou Audre Lorde nebo Paulo Freire, ale také z historie svých předků. Jaké myšlenky pomáhají afroamerické genderově nekonformní osobnosti proplouvat nejrůznějšími formami útlaku a tvořit vlastní představu o budoucnosti ve spolupráci se svou komunitou? Proč je důležité vytvářet nové prostory pro dialog, ve kterých se mohou marginalizované skupiny osvobodit od západních ideologií? Co to znamená, že vystoupení Abdu Ali není kapitalistické a představuje spirituální zážitek, proč by péče o sebe měla vždy zahrnovat i péči o druhé a z čeho čerpali/y životní sílu v jejich rodném městě Baltimoru? To jsou hlavní témata prvního dílu podcastu Rovnice emancipace, o revolučních a emancipačních myšlenkách v současné hudbě, který uvádí Mary C a Institut úzkosti.
SEZNAM UKÁZEK Abdu Ali – F.U.F.M. Miss Tony – How U Wanna Carry It Audre Lorde reading Uses of the Erotic June Jordan reading Poem Against The State of Things Abdu Ali – DaWon Abdu Ali – Interlude – To Be Human www.abduali.com abdualibmore.bandcamp.com
Epizoda 2: theKEEPERS (Akua Naru & Sammus)
Na otázku, proč je v rapu tak málo žen, by měli ideálně odpovídat promotéři, novináři a manažeři. Sexismus stále udává tón a rozhodně nejen v rapu, se kterým je tak často spojován. Je hluboko zakořeněný ve strukturách naší společnosti a určuje, kdo je považován za génia a tedy i, kdo vejde do historie. Teprve minulý rok získala cenu Grammy za nejlepší sólové rapové album žena - Cardi B a do síně slávy se tentýž rok dostala první rapperka a producentka - Missy Elliott. Letos magazín Billboard překvapivě, jako nejzásadnější hiphopové album všech dob, vyhlásil debutové album Lauryn Hill. Předsudky ovšem stále přetrvávají. Festivaly, média, labely i zásadní knihy prezentují a oceňují většinou muže. Ženy v rapu ale byly a budou, spoluutvářely hiphopovou kulturu, stačí se jen podívat do historie z trochu jiného úhlu. Na problémy psaní historie i současné překážky, které ženám, trans* i nebinárním lidem v rapu stojí v cestě poukazuje ojedinělý projekt theKeeper, digitální archiv zabývající se reprezentací žen, trans* a nebinárních lidí v hiphopové kultuře i jejich významem pro tuto dnes už globální kulturu. Kam mizí rapperky a čeho už mají plné zuby? A proč je černý feminismus tak důležitý? A jak se může něco jako archiv stát živoucí globální komunitou? O své zkušenosti z rapové scény i akademické sféry se podělily hybatelky kultury a strážkyně archivu Akua Naru a Sammus.
Latanya Olatunji aka Akua Naru je hiphopovou umělkyní, což znamená, že není jen rapperka, ve své tvůrčí činnosti se nevěnuje jen psaní textů a hudby, je také aktivistkou, organizátorkou pro komunitu a výzkumnicí. Ve svých textech a básních dává osobitým způsobem nahlédnout do nejrůznějších příběhů afroamerických žen a za svou hudební kariéru vydala už čtyři sólová alba. Objela svět nejen jako hudebnice se svou kapelou, ale také jako intelektuálka, přednášející výzkumnice, která získala stipendium Nasira Jonese a působila v Hiphopovém archivu a výzkumném centru na Harvard University. Nyní ve své akademické práci pokračuje v Centru pro výzkum rasy a etnicity na Brown University. Je iniciátorkou celého projektu theKeepers.
Enongo Lumumba-Kasongo aka Sammus je rapperka a producentka. Vydala několik EP a tři sólová alba, věnuje se ale také sound designu počítačových her a výzkumu v oblasti hudby a technologií. Ve své dizertaci na Cornell University se zabývala politikou komunitních nahrávacích studií sloužících především marginalizovaným mladým lidem. V současné době působí Sammus na Brown University, kde pokračuje ve výzkumu a učí například kurz “Rap jako forma vyprávění”. Označuje se za feministku, afrofuturistickou myslitelku a svou hudbu popisuje jako “black girl nerd rap”. Podílí se na budování a propojování komunit, s cílem zviditelnit v akademické sféře jiné druhy zkušeností a znalostí především z oblasti umění, a tedy i představy o tom, co a od koho bychom se měli*y učit. www.followthekeepers.com
SEZNAM UKÁZEK Akua Naru – Black Future Sammus – Power-Ups Akua Naru – The World Is Listening Missy Elliott – Sock It 2 Me Akua Naru – The Journey … bell hooks in discussion at Lion’s Roar Sammus – Comments Disabled Akua Naru – One Woman w/ Dr. Tricia Rose Sammus – Crown
Epizoda 3: Fejbs
Martina Fabová aka Fejbs / instagram.com/fejbs / pochází ze slovenské Trnavy. Před pěti lety vydala svojí první sólovou nahrávku a ukázala, že chce říkat věci na rovinu a hlavně, že skvěle rapuje i zpívá. Její důvtip a skills jí získaly uznání dokonce i mezi celebritami lokální rapové scény a média ji označovala za velkou naději. Ale skills nejsou vždy zárukou úspěchu. V roce 2018 vydala debutové album Fabka, na kterém hostovalo i několik známých rapových jmen. Hlavními tématy na něm byly vztahy, pohnuté životní osudy, identita i vymezení se vůči trendům nebo stereotypům. A Fejbs opět předvedla i svůj široký rozsah co se rapového a pěveckého výrazu týče. Když letos vydala singl Groupies i s novým klipem, vypadalo to, že se chystá nová deska. Ovšem před dvěma měsíci napsala Fejbs na Instagramu: „V tomto průmyslu už nebudu doma, mám jiné priority, nedaří se.” Znamená to konec jejího působení na rapové scéně? Je opravdu možné mluvit na rapové scéně na rovinu, když chcete uspět? Hudebnice jsou často nabádány, aby se nestyděly a draly se dopředu. K čemu to ale je v sítí vztahů a zvyklostí, které nám nevyhovují nebo nám dokonce ubližují? Jak reflektuje Fejbs svou tvorbu a v čem může být rap jako žánr a hudební scéna limitující?
SEZNAM UKÁZEK Martina Fabová – Kuč Fejbs – Groupies Kontrafakt – Zme Úplne Napiču Fejbs – Pajšle Ven Fejbs – RapShit Fejbs – Biela Neni Čierna Fejbs – Čajori
Epizoda 4: Masma Dream World
Hudebnice, DJka, tanečnice a zvuková terapeutka, to vše je Devi Mambouka, která stojí za hudebním projektem Masma Dream World. Ve všech těchto činnostech je především učednicí, prozkoumává rytmické a zvukové struktury, ale také hloubky svého já, stíny a démony, i výšku toho, co ji přesahuje, určitou magii propojených světů. Její nové album Play At Night, které letos vyšlo na labelu Northern Spy je také výsledkem prozkoumávání síly vlastního hlasu, theta vlnění a zachycování momentů prožitých v zemích jejích předků Gabonu a Singapuru. A její poslech může být třeba také vstupní bránou k probouzení vlastních léčivých sil. I když to možná nemusí být z její tvorby znát, Devi Mambouka za svou inspiraci označuje i slavné zpěvačky jako Toni Braxton nebo Mariah Carey. V současné době se věnuje intenzivně zvukové terapii, kterou studovala, v New Yorku si založila také vlastní studio s názvem Vibro Bath a vede kurzy zaměřené na sílu hlasu. Jaké příběhy ji ovlivnily? Jak přistupuje k léčení a zvukové terapii, jakou sílu mají basové frekvence a jakou náš vlastní hlas?
SEZNAM UKÁZEK Masma Dream World: Unwind Masma Dream World: Before Sunlight Masma Dream World: The Council Masma Dream World: Becoming a Magician Masma Dream World: Sleeping Whale Masma Dream World: 333 AM Masma Dream World: Back Home Masma Dream World: Theta
Epizoda 5: The Spectacular Empire
Když v roce 2015 vydal jiholondýnský multidisciplinární umělec Gaika svůj debutový mixtape Machine, začalo se mluvit o avantgardním grimeu s vlivy dancehallu a industriálu. On sám chtěl mluvit o tom, že v britské společnosti není něco v pořádku. Strach, policejní brutalita, rasismus, nerovnost a dluhy... Impérium je v troskách. Je třeba začít stavět na nových hodnotách. The Spectacular Empire (Ohromující impérium), kolektiv a label, který Gaika založil, je snahou postavit infrastrukturu pro černé zvukové i vizuální umění směřující svými myšlenkami do budoucnosti. Na pomoc autorit, ani politických, ani těch z hudebního průmyslu, rozhodně nečeká. Jakožto zkušený, a na alternativní scéně proslavený, hudebník, volá Gaika naopak po protestu proti nim. Ve spolupráci s dalšími členy kolektivu - zpěvačkou, skladatelkou a bývalou projektovou manažerkou Glor1ou a DJem, manažerem a bookingovým agentem Mensou – prezentuje aktuálně projekt Nine Nights. Tyto streamované hudební akce představují model infrastruktury, která poskytuje spravedlivé ocenění a reprezentaci černým umělcům a umělkyním. Zároveň se během nich podařilo vybrat finance na charity. Jaké postavení mají v hudebním průmyslu umělci a umělkyně? Jsou jen těmi posledními dělníky a dělnicemi? A jak se podmínky liší, když jde o osoby jiné než bílé barvy pleti? Jak postavit kolektivně nové impérium, kde jsou si všichni lidé rovni?
SEZNAM UKÁZEK GAIKA – Born Thieves GAIKA – Ruby GAIKA – Enoch’s Drone GAIKA – Acid Wares GLOR1A – Out GAIKA – Chop GLOR1A – Juice GAIKA – Hackers & Jackers GAIKA – Crown & Key GAIKA – Last Dance At Baby Grand
Epizoda 6: Tygapaw
Když jí bylo devatenáct let, přestěhovala se z Jamajky do New Yorku a začala studovat design. Dion McKenzie alias Tygapaw už v té době produkovala elektronickou hudbu a postupně se stala výraznou součástí newyorské klubové scény. Jakožto černá queer umělkyně se tak mohla osvobodit od tlaků konzervativní společnosti svazované náboženstvím a poznamenané kolonizací. Její zkušenost nebyla ale jen pozitivní, i ve Spojených státech mají totiž někteří lidé více svobody než jiní*é. Navzdory překážkám se jí podařilo založit klubovou noc Fake Accent, která oslavuje queer osobnosti klubové scény a vytváří bezpečnější prostor pro ně samotné i jejich publikum. Svou druhou akcí No Badmind se zaměřila speciálně na lidi pocházející z Jamajky. Tygapaw od roku 2017 vydala tři EP a také několik singlů, které tematizují identitu, posilování sebevědomí i toxické vztahy a násilí. V nedávné době vydala nové album na labelu mexického kolektivu NAAFI. Název Get Free naznačuje, že jeho hlavním tématem je osvobozování se. V případě Tygapaw je to další krok v procesu hojení a zbavování se pochybnostíi a nejistoty o své vlastní osobnosti. Jak objevovala Tygapaw afroamerické kořeny techna? Jak se jí, jakožto černé queer osobnosti, dařilo etablovat na hudební scéně? A jak se jí daří obnovovat vztah s vlastním tělem i s kulturou jejích předků?
SEZNAM UKÁZEK TYGAPAW – Get Free Intro - ft. Mandy Harris Williams TYGAPAW – Untitled Fantasy TYGAPAW – In Their Fear They Plotted Her Destruction TYGAPAW – No Boderation JUAN ATKINS – Urban Tropics New Dance Show – ukázka z TV pořadu (1990) TYGAPAW – So It Go TYGAPAW – BLACK WOMXN EXPERIENCE TYGAPAW – Ownland TYGAPAW – Scene 1 - Unseen TYGAPAW – Thank You ft. Mandy Harris Williams
Epizoda 7: Planet
Aneta Kováčová je hudebnice, pedagožka a organizátorka hudebních akcí. Vystudovala hudební konzervatoř a poté nějaký čas strávila v Londýně. Nyní působí hlavně v Praze, kde donedávna organizovala pravidelné jam sessions v klubu Cross, kterých se sama účastnila, především jako vokalistka. Během léta začala koncertovat se svým sólovým projektem Planet. Ve své hudební tvorbě vychází především z improvizace a často používá looper, který jí ze smyček vlastního hlasu umožňuje vystavět celou skladbu. Čím ji sólová i skupinová improvizace obohacuje? Jaké to je znovu nacházet cestu k hudbě po nepříjemných zkušenostech? Jak reflektuje hudební vzdělání, kterým prošla, a jak ona sama přistupuje k výuce hudby? Vnímá nějaké propojení s romskou hudební tradicí? A jaké stereotypy má naše společnost spojené s romskými hudebníky a hudebnicemi?
Catherine Saint Jude Pretorius aka Dope Saint Jude je rapperka a producentka. Pochází z Kapského města, kde také vystudovala politologii a založila první skupinu drag kings BrosB4Hoes. Jako Saint Dude, ve své roli inspirované rapperem Lil Waynem, prozkoumávala maskulinitu i misogynii v hip hopu. Krátce na to vydala své první singly a v roce 2016 také debutové EP Reimagine, na které v roce 2018 navázala projektem Resilient, neboli Nezlomná, tematizujícím překážky, kterým coby queer tvůrčí osobnost tmavé pleti musí čelit. Právě rasová a genderová nespravedlnost, různé stereotypy a ideály krásy, hrdost i pozitivní vztah k sobě, jsou často námětem její hudební tvorby ztvárněné i ve skvělých videoklipech. Už v tom prvním ke skladbě Golden Ratio prozkoumávala různé druhy moci, boření stereotypů, vlastní superschopnosti i důležitost komunity. V nedávné době se Dope Saint Jude přestěhovala do Londýna. Jaké paralely nachází mezi Britskou metropolí a svým rodným městem v Jihoafrické republice? Kde nachází sílu tvořit tak osobní hudbu, která posiluje druhé, a co je pro ni důležité v jejím tvůrčím procesu? Jak prožívala svůj coming out, a co ji naučily umělkyně, ke kterým vzhlížela?
SEZNAM UKÁZEK Dope Saint Jude feat OJ – The Golden Ratio Dope Saint Jude – Inside Tracy Chapman – Talkin’ Bout a Revolution Dope Saint Jude – Grrrl Like Dope Saint Jude feat. Angel Ho – Keep In Touch Dope Saint Jude feat. Andi Mkosi – Brilliant, Arresting, Extravagant Dope Saint Jude – Liddy Dope Saint Jude – Go High Go Low
Epizoda 9: Anna Oravcová
Anna Oravcová je socioložka a jejím hlavním předmětem bádání je hiphopová kultura a rap. Studovala genderová studia a sociologii na Karlově univerzitě v Praze a ve svých pracích se zabývala například českými rapperkami. Minulý rok získala doktorát s disertací na téma konstrukce autenticity v českém rapu. Na české hudební scéně má titul hiphopová vědkyně, ale scéna pro ní není jen předmětem zkoumání. Kromě výzkumu a psaní příspěvků do odborných knih nebo časopisů se věnuje i pořádání akcí Freestyle Mondays a End of the Weak a ve svém pořadu Street Cypher na Radiu Spin pravidelně prezentuje mladé nezávislé hudebníky a hudebnice. V současné době se věnuje i pedagogické činnosti na University of New York in Prague. Jak se daří hip hopu jako předmětu bádání na akademické půdě? Jak se vyvíjí rap v českém kontextu? Jaká je pozice rapperek na scéně, a které afroamerické vědkyně Annu ovlivnily?
SEZNAM UKÁZEK Queen Latifah – Ladies First (feat. Monie Love) Tricia Rose – Hip Hop Wars lecture at the Brown University, 2010 Pio Squad – Tanec na hrobech (prod. by Enemy) The Roots – Dear God 2.0 (feat. Monsters of Folk) Mono3x – Makadila (prod. by Cut Dem) Lyric Jones – Face To Face
Epizoda 10: Hellwana & Jemah
Monika Evans alias Hellwana, je rapperka a zpěvačka. Narodila se v Praze, ale v dětství žila se svou rodinou v Anglii a její kořeny sahají do Karibiku. Ve svých 6 letech začala hrát na klavír a už v 9 složila svou první skladbu. Dnes je výraznou součástí lokální rapové scény, nejčastěji je řazená do škatulky grime, ale s lehkostí a sebevědomím proplouvá mnoha styly. V roce 2017 vydala debutové EP Sunbeam a rok na to vyhrála hudebně exportní projekt Radia Wave Czeching a dostala příležitost natočit a vydat album Phases. Hellwana předskakovala v Praze americké rapperce Akua Naru a nyní spolupracuje s labelem Bigg Boss a připravuje novou desku. Jak to probíhá? A jak se její tvůrčí proces vyvíjí? Jak se jí daří zpracovávat osobní a mnohdy bolavá témata? Kde se potkává její zájem o design, který studuje, a její hudební kariéra? Co se od mladých umělkyň očekává, a jako roli hrají v životě hudebnic sociální sítě?
Rapperka, zpěvačka a producentka Jemah žije stejně jako Hellwana v Praze, zatím vydávala jen jednotlivé singly, ale také několik videoklipů. Ještě před pandemií Covidu-19 jste ji mohli*y vidět vystupovat například s rapperem Dollar Prynce a také na poslední Prague Pride. Nejčastěji spolupracuje se slovenským rapperem Kubowellym, se kterým nahrála také poslední povzbudivou skladbu s názvem Ake by to bolo. Často ale rapuje také v angličtině. V její tvorbě jsou slyšet prvky g-funku, grimeu a trapu, ale i odkaz r’n’b legendy, zpěvačky Aaliyah nebo angažovaného rapu Tupaca Shakura. Rapu a zpěvu se věnuje už od dětství. Jaká témata jsou pro ni důležitá, a jak přistupuje k tréninku rapových dovedností? Nachází nějaké paralely mezi zkušeností afroamerických rapperek a rapperů a zkušeností romské menšiny a inspirovaly jí někdy její vlastní kořeny?
Jemah x Kubowelly – Start Up Jemah – Night Vibes Jemah x Kubowelly – Ake by to bolo Jemah x Kubowelly – Fuck Y’all Jemah – Double Life
Spolupráce:
Námět a zpracování: Mary C Titulní hudba: Mary C Překlad: Dora Rodriguez Dabing: Jemah Vizuál: Vladyslav Afanasiev & Jan Brož
Podcast vychází za podpory Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva kultury České republiky.
Vzdoruj jako les: Výstava
V lese se neplatí vstupné, v lese se nenosí roušky, v lese není klimatizace, v lese se nestaví architektura pro exponáty, v lese nejsou popisky, v lese jsou výstavy pro všechny, kteří mohou aspoň trochu chodit, vidět, hmatat, kousat, v lese se trochu mluví a málo čte, v lese zpívají ptáci, v lese křupou pod nohama větvičky, v lese diváci zapomenou na čas, v lese nejsou otevírací hodiny, v lese se nevyměňují zářivky a žárovky, v lese nejsou hlídači, v lese se kurátoři a umělci schovávají za stromy a umělecká díla mají námluvy se srnami, prasaty, zajíci, ježky, hmyzem, pařezy, mechy, stromy, větvemi, přesličkou, trávou, kapradím, šiškami, kořeny, choroši a jinými houbami. Umění do lesa patří a les do něj, proto můžeme společně věřit v něco, co se vytratilo a co jsme vyhnali z bílých krychlí.
VYSTAVUJÍCÍ: Jan Boháč & Jonáš Richter, Daniela a Linda Dostálkovy, David Fesl, Kristina Fingerland, Václav Girsa, Denisa Langrová, Marie Lukáčová, Vojtěch Novák, Olbram Pavlíček, Ruta Putramentaite, Anna Ročňová, Lucie Rosenfeldová, Sláva Sobotovičová, David Střeleček, Ondřej Vinš, Lenka Vítková, Martin Zet
Kurátorka: Edith Jeřábková Fotografie (c) Johana Pošová
Přehled přednášek hostů ze sympozia Vzdoruj jako les, 2020. Za audio záznamy děkujeme Jonášovi Richterovi.
Adéla Hrubá: Jedlý les na kopci – permakultura v praxi
Přednáška zaměřená na praktické životní zkušenosti při vytváření udržitelného modelu soužití, jak v rámci rodiny, tak se zaměřením na přesahy a expanzi do místní komunity, a jejich paralely s fungováním přirozených systémů. Adéla Hrubá je permakulturní designérka, lektorka a konzultantka. Již téměř 15 let s rodnou žije a hospodaří na zhruba hektarovém pozemku, který je v síti Ukázkových permakulturních projektů pod názvem Zahrada na kopci. Iniciovala založení komunitní Zahrady bez plotu na pěší zóně v Žamberku a v současné době je členkou mezinárodního týmu Children in Permaculture, jehož cílem je integrovat permakulturu a zásady udržitelného života do škol.
Arnošt Novák: Nejsme ochránci přírody, jsme příroda, která se brání sama
Příroda, subjektivita a politika pozemšťanství. Arnošt Novák je environmentální sociolog a vysokoškolský pedagog FHS UK.
Milan Hron: Co jsme provedli našim lesům, že nás opouštějí? A jestlipak se vrátí?
Věci se nedějí náhodně. Stalo se konečně to, co se stát muselo. Uděláme to, co je potřeba? Milan Hron je přírodě blízký lesník.
Denisa Tomášková: Klima, společnost a permakultura
Přednáška o tom, co je permakultura a jak může pomoci při vytváření pozitivní vize budoucnosti. Denisa Tomášková je permakulturní lektorka a designérka, navrhuje zahrady a farmy, učí v Akademii permakultury. Je také matkou čtyř dětí a svou prací se snaží přinášet řešení pro ekologické pěstování jídla, život v harmonii s přírodou a krajinou a veselou budoucnost života s lidmi na zemi.
Radek Pokorný: Les pod rouškou změny klimatu
Vývoj, stav a možná budoucnost lesa u nás. Radek Pokorný je docentem v oboru pěstění lesa a vedoucím Ústavu zakládání a pěstění lesů Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Na Mendelově univerzitě vystudoval obor lesní inženýrství a zde také následné doktorské studium v oboru Aplikovaná a krajinná ekologie. V Ústavu výzkumu globální změny AV ČR se specializoval na ekofyziologii lesních dřevin, fenologii, produkci a alokaci biomasy či vodní bilanci lesních porostů v kontextu změn prostředí.
Tomáš Uhnák: Tmavá spravedlnost
Les zajišťuje celou řadu ekosystémových služeb a pro lesní komunity a rolníky zajišťuje také důležité kulturní a sociální aspekty. Stejně jako v zemědělství, i v lesích však dochází k rozvoji několika trajektorií, kdy se uhlíková neutralita, obchodování s emisemi uhlíku, biodiverzita a práva rolníků dostávají do konfliktu zájmů různých aktérů. Jak vypadají tyto konflikty a lze vytvářet symbiotické, mezidruhové vztahy? Tomáš Uhnák je doktorand ČZU působící v Asociaci místních potravinových iniciativ.
Výsadba stromů a keřů do nového swejlu v rámci permakulturního komunitního projektu LES – společenství pro pěstování, teorii a umění pod vedením lektorky Akademie permakultury Denisy Tomáškové.
Sobota 9. 10. od 10 h – vytyčení vrstevnice pomocí teodolitu – vytvoření swejlu pomocí malého bagru (swejl = rýha vedoucí po vrstevnici s navršením půdy směrem po svahu, která slouží k zadržování vody na pozemku formou zasakování; navršená zemina se osadí stromy a keři) – vytvoření děr pro stromy a keře malým bagrem – plocení pozemku (dokončení jedné strany oplocenky) – podvečer s Denisou Tomáškovou: seznámení se s designem, se stromy, keři a dalšími materiály a nástroji, instrukce pro sázení stromů
Neděle 10. 10., 9 – 18 h – osazování swejlu a výsadba stromů a keřů podél cesty na podkladě permakulturního designu (jabloň, hrušeň, švestka, ryngle, třešeň, višeň, ořech, kaštan, broskev, datle, oskeruše, jeřáb, moruše, mišpule, muchovník, bezinka, hloh, dřín, hlošina, čimišník, klokoč, pustoryl, rybíz, angrešt, josta, malina, ostružina, borůvka…) + zálivka – podvečer s Denisou Tomáškovou: zastřihávání stromů a keřů po výsadbě
Pondělí 11. 10., do 16 h – výsadba stromů a keřů a hnojení, mulčování a zálivka
Akce bude dokumentována a sestříhána jako instruktážní video pro potřeby Akademie permakultury.
POŘADATELÉ
LES – společenství pro pěstování, teorii a umění ve spolupráci s Akademií permakultury, organizacemi Are, Institutem úzkosti a Bubahofem
LES – společenství pro pěstování, teorii a umění Lesní a luční pozemek mezi obcemi Hnátnice a Písečná, Orlické hory Souřadnice pozemku: Louka 50.027355, 16.462956; Les 50.027306, 16.461111
KONTAKT Nela Klajbanová, nela@are-events.org, +420 724 349 167
CO SI VZÍT S SEBOU Pracovní oblečení a boty, pláštěnka, gumáky, teplé oblečení, power banka – na pozemku nemáme elektřinu ani internet. Pokud s sebou berete pejska, prosím berte na vědomí, že na místě jsou zvířata – malá kůzlata, ovce, slepice a další pes, prosíme vás tedy o ohleduplnost, aby psi volně nepobíhali a neplašili zvířata, která prosím nekrmte.
DOPRAVA Souřadnice pozemku: 50.027355, 16.462956. Vlakem do vlakové zastávky Dolní Dobrouč a pak po cyklostezce, směr Písečná a rybník Šušek, cca 40 minut chůze. Pokud jedete autem z obce Písečná, dojedete k rybníku Šušek a pro oba způsoby transportu asi v polovině rybníku uvidíte u odpočívadla a lípy lesní odbočku nahoru kolem chaty. Dáte se po ní a dojdete k louce obehnané ohradníkem a nalevo uvidíte velký bílý stan. Ohradník si v označeném místě otevřete a zase zavřete, aby neutekly ovce (pozor, ohradník je zapnutý, chytejte pouze za umělohmotná držadla) a vydáte se směrem ke stanu. Prosíme o uzavírání ohrady po celou dobu 5P, bylo by těžké ovce chytat v lese. Souřadnice parkování u chaty jsou 50.03114, 16.46593. Pěšky je to k nám pak asi 5 minut chůze.
UBYTOVÁNÍ Zajištěno a hrazeno pořadateli v ubytovně Rubínek, Písečná u Žamberka. Pro rezervaci ubytování kontaktujte Nelu Klajbanovou: nela@are-events.org, +420 724 349 167. Spát můžete v případě zájmu i na pozemku ve stanech nebo velkém stanu – zvažte sami dle počasí.
STRAVOVÁNÍ LES se postará o vaši snídani, oběd a večeři. Po celou dobu 5P bude zajištěno vegetariánské jídlo. Dále bude k dispozici káva, čaj a voda.
Děkujeme všem účastníkům za jejich pomoc: Denisa Langrová, Václav Belčák, Terézia Bělčáková, Denisa Tomášková, Kateřina Špačková, Tereza a Jaroslav Petruželka, Barbora Janečková, Roman Kašťák, Dan Hrabina, Míra Škopek, Zdeněk Habarta, Jindra Habarta, Klára Dolejší, Vojta Dolejší, Nikola Brabcová, Jan Vidlička, Tomáš Petr, Veronika Močubová, Václav Girsa, Aleksandra Vajd, Anetta Mona Chisa, Marcela a Jiří Musilovi, Jiří Štěpánek – PSŠ Letohrad
Projekt je realizování díky finanční podpoře: Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury, společnost GTL, Atanasios Iliopulos, SolidSun, Emblem Hotel.
Kurz pokročilého permakulturního designu
LES – společenství pro pěstování, teorii a umění pořádá ve dnech 19. až 23. 6. 2020 kurz pokročilých dovedností v permakulturním designu s lektorkou Akademie permakultury Denisou Tomáškovou. Kurz se zaměří na praxi při řešení permakulturních projektů. V průběhu kurzu účastníci navrhnou konkrétní systém pro LES. Bude se pracovat na pozemcích o celkové rozloze cca 4 ha, které zahrnují trvalý travní porost a les a kde se rozvíjí komunitní projekt. Bude se proto zohledňovat funkce sdílení, praktický provoz, udržitelnost a „soběstačnost“ komunity a vzájemnost pěstování rostlin, chovu zvířat, umělecké, kulturní a vědecké praxe. Výsledný osazovací plán, který bude součástí designu, bude realizován na podzim tohoto roku.
Kurz se koná na prostraství projektu LES, na lesním a lučním pozemku mezi obcemi Hnátnice a Písečná, Orlické hory. Mapa
Vzdoruj jako les: Lesní dětská skupina
„Svět je les, les je svět“ a děti to dobře vědí. Nesjely se sice zatím samy do LESa na sněm, kde by rozhodovaly o věcech, nad kterými si dospělí marně lámou hlavu, ale byly tam dovezeny svými rodiči. Na místě dostaly barvy, lepidla, nůžky a kartony, které používaly tak, jak jim radil les - tedy ne správně nebo špatně, ale tak, jak jim to připadalo přirozené. Les je pozval k sobě, pak je předal louce a louka zase zahradě, a tak pořád dokola, než je rodiče zase naložili do vlaků nebo aut a odvezli zpátky domů. Na to všechno dohlížela zvířata: slepice z kurníku, kůzlata z louky i ptáci z korun stromů. Některým dětem se zakutálela do boty šiška nebo na rukáv přichytil svlačec nebo bodlák. Když je našly doma vzpomněly si možná na to, jaké bylo být na chvíli součástí lesa.
Děkujeme Lence Vítkové za procházku s bílým papírem, který se během chvilky proměnil v divotvorné rostliny a zvířata: bílé duchy lesa; Marii Lukáčové, během jejíhož workshopu mohly děti beztrestně pomalovat své rodiče; Andree Medunové za sdílení návodu na výrobu lesních chrastidel a vznik malé továrny na chrastidla přímo na místě, Dominiku Langovi a Martinu Zetovi, kteří původně z Prahy vezli pytel sádry na odlévání lesa, ale nakonec s dětmi zrealizovali lesní výpravu; Evě Jiřičce, která připravila pro děti jednu ze svých lekcí testování smyslů a Rutě Putramentaite a Jonáši Richterovi za přípravu na zkoušky Lesního dětského orchestru, které se ale nakonec kvůli nabitému programu musely odložit na příště.
Děkujeme taky lesu a všem jeho obyvatelům za trpělivost a vřelé přijetí.
Program lesního kina vznikl ve spolupráci s londýnskou Serpentine Gallery a jejím projektem General Ecology, který skrze filmové projekce, konference, performance a podcasty zkoumá otázky změn životního prostředí, mezidruhové komunikace a možnosti rozšířeného humanismu. Filmy vybírali Tereza Porybná, Lucia Pietroiusti a Kostas Stasinopoulos. Součástí programu je také Magino Village: A Tale japonského dokumentaristy a aktivisty Šinsuke Ogawy, který pro program lesního kina vybral Nicola Marzano, kurátor filmového programu Institute of Contemporary Art v Londýně.
The Future Was Desert, I, II Sophia Al-Maria, 2016, 5’17
„Poušťe v sobě mají jistou magii, neboť již vyčerpaly své vlastní budoucnosti a jsou tudíž osvobozené od času“. J.G. Ballard
https://vimeo.com/167875299
Trailer – The Future Was Desert, I, II
Sophia Al Maria vysílá své virtuální alter ego na pouť napříč namibijskou pouští, Ománem a Austrálií. V dystopických snových scenériích působí minulost i budoucnost jako nahodilé časové reference v komplexním geopolitickém teritoriu, v němž se odehrává příběh bohatství, závislosti na fosilních palivech a environmentální zkázy.
Sophia Al-Mariaje katarsko-americká umělkyně, autorka a režisérka. Žije a pracuje v Londýně.
The Mermaids, or Aiden in Wonderland Karabing Film Collective, 2018, 27‘ Trailer
V nepříliš vzdálené budoucnosti Evropané ztrácejí schopnost přežít v otevřené krajině zamořené kapitalismem. Aboridžinci se však zdají být odolnější. Malý Aiden je proto v dětství odejmut z péče rodičů a podroben lékařským experimentům, které mají „zachránit bílou rasu“. Jako mladý muž je propuštěn a vrací se domů. Při cestě s otcem a bratrem jej konfrontují vize minulosti a budoucnosti.
Karabing Film Collective je australský domorodý mediální kolektiv, který využívá filmovou tvorbu jako formu aktivismu a sebe-organizace. Skrze své filmy poukazují na nerovné podmínky domorodých obyvatel Austrálie a uchovávají vztah k půdě a svým předkům.
Taxonomy Transplated Peter Nadin a Aimée Toledano, 2012, 11’39
„Rostliny jsou zakořeněné v zemi; naše znalosti o rostlinách jsou zakořeněny v jazyku“. Peter Nadin
https://vimeo.com/53678092
Taxonomy Transplated
Filmová esej zabývající se otázkou subjektivity jazyka a způsoby klasifikace byla inspirovaná rostlinami, zvířaty, plody, krajinou a činnostmi na farmě Old Field Farm ve státě New York. Umělec Peter Nadin ji založil v roce 1989 a od té doby se jeho umělecká praxe stále intenzivněji prolíná s každodenními povinnostmi farmáře.
Aiméé Toledano je umělkyně a dokumentaristka působící v New Orleans. Peter Nadin je americký umělec, esejista a farmář.
Trapped in a Dream of the Other Revital Cohen & Tuur Van Balen, 2017, 27‘
“If you're trapped in the dream of the Other, you're fucked.” Gilles Deleuze
https://vimeo.com/225536255
Trailer – Trapped in a Dream of the Other
Kamera se pohybuje napříč otevřeným koltanovým dolem ve východní části Demokratické republiky Kongo. V různých částech dolu je umístěna speciální pyrotechnika z provincie Liujiang, střediska čínského pyrotechnického průmyslu, a na základě textových zpráv z uměleckého studia v Londýně postupně vybuchuje a zaplavuje důl barevným kouřem, který odráží existující směnu nerostů za střelný prach. V pozadí zůstává mlhavé nebe a zelené kopce sahající široko za obzor, reálný i virtuální, prázdný i plný. Koltan je nerost používaný téměř ve všech elektronických spotřebičích a jeho vzácnost je zdrojem dlouhotrvajícího konfliktu v regionu. Jedním z největších odběratelů tohoto nerostu je Čína.
Revital Cohen a Tuur Van Balen pracují napříč médii objektu, instalace a videa, skrze něž odkrývají výrobní proces jako kulturní, osobní a politickou praxi. Žijí a tvoří v Londýně.
Linnaeus and Terminate Seed Pedro Neves Marques, 2017, 15’ Video
Je možné najít jasnou linii spojující moderní botaniku se současnou trans-genetikou? Pedro Neves Marques vrství botanické kresby evropských naturalistů z Jižní Ameriky a Jihovýchodní Asie, zpodobení rostlinných genomů, smlouvy a dokumentaci OSN o geneticky upravených semenech a navrch moderní vyobrazení reprodukčních systémů květin a lidí. Hledání spojitostí pokračuje srovnáním sexuální imaginace botaniků jako byl Carl Linné se současnými post-přírodními podmínkami, které dominují současným způsobům klasifikace životních forem.
Pedro Neves Marques je portugalský filmový režisér, výtvarník a spisovatel žijící v New Yorku. Spojující linku jeho tvorby je zájem o kolonialismus a ekologii, biologii a technologii, politiku, sexualitu.
Magino Village: A Tale Šinsuke Ogawa, 1986, 222‘
Kolektiv Shenzuka Ogawy natáčel více než dvě desetiletí rostoucí rozkol mezi tradičními japonským venkovským zemědělstvím a státem řízenou modernizací produkce. Ogawa i jeho kolegové byli přitom vždy zapojení do samotného pěstování, protestů a každodennosti lidí, jejichž život zaznamenávali. Snímek Magino Village: A Tale vznikal téměř deset let poté, co se kolektiv přestěhoval do vesnice Magino. Je dokumentem i mytologickou fikcí, která spojuje historii vesnice, čas bohů a trvání elementů, od nichž se odvíjí život – rýže, země, voda, slunce.
Japonský dokumentarista Šinsuke Ogawa (1936–1992) vytvořil během čtvrtstoletí dvacet filmů. Radikálním politickým přístupem, empatickou účastí na osudech postav a stylem zúčastněného pozorování ovlivnil řadu dalších japonských i asijských dokumentaristů a patří mezi nejuznávanější postavy japonského poválečného dokumentu.
Lesní kuchyně na letním symposiu Vzdoruj jako les tentokrát upírala pozornost k vizualitě připravovaných jídel, která vycházela z kresebných návrhů. Lesní kuchyně pracuje se surovinami ekologického zemědělství především z lokálních zdrojů a ingrediencemi z okolní přírody. Koncepci připravili Zuzana Blochová a David Fesl.
Děkujeme Julii Daňhelové, Veronice Holcové, Ditě Lamačové, Pavlíně Verbíkové a všem, kteří se podíleli na přípravách jídel a vaření.
Pátek Večeře – Fermentovaná ječmenno-kukuřičná placka, kaše z červené řepy s bílým mákem, kaše z rajčat ovoněná česnekem, fazolové lusky, vejce na tvrdo na listech a květech červeného jetelu. Řepný list, brambora vařená v kurkumě obalená v mrkvové nati, dýňových semínkách, olivovém oleji zasypaná sladkou paprikou a černuchou.
Sobota Snídaně – Fermentovaná ječmenno-kukuřičná placka s medem, vanilkou a vyšlehaným vejcem, kaše z dýně se solí, vanilkou, medem a citronem, višně, švestka na levandulovém kozím sýru, zásyp z lískových ořechů, sušené třtinové šťávy, citronové kůry, sušených lístků levandule, praženého pampeliškového kořene, květy slézu, bršlice a měsíčku.
Oběd – Studená polévka z okurky a kravského mléka ovoněná česnekem, s koprem, cibulovou natí, rozmarýnem a tymiánem, rajčata na ohni, vlašské ořechy, vařené vejce, kváskový chléb. – List salátu se strouhanou mrkví, petrželkou a olivovým olejem, kozí rohyVečeře – Polentová kaše s máslem na cibulce a česneku vařená v zeleninovém vývaru z mrkve, petržele, celeru, cibule, česneku, rajčete, sušených hřibů a kapusty. Vařený pórek s modrým mákem, pražená dýňová semínka, zelená paprika a fermentovaná ječmeno-kukuřičná placka se švestkovými povidly.
Neděle Snídaně – Kaše z jablek a hruškových povidel, rýže vařená v kefíru z kravského mléka s broskví, skořicí a medem, rybíz, višně, květy lichořeřišnice a slézu. Míchaná vejce na olivovém oleji, pažitka.
Oběd – Vařené řepné listy. Ječmenné kroupy vařené v zeleninovém vývaru a červeném víně s kmínem a sušenými hřiby, dušené kopřivy a špenát, vařená mrkev. – Fermentovaná ječmenno-kukuřičná placka s olivovým olejem, zasypaná uzenou solí, levandulí, rozmarýnem, dobromyslí, chrpou, černuchou a sladkou paprikou, fazolové lusky.
Suroviny a dodavatelé: Zelenina, ovoce, bylinky, květy: Zahrada chráněného pracoviště Žamberk – Albertinum / Sdružení Neratov, Jitka Píchová – Ekofarma Horní Ředice, místní dodavatelé Houby: Houby a lesní plody Sándorovi, místní dodavatelé Ořechy, semínka: Jitka Píchová – Ekofarma Horní Ředice, Horňácká farma Povidla, med: Enviromentální sociální podnik Biobýt – Chotěnov Zrna, mouka: PROBIO, Countrylife Mléko, kefír, sýry, máslo: Ranč Bělečko, Jitka Píchová – Ekofarma Horní Ředice, Bio Farma Košík Vejce: místní dodavatelé Olivový olej: Emile Noël Koření: SONNENTOR, Horňácká farma Víno: VELTLIN – Chardonnay 2017, Vinařství Berthy & Rulandské modré 2017, Vinařství Petr Marada
Naše imaginace se přestává rozvíjet s mnohými zásahy do poznávání a rozšiřování světa ze strany dospělých a vzdělávacích institucí. Ty, skrze předkládání příběhů o tom, jak se věci mají, co je a není normální, je a není možné, omezují naše způsoby vnímání a tvoření. Vedle prověřených příběhů ztrácíme schopnost vymýšlet alternativní scénáře a pouze přejímáme zavedené vzorce fungování. To se děje na různých úrovních našich životů, při uklízení bytu, odborném výzkumu, v manželských a jiných vztazích, v politické a sociální praxi, ve volném čase.
Formát veřejného slyšení funguje jako kolektivní mapa limitů imaginace a možností jak je překračovat. Jedná se o maraton krátkých příspěvků, jejichž prostřednictvím pozvaní hosté sdílejí své zkušenosti, příběhy, vize a prožitky. Pro své vyjádření využívají škálu verbálních i nonverbálních prostředků.
HOSTÉ:
Bio Masha, Petr Bittner, Martin Babička, Jakub Černý, Václav Drozd, Dominika Grygarová, Georgia Hejduková, Viktor Heumann, Kateřina Holá, Petra Jelínková, Anna Kárníková, Pavel Karous, Kateřina Kulanová, Lukáš Likavčan, Ladislav Loukota, Johanna Nejedlová, Kača Olivová, Jana Orlová, Jakub Ort, Alma Lily Rayner, Lukáš Senft, Jiří Skála, Jakub Stejskal, Kateřina Šimáčková, Eva Šlesingerová, Pavel Šplíchal, Jan Těsnohlídek, Martin Tománek, Hana Turečková, Kateřina Turečková, Tomáš Uhnák, Petr Váša, Tereza Virtová, Lenka Vrbová, Martin Zet
Veřejné slyšení proběhne v českém jazyce. Na místě je možné objednat si z nabídky jídel kantýny.
Akce je součástí výstavy Pojď blíž: Bienále Ve věci umění / Matter of Art 2020. Bienále organizuje iniciativa pro současné umění tranzit.cz ve spolupráci s Galerií hl. m. Prahy
Bienále Ve věci umění / Matter of Art Pojď blíž / Come Closer 22. 7. – 15. 11. 2020 www.matterof.art
foto (c) Karolína Matušková
Vzdoruj jako les
Zveme vás do LESa na druhý ročník setkání zástupců lesních, rostlinných a mezidruhových společenstev, odborníků z oblasti lesního a půdního hospodářství a oborů týkajících se krajiny, kurátorů, umělců, aktivistů a všech, kteří se nevejdou do tohoto pojmenování. Společný čas nám kromě povídání, pozorování a odpočinku naplní přednášky, lesní kino, čtení, meditace, sdílení příběhů, vaření, performance, koncert a letos i výstava.
Rezistence se v dnešní době klimatické, politické, sociální a zdravotní nestability stala jedním z hlavních požadavků zmírnění a zpomalení destruktivních dopadů lidské působnosti. Křehkost přírodních společenství, která jsme narušili, se nám vrací zpět v podobě vymírání druhů, poruch autoimunitních a krajinných systémů, odvodnění, eroze, pandemií apod. Projekt Where are Europe’s last primary forests? (Kde jsou poslední evropské pralesy?), publikovaný v časopise DIVERSITY AND DISTRIBUTION v roce 2018, sledoval, jak původní evropské lesy odolávají privatizaci a zprůmyslnění krajiny. Dospěli jsme do bodu, kdy z původního evropského lesa zbyl jen fragment, který přestože se nachází pod ochranou, stále slouží dalšímu vytěžování a je předmětem ekonomických zájmů. Křiklavým příkladem nedávné doby je poslední pruh praevropského pralesa Bělověžský národní park na hranicích Polska a Běloruska, který se paradoxně zachoval díky soukromým zájmům středověké polské šlechty, která si ho uhájila jako loviště. Nicméně i tam v posledním desetiletí výrazně stoupla těžba. Dalším příkladem je pak rumunský prales, který mizí i přes protesty a petice evropské veřejnosti. V Čechách se nám i přes všechny těžební záměry zachovalo 18 pralesů.
Rezistence lesních společenství může být příkladná v tom, jak se les snaží zakrýt povrch planety, obsadit prázdná místa a svým vytrváním chránit životadárnou půdní vrstvu. Tuto schopnost stále má i přes postupující sucho. Lidské dílo však vítězí v masivním odlesňování lesních porostů pomocí těžké technologie vyspělých harvestorů, jejichž pohyb v lese navíc způsobuje odtékání vody z vytěžených oblastí a erozi vyschlé obnažené půdy.
Michael Marder si ve své eseji Resist Like A Plant všímá toho, jak občanské protesty související s nastávající klimatickou a ekonomickou krizí nabírají podobu vegetativní spolupráce a odolnosti. Jak hnutí jako Occupy volí nepohyblivé způsoby protestu, přebývání na místě, sezení na zemi v lidském řetězci vzájemně propojených končetin, které evokují spíše zabrání místa, fyzického vrůstání do něj, než touhu po násilné konfrontaci, která je zvířecím předobrazem vzdoru. Přímá fyzická přítomnost bez jakékoliv formy reprezentace vyjadřuje v nejtělesnějším způsobu zachycení hledání udržitelného společenského uspořádání. Celkově je politika hnutí Occupy politikou prostoru, nikoli času, a rozšiřuje svůj dosah tím, že se replikuje v různých lokalitách po celém světě. Occupy zavrhli ideál suverénního a rozhodného jednání, řízeného racionálním, vědomým nebo sebevědomým, individuálním nebo kolektivním subjektem, a namísto toho pěstují horizontálně se rozrůstající grassroots, kteří se vynoří tam, kde jsou postaveny protestní stany, ve stínu mrakodrapů. Tyto formáty rezistence si občané půjčují z rostlinných společenství a staví tak základy rostlino-lidské republice.
Těšíme se v LESe.
Sympozium Vzdoruj jako les pro vás připravují Are | are-events.org a Institut úzkosti ve spolupráci se spolkem Bubahof.
PROGRAM
Pátek 31. 7.
18:00 – Příjezd a ubytování ve stanech na louce nebo v penzionu Rubínek
19:00 – Lesní kuchyně: večeře
20:00 – David Fesl a Sláva Sobotovičová: Country Life – Pojednání o Anně Pammrové a Laně Del Rey / David Fesl a Sláva Sobotovičová jsou umělci, kteří od roku 2016 tvoří také uměleckou dvojici. Jejich tématy jsou reflexe komunikace v rámci umělecké komunity a apropriovaný text.
22:00 – Lesní kino: The Future was Desert Part I, II (rež. Sophia Al Maria, 2016), Hollow Earth (rež. New Mineral Collective - Emilija Škarnulytė a Tanya Busse, 2013), Semente Exterminadora [Exterminator Seed] (rež. Pedro Neves Marques, 2017), Slunce vyřezávané tisíci let zářezů - Příběh vesnice Magino (rež. Šinsuke Ogawa, 1986). Připravili kurátoři Tereza Porybná a Nicola Marzano. / Tereza Porybná je kulturní manažerka, kurátorka a producentka. V Londýně vedla do roku 2019 České centrum. Je členkou České psychedelické společnosti a British Psychedelic Society, dlouhodobě se zabývá jógou a studiem změněných stavů vědomí. Nicola Marzano je italský filmový vědec a kurátor, který vede filmový program ICA London a je spoluzakladatelem festivalu Frames of Representation.
Sobota 1. 8.
9:00 – Lesní kuchyně: snídaně
10:00 – Vernisáž výstavy: Jan Boháč & Jonáš Richter, Daniela a Linda Dostálkovy, David Fesl, Kristina Fingerland, Václav Girsa, Denisa Langrová, Marie Lukáčová, Vojtěch Novák, Olbram Pavlíček, Ruta Putramentaite, Anna Ročňová, Lucie Rosenfeldová, Sláva Sobotovičová, David Střeleček, Ondřej Vinš, Lenka Vítková, Martin Zet
11:00 – Arnošt Novák: Nejsme ochránci přírody, jsme příroda, která se brání sama. Příroda, subjektivita a politika pozemšťanství. / Arnošt Novák je environmentální sociolog a vysokoškolský pedagog FHS UK.
12:00 – Josef Ánanda Skuhrovec: meditace / Josef Ánanda Skuhrovec je učitel jógy a meditace. Jeho praxe duchovních nauk zahrnuje učení jógy, tantry, zenu, advaity, džňány, mystiky, ajurvédy, šamanismu a dalších. Ve svých seminářích klade důraz na osobní prožitek a jeho technika pracuje s vědomím v těle až na hluboké buněčné úrovni.
13:00 – Lesní kuchyně: oběd
15:00 – Milan Hron: Co jsme provedli našim lesům, že nás opouštějí? A jestlipak se vrátí? Věci se nedějí náhodně. Stalo se konečně to, co se stát muselo. Uděláme to, co je potřeba? / Milan Hron je přírodě blízký lesník.
16:00 – Tomáš Uhnák: Tmavá spravedlnost. Les zajišťuje celou řadu ekosystémových služeb a pro lesní komunity a rolníky zajišťuje také důležité kulturní a sociální aspekty. Stejně jako v zemědělství, i v lesích však dochází k rozvoji několika trajektorií, kdy se uhlíková neutralita, obchodování s emisemi uhlíku, biodiverzita a práva rolníků dostávají do konfliktu zájmů různých aktérů. Jak vypadají tyto konflikty a lze vytvářet symbiotické, mezidruhové vztahy? / Tomáš Uhnák je doktorand ČZU působící v Asociaci místních potravinových iniciativ.
17:00 – Vít Havránek: Oulipo na mechu. Ateliér jazykových her v mechem zvlněném koutku lesa za využití knihy Atlas potenciální literatury francouzské skupiny Oulipo. / Vít Havránek je kurátor a zaměstnanec Akademie výtvarných umění v Praze.
18:00 – Adéla Hrubá: Jedlý les na kopci - permakultura v praxi. Přednáška bude zaměřena na praktické životní zkušenosti při vytváření udržitelného modelu soužití, jak v rámci rodiny, tak se zaměřením na přesahy a expanzi do místní komunity, a jejich paralely s fungováním přirozených systémů. / Adéla Hrubá je permakulturní designérka, lektorka a konzultantka. Již téměř 15 let s rodnou žije a hospodaří na zhruba hektarovém pozemku, který je v síti Ukázkových permakulturních projektů pod názvem Zahrada na kopci. Iniciovala založení komunitní Zahrady bez plotu na pěší zóně v Žamberku a v současné době je členkou mezinárodního týmu Children in Permaculture, jehož cílem je integrovat permakulturu a zásady udržitelného života do škol.
19:30 – Lesní kuchyně: večeře
21:00 – Peter Sit: Boričky. Boričky je názov lesa, ktorý sa nachádza na úpätí Malých Karpát v malej obci Dechtice. V 70tich rokoch pomohla moja babka Emíla Sitová vysadit tento borovicový les. Boričky a ich vtáky, divá zver, hlodavce, parazity, trávy, kvety, stromy, ich korene, huby, organizmy, ich spolunažívanie, cyklus, história, budúcnosť a mnoho ďalšieho slúži ako podklad pre myslenie, nástroj, metaforu, ale sú aj samostatné a nepotrebujú ani mňa ani nikoho iného. / Přemisťování mezi pozicemi umělce, organizátora, vydavatele, kurátora či editora je součástí umělecké praxe Petera Sita, který je letos spolu s Pracovní skupinou pro výzkum mimosmyslové estetiky finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého.
21:30 – Markéta Lisá: Třetího dne večer / Markéta Lisá je hudebnice.
22:00 – Enchanted Lands: Island Spells. Hudební set pražské post-ambientní producentky, inspirovaný odlehlými ostrovy, odlidštěnými sochami a fikčními světy Tove Jansson. / V Praze usazená Enchanted Lands debutovala v roce 2017 albem Feed Goals u pražského kazetového labelu Genot Centre, nyní navazuje nahrávkou Cryptic Island Eco-Sanctuary na decentralizovaném online labelu Quantum Natives. Ve své tvorbě Enchanted Lands načrtává svět rostlin, větrných harf a krystalických padů. Tyto zvuky zdánlivě nemají vztah k již existující realitě, přesto jsou vtahující, odkazující na imaginární svět, v němž jsou fyzickou realitou snové prožitky.
23:00 – BCAA system: LESATAJ. Hudebně narativní performance na pomezí DJingu, digitálně-instrumentálního live setu a intimního ASMR vyprávění u ohně. V dekonstruované změti současné experimentální elektroniky protkané akustickými strunami se propletou křehké melodické linky se šeptajícími i burácivými příběhy o možných budoucnostech malých i velkých soužití. Přímo na půdě LESA a jeho bezprostředního okolí a atmosféry se začne odvíjet improvizovaná zvuková spekulace o jeho možných obyvatelích a jejich nejistých osudech na nesnadné cestě hlubokým časem. / BCAA system je polyfunkční kolektiv existující na pomezí současné alternativní hudby, umění a teorie. Sídlí v Praze, ale usilují o přesahování všech svazujících hranic: “jsme součástí globální duše, patříme kamkoli a kdokoli patří k nám. #kolektivita #komunita #non-genre #noborders"
00:00 – New Magic Media: Co bylo zasazeno, bylo vzato zpět. (DJ set) Procesy osvobozování, zdivočování, radosti a regenerace. Erotická gesta zvuku. Tanči s ohněm, abys vrátil*a energii zpět do půdy.
Neděle 2. 8.
9:00 – Lesní kuchyně: snídaně
9:30 – Tereza a Roman Štětinovi: O tábořišti ve Vanči a přilehlých lesích. / Umělci Tereza a Roman Štětinovi stručně představí minulost, současný stav a jejich plány na využití cca 4 ha pozemků ve Vanči na Vysočině, které byly v minulém roce Tereze a její sestře Vendule svěřeny jejich rodinou do užívání.
10:00 – Radek Pokorný: Les pod rouškou změny klimatu. Vývoj, stav a možná budoucnost lesa u nás. / Radek Pokorný je docentem v oboru pěstění lesa a vedoucím Ústavu zakládání a pěstění lesů Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Na Mendelově univerzitě vystudoval obor lesní inženýrství a zde také následné doktorské studium v oboru Aplikovaná a krajinná ekologie. V Ústavu výzkumu globální změny AV ČR se specializoval na ekofyziologii lesních dřevin, fenologii, produkci a alokaci biomasy či vodní bilanci lesních porostů v kontextu změn prostředí.
11.00 – Josef Ánanda Skuhrovec: Dechové cvičení a mettá bhávaná meditace / Josef Ánanda Skuhrovec je učitel jógy a meditace. Jeho praxe duchovních nauk zahrnuje učení jógy, tantry, zenu, advaity, džňány, mystiky, ajurvédy, šamanismu a dalších. Ve svých seminářích klade důraz na osobní prožitek a jeho technika pracuje s vědomím v těle až na hluboké buněčné úrovni.
12:00 – Denisa Tomášková: Klima, společnost a permakultura. Přednáška o tom, co je permakultura a jak může pomoci při vytváření pozitivní vize budoucnosti. / Denisa Tomášková je permakulturní lektorka a designérka, navrhuje zahrady a farmy, učí v Akademii permakultury. Je také matkou čtyř dětí a svou prací se snaží přinášet řešení pro ekologické pěstování jídla, život v harmonii s přírodou a krajinou a veselou budoucnost života s lidmi na zemi.
13:00 – Lesní kuchyně: oběd
14:00 – Filip Podolský: Co si představit pod pojmem geologie a jak ovlivňuje naši krajinu a životy. / Filip Podolský v minulosti pracoval v oboru ložiskové geologie na vyhledávání rudních nerostných surovin a aktuálně pracuje jako geolog v Ústí nad orlicí, kde se zabývá zejména užitou geologií, tzn. v oboru inženýrské geologie zakládáním staveb (rodinnné domy, rekonstrukce, průmyslové objekty, železnice, silnice), v oboru hydrogeologie potom vyhledáváním zdrojů podzemní vody, podmínek likvidace srážkových a přečištěných odpadních vod (domovní čistírny).
15:00 – Mariana Serranová: Forevergreen. Výběr lesní a environmentální poezie, čtení v lese, název odkazuje k jedné z básní japonského básníka Nanaa Sakaki (sbírka Break the Mirror, 1987). / Mariana Serranová je kurátorka. 15:00 – Lesní dětská skupina: výstava a zpívací performance
LESNÍ DĚTSKÁ SKUPINA Vzdoruj jako les (Program pro děti) Uvedené časy jsou orientační - budeme aktualizovat na místě.
Pátek 31. 7. 18:00 – Dominik Lang, Martin Zet: První setkání Dětské lesní skupiny nad výstavou
Sobota 1. 8. 14:00 – Andrea Medunová: Výroba lesních chrastidel 16:00 – Marie Lukáčová: Namalovat mamu. Namalovat tatu. 18:00 – Eva Jiřička: Testování smyslů
Bohužel už není možné si své místo rezervovat, kapacita je naplněna.
Vezměte si prosím každý svůj hluboký talíř, hrnek, pokrývku hlavy nebo slunečník a také power banky. V lese nemáme elektřinu ani internet (pouze pro účinkující). Stany a ležení můžete postavit na louce u lesa, bude tam vysečená tráva. K dispozici bude čistá voda, mobilní sprcha, lesní toalety a oheň.
Pokud s sebou berete pejska, prosím berte na vědomí, že na místě jsou zvířata – malá kůzlátka, ovce, slepice a další pes, prosíme vás tedy o ohleduplnost, aby psi volně nepobíhali a neplašili zvířata. Mějte svého psa prosím plně pod kontrolou. Stejně tak prosíme nekrmte ovce a kůzlata, mohlo by to dopadnout špatně, musí být dokrmováni přiměřeně.
DOPRAVA Souřadnice jsou 50.027355, 16.462956. Mapa
Pokud je to možné, dopravte se na místo vlakem – je to ekologičtější a ekonomičtější. Pro ty, kdo cestují vlakem, zasíláme v příloze mapu cesty od vlakové zastávky Dolní Dobrouč (po cyklostezce, směr Písečná a rybník Šušek, cca 40 minut chůze). Asi v polovině rybníku uvidíte u odpočívadla lesní odbočku doleva kolem chaty. Dáte se po ní a dojdete nahoru k louce obehnané ohradníkem. Ten si v označeném místě otevřete a zase zavřete, aby neutekly ovce, a vydáte se směrem ke stanu. Prosíme o uzavírání ohrady po celou dobu sympozia, bylo by těžké ovce chytat v lese.
Pokud je to nevyhnutelné a dorazíte na místo autem – zaparkujte prosím u čističky (vyznačeno na mapě). Souřadnice parkování u čističky jsou 50.03114, 16.46593. Pěšky je to k nám pak asi 5 minut chůze, cestu vyznačíme šipkami a přikládáme mapu s vyznačením cesty. Pokud si autem troufnete vyjet až na místo, pak můžete parkovat na louce. Na místo dojedete lesní cestou, která začíná asi v půli velkého rybníka u odpočívadla a malé chaty. Doporučujeme to pouze pro zkušenějším řidičům nebo autům s vyšším podvozkem.
STRAVOVÁNÍ Po celé tři dny bude fungovat Lesní kuchyně, která je součástí programu sympozia. Menu bude vegetariánské z ekologických a lokálních potravin za doporučenou cenu 100 Kč za každé jídlo. Jídlo a pití si samozřejmě můžete vzít vlastní. Součástí stravování bude také káva, čaj, voda. Víno a pivo za příspěvek. Program připravily Zuzana Blochová, Edith Jeřábková, Barbora Kleinhamplová, Eva Koťátková, Dita Lamačová a Tereza Porybná. Na přípravách a organizaci sympozia se podílely Nela Klajbanová a Ida Taušlová.
LESNÍ KUCHYNĚ Lesní kuchyně tentokrát upírá pozornost k vizualitě připravovaných jídel, která vycházejí z kresebných návrhů. Lesní kuchyně pracuje se surovinami ekologického zemědělství především z lokálních zdrojů a integruje ingredience z okolní přírody. Koncepci připravili Zuzana Blochová a David Fesl ve spolupráci s Julií Daňhelovou, Veronikou Holcovou, Ditou Lamačovou a Pavlínou Verbíkovou.
PODĚKOVÁNÍ Členky a členové LES. Společenství pro pěstování, teorii a umění, spolek bubahof, Václav Girsa, Edita Klembasová, Radka Špaňhelová, Petra Hudcová, Juliana Höschlová, Radim a Kristián Patkolovi, Eliška Štěrbová, Kateřina Turečková, Jaromír Verbík, Dan Vlček, Blanka Procházková, Štěpán Tůma, obec Písečná
Sympozium Vzdoruj jako les pro vás připravují Are | are-events.org a Institut úzkosti ve spolupráci se spolkem Bubahof.
Podpora: Ministerstvo kultury ČR, Magistrát hl. města Prahy, Státní fond kultury, SolidSun. Poděkování: The Emblem Hotel
Fotodokumentace: (c) Johana Pošová
DOTKNOUT SE ZVÍŘETE: Rozhovor s Michalem Kolesárem
Zprávy z LESa:
Zasíťované slepice. Žijeme v síti a slepice v LESe už také. Včera byly podruhé zachráněné. Před rokem je Michal Kolesár zachránil od neživota ve velkochovu a včera jsme je zachránili od útoku dravce. Přišly o trochu pírek, která jim na holých tělíčkách přes zimu dorostla. Včera ještě nevylezly z kurníku, ale dnes sebraly odvahu a vesele hrabou v síti!
Současně přinášíme rozhovor s Michalem Kolesárem věnovaný tématu otevřených záchran hospodářských zvířat.
Rozhovor vznikl jako součást série Velkochovy a nebyl dosud publikován.
DOTKNOUT SE ZVÍŘETE Rozhovor s Michalem Kolesárem
Už řadu let se věnuješ otevřeným záchranám. Můžeš vysvětlit, o co se jedná?
Chodím do objektů, kde jsou legálně mrzačené a likvidované životy zvířat a ilegálně je z nich odnáším do lepších časů a bezpečnějších domovů. Slepice, kachny, prasata, králíky, jehňata, lišky. Dělám to s odkrytou identitou, protože odmítám, že bych dělal něco špatného. Místo „Otevřené záchrany" jsem teď začal používat termín „Záchranná akce". Základní důvody jsou dva. Chci více zdůraznit záchrany a máme kombinovaný tým. Tvář ukazuji já, Lukáš Krása a Petra Musilová, ostatní jsou pod maskou.
Jak ses k záchranám dostal a jaká forma boje za práva zvířat a zlepšení jejich životních podmínek jim předcházela?
Kdysi jsem se při jedné investigaci v hale s tzv. brojlerovými kuřaty díval na ptáčata, která ani nedokázala pořádně prodýchat dospělou svalovinu na dětském těle. Ztěžka se batolila, padala na bok, snažila se posunovat za pomoci křídel. Uvědomil jsem si, že mě vůbec nezajímá jejich právo na život nebo svobodu nebo cokoli. Že mě nezajímá moje povinnost jim pomáhat nebo povinnost mít soucit nebo povinnost cokoli. Že právo ani povinnost nemají nic společného s tím, že nechci ubližovat, kde nemusím. Nejsou můj zdroj ani prostředek. Není to můj koncept. Nebojuji za práva zvířat, včetně lidí. Prostě jsem ku pomoci, kde mám možnost a sílu. To je vše.
Nezajímá mě průmyslový aktivismus. Nejsem aktivista za práva zvířat. Nepodporuji petice ani žádnou jinou žebrotu k mocnostem pekelným, zemským ni nebeským. Nestarám se o legislativu a nevysílám zprávu voleným ani nevoleným zástupcům. Nepoužívám termín carnismus, který je stejně oblíbený jako povrchní. Nemám člověka za původ a příčinu všeho zlého, přijde mi to narcistní, ale chápu, že nalezení nepřítele zjednodušuje pohled na svět i orientaci, protože zbavuje otázek a dává pocit vyřešené hádanky. A pokud vidím na výrobcích Nestlé, Unileveru nebo podobného nesmyslu značku Vegan, tak považuji značku Vegan za informační ohledně složení a zároveň za neetickou sračku.
Moje veřejné začátky jsou spojené s organizací ohz-ochránci hospodářských zvířat. Byl jsem v rešeršním týmu, byl jsem mluvčí a prezident. Když jsem odešel, tak jsem založil projekt realita.tv, jehož součástí byly i otevřené záchrany. Když jsem odešel, založil jsem web michalkolesar.net a od té doby jedu pod svým jménem. Teď, společně se svými blízkými občas zvažuji co dál. Jestli udělám a uděláme nějakou změnu, jakou, jestli se mi chce a k čemu by to bylo.
Kdy jsi realizoval první otevřenou záchranu a jak probíhala? Co je pro úspěch záchran nejpodstatnější a co jsou jejich největší rizika?
První otevřená záchrana byla v srpnu 2006. Odnesli jsme 11 slepic a dali jim nový domov. Záznam z akce je u nás na webu. Kdo chce, ať se podívá.
Důležitá je odvaha, protože když ji nemáš, tak nic neuděláš. Příprava, protože ti umožní poznat terén, situaci a pomůže ti zvolit vhodné prostředky. Dotknout se zvířete, protože jinak nepochopíš o čem to je. Schopnost přizpůsobit se, protože všechno může být jinak, než si naplánuješ. Můžu pokračovat dál, ale tohle nechám jako základ.
Největší riziko je, že se to nepovede a zvířata zůstanou, kde jsou.
Pokud jde o někoho, kdo se rozhoduje, jestli začít se záchrannými akcemi, většinou jim říkám možná rizika. Problémy ve škole nebo v práci, problémy v rodině, ztráta přátel, možné zatčení nebo kriminál, když se impérium rozhodne, že už stačilo, život s popsaným trestním rejstříkem, kdy půjdou někam žádat o práci a když se jich zeptají, co dělali předtím, tak řeknou, že seděli za ekoterorismus.
Taky jim říkám, že jediné čeho lituji já, je, že těch zachráněných zvířat není víc a toho, kolik času jsem ztratil v nesmyslech, kterých je aktivismus plný, protože lidi je zapotřebí zabavit, aby nezlobili. Vyrobit bezpečnou show, kdy se vlk nažere a koza zůstane celá. Říkám jim, že jsou lidé, s nimiž bych už dnes nemluvil a organizace, s nimiž bych nespolupracoval, protože mít stejné téma nestačí a ani to neznamená, že chcete a bojujete za stejnou nebo podobnou věc.
Opakovaně jsi veřejně vystupoval s instruktážní přednáškou/workshopem Ber slepici a běž, která obsahuje informace založené na tvých zkušenostech z otevřených záchran, upozorňuje na rizika atd. Jaký jsi zaznamenal na takové instrukáže reakce-rozšiřuje se u nás okruh lidí, kteří se pokoušejí o realizování podobných záchran? Šíří se to?
Informace z workshopu se dají využít nejen k záchranám, ale i k investigacím nebo sabotážím. A nejen v Československu. A nejde jen o rozšíření okruhu. Ve Španělsku mi přišli poděkovat lidé, kteří dělají akce. Za to, že si uvědomili spoustu chyb, které dělají a za to, že teď vědí, jak to změnit.
Hodně lidí se zúčastní třeba jen pár záchran a pak toho nechají. Většinou, když zjistí, že jim to nabourává běžný život víc, než jsou ochotni si nechat nabourat. Říkám to jako konstatování, nikoli soud. Nikdo nemá povinnost někomu pomáhat.
Tvoje rozhodnutí dělat otevřené záchrany mi nepřipadají jako utopické akce, které se nepodílejí na změně systému. Naopak. Jsem přesvědčená o tom, že takové aktivity potřebujeme, aby upozornily na to, jak extrémní situace hospodářských zvířat je a jak zoufale pomalu se dějí změny, přispívající ke zlepšení jejich podmínek. Jak vnímáš otevřené záchrany v kontextu úsilí o systémové změny na poli práv hospodářských zvířat?
Záchranami se nesnažím na něco upozornit ani neusiluji o systémové změny. Jen chci zachránit ta zvířata, která zachránit mohu. Tečka.
V naší sérii v rámci Institutu úzkosti jsme se věnovali tématu velkochovů hospodářských zvířat, ale i přeneseně jiným podobám velkochovů ve společnosti (v prostředí školy, porodnice atd). Snažíme se tak ukázat princip velkochovů jako nepřijatelný v jakémkoliv případě, přestože se zaměřujeme primárně na situaci hospodářských zvířat. Jak bys popsal princip velkochovů ty, na čem je založený a co je pro tebe na něm nejvíc nepřijatelné?
Velkochov je meliorativum pro intenzivní a koncentrovaný provoz, který vnímá život jako průmyslovou komoditu a je orientovaný na zisk. Za tím účelem obchoduje se životem, mrzačí jej a likviduje. Je to velmi lákavý systém, protože umožňuje dobře plánovat, automatizovat, regulovat a snižovat náklady. K tomu potřebuje modifikovat své produkty i jejich prostředí do co nejvíce stejného nebo aspoň podobného stavu a zbavit je všeho, co překáží možnému zisku.
Stačí to k pochopení toho, co je na tom pro mě nepřijatelné?
Jak to vypadá v halách velkochovů v noci? Můžeš přiblížit takovou "návštěvu"?
Přijdeme, rozestavíme hlídky, zkontrolujeme spojení, čekáme, jdeme dovnitř, bereme zvířata, jdeme ven, někdo jde domů, někdo veze zvířata do nového domova.
Jak to pro koho vypadá, záleží v mnoha ohledech i na tom, kdo se dívá, jestli a co očekává, jestli chápe to, co vidí. S někým to nijak zvlášť nepohne, protože ho to vlastně z pohledu těch zvířat ani nezajímá, někomu to praští s vesmírem, někomu zůstanou roztrhané oči a někdo je aspoň hraje, někdo se otočí, uteče a všechno, co viděl, přikryje igelitem nebo zaháže kamením. Různí lidé mají k ostatním zvířatům různý vztah a dávají jejich životům různou hodnotu. To platí i o těch, kdo chodí na záchrany. Nejsme podle jedné šablony.
Já mohu mluvit za sebe. Čím více toho vím a čím více jsem toho viděl, tím je všechno těžší. Intenzita a frekvence srdečního šelestu se zvyšuje. S ničím jsem se nevyrovnal. Vlastně se ani vyrovnat s tím, že tam jsou a s tím, že občas odcházíme s prázdnýma rukama, nesnažím a nechci. Kým bych byl, kdybych s tím byl srovnaný?
Zmiňoval jsi, že občas chodíš ke zvířatům jen s nimi strávit nějaký čas a hladit je, být s nimi, když pro ně nemáš nové domovy. Trvalo dlouho vyrovnat se s touhle situací, naučit se odcházet s prázdnýma rukama?
Už dlouho jsem takhle nikde nebyl. Asi bych měl. Aspoň je pohladit nebo podrbat. Půjdu, až nebudeme mít domovy. Teď máme asi osm nebo devět nezveřejněných záchran, takže jsme byli buď na průzkumu, nebo na záchraně.
Řada organizací věnujících se situaci hospodářských zvířat u nás ale i v zahraničí razí tzv. pozivní strategii, tedy nejde cestou obviňování viníků, ukazování drastických záběrů, sdílení reálného stavu, ale pokouší se motivovat veřejnost jinak, skrze pozitivní příklady a nabídnuté možnosti změny. Jak ty si myslíš, že by edukace o utrpení hospodářských zvířat měla vypadat? Jaké vidíš smysluplné, funkční strategie? Nebo je to něco nad čím záměrně už odmítáš přemýšlet?
Je nějaký pozitivnější příklad než jít a odnést zvířata do lepších životů?
Svět je ve sračkách kvůli přetahování se o moc, kšeftování a manipulováním s kdečím ve jménu kdečeho. Kvůli snaze mít pořád všechno pod kontrolou, nadcenění lidského významu a ducha a z toho plynoucí arogance. Kvůli poslušnosti tam, kde by mělo být vzepření.
Myslím, že nejlepší je ukazovat to, co vidím. Zbavit se touhy manipulovat, ať již pozitivním nebo negativním a přestat manipulátory podporovat a živit. V ochraně zvířat je jich nadúroda. Ani já už v nich mnohdy nepoznám, kdy lžou, kdy mluví pravdu a kdy jsou strategičtí s odkazem na pragmatismus.
Kdysi jsem řekl, že hnutí na ochranu zvířat se většinově rozvíjí v duchu toho, že nevadí, když mělce, hlavně, že do široka. Chtějí po jiných otevřené oči a sami mají na těch svých otevřených klapky. Jsou tak ochranářští vůči těm, kdo ubližují zvířatům, tak moc se jim snaží zalíbit, nezranit jejich city, nenarušit komfortní zónu, že to až samotná zvířata odsouvá na vedlejší kolej. Do toho pořád samé strategie a dobývání kvót. To už je obsese.
Respektuji ty, kdo propagují veganství a pomoc zvířatům informačními stánky, ochutnávkami, sportováním, postáváním s letáky před cirkusem nebo řeznictvím. Stejně i ty, kdo kácí posedy, propichují pneumatiky na jatkách, dělají investigace, záchrany, krmí toulavé kočky nebo fungují v azylu. Ale jsem si vědomý, že pokud dělají tohle a zároveň podporují, posilují a rozvíjí systém založený na tržnici, instruktivní a destruktivní moci, systém, který obchoduje a bije, aby panoval, tak bude život pořád pro většinu zvířat, včetně lidí, k nežití nebo nešťastnému žití.
V hnutí za osvobození zvířat by tím prvním a základním měly být záchrany zvířat a starost o zachráněná zvířata. Všechno ostatní je support. Důležitý support. Uvědomuji si to. Nechci snížit hodnotu toho ostatního ani nikoho urazit, skutečně ne, ale pokud má někdo jako prioritu třeba povídání, promítání, pochodování nebo investigace, tak ať si to nazve třeba hnutím pro lepší informovanost o životě zvířat. Protože rozhoduje obsah.
Máš nějakou vizi světa, který by nebyl založený na utrpení a vykořisťování, ale stál by na jiném druhu vztahů a jiných hodnotách?
Nemám takovou představu a vidění. K čemu by mi byly?
Limity imaginace: OPEN CALL
Sbírka návrhů k dráždění imaginace
Pro mezinárodní výstavu – Bienále Ve věci umění – vyhlašujeme veřejnou výzvu k zasílání návrhů jak překračovat limity imaginace v oblasti Vašeho zájmu či profese. Návrhy mohou reagovat na Vaše osobní zkušenosti, zkušenosti druhých nebo na obecnější chápání situace. Tato „dráždidla“ imaginace mohou mít rozmanitou podobu od návodu ve formě textu, kresby, koláže, fotografie, videa, audia přes recept, nákres přístroje, popis situace až po vzorec.
Zkuste si vybavit v jakých situacích a oblastech narážíte na překážky a limity představivosti, které nejste schopni překročit (nebo lidé kolem Vás). Proč a kdo se bojí vaší představivosti nebo se bojí imaginovat. Imaginace stojí za velkými objevy, sociálními změnami, modely sdílené praxe, ale i malými a důležitými radostmi života. Imaginace je tak základním nástrojem změny a prožívání světa, může aktivovat smysly a probudit nevyužitý tvůrčí potenciál. Bez toho, abychom si vytvořili určitou představu o jiném fungování, nejsme schopni nic udržitelně změnit. A přesto se již od dětství setkáváme s korekcí a neustálým potlačováním imaginace. Proto vyhlašujeme výzvu pro zasílání návodů na to, jak imaginaci fyzicky i psychicky podněcovat. Vašim představám se meze nekladou! Moc nás potěší, když s námi budete sdílet Váš příspěvek vycházející z jakékoliv životní zkušenosti či pracovní praxe.
Nejimaginativnější návrhy zveřejníme anonymně nebo se jménem autora (podle Vaší preference) a některé se pokusíme po domluvě s Vámi zrealizovat.
Váš návrh zašlete nejpozději do 21. 6. 2020 na email nebo poštou na:
iu@institutuzkosti.cz
Institut úzkosti Pplk. Sochora 7 17000 Praha 7
Haló, jste tam?
Jsme a nejsme sami. Máme sítě, jsme online. Jak se potkáváme a jak sdílíme určují do značné míry algoritmy sociálních serverů. Pojďme si pro změnu zavolat, jen tak, bez pracovních důvodů. Třeba proto, že si chceme popovídat s dávným přítelem nebo s někým, koho známe jen z internetu. Nebo chceme poznat někoho, koho ještě neznáme nebo prostě chceme něco spontánního říct nebo slyšet. Nedá se předvídat, kam se hovor bude odvíjet a tak můžeme na obou koncích zažít nečekaná dobrodružství nebo meditaci ve dvou a více. Může to trvat celou hodinu, ale i pět minut. Haló, jste tam?
Je to jednoduché, zapište se prosím předem do kalendáře, ve kterém najdete vypsané termíny těch, kteří čekají na váš hovor…
Lesní zprávy jsou okénkem do LESa, co se tam děje, když tam jsme a ostatní ne.
13. 9. 2020 LES má vodu. Studna je hluboká 76 m, voda je křišťálová, bez dusitanů a jiného znečištění a zdroj je silný. Vrtání proběhlo velmi hladce, zdejší podloží je perm, písek od povrchu až dolů. Příště, až přijedete, pokřtíme společně LESní studnu! Děkujeme paní geoložce Hájkové, která se stará o zdárný průběh vrtu.
2. 9. 2020 LES díky Michalovi, Petře, Lukášovi a dalším záchranářům dal život a nový domov dalším 15 slepičkám z klecových chovů. Děkujeme také adoptivním rodinám z okolí podorlického LESa!
4. 7. 2020 LES díky Michalovi, Lukášovi a dalším záchranářům dal život a nový domov 33 slepičkám z klecových chovů. Děkujeme také adoptivním rodinám z okolí podorlického LESa!
14. 4. 2020 Bobři na rybníce Už to vypadalo, že korona virus je druhý kůrovec! Do prvních slunečných dnů karantény v lese, kam se chodí procházet, běhat, jezdit na kolech a koních nebývalé množství lidí uvězněných doma, pronikala nerozluštitelná bezpečnostní hlášení vlády a obcí. Ta však brzy překryla každodenní přítomnost vrčících pil ze všech koutů okolních lesů. Muži a jejich stroje preventivně vytěžují smrkové porosty. Konečně končí zimní klid a s ním i těžební sezóna. Snad tady ještě nějaké ty smrky zůstanou stát. Noví dřevorubci mají aspoň jiný apetit a svojí činností na rozdíl od lidí přispívají k zadržování vody v krajině.
14. 4. 2020 Bříza Poproste na jaře břízu, aby vám dala mízu. Ale jen s mírou, jednou tenkou dírou.
3. 4. 2020 Dnes je podle Fridays for Future Online stávka za klima a podle výsevního kalendáře Marie Thunové listový den, měsíc je před souhvězdím Raka a vládne vodní živel. Tak si zasaďte do zahrádky, na balkón nebo za okno salát, v Lese u kurníku ho vysadily slepice zachráněné z velkochovů. Po zimních prázdninách u lidí z vesnice si ho příští týden už přijdou sklidit. Než odhodíte počítač, připojte se ke stávce :)
Už se nehledá Deník z karantény, který se nám někam zatoulal. Naposled byl viděn ve Francii, pak se buď rozhodl schovat nebo putuje někam dál, ale už bez naší kontroly. Po několika dnech pátrání pátrat přestáváme, bereme to jako osud deníků. Děkujeme všem, ke kterým doputoval a kteří do něj vložili svůj zápis: při jeho čtení jsme tak na chvíli nebyli sami.
Jiří Kovanda a Institut úzkosti:
Milé kolegyně, milí kolegové,
přicházíme za Vámi s návrhem na vytvoření jakéhosi štafetového deníku, karanténního skicáře či kolaborativního sborníku, který by nám mohl pomoci zůstat v kontaktu i během nynější nepříznivé situace. Nejde nám o komentáře této situace, nechceme se na ni nijak obsahově vázat, ani neurčujeme žádné jiné společné téma, jde nám hlavně o vzájemnou komunikaci a podporu, o sdílení, o aktivní propojení.
Princip je jednoduchý, mnohokrát vyzkoušený: Od vašeho předchůdce/předchůdkyně dostanete stránku s kresbou, fotografií, textem, čímkoli, a vy k ní libovolně připojíte svůj příspěvek prostým způsobem koláže. Potom na další, novou stránku přidáte svou kresbu, fotografii, text, cokoli, v dolní části napíšete své jméno a datum, a pošlete to dál komukoli podle vašeho výběru, kdo pak bude stejným způsobem pokračovat.
Máte možnost vidět všechny předešlé stránky, tak dbejte na to, aby se nikdo neopakoval víckrát. Prosíme vás, zpracujte svůj příspěvek obratem, nejlépe do druhého dne, aby tak vznikl opravdu jakýsi deník. Pokud by se někdo zúčastnit nechtěl, vrátí stránku svému předchůdci/předchůdkyni a ten/ta vybere někoho jiného.
Byli bychom rádi, kdyby tak vznikl rozsáhlý soubor, který se neomezí jen na určitou část zdejší scény, který bude svědectvím, stopou, naším společným deníkem z karantény.
Těšíme se na spolupráci, děkujeme za přispění a přejeme hodně zdraví!
Jiří Kovanda & Institut úzkosti
stopairbnb.cz: Postel s Barborou Bírovou a hosty
živé vysílání z postele pátek 14. 2. 2020, od 22h až do usnutí
„Za posledních pět let se nám zvýšil nájem o víc než 8 tisíc. Už nevím, co dělat, abychom na to měli a hlavně, proč bychom se měli přizpůsobovat těm nárokům pronajímatelů? Ty nároky jsou pořád vyšší a já už neumím pořád zvyšovat výkon. Potřebuju i žít, ne jenom pracovat.“
V každodennosti narážíme na hodnotový rozpor, kde je bydlení na jedné straně domovem a na straně druhé tržní komoditou. Problém nedostupnosti bydlení je o to palčivější, že zasahuje čím dál větší skupiny lidí. Není projevem nesouvisejících individuálních příběhů, ale problémem společnosti jako celku.
Čtení a sdílení příběhů lidí, kteří čelí nedostupnosti bydlení z důvodů neustálého zvyšování cen, proměn městských čtvrtí, krátkodobých pronájmů, nucených vystěhování, tentokrát z pronajatého Airbnb bytu v blíže nespecifikované lokalitě.
Postel Institutu úzkosti (IÚ) je skutečnou postelí o standardních rozměrech 40 x 200 x 180 cm s ložním prádlem a zachovalou matrací. Zatímco do jiných postelí se chodí spát, postel IÚ se stává scénou a platformou pro řečníka, performera nebo vypravěče. Poskytuje poležení pro ty, kteří jsou na úkor spánku ochotni sdílet s námi své poznatky, názory, představy a mluvit a halucinovat na hraně bdělosti a snění. Noční hosté nás mohou zavést do oblastí, kam bychom se sami nikdy nepodívali. Připraví našim tělům nástrahy, které budou překonávat bez následků a únavy v následujícím dni. Postel IÚ je věrným a houževnatým společníkem těch, kteří nemohou usnout nebo pracují, zatímco my spíme, nebo za tmy hledají svobodu pro ty, kteří uvízli(y) v soukolí systému. Neprověřuje pravdivost příběhů, sbírá utopické scénáře, sny a vize. Z důvěrně známého měkkého a intimního prostředí odpočinku a regenerativního snění se může rázem stát prostorem pro politický požadavek. Těm, kterým nabídne nocleh, umožní předat zkušenosti s některými podobami úzkosti nebo je rovnou zahánět. Těm, kteří poslouchají, pomůže společně přečkat část noci. Program Postele IÚ můžete sledovat od 22h na www.institutuzkosti.cz.
Přinášíme podcast o současné literatuře krize v dramaturgii Jana Bělíčka.
"Tekutost, těkavost, chaos, zmatení, roztříštěnost, nejistota, úzkost, krize, polarizace – těmito slovy často popisujeme dnešní svět. A přestože je občas považujeme za nedostatečná, podvědomě cítíme, že vystihují naše pocity, které nedokážeme jiný způsobem popsat.Když jsem přemýšlel, jaké slovo vystihuje naši současnost nejlépe, vyskočilo na mě zničehonic podivný výraz murmur. Nejsem si ani jistý, že vím, co přesně v češtině znamená. Právě proto se mi možná tak líbí. Můžeme ho chápat jako jakési živočišné mručení, jako neartikulovanou nespokojenost, jako projev nesouhlasu nebo frustrace, který nedokážeme nacpat do slov. Nespokojené hučení bez tvaru se dere na světlo a ovlivňuje společnosti napříč světem a nikdo neví, co si s ním počít." Jan Bělíček
Literatura nabízí na nejistotu, chaos a zmatení netradiční protilék. Představuje jednu z možností, jak se proti zmatku bránit. Akt psaní vytváří jiný mód přemýšlení a sebevyjádření. Když píšeme nebo naopak čteme, čas se zpomalí a my se pokoušíme dát našemu těkavému a nepřehlednému myšlení nějaký tvar, případně společně s autorem sledujeme pohyb jeho složitého a rozvětveného uvažování. Jak vypadá náš svět pohledem současné literatury? A jak se vymanit z chapadel Murmuru?
Detail epizod:
Epizoda 1: Obchodníci se smutkem
Proč Michel Houellebecq skrývá své deprese za cynismus a proč sahá k mačistickým vtípkům, když chce mluvit především o lásce? Jak se z chobotnice stal dokonalý symbol lidského vědomí v pozdním kapitalismu a lze se vůbec vymanit z ubíjejícího hukotu nespokojeného mručení, který nás stále více obaluje? První díl literárního podcastu Jana Bělíčka V chapadlech murmuru ukazuje, jak vypadá dnešní svět pohledem současné literatury.
Seznam literatury v 1. díle:
Tao Lin - Taipei (přeložil Jan Bělíček) Michel Houellebecq - Platforma (přeložil Alan Beguivin) Michel Houellebecq - Serotonin (přeložil Alan Beguivin) Ocean Vuong - On Earth We're Briefly Gorgeous (přeložil Jan Bělíček) Kobo Abé - Tvář toho druhého (přeložila Vlasta Winkelhöferová) Sally Rooney - Normal People (přeložil Jan Bělíček) Han Kang - Vegetariánka (přeložila Petra Ben-Ari)
Epizoda 2: Trable s genderem
Z genderu, sexuality a nejintimnějších lidských vztahů se dnes stalo jedno z nejzuřivějších bojišť kulturních válek. Dezinformátorům, pravicovým ideologům a konzervativcům z celého světa se daří poměrně úspěšně vytvářet karikaturu feministického myšlení a gender studies. Hlavní půdou těchto „progresivních tendencí“ je podle nich kultura, se zvláštní důrazem na hollywoodskou produkci. Pokud ale tyto představy vytáhneme z toxické mlhy murmuru a zkusím si je srovnat s konkrétními uměleckými díly, začnou se pomalu drolit. Současná feministická a na gender zaměřená beletrie nás seznamuje s nuancovaným a komplexním pohledem na ženské a mužské společenské role a je takřka nemožné ji shrnout do několika jednoduchých hesel či pouček. Přestože úspěšných a zajímavých autorek je čím dál více, málokterá z nich vykresluje svůj literární svět jako banální ilustraci patriarchálního útlaku nebo naopak jako prostor pro utopickou feministickou imaginaci. Mnohem spíš jim jde o vytvoření nových prostorů v kultuře, v nichž by se mohla ženská identita pohybovat svobodněji. Nabízejí mnohovrstevnaté pohledy na vztahy mezi muži a ženami a ženami navzájem. Překvapit nás může snad jen to, jak rozmanité a nesmírně propracované projevy současná feministická literatura má. Do stereotypů, agitek a prosté ideologie mají opravdu daleko. Stejně tak i v mužské literatuře se objevují knihy zpracovávající mužskou toxicitu nebo naopak projevy takzvané nové maskulinity. V druhém díle podcastu V chapadlech murmuru s názvem Trable s genderem se zpomaleným pohledem literatury podíváme na to, jak současní spisovatelé a spisovatelky chápou gender a normy ženského a mužského chování, jak se do nich promítá queer perspektiva a co se nám vůbec o naší sexualitě a identitě pokouší říct.
Seznam literatury ve 2. díle:
Kristen Roupenian – povídka Milovník koček ze souboru Ty víš, že to chceš (přeložila Tereza Marková Vlášková) Leily Slimani – Něžná píseň (přeložila Sára Vybíralová) Elena Ferrante – Příběh nového jménav, druhý díl tetralogie Geniální přítelkyně (přeložila Alice Flemrová) Karl-Ove Knausgard - Můj bojv, kniha druhá: Zamilovaný mužv (přeložila Klára Dvořáková Winklerová) Maggie Nelson – Argonauti (překlad Jan Bělíček)
Epizoda 3:Zpět do třídy
Podobně jako gender nebo rasa je i třída důležitou dimenzí situovanosti člověka ve světě. Životní perspektivy jedinců z odlišných sociálních zázemí se zcela zásadně liší. Možná i proto se dnes stala oblíbeným literárním tématem. Třídní perspektiva totiž dokonale zapadá do mozaikovité formy románu a vnáší do literatury napětí a motivy, s nimiž je ve vyprávění možné vynalézavě pracovat. Literární forma dokáže efektivně a především afektivně zprostředkovat poměrně komplikované dimenze této problematiky. A to tak, že se čtenářů dotýkají na zcela základní úrovni. Jakým způsobem tedy současné autorky a autoři přistupují k třídě? A co nového nám v tomto ohledu přinášejí?
Seznam literatury ve 3. díle:
J. D. Vance – Americké elegie (přeložil Miloš Calda) Didier Eribon – Návrat do Remeše (přeložil Dušan Špitálský) Édouard Louis – Kdo zabil mého otce? (přeložil Jan Bělíček) Sally Rooney – Obyčejní lidé (přeložil Jan Bělíček) Edward St Aubyn – Na tom nesejde (přeložil Ladislav Nagy)
Epizoda 4:Zapletení do traumat otroctví
Ve čtvrtém díle se zaměříme především na to, jak vypadá afroamerická zkušenost v současné literatuře a jakým způsobem dokáže její pečlivá četba rozšířit naše často povrchní představy o americké společnosti.
Seznam literatury ve 4. díle:
Ta-Nehisi Coates – Mezi tímto světem a mnou (přeložil Jan Bělíček) Octavia Butler – Spříznění (přeložil Jan Bělíček) Colson Whitehead – Podzemní železnice (přeložili Alžběta a Jan Dvořákovi) Octavia Butler – Xenogenesis: Úsvit, první díl trilogie (přeložil Petr Kotrle) Chimamanda Ngozi Adichie – Amerikána (přeložil Petr Štádler)
Epizoda 5: Pohledem dvojitého agenta
V pátém díle podcastu V chapadlech murmuru s názvem Pohledem dvojitého agenta se zaměříme na to, jak dokáže literatura rozmělňovat stereotypy a zprostředkovávat komplikované a rozvětvené osobní příběhy uprchlíků a migrantů tak, aby se z nich nic důležitého nevytratilo.
Seznam literatury v 5. díle:
Mohsin Hamid – Exit West (přeložila Markéta Musilová) André Aciman – Pryč z Egypta (přeložil Jan Bělíček) Viet Than Nguyen – Sympatizant (přeložil Karel Makovský) Olga Tokarczuk – Běguni (přeložil Petr Vidlák) Valeria Luiselli – Archiv ztracených dětí (přeložil Jan Bělíček)
Epizoda 6: Temný nový svět
Nacházíme se v éře posedlé představou konce světa nebo jen kultura nasává společenskou atmosféru, která se oprávněně obává našeho směřování k zániku? Závěrečný díl literárního podcastu V chapadlech murmuru je věnovaný různým formám konce světa v současné literatuře.
Seznam literatury v 6. díle:
Cormac McCarthy – Cesta (přeložil Jiří Hrubý) José Saramago – Slepota (přeložila Lada Weissová) Liu Cixin – trilogie Vzpomínka na Zemi, Temný les, díl druhý (přeložil Aleš Drobek) Jeff VanderMeer – Trilogie Jižní zóna, Anihilace, díl první (přeložil Petr Kotrle) Kim Stanley Robinson – New York 2140 (přeložil Jan Bělíček)
Spolupráce:
Autor: Jan Bělíček Překlad: Guy Tabachnick Česky namluvili*y: Jan Bělíček a Anita Krausová Zvuková postprodukce: Jonáš Richter Hudba a sound design: Ondřej Bělíček Teaser a vizuál: Barbora Kleinhamplová Produkce: Nela Klajbanová Poděkování: Ondřej Mikula
Podcast vychází za podpory Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva kultury České republiky.
Sára Jan Märcová: Maurice Maeterlinck – Inteligence květin
Přednáška byla součástí sympozia JSME LES: O inteligenci rostlin a mezidruhové komunikaci
Maurice Maeterlinck: Inteligence květin
I.
Chci zde prostě uvésti některá fakta povědomá všem znalcům rostlin. Neučinil jsem žádného objevu, a co přináším, jest skromné a omezuje se na několik základních pozorování. Rozumí se, že nemám v úmyslu probrati všechny důkazy inteligence, jichž nám skýtají rostliny. Tyto důkazy jsou bezpočetné, neustálé, zejména mezi květinami, kde směřuje úsilí rostlinného života k světlu a duchu. (str. 7)
Chci obrátiti pozornost k některým zajímavým událostem, které se přiházejí vedle nás v tomto světě, v němž pokládáme sebe poněkud příliš domýšlivě privilegovanými. Ostatně mám v úmyslu v těchto krátkých poznámkách zabývati se především květinou, neboť v ní to jest, kde se projevují největší divy, v květině jako takové, již pokládáme bezcitnou a bezživotnou. Mluvme o ní, jako by byla předvídala a chápala po lidsku to, co vykonala. Uvidíme, co jí musíme nechati a co dlužno ji vzíti. (str. 23)
Přesto však nám dovoluje se domýšleti s větší jistotou, že duch, jenž všecky věci oživuje nebo z nich se vyvinuje, jest téže podstaty jako onen, jenž oživuje naše tělo. (str. 53)
Nejen u semene nebo květů, ale i u celé rostliny, stonků, listí, kořenů shledáváme, jen skloníme-li se na okamžik nad jejich pokornou prací, mnohé stopy obezřelé a velice živoucí inteligence. (str. 12)
Věru, neuvěřil bys, nevyznáš-li se poněkud v botanice, co obrazotvornosti a ducha hýří v této zeleni, jež utěšuje naše oči. (str. 9)
Většina jich se utíká ke lstem, ke kombinacím, k mechanismům, k úskokům, které předcházely často vynálezy a poznatky člověkovy, na příklad v oboru mechaniky, balistiky, vzduchoplavby, výzkumu hmyzu. (str. 7) II.
Rostlinný svět, jenž se nám jeví tak poklidným, tak oddaným v osud, kde vše se zdá resignací, tichem, poslušností, soustředěním v sebe, naopak je světem, kde vzpoura proti osudu jest nejprudší a nejzarytější. Podstatný ústroj, živný ústroj rostliny, kořen, ji pojí nerozlučně k půdě. Je-li nesnadno objeviti mezi velkými zákony, jež nás svírají, onen, jenž nejtíživěji spočívá na našich ramenou, u rostliny není o něm pochybnosti; jest to zákon odsuzující ji k nehybnosti od jejího vzniku až k jejímu zániku. Ona také lépe než my, kteří rozptylujeme své úsilí, ví, proti čemu především povstati. A energie její utkvělé myšlenky, která stoupá z temnot jejích kořenův, aby se přeměnila a se rozvíjela slávou svého květu, jest nevyrovnatelná podívaná. Míří celičká k jedinímu cíli: uniknouti vrchem osudnému uvěznění spodem; obejíti, přestoupiti těžký a trudný zákon, osvoboditi se, rozbíti těsnou oblast, vynalézti křídla, nebo dovolati se jich, dostati se co možná nejdále, překonati prostor, kam ji osud uzavírá, přiblížiti se k jiné říši, prodrati se do světa pohyblivého a oživeného... Není-liž to stejně překvapující, že se jí to daří, jako kdybychom my uspěli žíti mimo čas, jejž nám kterási jiná sudba vykazuje, nebo kdybychom vnikli do nějakého vesmíru, prostého nejtěžších zákonů hmoty? Rostlina dává člověku zázračný příklad nepoddajnosti, odvahy, vytrvalosti a důmyslnosti. Kdybychom my byli vynaložili k vyproštění z různých nutností, které nás drtí, například z nustnosti bolu, stáří a smrti, jen polovinu energie, již rozvinula kterákoliv drobná květinka našich zahrad, lze uvěřiti, že náš osud, by byl zcela jiný, nežli jest. (str. 8)
Tato potřeba pohybu, tato žádost prostoru u většiny rostlin, se jeví v květu i v plodu. U plodu lze ji snadno vysvětliti; nebo alespoň odhaluje tím jakousi zkušenost. Následkem ukrutného zákona naprosté nehybnosti, předním a nejhorším nepřítelem semene jest plození. Jsme zde v takovém přepodivném světě, kde rodičové, jsouce neschopni opustiti své místo, vědí, že jsou odsouzeni vyhladověti nebo zadusiti své potomky. Každé símě padnuvší k patě rostliny, zahyne nebo vyklíčí v bídě. Odtud ohromné úsilí setřásti jho a dobýti prostoru. Odtud zázračné soustavy rozsévání, pohánění, vzduchoplavby, jež shledáváme všude, v lese i v pláni; tisíce jiných úžasných a překvapujících mechanismů , neboť není takřka semene, jež by nebylo vynalezlo mezi všemi, svého vlastního způsobu, jak se dostati z mateřského stínu. (str. 8-9)
Hle dvě chudičké úponkovité rostliny, s nimiž jste se tisíckrát potkali na svých procházkách, dvě odrůdy plané Vojtěšky (Medicago), dva plevele v nejprostším slova smyslu. Jedna má červený květ, druhá žlutý třapeček velikosti hrachu. Když je vidíme se plížiti a se skrývati v trávníku mezi pyšnými travinami, nikdy bychom netušili, že mnohem dříve, než slavný syrakusský geometr a fyzik, objevily úžasné vlastnosti Archimedova šroubu a pokusily se užíti jich nikoli ke zdvíhání tekutin, ale k vzduchoplavbě. Ukládají totiž svá semínka v lehkých spirálách o třech nebo čtyřech závitcích, podivuhodně sestrojených, mající zvolniti jejich pád a tím pomoci větru prodloužiti jejich cestu vzduchem. Jedna z nich, žlutá, dokonce zdokonalila přístroj červené, opatřivši okraje spirály dvojitou řadou hrotů s patrným úmyslem, zavěsiti je v letu buď na šat chodců, buď na srst zvířat. Doufá tak patrně spojiti výhody Eriophilie, t.j. rozsévání semene pomocí ovcí, koz, králíků atd., s výhodami Anemophylie čili rozséváním větrem. Nejdojímavější po tom všem úsilí jest, že jest marné. Chuděrky Vojtěšky, červené i žluté, se mýlily. Jejich znamenité šrouby nabyly by účinnosti, kdyby spadly z určité výšky; ale sestrojeny [Vojtěškou], sotvy že vykonaly čtvrtinu obratu, již se dotýkají země. Zde máme podivný příklad přírodních omylů, tápání, pokusů a drobných nedopatření. Zdá se, že jsme svědky dojemné podívané na druh při práci, zkoumání, na pokusy rodu, který neustálil ještě svého osudu a hledá nejlepšího způsobu, jak zajistit budoucnost. Kdo trvrdí, že příroda nikdy se neklame, nezkoumal ji hrubě. (str. 10-11)
Kdyby příroda věděla vše, kdyby se nikdy nemýlila, kdyby jevila se jedním rázem dokonalou a neomylnou, pak bylo by čeho se bátí a pozbýti srdce. (Cítili bychom se obětí a kořistí nějaké cizí moci.) (str. 52)
K čemu, řekne se, tyto fantastické komplikace? Neznáme důvody rostliny. Víme, s jakými překážkami se potkává se strany logiky a přirozenosti? Známe opravdu jediný ze základních zákonů jejího živobytí a jejího vyrůstání? Kdo by nás viděl shůry Marta nebo Venuše usilovati o dobytí vzduchu, rovněž by se tázal. (str. 43) III.
Mohli bychom do nekonečna uváděti nové příklady, každá květina má svou ideu, svou soustavu, svou vlastní zkušenost, již využívá ve svůj prospěch. Když tak zblízka zkoumáme jejich drobné vynálezy, jejich různé způsoby postupu, vzpomínáme zajímavých výstav strojů na nástroje, kde strojnický duch člověkův odhaluje všecky své pomocné prostředky. Avšak náš duch strojnický se počíná od včíra, kdežto strojnictví květinové pracuje od tisíců let. Když květina přišla na naši zem, nebylo vůkol nižádného vzoru, jehož by mohla napodobiti; bylo třeba, aby vše čerpala ze svého vlastního nitra. V době, kdy jsme byli ještě u kyje, Šalvěj již si vyrobila točné páky a osy svého spouštěcího pera a Všivec své uzamčené měchýřky jako pro nějakou vědeckou zkoušku, postupné, samovolné pohyby svých pružin a sestavení svých šikmých ploch. Kdo před méně než sto lety tušil vlastnosti šroubu, jež Javor a Lípa užívají od prapočátku stromův? Kdy toho dosáhneme, abychom sestrojili padák neb létající stroj tak přesný, tak lehký, tak svižný a bezpečný jako stroj Pampelišky? Kdy vynalezneme tajemství nastříhati přediva tak křehkého jako jest hedváb květinových lupínků, pružinu tak pevnou, jako je ta, jež metá do prostoru zlatistý pel Kručinky? A což Momordika čili Tykvice stříkavá. Znáte Momordiku? Jest to prostá dýňová rostlina, dosti obecná podél pobřeží středozemního. Její masitý plod, podobající se malé okurce, jest obdařen nevysvětlitelnou životní a činorodou silou. V době dozrání, odtrhne se při nejmenším doteku ihned od stopky jakýmsi křečovitým stažením a vymetá otvorem, utvořeným odtržením, sliznatý výstřik, smíšený s četnými semeny, s tak úžasnou prudkostí, že odnáší seménka čtyři až pět metrů od rodné rostliny. Pohyb jest tak mimořádný, jako kdybychom my za stejného poměru vychrlili jedním křečovitým vrhem všecky své ústroje, své útroby i svou krev půl kilometru od svého těla či kostry. (str. 29-30)
Květiny napadají myšlenky týmž způsobem jako nás. Tápají v téže noci, setkávají se s těmiže překážkami, touž zlovůlí, týmž neznámem. Znají týže zákony, táž zklamání, táž znenáhlá a nesnadná vítězství. Zdá se, že mají naši trpělivost, naši vytrvalost, naši sebelásku; tutéž odstíněnou a rozdílnou inteligenci, téměř tutéž naději a týž ideál. Zápasí jako my s velikou, lhostejnou mocí, která nakonec jim nepomáhá. Jejich vynalézavá obrazotvornost nejen že sleduje tytéž obezřelé a přesné metody, tytéž namáhavé, těsné a omezené cestičky, ale mívá i nenadálé skoky, přivádějící naráz nejasný výzkum k určitému cíli. Zda neděje se právě tak u zdokonalování lidských výzkumů drobnými obměnami, opakováním, ponenáhlými opravami? (str. 38)
Vím, že mluvě takto, mluvím trochu jako onen biskup, který se podivoval tomu, že Prozřetelnost odevždy dala velkým řekám protékati poblíže velkých měst; jest však nesnadno hleděti na tyto věci s hlediska jiného než lidského. (str. 49)
Buď jak buď, stačilo by, aby byl konstatován fakt inteligentního pokroku byť jen jedinkrát mimo lidstvo. (str. 47)
IV.
Řekne-li se, že jest to Příroda a nikoliv rostlina nebo hmyz, která uvažuje, zkoumá, okrašluje, vynalézá a usuzuje, jakou důležitost může míti pro nás tento rozdíl? Běží o to pochopiti povahu, ráz, zvyky a snad cíl všeobecné inteligence, z níž vyvěrají všecky inteligentní činy vykonané na této zemi. Cosi mnohem vyššího... (str. 47)
Nuže, co pozorujeme, přistihnuvše při práci Přírodu, všeobecnou inteligenci nebo nesmírného Génia (na jméně nezáleží) ve světě květin? Velmi mnoho, především zjišťujeme, že její pojem krásy, veselosti, její prostředky k svádění, její estetické chuti jsou velice blízké našim. Ačli by nebylo přesnější tvrditi, že naše se shodují s jejími. Jeť vskutku dosti nejisté, zdali jsme objevili nějakou krásu, která by byla nám vlastní. (str. 48)
Stále se svého lidského hlediska a abychom zůstali při ilusi, připojme k poznámce jinou. To jest, že Tvůrčí Duch země, jenž jest pravděpodobně géniem veškerého světa, si počíná v životním zápase přesně tak, jak by si počínal člověk. Tápa, váhá, započíná znovu a znovu, připojuje, vylučuje, poznává a opravuje své chyby, jako bychom činili my na jeho místě. Snaží se, vynalézá pozvolna po způsobu dělníkův a inženýrů v našich dílnách. Zápasí jako my s těžkou, ohromnou a temnou hmotou své bytosti. Neví právě tak jako my, kam jde; hledá se, odkrývá se ponenáhlu. Hmotně vládne nesčíselnými prostředky, zná tajemství zázračných sil, jichž my nemáme, intelektuálně však, zdá se zaujímá přesně naší oblast. (str. 50)
Podobá-li se nám, jsme-li my mu tolik podobní, je-li vše, co v něm jest, v nás samých, užívá-li našich metod, má-li naše zvyky, naše touhy po lepším, zda jest nelogické doufati, že i on doufá? Zda je pravděpodobno, když shledáváme v životě rozptýleno takové množství inteligence, aby tento život nekonal díla inteligence, to jest aby nesledoval mety štěstí, dokonalosti, vítězství nad tím, čemu říkáme zlo. (str. 53-54)
Když prozkoumáme věci poněkud zblízka, zdá se mnohem více pravděpodobno, že jest nám nemožno stvořiti, nechť jest to cokoliv. My, poslední příchozí na tento svět, shledáváme prostě to, co již život vykonal před námi. Jest ostatně velmi přirozeno a útěšno, že tomu tak je. (str. 16)
V.
Drahně jsme se ve zpozdilé pýše pokládali za zázračné bytosti, jedinečné a podivuhodně nenadálé, spadnuvší nejspíše s kteréhosi jiného světa, bez určitých skloubení s ostatním životem a vším způsobem nadané nevšední, nevyrovnatelnou, ohromnou schopností. Jestli mnohem lépe nebýti tak zázračným, neboť poznali jsme, že zázraky v brzku vymizejí v přirozeném vývoji přírody. Jest mnohem útěšnější pozorovati, že sledujeme tutéž dráhu jako duše tohoto velikého světa, že máme tytéž ideje, tytéž zkoušky a bezmála – nebýti našeho specifického snu o spravedlnosti a soucitu – tytéž city. Mnohem větší útěchou jest býti si jist, že užíváme k zlepšení svého osudu, k využitkování sil, příležitostí, zákonů hmoty přesně těchže prostředků, jichž užívá ona k osvětlení a uspořádání svých nepodrobených a nevědomých oblastí; že není jiných, že jsme v pravdě, že jsme zcela na svém místě a doma v tomto vesmíru, utvořeném z neznámých látek, jichž myšlenka však není nevyzkoumatelna a nepřátelská, nýbrž obdobná nebo shodná s naší. (str. 52)
Maurice Maeterlinck. Inteligence květin. Nakladatel R. Škeřík, 1924.Foto: Dita Lamačová a Stan Baranski. 2019
Připravil LES. Společenství pro pěstování, teorii a umění.
Lesní a luční pozemek mezi obcemi Hnátnice a Písečná, Orlické hory.
Karina Kottová a Piotr Sikora: Smíšený les – umělecké instituce z pohledu flóry
Performativní přednáška pro dobrý spánek od Kariny Kottové a Piotra Sikory.
V rámci sympozia WE ARE WOODS: O inteligenci rostlin a mezidruhové komunikaci
Úvod:
Kdykoli se lidská bytost podívá na přírodu nebo na cokoli nelidského, vždy si ji spojí s lidskými rysy. Ve tvarech mraků vidí tváře, ve větvích stromů ruce, ve vrstvách hornin žíly. Všechna auta, stroje a další odpad, který navrhuje, dostávají nějakou tvář. Nevidí nic jiného než sebe, zbytek světa vnímá optikou svého obrazu. Je umělkyní. Vytváří věci, aby se podobaly její kráse, ale někdy se oškliví. Přetváří prostředí, aby sloužilo jejím potřebám, ale její potřeby jsou nenaplnitelné. Jako umělkyně je neúspěšná. Pokud však někdo může zachránit situaci, je to ona sama. Alespoň si to myslí.
Uměleckou scénu považuje za stroj s několika důležitými a mnoha nedůležitými tvářemi. Je součástí tohoto stroje, je jím pohlcena, zpracovává ho, je jím opotřebovávána, vyplivována a zase pohlcována. Nezná jiný způsob sounáležitosti. Přesto se cítí dost vyčerpaná a někdy i úzkostná, zatímco stroj, který ji udržuje při životě, vypadá také dost opotřebovaně, možná dokonce blízko rozpadu. Co kdybychom ji vzali sem, do lesa, a nabídli jí, aby se na svou realitu podívala jeho perspektivou? Změnilo by se něco?
Pražskou uměleckou scénu bychom pro účely experimentu mohli přirovnat ke kusu země hustě osídlené divokou zvěří. Stromy, houby, zvířata, mechy a lišejníky. Poměrně malé místo na poměrně náhodném místě. Někde poblíž jezera. Přímo uprostřed malých hor, nedaleko státní hranice (ať už to z hlediska divoké přírody znamená cokoli). Sídlí na stále ještě docela vlhkém kousku země, je tu mikrokosmos tak nevšední a zároveň jedinečný, jak jen umění může být. Chcete-li nahlédnout do jeho infrastruktury, napijte se prosím této kombuchy a následujte nás.
...My jsme les, a když mu věnujeme dostatečnou pozornost a zapojíme svou představivost, můžeme v jeho kouscích vidět svůj vlastní odraz...
Houby ArtMap
Toto je artmapa lesa, komunikační rychlostní silnice. Jeho silnou stránkou je rozmanitost: některé houby jsou jedlé, jiné halucinační, další jedovaté. Mapa však nemůže vytvářet žádné explicitní hierarchie a rozdíly, ani vynechávat některé prvky ze systému kvůli jejich nedoceněnému vzhledu nebo funkcím. Představuje celek, zatímco houbař musí být dostatečně chytrý, aby si sám vybral a pak se těšil nebo trpěl následky.
Mechy a lišejníky Prostory pro umělce a projektové prostory
Jsou základem, malým a spíše skromným, přesto pokrývají scénu jako koberec. Místy tak hladký a jindy pěkně drsný. Jsou nejnižším, ale možná nejpodstatnějším povrchem lesa. Odtud vychází další tvorba, odtud se berou velké struktury. K přežití toho moc nepotřebují, ale také nemohou přerůst své hranice. Zůstanou malé a rozptýlené. Chránit, zakrývat a v případě potřeby i napadat zbytek lesa. Mohou se zdát snadno odstranitelné a zničitelné, ale jejich výdrž je ve skutečnosti docela dojemná. Pokud jsou odstraněny, dříve či později se znovu objeví na jiném místě a pokračují ve své obvyklé činnosti. Mohou se zdát všechny stejné, ale skrývají se mezi nimi poklady.
Velký nemocný strom Národní galerie
Každý starý strom si zaslouží úctu a celý les k němu může vzhlížet jako ke zdroji moudrosti. Co když je ale strom nemocný? Strážci lesa ho mohou porazit nebo ho nechat přirozeně rozložit zpět na základy, z nichž může časem vzniknout něco nového. Nebo existuje ještě způsob, jak ho uzdravit a nechat ho plně zestárnout? Kdo o tom může rozhodnout? Existuje nějaká „větší síla“, která může nastavit ozdravný proces a spustit ho skrze struktury stromu shora dolů? Nebo existují jiné cesty, v opačném směru? Mladí duchové by jej mohli pomalu obývat a prosvítat jeho otvory. Jiné bytosti by ji mohly obsadit najednou. Ale pokud od něj chtějí moudrost, agresivní kroky je k ní zcela jistě nedovedou. A možná ani není v silách žádné vnější entity strom uzdravit. Je třeba motivace zevnitř; k zahájení procesu transformace bude nutná hluboká změna celého jeho myšlení.
Dřevo na dotek, které v noci svítí Mánes
Pravá magie, zářící entita osvětlená měsíčním světlem. Mohlo by to být nejstarší světlo ve vesmíru, které stromy uchovávají a uvolňují. Jak rychle se tento vznešený pocit vytratí, pokud předmět spatříte za denního světla, kdy iluzorní říše Měsíce sídlí na druhé polovině planety. Věděli jste, že světlo pochází z vláken houby, která pomáhají rozkládat dřevo? Že všechna ta krása je jen přetvářka, dozvuk dávno zašlé slávy? „Vraťte dřevo lesu!“ To kdysi prohlašovali všichni tvorové, když se sešli k protestům. Houba však nereagovala. Jen zůstala na místě a tiše dál dělala svou práci, která zvenčí možná vypadá jako svícení, ale všichni zasvěcení vědí, že ve skutečnosti je to rozklad.
Houba Bracket / jmelí Pražský trh s uměním
Příliš efektní na to, aby se dala nazvat lesním parazitem, houba bracketus potřebuje k udržení své existence navázat spoustu nesnadných symbióz. Otázkou je, komu tato symbióza prospívá, kromě samotné houby? Houba kštice je tak trochu hybrid - je to vlastně houba, nebo je součástí stromu? Jaký je podíl stromu na jejím růstu a kdo si bere jaké procento z očekávaného zisku? Do jaké míry omezuje houba svobodu stromu a do jaké míry ji formuje strom? Odpovídají takové otázky vůbec realitě v lese? Závorka houba s sebou vždy ponese určitou míru nejednoznačnosti. Ošklivá, nebo ne, žádoucí, nebo ne? Domníváme se, že po všech kladech a záporech je dobře, že ji tu máme - pokud se budeme držet logiky lesa, nelze jednoduše rozlišovat mezi dobrem a zlem. V našem lese je naštěstí (nebo ne?) tohoto druhu hub poměrně málo. Můžeme si tak k jeho činnosti zachovat nadšený, ale obezřetný vztah.
Světlušky Mothers Artlovers
Ty, které proměňují les v rušné a živé místo. Většinou matky (jak asi víte, v noci svítí jen světlušky), které si váží umění, ale potřebují si posvítit na to, že les, zejména v noci, nemusí být pro každého tím nejpřístupnějším místem. Po rojení novorozenců viditelném v každém kousku lesa se světlušky sešly, aby si vyžádaly nové požadavky, aby ty aktivní jak v rozmnožování svého druhu, tak v přispívání k tvůrčím mechanismům lesa nezůstaly stranou a navíc se mohly cítit dostatečně komfortně při kombinování všech aspektů svého života. Bylo třeba, aby nebyli vnímáni jen jako nějací funusoví baviči, ale především jako tvůrci, aktivisté a pečovatelé. Vrhajíce nové světlo na důležité otázky, jako je přístupnost a inkluzivita pro nejmenší, světlušky institucionálně proměnily své vlastní místo v lese i struktury svého životního prostředí. I když není vždy snadné je mezi stromy chytit, mohou být jedním z klíčů k budoucnosti lesa.
Mladý les Akademie výtvarných umění
Vítejte na lesní akademii, místě, kde se rodí a připravují k rozkvětu všechny nápady a koncepty. Právě zde zkušené stromy obětují svou šťávu na oplodnění novinek - nebo se v některých případech spíše snaží vychovat dokonalé kopie sebe sama. Je to bezpečný prostor, tak jedinečný, a přesto poněkud hermetický. Je kolem něj postaven plot, který ho chrání před vnějšími zvířaty jiných vetřelců, ale zároveň uzavírá ty, kdo jsou uvnitř, do zvláštního světa, který se nepodobá žádnému jinému. V tomto ekosystému se může odehrávat mnoho fantazie a experimentů. Rovnováha pohlaví mladých stromků může být obnovena a udržována novými opatřeními, uvnitř školky může být dokonce školka. Lze vytvářet a testovat nová pravidla, pokud to staré struktury a způsoby dovolují. To však také znamená, že ne každý překročí hranice a dostane se do skutečného lesa. Někteří prostě zůstanou uvnitř, i když zarostou, někteří úplně zmizí. Kdo má odvahu osamostatnit se od pánů s tlustou kůrou a opustit arboretum, aby se stal trvalým obyvatelem lesa?
Acacia sensu lato nebo cizokrajný strom Bubahof
Jsou to migranti - nové rostliny na stanovišti, které se vědomě rozhodly opustit svou domovinu a přijít sem. Proč si vybraly právě tento les? Po nějaké době se staly platnou součástí svého okolí a přinesly do lesa trochu čerstvého vánku - výsledek procesu fotosyntézy. Někoho možná překvapí, že zde lze spatřit tak exotickou rostlinu. Příští generace stromů však již bude její přítomnost považovat za samozřejmost. Rádi bychom věřili, že náš les lze stále vnímat jako skutečně dobré místo k zapuštění kořenů, ať už pocházíte z tropické polokoule, nebo z bohatých stanovišť v zemích západněji od nás. Anebo je to jen další důsledek klimatických změn? Těžko se v tom přesně vyznat. Co se sluší dodat: migrace tohoto druhu opravdu není jen otázkou zelenější trávy na druhé straně - nové rostliny mohou pocházet jak z lepších, tak z horších podmínek. Koneckonců je nemusí motivovat jen nutnost, útěk nebo oportunismus. Často jsou v tom i jiné důvody, například láska a přátelství, naděje a představivost, které nás - nově příchozí - přivedly sem. A les neřekl ne ani těm, kteří byli v menší nouzi než ostatní.
Hranice lesa Závěr
Mohli bychom vymyslet mnoho dalších paralel, anekdot a metafor, které spojují les s ekosystémem obývaným umělci, kurátory, uměleckými institucemi a vším mezi tím i mimo to. Smyslem však nemusí být jen toto lehce hloupé jazykové či imaginativní cvičení. Důležitější je pro nás samotný akt nazírání, snaha porozumět a poučit se. Učit se od lesa a jeho způsobů, jeho složitosti, jeho dokonalé schopnosti udržet se ve velké rozmanitosti a pestrosti - pokud není narušen vnějšími vetřelci nebo nečekanými okolnostmi. Pochopení základní propojenosti každé části a jejího vztahu k celku. Sledovat detaily a všímat si, že jakákoli náhodná část ztělesňuje makrokosmos lesa. Aby se celému systému dařilo, je nutná spolupráce všech prvků, velkých i malých, velkolepých i prostých. Může existovat komunikace a solidarita, které dalece přesahují naše představy. Existuje uznání správného času k růstu a správného času k uvolnění, střídání ročních období, nutnost klidu a odpočinku, aby se nashromáždila energie k akci a vyjádření. Citlivost pro všechny malé a nepravidelné cykly v rámci velkých cyklů, všechny nuance. Přijetí měnících se okolností a schopnost adekvátně reagovat. Zdá se, že les nikdy nespěchá. Nepůsobí násilně ani přehnaně ambiciózně. Je velkolepý ve svém klidu.
V současných podmínkách je však les jiným druhem bezpečného prostoru, stejně jako je jím v mnoha ohledech umělecká scéna. A bezpečné prostory je těžké udržet v celkově nebezpečném prostředí. Ačkoli to celé může znít jako naivní pohádka, možná máme s lesem skutečně společného více, než jsme si mysleli, a způsoby, jakými by se naše ohrožená stanoviště mohla vzájemně podporovat, jsou složitější, než si dokážeme představit. Zkusme o tom dnes večer snít.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
Lesní kuchyně
Lesní kuchyně se zformovala jako součást programu sympozia JSME LES: O inteligenci rostlin a mezidruhové komunikaci, které proběhlo 26. – 28. 7. 2019 na lesním a lučním pozemku nedaleko obce Hnátnice v Orlických horách.
Každý den Zuzana Blochová, David Fesl, Adéla Korbičková a Pavlína Verbíková připravili menu z bylin, rostlin a ingrediencí z okolní přírody a českých surovin a produktů z ekologického zemědělství, především z okolí Orlických hor.
Lesní kuchyně vychází z tradičních postupů přípravy jídla jako je namáčení, fermentace, louhování, pomalé vaření a pečení v zemi. Volně se inspiruje recepty z kuchařek zaměřených na výživu, fermentaci a tradiční kuchyně českého středověku, švédské nebo tibetské.
Pokrmy Lesní kuchyně jsou založené na neviditelné přípravě respektující tradiční postupy, které zlepšují stravitelnost surovin a zvyšují nebo transformují jejich výživovou hodnotu, která je dále podpořena specifickými kombinacemi. Zrna, luštěniny, ořechy a semínka jsou reproduktivní orgány rostlin. K vlastní ochraně proto do nich rostliny ukládají anti-nutriční látky, které snižují využitelnost důležitých živin a narušují trávení. Anti-nutriční látky se výrazně redukují namáčením, klíčením, fermentací a vařením.
Skrze nadřazenost výživové hodnoty jídla, jeho vizualita pracuje se zemitou barevností a hledá možnosti neuzavřených a velkorysých forem. Vymezuje se zavedené kultuře stravování, integruje popel, hlínu a přírodní ingredience jako je mech, lišejník, listí, kvasinky a probiotické mikroorganismy. Lesní kuchyně pracuje pouze se surovinami ekologického zemědělství. Ekonomicky tak nepodporuje devastující dopady na životní prostředí, vodu, půdu a živé organismy, které způsobuje konvenční zemědělský průmysl, jenž k vyprodukování potravin pro lidi a zvířata používá toxické látky, antibiotika, hormony a geneticky modifikované organismy.
Každý den Zuzana Blochová, David Fesl, Adéla Korbičková a Pavlína Verbíková připravili menu z bylin, rostlin a ingrediencí z okolní přírody a českých surovin a produktů z ekologického zemědělství, především z okolí Orlických hor.
Lesní kuchyně vychází z tradičních postupů přípravy jídla jako je namáčení, fermentace, louhování, pomalé vaření a pečení v zemi. Volně se inspiruje recepty z kuchařek zaměřených na výživu, fermentaci a tradiční kuchyně českého středověku, švédské nebo tibetské.
Pokrmy Lesní kuchyně jsou založené na neviditelné přípravě respektující tradiční postupy, které zlepšují stravitelnost surovin a zvyšují nebo transformují jejich výživovou hodnotu, která je dále podpořena specifickými kombinacemi. Zrna, luštěniny, ořechy a semínka jsou reproduktivní orgány rostlin. K vlastní ochraně proto do nich rostliny ukládají anti-nutriční látky, které snižují využitelnost důležitých živin a narušují trávení. Anti-nutriční látky se výrazně redukují namáčením, klíčením, fermentací a vařením.
Skrze nadřazenost výživové hodnoty jídla, jeho vizualita pracuje se zemitou barevností a hledá možnosti neuzavřených a velkorysých forem. Vymezuje se zavedené kultuře stravování, integruje popel, hlínu a přírodní ingredience jako je mech, lišejník, listí, kvasinky a probiotické mikroorganismy. Lesní kuchyně pracuje pouze se surovinami ekologického zemědělství. Ekonomicky tak nepodporuje devastující dopady na životní prostředí, vodu, půdu a živé organismy, které způsobuje konvenční zemědělský průmysl, jenž k vyprodukování potravin pro lidi a zvířata používá toxické látky, antibiotika, hormony a geneticky modifikované organismy.
Suroviny: Zrna, semínka, ořechy, oleje: PROBIO, Dobrá farma Zelenina: Svobodný statek na soutoku, Ekofarma Horní Ředice, Zahrada Černíkovice Mléčné výrobky: Ranč Bělečko, Ekofarma Horní Ředice Koření: SONNENTOR Víno: VELTLIN
Literatura: Fallon, Sally. Nourishing Traditions: The Cookbook that Challenges Politically Correct Nutrition and Diet Dictocrats, 2001. Beranová, Magdalena. Jídlo a pití v pravěku a ve středověku, 2015. Nilsson, Magnus. The Nordic Cookbook, 2015. Katz, Sandor Ellix. Wild Fermentation: The Flavor, Nutrition, and Craft of Live-Culture Foods, 2016. Longo, Valter. The Longevity Diet, 2018.
Suroviny: Zrna, semínka, ořechy, oleje: PROBIO, Dobrá farma Zelenina: Svobodný statek na soutoku, Ekofarma Horní Ředice, Zahrada Černíkovice Mléčné výrobky: Ranč Bělečko, Ekofarma Horní Ředice Koření: SONNENTOR Víno: VELTLIN
Literatura: Fallon, Sally. Nourishing Traditions: The Cookbook that Challenges Politically Correct Nutrition and Diet Dictocrats, 2001. Beranová, Magdalena. Jídlo a pití v pravěku a ve středověku, 2015. Nilsson, Magnus. The Nordic Cookbook, 2015. Katz, Sandor Ellix. Wild Fermentation: The Flavor, Nutrition, and Craft of Live-Culture Foods, 2016. Longo, Valter. The Longevity Diet, 2018.
MENU
Pátek 26. 7. 2019 Večeře
Zelenina pečená v jámě na kopřivách s máslem se solí a bylinkami Fermentovaná zelenina, kváskové žitné placky s koriandrem a fenyklem Nápoj z květů a bylinek macerovaných v podzemní místní vodě
Zelenina pečená v jámě na kopřivách Vykopeme jámu cca 100 x 70 x 50 (hloubka) cm. Vykopaná hlína se zachová hned vedle jámy, bude potřeba na přikrytí při pečení. Dno jámy se pokryje velkými kameny. V den, kdy se peče, se musí v jámě rozdělat oheň cca 8–9 hodin před podáváním. Je důležité udržovat vysokou teplotu, kameny musí být rozehřáté stabilní teplotou. Potom rovnoměrně rozprostřeme žhavé uhlíky na kamenech, aby teplota v jámě byla všude stejná. Na látku cca 200 x 150 cm si připravíme zeleninu, kterou nekrájíme ani neočišťujeme, ale necháváme vcelku tak, jak je. Dýně, cukety, lilky, papriky, brambory, cibule, česnek a mrkve. Pokud je to možné, z mrkví neodstraňujeme nať. Žhavé uhlíky v jámě přikryjeme navlhčenými kopřivami. Musíme jednat rychle, aby se látka se zeleninou nepropálila. Na kopřivy dáme zeleninu zabalenou v navlhčené látce a rovnoměrně rozprostřeme na dně jámy. Na zeleninu dáme další vrstvu kopřiv a důkladně zaházíme hlínou a udusáme. Zelenina se peče v jámě cca 4–5 hodin. Když je zelenina upečená, pozveme lidi k jámě a před nimi vykopeme z jámy zeleninu. Nejdříve lopatou, zbytek vyhrabeme rukama. Látku chytneme za všechny čtyři rohy a přemístíme ji na volnou trávu a opatrně rozbalíme. Každý si vezme svůj kus zeleniny.
Máslo se solí a konopím Máslo utřeme s nasbíraným čerstvým konopím a s hrubozrnnou solí. Podáváme v míse vedle zeleniny.
Kváskové žitné placky s koriandrem a fenyklem Prosejeme žitnou hladkou mouku do mísy a uděláme uprostřed kopečku důlek. Do důlku uložíme kvásek a nakrmíme trochou mouky a medem. Přidáme trochu teplé vody. Necháme 15 min odležet. Pak mouku osolíme, přidáme domácí kefír a začneme rukama hníst. Hněteme tak dlouho, dokud nevypracujeme konzistenci, která je vzdušná, hebká a těsto ve škopku mlaská. Důležité je těsto řádně provzdušnit na sílu lidských rukou. Z čerstvých koriandrových semínek, snítek fenyklu a trochy soli utřeme ve hmoždíři pastu. Pastu postupně přidáváme do těsta. Těsto necháme kynout minimálně 24 hodin. Placky pečeme na sucho na litinové pánvi na ohni. Můžeme jíst teplé i studené.
Fermentovaná zelenina Bílé zelí, cukety, okurky, červenobílou řepu, plocholistou petržel, jarní cibulku, česnek, červenou cibuli, řapíkatý celer nakrájíme na tenké nudličky. Zeleninu postupně přidáváme do mísy, kde každou várku prosolíme a promasírujeme. Kontrolujeme chuť, abychom zeleninu nepřesolili. Když zelenina začne pouštět šťávu, promačkáme ji, abychom z ní získali co nejvíce šťávy. Zeleninu se šťávou plníme do sklenic, kde ji pořádně upěchujeme, tak aby šťáva stoupla nahoru. Sklenice by měla být skoro plná a všechna zelenina ponořená ve vlastní šťávě. Sklenici uzavřeme a dáme na temné místo fermentovat na cca 10 dní nebo déle. Poté můžeme zeleninu podávat, a nebo ji uchovávat na chladném místě.
Macerované konopí a meduňka, macerovaný měsíček lékařský a mateřídouška obecná v podzemní místní vodě.
Sobota 27. 7. 2019 Snídaně
Čtyřzrnná kaše s mechem a listím Macerovaný diviznový čaj
Čtyřzrnná kaše s mechem a listím Zrna – jáhly, ovesné vločky, ječmen a pohanku namočíme na 24 hodin předem v poměru 1:1:1:1 do vody s trochou jablečného octa. V osolené vodě namočíme na stejnou dobu také slunečnicová a dýňový semínka. Druhý de ráno zrna propláchneme, přidáme vodu a začneme vařit. Osolíme a vaříme, dokud nevznikne kaše, ve které jsou rozpoznatelná jednotlivá zrna. Slunečnicová a dýňová semínka propláchneme a sušíme na plátně na slunci. K semínkům přidáme i lněná semínka, která není třeba předem namáčet. V lese nasbíráme suché podzimní spadané březové a dubové listí a mech. Uvaříme vodu. Do mísy dáme listy a do sítka mech. Přes mech zalijeme listí horkou vodou a necháme chvíli společně louhovat, abychom získali lesní vývar. Ještě trochu tekutou kaši sundáme z ohně a přidáme velký kus másla a med. Do misky s porcí kaše okolo nalijeme vývar z listí a mechu. Posypeme usušenými semínky.
Macerovaný diviznový čaj Suché květy divizny namočíme na 24 hodin předem do vody. Ráno vymacerovanou limonádu přecedíme přes jemné plátýnko, abychom se zbavili jemných chloupků, které se jinak usazují na plicích.
Oběd
Slunečnicový maz a maz z vlašských ořechů Kváskové špaldové makové placky Kaše hrachová s vínem, povidly, ořechy a kořením (16. století)
Slunečnicový maz a maz z vlašských ořechů Připravujeme 4 dny předem. Ořechy, především vlašské, je ideální uchovávat ve skořápce, jinak se rychle kazí a žluknou. Před jejich použitím je vylouskáme a namočíme je do osolené vody. Semínka a ořechy namočíme zvlášť do osolené vody na 24 hodin. Poté vylijeme vodu, roztlučeme semínka a ořechy v hmoždíři na jemnou drť, kterou rozmixujeme s probiotiky, dýňovým nebo slunečnicovým olejem a solí. Slunečnicový maz dochutíme sušenou chilli papričkou a lístky měsíčku lékařského. Ořechový maz čerstvým tymiánem a velkým množstvím sušeného lahůdkového droždí. Důkladně promixujeme do mazlavé pasty. Z pasty rukama uhněteme velký bochník, který zabalíme do plátna. Zabalené bochníky uložíme po dobu tří dnů na stabilně teplé místo. Servírujeme v oleji nasáklém plátně.
Kváskové špaldové makové placky Den předem odebereme kousek žitného kvásku a nakrmíme ho špaldovou moukou, aby si na ní zvykl. Prosejeme mouku, uděláme důlek, přidáme kvásek a nakrmíme ho trochou mouky a medem. Zalijeme kapkou vlažné vody. Necháme 15 min odpočívat. Přidáme kefír a hodně máku. Uhněteme těsto a necháme 24 hodin kynout na teplém místě. Placky pečeme na sucho na litinové pánvi na ohni nebo na horkých kamenech. Placky podáváme výhradně za studena.
Hrachová kaše s vínem, povidly, ořechy, medem a kořením Namočíme loupaný půlený žlutý hrách do vody na 24 hodin. Vodu vyměníme ideálně třikrát. Druhý den hrách přecedíme a opláchneme. Dáme hrách do hrnce s čistou vodou a přivedeme k varu. Když se hrách začne vařit na povrchu bude vznikat pěna, kterou je nutné trpělivě sbírat a odstraňovat do té doby, až se pěna přestane tvořit. Pěna se tradičně sbírá u všech vývarů a vařených jídel, protože obsahuje látky narušující trávení a nečistoty, které ubírají na chutnosti jídla. Poté vaříme pomalu hrách za častého míchaní, až se hrách začne rozpadat. Postupně pak přidáváme červené víno, větší množství roztlučených a předem namočených vlašských ořechů, povidla sůl a koření – pepř, čerstvý nastrouhaný zázvor, skořici a hřebíček. Sundáme z ohně, necháme vychladnout na teplotu těla, přidáme máslo a med. Med přidáváme až po vychladnutí pokrmu na tělesnou teplotu, aby se nezničily v medu obsažené enzymy a některé vitamíny. Tento recept je inspirován českou hrachovou kaší ze 16. století z knihy Jídlo a pití v pravěku a ve středověku.
Salát z čerstvé zeleniny Natrháme listy salátu, nakrájíme okurky a papriky. Zalijeme slunečnicovým a dýňovým olejem a jablečným octem. Promícháme, nesolíme.
Fermentovaná zelenina Červená, žlutá, bílá a červenobílá řepa, plocholistá petržel, červené a bílé zelí, cuketa, řapíkatý celer, česnek a cibule.
Večeře
Drť z dýně a cuket a drť z lilku a brambor pečených v zemi na kopřivách Cibulky a papriky v oleji Knedlíčky z praženého ječmene s černým čajem, solí a máslem (tibetská tsampa) Fermentovaná zelenina
Drť z dýně a cuket a drť z lilku a brambor pečených v zemi na kopřivách V jámě upečeme dýně, cukety, lilek, česnek, cibulky a brambory. Upečenou zeleninu rozdělíme a zvlášť rozmačkáme dýně s cuketou a zvlášť lilek a brambory. Přidáme česnek, sůl, slunečnicový olej, máslo, dobromysl a meduňku.
Cibulky a papriky v oleji Cibulky oloupeme a dáme na talíř spolu s paprikou. Důkladně prolijeme slunečnicovým olejem a prosolíme. Nožem posekáme.
Šišky z praženého ječmene s černým čajem, solí a máslem (tibetská tsampa) Zrna ječmene namočíme na 24 hodin do vody. Propláchneme a postupně zrna spaříme horkou vodou. Spařená zrna necháme sušit cca 30 min na slunci. Usušená zrna po menších dávkách na sucho pražíme, dokud nemají bronzovou barvu. Upražená zrna semeleme na hladkou mouku. Praženou ječmennou mouku smícháme se silným černý čajem Pu-erh, solí a máslem. Z hmoty mačkáme šišky s otiskem zatnuté pěsti.
Černý čaj Pu-erh s máslem a solí Čaj uvaříme v kotli na ohni. Dva nálevy dochutíme hroudou másla a špetkou soli. Tento čaj slouží k máčení ječmenných šišek.
Neděle 28. 7. 2019 Snídaně
Ječmenné oranžové rakytníkové lívance s medem a vlašskými ořechy Čerstvé kozí sýry s pažitkou a levandulí Domácí kefír z kravského mléka
Ječmenné oranžové rakytníkové lívance s medem a vlašskými ořechy Den předem odebereme kousek žitného kvásku a nakrmte ho ječmennou moukou, aby si na ni zvykl. Mouku, umletou z pražených ječmenných zrn, prosejeme a uděláme důlek, přidáme kvásek a nakrmíme ho trochou mouky a medem. Necháme 15 min odpočívat. Přidáme kefír a domácí rakytníková povidla (dlouho povařené rakytníkové bobule). Uhněteme těsto a necháme 24 hodin kynout na teplém místě. Těsto pomašlujeme rakytníkovým olejem, aby se nevysušilo. Placky pečeme na sucho na litinové pánvi na ohni nebo na horkých kamenech. Upečené placky pomašlujeme rakytníkovým olejem, prolijeme medem a zasypeme rozdrcenými, předem namočenými vlašskými ořechy, které opražíme na stejné litinové pánvi.
Čerstvé kozí sýry s pažitkou a levandulí z Ekofarmy Horní Ředice
Domácí kefír z kravského mléka z Ranče Bělečko
Oběd
Vařené fazolové lusky, jogurtová zálivka s lahůdkovým droždím Vývar z fazolových lusků a lesních sušených hub s knedlíčkem ze čtyřzrnné kaše a kapustovými listy a lišejníkem Kapustové závitky s dušenými kopřivami Salát z čerstvé zeleniny
Fazolové lusky Okrájíme z lusků špičky a dáme je vařit do vody. Až se uvaří, scedíme a vývar nevylíváme. Lusky dáme do mísy, osolíme a promícháme s dýňovým olejem.
Vývar z fazolových lusků a lesních sušených hub s knedlíčkem ze čtyřzrnné kaše a kapustovými listy a lišejníkem Do vývaru s fazolových lusků nasypeme sušené lesní houby a začneme vařit. Až bude vývar z hub dostatečně silný, přidáme lišejník (Terčovka bublinatá) a malé lístky kapusty. Knedlíček připravíme ze zbytků čtyřzrnné kaše. V hmoždíři rozdrtíme šafrán, barevný pepř, sůl a sušená lněná semínka. Ze směsi tvarujeme malé knedlíčky, které opatrně obalujeme sypkou směsí. Knedlíčky by na povrchu měly být výrazně pepřené, aby dochutily houbový vývar. Servírujeme jako nízkou polévku se dvěma kořeněnými knedlíčky a spařenými kapustovými listy.
Jogurtová zálivka s lahůdkovým droždím Do bílého jogurtu zamícháme větší množství lahůdkového droždí. Osolíme a zamícháme do hladka.
Kapustové závitky s dušenými kopřivami Celé kapusty dáme spařit do vroucí vody. Kapustu vyndáme a otrháme z ní listy až ke košťálu. Větší listy odložíme stranou na závitky. Menší lístky a košťál nakrájíme a dáme do mísy. Natrháme velké množství kopřiv a otrháme lístky od stonků. V kotlíku na ohni zahřejeme slunečnicový olej a osmažíme cibulku, aby se leskla. Přidáme trochu pepře. Na cibulku nasypeme lístky kopřiv, zamícháme a podlijeme houbovým vývarem. Přiklopíme pokličkou, občas mícháme a dusíme, dokud kopřivy neztmavnou a nezměknou jako špenát. Když jsou kopřivy měkké, přidáme nakrájenou kapustu, trochu vývaru a mícháme. Na závěr přidáme hodně másla, osolíme a přidáme nakrájenou dobromysl. Směs necháme chvilku vychladnout. Vychladnutou směs plníme do připravených listů kapusty a závitky můžeme zavázat provázkem. Závitky smažíme na slunečnicovém oleji na litinové pánvi na ohni.
Nakládané okurky a cukety s mrkví, cibulí, česnekem, koriandrovými semínky a plocholistou petrželí Okurky a cukety nakrájíme na větší kousky tak, aby se dobře jedly rukama. Mrkev nakrájíme na menší kousky. Vše dáme do velké zavařovací sklenice. Přidáme stroužky česneku, cibuli na plátky a jarní cibulku. Semínka koriandru a pepř. Ve studené vodě rozmícháme sůl a slaným roztokem zalijeme celou sklenici. Naloženou zeleninu uložíme na 3 dny na tmavé místo. Potom jí přemístíme na studené místo a necháme odstát ještě 6 dní.
Salát z čerstvé zeleniny Nakrájíme okurky, papriky a kedlubny. Zalijeme slunečnicovým a dýňovým olejem a jablečným octem. Promícháme, nesolíme.
Lesní kuchyně. JSME LES: O inteligenci rostlin a mezidruhové komunikaci. Foto: Dita Lamačová a Stan Baranski. 2019
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
Borbala Soós: Jak mluvit s ptáky?
Přednáška Borbály Soós s performancí @ WOODS. Společenství pro kultivaci, teorii a umění
V rámci sympozia WE ARE WOODS: O inteligenci rostlin a mezidruhové komunikaci
Tudy tudy, užijme si slunečný den, tudy….
1) otevřené pole
Když se na sebe podíváme očima ostatních živých tvorů, s nimiž sdílíme svět, pochopíme, jak je s nimi náš osud spjat, a to jak jako se společenskými bytostmi, tak jako s ekonomickými a ekologickými faktory. Lidé mají dlouhou historii provázanosti konkrétně s ptáky, náš slovník a způsoby komunikace jsou toho důkazem. Byli v centru našich individuálních i kolektivních nadějí, obav a zájmů. Vztah mezi nimi se odvíjí od toho, že jsou milými domácími mazlíčky a ignorovanými škůdci, laboratorním objektem a spolupracovníkem, symbolizují duchovní svobodu a růst, a proto jsou předmětem a účastníky obřadů (vzpomeňme na svatého Františka z Assisi). Vztah zahrnuje i ovládání těl prostřednictvím chovatelské záliby a samozřejmě především vztah lovce a modlitebníka (to platí v obou směrech). Zvířata jsou mocné figury, z hlediska biopolitiky jejich vnímání hrálo a hraje instrumentální roli v kontrole lidských populací a v našem chápání vztahu mezi přírodou a kulturou.
Budu vyprávět příběhy různého původu, posbíral jsem je z celého světa a od přátel, umělců, kurátorů, filozofů, domácích mazlíčků, hostů na večeři, ornitologů, dobrodružných knih a hororů... Pokud máte další, rád si je poslechnu...
Pojďme se projít
Abych byl upřímný, často jsem si myslel, že chůze v lese je ta nejnudnější činnost. Někdy mohou monokulturní lesy připomínat dokonce pouště, které by velmi potřebovaly zdivočit. Tedy až do chvíle, kdy jsem měl důvod hledat něco konkrétního, mezi skulinami kontroly. Naučil jsem se zpomalit a měnit tvar svého těla do nečekaných poloh při lovu hub. Plazil jsem se po temné vlhké straně sladce vonících tlejících kmenů, abych našel nepolapitelnou slizkou plíseň. Vypracoval jsem si strategii, jak se ztratit... To mi nabídlo, troufám si říct, způsob vidění.
Po celou dobu této procházky po Orlí hoře navrhuji způsob naslouchání. Způsob, který nám umožňuje dívat se nahoru a dolů a hledat, slyšet daleko nebo se ztratit v ozvěně. Trochu se divit. Zamyslet se nad některými vzpomínkami a jinými skutečnostmi, volně propojenými, a představit si paralelní životy - zobákovité a opeřené perspektivy... Mou největší nadějí dnes je, že vaše mysl bude žasnout. Procházka lesem bude probíhat po etapách, postupně se budeme dostávat dál a dál od společnosti, jak budeme rozvíjet příběhy s různými rozpětími křídel.
Tudy, tudy, tudy, držte se dál od dravého ptáka...
2) louka
Slyšeli jste o Alexovi?
Tento příběh jsem slyšel od svého přítele Sabela Gavaldona a pak ještě jednou podrobněji ve videoklipu Velké ticho (2016), který natočili Allora & Calzadilla ve spolupráci s Tedem Chiangem. Alex byl papoušek šedý, který byl v letech 1977 až 2007 předmětem třicetiletého experimentu zvířecí psycholožky Irene Pepperbergové, nejprve na Arizonské univerzitě a později na Harvardu. Když byl Alexovi asi jeden rok, Irene ho koupila v náhodném obchodě se zvířaty. To je důležité, aby se prokázalo, že pták byl vybrán náhodně. Když se Alex stal jejím spolupracovníkem v laboratoři, naučil se říkat slova, rozpoznávat barvy a tvary, počítat a řešit poměrně složité úkoly s nimi spojené. Ke konci života se dokonce naučil svého trenéra šidit, když se unavil, začal dávat nesprávné odpovědi jako dítě. Nakonec, když se naučil všechny tyto barvy věcí: položil otázku, a to nicméně existenciální: zeptal se „Jakou barvu má Alex?“. Je to poprvé, co bylo zaznamenáno, že jiný tehdy žijící člověk položil existenciální otázku. (Vlastně jakékoliv otázky. Dokonce ani opice, které byly vycvičeny k používání znakové řeči, dosud nikdy nepoložily jedinou otázku).
Bohužel Alex krátce poté ve svých 30 letech nečekaně zemřel. Délka života papoušků šedých ve volné přírodě je až 80 let, jeden exemplář se dožil 90 let a v zajetí chovaní afričtí papoušci šedí se dožívají průměrně 50 let. Od té doby si Irene pořídila nového papouška a pokračuje ve svých pokusech.
Tudy, tudy, tudy, uvidíme, jestli najdeme modrou sojku, tudy...
3) na vrcholu kopce
Sněhová koule (vylíhl se asi v roce 1996) je samec kakadua eleonorského, u něhož bylo jako u prvního nelidského zvířete přesvědčivě prokázáno, že je schopen indukce rytmu - vnímá hudbu a synchronizuje pohyby těla s rytmem (tj. tančí). Indukce rytmu v biomuzikologickém smyslu znamená synchronizaci organismů s vnějším vnímaným rytmem, jako je lidská hudba a tanec nebo poklepávání nohou. To také dokazuje, že tento pták má smysl pro budoucnost. Umět tančit znamená umět předvídat, co přijde. Kdyby pták jen reagoval na hudbu, byl by neustále pozadu za rytmem, jako jsou děti při hře na dirigenta, dokud se nenaučí hudbu předvídat. Takhle, takhle, proč věříš všemu, co říkám, takhle....
4) les
Proměny 1
Dokázat, že alespoň několik ne-lidských bytostí je schopno myslet a komunikovat ve stejném rámci jako lidé, a tím se nám trochu více podobat, není tak docela mezidruhová komunikace. Bavit se jinými než lidskými bytostmi s lidskými vlastnostmi je totiž velmi lidský pocit. Dokazuje to smysl a problém, který je těžké překonat: antropomorfizace jiných druhů. Je obtížné, ne-li nemožné přemýšlet o jiných rámcích, než jsme my sami.
> Různá hlasitá pískání a štěbetání. > Stále dokola se opakující ječivý pískot „ke, ke, ke, ke, ke, ke, ke“. > Obecně je tichý, ale v období rozmnožování vydává pozoruhodné skřeky a dokonce i lví zvuky. kašel na hnízdě, často v noci. > Méně hlasitý než mnozí jiní dropi, ale občas vydává hlasité, daleko se nesoucí „kah, kah, kah“. > Někdy v hejnech vydává slabé kukání, ale obecně je to tichý pták. > Hlučný ječivý pokřik. > Hlasité troubivé volání „á, áááá, áááááá“, které bývá přirovnáváno k troubení hus. > Série hlasitého, pronikavého kdákání a hlasitého „kak, kak, kak, kak“. > Velká škála drsných, kovových volání a jasných hvízdání. > Hlučné, káravé pískání, které se často opakuje. > Drsné, skřehotavé skřehotání na mršiny. > Je to divoké, téměř rackovité volání. > Většinou mlčí, ale někdy vydává drsné skřehotání. > Tiché, cvrlikavé pískání o třech nebo čtyřech tónech. > Různé hluboké, hudební hvízdání a vysoké štěbetavé tóny. > Hlasité, hluboké „arrk“, které se obvykle ozývá při spláchnutí. > Obvykle je úplně tichý, ale někdy vydává krátké písknutí, - údajně kváká. > Série pronikavých, pískavých hvizdů: někdy, když je přítomno několik ptáků, je hluk značný. > Vlna chrochtání a mručení s občasným husím zatroubením. > Obvykle tichý: na hnízdě někdy vydává tiché kvákavé chrochtání. > Obvykle tichý, s výjimkou chřestění zobákem, ale v hnízdní kolonii vydává různá skřehotání a chrochtání. > Stejné obecné mručení jako u plameňáka velkého. > Tichý. > Drsný, hlasitý „raark“, když se červená, - na hnízdě vydává různá skřehotavá volání. > Obecně mlčí, ale v hnízdní kolonii vydává různá drsná hrdelní volání. > Obecně tichý, ale v hnízdní kolonii někdy hlučný, vydává řadu hrdelních skřehotů. > Dvojité „skřivánčí štěkání“, ale obvykle je tichý. > Drsné papouščí volání a řada štěbetavých tónů. > Obvykle tichý - v období rozmnožování se samec ozývá hlubokým duněním, které je přirovnáváno k lvímu řevu.
Jak lépe přistupovat k mezidruhové komunikaci? Příkladem je jakási báseň Petry Feriancové, sbírka, kterou vytvořila ze zápisků své tety ornitoložky Zory Feriancové. Sbírka jejích zápisků je příkladem jazyka, který si postupem času vytvořila, aby popsala to, co slyšela, psala jejich jazykem, převzala alespoň částečně jejich termíny. Zora měla zvláštní život. Seděla v úkrytech většinou v jižní Africe, tiše čekala s velkým soustředěním a pozorností, byla trpělivá, aby k ní zvířata přišla, zaznamenávala si svá pozorování... Kdyby se pohnula nebo dělala příliš velký hluk, objekty se rozprchly.
Takhle to jde vždycky, takhle to jde vždycky...
5) hlouběji do lesa
Proměny 2
Na druhé straně proměn má pohled na sebe sama skrze metafory jiných živých tvorů také dlouhou historii. Zvířata jsou mocné figury, z hlediska biopolitiky hrálo jejich vnímání instrumentální roli při kontrole lidských populací a při našem chápání vztahu mezi přírodou a kulturou. Mluvčí angličtiny, španělštiny, francouzštiny, italštiny, maďarštiny, ruštiny a dalších jazyků chápou rozdíly mezi pohlavími v souvislosti se zvířecími obrazy častěji. V každém z těchto jazyků je zcela běžné představovat ženy v podobě hus (maďarsky) kuřat (anglicky), ale nikoliv slepic (anglicky brave), matek slepic (maďarsky a francouzsky), holubic (francouzsky), ošklivých káčátek, malých vrabců (italsky), šedých vrabců (maďarsky szurke veréb), holubů (ve španělském slangu prostitutek), pštrosů, kanárků (anglicky), papoušků (španělsky) a spousty dalších domácích zvířat, hospodářských zvířat a havěti. V souladu s tím jsou ženy často a někdy zároveň psy (ošklivé samice nebo prostitutky), feny (nebo SUKY v ruštině), koťata (španělsky i maďarsky), lví matky (maďarsky), draci (autoritářsky) a BESTIE (nebezpečné šelmy maďarsky) atd... Zatímco homosexuální muž je známý tím, že je ve španělštině označován za ptáka, kočičku a motýla, a francouzské lesby jsou v 19. století v Paříži přirovnávány k buldokům.
Metafory pomáhají ujistit se o konstrukci sociálních identit - v našem chápání světa a sebe sama nabízejí takové obrazy zvířat předpojatost k dané roli. Zdá se, že je velký rozdíl ve významu, zda se jedná o zvíře domácí, hospodářské nebo divoké. Tyto metafory jsou součástí mocenské struktury (nebo boje), součástí způsobu, jakým skupiny různého druhu vymezují své diskurzivní hranice, pojmenovávají a vylučují Jiné. V dobrém i zlém se v tato zvířata proměňujeme tak, jak jsme definováni v lidské společnosti. Lidské chování je také často chápáno v termínech zvířecího chování. Vystupují zde noční sovy, pyšní pávi, mrtví dodo, pilné včely, světlušky, vařící žáby, zuřiví býci, lehcí tygři, špinavá prasata, drzé opice, a dokonce celá zoologická zahrada.
Zvířata jsou mocnými přitahovači, kteří shromažďují naděje, obavy a zájmy kolektivů. Jsou našimi biokulturními společníky a zároveň mocnými biopolitickými figurami, které hrají instrumentální roli při kontrole lidských populací.
Historie mnoha druhů žijících mezi námi je spjata s proměnami, které přinesla průmyslová revoluce a vznik nových menšin vynalezených v 19. století. Budu-li citovat svého přítele Sablea Gavaldona a jeho bestiář, dává to jen letmý pohled na to, jak je zemědělský i městský život provázán s biopolitickými dějinami zvířat. Oportunistickým druhům, včetně krys, holubů, much, štěnic a švábů, se ve městě daří, přestože je člověk všude vyhubil - svědectví o nezkrotném životě, který si znovu přivlastňuje nepřátelský terén. Od této chvíle jsou městská divoká zvířata a boj proti škůdcům v intimním vztahu s městským plánováním a správou prostituce, patologií a politickou agitací. Ještě v 21. století byli například členové hnutí Occupy často označováni za škůdce.
Tudy, tudy, tady otevřeme průchod, tudy.
6) Ztracen v lese
Nejstarší lidská řeč, kterou známe, se dochovala v indické Kérale, předávala se pouze jako ústní tradice v podobě manter mezi brahmíny. Nerozumíme jeho významu, přežívá jen jeho zvuk, a přestože se řídí vzory a pravidly, nejbližší analogií není žádný jiný jazyk ani hudba, ale ve skutečnosti něco z říše zvířat: zpěv ptáků.
Semióza (vytváření a interpretace znaků) prostupuje a konstituuje živý svět a právě díky našim částečně sdíleným sémiotickým sklonům jsou možné a také analyticky komplexní vztahy mezi více druhy. Eduardo Kohn ve svém spise Jak myslí lesy, K antologii mimo člověka (2013) popisuje komplexní teorii a vysvětlení toho, co myslí reprezentací. S ptáky a dalšími živými tvory - ať už bakteriemi, rostlinami, houbami nebo živočichy - máme společné to, že to, jak reprezentujeme svět kolem sebe, je tak či onak konstitutivní pro naše bytí. Jsme neoddělitelní od svých souputníků a jsme na nich závislí, pokud jde o naše chápání světa i naše přežití.
O sémiotice: zůstat u ptáků, ale rozšířit naše úvahy nad rámec zvuku. Můžeme uvažovat o tom, že i ptačí hnízda mají svou vlastní sémiotiku, struktury, rytmy a komunikaci. Prozatím bychom však měli věnovat pozornost tělu... Například kalifornští pelikáni hnědí nemají žádný zvuk, ale komunikují svým tělem, a to tak, že mění své zbarvení - jejich oči se mění z hnědé na jasně modrou a kůže na krčním vaku ze světle růžové na jasně červenou, když se blíží čas krmení. Jsou to teplokrevní tvorové a jejich normální tělesná teplota se pohybuje mezi 41 a 43 °C. To je projevem jejich vysoké rychlosti metabolismu, která se projevuje i jejich rychlými pohyby a rychlými reakcemi. Stejně tak vnímání času u ptáků musí být velmi odlišné, pokud se díváme na jejich pohyby nebo posloucháme jejich cvrlikání a zpěv zpomalený pětkrát nebo desetkrát, můžeme začít vnímat rozdíly, tóny a árie, které v reálném čase nedokážeme zpracovat. To vše opět jen dokazuje naši nedostatečnost v porozumění řeči těchto jiných druhů.
Kudy mám jít, kudy mám jít?
7) Po téměř neviditelné stezce v lese, cestou k jezeru. Zastavím se na malé mýtině, abych zahlédl na obloze ptáka...
Proměna 3
Za nejpoutavější však považuji, že tajemství migrace poskytlo úžasný prostor pro možné scénáře. Aristoteles ve svém eposu Historia Animalium prohlásil, že přinejmenším některé druhy ptáků se z jednoho ročního období do druhého proměňují v jiné živočichy. Někteří ptáci zjevně migrovali do Afriky, ale konkrétní druhy zmizely právě ve chvíli, kdy do Řecka ze severu na mírnější zimu dorazily jiné, na pohled podobné druhy. Myšlenka transmutace byla jedním z názvů běžně používaných pro evoluční myšlenky v 19. století, než Charles Darwin publikoval knihu O původu druhů (1859). Transmutace se již dříve používala jako termín v alchymii k popisu přeměny obecných kovů ve zlato. Myšlenka transmutace Alexandra z Myndu, který psal o zoologii a věštění, asi 400 let po Aristotelovi, tvrdila, že starší čápi se ve skutečnosti mění v lidi.
Podle Lucy Cookeové záhadu, kam ptáci v zimě mizí, vyřešil v Německu hrabě Christian Ludwig von Bothmer v květnu 1822. Zastřelil neobvyklého bílého čápa, který už měl v krku zapíchnutou velkou, téměř metrovou africkou zbraň. Pták, který se vydal na tisíce kilometrů dlouhou cestu na sever, aby ho hrabě opět zastřelil. Tento nález jej vlastně jen utvrdil v podezření, že dalších, nejméně 25 podobných nálezů položil již v 19. století. Tato událost odstartovala myšlenku značení ptáků, kteří stále poskytují důkazy o cestě... Díky značení pomocí GPS také víme, že se zvyk mohl změnit. Je zaznamenáno, že těch několik málo čápů, kteří zůstali, a také mnoho dalších ptáků přestalo migrovat, protože zimy jsou mírnější a nacházejí dostatek potravy v městských oblastech a na skládkách. Systémový problém, že naše změny zvyků nevyhnutelně mění jejich zvyky; lov, nesnášenlivost a úbytek stanovišť způsobují velký úbytek druhů. Takhle, takhle, proč věříte všemu, co říkám, takhle?
8) Příjezd k jezeru
Ptáci nás spojují s jinými místy a skutečnostmi, protože jsou součástí globální cirkulace vzduchu. Překračují země a kontinenty, časová pásma a výšky, protože hledají příznivé vzdušné cesty nad mraky. Svým záhadným mizením přes zimu upoutávají naši představivost. Není divu, že se po staletí věřilo, že v zimě odlétají na Měsíc.
Husy táhnou na obloze Apollónův vůz. Možná proto mají staří muži na Maltě tradici chovat malé barevné kanárky jako domácí mazlíčky a čekat, až se promění v kouzelné husy a vyberou si svého majitele jako dalšího poloboha, kterému budou sloužit. Ptáci jsou zavěšeni ve složitých klecích na hřebíku před domem a večer se často berou na procházku na hlavní náměstí, kde lavičky a háčky na zdi poskytují prostor pro celou komunitu. Prastaré vozové koleje vyryté do maltského vápence dokazují, že husy tahaly vozy z útesů na okraji ostrovů... Husy sudokopytníky se také dokázaly ponořit pod vodu a dokončit svůj životní cyklus, aby se opět staly sudokopytníky husími krky přichycenými ke dřevu rozpadajících se vraků lodí na dně moře... Středověcí duchovní obzvlášť rádi šířili zvěst, že sudokopytníci vyrůstají ze stromů a tlejícího dřeva, proto se často objevovali v knihách o rostlinách. Uznávaný botanik 16. století John Gerald tvrdil, že rozřízl exempláře a našel v nich „živé věci, které byly nahé a měly tvar jako pták“. Nejdůležitější však bylo, že se nezrodily z masa, a proto je bylo možné konzumovat v mnoha postních dnech bez masa ve středověkém křesťanském kalendáři. Nejen husy prý tráví část života pod vodou, podle neuvěřitelného příběhu, který rozšířil hlavně švédský biskup, se po staletí věřilo, že vlaštovky údajně přezimují na dně říčních koryt a možná i jezer, jako je toto...
Borbála Soós (nar. 1984, Budapešť, Maďarsko) je londýnská kurátorka. V roce 2012 získala magisterský titul v oboru kurátorství současného umění na Royal College of Art v Londýně a v roce 2009 magisterský titul v oboru filmových studií a dějin umění na Univerzitě Eötvöse Loránda v Budapešti. V letech 2012-2019 byla ředitelkou a kurátorkou galerie současného umění Tenderpixel v centru Londýna. Pravidelně ji zvou k přednáškám, workshopům a výuce univerzity jako Goldsmiths College, Royal College of Art a Central Saint Martins. Její nedávný výzkum se zaměřuje na vývoj struktur, které se vyskytují v přírodě, a zkoumá je jako metafory společenské organizace. Pravidelně se věnuje kurátorství projektů souvisejících se studiem zvířat a rostlin, biopolitikou, společnými statky a také systémovou dynamikou.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
Aziz Choudry – Učit se od základů: nenucené a neformální vzdělávání a angažovanost v sociálním hnutí
Moderuje Václav Drozd.
Jak nás může obohatit hlubší zájem o intelektuální práci aktivistů a aktivistek, kteří se zasazují o sociální, politickou a ekologickou spravedlnost? Aziz Choudry propojuje své vlastní zkušenosti s aktivismem a různými sociálními hnutími, aby poukázal na to, že takový boj je nejlépe pochopitelný, pokud se zapojíme do učení, vědění, debat a sdílení teorií, které jsou jeho součástí. Choudry ve své práci vychází z antikoloniálních, marxistických, feministických a antirasistických pohledů na vědění a moc. Jeho práce vyzdvihuje způsob, jakým se aktivisté, aktivistky, organizátoři a organizátorky učí přímo tím, že konají, a upozorňuje na chybějící propojení mezi praxí organizování sociálních hnutí v terénu, kritickou teorií o vzdělávání dospělých a teorií zkoumající sociální hnutí. Jako příklady uvádí antikoloniální proudy v rámci hnutí za globální spravedlnost, které se formují v Pacifické Asii, aktivistický výzkum a vzdělávání v sociálních hnutích a lidových organizacích na Filipínách, dělnické boje migrantů a imigrantů v Kanadě, či studentské stávky v Quebecu v roce 2012.
Aziz Choudry je sociolog, aktivista, badatel a spisovatel, je také profesorem na McGill University v Montrealu. Zabývá se prací sociálních a aktivistických hnutí a je autorem knihy Learning Activism: The Intellectual Life of Contemporary Social Movements (University of Toronto Press, 2015) a editorem knihy Just Work?: Migrant Workers‘ Struggles Today (Pluto Press, 2015), která se věnuje vykořisťování pracovních migrantů po celém světě a shrnuje některé příklady jejich kolektivního odporu. Jeho aktivistické konání zahrnuje širokou škálu akcí a výzkumu proti nadnárodní korporační moci, imperialismu a komodifikaci života.
Přednáška bude v anglickém jazyce.
Vstup volný.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
Těla jsou vystavena posměchu, když nemají boty
Společné setkání žen bez domova a lidí s domovem
Zve Institut úzkosti a Jako doma "Těla jsou vystavena posměchu, když nemají boty” *
Společné setkání žen bez domova a lidí s domovem 9. listopadu 2019 v komunitním centru Jako doma.
Poslechový dokument
Vystupují:
Barbora Bírová: čtení z knihy Bezdomovectví a veřejný prostor
Barbora Bírová je sociální antropoložkou, poradkyní pro ukončování bezdomovectví a spoluautorkou knihy.
Rad Bandit a Lenka Vrbová: čtení z knihy Naděje je na druhém břehu: životy pražských žen bez domova
Autor knihy, Rad Banditt je sociální pracovník, člen týmu a jeden ze zakladatelů organizace Jako doma. Lenka Vrbová v Jako doma pracuje šestým rokem. Věnuje se hlavně vedení organizace a spolupořádání aktivit pro ženy bez domova. Když je potřeba, zvládne opravit třeba i kotel.
Nina Nováková: čtení z Pohádek pro dospělé Ivety Horváthové - O králi a královně a bonbónech, po kterých rostou ruce a nohy
Nina Nováková je jednou z žen, které traví čas v komunitním centru Jako doma. Pomahá s přípravou jídla i úklidem. Má ráda módu a povídání a často se věnuje lidem, kteří Jako doma navštíví. Někdy i poradí co komu sluší nejlépe.
Po celý den byla k dispozici improvizovaná šicí dílna, kterou zajistily Mia Jadrná a Anna Vácová ze studia LUV-1 a Kateřina Beránková a Veronika Pavlíková z projektu Samet. Pro ženy v sociální tísni i návštěvníky akce přešívaly nepadnoucí oblečení.
Kristina Fingerland vedla workshop kolektivního vyšívání a vyprávění, při kterém na plátně vznikl společný zápis jehlou a nití.
Společně jsme připravily bramborový salát, hudební Dj set zahrála Zey ze Synth Library Prague, občerstvení zajistila Jídelna Kuchařek bez domova.
PROGRAM
10:00 – 20:00
Workshop kolektivního vyšívání a vyprávění s Kristinou Fingerland: vytvoření společného zápisu jehlou a nití
Celodenní šicí dílna: LUV-1 a Samet přešijí nepadnoucí oblečení a vyspraví neduhy oblíbených kousků oblečení. Ženám bez domova a v sociální tísni zadarmo, lidem s domovem za dobrovolný příspěvek.
11:00 – 12:30
Čtení a diskuze z knihy Bezdomovectví a veřejný prostor s její spoluautorkou Barborou Bírovou, sociální antropoložkou a poradkyní pro ukončování bezdomovectví
12:00 –14:00 Společné vaření a stolování s Kuchařkami bez domova
14:00 – 15:30 Čtení a diskuze s Radem Bandittem
16:00 – 18:00 DJka zey: hubení set (Synth Library Prague)
18:00 – 20:00 Pohádky pro dospělé Ivety Horváthové
Přijďte s námi strávit společnou sobotu a současně si vzájemnou pomocí vyspravit oblečení, které vám nesedí, vytvořit společný příběh na jeden kus látky jehlou a nití, sdílet a poslouchat vyprávění a vytvářet nové, společně uvařit, najíst se a poslouchat hudbu a účastnit se toho jak vzniká. A zamyslet se společně nad tématy spojenými s ženským bezdomovectvím: neviditelností, osamělostí, násilím, tělesností, péčí a hranicemi normality.
* Název je citací z knihy Naděje je na druhém břehu: životy pražských žen bez domova. Autor Rad Banditt, vydalo Jako doma – Homelike o.p.s. a BROKEN BOOKS 2016.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
VELKOCHOVY: Já bich vám chtěl vzdělit, že se mi nelíbí!!! jak! si počínáte! ze zvířati!!! A tak sem vám napsal tento dopis!
Ne všechny dopisy by pošta přijala, pokud nemají čitelně napsanou adresu, to ale neznamená, že nemají svého adresáta a jasně formulovaný apel. Moc děkujeme Cecílii a Markétě Böhmovým, Fabianě Matyldě Drahošové, Egonovi a Johanovi Jiřičkovým, Věrce Lopez Trujillo, Alexandře Ptáčkové, Cecílii Ratajové, Karlovi Rousovi a Anežce Thýnové za jejich cenné komentáře k situaci, ve které se nacházejí milióny hospodářských zvířat žijících ve velkochovech a za přemýšlení nad důvody, proč by se jejich situace měla změnit.
V galerii níže najdete jejich příspěvky.
Zvířaty ve velkochovech, ale i širší sítí aktérů, kteří jsou jejich dobrovolnou nebo nucenou součástí se zabývala naše série Velkochovy. Děkujeme všem, kteří se na ní podíleli, i těm kteří s námi budou dál pracovat na přípravě knížky a nových příspěvcích pro ni. V knížce se chceme nejen dál zabývat tím, čím velkochovy jsou, na jakém principu fungují, jaké společenské, politické nebo psychologické standardy a mechanismy je umožňují, ale také nastiňovat jiné, etičtější možnosti soužití lidí a mimolidských tvorů.
Série textů NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.
Série textů vyšla na podporu kampaně Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU.
Děkujeme všem, kteří podpořili svobodu hospodářských zvířat!
VELKOCHOVY: Maso jako z butiku: Může se to stát i vám
Série textů o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.
Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU. Kampaň Konec doby klecové je dlouhodobou celounijní kampaňí, která byla zahájena na podzim roku 2014 mezinárodní organizací Compassion in World Farming. V České republice ji zastřešuje Společnost pro zvířata a NESEHNUTÍ. Podrobné informace včetně mapy velkochovů v Česku najdete na stránkách hlavanahlave.cz.
Autorkou textu je Hana Janečková. Hana Janečková je teoretička, kurátorka, umělkyně a působí jako pedagožka současného umění a pohyblivého obrazu v Centru audiovizuálních studií na FAMU a na University of the Arts London. Je kurátorkou a výzkumnicí v kolektivu Display: Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi. Z vybraných aktivit lze zmínit výzkumný a kurátorský projekt Multilogues on the Now (Display, Praha). Je autorkou publikací Iné telá.txt, antalogie o technologiích těla Diagnosis (Artalk.cz, 2017); Speak, Body (FAHAC, University of Leeds, 2017); nomádský feministický kurátorský projekt Hotel Ozone, Feminist Library London, New Feminism (Artyčok.TV., 2014–2015) a Experiments in Translation (Cinema6, Arcadia Missa, Londýn). Byla spoluzakladatelkou a vedoucí platformy Artyčok.TV London (2010–2015) a redaktorkou Flashart CZ-SK. Svými texty přispívá do Artalk, Blok, Frieze, Springerin, Romboid, A2, Kapitál, Flashart, Artlicks a dalších.
Učit se od země: nenucené a neformální vzdělávání a angažovanost v sociálním hnutí Jak nás může obohatit hlubší zájem o intelektuální praci aktivistů a aktivistek, kteří se organizují pro sociální, politickou a ekologickou spravedlnost? Aziz Choudry propojuje znalosti, které nabyl aktivismem vlastním a v různých sociálních hnutích, aby poukázal na to, že tyto snahy lze nejlépe pochopit tehdy, když vezmeme v úvahu i učení, vědění, debaty a teorii, které v nich probíhají. Choudry ve své práci vychází z antikoloniálních, marxistických, feministických a antirasistických pojetí vědění a moci, zdůrazňuje, jak se aktivisté, aktivistky, organizátoři a organizátorky učí přímo tím, že konají, a upozorňuje na chybějící propojení mezi praxí organizování/sociálních hnutí v terénu, kritickou teorií o vzdělávání dospělých, a teorií zkoumající sociální hnutí. Jako příklady uvádí antikoloniální proudy v rámci globální spravedlnosti, které se organizují v Pacifické Asii, aktivistický výzkum a vzdělávání v sociálních hnutích a lidových organizacích na Filipínách, snahy migrantů a imigrantů v Kanadě, či studentské protesty, které proběhly v Quebecu v roce 2012.
Maso jako z butiku: může se to stát i vám
Hana Janečková
Stará původní plemena a jejich produkty
Pravicové britské noviny The Daily Telegraph[1] nedávno informovaly o dalším skandálu takzvané generace sněhových vloček neboli mileniálů. Mileniálové nesnáší, když se musí dotýkat syrového masa, a tak si je mohou již očištěné koupit v sáčku a hodit obsah na pánev, aniž by se jej dotkli, či si koupit kuře, které lze péct přímo v obalu. Polykat tepelně zpracované maso, nebo syrové kuřecí sašimi či drtit v zubech šlachovité kravské svalstvo plné hormonů, jež se savcům vyplavují před smrtí, jim údajně nevadí tolik jako hromada živočišné hmoty na kuchyňském prkénku. Syrová, lesklá struktura syrového masa ve světle zářivek řeznického pultu a představa krájení masa však vyvolávají vlny nevolnosti a úzkosti. Můžeme se pouze dohadovat, co za úzkosti ve skutečnosti skrývá tato averze dotýkat se masa, které pak za okamžik spolkneme. V následujícím textu bych se chtěla zamyslet nad afekty spojené s konzumem, které se spotřebou masa souvisí, na zabíjení zvířat jako na rituál i práci a na to, jak jsou tyto skutečnosti reprezentovány. Tím bych chtěla otevřít diskuzi o tom, jak určujeme hranici mezi lidským a nelidským, stejně tak jaké jous hranice mezi tím co považujeme za živé a mrtvé.
Velkochovy, kde je dobytek držen v těsných ohradách, drůbež v klecích a kde jde o co možná nejlevnější generování zisku, mohou fungovat díky skutečnosti, že přijímáme porážku zvířat jako způsob našeho vlastního ukotvení ve světě. Filozofie se k tomuto počinu zabíjení zvířat v našem životě opakovaně vrací. Podle Heideggera teorie bytí je to počin usmrcení zvířete, jež nabíjí jeho síluVelice zjednodušeně řečeno představa smrti podle Sartra i Heideggera utváří naše Já a vždy leží před námi jako svátost.Vlastnoručně poražené zvíře nám tímto zároveň umožňuje chápat sebe sama, naše bytí. Tímto důrazem na konečnost se naše subjektivita formuje skrze neustálé uvědomování si smrti (Thanatos), což v středu subjektu zanechává pocity ztráty a melanchonie.[2]
I kulku v hlavě prasete, které vyrostlo na biofarmě, je třeba chápat jako součást tohoto kruhu násilí. Již několik dní před samotnou porážkou si zvíře uvědomuje, že zemře. Drobné změny v jeho každodenním rytmu působí na jeho sebezáchovné instinkty jako poplach, což způsobuje uvolnění hormonů úzkosti do krevního oběhu. Rossi Braidotti píše, že „od starověku zvířata vytváří něco jako zooproletariát v lidmi řízené hierarchii druhů. Zvířata byla využívána pro tvrdou práci jako přirození otroci i jako logistická podpora lidí před i po době technické.“[3]
Musíme se pak také ptát, kdy se ale maso získané z těla stává spotřební surovinou, a kdy a jak se z této suroviny stává jídlem? Z prasat vepřové, z krav hovězí, z velryb tuk a z housenek hedvábí: zde se ze zvířete stává průmyslová surovina.[4] Kanálky, šlachy ve svalech, povrch s červenými žilami připomínající popraskané a vyschlé ústí řeky, vybouleniny a jamky v kůži kuřat: zkrátka, jakmile je maso odebráno ze zvířete a odděleno od jeho zbylých částí, leccos připomíná a abstrakcí těchto procesů oddělení vyvolává různé asociace coby hmota. Může se podobat silikonovým prsním implantátům i zvlněné krajině. Maso také může vyvolat velmi specifické reakce a pocity, důvěrně známé, a spojené se zakořeněným odporem k tělu, jeho tekutinám, pórovitosti a narušitelnosti, strach z rizika nakažení, z vlastních proměnlivých tělesných hranic a tak i hranic vlastního Já.[5]
Co ale může umění přinést do tohoto schématu násilí a odcizení, kde zabíjení zvířat spoluvytváří naši každodenní zkušenost spotřeby jídla? Jesse Darling ve svém díle s názvem Plastic bags (Igelitky, 2013) rozstříhala obyčejnou igelitku ze supermarketu a nalepila ji na zeď tak, aby připomínala kuře z velkochovu. Toxicita a jednorázovost igelitové tašky tak poukazuje na příslib hygienického a pohodlného nakupování v pozdním kapitalismu. Toto jednoduše vyrobené umělecké dílo, které vzniklo v době, kdy umělkyně pracovala na špatně placených pracovních pozicích během studií v Londýně, poukazuje na složitost problému levné pracovní síly, tvořené zvířecím i lidským proletariátem. Podobně jako výše zmíněné sáčky lze však dílo Plastic bags použít i jako návod k pochopení našeho místa ve složitém pletenci lidsko-zvířecích hierarchií a spotřeby. Tím, že se odmítneme přidat k celé řadě lidských rukou, které se dotkly masa, se snažíme odpoutat od řetězce práce a násilí, kde kuře muselo být zabito, vydrhnuto a rozporcováno v konečný produkt, ve kterém často zůstanou tvrdohlavě zapíchnuta malá peříčka. V Plastic bags nám Darling jedním jediným rychlým a bezprostředním gestem ukazuje blízkou přítomnost mrtvého těla v našich každodenních životech.
Britsko-kurdská umělkyně Jala Wahid se ve své tvorbě soch a instalací namísto mrtvého těla jako takového soustředí na přítomnost technologizované smrti a ritualistického násilí spojeného s konzumací masa. Useknuté hlavy dobytka, prasečí žaludky a detailně strukturovaná střeva jsou prezentovány na jejím Instagramu. Maso fotí ve vysokém rozlišení a prosvěcuje jemnými barevnými filtry, přesto je často téměř k nepoznání. Trh s masem je pro Wahid místem tradičních rituálů, posvátnosti a násilí. Tyto témata se pak ukazují v jejích objektech a sochách jako velice atraktivní propojení formálních vlastností materiálů, jakými jsou například střevní žluč, lidské (mateřské) mléko, ovoce a želatina, či jesmonite, ocel nebo keramika, a poté abstrahované soustavným přepracováváním povrchů. Lesk, třpyt, intenzita barev a cit pro detail, jsou typické pro vysoce sexualizované předměty a torza, či jiné části těla nebo krátká videa doprovázená hypnotickou hudbou a poetickým textem.
Její plastiky orgánů a vnitřností, pokryté želatinou a vazelínou, tak působí hyperreálně, téměř jako vysoké rozlišení kinoformátu. V tvorbě Wahid se však z této masy nikdy nestane v naší percepci ‘maso’. Konzumace a touha jsou přiléhavou formou zřetelně vyjádřeny, tělo se přesto nikdy nestává „jídlem“. Jazyk nepřímo naznačeného násilí porážky zvířat je zde prezentován odmítnutím plně se odhalit, nasytit a uspokojit, tedy prožitků, které si s konzumací masa často spojujeme.
Plastika Red Forever Approaching Obsidian (Červená navždy se blížící obsidiánové, 2019) představuje veliký, tmavě karmínový předmět ve tvaru jater, opřený o podlahu Galerie Sophie Taipenner a částečně zabalený v křiklavém latexu. Latex, který evokuje sexshopy a kluby, pevně a úhledně obepíná polovinu plastiky, hranice přitom zůstává zřetelná. Dvojznačnost spočívá v odkazu na vnitřnost a zaměnitelnost lidských a ne-lidských těl a anorganického materiálu, s anorganickým materiálem, kterým je obsidián jakožto vulkanický kámen. Tyto nejvnitřnější elementy života, tělesné orgány a vulkanické kameny, jsou našim očím často skryty do té doby, dokud se nedostanou na povrch erupcí. Ve své práci je Wahid ukazuje odhalené a nahé, vytržené ze svých kontextů a vnesené do specificky světlem zabarvených a aromatizovaných prostředí.
Umělost toho, co je vnímáno jako „organické“, Wahid vyjadřuje pomocí schválně zveličeného důrazu na detailní povrch a výrazných barev, jakož i samotným návodným názvem, který odkazuje na záměr utéci od přírody směrem k anorganické dlouhověkosti neživého. Vnímáme, jak se erotičnost masa podobá erotičnosti latexu, jak je pojí barva, jak jsou obě stejně cizí, umělé a nelidské, a zároveň velice povědomé a rychle rozeznatelné. O tvorbě Wahid lze říct mnohé, například o tom, jak ukazuje násilí přítomné v pohledu, v rituálu, v tradici. Pro účely tohoto textu je však důležitá denaturalizace a zkreslení cest touhy a konzumace, které vnímáme jako „přirozeně“ slastné. Násilí obsažené v zabití zvířete nikdy nevyvážíme jeho příjemnou konzumací. Přechodem k syntetickým materiálům, jakými jsou latex či ropa, a jejich plynulému propojení s živočišnou hmotou lze zde chápat jako pokus stát se méně člověkem, a přitom přijmout odlišné a nové úhly subjektivního pohledu, které mohou vznikat skrze přeformulování existencialistické ontologie smrti a zabití prostřednictvím technologií.
Nelidská péče
Napětí v našem vztahu ke konzumaci zvířat jsou protichůdná a mnohostranná. Polykáme, ale k dotyku cítíme odpor, odmítáme se na maso dívat, přesto si užíváme jeho chuť, což poukazuje na složitý vztah k myšlence přirozeného a původního. Čisté maso můžeme vnímat jako návrat k počátku, k místu úplného nasycení. Konzumace čistého bezdotykového masa ze sáčku je velice podobně související reakcí na naši touhu mít pod kontrolou to, co jíme, a požívat přírodní, „čisté“, ekologicky vyprodukované maso, I když se to zdá jako protiklad. Avšak provozování životního stylu, zahrnujícího čisté či šťastné maso, vejce a mléčné výrobky, je možné pouze za cenu vyloučení. Můžeme si idealizovat návrat k „přírodě“ v podobě vesnických eko-komunit obývajících malé biofarmy, s postupující klimatickou změnou a rostoucím nedostatkem potravin a vody však i ti největší optimisté-ky vnímají nedosažitelnost této vize pro všechny.
Proto je potřeba se zabývat tímto vyloučením ‒ kdo je vyloučen, kdo nebude schopen se účastnit. Jak neodstavit ty, kteří nezapadají či nemohou zapadnout, je náročný a dlouhodobý proces přehodnocování. Zde pak vstupují do popředí termíny feministické teorie jako například „přístupová intimita“ (access intimacy, Mia Mingus), kde je intimita předpokladem pro „zdravé a pečující vztahy“ či „soucitnou odpovědnost” (compassionate accountability, Ngoc Loan Trân).[6] Alternativy k těmto strategiím péče jsou hrozivé. Například, masový vrah z El Pasa ve svém manifestu uvádí svůj zápal pro enviromentální otázku a povědomí o omezenosti zdrojů v Americe jako motiv pro jím spáchané masové střelby.[7] Dle tohoto ekofašistického pohledu nejsou Američané schopni změnit svůj životní styl, pro přežití je nutné, aby jich bylo méně, a ti, kteří jsou hodni cenných zdrojů a „amerického způsobu života” jsou ti, kteří dokáží naplnit myšlenku pravice v zemi extrémního pravicového nacionalismu. Je nutné, abychom důsledně přezkoumávali, jak rozdělujeme zdroje, jinak je environmentální otázka povolenkou k násilnému ekofašistickému vyloučení imigrantů, etnických menšin, samoživitelek a dalších.
Amerika se svou kulturou střelných zbraní se nám možná zdá být na míle vzdálená, je však potřeba si připomínat, že žijeme v Pevnosti Evropa, kde čeští, polští a maďarští političtí vůdci odmítli pomoci syrským dětem ze stejných důvodů, tedy nechuti sdílet požitek z konzumace a životního stylu, které „přirozeně“ patří nám. Zvířata vůbec hrají v islamofobii prapodivnou roli: ti samí lidé, kteří se hlasitě ohánějí termínem „blaho zvířat“, aby tím vyjádřili svůj odpor k „nelidským“ halal porážkám[8], zároveň často nejsou nijak pohoršeni konzumací živočišných výrobků z velkochovů, ve kterých zvířata snáší nesnesitelné utrpení po celý svůj život. Zároveň dochází k násilné regulaci populace amazonských kmenů, aby se vytvořilo místa pro dobytek.[9] Musíme si uvědomit, že pokud dobrý život a dobrá smrt „našich“ zvířat, lidí a komunit probíhá souběžně s upíráním lidských vlastností jinému člověku, je potřeba se znovu zamyslet nad samotnými základy zásad, dle kterých žijeme.
Tyto paradoxy a protiklady nám doslova končí na talíři, kde by maso mělo být již pouhým produktem, je však důkazem života a následného usmrcení zvířete, a také připomínkou mrtvého těla. Na jídelním stole se nám tyto paradoxy často zjevují tak že se jídlo stává spektáklem pro privilegované, či jako neurózou a úzkostí z kapitalistické konzumace jídla. Možná tak jedinou a nutnou cestou ven z této slepé uličky je zpochybnění teoretického rámce smrti jako odkazu na posvátný konec našeho života zabití zvířete jako způsobu, jak nabývat sílu bytí. Namísto zaměření na „nelidské zacházení“ navrhuji soustředit se na něco zcela nepřirozeného: pojďme do našeho uvažování o světě, zvířatech a jiných přemýšlet s pomocí zcela cizí, nelidské, intimní a syntetické pozornosti a péče.
[2] Tento názor, který se ukazuje např. Současné teorii v konceptci bare life G.Agambena byl široce rozebírán a kritizován, zejména v současném posthumanistickém myšlení. Filozofická stanoviska Deleuze & Guattariho, É. Glissanta nebo Nietzscheho jsou součástí tradice, která odmítá Heidegerův existencialistický rámec zabíjení zvířete.
[3] Braidotti R., Nomadic Ethics (Etika nomádů) str. 368
[4] Další výraznější projevy „nepřirozeného“ řízení životů zvířat lidmi jsou dobře známé, například klon ovce Dolly nebo tzv. OnkoMyš (OncoMouse).
[5] Teoretička feminismu Margrit Shildrick ve svém klíčovém textu Leaky Bodies (Prosakující těla) považuje dotek za membránu propustnosti, která dokazuje nestabilní tělesné hranice sebe sama, čímž nabourává pojetí individuálního sebeurčujícího humanistického subjektu.
[6] Byrne, John a kol. (2018) Constituent Museum. Rozhovor Adelity Husni Bey s Tizianou Terranova, Seanem Dockrey a Johnem Hillem
Série textů vyšla na podporu kampaně Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU.
Mêtis. Vlna v mysli a prchavé plánování
[...] Příběh je starý a podivný, takže nikdo neví, kde končí pravda a začíná fantazie o životě sirky a jedovatosti. Ale co je nám do pravdy, nám, uprchlíkům a dezertérům suché logiky tří rozměrů? Jsme na lovu té čtvrté, nehmotné a neuchopitelné, té, která uniká světovým obrysům našich očí..... M. Karagatsis „Ztracený ostrov“
Kurátorka: Nadja Argyropoulou V rámci programu Institutu úzkosti 9. září - 6. října 2019: studijní dny 23. - 30. září: studijní vrchol (kontinuální rezidence, výzkumné procházky, rozhovory, zjevení a prezentace. 27. - 28. září: připojujeme se a prodlužujeme Globální stávku za klima!
Účastníci (seznam bude rozšířen): Spyros Anastasiou Aliferis, architekti a účastníci architektonických setkání Dodecanese - Mugla, Alain Baran, Oscar Carrier-Sippy, Daniela a Linda Dostálkovy, Adrianos Efthymiadis, F'aman (Iria Vrettou & Ariadne Strofylla), Telis Hatzifountas, Nana Iliopoulou, Sára Jan Märcová, Anna Kamma, Eva Koťátková, Dominik Lang, Denisa Langrová, Františka Malasková, Giannis Maroullakis, Andreas Lardopoulos, Filippos Lardopoulos, Ann-Marie Lardopoulou Christensen, Elefhteria Oikononou, Anna Parliara, Sofia Glarou, Athanasia Pastrikou, Nicolas Prokop, David Přílučík, Ruta Putramentaite, Gregory Reizakis, Trond Rekstad, Jonáš Richter, Pascale Servais & Pierre Seba, Sláva Sobotovičová, Xanthi Sotiraki, David Střeleček, Iassonas Thilikos, Susan Trainor, Seva Vassilara, Tassos Vrettos a studenti a žáci základní a střední školy na ostrově Tilos.
Dcera oceánu (podle Hésioda) nebo dítě z manželství mezi Erebem a Nocí (podle Acousilaa), Métis není jen žena, kterou pohltil její manžel Zeus, ale celý kosmos myšlení a jednání, způsob poznání, jak vznikl v řecké kultuře v jejím sepětí se společenským a přírodním. Mêtis, nápadná svou nepřítomností v teoretických studiích, a přesto přežívající v básnické paměti, byla známa jako lstivá inteligence spojená s triky lstivého Odyssea, se zpětnou stopou lišky, s polymorfismem chobotnice, řešením záhad a hádanek, rétorikou sofistů, Dionýsovou magií, dovednostmi řemeslníků, mistrovstvím stavitelů a navigátorů, postavou šibala, podvodníka, jak se s ní setkáváme v nejrůznějších mýtech a tradicích. Marcel Detienne a Jean-Pierre Vernant ve své práci Mêtis. Lstivá inteligence v řecké kultuře a společnosti, pojednávají o celé škále operací, při nichž taková inteligence navazuje kontakt se svým objektem, přičemž kombinují souhru a odpor:
„Mêtis se vyznačuje právě tím, že neustále osciluje mezi dvěma protipóly. Proměňuje v jejich protipóly objekty, které ještě nejsou definovány jako stabilní, ohraničené, vzájemně se vylučující pojmy, ale které se jeví jako síly v situaci konfrontace a které se v závislosti na výsledku boje, do něhož jsou zapojeny, ocitají tu v jedné pozici, jako vítězové, tu v opačné, jako poražení. Tato božstva, která mají moc svazovat, se musí mít neustále na pozoru, aby se zase nenechala svázat. Když je tedy jedinec obdařený mêtis, ať už je to bůh, nebo člověk, konfrontován s mnohonásobnou, proměnlivou realitou, jejíž neomezené polymorfní síly činí téměř nemožným se jí zmocnit, může ji ovládnout - to znamená uzavřít ji do hranic jediné, neměnné formy, kterou má pod kontrolou - pouze tehdy, prokáže-li, že je ještě mnohonásobnější, pohyblivější, polyvalentnější než jeho protivník. Stejně tak, aby mohl dosáhnout svého cíle přímo, aby mohl sledovat svou cestu, aniž by se z ní odchýlil, napříč světem, který kolísá a neustále osciluje z jedné strany na druhou, musí sám zaujmout šikmý směr a učinit svou inteligenci dostatečně mrštnou a pružnou, aby se mohla ohýbat všemi myslitelnými způsoby, a svou chůzi natolik „šikmou“, aby mohl být připraven jít jakýmkoli směrem.
Za účasti tvůrčích osobností (umělců, vědců, filmařů, básníků, spisovatelů, kurátorů, architektů, laiků různých profesí, místních obyvatel a cestovatelů) se na ostrově Tilos v září 2019 uskuteční akce s názvem „mêtis. vlna v mysli a prchavé plánování“, která bude sledovat mêtis v rámci Egejského souostroví a také v globálním proměnlivém terénu nejistých a nejednoznačných situací. V návaznosti na akci „Making Oddkin. for joy, for trouble, for volcanic love“, uspořádanou na řeckých ostrovech Nisyros a Gyali v září 2018, bude letošní akce dále zkoumat naši éru velké transformace („The Great Derangement“ podle spisovatele Amitava Goshe) z pohledu, okolností, které poskytuje malý ostrov v Egejském moři, a specifických taktik, které se tam vyvinuly směrem ke změně současných paradigmat pokroku.
Tilos, ostrov, který M. Karagatsis ve svém románu popisuje jako ostrov, který se z Egejského moře dostal do tropů Tichého oceánu, je také prvním ostrovem ve Středozemním moři poháněným výhradně větrnou a solární energií a místem, které podporuje udržitelný rozvoj, lidská práva a integraci uprchlíků tím, že podporuje spolupráci žadatelů o azyl a místních obyvatel při rozvoji ekologického zemědělství.
Angažovanost v oblasti ekologie je pro letošní ročník stěžejní, neboť zkoumá její absenci v dějinách modernismu, zaměřuje se na transformační vazby, které může ekologické myšlení vytvořit napříč moři i pevninami, a stojí si za slovy Gosha: „Vskutku jde možná o nejdůležitější otázku, která kdy stála před kulturou v nejširším slova smyslu - neboť nenechme se mýlit: klimatická krize je také krizí kultury, a tedy i představivosti.“
Úpadek politických systémů, selhání ekonomických modelů, ničivé klimatické dopady, uprchlická krize a možnost, dokonce naléhavost radikální změny představované alternativními narativy, obrazy a vztahy budou předmětem „mêtis“. vlna v mysli a prchavé plánování", ačkoli zkoumanými záležitostmi budou rostliny, dávní savci, skály, oblouky, přechody, problémy a spletité příběhy; událost se v tomto smyslu zabývá prchavostí jako touhou po hře či bytí mimo, jako ‚touhou a duchem úniku a překročení vlastního a navrhovaného‘(podle Freda Motena).
Prolnutí - osmóza umění, performance, médií, filmu, architektury, vědy a každodenních praktik bude navštívena jako příklad alternativních, odvážných formací a kulturních mutací, které jsou potřebné k narušení hegemonických narativů a jejich obrazového komplexu. Kurátor a pořádající subjekty vyzývají všechny iniciativy, které za tímto účelem pracují na místní úrovni a zahrnují také kolektivy, platformy a jednotlivce působící na mezinárodní úrovni, aby se připojily ke Globální stávce za klima a předaly hlas této aliance z Tilosu.
Akce se pokusí o další kulturní jamming, který se bude týkat stejných témat jako akce pořádané TBA21-Academy a Ocean Archive. v Benátkách a sympoziem pořádaným organizací Architectural Meetings Dodecanese - Mugla v Tilosu od 28. září do 7. října.
„mêtis. vlna v mysli a prchavé plánování“ lze chápat jako studium, a to způsobem, který popsali Fred Moten a Stefano Harney („The Undercommons“): „Jsme oddáni myšlence, že studium je to, co děláte s jinými lidmi. Je to mluvení a chození s jinými lidmi, práce, tanec, utrpení, jakási neredukovatelná konvergence všech tří, konaná pod názvem spekulativní praxe. Pojem zkoušení - být v jakési dílně, hrát v kapele, na jam session, nebo staří muži sedící na verandě, nebo lidé pracující společně v továrně - to jsou různé způsoby činnosti. Smyslem toho, že je nazýváme „studiem“, je označit, že neustálá a nezvratná intelektuálnost těchto činností je již přítomna.“ Pod celkovým tématem „mêtis. vlna v mysli a prchavé plánování“ a v silné solidaritě s globálními stávkovými akcemi za klima pozvedáme svůj hlas ke vzpouře z Tilosu, odlehlého ostrova Dodekanés v rámci Egejského souostroví, kde vzácné léčivé rostliny koexistují s pozůstatky prehistorických savců:
V pátek 27. září se hlasitě připojíme k oslavě vize mladých rebelů po celém světě. Shromáždíme se jako slavnostní oddkin: Studenti a učitelé, mladí a staří, umělci a terénní pracovníci, vědci a cestovatelé, hudebníci a prodavači, místní obyvatelé a návštěvníci začneme stávkou a pak se vydáme na úderný průvod k moři! Začínáme na hlavním náměstí v Livadii, následujeme mladé směrem k přístavu a zpíváme, mluvíme jazyky, hrajeme hudbu, měníme své každodenní pohyby a proměňujeme se v jiné druhy, napodobujeme bohatý hluk a divoké propletence života. Přenášíme, narušujeme, požadujeme změnu, vytváříme vlny a začínáme novou nit vzpoury z malého ostrova v Egejském moři. #CLIMATESTRIKE IN TILOS - LIVADIA
V sobotu 28. září se večer na náměstí u kostela Megalo Chorio sejdeme, abychom si četli o klimatické spravedlnosti, sdíleli příběhy o alternativních cestách a plánovali akce na místní úrovni i mimo ni. Prohlížíme si pohyblivé obrázky a diskutujeme o jejich potenciálu šířit poselství o změně s ohledem na sociální odolnost a ekologickou udržitelnost. Připojujeme se k dalším spřáteleným platformám umění a akce, jako je TBA21-Academy, která se koná v italských Benátkách. Usměrňujeme vlny a stávka pokračuje v úderném vyprávění příběhů. #CLIMATESTRIKE V TILOSU - MEGALO CHORIOV sobotu 28. září večer se na náměstí u kostela v Megalo Chorio shromažďujeme a do pozdních nočních hodin se neseme čtením o klimatické spravedlnosti, sdílením příběhů o alternativních cestách a plánováním akčních směrů na místní úrovni i mimo ni. Prohlížíme si pohyblivé obrázky a diskutujeme o jejich potenciálu šířit poselství o změně s ohledem na sociální odolnost a ekologickou udržitelnost. Připojujeme se k dalším spřáteleným platformám umění a akce, jako je TBA21-Academy, která se koná v italských Benátkách. Usměrňujeme vlny a stávka pokračuje v úderném vyprávění příběhů. #CLIMATESTRIKE IN TILOS - MEGALO CHORIO
„mêtis. vlna v mysli a prchavé plánování“ je věnována láskyplné památce básníka, spisovatele, umělce a vizionářského bojovníka za ekologii Nanose Valaoritise (1921-2019). Hlásíme se k jeho odkazu. Mêtis. Vlna v mysli a prchavé plánování. Tilos, Řecko. Fotografie: Tilos, Tilos, Tilos, Tilos, Tilos, Tilos, Tilos: Tassos Vrettos. 2019Projekt pořádá Are | are-events.org v rámci programu The Institute of Anxiety ve spolupráci s obcí Tilos, Architectural Meetings Dodecanese - Mugla a mnoha jednotlivci.
Výzkumný tým tvoří: Zuzana Blochová, Adéla Korbičková a Elena Stavraki. Produkce: Mgr: Adéla Korbičková
Podpořil Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo kultury ČR, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Divadelní ústav.
VELKOCHOVY: The Real Story of Květa
Série textů o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.
Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU. Kampaň Konec doby klecové je dlouhodobou celounijní kampaňí, která byla zahájena na podzim roku 2014 mezinárodní organizací Compassion in World Farming. V České republice ji zastřešuje Společnost pro zvířata a NESEHNUTÍ. Podrobné informace včetně mapy velkochovů v Česku najdete na stránkách hlavanahlave.cz.
Děkujeme všem, kteří podpořili*y svobodu hospodářských zvířat!
Kateřina Konvalinová a komiksový příběh s názvem The Real Story of Květa vznikl na základě skutečného příběhu, který se stal na zahradě drobnochovu Richterových a Novotných v Kutné Hoře. Jednoho dne se jedna ze slepic (v tomto příběhu Květa) rozhodla odejít. Po nějakém čase se do svého původního domova vrátila, spolu se svými kuřátky. Z lidského hlediska jde o příběh svobodné vůle, což mimo jiné poukazuje na skutečnost, že kur domácí je jedinečný tvor s osobitým charakterem. Není tedy živočichem, stvořeným pouze k lidskému užitku a nezaslouží si být pro takový účel degradován.
Kateřina Konvalinová (*1991) je studentkou Akademie výtvarných umění v Praze, Ateliéru Intermediální tvorby. Pracuje především s médiem videa a performance. Je aktivní v sociálních hnutích zabývajících se ekologií a feminismem a je členkou Ateliéru bez vedoucího.
Série textů o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.
Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU. Kampaň Konec doby klecové je dlouhodobou celounijní kampaňí, která byla zahájena na podzim roku 2014 mezinárodní organizací Compassion in World Farming. V České republice ji zastřešuje Společnost pro zvířata a NESEHNUTÍ. Podrobné informace včetně mapy velkochovů v Česku najdete na stránkách hlavanahlave.cz.
Autorem dalšího textu je Petr Dobrý. Rozhovor s Petrem Dobrým o vzniku projektu Slepice v nouzi, o první záchraně 90 slepic osobákem, o mýtech, které o slepicích panují, o pozitivní kampani, velké organizaci, za kterou na začátku stál jeden člověk, o zemi, ve které je majitel velkochovů předseda vlády, o prodeji mopů a rozhodnutí odejít z vedoucí pozice ve firmě a věnovat se ekologii, ale taky o včelách samotářkách, malochovech na parapetech a balkónech a o tom, co může každý z nás udělat ve svém nejbližším okolí.
Co jsi dnes pro ten svět udělal?
Petr Dobrý
O první záchraně
První záchrana probíhala tak, že jsme do mýho osobáku narvali 90 slepiček do krabic a jeli směr jižní Morava a tam jsme je udávali. Neumíte si představit, v jakým stavu je pak takový auto po pěti hodinách, ale jinak to tehdy nešlo, nic jinýho jsme neměli a 90 slepic našlo touhle cestou domov.
My jsme takový punkáči. Nemáme žádnou pořádnou strukturu, nic. Máme prostě zhruba 10 lidí, který se vždycky třikrát za rok zmobilizujou na rozvozy slepic. Scházíme se strašně málo, třeba jednou za rok. Jinak komunikujem přes e-maily, protože každej z nás je odjinud. Jedna je ředitelka mateřský školy, jedna dělá v právní kanceláři, já mám firmu, jedna má čtyři malý děti, takže je to hrozně složitý skloubit. Spolupracujeme s jedním velkochovem, kterej umožňuje vykupovat třikrát ročně. To jsou pak pro nás ty fixní data, kdy slepice rozvážíme. Velkochovy většinou takový výkup ohlásí a vy si je musíte hned odvést. Tady nám ale umožnili, že si můžeme jezdit každý den, protože do tý dodávky dáme jenom dvě stě slepic, víc jich tam nedostaneme, to už by nebyly pro ně dobrý podmínky. Takže rozvážíme pět dnů, někdy i víc. A současně vybízíme lidi, aby si vykoupili slepice z velkochovů sami. Máme holku, ona je úplně skvělá, pořád projíždí weby velkochovů a sleduje, kdy budou prodávat a dává to Facebook. Ona tím žije, má radost z toho, že to má smysl.
V autě se střídáme, většinou jezdí náš mladej – můj syn –, protože mě to řízení strašně nebaví. A jeho to baví, takže on si domluví nějakýho závozníka, kámoše a jedou. A jindy jedu já. A manželka mi nadává, že má potom vždycky pocit, že smrdí jak kurník, když někde vyleze z auta.
Máme sofistikovanej software, lidi jsou tam přihlášený, naplánujeme trasy, lidi kliknou, kde si slepice chtějí předat… je to skoro jako vojenská operace. Vždycky máme adresáty. Máme taky takovej formulář, kterej lidi podepisujou, když si slepice přebíraj, že se o ně budou starat a za jakých podmínek. Ale kontrolovat to už pak bohužel nikdo nemůže. Ale ty lidi jsou většinou skvělý. Těší mě, že lidi, který si slepice adoptujou, jsou většinou prvochovatelé, který začínaj, takže se naše síť neustále rozšiřuje. Když přijedete třeba na parkoviště, kde máte sraz kvůli předání, kolikrát tam třeba přijde maminka s tatínkem a s dětma, vidíte, že je to pro ně událost. To je moc hezký. Ptám se jich, jestli už pro slepice mají jména, teď se vám tam někdo z rodiny rozbrečí….
O dětství a počítání vajec
Já si to pamatuju jako dítě. Jsem původem Pražák a pamatuju si, jak jsme jezdili do Potštejna do Orlickejch hor a tam nám pronajímali pozemek, kde byla chatička bez proudu, bylo to jenom na petrolejku, a měli tam kurník. Slepice běhaly venku a já jsem každý ráno nemohl dospat: hrozně mě zajímalo, jak ty slepice snesou vajíčka. A tak jsem vždycky budil tátu, aby hádal, kolik je tam těch vajíček, a táta v polospánku, třeba v šest ráno, říkal: ,,Deset.“ A já jsem šel otevřít ten kurník, abych to zjistil. Někdy jsem tam přišel moc brzo a ta slepice tam ještě seděla a koukala na mě, tak jsem ještě zavřel, abych ji nerušil… Pak jsem přinesl ty vajíčka a přišlo mi to úžasný, že se najednou v tom kurníku objeví. Jako zázrak… Pak jsme tam jeli po pár letech a už tam měli přistavěný nějaký garáže, slepice dali do výběhu. A pak jsme tam jeli naposled a to už žádný slepice neměli a říkali, že si je teď kupujou v obchodě. Mě to přišlo už tenkrát divný a pak jsem koukal doma na televizi a tam byl majitel velkochovu, ukazoval tam svůj klecovej chov, a to mi přišlo hrozný. Nechápal jsem, proč, když někdo může mít vlastní teplý krásný vajíčka, tak si jde koupit nějaký starý vajíčka z mrazáku… Navíc když ví, jak se ty slepice mají, jaký mají podmínky. Tak to byl možná takovej prvopočátek. A časem se na to nabalovala spousta dobrovolníků a dnes je z toho taková větší akce; vždycky říkám, že nám to trochu přerostlo přes hlavu. Jsme totiž všichni dobrovolníci, děláme to zadarmo. A s těma vajíčkama: já je nejím, mám na ně odmalička alergii.
O mopech a stromech a rozhodnutí dělat něco jinak
Dělal jsem marketingovýho ředitele v jedný zahraniční firmě a nic mi tam nechybělo. Měl jsem peněz, že jsem je ani nemohl utratit. Plnili jsme, nikdo mi do ničeho nemluvil, byl jsem šéf. Ale začal jsem se zajímat o ekologii a tím se logicky dostávat i do různých rozporů v práci. Přišel jsem vždycky domů a říkal jsem si: co jsi dneska pro ten svět udělal? Prodal jsi dalších tisíc mopů? Chtěl jsem začít skrze firmu podporovat neziskovky a různý ekologický aktivity, manažeři mě za to neměli moc rádi. Vymyslel jsem třeba akci, že za každej prodanej mop půjde deset korun na výsadbu stromů. Oslovil jsem Čmeláka v Liberci a oni řekli: za 10 korun ti vysadíme jedličku, to je přesně cena jedný sazenice. Tak jsem šel za řetězcema a říkám jim: hele, mám takovouhle akci, nic po vás nechci, jediný, co potřebuju, je dát vám tady stojan na prodejnu, aby to lidi viděli. A jim se to líbilo, protože je to nic nestálo a přihřáli si na tom polívčičku. A ta akce byla hrozně úspěšná, prodali jsme asi desetinásobek mopů, jako firma jsme na tom vydělali, a současně se díky tomu vysadilo nějakejch 5000 stromů. Ty rozpory v podnikání mi ale časem začaly víc a víc vadit a tak jsem nakonec odešel a šel jsem dělat na rok do neziskovky. To byla strašně zajímavá škola, ale stejně jsem zjistil, že jsou blbci i schopný lidi v komerci i neziskovce a chybí mezi nima komunikace. A na základě toho jsem si řekl: tak já jsem dělal prodej a marketing a zajímá mě hodně ekologie, tak založím něco, co to bude propojovat. A založil jsem Zelenou domácnost, která prodává ekologický věci a současně podporuje činnost neziskovek a propojuje oba ty světy. Protože ale potřebuju občas nějakej únik, tak si vymyslím nějakej projekt, kterej považuju za důležitej, třeba ty Slepice v nouzi. Já jsem totiž takovej… ono to zní blbě, ale já jsem takovej Forest Gump. Mám spoustu kamarádů, kterejm jsem vymyslel, co mají dělat za práci a oni to dělaj a jsou milionáři a říkají mi: a proč si nevymyslíš něco takovýho i pro sebe? A já říkám: mě by to nebavilo. Já už chci dělat jenom věci, kde mě to osobně uspokojuje. Manželka mi často říká: prosím tě, už nic nevymejšlej. Já jsem totiž ten vizionář a manželka řeší tu realizaci, dělá účetnictví atd. Tohle tam nepište, ale já chci třeba udělat…….. a …….. Abyste pochopili: já jsem magor, pořád něco vymejšlím. Mám spoustu aktivit a některý pak nejsou moc dotažený.
This series NON-HUMANS, HUMANS, CLIMATE, MACHINES views large-scale livestock farming as an area primarily related to ethics and animal rights, but at the same time draws attention to the fact that large-scale farming is a capitalist mechanism, and is the result of economic and power-related interests and pressures that allow and normalize slaughter on a large-scale. The texts try to identify a network of actors, agents and relationships that are involved in large-scale farming and present them as a complex problem.
The series is published in parallel with the ongoing campaign All Farm Animals Deserve to Roam Free. We call to end this inhumane practice by banning all cages for farmed animals. Cages are cruel.
Autorem již devátého textu s názvem Němé zoufalství vodních otroků; Politická, environmetální a sociální ekonomie rybího průmyslu je Tomáš Uhnák.
MgA. Tomáš Uhnák, MSc. vystudoval politickou ekonomii potravinových systémů (Food Policy) na City, University of London. Je doktorand katedry humanitních věd – provozně ekonomické fakulty ČZU. Ve své výzkumné práci se věnuje teorii paradigmat agrárních a potravinových režimů. Zkoumá formování agrárních modelů skrze ideologické rámce průmyslového zemědělství a rolnických, emancipačních sociálních hnutí. Působí jako analytik a publicista politických, sociálních a environmentálních aspektů potravinových systémů. Je poslaneckým poradcem pro zemědělství a potravinové systémy. Dlouhodobě se věnuje rozvoji komunitou podporovaného zemědělství, je spoluzakladatel Iniciativy potravinové suverenity. Je externí zaměstnanec Asociace místních potravinových iniciativ (AMPI), kde se věnuje domácí a mezinárodní advokační práci témat komunitou podporovaného zemědělství, reformy společné zemědělské politiky, agroekologie a potravinové suverenity.
Řada dopadových analýz uvádí, že pokud bude rybářský průmysl pokračovat v drancování moří dosavadním tempem, a pokud nezmírníme negativní dopady klimatické změny, tak do roku 2050 se sníží život v mořích o více než 90% (Worm et al. 2006). Velkochovy ryb tak postupně nahrazují lov ryb na otevřeném moři a stávají se jedním z nejrychleji se rozvíjejících odvětví potravinářského průmyslu. Ačkoliv jsou velkochovy ryb často prezentovány jako udržitelnější východisko pro získávání ryb a uchování biodiverzity v mořích, tak se ukazuje, že naopak vytváří celou řádu negativních externalit.
Text uvádí hlavní výzvy, které tyto chovy představují pro společnost, životní prostředí a etiku. Popisuje nové formy otroctví v 21. století, na kterých je z velké části postavena ekonomická strategie části rybářského průmyslu. Zaměří se na problematiku fungování velkochovů ryb, zejména na jejich závislosti na výlovu divokých rybek. Nastíní šedou zónu legislativy, kvůli které nejsou zavedeny standardy welfare u ryb pro jejich usmrcování. V neposlední řadě se v textu můžete dočíst o současném výzkumu kognitivních schopností ryb, které proměňují diskurz a pohled na ryby, jako na cítící a prožívající živočichy, kterým je nutné přiznat jejich důstojnost.
Text přeložil Guy Tabachnick.
Němé zoufalství vodních otroků Politická, environmetální a sociální ekonomie rybího průmyslu
Není běžné setkat se s živou rybu v jejím přirozeném prostředí – ve vodě. Ryby tak známe spíše podle jejich jména než podle toho, jak skutečně vypadají, jak se chovají, kde žijí a jaké jsou jejich potřeby. Například takového tzv. nilského okouna jsem osobně zahlédl pouze v rámci „lehkého oběda našeho business menu“ jedné restaurace, měl formu filetu, byl doprovázen pošírovanou brokolicí a omáčkou z červené řepy. Kdo ví, třeba to byl jeden z těch okounů, který byl v 50. letech 20. stol přes protesty tajně vysazen do Viktoriina jezera v Africe, kvůli sportovnímu rybolovu členů britské koloniální administrativy. Tato dvoumetrová ryba jako nepůvodní druh v jezeře vzápětí téměř vyhladila stovky rybích populací žijících ve Viktoriině jezeře. Nebo pokud se chci po náročném dnu pobavit, přečtu si na obalu krevet v obchodě jejich původ, díky legislativní díře mohou pocházet z „farmového chovu v Mníšku pod Brdy“. Některé krevety mohou prožít časoprostorové mystérium, když jim cesta z Ekvádoru do Rumunska trvá nula hodin. Možná proto jsou tak čerstvé. Svět ryb a plodů moře je skutečně pestrý. Hlavním cílem tohoto textu je však představit sociální, environmentální a etické aspekty problematiky chovu ryb.
Péče o životní prostředí a zvířata je jedním z nejskloňovanějších společenských témat v současnosti a hledání adekvátních opatření ve snaze o vytvoření důstojnějších životních podmínek pro ne-lidské aktéry stále více rezonuje. Vzhledem k dobře popsaným negativním environmentálním, zdravotním a sociálním dopadům výroby a konzumace masa není divu, že jak spotřebitelé, tak firmy hledají alternativy a východiska. Všechno nasvědčuje tomu, že jsou to právě ryby a plody moře, které se těší stále většímu zájmu, nepochybně také kvůli častému spojování s pozitivními zdravotními aspekty. (...)
VELKOCHOVY: Mluvit o Alici aneb ukázkový příklad bomorfizace
Série textů o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.
Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU. Kampaň Konec doby klecové je dlouhodobou celounijní kampaňí, která byla zahájena na podzim roku 2014 mezinárodní organizací Compassion in World Farming. V České republice ji zastřešuje Společnost pro zvířata a NESEHNUTÍ. Podrobné informace včetně mapy velkochovů v Česku najdete na stránkách hlavanahlave.cz.
Text Mluvit o Alici aneb ukázkový příklad bomorfizace vyšel v publikaci ,,Etnografie: Improvizace v teorii a terénní praxi", kterou v roce 2014 vydalo Slon - Sociologické nakladatelství. Text byl napsán v roce 2013 jako jedna z kapitol knihy Etnografie: Improvizace v teorii a terénní praxi (Tereza Stöckelová, Yasar Abu Ghosh; eds.). Cílem textu je prozkoumat a destabilizovat antropocentismus etnografie coby metody zkoumání i textového žánru.
Lucie Žeková je kulturní antropoložka, která se zabývá mezidruhovou etnografií českého zemědělství.
Mluvit o Alici aneb ukázkový příklad bomorfizace
Lucie Žeková
Alice už porodila čtyři potomky, je zasloužilou matkou. Kromě toho je ale i zasloužilou pracovnicí v jednom z českých výrobních podniků. Je dobrá pracovnice a produkty, které vyrábí, jsou jedny z nejkvalitnějších. Za zásluhy v práci již obdržela několik diplomů a dokonce jeden pohár. Mezi kolegyněmi a spolupracovnicemi je jednou z nejlepších a těší se také velké přízni svého šéfa. Dostává stejnou odměnu jako její spolupracovnice, ale občas jí šéf přilepší. Podnik, ve kterém Alice pracuje, má mezi podniky svého zaměření velkou prestiž. Kromě toho, že produkuje kvalitní výrobek, má podnik i ocenění za to, jak citlivě a korektně zachází se svými zaměstnanci. Alicin podnik pečuje o blahobyt svých zaměstnanců podle přísných standardů, za což je mu státem udělován prestižní certifikát. Budu vám nyní vyprávět o Alici a jejím pracovišti.
Kontext S Alicí jsem se setkala během svého diplomního výzkumu ve výrobním průmyslu. Zkoumala jsem vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, sledovala hierarchii a dynamiku v rámci pracovních týmů, zaměřovala se na péči, kterou zaměstnavatelé věnují svým zaměstnancům (případně naopak). Podnik, v němž Alice pracuje, se vyznačuje extrémními požadavky na zaměstnancovy pracovní síly. Být zde zaměstnána znamená pro Alici věnovat celý svůj čas, tělo, osobní potřeby i tužby cílům, jež stanoví trh, zpracovatelé a zaměstnavatelé. Definice práce a zaměstnanosti zde nabývají překvapivých obsahů, velmi odlišných od našich současných evropských představ.
Neustálý pobyt Aliciných kolegyň na pracovišti zakládá nevšední vztahy mezi nadřízenými a podřízenými, vytváří zcela nečekané a nové požadavky na pracovní prostředí, péči o zaměstnance a redefinuje vztah pojmů produkce a reprodukce.
Jakkoli se bude Alicina situace (a její situovanost na pracovišti vůbec) jevit z níže uvedených skutečností jako podivná (v dnešní době odborů, kolektivních smluv, zaměstnaneckých benefitů, ba co víc, v době, kdy jedinci sami sebe pokládají za autonomní bytosti, určující míru své osobní angažovanosti – nejen – v zaměstnání), je její pracoviště všeobecně shledáváno jako dobré. Dokonce více než dobré. K psaní kapitoly jsem přistupovala s úmyslem zpřístupnit čtenáři individuální geografii informátorky (Bear 2011: 297), na níž lze ukázat, v jakých kontextech a významech se na svém pracovišti nachází informátorka sama i jiné jí podobné. Mluvení o Alici má význam nesmírné šíře zejména tehdy, pokud zamýšlíme zviditelnit neviditelné osoby, které se nachází v naší současné evropské společnosti na žebříčku marginalizovatelnosti na jedné z vyšších příček. Tento text si klade za cíl (mimo jiné) konfrontovat čtenáře s realitou někoho, jehož činnost obvykle zůstává ve stínu (Bear 2011: 302).(...)
VELKOCHOVY: Já 200 dní v roce nespím doma, spím někde ve spacáku po farmě
Série textů o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.
Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU. Kampaň Konec doby klecové je dlouhodobou celounijní kampaňí, která byla zahájena na podzim roku 2014 mezinárodní organizací Compassion in World Farming. V České republice ji zastřešuje Společnost pro zvířata a NESEHNUTÍ. Podrobné informace včetně mapy velkochovů v Česku najdete na stránkách hlavanahlave.cz.
Proč je důležité platit víc peněz za to, aby slepice viděla modrou oblohu.
Sedmý příspěvek je rozhovor s Radimem Holovským, majitelem farmy Trněný Újezd.
S Radimem Holovským, majitelem farmy Trněný újezd o tom, jak těžké je v současnosti vést malou farmu v krajině, které vládne konvenční zemědělství a velkochovy zvířat, o systémech, které reagují na poptávku po nízké ceně za velké množství a dokáží vyprodukovat kilo masa za 40 korun. O Babišově monopolu, nadměrné spotřebě masa, stresu spojeném se suchem a kontrolním systémem, monokukulturním zemědělství, koktejlech chemie a našem těle, kterému je takový koktejl servírován. Ale taky o humánním vztahu ke zvířatům a o tom, proč je důležité zaplatit víc peněz za to, aby slepice viděla modrou oblohu. Farma Trněný Újezd funguje podle pravidel ekologického chovu zvářat a rostlinné výroby.
Já 200 dní v roce nespím doma, spím někde ve spacáku po farmě. Proč je důležité platit víc peněz za to, aby slepice viděla modrou oblohu.
Radim Holovský
O “našponovanejch” výkrmech, systému, který dokáže vyrobit kilo masa za 40 korun a rizicích volných chovů.
Tak se tady podíváme, ne? Bacha, ta elektrika tluče! To jste asi dostala malinko, protože kdybyste dostala normálně, tak byste upadla (směje se)… Tady asi uvidíte alternativu, kterou jinde moc neuvidíte. Tady je třeba chovatel, kterej má 60 prasat, měli je venku, měli tam 100 lidí a nechali si to zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. My jich tu paseme 200 a nikam si to psát nepotřebujeme. Dneska vám někdo řekne: pastvina prasat? Neexistuje! Ale v každý pohádce byl obecní pasáček prasat, byl tam, protože prasata se pásla, bylo to normální a bylo to potřeba. Dneska je to dohnaný do extrému: výkrm prasat je našponovanej systém, kterej zkouší, kam až to ta zvířata geneticky unesou a zdravotně ustojej. Výkrm drůbeže už je našponovanej tak, že když ještě trošku přitlačíte, už vám to chcípá na ty civilizační věci, infarkty, mrtvice, takže se to zase zpátky natahuje na delší výkrm. To zvíře tam může jenom ležet nebo žrát. Produkce je neuvěřitelná, všechno to jede. Ale pak se stane nějakej průser a celý se to sesype jak domeček z karet: ve výkrmu drůbeže v létě na dvacet minut vypadne elektrika a v tu chvíli vám v hale, kde je 20 tisíc kuřat… no, prostě během pěti minut je hotovo.
Je důležitý si uvědomit, že slepice je lesní zvíře, přirozeně žije v nějaký skupince, kde funguje jeden kohout a deset slepic. A v momentě, kdy zavřete 1000 slepic do jedný haly, tak to jednoduše nefunguje, nemůže to fungovat; jede tam hroznej kanibalismus. Ti, co lobbují za halový chovy, vám přitom budou říkat, že se o zvířata starají, jak nejlíp můžou, že jim tam dělají úplnej komfort. Tak si sami řekněte, jestli srnka, která žije venku… Málokdo dneska přijde a řekne, že chce třeba prasata chovat tak, aby se měla dobře, a bude čekat, kolik mu za to zaplatěj. Ne. Musí se vejít do systému. Chov prasat se dneska úplně zlikvidoval. V momentě, kdy člověk řekne: chci, aby mi řetězec vyrobil kilo masa za 40 korun, tak tu bude systém, kterej dokáže vyrobit kilo masa za 40 korun a nebude bohužel koukat napravo ani nalevo. Řetězce si nadiktujou, nebo spíš spotřebitel si nadiktuje, že chce jíst zadarmo, s odpuštěním se rozhodne, že chce sračku zadarmo, a oni mu to tak udělaj. Objednávka splněna. A pokud to lidi chtěj takhle, musej se smířit s tím, že to tak je, že jsou s tím spojený všechny ty věci.
JSME LES: O inteligenci rostlin a mezidruhové komunikaci
LES – společenství pro pěstování, teorii a uměnímapafacebook
Kapacita je omezena, PROSÍM REZERVUJTE SI SVÉ MÍSTO na emailové adrese: adela@are-events.org
Vezměte si s sebou vlastní stan nebo spacák (na místě bude vojenský stan), jídlo, tekutiny kromě vody, ešus, talíř, hrnek, lžíci nebo cokoliv uznáte za vhodné. Mobilní sprchy a lesní toaleta budou zajištěny.
Doprava vlakem: do stanice Dolní Dobrouč a pak 25 minut pěšky po cyklostezce směr Písečná k rybníku Šušek.
V roce 1973 se ocitla na žebříčků bestsellerů New York Times v oblasti literatury faktu kniha, která prohlašovala, že rostliny jsou vnímavé bytosti, které mají emoce, dávají přednost klasické hudbě před rock'n'rollem, a jsou schopny reagovat na nevyslovené myšlenky lidí na stovky kilometrů. Kniha "Tajný život rostlin" Petera Tompkinse a Christophera Birda představila okouzlující směsici šarlatánských experimentů a mystických prí̌rodních rituálů a legitimní vědy o rostlinách, a zachytila představivost společnosti v době, kdy hnutí New Age prosakovalo do hlavního proudu myšlení.
Nejpamátnější pasáže popsaly experimenty bývalého C.I.A. polygrafního experta, Cleva Backstera, který v roce 1966 z rozmaru připevnil galvanometer k listu dračince, pokojové rostliny, kterou měl ve své kanceláři. K jeho úžasu Backster zjistil, že pouhou představou situace, že je dračinec vystaven ohni, je schopen přinutit rostlinu zvednout jehlu polygrafického přístroje a zaznamenat nárůst elektrické aktivity, která ukazuje, že rostlina cítí stres. Autoři se ptali „Mohla rostlina číst jeho mysl?" Backster měl pocit, že musí vyběhnout do ulic a křičet do světa „Rostliny mohou myslet!“ (Michael Pollan, „The Intelligent Plant", The New Yorker, 15. 12. 2013.)
Naším zájmem je všímat si tohoto decentralizovaného způsobu myšlení a komunikace v době, kdy se stále větší část aktivní společnosti snaží podrývat hierarchická uspořádání a přijmout zodpovědnost za klimatické změny na naší planetě. Zatímco australská bioložka Monica Gagliano předložila řadu průkazných experimentů dokládajících kognitivní schopnosti rostlin, včetně vnímání, učení, paměti a vědomí, její odpůrci, například kalifornský botanik Lincoln Taiz, argumentují tím, že rostlinná neurobiologie je poháněna environmentální krizí, která znamená narůstající hrozbu pro život na Zemi.
Představujeme si les jako komunikující a spolupracující společenství organismů různých druhů a chceme společně této řeči (znovu) porozumět a najít tak způsob, jak zachránit naše vztahy a životy na Zemi.
Přijďte s námi – umělci, teoretiky, kurátory, sociology, znalci rostlin a hvězd – o víkendu 26. – 28. července hovořit, dívat se, poslouchat, vařit, jíst a být mezi druhými v lese, který jsme vyjmuli z hospodářské správy a věnujeme ho společnému zkoumání naší provázané existence.
Program připravily Zuzana Blochová, Edith Jeřábková, Barbora Kleinhamplová, Adéla Korbičková, Eva Koťátková a Tereza Porybná.
Na programu se budou podílet bylinkářka Vendula Litterová; kurátorky Borbála Soós, Karina Kottová, Tereza Jindrova a Veronika Čechová; kurátor Piotr Sikora; herečka Sára Jan Märcová; filmová teoretička Tereza Castro; Jožka Čermák a Petr Prokeš, zakladatelé Spolek PagoPago ; umělci a umělkyně Anetta Mona Chişa, Jiří Kovanda, David Fesl, Denisa Langrová, Ruta Putramentaite, David Strelecek, Jonáš Richter, Matěj Pavlík, Jan Kolský, teoretik Vojtěch Märc a socioložka Tereza Stöckelová.
PROGRAM:
Po celé tři dny bude paralelně probíhat stavba hmyzího hotelu, dílo umělců Denisy Langerové, Ruty Putramentaite a Davida Střelečka. Z nalezených přírodnin a recyklovaného materiálu umělci vytvoří prostředí, ve kterém se může hmyz zabydlet a rozmnožit. Současně se okolní prostor hmyzího úkrytu stane místem pro setkání člověka s těmito drobnými společníky.
Lesní kuchyně, ve které každý den Zuzana Blochová, Adéla Korbičková a David Fesl připraví menu z lokálních bylin a rostlin, domácích produktů a ingrediencí z okolní přírody. Lesní kuchyně se inspiruje více jak sto let starými recepturami a původními postupy. Fermentace, louhování, pečení v zemi a další.
26. 7. / PÁTEK18:00 – Vendula Litterová: O bylinách a jejich léčivých účincích
O účincích bylin se dočtete v mnoha knihách. Ale víte jak a kde hledat? Jak se naučit poznávat byliny, nejen zhruba, ale přesně tu, kterou potřebujete a jak vyhledávat ty pravé? Malá přednáška spojená s lehkou procházkou po okolí.
19:00 – Lesní kuchyně: Večeře21:00 – Vendula Litterová: Performativní přednáška
Bylinkářství není jen čistě botanický materialismus. Bylinkářské řemeslo je spojením materialismu a duchovní praxe. Uvedení do problematiky a společná meditace na téma "Propojení s duchem rostliny" aneb jak získávat přátelské vztahy a informace od duchů rostliny.
22:00 – Anetta Mona Chişa: Nič nikde do niečoho niekde
Rozprávanie príbehu muchotrávky červenej (česky: muchomůrka červená, lat.: Amanita Muscaria), ktorú od pradávna ľudia vzťahovali k nadprirodzenosti, k alternatívnym realitám a šamanským praktikám. Je to jedna z najstarších známych halucinogénnych pochúťok, takisto nazývaná Soma a inšpirujúca rôzne mýty, legendy a rozprávky. ‘Nič nikde do niečoho niekde’ (Nothing Nowhere into Something Somewhere, 2015) je príbeh, v ktorom sme s Luciou Tkáčovou rozpustili a filtrovali psychoaktívne zlúčeniny Amanity Muscaria cez naše organizmy a zrážali ich do jedlých sošiek. Inšpirované praxou starodávnych záujemcov o poznanie a ich sprievodcov, spevnená a tvarovaná tekutina meniaca myseľ bola vystavená v galériách a ponúkaná ďalej návštevníkom ako pozvanie na participatívne učenie mysle a tela.
23:00 – Petr Prokeš: O inteligenci vesmíru a jeho působení na rostliny a přírodu
Přednáška
27. 7. / SOBOTA9:00 – Lesní kuchyně: Snídaně10:30 – Borbála Soós: Mezidruhové vztahy: Jak mluvit s ptactvem?
Performativní přednáška, která se v různých fázích odehraje formou procházky v lese, se zabývá dopady vědeckých a filosofických reprezentací ptáků na náš vztah k nim. Výlet do lesa a překrývání přírodních i společenských systémů také otevírá prostor pro představivost a vize jiných modů bytí našeho vlastního druhu. Pohlédneme-li na sebe očima ostatních živých tvorů, s nimiž sdílíme svět, začneme chápat, jak je náš osud svázán s jejich, a to jak v rovině společenské, tak ekonomické i ekologické.
Lidstvo je s ptactvem historicky provázáno, svědčí o tom i naše slovní zásoba a metody komunikace. Ptáci byli předmětem našich individuálních i kolektivních nadějí, úzkostí a zájmů. Mezidruhový vztah se odehrává v rovinách milovaného domácího zvířete, přehlíženého škůdce, laboratorního objektu a spolupracovníka. Zahrnuje šlechtitelské hobby a samozřejmě dominantní vztah lovce a kořisti (a to obousměrně). Zvířata jsou mocné figury v bio-politických termínech, jejich vnímání hrálo důležitou roli v kontrole lidské populace a v našem porozumění vztahu přírody a kultury.
Borbála Soós je maďarská kurátorka působící ve Velké Británii. V roce 2002 absolvovala kurátorská studia na Royal College of Art v Londýně. Studovala také filmovou vědu a dějiny umění na univerzitě Eötvös Loránd v Budapešti. Mezi lety 2012 – 2019 byla ředitelkou a hlavní kurátorkou londýnské galerie současného umění Tenderpixel. Často přednáší nebo organizuje workshopy a semináře na Goldsmiths College, the Royal College of Art, Central Saint Martins a jiných univerzitách. Její teoretická práce se v poslední době zaměřuje na rozvíjení přírodních struktur a jejich zkoumání jako metafor sociální organizace. V této souvislosti připravila i řadu výstav a projektů souvisejících se studiem rostlin a zvířat, biopolitiky, přírodních zdrojů a systémových dynamik.
http://borbalasoos.co.uk/cv/12:00 – Matěj Pavlík, Jan Kolský, Vojtěch Märc
Poslechové pásmo věnované mezidruhové komunikaci, zejména pak dorozumívání se lidí s rostlinami prostřednictvím hudby. Vedle vybraných skladeb představí i fragmenty z dějin příslušného výzkumu, a to částečně ve vztahu k otázce rostlinné inteligence.
13:00 – Lesní kuchyně: Oběd15:00 – Tereza Stöckelová: Metabolické občanství: Pokus o digestiv
Tereza Stöckelová nabídne několik tezí do debaty o tom, co skrývá a zakrývá pojem (lesního) "společenství"? Jak by se změnilo pojetí občanství, pokud bychom do něj zahrnuli rostlinstvo? Jak se vyhnout ko-evolučnímu rasismu?
Tereza Stöckelová vystudovala sociologii a pohybuje se v oblasti studií vědy, technologií a medicíny. Tematicky se zabývá soudobými proměnami výzkumu a vzdělávání, pohybem znalostí mezi vědou a společností a otázkami politické ekologie. V současnosti se věnuje výzkumu konfliktů, propojení a rozhraní mezi konvenční medicínou a alternativními terapeutickými postupy. Její práce vychází z teorie sítí-aktérů a navazujících materiálně-sémiotických přístupů a využívá kvalitativní, etnografické metody.
16:00 – Sára Jan Märcová
Maurice Maeterlinck v roce 1907 vydal esej s názvem Inteligence květin, ve které se nejenže věnuje rostlinám, jako by to byly vědomé organismy, ale i postavení člověka vůči ostatním živým tvorům a vůči Vesmíru. Čtení výboru z textu bude doplněné výzkumným hudebním projektem, který si klade za cíl prozkoumat performativní schopnosti rostlin. Experiment je otevřen názorům i akci publika.
17:00 – Jožka Čermák ze spolku Pago Pago: Udržitelné lesní hospodaření
Přednáška
20:00 – Lesní kuchyně: Večeře21:00 – Karina Kottová a Piotr Sikora: Smíšený les: umělecké instituce z pohledu flóry
Performativní přednáška na dobrou noc.
22:00 – Tereza Castro: Filmové lesy
Přednáška Terezy Castro s ukázkami filmů
Les je privilegovaným prostorem pro všechny možné fantazie a jako takový obohacoval filmovou imaginaci od počátků vzniku filmu. Přednáška “Filmové lesy” nám umožní se zvukově i vizuálně ponořit do některých z těchto kinematografických lesů, zejména těch, co se jeví jako místa útočiště i poznání, a těch, které reprezentují “komunity možného” spojující lidské i mimo-lidské druhy.
Teresa Castro učí na katedře filmové vědy na Université Sorbonne Nouvelle – Paris 3 (Paříž). Absolvovala post-graduální výzkumnou stáž v Muzeu Quai Branly v Paříži a v institutu Maxe Plancka v Berlíně. Publikovala články a knihy s celou řadou témat, včetně vztahu filmu a kartografie (La pensée cartographique des images. Cinéma et culture visuelle, (Lyon, Aléas 2011) nebo (post-) koloniálního filmu (ko-editorka Re-Imagining African Independence. Film, Visual Arts and the Fall of the Portuguese Empire, Oxford, Peter Lang, 2017). V současné době píše monografii o lesích ve filmu a spolupracuje na sborníku o moci a pravomoci rostlinného světa (film, vizuální kultura, antropologie).23:00 – Lesní kino
Program připravily kurátorka Borbála Soós, teoretička Tereza Castro a bioložka, genetička a pedagožka Fatima Cvrčková
28. 7. / NEDĚLE9:00 – Lesní kuchyně: Snídaně10:30 – Denisa Langrová, Ruta Putramentaite a Jonáš Richter: Blending in choir
Happening, který zve všechny zúčastněné k naladění se na vibrace akustické situace lesa. Společným zpěvem se pokusíme splynout s přírodou a zároveň reflektovat různé kolonizační aspekty tohoto procesu.
11:00 – Honza Dlabal: Meditace13:00 – Tereza Jindrová a Veronika Čechová: We Have Never Been Individuals14:00 – Jiří Kovanda: Každá chrpa je chytřejší než já15:00 – Lesní kuchyně: Oběd
Podpora: Ministerstvo kultury ČR, společnost GTL a Atanasios Iliopulos, Solid Sun, PROBIO, Svobodný statek na soutoku, VELTLIN
Suroviny od: PROBIO, Svobodný statek na soutoku, VELTLIN, Dobrá farma, Ekofarma Horní Ředice, Ranč Bělečko
Poděkování: The Emblem Hotel, Mirek, Pavlína a Jaromír Verbíkovi, Radim Patkolo, Dita Lamačová, Celine Duval, Václav Girsa a Michal Boška.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
VELKOCHOVY: Výběžky téhož
Série textů o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.
Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU.
Podrobné informace včetně mapy velkochovů v Česku najdete na stránkách hlavanahlave.cz
Autorem šestého textu je anonymní skupina. Tři ochránci zvířat, kteří dosud o velkochovech jen četli nebo o nich vedli rozhořčené debaty, se rozhodli jít se do takového místa podívat na vlastní oči a zažít ho na vlastní kůži. Co tam viděli a jak je to ovlivnilo? Tři lidé, tři způsoby vnímání, tři příběhy.
Výběžky téhož
anonymní skupina
Cesta jídla na stůl nebyla ještě nikdy zahalená v tak neproniknutelném oparu. V dnešní době je velmi obtížné nahlédnout do míst, kde jsou držena takzvaná užitková zvířata. Do velkochovů neboli zařízení pro intenzivní chov zvířat se běžný smrtelník nedostane. Běžný smrtelník po tom ani zrovna netouží. Snad tuší, že opar zakrývající svět živočišné výroby má svůj důvod, že rozostřuje obrysy nechutnosti a nelidských zločinů, které se ve jménu levných potravin páchají na živých, vnímajících bytostech. A ještě hlouběji v duši si možná uvědomuje, že lidé i zvířata jsou výběžky téhož života a že zlo a lhostejnost, jakým zvířata čelí a podléhají při průmyslové výrobě potravin, nemají příliš daleko od hromadných masakrů a genocid lidí lidmi.
Naše skupina už dlouho sbírala informace a fakta o velkochovech. Na leteckých mapách a v katastrech jsme pátrali po jejich přesných souřadnicích. Byli jsme rozhořčení a smutní z toho, co jsme zjistili. Mysleli jsme si, že už máme oči otevřené a nic nás nezaskočí. Ale když jsme viděli, jak to všechno vypadá ve skutečnosti, když jsme to prostředí zažili na vlastní kůži, zjistili jsme, že se oči dají otevřít ještě víc, mnohem víc, až už člověku lezou z důlků. Všichni tři jsme z těch míst odcházeli proměněni.
Série textů o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.
Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU.
Autorem pátého textu je umělkyně Lenka Vítková. Lenka Vítková je vizuální umělkyně, někdejší redaktorka a kurátorka. Její tvorba osciluje mezi abstraktní i neabstraktní malbou a fragmentárním psaním, s přesahy do dalších médií.
Vzpomínky na velkochov
Lenka Vítková
Téma velkochovů mi leželo v hlavě jako opuštěná úzká klec, až pozvolna začalo nabalovat vzpomínky, asociace, úryvky z knih, které mi přicházely do cesty. Děkuji Jiřímu Zemánkovi za to, že se na jeho facebookové zdi dal číst tento citát: „Příčina toho, že náš současný systém materiální produkce zabíjí svět, tkví v tom, že ho začal nahlížet jako mrtvý. Co tedy potom milovat?“ (Eisenstein, 2018)
Když jsem se narodila, ukázali mě mamince a pak jsem ležela někde mezi dalšími miminky a k mamince jsem se dostala až za tři dny. Po třech dnech mě k ní dovezli asi na deset, dvacet minut na kojení, pak jsem byla zase přesně na tři hodiny odvezena a takhle to šlo pořád dokola, dokud nás nepustili z porodnice. Vždycky mě děsila fotka Václava Havla s vozíčkem plným novorozenců. Dnes už je známo mnoho metod, jejichž prostřednictvím může člověk znovu prožít vlastní porod. Vybrala jsem si jednu z nich a znovu jsem se dostala do toho stavu absolutní opuštěnosti, beznaděje a nesprávnosti, který jsem zažívala po narození. „Mám dojem, že stojím na vedlejší koleji vlastního života,“ řekla jsem nahlas. „Tak to teď přehodíme, jo?“ řekla ta žena.
V době, kdy píšu tento text, se v médiích zase objevuje pojem „porodní dům“. Momentálně jej nejčastěji reprezentuje fotka skupiny mužů seřazených nad prázdnou nemocniční postelí. Uprostřed se vyskytuje předseda vlády, který si stále užívá zisky z podnikatelských aktivit zahrnujících centra asistované reprodukce, firmy zpracovávající maso z velkochovů drůbeže, zemědělské velkofirmy pěstující na obřích lánech technické plodiny a dovážející hnojiva pro velkokapacitní pěstování technických i potravinářských plodin, v nichž jsou kromě dalších jedů i látky způsobující neplodnost. Pro fotografa nasadil ten svůj státotvorný výraz, při němž si s volnou kůží jeho hlavy nepěkně pohrává gravitace, a pozadí mu tvoří velkoformátová obrazovka televize, hlavního média doby velkochovů.
Maminka mě kojila asi do čtyř měsíců, což bylo na tehdejší dobu – mluvím o matematicky přesné polovině 70. let – docela dlouho. Pak se obecně doporučoval Sunar, sušené národní mléko. Systém, který sebral ženám kojení, jim jednak svým způsobem sebral i jejich těla, která se bez kojení patrně hůře navracela do původních tvarů (většina mých kojících kamarádek je po dítěti mnohem hubenější než předtím), ale především omezoval jejich intimní kontakt s miminky (maminky, které z nějakých důvodů nekojí dnes, jsou povzbuzovány k tomu, aby se se svými miminky navazovaly blízký kontakt jinými způsoby). Na jedné z fotek z mého raného dětství má maminka přes obličej roušku. „Pořídit si dítě“ znamenalo vystavit se řetězci odcizujících traumat.(...)
Lidé zjistili, že se jim více vyplatí (než třeba pěstovat na poli brambory) udělat makety dětí, které mají pozdvižené ruce k nebi a otevřená ústa a přivolávají tím vemínka. Vemínko přiletí nad maketu dítěte. Ta má zezadu čidlo, které reaguje na pohyb a dotyk. Když se vemínko snese, aby nakojilo, a dotkne se cecíkem díry („úst dítěte“), čidlo zaktivuje nůž a bodne. Žena stojí na svém úlovku, trofeji. Muž spokojeně potěžkává vemínko. Kolik to asi kápne.
Vemínka se shlukují v hroznu, jsou soudružné, dívka je očesává a v klecích je bude chtít odnést pryč. Vemínka se ukládají k odpočinku, jsou na jakýchsi postýlkách – záhonek, kde složí svoje křídla a tím prosí za nenarozené děti. Jsou vynášena nahoru a oplocena, protože lidé jsou vynalézaví.
Myslím, že jedním z pramenů předcházejícího textu byly mimo jiné i vzpomínky na některé obrazy Věrky Kotlárové, jak jsem si je pamatovala z Galerie Magda, první internetové galerie české sítě vedené Pavlem Pražákem, kde byly s autorskými komentáři prezentovány v cyklu Vemínka Boží, a také z jejího profilu v sekci Nové tváře, který před lety pro časopis umělec napsal Jiří Ptáček. Vzpomínám si, jak mnou otřásly. Shodou náhod jsem se s jejich autorkou seznámila právě v době psaní textu pro sérii Velkochovy. Malířka, absolventka Ateliéru Václava Stratila na FAVU, v současnosti žije s manželem v jihočeském Krásetíně, a kromě toho, že působí jako pedagožka na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky České v Českém Krumlově, pečuje na svém statku o spoustu zvířat a mimo to se věnuje i plavání:
„Asi jsem si vytvořila svůj svět kolem sebe, a hlavně mě zajímá sledovat zvířata, ten jejich život, jsou průzračná jak studánka ve svý podstatě, mají svou řeč, kterou kóduju, a je mi s nimi moc dobře, nespěchají, jsou spokojená, když se ti dívají do očí, člověk cítí před sebou velký tajemství života, krásy, ticho a nebo jejich zvuky a pohyby dotváří to, jaká jsou nádherná…
Naučila jsem se je i zabíjet, tedy jim život vzít a sníst je, byl to i pro mě velký zlom, jako bych přijala nějak svoji smrt jako součást stejně tak jako narození... Myslím, že se raduju ze života víc než kdy jindy, když se ti kůzle divá do očí, je to krása nepopsatelná. Kolikrát když třeba některý kuře, bažant, se třeba praštilo do hlavy o bydlo – otok mozku... Byla jsem s ním v posledních momentech, zkoušela jsem mu pomoct, ale už to nešlo.... Když ještě byl a pak už nebyl, ten záchvěv smrti, ten moment a ten poslední výdech, kdy to tělíčko už neuneslo tu tíhu a vydechlo, to vyhasnutí plamínku, moment, kdy se zastaví vteřinová ručička a už nikdy se nerozjede….to bylo silný, ten okamžik.
Jako kdyby se ti mi otvíraly oči, ale pořád je tam ještě sklo, přes který něco nevidím, ale snad někdy uvidím.
Plavu, bála jsem se toho, topila jsem se a měla jsem děs z vody, něco se ve mně zlomilo a zkusila jsem jí důvěřovat, a jak ji důvěřuju, plavu, po hodině se rozplavu a hlava se ti úplně vyčistí, cítím dech, tep srdce a stanu se součástí vody, tělo se unaví a splyne s ní.... Miluju vodu, láká mě, když jdu kolem, chodím už od února, kdy jsem rozbíjela led nohou... Lidi nechápou, ale nemusí, vlastně ani já nechápu, ale musím:). KDYŽ JSEM POD VODOU, CÍTÍM SE JAKO RYBA.“
(Z emailové odpovědi Věry Kotlárové-Chovancové. 17. 6. 2019.)
Mlaby (c) Věra Kotlárová-Chovancová
VELKOCHOVY: Využívání zvířat člověkem a právo
Série textů o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.
Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU.
Autorem čtvrtého textu je Hana Müllerová. Příspěvek uvažuje nad vývojem a současným stavem úrovně právní ochrany zvířat v chovech. Prezentuje pozitivní změny, k nimž došlo v řadě právních řádů včetně ČR zejména ve veřejnoprávní regulaci zacházení s hospodářskými zvířaty a ve zvýšení právního statusu všech zvířat nad (neživé) věci v občanských zákonících. Zároveň však ukazuje, že některé změny mohou v kontrastu s jinými oblastmi práva, například úpravou volného trhu a obchodování, působit jako pouhý alibismus, neboť právo jako výtvor člověka a lidské společnosti v posledku vždy preferuje zájmy člověka před zájmy ostatních druhů, a je otázka, zda není iluzorní v tomto řazení priorit do budoucna očekávat nějaké změny.
JUDr. Hana Müllerová, Ph.D. je vědeckou pracovnicí Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, v. v. i., kde se specializuje na právo životního prostředí a vede Oddělení veřejného práva. Je absolventkou Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde získala titul Ph.D. v oboru veřejné právo a spolupracuje zde s Katedrou práva životního prostředí. Ve své publikační a projektové činnosti se věnuje například lidskému právu na příznivé životní prostředí, roli soudů v ochraně životního prostředí, právní ochraně zvířat nebo využitelnosti kolektivních právních nástrojů (hromadných žalob) ve prospěch ochrany životního prostředí. Je místopředsedkyní České společnosti pro právo životního prostředí.
Anglický překlad: Heather McGadie
Využívání zvířat člověkem a právo
Hana Müllerová
Velkochovy jsou ukázkovým příkladem lidského přístupu k využívání zvířat. Jsou typickým modelem činnosti, kterou člověk dělá pro uspokojení svých potřeb, pro svůj prospěch. Přitom určuje životní podmínky chovaných zvířat v celé jejich plnosti: od ovlivňování narození přes podmínky životního prostoru, nakládání se zvířetem, jeho krmení, napájení a uspokojování různých druhů jeho potřeb až po konec jeho života. Zároveň zvíře ve velkochovu není chápáno jako individuum, ale jako zástupce určité masy, druhu. Nevnímá se jednotlivec, ale stádo či hejno atp., v němž individuum znamená pouze malý podíl na velikosti, hmotnosti, stáří, produktivitě či plemenitbě celku.
Právo v posledních desetiletích zasáhlo svou regulací do lidského způsobu nakládání se zvířaty značně, a ve srovnání s historickým právem nebývale. Ovšem na popsaném modelu velkochovů ovlivnilo spíše technické otázky týkající se vnějších projevů chovu: zakazuje určité typy nakládání se zvířetem, které prohlašuje za týrání, nastavuje tzv. minimální standardy chovu v různých jeho aspektech (prostor, krmení atd.), pravidla přepravy zvířat, pravidla porážky atd. Právo ale nemá nástroje, aby vynutilo zásadní změnu v chápání vztahu mezi člověkem a zvířetem, tedy změnu v tom, co lze označit za uznání morálního statusu zvířat. Je pravda, že právo řekněme „západní části světa“ hlásá v současné době na různých úrovních (mezinárodní, evropské i vnitrostátní) potřebu uznání zvířat jako živých, cítících tvorů, kteří si zasluhují respekt a péči ze strany člověka. V tomto textu chci ukázat několik příkladů této rétoriky, která slovně utvrzuje zvyšující se morální status zvířat, a její konkrétní projevy v právní regulaci. Poté se budu zamýšlet nad tím, zda má tato tendence v právu šanci pokračovat směrem k uznání právního statusu zvířat jako subjektů. Nastíním také protichůdné legislativní trendy a zamyslím se na tím, kdo a pro koho právo vytváří, a zda rétorika tohoto typu v právu není pouhým alibismem.
Iniciativa za zákaz užívání herbicidu glyfosát v Českuwww.stopglyfosatu.czFacebookInstagramGlyfosát, nadužívaný herbicid našeho intenzivního zemědělství a účinná složka produktu Roundup, je látka strukturou podobná bojové chemické látce. V některých státech je již zakázaný. Prokazatelně způsobuje rakovinová a další onemocnění a nachází se v potravinách, mléce, vodě a v našich tělech. Je příčinou vymírání mnoha organismů žijících ve volné krajině, ale i ve městech. V zemědělství i zahrádkářství není nenahraditelný. Je jednodušší zbavit se glyfosátu, než řešit zhoubné následky a nevratné změny v DNA způsobené jeho dalším používáním.
Zbavme naši zemi glyfosátu!PODEPIŠTĚ PETICI
Další informace najdete na adrese http://bit.ly/Petice_STOP_GLYFOSATU
Petice je adresovaná ministru zemědělství Miroslavu Tomanovi, ministru životního prostředí Richardu Brabcovi a ministru zdravotnictví Adamu Vojtěchovi.
Petiční archy ke stažení najdete níže.Podpisové archy posílejte na adresu: Are | are-events.org z.s., Pplk. Sochora 7, 170 00 Praha 7
Petice a podpisový arch ke stažení ZDE:
STOP GLYFOSÁTUPetice za zákaz používání glyfosátu v zemědělství, městském prostředí a na všech venkovních prostranstvích a za zákaz jeho volného prodeje pod značkou Roundup a pod jakýmikoli jinými značkami, adresovaná Ministerstvům zemědělství, životního prostředí a zdravotnictví.Vážený pane ministře Tomane, vážený pane ministře Brabče, vážený pane ministře Vojtěchu,
Ministerstvo zemědělství vydalo dne 17. 9. 2018 tiskovou zprávu, ve které avizovalo omezení používání chemické látky glyfosát v zemědělské praxi v České republice. Tuto iniciativu jsme uvítali jako krok správným směrem, realizovaná opatření však nepovažujeme za dostačující. Již pouhý záměr omezit užívání glyfosátu ovšem signalizuje, že si Ministerstvo zemědělství je vědomo negativních účinků glyfosátu, konkrétně toho, že látka glyfosát není příznivá pro lidské zdraví (přesto že akutní toxicita je nízká), ohrožuje existenci a zdraví jiných organismů a systematicky přispívá k nevratné devastaci půdy a životního prostředí všeobecně.
S ohledem na vysoce negativní a závažné dopady, které jsou s používáním glyfosátu spojeny, zejména v souvislosti s ohrožením zdraví občanů, zvířat a životního prostředí, považujeme my, občané, kterým není lhostejný stav našeho zdraví a životního prostředí, za nejvhodnější řešení úplný zákaz používání glyfosátu. K uvedenému tématu se dlouhodobě vyjadřují zástupci široké odborné veřejnosti, iniciativ, neziskových organizací a spolků, a je tudíž nutné, aby ministerstva na tuto výzvu reagovala zodpovědně.
Metaanalýza z roku 2018 uvádí, že rezidua glyfosátu byla nalezena jak v potravinách, tak v mateřském mléku, hygienických potřebách, v moči občanů EU, v medu, pivu a pitné vodě.[1] V roce 2015 klasifikovala Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) glyfosát jako „pravděpodobný karcinogen pro člověka“. V roce 2018 odvolací soud státu Kalifornie potvrdil rozhodnutí státu Kalifornie a Centra pro bezpečnost potravin (CFS) o zařazení glyfosátu mezi karcinogeny. V rámci soudních procesů v USA, ve kterých zhruba dva tisíce farmářů žaluje firmu Monsanto (nyní pod německou chemičkou Bayer AG) za to, že jim glyfosátové herbicidy způsobily rakovinu, byly zveřejněny interní dokumenty společnosti Monsanto, z nichž je zřejmé, že firma ovlivňovala studie podepsané nezávislými vědci a snažila se zakrýt data prokazující škodlivé dopady glyfosátu a glyfosátových herbicidů na lidské zdraví. Aféra je známá jako „Monsanto papers“.
Nejde ale jen o karcinogenitu. Podle studie z r. 2013 glyfosát blokuje enzymy cytochromu P450 (CYP), čímž zvyšuje poškození organismů účinky zbytků jiných chemických látek obsahovaných v potravinách a environmentálních toxinů. Negativní vliv glyfosátu na člověka je zákeřný a postupně se projevuje jako zánětlivé poškození buněk v celém těle, jehož důsledkem jsou gastrointestinální poruchy, obezita, diabetes, onemocnění srdce, deprese, autismus, neplodnost, rakovina a Alzheimerova choroba.[2] Účinnost glyfosátu při hubení plevele je založena na faktu, že glyfosát blokuje tzv. šikimátovou metabolickou dráhu syntézy aromatických aminokyselin u rostlin, takže rostlina postupně hyne. Teplokrevní živočichové včetně člověka šikimátovou dráhu nemají, a proto pro ně byla předpokládána daleko nižší toxicita než pro rostliny. Glyfosát ovšem blokuje šikimátovou dráhu trilionů zdraví prospěšných bakterií lidského střevního mikrobiomu, jako jsou mj. laktobacily a bifidobakterie. Podporuje tak nárůst počtu patogenů, produkujících cytokiny, které zapříčiňují specifická onemocnění jako kardiovaskulární choroby, demenci, bipolární poruchy, schizofrenii, autismus a mnoho dalších s nimi souvisejících chorob.[3]
V souvislosti se zemědělským využíváním pesticidů byly v roce 2018 Hydrometeorologickým ústavem zjištěny nadlimitní koncentrace pesticidů ve více než 40 % vzorcích, přičemž pesticidy byly zjištěny ve více než polovině podzemních vod. Podle zjištění Centra pro výzkum toxických látek v prostředí bylo v 80 % měřených půd zjištěno dva a více pesticidů v nadlimitní koncentraci. Působení glyfosátu jsme tedy vystaveni všichni.
Předpokládáme, že ministerstva znají závěry výše zmiňovaných výzkumů a apelujeme na ně, aby z pozice kompetentních zástupců realizovala důrazné kroky vedoucí k nápravě současného stavu, nikoliv jen nedostatečně funkční úpravy v legislativě. Další chemizace životního prostřední je v rozporu se současnými výsledky vědy a výzkumu. Současný stav zemědělské půdy je kritický a pokud nezastavíme ihned její devastaci, nebude možné její životnost obnovit. Glyfosát je jedním z hlavních činitelů proměny původně životodárné půdy v průmyslový materiál bez mikroorganismů, hmyzu a drobných zvířat. Bylo již nesčetněkrát popsáno, jak je počet včel a jiných opylujících druhů hmyzů nepostradatelný pro vitalitu celého ekosystému. Studie dokazují, že používáním pesticidů včetně glyfosátu jsou tato společenstva dramaticky likvidována. Glyfosát je rutinně užíván k hubení porostu na veřejných prostranstvích ve městech a na vesnicích. Tam se stává snadno dostupnou nebezpečnou látkou především pro děti a volně žijící zvířata. V ČR se používá také při údržbě svršků kolejových tratí a v lesnictví a zapříčiňuje dramatický pokles populací drobné zvěře.[4]
Životní prostředí a zdraví občanů nejsou oddělené entity. Vědomá devastace a degradace životního prostředí průmyslovým způsobem hospodaření (chemizace půdy) je projevem násilí vůči všemu živému. Pro obhajobu užívání pesticidů již nestačí vágní argumenty ekonomického růstu a materiálního blahobytu občanů. Navíc, pokud jsou do ekonomických analýz poctivě zahrnuty všechny (!) položky, tedy dotační politika i vyrovnání škod přímých i následných, vychází ekonomická efektivnost jako mínusová. Neobstojí ani dokola opakovaná argumentace poškozením konkurenceschopnosti našich zemědělců, protože existují efektivní způsoby hospodaření bez chemických herbicidů a pesticidů a stát by je měl podporovat a propagovat bioracionální látky a zemědělské metody šetrné k životnímu prostředí. Použití glyfosátu není levnější než podmítka a orba!
Evropský parlament ve své rezoluci z 24/10 2017 požadoval konec platnosti pro veškeré využití glyfosátu. Ačkoli Evropská komise stanovila konec povolení na rok 2022, je zcela v pravomoci členských států, a tedy i České republiky, používání glyfosátu zcela zakázat. Domníváme se, že s kompletním zákazem není důvod otálet. Je ve veřejném, a předpokládáme i ve státním zájmu, aby tak bylo učiněno neprodleně. Pokud se tak nestane neprodleně, je třeba prioritně zakázat, ve shodě s rezolucí EP, „domácí použití“ této látky, to jest volný prodej a použití nepoučenými osobami bez dalších odkladů. Také je nutno zakázat použití v rámci městských aglomerací a jejich bezprostředním okolí, se zvláštním důrazem na parky, hřiště, chodníky, prostory škol a podobně.
Tímto také apelujeme na důsledný přechod na půdoochranné technologie DZES (Standardy Dobrého zemědělského a environmentálního stavu) jak jsou definovány v nařízení vlády č. 309/2014 Sb, pod které spadají mimo jiné ochrana podzemních vod před znečištěním, zachování úrovně organických složek půdy a šetrné způsoby zadržování vody v krajině a s tím spojené zabraňování erozi.
Vyzýváme tedy Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvo zdravotnictví, aby jednala v součinnosti vedoucí k neodkladnému zákazu používání přípravků na bázi glyfosátu, jež negativně a agresivně zasahují do sféry zdraví veřejnosti a životního prostředí, a aby naopak společně přikročila k rozvoji zemědělských a potravinových systémů naplňujících zodpovědné, environmentálně a společensky šetrné ekologické modely. Odmítáme rovněž kompenzaci glyfosátu užíváním jiných typů nebezpečných pesticidů a látek na bázi organofosfátů.
Odkládání zákazu používání glyfosátu je ve své podstatě státními orgány povolené a podporované vědomé otravování našeho životního prostředí a všech jeho obyvatel. Proto žádáme všechna oslovená ministerstva, aby zahájila společný postup, přehodnotila návrhy na pouhé omezení užívání glyfosátu a postarala se o jeho úplný zákaz.
Petiční výbor:
MgA. Anna Litvanová Hulačová, Klučov 58, 282 01
Mgr. Lenka Vítková, Ph.D., Ve svahu 531/1, 147 00 Praha 4
Mgr. Edith Jeřábková, U podchodu 3, 162 00 Praha 6
BcA. Zuzana Blochová, Ppkl. Sochora 7, 170 00 Praha 7
MgA. Adéla Korbičková, Chvojenecká 585, 190 17 Praha 9
Ing. Milada Chalupová, Pod hůrkou 108, 252 10 Černolice
MgA. et. MgA. Barbora Kleinhamplová, Šternberkova 7, 170 00 Praha 7
MgA. Eva Koťátková PhD., Dražického náměstí 8, 118 00 Praha 1
Mgr. Kateřina Kořínková Sobotková, Terronská 896/52, 160 00 Praha 6
BcA. Kristýna Bartošová, Jemelkova 60, 625 00 Brno
Zástupce petičního výboru: Mgr. Edith Jeřábková, U podchodu 3, 162 00 Praha 6
Tisková mluvčí: Mgr. Kateřina Kořínková Sobotková, Terronská 896/52, Praha 6, 160 00
Podpisové archy posílejte na adresu: Are | are-events.org z.s., Pplk. Sochora 7, 170 00 Praha 7
Elektronickou verzi petice a další informace najdete na adrese https://www.petice24.com/zem_bez_roundupu
VELKOCHOVY: Zvířata v lidské společnosti: privilegovaná i zotročená
Série textů NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.
Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU.
Podrobné informace včetně mapy velkochovů v Česku najdete na stránkách hlavanahlave.cz
Autorem třetího textu je Tereza Vandrovcová. Její text pojednává o ambivalentním vztahu naší společnosti k ostatním živočišným druhům. Na jedné straně lidé projevují velmi pozitivní postoje vůči zvířatům a neradi vidí jejich zabíjení, ale na straně druhé konzumují velké množství živočišných produktů nejčastěji z průmyslových chovů. Svým nákupem tak přispívají k předčasné a násilné smrti citlivých tvorů, ale též k environmentální hrozbě pro celou naši planetu. Existenci tohoto rozporuplného vztahu umožňuje celá řada psychologických i sociologických mechanismů, které se hodí znát každému, kdo usiluje o pozitivní změnu v této oblasti.
PhDr. Tereza Vandrovcová, Ph.D. je akademickou pracovnicí katedry psychologie na UNYP (University of New York in Prague), kde učí úvod do sociologie, sociální psychologii a kurz o zvířatech v lidské společnosti. Coby externistka vyučuje úvod do Animal Studies na katedře sociologie FF Univerzity Karlovy (v Praze) a na katedře environmentálních studií FSS Masarykovy Univerzity (v Brně). V rámci projektu Exkuraci.cz pořádá semináře pro lidi závislé na nikotinu a provozuje veganský server Soucitne.cz.
Zvířata v lidské společnosti: privilegovaná i zotročená
Tereza Vandrovcová
Naše současná společnost má velice ambivalentní vztah k ostatním živočišným druhům. Na jedné straně se čím dál víc lidí označuje za milovníky zvířat a v průzkumech veřejného mínění uvádějí, že jim velmi záleží na tom, aby se zvířaty bylo dobře zacházeno (Special Eurobarometer 442 2015), a rovněž obvykle velmi špatně snášejí představu či pohled na jiného tvora, který trpí nebo je zabíjen (Lamm et al. 2010).
Na straně druhé drtivá většina těchto lidí denně konzumuje velké množství živočišných produktů z velkokapacitních průmyslových výkrmen, v nichž se se zvířaty zachází spíše jako s užitkovými jednotkami než jako s individuálními bytostmi s vlastními potřebami (Twine 2010). Skrze nadměrnou spotřebu těchto produktů se zákazníci stávají součástí nejen zbytečného utrpení a zabíjení citlivých tvorů (Pluhar 2010; Discanto et al. 2014), ale také environmentální hrozby pro celou naši planetu (FAO 2006; Thaler et al. 2013; Scarborough et al. 2014; Springmann et al. 2016).
Jak se lidé s tímto očividným paradoxem vyrovnávají? Jaké mechanismy umožňují existenci rozporuplného vztahu, v jehož rámci jedna zvířata milujeme a druhá zabíjíme? Existuje nějaká možnost, jak tento paradox oslabit a podpořit udržitelnější způsob života a empatičtější vztah s ostatními obyvateli naší planety? Na tyto a další otázky se snaží odpovědět současný společenskovědní výzkum.(...)
Permakulturní kurz: Jedlý les a hospodaření s vodou
@ LES. Společenství pro pěstování, teorii a umění
mapa
Kapacita kurzu je již naplněna. Těšíme se na Vás!Kurz má 14 vyučovacích hodin, ve kterých získáte obecnou znalost permakulturní etiky, části permakulturních principů, budeme se věnovat práci s vodou na pozemku a práci v komunitě. Kurz je určen všem, kdo s permakulturou začínají a chtějí se dozvědět, na které oblasti je aplikovatelný permakulturní design. Učastníci kurzu si odnesou základní znalosti o hospodaření s vodou a jedlém lese. V kurzu si ukážeme schéma – postup designu na konkrétním lesním pozemku nedaleko obce Písečná.
Program kurzu:
Sobota
9:00 – 12:30 a 13:30 – 18:00 h
Neděle
9:00 – 13:00 h
– Permakultura – etika a principy
– Klimatická změna a její projevy u nás
– Základní principy hospodaření s vodou na pozemku
– Opatření pro zadržení vody a dobré fungování vegetace na pozemku
– Výsadby a volba rostlin, ekosystémové myšlení pro přizpůsobení se klimatické změně
– Principy jedlého lesa
– Vycházka do terénu, pozorování a nastínění konkrétních řešení v terénu
Denisa Tomášková se permakultuře vyučila u zakladatele Billa Mollisona, jeho žáka Geoffa Lawtona v Turecku a dalších skvělých lidí. Se svou rodinou se snaží rozvíjet permakulturní projekt Permakulturní Domácnost, jehož rozloha je v současné chvíli kolem 8000m2. Přestože její dráha původně směřovala k profesi psychoterapeuta – má za sebou studium medicíny, psychologie a několik psychoterapeutických výcviků – permakultura se nakonec ukázala nejlepší terapií pro její vlastní duši a cestou z bezradnosti nad stavem světa. Po PDC absolvovala kurzy jako Teacher´s Course s australankou Rosemary Morrow, Regenerative Agriculture s průkopníkem velkoplošné permakultury a regenerativního zemědělství Darrenem Dohertym, Holistic Management s Kirkem Gadziou a další specializační kurzy. Od roku 2010 učila PDC ve večerní permakulturní škole v Boskovicích a úvodní kurzy u nás a na Slovensku. Od roku 2013 se podílí na činnosti Akademie permakultury v Praze.
Dlouhodobě spolupracuje s klienty na realizaci permakulturních projektů u nás i v zahraničí. V současné době žije v Polabí s manželem a čtyřmi dětmi, kde společně rozvíjí svůj vlastní permakulturní projekt Permakulturní Domácnost. V permakultuře se v současné době soustředí na městskou a příměstskou permakulturu, jelikož je to prostředí, ve kterém žije. Velmi jí však zajímá i komplexní řešení pro venkov a obnova krajiny.
Více informací o Denise Tomáškové najdete na www.permadoma.czKurz je pořádán v rámci projektu LES. Společenství pro pěstování, teorii a umění.
LES reaguje na změnu klimatu a s ní spojené zrychlující se procesy degradace zemědělské a lesní krajiny, půdy, postupujícího sucha a vymírání drobných živočichů. Sdílením chceme bojovat proti dělení krajiny podle územního katastru a proti ztrátě diverzity planetární, půdní a střevní flóry i fauny. Pozornost zaměříme na udržitelné formy zemědělství, vodohospodářství, migraci, výživu, psychologii, zdraví, inteligenci živočichů, rostlin a hub a naši společnou přítomnost v krajině. Budeme se pohybovat na rozhraní umění, vědy, aktivismu, práce a odpočinku.
LES chce důsledně rušit dualismus teorie a praxe, města a venkova, státu a planety, člověka a přírody. Naším záměrem je vytvořit udržitelný biodiverzní les přátelský pro nejpestřejší formy života od mikroorganismů, bakterií, rostlin, hub, živočichů až po člověka. V lese se budeme pomocí provázaných formátů práce, edukace a akademické a umělecké reflexe a imaginace věnovat otázkám budoucího života na námi poškozené planetě.
LES se připravoval v roce 2018 jako součást programu Institutu úzkosti. Vzniká na lesním pozemku o rozloze 1,8 ha v Orlických horách poblíž obce Hnátnice, který pro komunitní účely letos zakoupila organizace Are.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR, Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.
VELKOCHOVY: Kto nechce hovoriť o kapitalizme, mal by mlčať aj o veľkochovoch
Série textů NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.
Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU. Kampaň Konec doby klecové je dlouhodobou celounijní kampaňí, která byla zahájena na podzim roku 2014 mezinárodní organizací Compassion in World Farming. V České republice ji zastřešuje Společnost pro zvířata a NESEHNUTÍ.
Podrobné informace včetně mapy velkochovů v Česku najdete na stránkách hlavanahlave.cz.
Lidé využívají zvířata pro různé účely už od pradávna. Dnešní industrializovaná civilizace však dokáže vykořisťovat a zabíjet miliardy zvířat ročně. Morální odsouzení velkochovů není dostatečným řešením této situace, protože jejich existence je úzce spjatá s logikou a rozvojem kapitalistického ekonomického systému a jeho imperativy.
Autorem druhého textu je Patrik Gažo. Patrik Gažo je doktorandem na katedře environmentálních studií na Masarykově univerzitě v Brně. Ve svém výzkumu se zaměřuje na rozpory a vztahy mezi zájmy pracujících a ochranou přírody.
Kto nechce hovoriť o kapitalizme, mal by mlčať aj o veľkochovoch
Patrik Gažo
Takýmto spôsobom by sa dal pozmeniť známy výrok filozofa a predstaviteľa frankfurtskej školy kritickej teórie Maxa Horkheimera, ktorý v roku 1939 napísal: „Kto nechce hovoriť o kapitalizme, mal by mlčať aj o fašizme.“ (Horkheimer 2005, s. 226) Poukazoval na to, že fašizmus nie je len akousi náhodnou odchýlkou od normálu či defektom prirodzene javiaceho sa spojenectva medzi liberálnou demokraciou a kapitalizmom, ale že je to v tieni ukrytý dôsledok rozporov kapitalistickej logiky výroby, ktorý čaká na svoju príležitosť. Na „hnednutie“ jedincov aj celých spoločností pôsobia rôzne vplyvy, no často súvisia so systémovou krízou akumulácie kapitálu a ekonomického rastu, na ktorých je stabilita kapitalizmu životne závislá.
Podobne ako Horkheimer hľadal systémové príčiny vzniku fašizmu, môžeme aj my premýšľať o ďalších, rovnako závažných problémoch dnešného sveta, ako je klimatická zmena či s ňou silno previazaná tzv. „živočíšna výroba“. Na prvý pohľad sa mnohým môže zdať, že nadpis tejto eseje spája dve absolútne odlišné a spolu nesúvisiace sféry našich životov. Preto si postupne posvietime na oprávnenosť tohto tvrdenia a objasníme mŕtvolné puto medzi kapitálom a veľkochovmi. Začať však musíme až v pradávnej minulosti.
Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU. PODEPIŠTĚ PETICI a pomozte tak změnit chov a život hospodářských zvířat!
Les – společenství pro pěstování, teorii a umění je místo spojující tvorbu, výzkum, zemědělskou práci, aktivismus a odpočinek. S představou sdílení a společného rozvíjení byl pro tyto účely v roce 2019 zakoupen lesní a luční pozemek o rozloze 2,8 ha v obci Hnátnice v Orlických horách. Záměrem společenství je vytvořit udržitelný bio-diverzní les přátelský pro nejpestřejší formy života od mikroorganismů, bakterií, rostlin, hub, živočichů až po člověka. Postupně zde vzniká hospodářství a zahrada založené na permakulturních principech a celoroční program vzdělávacích a kulturních akcí.
O PROJEKTU
Projekt aktivně reaguje na změnu klimatu a s ní spojené zrychlující se procesy degradace zemědělské a lesní krajiny, půdy, postupujícího sucha a vymírání drobných živočichů a na potřebu udržet zdravý vztah krajiny a lidí, kteří ji užívají. Uskutečňuje se na permakulturních principech, využívá udržitelné formy zemědělství, lesnictví a vodohospodářství a zahrnuje témata migrace, výživy, psychologie, zdraví, inteligence živočichů, rostlin a hub, rezistence a sdílení.
Chtěli bychom postupně měnit způsoby využívání krajiny k zemědělství, lesnictví a volnočasovým aktivitám k více provázanému vztahu krajiny a člověka v něm. Chceme společně sdílet nové poznatky o udržitelném hospodaření a existenci v krajině a podnítit vznik podobných aktivit, které by mohly v budoucnosti čelit monokulturní průmyslové degradaci nejen naší krajiny, ale i planety. Navíc v době nastupujícího sucha bude nutné přehodnotit způsoby zacházení s krajinou a uvědomit si důsledky spojené s půdní erozí, vymíráním hmyzu, ptactva, drobných savců atp., které nakonec ovlivňují i zdraví nás, lidí. Permakulturní a etické principy zacházení s krajinou ale chceme přenášet do umělecké a kulturní oblasti a celého životního stylu. Sdílením a spoluprací místní a umělecké komunity chceme bojovat proti ztrátě diverzity planetární, půdní a střevní flóry i fauny. Chceme tak činit prostřednictvím aktivní péče o krajinu, akademickými výzkumy, společnými akcemi nejrůznějšího druhu a zaměření, od komunitních po veřejné.
PROGRAM
2022 A BUDOUCÍ PLÁNY – pokračování realizace permakulturního designu – umělecké a vzdělávací akce: rezidence, sympozia, permakulturní kurzy, 5P setkání, ochrana zvířat, knihovna
MINULÝ
2021 – Mycorrhizal Encounters I–IV: série online diskuzí s názvem Mycorrhizal Encounters dává slovo umělcům a umělkyním, aktivistům a aktivistkám, badatelům a badatelkám pracujícím s všestranností hub a vynalézavostí mykorrhizních společenstev, říjen – prosinec 2021 – Workshop přírodního zahradničení a mulčování s Petrou Formánkovovou a Jarmilou Řezníčkovou, 6. 11. 2021 – Letní lesní sympozium: Potomci hub, 23. – 25. 7. 2021 – vrt studny a založení pastviny pro kozy a ovce – Kompletní permakulturní kurz pro pokročilé s lektorkou Denisou Tomáškovou, 1. 6. – 27. 6. 2021 – Permakulturní kurz pro začátečníky s lektorkou Denisou Tomáškovou, Kafkův ateliér, Praha, 8. – 9. 5. 2021
2020 – vytvoření jedlého lesa pod vedením lektorky Akademie permakultury Denisy Tomáškové, říjen 2020 – březen 2021 – Marek Meduna: Vzdoruj jako les; film z 2. ročníku sympozia, 2020 – 5P – Výsadba stromů a keřů do swejlu, 9.–11. 10. 2020 – Letní lesní sympozium: Vzdoruj jako les, 2. ročník zaměřený na možnosti obrany půdy, půdních a krajinných společenství a občanského aktivismu v době klimatické nouze, 31. 7. – 2. 8. 2020 – Kurz pokročilého permakulturního designu, 19. – 23. 6. 2020
2018 – Výzva k otevřené záchraně zvířat, od 2018SPOLEČENSTVÍ Komunitní projekt Les byl iniciován spolkem Are a Institutem úzkosti. Na jeho realizaci se také podílejí umělci, ekologové, aktivisté, odborníci z Akademie permakultury, místní obyvatelé, členové sdružení Žijeme spolu v Orlických horách, spolek Bubahof a prostor Ovenecká 33.
Současný realizační tým Zuzana Blochová, Edith Jeřábková, Barbora Kleinhamplová, Nela Klajbanová, Eva Koťátková, Dita Lamačová, Tereza Porybná, Ida Tausch
Společenství Les Terézia Belčáková, Václav Belčák, Jana a Jakub Adamcovi, Lenka Vítková, Ondřej Vinš, Václav Girsa, Jiří Kovanda, David Fesl, Marie Lukáčová, Filip Kraus, Dominik Lang, Eva Koťátková, Anna Ročňová, Jan Boháč, Lucie Rosenfeldová, Matěj Pavlík, Jakub Červenka, Tereza Porybná, Borbarla Soos, Teresa Castro, Kateřina Svatoňová, Atanasios Iliopulos, Barbora Kleinhamplová, Vít Lesák, Adéla Sobotková, Noemi Purkrábková, Jiří Sirůček, David Střeleček, Denisa Langrová, Jonáš Richter, Ruta Putramentaite, Dita Lamačová, Nela Klajbanová, Markus Selg, Edith Jeřábková, Zuzana Blochová, Gabriel Baharlia, Mariana Serranová, Andrea a Marek Medunovi, Pavlína a Mirek Verbíkovi, Marcela a Jiří Musilovi, Vojtěch Novák, Daniela a Linda Dostálkovy, Nadja Argyropoulou, Chris, Iria a Tassos Vrettos, Linda Hauerová, Táňa Nikulina, Kristina Fingerland, Olbram Pavlíček, Martin Zet, Markéta Lisá, Filip Cenek, Jan Kolský, Monika Krobová, Petr Vyhnálek, Denisa Tomášková, Nikolas Prokop, Jakob Ráček, Eliška Plechatová, Aliaksandra Yakubouskaya, Markéta Brandejsová, Matěj Verbík, Anetta Mona Chisa, Aleksandra Vajd, Adam Wlazel, Kateřina Vídenová, Tereza a Jaroslav Petruželka, Zdeněk Habarta, Dan Hrabina, Monika Štěpánová, Maja a Reuben Fowkes, Barbora Janečková, Roman Kašťák, Eva Jiřička, Lucie Fryčová, Lucie Doležalová, Lenka Kužvartová, Lukáš Hofmann, Matouš Lipus
Společenství Les je otevřená skupina lidí. Pokud máte zájem o vstup do společenství, kontaktujte nás na emailu les@are-events.org.
Les – společenství pro pěstování, teorii a umění Lesní a luční pozemek mezi obcemi Hnátnice a Písečná, Orlické hory Souřadnice pozemku: Louka 50.027355, 16.462956 Les 50.027306, 16.461111
PODĚKOVÁNÍ A PODPORA Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury, společnost GTL, Atanasios Iliopulos, SolidSun, Emblem Hotel
VELKOCHOVY: Farma monster: parametry života v plantážocénu
Série textů NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.
Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU. Kampaň Konec doby klecové je dlouhodobou celounijní kampaňí, která byla zahájena na podzim roku 2014 mezinárodní organizací Compassion in World Farming. V České republice ji zastřešuje Společnost pro zvířata a NESEHNUTÍ.
Podrobné informace včetně mapy velkochovů v Česku najdete na stránkách hlavanahlave.cz
První text napsal pro sérii Bob Kuřík. Bob Kuřík je sociální antropolog. Učí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK. Odborně se zajímá o protest, internet, životní prostředí a etnografii. Je spolueditorem knihy Mikrofon je naše bomba: politika a hudební subkultury mládeže v postsocialistickém Česku (Togga 2018).
Farma monster: parametry života v plantážocénu
Bob Kuřík
Čas od času mě napadá otázka, o čem a jak by asi psal mistr jinotajné kritiky George Orwell, kdyby žil nyní, na prahu 21. století? Jakou alegorickou satiru by asi tak stvořil, pokud by jejím předobrazem měla zůstat farma zvířat v jejím soudobém hávu?
Sepsat aktualizovaný Animal Farm 2.0 by zcela jistě představovalo oříšek, ale možná v jiném smyslu, než jak se na první pohled zdá. Jím původně kritizovaný stalinismus, totalitní stát a revoluční diktatury jsou sice z velké části minulostí, ale to neznamená, že by dnes nebylo o čem jinotajně psát, co se politických režimů týče. Zvlášť pro radikálního socialistu, jakým Orwell byl. V práci s námětem by tedy problém nebyl. Mnohem záludnější by se dle mého ukázala být práce se samotnou předlohou – totiž předobrazem farmy zvířat v její aktuálně existující podobě, jež by autorově tvůrčí práci a alegorické imaginaci kladl jen těžce překročitelné překážky. Co tím přesně myslím?
Orwell Farmu zvířat psal za druhé světové války a prvně vydal v srpnu roku 1945 (Orwell 1945) – tedy jen dva roky předtím, než ve Velké Británii vstoupil v platnost nový zákon o zemědělství garantující farmářům subvence při zavádění nových technologií do hospodaření. Právě tento zákon bývá někdy spojován s počátkem éry velkochovů, jejichž nárůst a rozšíření byly ve světě druhé poloviny 20. století natolik enormní, že tzv. intenzivní živočišná produkce svou dominancí doslova převálcovala celou řadu jiných způsobů farmaření.
Soudobému Orwellovi by se naopak nabízelo jako předloha průmyslové farmaření. Jenomže jak by mohl cokoli vylíčit na základě jednodruhového prostředí velkochovů, v jehož rámci by mohl pracovat jen s jedním aktérem – druhem zvířete? Vždyť i ty nejzvrhlejší režimy usilující o produkci jednotvárného člověka, jak to Orwell pro změnu ukázal v románu 1984 (Orwell 1949), potřebují více druhů postav pro svá dramata.
Ale nechme Orwella Orwellem. Průmyslové farmaření nemusí být vhodným podkladem pro alegorické novely o politických ideologiích, aby mělo co říct k povaze současnosti. O zvířata z farem může jít i jinak než jen jako o jinotajná ztělesnění člověka v próze, a tedy mosty k příběhům jiných. Masové velkochovy a celý zvířecko-průmyslový komplex totiž samy o sobě ztělesňují důležitý příběh, protože odhalují příklad jednoho z klíčových problémů, kterým čelíme v soudobém čase zvaném antropocén, tzn. čase určujícího a geologicky patrného vlivu moderního člověka na planetu Zemi. Tím problémem je vytváření plantážních monokultur. (...)
Čtvrtá pohádka Ivety Horváthové alias Rimini Filli
Iveta Horváthová je výtvarná umělkyně a autorka textů, které nazývá pohádkami pro dospělé.
Marťanka
Žila byla kosmická loď a v té kosmické lodi bydlela Marťanka. Marťance bylo 200 let a ona tam žila úplně sama a tak si řekla, že se půjde podívat do lesa. Vzala prášek a dala ho do kufru a řekla nějakou formuli a kufr pracoval. Pak se kufr otevřel a měla tam oběd a večeři, tak si to schovala do tašky a šla do lesa. Ušla asi dva kilometry a co nevidí, byl tam modrej mužíček. Ano, máte pravdu, bylo to Fantomas, který se zlobí, ale tenhle byl hodný.
Tak Marťanka nevěděla, co si má počít, tak dostala rozum a začala sama mluvit: Dobrý den, mužíčku, co tady děláte, koho tady strašíte, koho tady honíte? Já tady sbírám houby muchomůrky červené – zelené – žlutý – modrý – fialové černé apod. Chci otrávit manželku a tchýni, protože mi pijou krev, tak proto sbírám ty houby.
Marťanka chtěla mít děti, ale nešlo to, doktoři jí vzali dělohu, tak nemůže mít děti atd. Tak se obrátila na Fantomase, ale on nevnímal okolí, tak mu řekla: Já vám nějak pomůžu, ale nevím, jestli se mi to povede. Pozvala ho do kosmické lodě a vzala prášek, dala ho do kufru a řekla nějakou formuli a kufr se otevřel a tam byly houby. Tak jí za ty houby poděkoval.
Pak potkala policajta a řekla mu o Fantomasovi a on se nedivil a pak řekl: On je agent FBI a pracuje pro nás a plní si své úkoly, jaké má. Policajt se díval na Marťanku a ta se mu líbila, tak jí říkal: Paní, vám není 200 let, vám je 50 let. A Marťanka se smála: Cha cha cha, ale to vám, panáčku, pěkně děkuji, takové lichocení jsem dlouho neviděla apod.
Marťanka pozvala policajta k sobě domů a vzala prášek, dala ho do kufru, řekla nějakou formuli a kufr se otevřel a tam bylo nějaké dobré jídlo. Tak si Marťanka s policajtem pochutnali na jídle a měli: řízek, hranolky, stejk, moučník apod. Policajt říkal, že jí taky někam pozve na večeři do města, ale Marťanka začala protestovat, že tam jít nemůže, protože je stará kráva a je ošklivá atd. Tak policajt říkal: Ale to není pravda, Marťanko, ty jsi pěkná holka, pojď se mnou na tu večeři. Tak si Marťanka vzala prášek a najednou byla mladá holka, bylo jí 30 let, a policajt vzal auto a jeli autem do města.
Marťanka viděla krávy, ovce, koně, různé lidi apod. Když byli ve městě, šli do restaurace a tam si dali dobrou večeři a víno. Pak policajt vytáhl peněženku a chtěl platit večeři, ale Marťanka namítala a protestovala a tak se hádali. Pak Marťanka vytáhla zlatý dukát a dala to číšníkovi a číšník na to koukal s otevřenou pusou a nechtěl věřit, že ještě existují takové peníze.
Pak chtěli odjet domů, ale někdo jim ukradl auto, tak se rozčilovali a Marťanka vzala ovladač a zmáčkla ho a přiletělo kosmické auto. Policajt na to koukal s otevřenou pusou, pak nastoupil do auta a jeli kosmickým autem do lesa hlubokého a strašidelného. Když přiletěli, Marťanka vzala ovladač a dveře se otevřely. Pak šli dál a Marťanka si sundala šaty a stála tam nahatá.
Přišla k policajtovi a sundala mu šaty, pak si vlezli do postele a tam se spolu milovali. Když byli ve městě, říkali si nějaká slovíčka, tak Marťanka říkala nějaká romantická slovíčka, aby navodila tu atmosféru. Milovali se až do rána bílého. Policajt se líbil Marťance, Marťanka se líbila policajtovi, takže ta láska byla oboustranná. Policajt byl pohledný mládenec, bylo mu 40 let, takže se rychle zamiloval do Marťanky, není se čemu divit. Marťanka byla pohledná holka, každý by ji chtěl do postele a i na chození apod. Když se milovali, Marťanka říkala různá slovíčka. Romantická, aby navodila atmosféru tam té kosmické lodi. Oba si padli do oka i do duše, Marťanka byla potěšená, že někoho ulovila, a teď se děj boží vůle atd.
Milovali se dlouho, a když bylo po tom všem, tak policajt, který se jmenoval Nicholas, byl u Marťanky až do rána. Když se ráno probudil, dostal snídani a vyšel z kosmické lodi a nechtěl věřit tomu, co viděl. Fantomas tam stál s nabitou pistolí a klíčema od autakteré ukradl. Tak si kluci padli do náruče a začali se prát kvůli Marťance a Marťanka měla strach, tak namířila laserovou pistoli a proměnila Fantomase v bílou myš. Dala jí nažrat a pak ji dala do kapsy, takže Fantomas už Marťance nikdy nebude ubližovat. Policajt slíbil, že jí pošle pár mládenců, mladých kluků, policajtů FBI, jenže Marťanka chce Nicholase. Jak jim ten vztah vydrží ale nikdo neví.
Tak tam přijeli policajti a dívali se na Marťanku a ptali se jí na různé věci. Těm klukům bylo 25–30 let, mladíčkové. Jenže se stalo, že se Marťanka znovu zamilovala, do dalšího policajta, takže to byl pořádnej průser pro Nicholase. Jenže Nicholas chce, aby Marťanka milovala všechny policajty. Marťanka začala přemýšlet, proč jí policajt poslal ty lidi do cesty. Protože policajt měl přítelkyni, takže je to venku, přátelé. Takže Marťanka koukala na ty kluky a nevěděla, co má dělat. Chtěla mít kluka a teď je tady kluků pět. Ona sama si pak vzpomněla na Fantomase, že je bílá myš a že by je proměnila v něco. Když nemůže mít Nicholase, tak nebude mít nikoho.
Tak je proměnila ve veverky a jednoho policajta si nechala jako kluka. Teď se uvidí, co se bude dít dál. Veverky má v kosmické lodi a dala je do přepravky a dala je do klece a bude je živit, aby jí pak neříkaly, že je nechala chcípnout hlady apod. Policajt se díval na Marťanku, co má dělat a co říkat, když byl u toho, když je proměnila. Marťanka se zapomněla proměnit a zůstala mladá, třicetiletá paní, ale bolelo ji celé tělo, tak poručila policajtovi, aby ji odvezl do nemocnice, asi na kapačky, jak jí bylo špatně. Tak jela do nemocnice a tam si ji nechali na pozorování a dávali jí kapačky a infuze.
V nemocnici byli samí pěkní doktoři a Marťanka se opět zamilovala, do doktora Lukase. Byl to pohledný, svobodný, mladý muž středních let, tak Marťanka řekla: Hér doktore, máte paní, nebo jste sám? Doktor se díval na Marťanku a ta se mu líbila. Tak se zamilovala už aspoň čtyřikrát, inu, hormony dělají divy a ta láska taky, a kór v létě, v květnu apod. Tak si s doktorem dala rande někde ve městě, ale až se uzdraví, zatím to nejde, je v nemocnici mezi pěknýma lidma nenalíčená apod.
Tak se Lukas staral o Marťanku v nemocnici, byla tam tři týdny a už si tykali. Marťanka pozvala doktora k sobě domů do kosmické lodi, tak tam jel autem. A Marťanka zase vzala prášek, dala ho do kufru, a bylo tam jídlo, tak se najedli a bylo to moc dobrý. Po večeři přišla romantika, do dvou skončila v posteli s doktorem a zase říkala ta slovíčka. Marťanka byla samí chlapi.
Marťanka se každou chvíli zamilovala, inu, láska dělá divy v každém věku. Marťanka chodila s doktorem pár dní a pak se s ním rozešla, pro ten věkový rozdíl. Ona má 200 let a doktor 30. Když najde někoho a ten člověk ji bude mít rád takovou, jaká je, tak bude mít už napořád 30 let. Ale takhle to nejde dělat, každou chvíli má jiného chlapa, kluka, což je, nevím, špatný nápad. Marťance to vadí, je nešťastná, že nikoho nemá natrvalo, jak by si přála apod.
Tak si řekla, že pojede na cestu kolem světa za 90 dní, snad to stihne do Vánoc nebo do prázdnin. To zas pojede na tábor, straší děti, když jezdí v srpnu na tábor malých marťanů. Tábor je pro malé děti od 6 do10 let.
Doktor si brzy našel nějakou holku, policajt Nicholas se bude ženit na Vánoce, jeho milá s ním čeká dítě. Tak policajt pozval Marťanku na svatbu a za kmotru, o víkendu bude vozit cizí dítě a ona mít děti nemůže. Mladý policajt pořád bydlí v kosmické lodi u Marťanky, ale ta o něj nemá zájem, nebyl moc hezký, byl akorát – ani hezký, ani ošklivý apod. Marťanka k němu nic necítila jako k Nicholasovi a Lukasovi, pořád na ně myslela, měla je v srdci. Tak byla na tom táboře mezi dětmi a bylo jí nějak smutno po tom všem, a že bude dělat o prázdninách, že bude hlídat. Dětičky byly pěkný a zlobivý, ale to jí nevadilo, hlavně, že měla kolem sebe hodné lidi. Taky se otrávila houbami, byla nemocná, churavělo jí srdce tím žalem, protože nenašla kluka a bylo jí strašně špatně a smutno. Na táboře byla měsíc a pak jela domů do své kosmické lodi. 1. srpna odjela na cestu kolem světa za 90 dní a začala plavbou na moři, lodí na širém moři. A kosmickou loď nechala doma v lese, on tam bydlel ten policajt.
Tak se plavila velkou zaoceánskou lodí a tam viděla pěkného kapitána. Ale říkala, že ty chlapy musí nechat plavat, ale srdce jí říkalo něco jiného. Tak přišla za kapitánem na můstek a začala se nenápadně ptát: kapitáne, máte nějakou holku, nebo jste sám? A podobně. Kapitán se díval na Marťanku a nevěděl, co má říkat. Milá holčičko, já jsem ženatý a mám tři děti, samý kluky.
Marťanka utíkala do své kajuty a tam strašně plakala, tak dvě hodiny, a pak šla spát a spala až do rána, několik hodin, a probudila se až ráno.
Kapitán měl o ni strach, tak zavolal jiného kapitána, aby se šel na ni podívat. Bolelo jí srdce, tak se k ní dostali a dali ji do nemocnice, kde brala léky, ale ona nechtěla žít, tak jí lidi říkali, že je pěkná holka, že by jí byla škoda, kdyby se zabíjela. A ona jim říkala: Co mám dělat, když nikoho nemám a je mi smutno. Měla jsem policajta Nicholase a doktora Lukase. A nový doktor jí říkal: A mě byste nechtěla, slečno, já jsem pěkný kluk a nemám nikoho. Marťanka se podívala na doktora a vidí pěkného doktora, vidí, že doktor je opravdu pěkný kluk.
Doktor vzal Marťanku za ruku a odešli pryč, někam se podívat. Marťanka byla pořád mladá holka, bylo jí 30 let, a prášky zapomněla v kosmické lodi. Doktor chtěl vědět, kde Marťanka bydlí. Tak Marťanka vzala ovladač a přivolala kosmickou loď a lidi tak mohli vidět, jak kosmická loď pluje ve vzduchu. Doktor se chtěl podívat dovnitř a ona mu říkala, že tam bydlí policajt, ale že ho nemiluje. Bydlí tam, protože je to nařízené od šéfa Nicholase. Kosmická loď se dotkla moře a plula po moři. Tak Marťanka vzala ovladač, zmáčkla tlačítko, objevila se cesta přes moře a lidi se na to koukali, čí to je atd. Marťanka vzala doktora za ruku a šli po tom mostě, podívat se do té kosmické lodi, jak to tam má zařízené atd. Marťanka byla ráda, že má kluka. Jmenoval se Pavel. Tak si to tam prohlížel, tu loď, a nestačil se divit, co tam všechno bylo k vidění.
Když pluli, Marťanka viděla delfíny, kosatky, velryby a různá zvířata. Tak pozvala svého doktora Pavla k sobě na návštěvu domů, na loď. Dali si dobrou večeři a byla to ta ve dvou, romantická. A Marťanka už na postel vůbec nemyslela, povídali si s doktorem o různých věcech. Když loď po moři ukončila svoji plavbu, tak kosmická loď zase odletěla pryč, do teplých krajin.
Když přiletěla na mýtinu v lese, měla Marťanka strach, že se její doktor zakouká do nějaké holky atp. Tak mu dala bonbón, aby ho cucal, a on se proměnil v psa. Marťanka mu dala jméno Dyno, pes chodil všude s ní, kam ona, tam pes. Taky odjela do Austrálie mezi klokany. Taky byla u lidojedů kanibalů a oni ji chtěli zabít a sníst. Tak si vzala bonbón a najednou tu byli psi dva. A oni jí nechytili, protože psi byli rychlejší.
Když se toulali po Austrálii, viděli spoustu zvířat a ptáků a ulovili a snědli veverku, protože Marťanka byla Marťanka a navíc měli hlad a pochutnali si na ní. Pavel byl pořád pes, Marťanka lítala sem a tam, lítala s kosmickou lodí a taky lítala na Mars, kde vypukla válka mezi marťany a mimozemšťany. Válka trvala 30 let. Přišli mimozemšťani a vzali laserovou pistoli a zamířili na Marťany. A Marťan přišel o ruce a nohy, a pak přišel jiný Marťan a dal mu prášek a ony mu ruce a nohy zase narostly. A takhle to šlo 30 let.
Marťanka vzala doktora psa na Mars a ukázala mu Mars z té horší stránky života. Jenže Marťanka pochází z Venuše, tam je klid a mír. Ona tam bydlí, má tam svoji rodinu, mámu, tátu, sourozence a dva roboty. Tak to Marťanka doktorovi všechno ukázala a on, jako pes, to všechno viděl. Marťanka se bála, že by se doktor zakoukal do nějaké jiné Marťanky, tak byl pořád pes, aby se tam nezamiloval.
Na Venuši se platí zlatem, tam každý dostane jednu cihlu a jde do obchodního domu a tam si něco koupí. Když jde zaplatit nákup, dá paní pokladní cihlu a ona vezme laserový nůž a uřízne kousek té cihly a za zbytek dá zlatý dukát. Marťanka těch dukátů má hodně, každá rodina může mít tři děti a rodiče musejí pracovat v kanceláři. Tátové jsou vojáci, generálové nebo kapitáni, maminky jsou v kanceláři na úřadě. Pracovní doba je tu od 10 do 19 hodin. Metro tam jezdí aspoň pětkrát rychleji než metro v České republice, má dvacet zastávek a stihne se za 10 minut na druhou stranu na konečnou stanici. Všechny děti chodí do školy od 6 do 25 let a v 25 letech jsou plnoletí a dostanou knížku, žlutou občanku, pas atd. a jednu cihlu a byt a kajutu a tam je robot, který vaří a uklízí. Všechno je tam digitální, robotizovaný.
Marťanka bydlí na zemi, kde je čistý vzduch, ona tam bydlí už 150 let, bydlí v Americe. Taky na Venuši lítají auta, motorky, kola, tříkolky, koloběžky atd a hory tam nemají, Mars je placatý. Na Venuši taky mají panovníka krále a královnu, kteří bydlí za městem. Když tam někdo umře, tak ho spálí, hřbitov tam nemají. Rodiče se tam dožívají 300 let a Marťanka má 200 let, to je mladá holka. Uklízečky a podobné lidi tam nemají, mají tam roboty. Marťanka si pořídila dva roboty, aby měla doma veselo, a dala si je do kosmické lodi.
Kriminál tam nemají. Když tam někdo něco udělá, tak přijde o jednu ruku a pak je v prdeli a musí si to odpracovat, aby ruku zase dostal nazpátek. Na Venuši se nekrade, neloupí, nevraždí a podobně, protože lidi mají strach, že přijdou o ruce a nohy. Děti se učí létat kosmickou lodí už od 15 let, takže to umí, jak by kdo řekl.
Pes Pavel se honil s jiným psem a došlo to tak daleko, že se zakoukal do jiného psa – holky. Lítal sem a tam a udělal jí dítě. Marťanka měla strach, že se narodí děti a ne štěňátka. Ale dobře to dopadlo, narodila se štěňátka, deset malých štěňátek. Chudák Marťanka, když to viděla, nechala psa Pavla psem a nechala ho na Venuši u rodičů. Toho psa už nechtěla vidět, a proto ho nechala na Venuši. Bylo jí z toho hodně smutno, že doktor má děti a ona nic, tak odletěla do Ameriky domů a přiletěla na mýtinu a vyhodila policajta z kosmické lodi, aby šel bydlet někam jinam, že tu loď potřebuje k létání.
Tak šel policajt pryč, někam jinam, a Marťanka si zabalila kufr a odletěla někam pryč, nikdo neví kam. A chlapy už nechce vůbec vidět. Rodiče dali psovi bonbón, aby mluvil, a on jim všechno řekl o Marťance. A rodiče se děsili, co čeká Marťanku tam dole na zemi, tak psovi Pavlovi dali další bonbón a on se proměnil v kluka doktora. Takhle to bylo lepší než být pes.
Pavel šel pracovat do nemocnice na Venuši. Když byl Pavel tím doktorem, měl strach o Marťanku a šel ji hledat s rodičema, ale nenašli ji. Tak Pavel musel požádat rodiče o kosmickou loď, dostal ji a letěl dolů na zem a pak se to stalo. Dva mimozemšťani ho pronásledovali a namířili na loď laserovou pistolí a kosmická loď letěla hrozně rychle, tak se vybourali. Pak přišli mimozemšťani a namířili tu laserovou pistoli na Pavla a on přišel o ruce a nohy. Tak tam ležel úplně celý od krve.
Roboti volali Marťanku, ale ona se neozývala, tak roboti spravovali loď celý den a noc. Když to viděli lidi dole na zemi, vzali Pavla do nemocnice, ale tam nemají bonbóny, takže je kripl a lazar. Nemohli letět domů na Venuši, tak byli na zemi. Nemohli létat, protože tam byli nepřátelé mimozemšťané. Na Pavla byl žalostný pohled, tak volali Marťanku, ale ona byla někde pryč a nikdo neví kde. Chudák Pavel, bylo mu smutno po tom všem, co prožil s Marťankou. Teď musí čekat, až se Marťanka někde ukáže, snad mu pomůže.
Marťanka lítala od jednoho státu ke druhému, teď je například v Africe, byla tam kosmickou lodí a uzdravovala tam děti. Některé se jí líbily. Taky roboti jí volali od Pavla na mobil, ale Marťanka s nikým nechtěla mluvit, kvůli Pavlovi. Rodiče jí taky volali a ani s nimi Marťanka nemluvila. Taky chodila do lesa chytat ryby. A když tam teď byla, roboti tam našli malé děti, chlapečky, byla to mimina. Marťanka si je vzala k sobě domů a bude se o ně starat spolu s roboty.
Děti byly sirotkové, jejich matka spáchala sebevraždu, protože to pro ni bylo břemeno starat se o dvojčátka, o chlapečky. Otec byl voják a umřel ve válce. Tak to řekla policajtům, že našla malé dětičky v lese, že se o ně bude starat. Policajti jí to dovolili, aspoň bude mít o zábavu postaráno. Tak jim dala jména Nicholas a Lukas. Pavel byl nešťastný, že nemůže vidět Marťanku, a bylo mu strašně smutno. Když volal Marťance, říkal jí: Já tě moc miluju a myslím na tebe a myslím to vážně, ale ty mě nechceš a já jsem ti pomohl na té lodi z bryndy, do které jsi se dostala, pamatuješ? U romantické večeře na té lodi jsme si povídali a teď si chci taky s tebou povídat něžná slovíčka.
Marťanka se ozvala po dvou měsících hledání a zase plakala kvůli chlapovi. Tak řekla, že je někde ve Státech a že má malé dětičky. Ale když se to dozvěděla, co se stalo Pavlovi, tak trochu zaváhala a rychle mu přiletěla na pomoc. Ale nemohla se k němu dostat, protože tam lítali mimozemšťané s laserovou pistolí, a co jim přišlo do cesty, tak zničili. Tak museli povolat vojáky, aby je zabili a postříleli. Vojáci vzali kulomety a začali po nich střílet, co to šlo, a zbyla z nich placka a šrot.
Pak přiletěla Marťanka s dětmi, po třech měsících uviděla Pavla a plakala, jak dopadl. Tak mu dala bonbón a najednou měl ruce a nohy. Vroucně ho objala v náruči a pak se dlouho líbali. Pak Marťanka vzala svého doktora za ruku a odešli ke kosmické lodi. Pavel děti neviděl, bude to pro něj překvapení, že děti budou mít tátu a mámu. Rodiče se dozvěděli, že Pavel skoro umřel, tak mu na Venuši chystali pohřeb. Nakonec to dobře dopadlo, Pavel byl zase celý a pěkný kluk a Marťanka zase několik hodin plakala.
Marťanka na uvítanou dala prášek do kufru a něco se tam vařilo, zase večeře. Tak si Pavel a Marťanka pochutnali na dobré večeři a pak přišla romantika ve dvou, vlezli si do postele a dlouho se tam milovali. Když se policajt dozvěděl, že Marťanka má kluka i děti, tak jí volal na mobil do kosmické lodi a blahopřál jim, dětem i budoucímu tatínkovi a manželovi. Marťanka se svěřila Pavlovi, že měla dva kluky, známosti. Takže Pavel to ví a nezlobí se na ní, protože ji strašně miluje. Roboti přivezli dětičky ukázat a Pavel na to koukal, ale nic neříkal. Spíš měl radost, když ty děti uviděl, tak se ptal Marťanky, jestli jim ty děti zůstanou, že jim bude dělat tatínka a budou mít nějaké děti. Doktor taky nemůže mít děti, v mládí měl bouračku s autem, takže nemůže mít děti atd. Tak bude rád, když bude mít tyhle děti, ony se mu strašně líbily.
Tak Marťanka a Pavel letěli kosmickou lodí na Venuši za rodičema se pochlubit dětma a manželem. To budou panečku koukat a budou mít radost, že jsou babička a děduko. Policajt Nicholas dostal nabídku, aby pracoval na Venuši jako policajt, poctivý a hodný lidi tam oni potřebují. Tak se bude stěhovat na Venuši, to bude panečku život.
Na Vánoce se bude Marťanka vdávat, ale teprve je listopad a dlouho byla pryč od svého domova a viděla spoustu zajímavých věcí, lidí. Tak se babička a děduko těšili na děti, Marťanka už letěla kosmickou lodí na Venuši – cesta tam trvá 42 hodin, celý den a noc.
Přistáli na plošině na baráku a šli k babičce a dědovi s dětmi. Když je viděli, měli z toho radost, z dětiček. Tak jim Marťanka říkala, jak se jmenují – Nicholas a Lukas, ale maminka namítala, že by se to druhé dítě mělo jmenovat po tatínkovi Pavlovi.
A co dělají veverky a Fantomas? Inu, mají se dobře. Jsou tlustí jako prasátka, až je Marťanka zase promění, tak je nikdo nepozná. Tak si Marťanka řekla, že veverky promění. Fantomase nechá na jindy, mohl by to všechno zkazit a někomu ublížit. Tak vzala bonbóny a dala je těm veverkám a ony se proměnily v policajty. Tak zůstali na Venuši, kde budou pracovat na stáži, aby se něčemu přiučili.
Máma a táta se strašně smáli, když viděli ty veverky. Pavel měl velkou radost, že si může popovídat s policajtama. Jak byli veverky a byli pořádně tlustý jako prasátka, tak museli jít do fitka cvičit na mýtinu někam za město. Policajti dřeli až do večera a trvalo to dva dny, než zase vypadali pěkně, pomalu tam nechali duši.
Byly Vánoce 2030 a Marťanka a Pavel trávili Vánoce spolu a dětem bylo půl roku a už měly malé zoubky, což byl malý zázrak. Pavel dostat od Marťanky speciální hodinky, které mluvily, a Pavel dal Marťance šminky a líčidla a oblečení na sebe. Děti rostly jako z vody. Policajti si taky našli nevěsty. Policajt Nicholas a jeho milá měli taky svatbu a Pavel a Marťanka taky. Bylo to samé překvapení. Takže těch svateb bylo několik. Marťanka vzala Fantomase a dala mu bonbón a on se proměnil v člověka a lidi na Venuši na to koukali, na Fantomase. Že byl celý modrý, tak tam na Venuši našel uplatnění. Už to dobře dopadlo a byl to krásný konec. Všichni se měli dobře v roce 2030.
Kresby: Iveta Horváthová alias Rimini Filli
Poděkování: Ateliér radostné tvorby
Foto: We Give You Good
V Ivetiných příbězích se pohádkové postavy (nebo ti, kteří se za ně vydávají) dostávají do reálných situací: utíkají z domova, mají zdravotní i existenční problémy, zápasí s exekucí a šikanou, jsou závislí na lécích, tráví podstatnou část příběhu v nemocnici nebo jiném zařízení, trpí samotou, prožívají různé stresové situace, přicházejí o končetiny, které získávají zpátky za pomoci kouzelných bobónů, pro které si musí dojet na Venuši nebo na Mars a nebo vidí možné řešení v dočasné proměně v psa - v jeho těle můžou rychleji utéct v případě napadení. Pohádky pro dospělé končí šťastně do té míry, do jaké to příběh umožňuje.
Více informací o Ivetě Horváthové najdete v rozhovoru, který Institut úzkosti s autorkou publikoval 14. 11. 2018.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Pohádky pro dospělé: O králi a královně a bonbónech, po kterých rostou ruce a nohy
Iveta Horváthová je výtvarná umělkyně a autorka textů, které nazývá pohádkami pro dospělé.
Třetí pohádka pro dospělé Ivety Horváthové alias Rimini Filli.O králi a královně a bonbónech, po kterých rostou ruce a nohy
Bylo nebylo jedno království a v něm žili král a královna. Královna si dělala, co chtěla, hrála divadlo a honila chlapy, protože její manžel byl k ničemu. Král měl různé kratochvíle, v létě lyžoval a jezdil na bruslích a v zimě se opaloval a koupal v moři. Prostě byl prdlej na hlavu. Poroučel služebnictvu, že polévka se jí vidličkou a nůž se používá na vajíčko. Prostě král byl blázen, tak šel na komisi a nechal si napsat důchod na hlavu, protože měl schizofrenii. Tak ho všichni litovali, kromě manželky. Manželka byla blondýnka a král měl černé vlasy, takže vypadali odlišně.
Královská pokladna byla prázdná, lidé neplatili daně, protože měli malé platy, a kdyby měli platit daně, tak by jim už žádné peníze nezbyly. Tak se na daně vykašlali a celý stát přišel na mizinu. Měli tam hvězdáře a ten každý den předpovídal budoucnost, ale bylo to na hovno, protože nikdy neměl pravdu.
V království měli také šaška na obveselení. Jmenoval se Mimo a král ho kopal do zadku, takže to sranda nebyla, ale král se tím bavil. Mimo byl malý šašek, měřil 115 cm a byl mrňavý jako děti, které chodí do první třídy. Kuchař vařil samé blafy, takže se to nedalo jíst, ale král to jedl, protože měl pořád hlad a o půlnoci chodil mlsat do kuchyně dobroty. Král byl hubený jako koza, nebo spíš kozel. Král pořádal o půlnoci bojová cvičení, ale královna se na to vykašlala a spala. Služebnictvo se na to taky vykašlalo, protože všichni brzy ráno vstávali a museli se vyspat. Král byl blázen, který chodil spát ve tři hodiny ráno.
Potom se král rozhodl, že poletí do vesmíru na Mars užívat si dovolenou a bude tam tři měsíce, takže bude klid od blázna krále. Služebnictvo dostalo plat, tak si teď můžou pořádně užít dovolenou. Královna taky někam odjela. S králem už dávno nežije, spíš se rozvádí a dělá si, co chce. Král si s sebou bere baseballovou pálku a bude hrát s kamarády baseball. Doufejme, že mimozemšťanům se to bude líbit, že si také zahrají. Na Mars letěli 24. 12. 2015 a budou tam trávit Vánoce. Napekli si řízky, steaky a jiné dobré maso, aby neumřeli hlady.
Královna se koupala v moři se svým milencem a na krále si ani nevzpomněla. Královi se na Marsu líbilo a rozhodl se tam zůstat na věky věků. Založí si rodinu a bude žít v krásné přírodě, kde jsou samé stromy, protože měl rád stromy. Když se královna koupala v moři, připluli žraloci a královnu sežrali. Služebnictvo a lidi z okolí se dozvěděli o její smrti a udělali jí pořádný pohřeb. Král neměl potuchy, co se doma děje, a bylo mu to jedno. Žil na Venuši s jednou Marťankou a bylo mu dobře. Lidé poslali králi SMS, že umřela královna, ale král si s sebou nevzal mobil. Tak mu napsali e-mail, že má přijet domů, protože mu umřela královna, ale král napsal, že na to kašle.
Marťanka se dozvěděla, že její milenec je král a řekla: jestli mě chceš za ženu, musíš to udělat veřejně. Když si myslíš, že jsi král, já nemůžu být tvoje milenka, já chci být tvoje manželka. Tak se král rozhodl jet domů. Doma onemocněl a ležel v nemocnici, ale Marťanka tam za králem chodila každý den. Král marodil dlouho a Marťanka zavedla nové zákony, protože se bála, že král umře. Lidé se za krále začali modlit, aby se uzdravil a vzal si Marťanku. Jmenovala se Nana a už si připravovala řeč, kdyby král opravdu umřel. Měl zápal plic a krvácení do mozku.
Na Venuši začala válka a Marťanka se musela vrátit domů. Její otec je generál. Král leží v nemocnici a nemá ho kdo navštěvovat, kromě tajemné dívky, kterou nikdo neznal. Jmenovala se Rimini a bylo jí třicet let. Žila podivným životem už odmalička. Královi se udělalo špatně, když se dozvěděl, co všechno mu doktoři sebrali. Manželka královna měla pohřeb. Dali jí do rakve a pak do rodinné hrobky. Marťanka se dozvěděla o králi a chtěla mu dát bonbóny, aby mu narostly ruce a nohy. Král musel na operaci mozku a doufejme, že se z toho dostane.
Tajemné dívce lidé nabídli, jestli se nechce stát paní královnou, ale tajemná dívka to odmítla. Říkala, že jí je teprve třicet a má život před sebou. Král měl po operaci mozku a ležel na JIPce. Rimini letěla na Venuši pro medicínu, aby se král uzdravil. Marťanka mezitím utekla za králem na zem. Lehla si k němu do postele a milovali se tak, aby je nikdo neviděl. Vše bylo v pořádku jen do doby, než za králem přišla Rimini, která mu z Venuše přinesla medicínu. Rimini je načapala a král se bál, aby se to nedozvěděli lidé venku. Marťanka dala Rimini nějaké prášky a zlatý dukát, aby mlčela, co viděla. Rimini to nikomu neřekla a nechala si to pro sebe.
Marťanka se vrátila nenápadně domů na Venuši a její otec o tom nevěděl, že byla na zemi za králem. Vojna byla ošklivá, bojovali tam muži i ženy. Marťance umřel mezitím manžel vojín, kapitán. Za pár dní byla Marťanka těhotná, byla ve třetím měsíci těhotenství. Mezitím se král dozvěděl, že Rimini je dcera královny. Královna měla milence vojáka a s ním čekala dítě, pak se rozešli a milence zabili na vojně mimozemšťani a tak zůstala sama a královna ji dala k adopci nějakým lidem, takže vyrůstala někde mimo a teď se objevila.
Rimini měla tátu krále, který se uzdravil a našel si manželku, která se jmenovala Nora. Na Venuši Marťanku zabili, dostala kulku do hlavy a na to nic nebylo, žádné bonbóny. Tak se doktoři dozvěděli, že Marťanka je těhotná. Vytáhli jí to dítě z břicha a dali do inkubátoru, protože bylo maličké. A zavolali Rimini, aby si přiletěla pro dítě a dala ho králi. Tak Rimini jela na Venuši a odvezla dítě domů, cesta trvala 24 hodin, pak král uviděl to dítě, celý tatínek. Pojmenoval ho Nicholas po tatínkovi, takže král měl dvě děti, Rimini a malé mimino.
Rimini je doktorka, vystudovala medicínu a psychologii, takže to vylezlo ven, co je Rimini zač. Později si Rimini našla manžela kněze, vojáka nechtěla, aby umřel. Generál umřel, tak ho spálili a popel hodili do moře. Za rok se Rimini a knězi narodily dvě děti, dvojčata, kluk a holka, a dali jim jména Nicholas a Kréta, takže to byla šťastná rodinka. Daně platili lidé 50 korun a nejvíc 1000 korun daňoví poplatníci a úředníci a podobně.
Takže to všechno dobře dopadlo. Všichni se měli rádi a měli se dobře, ale to už bylo ve hvězdách, bylo to hezké a skončilo to dobře. A pohádky je konec. V roce 2015 se měli všichni dobře.
Kresby: Iveta Horváthová alias Rimini Filli
Poděkování: Ateliér radostné tvorby
Foto: We Give You Good
V Ivetiných příbězích se pohádkové postavy (nebo ti, kteří se za ně vydávají) dostávají do reálných situací: utíkají z domova, mají zdravotní i existenční problémy, zápasí s exekucí a šikanou, jsou závislí na lécích, tráví podstatnou část příběhu v nemocnici nebo jiném zařízení, trpí samotou, prožívají různé stresové situace, přicházejí o končetiny, které získávají zpátky za pomoci kouzelných bobónů, pro které si musí dojet na Venuši nebo na Mars a nebo vidí možné řešení v dočasné proměně v psa - v jeho těle můžou rychleji utéct v případě napadení.
Pohádky pro dospělé končí šťastně do té míry, do jaké to příběh umožňuje.
Více informací o Ivetě Horváthové najdete v rozhovoru, který Institut úzkosti s autorkou publikoval 14. 11. 2018.
Rozhovor si můžete přečíst ZDE.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Pohádky pro dospělé: Tašky a poklad
Druhá pohádka pro dospělé Ivety Horváthové alias Rimini Filli.
Iveta Horváthová je výtvarná umělkyně a autorka textů, které nazývá pohádkami pro dospělé.
Tašky a poklad
Kačer Donald a Kačer Skrblík jsou nepřátelé. Navzájem se nenávidí. Kačer Donald je bohatý člověk. Má velký dům, čtyři auta, peníze, šperky, perly, diamanty, rubíny, řetízky a podobně. Jeho žena se jmenuje Líza Donaldová a každý mafián jí chce do postele, protože je krásná, hodná, milá a bohatá paní.
Kačer Skrblík je chudý a nemajetný člověk a má zálusk na majetek a ženu Kačera Donalda. Paní Donaldová a paní Skrblíková mají děti, které se narodily ve stejný den, měsíc a hodinu a odrodila je stejná porodní bába, takže jsou stejně staré a chodí spolu do jedné soukromé školy.
Paní Donaldová má dceru Lízu a paní Skrblíková má syna Nikolase. Právě jim bylo 16 let. Už jsou skoro dospělí a mají se tuze rádi. Drží se za ruce, líbají se, ale nikdo o tom neví.
Kačer Skrblík kuje pikle, jak přijít k bohatství Kačera Donalda. Má kolem sebe spoustu mafiánů, kterým rozkazuje, a tak si vymyslel, že k panu Donaldovi pošle uklízečku, která podléhá mafiánovi Michaelovi. Ten je velký zvíře a musí poslouchat pana šéfa, jinak ho šéf zastřelí.
A tak přišla paní uklízečka ke Kačerovi Donaldovi a šmejdila po domě a hledala poklad. Když ho našla, tak se zaradovala a dala ho šéfovi Michaelovi a ten ho donesl panu šéfovi. Když Kačer Skrblík tašku otevřel, myslel si, že dostane infarkt. V tašce byly hračky, samé malé panenky.
Doma to bylo hrozné pro obě děti, protože obě strany žily ve strachu, co bude dneska nebo zítra, protože jeden otec chtěl majetek a ženu toho druhého. Byla mezi nimi tichá válka. Děti to viděly a odešly z domova. Ukrývaly se, aby je nikdo nenašel.
Tak pan Skrblík znovu poslal uklízečku, aby ukradla všechen poklad rodiny Donaldovy. A tak uklízečka, ta čůza, zase šmejdila po baráku a hledala poklad. Asi za dvě hodiny našla tašku. Zaradovala se a spěchala za mafiánem Michalem, aby mu tašku dala. Mafián Michael se zaradoval a odnesl tašku velkýmu šéfovi, aby mu udělal radost. Pan šéf tašku otevřel a myslel si, že zase bude mít infarkt. Koukal do té tašky a v ní bylo dětské spodní prádlo. Tak tu tašku vzal a hodil ji Michaelovi na hlavu a řekl, že toho vola zastřelí, že dostane kulku do hlavy.
Tak šla zase čůza uklízečka a šmejdila po domě pana Donalda. To už ale děti nebyly doma několik měsíců. Schovaly se na hřbitově v katakombách a věděl o tom jenom kněz. Tak je rodiče začali hledat, ale nenašli.
Ale uklízečka opět našla tašku. Zaradovala se a dala ji mafiánovi Michaelovi. Ten se na to radši podíval nejdřív sám a uviděl tam ženské spodní prádlo: podprsenky, bikiny, košilky, podvazkový pás, co nosí holky, když svádějí chlapa v posteli. Tak si Michael sundal kalhoty a oblékl si ten podvazkový pás a šel za šéfem, aby mu ukázal, co bylo v tašce. A velký šéf se rozčílil a říká: Co si mi to dal a jako to vypadáš? Sundej to ze sebe, nebo tě zastřelím! Šéf pohrozil, že mafiána Michaela zastřelí, když nepřinese ty věci, ty poklady.
Mezitím si daly rande obě matky, aby si to vyříkaly, kde jsou jejich děti a že nejsou doma. Paní Skrblíková řvala na paní Donaldovou: Kde je můj syn? A paní Donaldová řvala na paní Skrblíkovou: Kde je moje dcera? Paní Skrblíková dala paní Donaldové facku a křičela: Vrať mi syna! Paní Donaldová si skrývala obličej, aby tam neměla modřinu. A pak dala pěstí mezi oči paní Skrblíkové a dávala jí facky: pic, pic, pic… Jsou to dámy, aby si rvaly vlasy nebo se praly! A pak ženy odešly pryč a sešli se chlapi. Ti byli jiní. Dávali si pěstí do břicha nebo do obličeje. Pan Donald dal panu Skrblíkovi pěstí a kopanec mezi nohy a měl od něj pokoj. Šel domů za tmy. Bylo to večer, v lese, aby je nikdo neviděl.
Děti momentálně slaví 17. narozeniny. Jsou na hřbitově. Ví to kněz, který je vzal k sobě, že jim dá zatím azyl. A pak jim koupil letenku a oni odletěli do Austrálie.
A paní uklízečka byla zase u nich doma a zase šmejdila a našla zase tašku. Tak ji odnesla šéfovi, že bude mít radost. Michael ji otevřel a šéf ho střelil a sám dostal infarkt. Michael dostal kulku do nohou a tak o ně přišel a ležel v nemocnici. A pan šéf taky ležel v nemocnici, měl infarkt. V té tašce bylo pánské spodní prádlo: trencle, fusekle a podobné věci.
Děti jsou v Austrálii a mají se dobře, protože všechen poklad mají ony. Rubíny, smaragdy, perly, diamanty, peníze. Takže jsou zaopatření a nic jim nechybí.
Takže šéf postřelil mafiána Michaela a on byl mrzák. Paní Michaelová ho vozila na invalidním vozíku, a jelikož ten poklad nenašli, tak šéf Michaela zastřelil. Vpálil mu kulku do hlavy a pak ho zalili do betonu. A našel si náhradu – mafiána Lukase.
Panu šéfovi se udělalo špatně a měl krvácení do mozku, tak leží v nemocnici jako lazar. Paní Skrblíková pláče, že nemá dítě, a rozhodla se ho jít hledat s novým mafiánem. Paní Skrblíková se jmenuje Dona a Lukas se do Dony zakoukal. A řekl si, že ji musí dostat do postele a podobně. A říkal si taky, že když najde poklad, bude se muset rozdělit, dostane to velký šéf, ale to Lukas nechce. Lukas je chytrý mafián, a tak šel večer za šéfem a zastřelil ho do hlavy pistolí. Pak ho zalili do betonu a hodili ho do moře. A pak šel Lukas za Donou, paní Skrblíkovou, a vzali se. Měli chudou svatbu. Policii to nezajímalo, že chybí dva mafiáni, prostě se nic neděje.
Děti se odstěhovaly do Austrálie, do Nové Guineje Papua. Měli tam svatbu a nic jim nechybí. Jsou bohatý, ty hlady a žízní neumřou. Rodiče Lízy chodí do kostela, protože jsou vážení lidi a nedávají na sobě znát, že jim něco chybí, že mají potíže. Šli hledat děti, ale nenašli je. Tak jsou z toho smutný.
Mafiáni se navzájem postříleli a pobili, zůstal jen Lukas. Ale ten taky zanedlouho umřel, taky dostal kulku do hlavy a pak ho hodili k žralokům. Takže mafiáni už nebyli. A paní Skrblíková měla dluhy a smutek. Oplakávala manžela i Lukase. Pak jí puklo srdce žalem a umřela, takže byl rázem od mafiánů klid a pokoj.
Líze a Nikolasovi se narodily děti, dvojčata, kluk a holka. Líze a Nikolasovi bylo 20 let, když se jim narodily děti. Když Líze a Nikolasovi bylo 50 let, tak už dětem bylo 30 let. Děti žily z toho, že měly peníze a perly. Byli bohatý. Kupovali akcie a prodávali je na trhu a z toho žili oni a jejich děti.
Pak Líza napsala rodičům dopis a pohled z Austrálie, že chtějí, aby přijeli a odstěhovali se za nimi. Rodiče měli radost a sbalili si kufry a letěli za dětmi do Austrálie. Ale pak to přišlo: letadlo havarovalo a rodiče umřeli, protože byli těžce zranění a nikdo to nepřežil. Smutná zpráva došla až do Austrálie a Líza se musela smířit s osudem, že už svoje rodiče neuvidí. Ale to už je takový osud nebo spíš úděl. Líza a Nikolas se dožili vysokýho věku a pak umřeli na stáří. Ale to už je zas jiný děj a příběh v roce 2030.
Kresby: Iveta Horváthová alias Rimini Filli
Poděkování: Ateliér radostné tvorby
Foto: We Give You Good
V Ivetiných příbězích se pohádkové postavy (nebo ti, kteří se za ně vydávají) dostávají do reálných situací: utíkají z domova, mají zdravotní i existenční problémy, zápasí s exekucí a šikanou, jsou závislí na lécích, tráví podstatnou část příběhu v nemocnici nebo jiném zařízení, trpí samotou, prožívají různé stresové situace, přicházejí o končetiny, které získávají zpátky za pomoci kouzelných bobónů, pro které si musí dojet na Venuši nebo na Mars a nebo vidí možné řešení v dočasné proměně v psa - v jeho těle můžou rychleji utéct v případě napadení. Pohádky pro dospělé končí šťastně do té míry, do jaké to příběh umožňuje.
Více informací o Ivetě Horváthové najdete v rozhovoru, který Institut úzkosti s autorkou publikoval 14. 11. 2018.
Rozhovor si můžete přečíst ZDE.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Pohádky pro dospělé: Popelka Fíllí
Iveta Horváthová je výtvarná umělkyně a autorka textů, které nazývá pohádkami pro dospělé.Popelka Fíllí
V jednom malém městečku, spíš vesnici, žila jedna rodina, paní a pán Fíllí, a ty měli sedm dětí a další dítě bylo v kočárku. Nejstaršímu dítěti bylo dvacet a nejmladšímu dva roky – dvě holky a šest kluků. Dítě v kočárku se jmenovalo Rimini Fíllí a byly jí dva roky.
Rodiče ji měli trochu rádi, i přesto, že se narodila s defektem nosu a rozštěpem pusy. Děti se jí posmívaly a nadávaly jí. Rodičové občas jezdili pryč do města za prací a taky za kulturou. Většinou nebyli doma tři až pět dní a tak sourozenci nedávali malé Rimini jíst ani pít.
Malá Rimini byla bez vody a bez jídla. Taky neměla kde odpočívat, protože ji vyhodili z kočárku, a tak spala na matraci na zemi. Sourozenci na ni byli zlí a oškliví a hrozně se k ní chovali, jenom rodiče ji měli alespoň trochu rádi, ale nebylo to ono. Malá Rimini nemluvila a nekomunikovala s nikým až do svých deseti let. Pak šla do školy, ale děti ve škole se jí smály a šikanovaly jí, a ona myslela na to, že je zabije nebo že jim něco udělá ošklivého.
Maminka a tatínek odjeli pryč na návštěvu k přátelům. Měli dovču a jeli autem a byla zima a mráz. Byli tam pět dní. Doma bylo teplo, ale Rimini chodila v bačkůrkách ven do sněhu pro zamrzlou vodu a nákup ostatním sourozencům. Ostatní sourozenci dělali svoje věci a to už jim bylo třicet let. Rimini pořád trpěla, spala v kůlně na dříví. Jednou rodiče odjeli zase na návštěvu, ale už se nevrátili, protože měli autonehodu a doktoři už jim nemohli pomoci.
Takže Rimini bylo dvacet let a oslavila svoje narozeniny jako sirotek. Sourozenci jí však k narozeninám nic nedali, tak si Rimini řekla, že půjde na policii a řekne jim, jak se k ní sourozenci chovají. Tak to došlo nakonec i k soudu, kde byli sourozenci a ti to popřeli, že by se k Rimini špatně chovali a že by ji někdo mlátil nebo šikanoval. Oni naopak řekli, že sestra má schizofrenii, tudíž jí nikdo nevěřil.
Sourozenci si pro ni přichystali trest. Dali jí dřevorubeckou sekeru a zavřeli jí do sklepa na celý den jenom v pyžamu. Nedostala najíst ani napít. Byla tam celý den a celý den pracovala, ruce měla celé od krve a tekla jí krev z nosu. Když to měla hotové, vykoupala se v ledové vodě a opět nedostala najíst ani napít, tak šla spát do kůlny, kde bylo dřevo do kamen.
Rimini byla statečná holka, všechno to vydržela a myslela na to nejhorší – že je zabije nebo že je otráví jídlem. Že jim dá jed na krysy do jídla, aby se otrávili a chcípli. Tak si sehnala jed na krysy a dala jim ho do jídla a čekala, až to přijde a opravdu to přišlo: všichni sourozenci začali padat na zem na pusu a bylo po nich. Tak je nechala asi pět hodin bez pomoci a pak šla na poštu zavolat sanitku. Sanitek přijelo hodně, sourozence odvezli a byli v nemocnici. Rimini se v klidu najedla a napila a večer šla na diskotéku.
Tam si to pořádně užila a pak potkala jednoho kluka. Tancovali až do rána, kluk se jmenoval Lukas a bylo mu dvacet pět let. Co dělal, však neřekl a ona se do něj zamilovala, alespoň měla pro koho žít. Policie ani neřešila, že v nemocnici leží sedm lidí s otravou. Mysleli si, že je to rodinný problém, a to si každý musí vyřešit sám bez policie. Tak to byla pomsta k sourozencům. Rimini pak šla na polici a ukázala jim modřiny na těle a ti už museli věřit, že to byli sourozenci. Protože tam šel Lukas a policie Lukase znala a neoslovila ho titulem.
Všichni sourozenci teda půjdou do vězení. Rimini neměla kam jít, byla sama a nikdo jí nemohl pomoci, až na Lukase. Když se sourozenci uzdravili, tak ji zmlátili, že jí vyrazili zuby a měla zlomené obě ruce, a poručili si, aby jim prala a vařila a uklízela a podobně. Jednoho dne se Lukas objevil ve dveřích a zachránil ji, takže se rozhodla už odejít z domu pryč, ale oni ji našli a unesli ji a zase byla u nich doma.
Lukas zavolal polici a zatkli dva lidi, ty nejstarší. Ti dostali doživotní kriminál. Rimini mezitím dostala zápal plic a šla pro vodu, ale tam už na ni čekal Lukas. Vzal kýbl na vodu, hodil jim ho do oken, takže je vymlátil, a pak odvezl Rimini do nemocnice, protože měla zápal plic. Tak bude mít alespoň klid na uzdravení.
A pak zase policie zatkla jednoho ze sourozenců. Lukas měl vysoké postavení, proto ho všichni museli poslouchat. Rimini ležela v nemocnici a měla zápal plic a doktoři se o ní pěkně starali. Byla tam hodně dlouho, poplatky neplatila, protože na to neměla.
Pak přišli sourozenci a unesli ji, ale ne tam, kde předtím bydleli. Lukas a policie ji začali hledat. Bydleli v nějaké chatrči v lese, hluboko, aby je nikdo nenašel. Sourozenci jí pořád poroučeli a poslali ji pro vodu a na nákup. Musela jít v mraze v bačkorách a tričku ven, byla zima. Bylo čtyřicet stupňů mrazu a Rimini začala mrznout a začal padat sníh a byly veliké závěje a ona upadla a nezvedla se. Když ji našli myslivci, vypadalo to, že umřela. Měla omrzliny třetího stupně, ruce a nohy, tak doktoři zavolali Lukase, že je opět v nemocnici.
Lukas přišel do nemocnice a strašně se za ni modlil, aby neumřela, ale uzdravila se. Další sourozenci dostali doživotí a tam si dlouho posedí a ona bude mít klid a pokoj. Rimini ležela na JIPce a doktoři bojovali, aby nepřišla o ruce a nohy. Ležela v nemocnici asi tři měsíce a za pár měsíců oslavila jednadvacáté narozeniny. Ten rok utekl jako voda a byla pořád zima.
Sourozenci přišli za ní do nemocnice ji navštívit a přinesli jí nějaké dobroty. Ve skutečnosti tam přišli proto, aby ji zabili, dali jí do jídla nějaký jed, aby umřela, ale doktoři nebyli pitomí a zavolali policii a všichni šli do kriminálu. Rimini měla konečně klid a pokoj a pak přišel notář, kvůli závěti, protože rodiče umřeli.
Rimini zdědila nějaké peníze. Taky se dozvěděla, že byla malá a rodiče si ji adoptovali jako mimino. Rodiče má v cizině a neví kde. Policie po nich bude pátrat. Rimini se brzy uzdravila a šla domů. Měla klid, tak šla nakoupit jídlo a pití. Jak šla, začal padat sníh a ona upadla do závěje a nemohla vstát, protože spadla do díry.
Tak tam ležela několik hodin. Lukas měl krásné šaty a bílého koně. Šel ji hledat s policií. Podařilo se mu ji najít přesně o půlnoci. Vytáhl Rimini z díry a vzal ji do náruče. Rimini otevřela oči a uviděla Lukase, který měl korunku a šaty, co nosí princové. Rimini byla celá šťastná, že někoho má a že se o ni někdo bude starat.
Lukas ji odvezl do nemocnice, aby se uzdravila. Teď se mají oba dobře. Za pár měsíců bylo jaro. Rozkvetly kytky a v květnu 2013 měli svatbu. Narodily se jim dvě děti, dvojčata, chlapeček a holčička. Holčička se jmenovala Kréta a kluk Nicholas. Policie mezitím našla pravé rodiče Rimini, ti bydleli na Maltě, kde se mluví anglicky. Tak tam odjela se svojí rodinou.
Všichni byli šťastní a spokojení a to je konec pohádky. Všichni byli šťastní a zdraví v roce 2015.
Kresby: Iveta Horváthová alias Rimini Filli.
Poděkování Ateliéru radostné tvorby.
Foto: We Give You GoodV Ivetiných příbězích se pohádkové postavy (nebo ti, kteří se za ně vydávají) dostávají do reálných situací: utíkají z domova, mají zdravotní i existenční problémy, zápasí s exekucí a šikanou, jsou závislí na lécích, tráví podstatnou část příběhu v nemocnici nebo jiném zařízení, trpí samotou, prožívají různé stresové situace, přicházejí o končetiny, které získávají zpátky za pomoci kouzelných bobónů, pro které si musí dojet na Venuši nebo na Mars a nebo vidí možné řešení v dočasné proměně v psa - v jeho těle můžou rychleji utéct v případě napadení.
Pohádky pro dospělé končí šťastně do té míry, do jaké to příběh umožňuje.
Více informací o Ivetě Horváthové najdete v rozhovoru, který Institut úzkosti s autorkou publikoval 14. 11. 2018.
Rozhovor si můžete přečíst ZDE.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Pohádky pro dospělé
Vychází od 28. března do 18. dubna 2019.V nich se pohádkové postavy (nebo ti, kteří se za ně vydávají) dostávají do reálných situací: utíkají z domova, mají zdravotní i existenční problémy, zápasí s exekucí a šikanou, jsou závislí na lécích, tráví podstatnou část příběhu v nemocnici nebo jiném zařízení, trpí samotou, prožívají různé stresové situace, přicházejí o končetiny, které získávají zpátky za pomoci kouzelných bobónů, pro které si musí dojet na Venuši nebo na Mars a nebo vidí možné řešení v dočasné proměně v psa - v jeho těle můžou rychleji utéct v případě napadení. Pohádky pro dospělé končí šťastně do té míry, do jaké to příběh umožňuje.
Více informací o Ivetě Horváthové najdete v rozhovoru, který Institut úzkosti s autorkou publikoval 14. 11. 2018.
Rozhovor si můžete přečíst ZDE.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Chceme pro Prahu stav klimatické nouze!
Přes 60 pražských uměleckých a kulturních institucí a organizací, mezi něž patří i velká muzea, divadla a školy, podporuje návrh vyhlásit na území města Prahy stav klimatické nouze. Publikujeme text prohlášení, který iniciovali zástupci a zástupkyně feministických institucí a ve kterém požadují, aby Praha přijala konkrétní opatření proti klimatickému kolapsu.
Prohlášení pražských kulturních institucí k vyhlášení stavu klimatické nouze na území města Prahy
V říjnu minulého roku vydal Mezivládní panel pro klimatickou změnu OSN zprávu, podle které se nacházíme v přelomovém období. Máme poslední šanci zachránit svět poměrně stabilního klimatu, které umožnilo vznik a rozvoj naší civilizace. Řešení jsou na vládní úrovni států projednávána jen velmi pomalu a vlažně, a tak se lidé rozhodli jednat na úrovni jednotlivých měst. Vytvářejí tlak na městské zastupitele, aby vypracovali strategický plán do budoucích let. Města na celém světě (např. v USA, Kanadě, Velké Británii, Austrálii, Německu či Španělsku) vyhlašují stav klimatické nouze. Požadujeme, aby se k nim přihlásila i Praha.
Panel OSN sbírá a analyzuje současné poznání vědců z celého světa. Jejich závěr mluví jasně, byť děsivě. Následujících několik málo let máme na to, abychom proměnili téměř každý aspekt lidské civilizace směrem k uhlíkově neutrálním technologiím. Vzhledem k dosavadní laxnosti politické reprezentace ale ztrácíme drahocenný čas. OSN mluví o následujících třech letech jako o poslední možnosti, kdy se lze vyhnout budoucnosti klimatického rozvratu. V těchto letech se musí zastavit současný růst globálních emisí skleníkových plynů, který za rok 2018 dosáhl dalšího rekordu. V následujících dvanácti letech pak musí prudce směřovat každý rok k výraznému omezení emisí skleníkových plynů. Pokud se nám jako lidstvu tento úkol nepodaří, naše budoucnost bude sérií katastrof spjatých s ekologickým kolapsem. Nemluvíme o žádné vzdálené budoucnosti, mluvíme o naší budoucnosti a především o životech našich dětí.
My, zástupci a zástupkyně kulturních institucí fungujících v Praze, cítíme zodpovědnost za společnou budoucnost a nehodláme se smířit s apatií vládních elit. Také Praha a veřejné instituce se podílejí na produkci emisí oxidu uhličitého. Proto byl vznesen návrh, aby Magistrát hlavního města Prahy vyhlásil na úrovni města stav klimatické nouze a vytvořil plán, jak do roku 2030 fungovat s neutrálními emisemi skleníkových plynů. Dosáhnutí tohoto stavu vyžaduje transformaci nejen v energetice, ale také v řadě dalších oblastí. Tyto plány by přitom měly být sociálně citlivé a neměly by směřovat k ohrožení zranitelných skupin obyvatel.
Jako zástupci a zástupkyně umělecké či obecně kulturní scény máme zodpovědnost ve vztahu ke společnosti. Budoucnost bude jen taková, jakou ji budeme schopni zajistit, a kultura a umění mají v tomto procesu nezastupitelné místo, ať už skrze svou vzdělávací, či pečující funkci. Uvědomujeme si závažnost situace a chceme se podílet na řešení, které bude mít pozitivní dopad na celou společnost.
Vnímáme také, že je třeba zásadně změnit fungování institucí, včetně těch kulturních. Je nutné připravovat konkrétní adaptační a transformační opatření. To s sebou přináší i nastavení jiných pravidel pro financování a řízení kulturních institucí, která budou brát v potaz současnou krizovou situaci. Vyzýváme tedy Magistrát hl. m. Prahy, aby bezodkladně přijal výzvu k vyhlášení stavu klimatické nouze a začal jednat nyní. Žádáme ho, aby o nebezpečí klimatické krize pravdivě a důsledně informoval veřejnost. A zavazujeme se, že jsme připraveni být spojenci v boji proti budoucnosti klimatického rozvratu.
V Praze 28. 2. 2019
S nadějí:
Národní filmový archiv
Institut umění – Divadelní ústav
Akademie výtvarných umění v Praze
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze
Národní knihovna České republiky
Asociace spisovatelů
Společnost Jindřicha Chalupeckého
Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze
Projekt Škola imaginace je realizován za finanční podpory Národního plánu obnovy Ministerstva kultury ČR a Evropské unie.
Černé slunce
Podcastová série Karla Veselého mapuje v něm dějiny smutku, melancholie a úzkosti v západní populární hudbě i to, jak jsou nálady v popkultuře spojené s dobovým kontextem.
Spolupráce:
Autor: Karel Veselý Namluvil: Karel Veselý Sound design: Jiří Špičák
Detaily epizod:
Díl 1: Neznáme slasti
První díl si všímá dějin smutku v britském hudbě od postpunku konce sedmdesátých let až do současné elektronické hudby. Sledujeme v něm příběh Joy Division, The Smiths, Manic Street Preachers, nebo Buriala zasazené do dobového politického kontextu.
Díl 2: Prostě tancuj
Druhý díl rekapituluje dekádu v americkém popu od vypuknutí finanční krize v září 2008 do nástupu Donalda Trumpa. Skrze hudbu Lady Gaga, Lany Del Rey nebo Taylor Swift si projdeme postupné fáze reakce popkultury na šok z krachující ekonomiky.
Díl 3: Nejchladnější zima
Třetí díl se zaměří na smutek v rapu posledního desetiletí.
Díl 4: Přijď jakej jsi
Čtvrtý díl rekapituluje téma smutku v rocku devadesátých let a v nulté dekádě. Od Nirvany přes Radiohead až k Arcade Fire sledujeme také proměnu obrazu maskulinity v mainstreamovém rocku.
Díl 5: Malá zemětřesení
Pátý díl se zabývá specifickým ženským smutkem, který je spojený s podřadným postavením v ženy ve společnosti, ale také její svobodou vyjadřovat emoce. Černé slunce tentokrát provede historií ženských emocí od královny smutku Billie Holiday přes melancholickou reflexi ženské emancipace u Joni Mitchell až po devadesátkové rockerky PJ Harvey a Tori Amos redefinující ženskou sexualitu.
Díl 6: Pocity jak žiletky
Poslední díl podcastové serie Černé slunce se zaměří na českou hudbu devadesátých let. Melancholii transformační éry si zrekapitulujeme se skupinami Psí vojáci, Mňága a Žďorp a písničkářem Jaromírem Nohavicou.
Nadja Argyropoulou: O Making Oddkin v Praze
Making Oddkin – for joy, for trouble, for volcano love: Vzdálenost ve vyprávění mezi Prahou, Egejským mořem a kosmem (přednáška a projekce)
Po přednášce vás srdečně zveme na promítání filmu Donny Haraway: Story Telling for Earthly Survival.
Projekce se uskuteční ve spolupráci Are, ArtMap, Fresh Eye a cyklu Dokumentární pondělí.
Making Oddkin – for joy, for trouble, for volcano love není výstavou ani performancí, není konferencí ani zastřešujícím konceptem. Projekt byl koncipovaný jako čtyřdenní „výlet a setkání“, jako aktivita a proces „worlding-with“ (propojení se se světem) v pospolitosti a sdíleném kontextu – jako akce o provázanosti vztahů lidí a ne-lidí, o „neukončených konfiguracích míst, časů, událostí a významů“, do kterých jsme vetkáni a které je třeba chránit, jak v knize Staying with the trouble. Making Kin in the Chthulucene (2016, Duke University Press) píše vědecko-kulturní aktivistka Donna Haraway.
Inspirací se stal mobilní pojem „oddkin“ (podivná příbuzenství), který Donna Haraway zavádí, aby popsala nutnost nečekaných spojenectví a kombinací, nových a nepředvídatelných příbuzenství, která lze navazovat nad rámec obvyklých genealogických, etnocentrických a antropocentrických vztahů. Projekt Making Oddkin se jako reakce na problémy a otázky vznesené Institutem úzkosti a jeho programem sympoeticky zhmotnil mezi 6. a 10. zářím 2018 na malém sopečném ostrově Nisyros v Egejském moři.
Kurátorka Nadja Argyropoulou bude vyprávět příběh této řecké peripetie a za doprovodu fotografií a výpovědí účastníků bude mluvit o problémech souvisejících s různými druhy kolaborativního a narativního zhmotňování, které potřebujeme, pokud má Země přežít.
Na projektu Making Oddkin – for joy, for trouble, for volcano love se podíleli: Giorgio Andreotta Calò, The Callas, The Climate Collective, Meimouna Coffi, Paolo Colombo a Sophia Christopoulou, Daniela a Linda Dostálkovy, Em Kei, Makis Faros a Mari Masouridou, David Fesl, Phoebe Giannisi, Václav Girsa, Lukáš Hofmann, Apostolos Kaloudis, Iro Karavela, Lito Kattou, Kateřina Konvalinová, Petra Kotsidou, Filip Kraus, Dana Luciano, Marie Lukačová, Petros Moris, Malvina Panagiotidi, Matěj Pavlik, Teos Romvos & Chara Pelekanou, Lucie Rosenfeldová, Saprofyta, Cally Spooner & Jesper List Thomsen, Nancy Stamatopoulou, Ioanna Sotiriou, Giorgos Tsironis, Ioanna Vlachaki, Georgios Vougioukalakis, Iria Vrettou a Ariadne Strofylla, Jiří Žák.
Prostřednictvím promítaných děl se zúčastnili: Ursula Biemann, Jason Karaindros, Camille Henrot, Gerard Holthuis, Ursula Mayer, Clive Oppenheimer a Werner Herzog, Eva Papamargariti, Ben Rivers, Kostas Sfikas, Jakob Kudsk Steensen, Fabrizio Terranova.
Kurátorka: Nadja Argyropoulou.
Přípravný a výzkumný tým: Lydia Antoniou, Zuzana Blochová a Kiki Defteraiou.
Projekt organizovaly centrum pro umění Sterna (Nisyros) a organizace Are | are-events.org (Praha) v rámci programu Institutu úzkosti a ve spolupráci s krajem Jižní Egeis Řecké republiky a obcí Nisyros.
Vzniklo za podpory Ministerstva kultury České Republiky, Organizace pro kulturu a rozvoj NEON; Hlavního města Prahy; a společností AEGEAN, Blue Star Ferries a Liber SA.
Rezidence: Nadja Argyropoulou
Rezidence řecké umělkyně Nadji Argyropoulou realizované za podpory @ Goethe-Institut v Praze v období listopad až prosinec 2018.
Musím něco dělat, abych pořád neležela v posteli a nežrala prášky
Ivetou Horváthovou (1967) je jen v občance. Na kresby a obrazy se podepisuje jako Rimini Filli.
Otevřeně mluví o dětství mezi vlastní rodinou a dětskými domovy, šikaně ve škole, životě na ulici, zkušenostech s psychiatrickou hospitalizací nebo o fungování v rámci romské komunity. Ve svých kresbách a obrazech se zaměřuje především na portréty - geometrizované nebo jinak stylizované hlavy, které někdy znázorňují samotnou Ivetu v různém rozpoložení, jindy okruh jejích známých a přátel, pohádkové postavy nebo politiky (např. kresba Donald Trump v roce 2030 atd). Současně je autorkou několika "pohádek pro dospělé", ve kterých se pohádkové postavy dostávají do reálných situací: utíkají z domova, mají zdravotní i existenční problémy, prožívají různé stresové situace, ale taky se například vydávají na exkurze na Mars.
Jejím snem je podívat se na Krétu nebo Kypr, odkud prý původně pochází. Nemá ale zatím peníze na cestu.
V roce 2006 byly její práce zahrnuty do výstavy Art Brut - Sbírka abcd v Domě U Kamenného zvonu. V současné době pracuje v Ateliéru radostné tvorby v Praze na Letné.
O svém dětství mluvíš hodně otevřeně. Můžeš něco říct o vyrůstání v dětských domovech, o škole nebo svých krátkých pobytech „doma“?
V ústavu jsem vyrůstala téměř od narození až do 20 let. Od jednoho roku až do šesti let jsem byla ve dvou kojeňácích, od šesti let potom v děcáku mezi velkýma dětma. Byla jsem tam ještě za komunistů. Stala se tam řada ošklivejch věcí, o kterých ani nechci mluvit, jak v rodině, tak ve škole a v dětským domově. Špatně zacházeli s dětma. A se mnou špatně zacházeli i rodiče. Některý ty věci mám pořád v hlavě. Chci to zahodit pryč a zapomenout, ale nejde to, pořád se mi to vrací a pořád mi to připomíná špatnou minulost. Ve škole jsem byla šikanovaná a diskriminovaná, lidi se tam ke mě chovali fakt špatně. Někdy to bylo s prominutím i o hubu. Šikanovali mě tam i děti, kvůli tomu, že jsem cikánka a že se mi staly nějaký špatný věci. Učitelky tam byly psychopatky, co mlátily děti. Když jsem odtamtud odcházela, tak jsem si oddychla.
Několikrát tě přitom posílali domů, ale vždycky ses zase rychle vrátila zpátky…
Doma jsem byla všeho všudy čtyřikrát a jenom o prázdninách. Odjela jsem domů a to se mi vymstilo, nebudu říkat jak. Prostě oba rodiče pedofilové, tak ať si to každej domyslí, co to je. Skončila jsem s nima tím, že jsem měla plán, jak je zabít, zavraždit. Takže jsem si představovala – v těch mých osmi, devíti letech –, jak je zavraždím, jak je zlikviduju, celou tu rodinu, jak tu familii zabiju, jak je rozčtvrtím, rozkouskuju, hodím do ohýnku a zmizím po anglicku. Takhle jsem si to plánovala. A když přišel ten den, kdy k tomu mělo dojít, tak povídám: Do háje, jak to mám udělat? Jak to mám udělat? Jak? Čím? Jak se to dělá? No, říkala jsem si: Sekeru mám, ohýnek, ten by taky byl. Ale kde seženu trávič na krysy? Že bych jim to hodila do jídla, oni se všichni najedí, padnou a bude po nich. Tak to mi dělalo největší starosti, pořád jsem nad tím přemýšlela a říkala jsem si: Tohle asi špatně dopadne. Nebo: Dopadne to špatně i se mnou?
A tak jsem radši otravovala lidi na ulici a říkala jsem jim: Nechcete si mě adoptovat? Vemte si mě domů, já se nemůžu vrátit. A lidi na mě koukali a říkali: To musíš tam, na kopeček, tam na kopečku jsou sociálky, kurátorky, tak tam běž a oni ti pomůžou. Já jsem nad tím uvažovala, ale nevěděla jsem: Kde ta sociálka je, kde ji mám hledat? Bylo mi devět let! Tak jsem šla na ten kopec a co tam vidím: barák velkej jako kráva, ale nikdo v něm. Tak jsem si říkala: Tak to je hezký, takže budu dneska nocovat venku. Stan nemám, spacák taky ne. Ony ty báby šly domů a co teď? Teď už se domů vrátit nemůžu, zavřela jsem si tam dveře. A potom, najednou, přišla paní, ta sociálka, a říkala: Ivetko, proboha, co tady děláte? Na koho tady čekáte? A já říkám: Čekám na Vás. A ona: A proč? Když jsem jí to všechno vyprávěla, tak na mě koukala a říkala: Cože ti dělají? Cože? Pak mě někam odvedla, do nějakýho ústavu, kterej tam byl někde poblíž, a tam jsem strávila tři neděle. Pak přišla sociálka a řekla: Dneska tě odvezem do dětskýho domova, kde jsi byla předtím, tak se tam zas vrátíš. Tvoje matka je pěkná … Nechce ti dát žádný oblečení. Měla jsem totiž na sobě jenom košilku, kalhotky a punčocháče, i když byla zima.
Tak mě naložili do 613ky, tím autem se vozili komunisti. Když mě vrátili do domova, všichni na mě koukali a říkali: Ježiši, co tady děláš, Iveto? Ošetřovatelky to nechápaly, děti taky ne. A já jsem zalehla do postele a dlouho jsem nevěděla, co se se mnou děje. Blouznila jsem, měla jsem horečky, a vůbec si nepamatuju, jak jsem se dostala do nemocnice. Vůbec nevím, kde to bylo, jak dlouho jsem tam byla a co tam se mnou dělali. Vůbec si to nepamatuju.
Jaká byla škola v rámci dětského domova?
Vrátila jsem se z nemocnice a nastoupila jsem do 5.třídy. Učení se mi dařilo špatně, nešlo mi to. Jenom ta výtvarka. Ze všeho jsem propadala. V 8. třídě jsem se ocitla, ani nevím jak. Ale byl tam pan učitel, hajzl, kterej mlátil děti jenom proto, že neuměly matiku nebo češtinu. A on v nich viděl prevíty. Mě řekl: No, Horváthová, ty skončíš špatně a budeš každou chvíli v kriminále. Potáhneš do kriminálu a tam ti dají špagát a bude po tobě. Takže mi napařil samý čtyřky odshora dolů a jednu pětku z matiky. A když si volal děti k tabuli, stály tam jako trestanci, když je prohlížej. Já jsem dostala pravítkem přes obličej jenom kvůli tomu, že jsem měla chyby v sešitu. Pak si toho už moc nepamatuju, všechno se mi jakoby vykouřilo z hlavy. Jenom jsem vnímala ty děti, jak mě šikanovaly, ubližovaly mi. Přála jsem si, abych už byla veliká a abych už mohla odejít.
Jaký byl přechod z dětského domova „tam ven“, jak tomu říkáš?
Já jsem byla v domově ještě za komunistů. Vtloukali nám do hlavy ty svoje věci, ale našli si pro to lidi, kteří tam dělali dětem jen to špatný. Týrali je, mučili. Já jsem si pak přála už jen odejít, ale neměla jsem kam. Tak mě prostě odvezli do Náchoda a řekli mi: tady si buď, dělej si, co chceš, budeš tady chodit do práce, učit se a tak dál. Musela jsem chodit do práce. Udělali na mě habaďůru, že jsem nešla do školy. Zničili mi život. Komunisti, nebo kdo si to vymyslel. Že už nebudu chodit do školy, že jdu do práce.
Když jsem odcházela z dětského domova, neměla jsem žádnou podporu. Bydlela jsem na internátě. Tam jsem byla tři roky a zároveň jsem chodila do práce. Poblíž byla hned fabrika, textilka. Musela jsem tam chodit od šesti a čistit látky. Protože tam byl bordel, tak jsem vždycky čistila, a pak to šlo dál a dál uvnitř fabriky a pak už byl vývoz a vozili to někam pryč. Celou dobu jsme tam čichali benzín. Do toho tam byli švábi. A komunisti. Já jsem je poslala do prdele. Povídám jim: Já nejsem žádná soudružka. Je mi 16 a jsem ještě dítě! A oni na mě koukali a říkali: No jo, ona je divná. Celej den tam být a pracovat a čumět na ty ženský, jak tam pracujou a jsou ztrhaný jak psychicky, tak fyzicky, a být tam mezi nima… Prostě to nebylo pěkný. Neměla jsem tam žádný kamarády.
Takže takovej byl ten přechod. Když mi bylo 19, šla jsem na podnikovou ubytovnu a tam jsem byla až do roku 1991.
Přemýšlela jsi někdy o tom, co by mělo být jinak, co bys ty změnila?
Já bych dětský domovy zrušila. Ne, nebo bych je nechala, ale změnila bych je v tom, že by to bylo formou nějakých tet a strýců. Ta jedna teta s tím strejdou by měli třeba sedm dětí, starali by se a pečovali by o ně. Něco jako pěstounská péče. A našli by jim třeba bydlení, práci. Bylo by to takový přátelský a uvolněnější prostředí. Je to blbej systém nastavenej od státu, ale ani podmínky pro děti nejsou dobrý. Když ty děti pošlou ven, nemají kde bydlet a vůbec nic neumějí, ani si spočítat důchod, natož výplatu. Nikdy nepracovaly, nejsou na nic připravený. Jsou zavřený v tom dětským domově, odříznutý, nikdo je nic neučí, a když jdou pak ven, tak se ztratěj.
Z toho našeho děcáku je teď ruina. Zbourali to a dělají tam něco úplně jinýho.
Několikrát ses dostala do situace, kdy jsi musela žít na ulici. Jak k tomu došlo?
Fabrika v Náchodě skončila. Odstěhovala jsem se do Prahy a už jsem tady zůstala, ale neměla jsem žádnou podporu ani finance. Nemohla jsem najít žádnou práci a skončila jsem na ulici. Bydlela jsem v různejch těch Nadějích a Armádách spásy, ale neměla jsem peníze, tak mě vyšoupli ven. Vyhýbala jsem se lidem, nebylo mi to příjemný. Pořád jsem musela myslet na to, co budu jíst, že se nemůžu ani vykoupat, kde budu spát. Ale řekla jsem si, že s tím něco udělám, že se o sebe zvládnu postarat, a nakonec jsem našla práci v Motole jako sanitářka. Ale byla to těžká práce, s těžce nemocnejma dětma. Zhroutila jsem se z toho.
Pak jsem se dostala na psychiatrii a pak znova na ulici. Vyvíjela se u mě schizofrenie, paranoia. Vyšlo to na povrch, když mi bylo 20, a pak už jsem se musela jenom léčit, léčit, léčit. A brát prášky, prášky, prášky. Už se s tím nedalo nic udělat. A pak jednou stačilo vzít si žiletku a podřezat si žílu a už to jelo. Bylo to těžký. Kvůli mojí minulosti. I proto, že je člověk žena a je na ulici. Ale nebyla jsem jediná, kdo skončil na ulici. Končili tam všichni, lidi z děcáku, co si nevyřídili bydlení a skončili tam, bez ničeho. Pak jsem si našla bydlení na Žižkově, kde jsem byla od roku 1996 až do roku 2000.
Dostáváš nějakou podporu?
Mám invalidní důchod třetího stupně, takže plnej důchod, už od roku 1996, 22 let. Zatím se neprojevuju jako blázen, udržím hrníček, zvládám bydlení sama. Jsem sama na pokoji. Jsem sice v Naději, ale bydlím sama. Ale za rok zase odejdu, zase někam jinam, do další Naděje. Takže vlastně nemám stálej domov: přesouvají nás tam, kde je zrovna místo. Nemám naději na žádnej sociální byt. Takže po zbytek svýho života budu dělat jenom blbý kolečka mezi Armádou spásy a Nadějí. Tady dvakrát, támhle třikrát a zase znova, chvíli tam a zase zpátky. To je tak pěkně zařízený, že lidi bez domova mají nárok na bydlení jenom na rok, nemají nárok na sociální bydlení. Musejí vzít, co jim nabídnou. A já bydlím v Praze 22 let, tak na to nemám, nedosáhnu na to. Jim je prostě jedno, že budu na ulici, oni s tím nic neudělaj. A na to, abych šla na ubytovnu, nemám. To bych musela bejt milionář, abych šla na ubytovnu. A ještě ke všemu by to bylo bydlení po dvou a to já nechci, to bych nezvládla.
Víš něco o svých rodičích, o sourozencích?
Vím, že mám sedm sourozenců, ale nevím ani, jak se jmenujou. Oni si mě nepamatujou, já je taky ne, protože buď ještě nebyli na světě, nebo byli hodně malí. Já jediná jsem byla v dětským domově, na mě se rodiče vyřádili. Protože mám rozštěp stejně jako moje matka, tak se rozhodla, že mě bude mlátit. Rodiče mi dělali ošklivý věci a ostatním sourozencům nic nedělali. To byl můj trest za to, že jsem se narodila. Otec později zemřel v kriminále, protože zjistili, co mi dělal, vyšetřovali to. Bylo to pěkný prase, tak ho zavřeli. A matka si hrála na blázna, že ona nic, že to všechno její manžel, takže se z toho vykroutila. A komunisti ji pěkně nechali.
Zdá se ti o věcech, které jsi prožila? Dostává se ti to do snů?
Já spím celkově špatně. Beru prášky, tři prášky. Byly doby, kdy jsem brala i třeba deset prášků na spaní denně. Většinou se mi zdají věci, který nemají hlavu ani patu. Vždycky se pak druhej den dívám z okna a říkám si: Do prčic, co se mi to zdálo? Jednu dobu se mi zdálo hodně o hadech, všude byli hadi. A paní doktorka mi řekla, že to může znamenat, že mám něco v nepořádku se sexualitou. Že mě někdo pronásleduje, že mě chce někdo zabít, a že to je spojený se sexualitou, rodinou, školou a takovýma věcma. A že had symbolizuje něco z dětství. Pak jsem taky často ve snu hledala svoji rodinu. Vždycky někdo přišel a říkal: Viděl jsem tvoji rodinu, támhle a támhle. A pak zase někdo. Já jsem tam vždycky šla a čekala, ale nikdy se nikdo neobjevil.
Kdy jsi začala kreslit, kdy tě to začalo zajímat?
Ve třetí třídě. Z čítanky jsem obkreslila panenku, která byla na přední straně. Ta čítanka byla taková obyčejná, pěkný, ale jednoduchý obrázky, barevný. Dalo se z ní ale malovat. Nakreslila jsem to a zanesla učitelce, aby mi to doma schovala, aby to bylo v bezpečí. A ona to odnesla domů a schovala mi to. Chodila jsem taky na různý malovací soutěže a měla jsem štěstí, že jsem to vždycky vyhrála. Ale děti mi záviděly, a když jsem dostala dárek, tak mi ho zničily.
Pak jsi chodila malovat do ateliéru v Bohnicích. Vypadá to, že víc malovat jsi začala až tam, že tam k tomu byly podmínky. Jak ses tam dostala?
Když jsem se poprvé dostala do Bohnic, říkali mi: Hele, támhle na pětce je malování, jdi a něco si tam namaluj. Tak jsem tam začala chodit a vždycky, když jsem pak byla v Bohnicích, jsem tam chodila a malovala. Nebylo tam žádný zadání, přísný vedení. Mohla jsem prostě přijít a malovat si. Doktor mi tehdy řekl, že mám talent a že bych u toho měla zůstat. Rozhodla jsem se ale, že to nebudu dělat každý den, ale jenom když mě to bude bavit.
Od tý doby jsem vystřídala spoustu doktorů. Teď mám paní doktorku, která normálně léčí stařeckou demenci, a léčí taky mě s mou schizofrenií, což je absurdní. Ale ta doktorka si mě vzala k sobě a je na mě hodná. Taky se jmenuje Iveta, je jí asi 40 let. Spolu si vždycky popovídáme o všem, teda ne úplně o všem, ale povídáme si.
V Bohnicích jsem byla naposledy v roce 2014. Spolykala jsem prášky. Už se tam nechci vrátit, byli tam hrozný doktoři. Řekla jsem si prostě, že už se tam nevrátím. Byla tam třeba doktorka, která mi dala nálepku, že jsem psychopat. Že prej dělám nešvary, že se ráda peru a že jsem psychotik, že všichni kolem mě trpěj a podobný věci. Napsala to o mě soudu. Vyprávěla jsem to kamarádce a ta mi říkala: Nic si z toho nedělej. Oni to mají prostě v oblibě, pěkně lidi zaškatulkovat a podle toho se k nim chovat. Podle toho, v jaký jsou škatulce. A podle tý doktorky jsem psychopat od narození, i když jsem jí říkala, že to tak není, že jsem v mládí cosi zažila. Ale doktoři mi to nevěří a blbě na mě koukaj, a od toho se pak odvíjí léčba.
Jak to máš s malováním teď?
Pracuju, když mám chuť. Někdy nemaluju třeba půl roku, nebo i rok. Teď se mi taky nechce malovat, ale říkala jsem si, že přece musím něco dělat, abych jenom neležela doma v posteli a nežrala prášky. Sem do ateliéru chodím jednou týdně. Když nejsem tady, jsem doma. Vstanu a jdu chodit, jdu se někam projít. Chodím se dívat do obchoďáku, co tam mají hezkýho, pak si třeba i něco koupím, a pak jdu domů. Když se mi chce, tak sem přijdu. Dřív jsem malovala i doma, teď už moc ne. A taky píšu, jenom když mám náladu.
Co znamená tvůj pseudonym Rimini Filli? Proč ses rozhodla ho používat?
Tenhle pseudonym jsem si vymyslela, abych nevypadala na výstavách jako debil. Protože Horváthových je strašně moc, po celý Český republice je jich osm tisíc, a takový jméno jsem tam nechtěla mít. Jak by to pak vyslovovali, že jo? Horváthová… Co to je? Tak jsem se rozhodla, že si dám nějaký nový jméno a příjmení. A věděla jsem, že v Itálii je jedno město, Rimini, a že to je na vodě. Tak jsem si řekla, že se budu jmenovat Rimini. A o tom druhém, o příjmení, jsem dlouho přemýšlela, a Filli je jako… Nic to neznamená, Filli nic není. Není to dokonce ani ukradený jméno od nikoho. Vím, že Emill Filla byl taky malíř, ale s ním skutečně nemám nic společnýho, s tímhle člověkem, který umřel a prodává obrazy za miliony. Takže takhle jsem to dala dohromady a už mi to zůstalo. Lidi říkají, že se to na výstavy opravdu hodí, spíš než nějaká Horváthová. Že to má v sobě exotiku a že se to dobře vyslovuje a pamatuje. Některý umělci mají příjmení, podle kterých je lidi škatulkujou. Byla jsem sama se sebou spokojená, že jsem chytrá holka, která si umí vymyslet jméno i příjmení a navíc takový, že z něj není poznat jestli jsem muž, nebo žena, je to prostě nejasný, tajemný.
Na čem teď pracuješ? Máš tady svoje poslední práce?
Teď jsem začala malovat obrazy jako sfingy. Je to tím, že mě to do Egypta táhne, jako kdybych tam žila, nebo bych tam byla v minulosti. Na mých malbách jsou konkrétní lidi, třeba i lidi odsud. Dole vždycky něco napíšu, jméno toho člověka a tak. Dělám teď sérii hlav. Některý jsou odtud z ateliéru, jiný z veřejného života. Třeba Zeman, jak bude vypadat v roce 2030.
Hodně lidí se mě ptá, proč nemaluju tu svojí depku, když jsem toho tolik zažila. Proč to nemaluju. Na to mám jednoduchou odpověď: protože mi to nejde.
Když maluju, ten člověk přede mnou nesedí. Třeba někoho vidím tady nebo na ulici, a pak ho namaluju, jak si ho pamatuju, když jsem sama doma. Nemusí mi sedět modelem. To je pro mě něco nepřirozenýho: jeden, kdo to maluje, a druhej, kterej tam jen tak sedí… já to takhle dělat nemusím. Já na ty lidi koukám a pak jdu domů a namaluju je tak, že to jsou oni, ale zároveň v jiný podobě, třeba jako sfingy. Ale pořád to jsou oni.
Cítíš se součástí romské komunity? Máš v ní kamarády? Cítíš z té strany podporu?
Ono je to problematický. Nedávno jsem potkala svojí sestru, kterou jsem neviděla 40 let, a ta tvrdí, že moje matka je blondýnka a že se pak obarvila na černovlásku. My to máme poloviční, moje matka je běloška a můj otec cikán. Já jsem takovej míšenec, taková šmoulinka. Takže se mezi cikány neřadím, ani s nima moc nemluvím, nevyhledávám je. To spíš oni mě.
Chtěla jsem se dostat na nějakou romskou školu, ale bylo mi řečeno, že nejsem Romka, protože neumím tři hlavní jazyky. Že na to nevypadám, že jsem vyrůstala kdesi… Tudíž nejsem cikánka. Je to způsob šikany a diskriminace, že tam nechtěli mít člověka, jako jsem já.
Venku na mě lidi koukaj blbě, ale tady mám zázemí, mám tu přátelský vztahy. Venku mám kamarádky bělošky. Teď v sobotu mě ale naštvala kamarádka, protože mě nazvala hypochondrem. Říkala, že o věcech moc přemýšlím a sugeruju si je. Tak jsem od ní odešla a vymazala jsem si její adresu i telefon. A konec.
Jedna tvoje výstava se jmenovala Dvojí osobnost. Ty o svých osobnostech mluvíš, uvědomuješ si je. Jak tyto dvě osobnosti vypadají, v čem se liší a jak spolu žijí? V čem se projevuje ta druhá a kdy která vyplouvá na povrch?
Já mám jakoby dvě identity. O jedný nevím vůbec nic. Ale hodně lidí mi říká: Ty nevypadáš na cikánku, ty seš taková cizinka odněkud z východu. Prej bych si to měla zjistit a nechat si udělat DNA. Ale na to nemám peníze, stojí to minimálně 10 tisíc. Lidi často nevědí, co si o mě mají myslet. Spousta mi jich říká, že mám cizineckej kukuč, takovej hodně tajemnej obličej. Moje intuice mi říká, že to asi bude pravda, že budu nějaká cizinka. Nejvíc mě láká jeden ostrov ve Středozemním moři, a to je Kréta. Tak jsem začala lidem říkat, když se pořád ptali, že pocházím z Kréty. Nebo z Kypru. Jako by tam byl můj domov, hrozně mě to tam táhne. Chtěla bych se tam jet podívat, ale zatím pořád nemám peníze na letenku. Nebo na jízdenku, i když autobusem by to bylo dlouhý.
Nějak se mi stejská po tom tam bejt, jet tam, něco tam zažít nebo namalovat ty lidi tam, který jsou všichni hodný a přívětivý. Chtěla bych se s nima seznámit a užít si třeba společně prázdniny. Nebo tam potkat svoji rodinu. Já přitom nevím, jestli tam někoho mám, nebo ne. Ale moje intuice mi říká, že asi jo. Fakt jsem to nikdy nezjišťovala, ale lidi za mnou pořád chodí a říkaj: Hele, ty jsi Španělka. Nebo: Ty pocházíš z Mexika! A: Kde ses naučila česky? A já všem vykládám: Neblbněte, vždyť jsem se tady narodila. A oni: Ne, ne, ne! Ty pocházíš odjinud, neblázni! Tak jsem si začala říkat cizinka Filli.
Přidělili ti diagnózu schizofrenie a člověk duševně nemocný. Co to pro tebe znamená?
Dvojí osobnost. Já mám schizofrenii, paranoiu, vidím a slyším různý věci. Takhle tady teď vypadám, že jsem úplně normální, ale když jdu mezi lidi, tak si připadám jako rozdvojená osobnost. Slyším, jak lidi nějak divně mluví a mě se to nelíbí. Nebo na mě blbě čumí nebo si o mě něco divnýho myslí. Když jedu v metru, čumí na mě úplně všichni. Divně si mě prohlížej a já nevím, co si mám o tom myslet. Nebo by chtěli, abych s nimi mluvila, ale já na to nemám čas. Někteří jsou tichý, plachý, chtějí se mnou mluvit, ale nic neřeknou. A já jsem taky tichá a plachá, takže k rozhovoru nakonec nedojde.
S tou dvojí osobností je to tak, že chvíli vypadám normálně a chvíli zase… no, asi nenormálně. Pořád se mi v hlavě mele, a pak nevím, co mám dělat. Jedna ta osobnost je dobrá a druhá špatná. Ta špatná mi říká: Hele, udělej to a to, třeba támhle skoč pod auto… Ta druhá zase říká: Neblbni, prosím tě, co to děláš? Maluješ přece obrazy! Tak tady buď a něco tvoř! A já pořád nevím, co mám dělat. Nechci chodit na psychiatrii, protože ty blbci doktoři mi nevěřej. Nikdo mi nevěří, že mám paranoiu, a všichni říkaj: Ona je normální, ona nemá paranoiu, protože kdyby jí měla, tak by se přeci přetvařovala nebo by se projevovala nějak jinak. A já nic. Já se vůbec neprojevuju, takže mi to nikdo nevěří. Ale dali mi nálepku, že jsem prej psychopat, že jsem divná a takový ty věci. Mě se to nelíbí, takovýhle škatulkování. Myslím si, že takovej debil nejsem, abych si to od těch doktorů nechala líbit. Nebo od těch, co se starají o lidi, kteří mají duševní nemoc. Já chci, aby mě brali vážně, ale bohužel to nejde. Třeba tady mě lidi berou vážně, ale když jdu ven, tak je to špatný. V podstatě od dětství na mě někdo lepí nálepky. Jednou jsem taková a pak zas tohle.
Máš nějaký nesplněný sen? Něco, co bys chtěla uskutečnit?
Můj sen je dostat se na tu Krétu. Koupit si pořádnej foťák a vyfotit ty lidi tam. Ty babičky, dědečky. A pak je malovat.Poděkování Johaně Pošové a Ateliéru radostné tvorby v Praze na Letné.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Většinu života žijeme v transu: rozhovor s Mattem Mullicanem
Jaké místo má v kontextu současného umění metoda hypnózy a jakou roli hraje ve světě, jenž je zaměřen na subjektivitu?
Rozhovor připravily Edith Jeřábková a Eva Koťátková
Performativní přednášky jsou nedílnou součástí vaší umělecké práce. Jak se zrodil tento specifi cký formát, který se chvíli tváří jako klasická prezentace s obrázky a komentářem, a pak se změní v performativní výstup, během něhož procházíte různými patry vědomí a dostáváte se až do hypnotického stavu?
Studoval jsem na Kalifornském institutu umění u Johna Baldessariho a náš ateliér byl hodně verbální. Bylo zde mnoho přednášek, diskusí, sporů a vášní. Já nejsem akademik a ve škole se obecně necítím moc dobře. Nicméně jako mladý jsem žil v tomto prostředí. Má vůbec první přednáška byla ovšem určena rodině mého otce v Oklahomě. Přednášel jsem babičce, dědečkovi, tetám, strýcům a bratrancům, kteří o umění nevěděli nic. Bylo to v půlce sedmdesátých let. Když jsem studoval na CalArts, zažil jsem přednášku Richarda Serry. Ztratil diapozitivy a nemohl ukazovat žádné obrázky. Měl jen tabuli a byla to ta nejlepší přednáška! Udělal jsem si poznámku, že chci, aby mé přednášky začínaly od bodu nula. Takže v první části přednášek kreslím, v druhé přicházejí obrázky a ve třetí video. Na začátku jsem v prázdném prostoru a musím sdělit publiku, kdo jsem a co dělám. Obrázky fungují jako falešná paměť, ale jsou velmi přesné. Vidím sám sebe, jak v tom médiu performuji, a komentuji to. Tak se to ustálilo za třicet nebo čtyřicet let a výsledný formát spojuje přednášky, plakáty, zápisníky a všemožné efemérní věci, které jako umělec používám, s performancí. Když umění neexistuje v objektu – a já věřím, že ne –, tak kde potom je? Je tu jako přízrak.
Proč je pro vás důležitý pojem „performativní“?
Když mě lidé slyší mluvit, mají pocit, že mi nerozumějí. Rozumějí tomu, co říkám, ale nevědí, kde jsem, když to říkám. Vytvořil jsem si teorii, že možná trpím poruchou pozornosti. Jsem natolik ovlivněný prostředím, kde jsem, že musím mít zavřené oči. Takže když mě lidé vidí promlouvat, myslí si, že jsem v transu. A já v něm opravdu jsem, protože demonstruji, co to znamená vyprávět příběh. Je to, jako když hrajete hudbu. Když vidím hudebníky, často mají zavřené oči. Postupem času se přednášky staly mým uměleckým materiálem. Popisují moji práci velmi doslovně, ale zároveň demonstrují můj vztah k té práci a artikulují ho lépe, než by to mohl udělat jakýkoliv objekt. Proto je nazývám performativními.
Vaše pražská přednáška se věnovala zrození at Person, osoby nejasného pohlaví a věku, která skrze vás promlouvá, vytváří umělecká díla a podobně. Za jakých podmínek je možné at Person nechat mluvit a o jakém světě nám podává zprávu?
Poměrně přesné označení pro at Person je „to“, protože to není ani muž, ani žena, ani mladice, ani stařec. Není ani černá, ani bílý, nemá národnost. Nazývám ji at Person, abych se od ní zřetelně oddělil. Poprvé se představila v roce 1982. V té době jsem se věnoval performancím asi pět let. Jasně tenkrát řekla: „Nejsem mladá ani stará, a nejsem Matt.“ Vzpomínám si, jak jsem se cítil, když to vyšlo najevo. Být v hypnotickém transu je zvláštní stav, cítíte se podobně jako na drogách. Ačkoliv je droga chemikálie, v mozku funguje jako symbolická struktura. Kdo tedy jsem ve stavu hypnózy? Kdo je ta osoba? Vstupovat do transu je podobné zkušenostem s halucinogenními houbami. Povznáší to vaši koncentraci na takovou úroveň, že nic není nuda. Můžete se dívat na sklenici piva pět hodin a bude vám to připadat fascinující a směšné a celé vaše tělo bude cítit, že je to skvělé. Takhle nějak se zrodila at Person. Její dnešní podoba se ale objevila až kolem roku 2005, kdy jsem ji také pojmenoval. Použil jsem tento název, abych vysvětlil její práci Learning from at Person’s Work. Už nemusím být nutně v transu s hypnotizérem, ale mohu se na at Person jednoduše napojit. Spolupracoval jsem s jednou institucí v Newcastlu, kde zkoumali činnost mého mozku ve stavu transu pomocí magnetické rezonance. Očekávali, že můj mozek bude červený nebo modrý, že se hodnoty změní z horkých na chladné nebo tak nějak. Ale v transu to nebylo ani horké, ani chladné, ani modré, ani červené. Bylo to bílé. Nebyly tam vrcholy ani propady. Moje práce je zároveň velmi strukturovaná. Pracuji se stejnými znaky a idejemi možná čtyřicet let. at Person mi umožňuje nerozumět tomu, co dělám – je to jako hledat bod nula. A když říkám nula, skutečně myslím na Claese Oldenburga a jeho text I Am for an Art z roku 1961, kde říká: „Jsem pro umění, které vyrůstá bez vědomí toho, že je uměním. Umění, které má možnost vycházet z bodu nula.“ at Person mi pomáhá přesně toto dělat.
Zmiňoval jste, že vás někdy vaše děti upozorňují na to, že „je venku“ ten druhý, že z vás mluví at Person. Jak se to projevuje?
Hypnóza umožňuje sestoupit hluboko do podvědomí. Ale existuje také zpětná vazba, něco se vrací. Poprvé jsem to zaznamenal na rodinné dovolené ve Vietnamu. Má dcera seděla naproti mně, já jsem platil účet a ona mě natáčela na telefon. Pak mi řekla, že bych měl něco vidět. Měl jsem dojem, že jsem normálně vytáhl peněženku, zaplatil číšníkovi a vše proběhlo, jak má. Když jsem se ale podíval na to video, vypadal jsem jako lakomec, jako postava z Dickensova románu. Moje tvář byla zkroucená, vypadal jsem jako podivín, byl jsem zkřivený jako kreslená postavička. Dcera mi řekla: „Tati, ty jsi blázen.“ Děti nazývají tuto mou tvář „krysí obličej“. Jdeme po ulici a já si myslím, že jsem v pořádku, a najednou krysa! Oni mě takto sledují. at Person se vrací. at Person také dělala rozhovor pro časopis Artforum. Byl jsem v transu, odpovídal jsem na otázky a do toho přišla moje dcera, bylo to divné. at Person je aspektem mé osobnosti. Při přednášce je dobře vidět, jak se změní mé tělo, když se objeví at Person – ale tak se měníme všichni, když se díváme na fi lmy. Stáváme se postavami, na které se díváme. Vstupujeme do obrazu. Mluvím o tom už od roku 1973, kdy mou první performancí, která se vztahovala k hyp - nóze, bylo vstoupení do obrazu: moje mysl vstupuje dovnitř a chodí okolo. Je mi jedenáct, je brzo ráno, je poledne, včerejší noc pršelo. Ne, je mi čtrnáct, je jedenáct hodin dopoledne. Je mi čtrnáct, jsem starší syn a jsem privilegovaný, nemusím pracovat. Po performanci mi všichni z publika říkali, že tam vstoupili také, protože jsem v komentáři zdůrazňoval teplotu, úsek dne, úhel pohledu v obraze… Tento způsob dívání se na obraz se vztahuje k virtuální realitě, je to skutečný vstup do virtuální reality. Byl jsem jedním z prvních umělců, kteří se virtuálním prostorem zabývali. Velmi mě zajímá, jak myslíme a prostřednictvím čeho. Myslíme slovy, nebo obrazy? Jsem přesvědčen, že myšlení se stává velmi emocionálním, když máme těžkosti s intelektuálními algoritmy. Když matematik vyřeší matematický problém a zapomene výsledek, musí se vrátit zpátky a znovu ho vyřešit – a to je také emocionální cesta. Když zacházíte s takovou rychlostí a intenzitou myšlení, nastoupí intuice. Emoce a city. A právě o to se zajímám.
Liší se díla, která vytváříte vy sám, od těch, v nichž přejímá vedení That Person? That Person má jiný přístup, je jinou osobností, nejsem to já. Věří v lásku a pravdu, se kterými já nikdy nezacházel. Dává projektům jinou perspektivu. Nemusí konstruovat velké koncepty, jaké jsem ve své tvorbě utvářel já. Je velmi konkrétní. Nevytváří modely. Má práce musí být přesná, odehrává se v režimech, všechno má své významy, barvy, velikosti. at Person mi umožňuje nevědět, co dělám – nebo spíš co dělá ona sama. Dovoluje mi jednoduché a přímé způsoby sebevyjádření.
V rámci programu Institutu úzkosti jsme oslovili také Lisu Forestell z organizace Hearing Voices Movement, zastřešující lidi s psychiatrickou zkušeností, kteří se rozhodli žít se svými hlasy a neumlčovat je medikací. Jak vnímáte hypnózu v kontextu psychiatrické péče?
Myslíte politický, manipulativní aspekt hypnózy? Byl jsem za používání hypnózy dost kritizován. Hodně lidí si myslí, že mi jde o kontrolu, moc nad jinými lidmi. Jistě, tyto aspekty jsou s tím spojeny. S hypnózou jsem ale začal proto, že jsem chtěl vytvořit divadlo, v němž by herci věřili, že jsou postavami, které hrají. Předváděna byla jakási alternativní realita. Představení se uskutečnilo v centru e Kitchen někdy na konci sedmdesátých let. Najal jsem hypnotizéra, kterého jsem našel v novinách. Tři herci hráli jednotlivé věty z textu, který jsem předčítal na pražské přednášce. Byla to ta nejhrůznější a nejpodivnější performance. Mnoho lidí bylo otřeseno. První vystoupila žena, která byla černoška i běloška, a hrála své narození. Druhým hercem byl Indián a třetí herec byl velmi zženštilý muž. Když jednáte v transu, nekonáte normálně. Chováte se jako karikatura.
Čekal jste to?
Bylo to překvapující. Byl jsem úplně vyděšený. V další performanci jsem se již nechal zhypnotizovat sám, protože jsem byl obviněn z toho, že jsem manipulativní blázen, že to celé bylo o moci a ovládání. Od té doby jsem již nechal hypnotizovat jen sám sebe. Když se díváte na lidi v transu, nejpodivnější je, že jsou slepí, a přitom vidí. Nikdy do sebe nenarazí. Je to proto, že tam jste a zároveň nejste. Dvě části mozku si spolu hrají, jsou obě přítomny. Váš mozek není zapnutý ani vypnutý, není tady ani tam, je všude a je zapnutý i vypnutý současně. Mé vzpomínky na trans jsou velmi živé. Nejsem bez vědomí, ale jednám podvědomě.
V závěru své performativní přednášky se dostáváte skrze promítaný záznam sebe sama v hypnotickém stavu do stavu sebehypnózy. Jak takového stavu docilujete? Někde popisujete, že to je jako vstupovat do virtuální reality. Jak náročné je pohybovat se mezi světy reality a hypnózy?
Hypnózy dnes provádím zřídka, protože se napojuji na své podvědomí, což může být nebezpečné a vyžaduje to zodpovědnost. Dřív jsem to dělal každý den v týdnu. A po dobu jednoho týdne i třikrát denně. V sedmdesátých letech, kdy jsem začal pracovat s hypnózou, bylo mou motivací vytvořit skutečné divadlo. Tehdy také Werner Herzog natočil fi lm Heart of Glass, ve kterém jsou herci po celou dobu v hypnotickém stavu a vypadají velmi roboticky. V polovině sedmdesátých let to pro mě byla cesta, jak zacházet s každodenností. Měl jsem pocit, že jsem stále v transu. Uvědomoval jsem si to, a tak jsem se nechal uvést do skutečného transu. Nemohu to ale dělat často. V několika performancích jsem to udělal a cítil jsem, že jsem zneužíván, že je to vnímáno jako nějaká kuriozita. Takže když teď pracuji s hypnózou, musí to mít význam, diváci nesmějí mít pocit, že se dívají na cirkus. Nechci, aby se z toho stala podívaná, nedělám to pro něčí zvědavost. Chci, aby lidé o tom, na co se dívají, přemýšleli a také aby cítili to, co dělám na scéně. To se nedá dělat třikrát do roka. Sám jsem ještě ani neviděl performanci, kterou jsem letos realizoval v Hangar Bicocca. Trvá mi to rok, někdy i déle, než se na to podívám, protože je mi z toho fyzicky špatně. To, co říkám ve stavu transu, je velmi odhalující. Mohu při tom vyjevit nejhlubší tajemství. Lidé se pak stydí, když vidí, co dělám. Jako kdybych se svlékal a ukazoval své tělo v celé jeho ošklivosti. A mentální tělo je mocnější i zranitelnější než tělo fyzické. Diváci jsou kvůli tomu skutečně zneklidněni, a je to čím dál horší. Když sestupuje do podvědomí mladý muž, je to jiné: zkoumá svět, psychiku, tělo a své místo ve světě. Ale když to dělá starý muž, je to daleko více znepokojující, právě pro tu zranitelnost. Je slabý, zapomíná, je smutný, nešikovný. Součástí projektu ale je, že s tím konfrontuji diváky. A když se to nepovede, a to se také stává, má to silný dopad na můj osobní život. Nedělám to s lehkostí.
Zkoumáte vztah mezi subjektem a světem skrze soustavnou systematizaci a kategorizaci. Vyvinul jste vlastní kosmologii a systém znaků a symbolů pro celou realitu. Například pět kategorií univerza označujete pěticí barev: zelená je pro materiální prvky a přírodu, ale také pro smrt a peklo, modrá pro každodenní život a svět nezarámovaný uměním a vědou, žlutá pro objekty rámované kulturou a vědou, černá pro jazyk a znaky a červená pro subjektivitu, ideje, duchovno a také ráj. Snažíte se ukázat, že porozumění světu je subjektivní konstrukcí. Jak je ale subjektivita spojena se systematizací, a navíc se sociálnem? Jaké jsou limity subjektivity?
Jsou dva způsoby, jak se dívat na svět. Záleží na tom, jestli stojím v centru univerza, anebo tam nestojím. Oba spolu koexistují. V dnešním světě volím subjektivitu. Ale kdykoliv otevírám mobil, musím tam zadat kód. Abych cokoliv otevřel, musím neustále zadávat nějaké kódy. Ale já jsem pro poezii, pro nezodpověditelné. Nelze říct: „Umění je o tomto a je to toto.“ Umění je daleko abstraktnější. A já jsem pro abstrakci. Politika se nezabývá poezií, ale fakty a fakta jsou brak. Protože když prohlásíte, že vše je faktické, a nedáte prostor subjektivitě, pak se vše stane doslovnou informací, se kterou můžete manipulovat, a dostanete se do problémů. Když jsem začal pracovat na svých znacích, ještě žádné počítače nebyly, neexistoval internet. Ale když se podíváte na moji ranou práci, budete mít dojem, jako by existoval. Vidíte všechny ty mezinárodní znaky a symboly, které vytvářejí určité významy, a tvoří tak jakýsi design rozhraní. Mé reference byly odlišné než u jiných umělců osmdesátých let. Mám vlastní kosmologii a základní otázky jsou: kam půjdu po smrti, kde jsem byl před narozením? Moje práce není o obrazech, ale o mozku. Obrazy fyzicky neexistují, existují jen mentálně, existují primárně v naší mysli, až sekundárně jako fyzické objekty. Lidé si myslí, že jsem blázen, který si vymyslel vlastní jazyk, náboženství… Ale já jim ukazuji ikony na svém mobilu a říkám jim: je to stejné jako tady.
Můžeme veřejné performanci v hypnóze rozumět jako formě aktivismu na podvědomé úrovni?
Věřím, že je v tom přítomný aktivismus, ale je to aktivismus, který se vztahuje ke zbytku mé práce. Je to aktivismus, který se týká otázky, co znamená být umělcem. Nemyslím si, že by tam bylo místo pro někoho dalšího. Tudy cesta ke spojení s podvědomím nevede. Je to jednoduše demonstrace možné alternativy. Všichni jsme daleko kreativnější, než si myslíme. Naše mysl kontinuálně hraje hry a tím zpomaluje procesy. Co znamená být at Person? Moje tělo dělá to, co dělá, upadá do vzorců fyzického chování, ale není tam přítomna žádná deprese, žádná úzkost. Nezpochybňuji status quo vlastního rozumu. Jednoduše reaguji na impuls, který je podle mého názoru zásadní pro to, abych byl naživu. Když jdete hlouběji, věci se jednoduše zpomalují a tmavnou. Můj přítel Lawrence Wiener nemá at Person rád. Při jednom našem sporu řekl, že není ničím specifi cká. Odpověděl jsem: Samozřejmě, že není ničím specifi cká, protože většinu našeho času žijeme v transu. Trans je vlastně normálním stavem. Často nejsme tam, kde si myslíme, že jsme. Myslíme si, že jsme v obýváku, ale naše mysl je jinde. Lawrence ovšem nesouhlasí s celkovým pojetím mého vstupování do jiné reality. Cítí, že by se z toho neměla dělat exotická záležitost. Mělo by to být velmi prosté – a právě tak to také chci dělat.Rozhovor vznikl u příležitosti Mattovo nedávné performativní přednášky v pražském Veletržním paláci, kterou pořádal Institut úzkosti ve spolupráci s Národní galerií Praha.
Rozhovor si můžete přečíst také v tištěné i online verzi nezávislého kulturního čtrnáctideníku A2 – www.advojka.czRealizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
12 hodinová konference
Počet míst je omezený, proto si prosím rezervujte své místo na emailové adrese: 12hodinova.konference@gmail.com.
Událost je možné shlédnout pouze jednou, nebude se opakovat. Pozor: Akce začíná přesně v 18 hod!
12 hodinová konference je iscenovanou událostí, v níž se slova, obrazy, jednotlivé příspěvky a vystoupení mísí ve složitou koláž. Je záměrně zasazena do nočních hodin, kdy obvykle instituce a její zaměstnanci (až na nočního hlídače) spí.
12hodinová konference je výsledkem téměř ročního výzkumu založeném na rozhovorech, které vedly Barbora Kleinhamplová a Eva Koťátková se zaměstnanci NÚDZ o jejich každodenních úzkostech, pracovním režimu, denním i nočním snění. Akce dává prostor individuálním příběhům, ze kterých skládá portrét jedné instituce. Ta autorky zajímá jako místo kde úzkostní zkoumají úzkost druhých a snaží se ji různými prostředky měřit, kvantifikovat, kontrolovat, pojmenovat, aniž by si často zvládli poradit/zorientovat se v úzkosti vlastní.
Hlas je přitom dán i autorkám (v zastoupení performerkami), které sdílejí frustrace a úzkosti spojené s komunikací s velkou institucí o pořádání megalomanské umělecké akce. Ta je nakonec z původní instituce (NÚDZ) přesunuta do instituce náhradní (AVČR) a pokouší se zde přizpůsobit novým podmínkám.
Diváky čeká šestihodinové představení, které jako konference pouze začíná, aby se o něco později přeměnilo ve skupinovou halucinaci eskalující v soudní líčení. V jeho rámci se budou mít možnost stát pokusnými subjekty v experimentech, pomoci s modelováním obřího mozku a ochutnat zvláštní večerní kaši. ,,Cuká mi oko, mám zvýšenou teplotu, potí se mi brýle zevnitř, trpím nespavostí – brzy se ale vzbudím a už neusnu."
,,Sedíme v autě...... krajina okolo hoří....jsou tam továrny a nějaké strašně ošklivé město...a jak auto jede krajinou, její kousky se odchlypují jako pásy papíru...pomalu se odtrhnou od zbytku a to teplo je ohne....postupně jeden hořící pás krajiny za druhým...a záleží kde se ty trajektorie protnou...jak daleko budeme, až pás dopadne na cestu...mám pocit, že nemůžu ovlivnit ani jeden z těch pohybů."
,,Zdá se mi o konferenci. Probíhá v celé budově. Zaměstnanci se rozhodli nejít domů. Někdo se zamkl ve své kanceláři, aby ho nevyhodila ostraha. Lékařka si na noc pozvala všechny své pacienty. Roli pacientů pro tentokrát přebrali vědci. Uzávěrky grantů byly vyhlášeny na půlnoc. Uklízečky si nerozdělily práci na směny - mají ambici uklidit během noci celou budovu. V laboratořích probíhá experiment, který se dlouho odkládal. Údržbář se rozhodl přes noc opravit závady na budově - stačí mu k tomu kabely a izolepa. Na recepci se střídavě spí, sní i hlídá. Těm, kterým by mohla brzy dojít energie je k dispozici výdej léků na ambulanci. V budově se hromadí mozky různých velikosti a zpracování. Myši suplují roli nemluvných průvodců."
Zveme nespavce i ty, kterým nevadí ponocovat na nezvyklých místech.
Zveme ty, kteří nechají čas plynout trochu jinak.
Zveme ty, které zajímají příběhy druhých.
Zveme ty, kteří věří, že úzkost by se měla sdílet a mělo by se pátrat po jejích příčinách.
Zveme ty, kteří se rozhodli nerozšiřovat seznamy, které nám diktují co je a co není normální a raději budou skupinově halucinovat.
Zveme také odvážlivce, kteří jsou ochotni stát se pokusným subjektem.
Zveme ty, kteří v noci obědvají a ráno po probdělé noci jdou do práce.
Zveme ty, kterým nevadí noční hlášení.
Zveme ty, kteří se taky někdy ztratili v komunikaci s institucemi a rozhodli se říct o tom nějakou formou ostatním.
Budeme rádi, pokud se s námi rozhodnete strávit část noci a stanete se přímým účastníkem performativního bloku 12 hodinové konference, která nahlíží úzkost jako celospolečenský problém, ne jako problém jednotlivce.
Občerstvení, doprava i program zajištěny. Zbytek je na Vás.
Počet míst je omezený, proto si prosím rezervujte své místo na emailové adrese: 12hodinova.konference@gmail.com.
Velké poděkování patří zaměstnancům Národního ústavu duševního zdraví, bez kterých by celá událost nikdy nevznikla.
Rezidence: Micol Assaël
Setting uncut questions in urban landscapes, looking for thought’s convergences through mirroring contexts while skipping electromagnetic waves over a river...
Rezidence řeckého umělce Micol Assaël realizovaná za podpory Goethe-Institute v Praze v listopadu 2018.
Micol Assaël (*1979, žije převážně v Řecku) vystudovala filozofii a dějiny umění v Římě, kde zároveň navázala spolupráci s několika dalšími umělci. Soustřeďuje se především na sochařství, kresbu a zvukovou instalaci. Používané suroviny – vzduch, voda a elektřina – v jejích dílech zpochybňují prostředí, jež je obklopuje, a vytvářejí tak nový soubor paradigmat prožívání a vnímání. Technické a sémantické důsledky těchto paradigmat se pak stávají teoretickým nástrojem pro otevírání nových perspektiv. Micol Assaël výstavovala samostatně v Kunsthalle Basel, Hangar Bicocca, Kunsthalle Friedericianum, Palais de Tokyo, Secession a v Galleria Nazionale d’Arte Moderna a účastnila se mimo jiné 50. a 51. Bienále v Benátkách a přehlídky Manifesta v Berlíně, Moskvě, Sydney and Sao Paulu. Příležitostně přednáší v různých uměleckých institucích.
Rezidence: Jiří Žák
Jiří Žák (1989*) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliéru Tomáše Vaňka. Absolvoval stáže v Ateliéru sochařství Dominika Langa a Edith Jeřábkové na UMPRUM, v Šalounově ateliéru pod vedením Ruth Noack a na Univerzitě umění a designu v Karlsruhe v ateliérech Isaaca Juliena a Vadima Fishkina. V roce 2015 se stal laureátem ceny EXIT, která se zaměřuje na studenty vysokých uměleckých škol z České a Slovenské republiky. V témže roce působil v kolektivu Galerie 207 na UMPRUM. Je členem Ateliéru bez vedoucího. Ve své tvorbě se zabývá video-esejistickým přístupem a kritickou reflexí historických událostí i současnosti. Základem jeho prací je vždy politikum zprostředkované imaginativní a imerzivní formou.
Jiří Žák bude v Ammánu rozvíjet svůj dlouhodobý výzkumný projekt s názvem 'Epilog dlouhého přátelství', ve kterém řeší historii Československého vývozu zbraní do Sýrie od 50.let do roku 1989, a jeho implikace pro současnost. Zkoumaná historie slouží také jako pozadí pro širší úvahu nad povahou a konstrukcí české indentity a jejího vztahu k ne-evropskému druhému.
Rezidence: Em Kei
Em Kei je umělkyně a designérka s multidisciplinárním vzděláním v oblasti výtvarného umění, grafického designu, fotografie, kostýmního a produktového designu. Její pole zájmu se nachází v prostoru mezi těmito postupy. Žije a pracuje v Aténách v Řecku a v Londýně ve Velké Británii. Její umělecká díla, převážně v podobě instalací a soch ve smíšených médiích, využívají každodenní a nalezené předměty a mění jejich vlastnosti, aby vytvořila novou identitu, která často zůstává nejasná a neurčitá. Mnohonásobně obrácená praxe přeměny digitálního do fyzického a zpět do digitálního je často využívána k vytváření falešných dojmů a iluzorní, napumpované materiálnosti přecházející z reálného do nadreálného a zpět.
Rezidence: Lito Kattou
Lito Kattou ve svých dílech vyjednává o chápání materiálnosti a subjektivity prostřednictvím různých postupů, od digitální výroby až po termochemické zpracování. Díla Kattou, artikulovaná jako zbraně, kůže nebo kosmické prvky, se zabývají sochařskou potencialitou plochosti, procesy ztělesnění a transfigurací vlastností materiálu na pomezí prostoru a času. Její praxe vypovídá o tom, co je před a za tělem, o možnosti jeho přítomnosti a nepřítomnosti, o jeho reprezentaci a abstrakci. Subjektivizace je v práci Kattou chápána jako řada taktik pro výrobu a podmiňování sebe sama a druhého. Subjekt je představen jako poutník, který překračuje hranice identity a kategorizace: kompozice hlasů, které se dvojznačně pohybují mezi dialogem a monologem. Prostor, forma a vyprávění jsou strukturovány kolem stop, které zanechávají akty útoku a obrany, způsoby putování a intimní komunikace.
Lito Kattou (*1990, Nikósie, Kypr) žije a pracuje v Aténách. Vystudovala aténskou školu výtvarných umění a magisterský obor sochařství na Royal College of Art v Londýně. Kattou je držitelkou ceny New Positions Award for Art Cologne 2018 a byla pozvanou umělkyní na rezidenci 89plus Google, kterou kurátorovali Hans Ulrich Obrist a Simon Castets v Kulturním institutu Google v Paříži v roce 2017. Své práce představila na samostatných výstavách v Deste Foundation, Benaki Museum, Athény; ROOM E10 27, Berlín; Point Centre for Contemporary Art, Nikósie; Eleni Koroneou Gallery, Athény; Clearview.ltd, Londýn; Pierre Poumet, Bordeaux a účastnila se různých skupinových výstav včetně "District 17" Kraupa-Tuskany Zeidler Gallery, Berlín; "And if I left of dreaming about you?" (A kdybych odešla ze snění o tobě? Foothold, Bari; "The Equilibrists", New Museum, NY ve spolupráci s nadací DESTE, Benaki Museum, Athény.
Během rezidenčního pobytu se Kattou zaměřila na fyzický výzkum fauny a flóry ostrova, ale také na výzkum prostřednictvím psaných příběhů a lidových vyprávění s cílem pochopit vztah fyzického prostředí k vulkanické geologii, kráteru a místním obyvatelům. Začala navrhovat dílo "Večerní roj", které se vyvinulo jako roj draků ve tvaru zvířat a v září bylo předvedeno v kráteru sopky Stefanos pro Making Oddkin. Roj létajících tvorů se skládal z jestřábů, holubů, orlů, chobotnic a draků, kteří ztělesňovali duchy bytostí, které prošly sopečnou krajinou nebo by se tam mohly v budoucnu ocitnout jako návštěvníci, klimatičtí migranti nebo osadníci. Jejich jména nesená na křídlech a tělech prozrazují jejich podivný nebo známý původ.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha and Ministerstva kultury ČR.
Rezidence: Petros Moris
Jádrem práce Petrose Morise je hluboký zájem o dynamický dialog mezi transformativními silami paměti a pokroku. Tento vztah zkoumá prostřednictvím poetického a konceptuálního sledování vzájemného rozvrstvení materiálního, technologického a kulturního prostředí a osudového propojení přírodních a společenských jevů. Toto zkoumání se odvíjí především prostřednictvím tvorby sochařských instalací a psaní. Vyvíjí se jako konfigurace informací, hmoty a prostoru, ztělesňující zpracování osobních a komunitních mytologií, lokálních i průmyslových materiálů, archaických i inovativních technologií a technik.
petrosmoris.com
Petros Moris (*1986 v Lamii, Řecko) studoval na Athénské škole výtvarných umění a získal magisterský titul v oboru kurátorství na Goldsmiths University of London. Byl nominován na cenu Deste 2015 a získal 1. cenu Spyropoulos 2012. Své práce představil na samostatných výstavách v Point Centre for Contemporary Art, DUVE Berlin, Union Pacific, Project Native Informant a SPACE a na skupinových výstavách v uměleckých prostorách a muzeích, včetně New Museum NY, Cycladic Art Museum, National Museum of Contemporary Art a Ontario College of Art & Design University.
Během rezidenčního pobytu pracuje Moris na dvou paralelních projektech. Entanglement je oblázková mozaika, která byla vytvořena na ostrově Nisyros v průběhu rezidence z materiálů nalezených na místních plážích. Její kompozice je založena na vzorovém návrhu, který byl inspirován přírodními a mýtickými aspekty ostrova. Mozaika byla trvale instalována do nástěnné vložky jedné ze zničených budov starých lázní Nisyros. Lávový pohled je série soch vyrobených z lité lávy nalezené na ostrově Nisyros, připomínající masky, jejichž tvary vycházejí z 3D digitálního skenování, které bylo provedeno na přírodních a lidmi vytvořených formách nalezených na ostrově.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha and Ministerstva kultury ČR.
Rezidence: Karel Veselý
Karel Veselý (1976) je hudební novinář, teoretik pop kultury a spisovatel.
Studoval filosofii a anglický jazyk na FF MU v Brně, v roce 2001 dokončil školu s magisterským titulem.
Od roku 2008 pracuje jako novinář na volné noze pro různá česká periodika – papírová (A2, Respekt, Salon) i online (Aktulane, Alarm). Momentálně je editorem hudebního časopisu Full Moon a dlouhodobě spolupracuje s ČRo – Radio Wave. V roce 2010 publikoval knihu Hudba ohně – obsáhlé dějiny tzv. černošské hudby, jeho literární debut BombaFunk vyšel v roce 2017 s dobrými recenzemi. Kniha byla nominována v cen;ách Česká kniha a získala čestné uznání v Ceně Miloslava Švandrlíka. Byl spoluautorem bestselleru Kmeny (2011) o českých subkulturách, který se dočkal dvou pokračování a zpracování v podobě televizního dokumentárního seriálu. Podílel se na knize Planeta Nippon o japonské popkultuře, která byla nominována na Magnesii Literu v kategorii Nejlepší publicistická kniha.
Píše o současné populární i alternativní hudbě a vlivu technologií či subkultur na kulturu. Zajímá se také o propojování politiky a umění.
V současnosti pracuje na podcastové sérii a následné knize Černé slunce zabývající se úzkostí a depresemi v současném popu. Jednotlivé kapitoly zkoumají historii mužských a ženských emocí v žnrech jako rock, rap nebo post-punk, nárůst smutku v současném popovém mainstreamu nebo reakci popkultury na finanční krizi roku 2008. Šestidílný podcast vychází s měsíční periodicitou na www.institutuzkosti.cz v druhé polovině roku 2018. Kniha by měla vyjít v roce 2020.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Rezidence: David Fesl
David Fesl (*1995, žije a pracuje v Praze) v současné době studuje na Akademie výtvarných umění v Praze od roku 2014 (Vladimír Skrepl, Jiří Kovanda, Tomáš Vaněk, Jiří Skála, Jan Šerých). Absolvoval stáže na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (Dominika Lang, Edith Jeřábková, Céline Duval, David Maljkovic).
Jeho práce má výraznou a osobitou poetiku, je vždy nejednoznačná, a tak funguje jako výzva k interpretaci na základě dispozic a zkušeností diváka. Může se otevřít do významové bohatosti, a tím promlouvat k současným otázkám, nebo působí svým rafinovaně formálním a materiálovým řešením. Zajímá se o vztah mezi uměním, řemeslem a designem, a o poetiku sebekritiky média. Fesl také pracuje s textem a psaním, úspěšně se mu daří jej implementovat do jeho sofistikovaných instalací.„Jeho práce se vyznačuje určitou neexaktností, kdy nepřesné neznamená nahodilé. Navzdory možnému okouzlení nevyčerpatelnou hrou s formami a vztahy materiálů je otázkou, nakolik lze Feslovy objekty ještě vnímat skrze „nostalgickou“ poetiku hmotného světa. Nejsou to nakonec spíše otisky fragmentů našeho sociálního těla, metafory jeho nervových zakončení, digitálních extenzí a především lability všech našich komplikovaných konstrukcí, s nimiž si čím dál méně víme rady? Fesl pracuje jako architekt výstav pro jiné umělce, formou kterou si vybírá se aktivně zapojuje do diskurzu spolupráce. V roce 2017 spoluzaložil Klub psaní pro vizuální umělce a rok poté “migrující” Ateliér fotografie. V roce 2017 obdržel Cenu Josefa Hlávky.
Jeho práce byly součástí výstav: Oh to je lehké... v Castlefield Gallery v Manchesteru UK (2018) a v DOX Praha, Vztahy na blízko v City Surfer Office (2018), The Freelance DJ v Kabinetu T ve Zlíně (2018), Všechno mi může být ničím v Galerii UM (2018), Against Nature v Národní galerii v Praze (2016) a OFF Biennale (2015).
V průběhu jeho rezidence bude dělat průzkum místních šperkařských dílen, jak oficiálních, domácích, utajovaných nebo zapomenutých. Během pobytu bude pracovat na koncepci performativní výstavy, ve které objekty/šperky budou představeny v komplexnější formě a v rozšířených souvislostech s přesahem do designu a stylingu. V druhé polovině rezidence se zaměří na truhlářské dílny a na improvizované formy výstavnictví v místním archeologickém a vulkanologickém muzeu. Těmi se nechá inspirovat při tvorbě stojanů-nosičů a celé architektury plánované výstavy v Praze (2019).
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Jsem Vanda Vieira-Schmidt, autorka Světového záchranného projektu
Vanda Vieira-Schmidt (1949) pracuje od poloviny 90. let na svém Světovém záchranném projektu, který spočívá v produkci desítek, někdy i stovek kreseb nebo akvarelů denně. Jejich prostřednictvím neutralizuje každodenní násilí, předchází válečným konfliktům a bojuje proti různým formám nadvlády a útlaku.
Vanda Vieira-Schmidt byla propuštěna z berlínské psychiatrické kliniky v roce 1995 a od té doby žije a tvoří v chráněném bydlení v Berlíně. Ke své zkušennosti s psychiatrií se vyjadřuje velmi kriticky. Její práce byly poprvé vystaveny Thomasem Roeskem, ředitelem Prinzhornovy sbírky v Heidelbergu a v roce 2016 byly součástí skupinové výstavy The Keeper v New Museu v New Yorku.Kamera, střih a zvuk: Ivan Svoboda
Překlad: Miriam Neudertová
Poděkování: Anna Himmelsbach, Thomas Roeske a Artyčok TV
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Making Oddkin – for joy, for trouble, for volcano love
facebookvideozáznam
Program (6. září + 7. - 10. září) najdete níže nebo si ho můžete stáhnout ZDE!
Zůstat u témat vyžaduje dělat oddkin
Ani výstava, ani performance, ani konference, ani zastřešující koncept, MAKING ODDKIN - for joy, for trouble, for volcano love je koncipován jako čtyřdenní „výlet a setkání“, praxe a proces pohledu na svět, v komunitě a kontextu. pobyt s problémy vyžaduje MAKING ODDKIN
Ani výstava, ani performance, ani konference, ani zastřešující koncept, Making Oddkin - for joy, for trouble, for volcano love je koncipován jako čtyřdenní „výlet a setkání“, praxe a proces světonázoru, ve společenství a kontextu.
Je to událost o lidských-nelidských propletencích, o „nedokončených konfiguracích míst, časů, problémů a významů“, do nichž jsme zapleteni a které musíme zachránit, jak říká vědkyně a kulturní aktivistka Donna Haraway (Staying with the trouble. Making Kin in the Chthulucene, 2016, Duke University Press).
Inspiruje se mobilním termínem „oddkin“, který Harawayová vytvořila pro označení potřeby nečekané spolupráce a kombinací, nových a nepředvídatelných příbuzenských vztahů, které mohou vznikat mimo obvyklé genealogické, etnocentrické a antropocentrické vztahy, a sympaticky se zhmotňuje v interakci/intraakci různých druhů a příbuzných.
Navštíví Nisyros způsobem, jakým na počátku 20. století putovaly po světě karavany neboli „boulouky“, ve velké mobilizaci talentu, náhody a překvapení, přičemž si vypůjčí prvky z oslav vznikajících kolem pružné dočasnosti cirkusů, kolem veřejných festivalů, nakažlivé návštěvy podivínů, průvodů, rekonstrukcí a tradic vyprávění o vytváření světa.
Dlouho před příchodem rozhlasu, filmu, televize nebo internetu se jednalo o formy zábavy, které se vyvinuly v celé odvětví veřejné podívané, než je radikálně změnila nehmotnost webu a vznik virtuální populární kultury. U příležitosti 50. výročí roku 1968, který otřásl světem, se Making Oddkin dovolává kolektivních rituálů, osobních vkladů a smyslových/materiálních aspektů minulosti (a současnosti a budoucnosti) ve prospěch přítomnosti, vycházení do světa ve zvědavosti, péči a radosti, v konfliktech a problémech, v gonzo superskupinách, v druhově rozmanitých životech a divokých představách.
SYMPOZIA: BUĎ SE STANEME JEDEN DRUHÝM, NEBO VŮBEC NE
Různí činitelé pomohou vytvořit kontaktní zónu prostřednictvím taktik invence a diferenciace: umělci, vědci, historici, zemědělci, hudebníci, tanečníci, obchodníci, lidé, kteří mají dlouhý, krátký nebo žádný vztah a zkušenost s ostrovem, budou zkoumat možnosti radosti, úzkosti ze sociálně-ekologické katastrofy, lásky/strachu ze sopek, různých intuic 21. října. Dlouho před příchodem rozhlasu, filmu, televize nebo internetu se jednalo o formy angažovanosti a zábavy, které se vyvinuly v celý průmysl veřejné podívané, než je radikálně změnila nehmotnost webu a vznik virtuální populární kultury. U příležitosti 50. výročí roku 1968, který otřásl světem, odkazuje Making Oddkin.
Vycházejíc z paměti nilské skály a vody, využívá Making Oddkin materiály, zvířata, rostliny, příběhy, ekologie a ekonomie, aby se pokusil vymanit ze závoje institucionálního jazyka a místo toho se ponořil do jazyků, které mohou znovu představit lokalitu, vysledovat materiální prostory spojení, (ne)utkat realitu empatických těl, třenic, (ne)materiálních duchů a putujících zázraků.
Making Oddkin se objeví mezi 7. a 10. zářím 2018 na několika místech ostrova, například ve starých Loutre (veřejných lázních), v opuštěném přístavu Avlaki, podél cestiček divokých horkých pramenů Nisir, na malém veřejném náměstí Emporio, v kráteru sopky, ve vulkanologickém muzeu Nikia, v opuštěné klášterní osadě Nyfios, která nese stopy minojské éry, a jinde.
Odkloní se od diskurzů zaměřených na Atény a bude sledovat urbanismus tím, že vstoupí do života odlehlého ostrova Nisyros (ekoturismus a rozvoj, využívání přírodních zdrojů, politika Egejského moře), i když ne prostřednictvím přímého zobrazení a konvenčních zjednodušení. Bude zkoumat potěšení ze smíšených časů, z výměny příběhů, z nedidaktických interakcí a z možnosti učení se prostřednictvím jednoduchých gest ekvivalence a simultánního vytváření mýtů. Bude odkazovat na minulé události a jejich výsledky a vytvářet nové v rámci větších příběhů (Institut úzkosti).
Ve čtvrtek 6. září večer bude akce Making Oddkin zahájena večeří pro všechny ve Starých lázních (Palia Loutra) na ostrově Nisyros a promítáním dokumentárního filmu Into the Inferno (2016), jehož autory jsou Werner Herzog a vulkanolog Clive Oppenheimer. Ten bude prostřednictvím Skypu hovořit o geologické funkci a mýtech o vzniku sopek. Promítat se bude také film Donny Haraway. Storytelling for Earthly Survival“ režiséra Fabrizia Terranovy, půvabné vyprávění o radikálním myšlení Harawayové v otázkách vědy, technologie, genderu, mezidruhových vztahů a její hluboké angažovanosti ve feminismu a ekologii.
Odchází od diskurzu zaměřeného na Atény a sleduje urbanismus tím, že vstupuje do života odlehlého ostrova Nisyros (ekoturismus a rozvoj, využívání přírodních zdrojů, politika v Egejském moři), i když ne přímým zobrazením a konvenčním zjednodušením. Bude zkoumat potěšení ze smíšených časů, z výměny příběhů, z nedidaktických interakcí a z možnosti učení se prostřednictvím jednoduchých gest ekvivalence a simultánního vytváření mýtů. Bude odkazovat na minulé události a jejich výsledky a vytvářet nové v rámci větších příběhů (Institut úzkosti).
Ve čtvrtek 6. září večer bude akce Making Oddkin zahájena večeří pro všechny ve Starých lázních (Palia Loutra) na ostrově Nisyros a promítáním dokumentárního filmu Into the Inferno (2016), jehož autory jsou Werner Herzog a vulkanolog Clive Oppenheimer. Ten bude prostřednictvím Skypu hovořit o geologické funkci a mýtech o vzniku sopek. Promítat se bude také film Donny Haraway. Vyprávění příběhů pro přežití na Zemi“ Fabrizia Terranovy, půvabné vyprávění o radikálním myšlení Harawayové v otázkách vědy, technologie, genderu, mezidruhových vztahů a její hluboké angažovanosti ve feminismu a ekologii.
V následujících dnech budou jednotlivé příspěvky tvořit jakési dobrodružství, či spíše peripetie.
Ve vulkanologickém muzeu Nikia, jediném svého druhu v Řecku, a také v sadech osady nad kráterem představí vulkanolog a člen Řeckého institutu geologie a průzkumu nerostů (IGME) Georgios Vougioukalakis geologické zvláštnosti ostrova.
Architekti, znalci irské architektury a restaurátoři Giorgos Tsironis a Petra Kotsidou budou vyprávět o všem, co vědí, a pojednají o jedinečných vlastnostech místní tradice, zatímco mladší architekti Ioanna Vlachaki a Iro Karavela vystoupí s performativní přednáškou „Digging the Matter. Nisyros/An Atlas of Trauma“.
Dana Luciano, profesorka queer studií, environmentálních humanitních věd a americké literatury 19. století na Rutgersově univerzitě v USA, bude hovořit o vnímání geoefektu v době krize a o jazyce, který jej vyjadřuje („How the Earth Feels: Sensation and Speculative Geology“).
Italský umělec Giorgio Andreotta Calò, známý svou tvorbou, která se zabývá prvky životního prostředí (přírodními i nepřirozenými) zážitkovým způsobem, jehož výsledkem je poetický překlad reality, představí svou praxi a její rozměr cestování v čase a prostoru.
Performerky Nancy Stamatopoulou a Meimouna Coffi se setkají s morfologickými podmínkami ostrova a budou improvizovat ve venkovních prostorách (v kráteru sopky a v Apyries - přírodních venkovních saunách na ostrově).
Skupina Callas představí svou instalaci/performanci „Under the Volcano“ v kavárně-jídelně Oasis nedaleko pláže Moulari, která navazuje na sérii předchozích performancí pod názvem Lustlands (Vol. I, 2012 -& II, 2013) v Thermisii v Argolide a v New Yorku.
Čeští umělci David Fesl a Lukáš Hofmann budou na pláži Gyali (místo těžby pemzy a obsidiánu) hostit přímořský zážitek - rozkoš z organických a anorganických prvků, minerálů a plastických materiálů, jídla a morfologie s názvem Snídaně.
Architektka Ioanna Sotiriou, inspirovaná samotným ostrovem, se ve své videoperformanci „Cold Data: a prelude“ bude zabývat skladováním materiálů a nových technologií, digitálním cloudem, smrtí a pamětí.
Učitel Nisyrosu Apostolos Kaloudis bude průvodcem na procházce po stezkách ostrova a bude spolucestujícím odhalovat příběhy, mýty, stopy, ruiny a relikvie.
Spisovatel a aktivista Teos Romvos, ikonická postava řeckého undergroundu, bude hovořit o střetu svého života a díla. Společně se svou partnerkou Charou Pelekanou představí své aktivity a vizi pro Geopark Egejské moře a potřebu spoluorganizovat místní komunity za účelem záchrany života na řeckém souostroví.
Architektka Ioanna Sotiriou, inspirovaná samotným ostrovem, se bude ve své videoperformanci „Cold Data: a prelude“ zabývat skladováním materiálů a nových technologií, digitálním cloudem, smrtí a pamětí.
Učitel Nisyrosu Apostolos Kaloudis bude průvodcem na procházce po stezkách ostrova a bude spolucestujícím odhalovat příběhy, mýty, stopy, ruiny a relikvie.
Spisovatel a aktivista Teos Romvos, ikonická postava řeckého undergroundu, bude hovořit o souběhu svého života a díla. Společně se svou partnerkou Charou Pelekanou představí své aktivity a vizi pro Geopark Egejské moře a potřebu spoluorganizovat místní komunity pro záchranu života na řeckém souostroví.
Architektka Ioanna Sotiriou, inspirovaná samotným ostrovem, se ve své videoperformanci „Cold Data: a prelude“ bude zabývat skladováním materiálů a nových technologií, digitálním cloudem, smrtí a pamětí.
Učitel Nisyrosu Apostolos Kaloudis bude průvodcem na procházce po stezkách ostrova a bude spolucestujícím odhalovat příběhy, mýty, stopy, ruiny a relikvie.
Spisovatel a aktivista Teos Romvos, ikonická postava řeckého undergroundu, bude hovořit o souběhu svého života a díla. Společně se svou partnerkou Charou Pelekanou představí své aktivity a vizi pro Geopark Egejské moře a potřebu spoluorganizovat místní komunity pro záchranu života na řeckém souostroví.
Filmová pocta s názvem "Selenotropismus", kterou kurátorsky připravila Filipa Ramos, zahrnuje díla Bena Riverse (Slow Action), Ursuly Mayer (Atom Spirit), Camille Henrot (The Strife of Love in a Dream), Ursuly Biemann (Acoustic Ocean) a Gerarda Holthuise (Careless Reef).
Umělkyně Daniela & Linda Dostalkovy si zvolily roli pozorovatele, který s humorem medituje nad naším ohromujícím a zároveň vyčerpávajícím vztahem k mytologii, a na Nisyros přivezou svou pohyblivou instalaci "Candleholders" - osm světel (LED lamp), která zasáhnou a "osvětlí" všechny techno-animistické, "temné" aspekty odkinského happeningu.
Série projekcí s názvem "Symanimagenic" bude zkoumat různé formy animace a jejich vztah k různým verzím a vnímání animismu a politické ekologie. Mezi promítanými celovečerními filmy budou díla Jakoba Kudska Steensena, Evy Papamargariti, Kostase Sfikase a dalších.
Lito Kattou upravuje předměty, které si objednává přes internet, a vytváří podivné hejno zoomorfních draků (jestřábů, chobotnic, draků, holubů - "Večerní roj"), kteří se rozletí po opuštěných plážích ostrova Nisyros a poukazují na migraci (lidí, kapitálu, myšlenek, tradic a zboží) a na nové směsi, které při tom vznikají.
Phoebe Giannisiová, básnířka a profesorka na Fakultě architektury Thessalské univerzity, rozšiřuje svůj výzkum bestiálního původu tragédie o performativní vyjádření, a to v setkání s polozdomácnělými ostrovními kozami a zvláštním statusem, který mají jako divoká zvířata.
Kurátor a umělec Paolo Colombo iniciuje vypravěčskou performanci: nisijská žena bude dětem na ulici šeptat zábavné a podivné zapomenuté příběhy ze severního Řecka, jak je vypráví a vzpomíná sám Paolo.
Díky těmto a dalším příspěvkům působí již dnes Making Oddkin nepředvídatelně a podobně jako sopka Nisyros ze své podstaty mobilizuje různé faktory a alternativní témata: "Křik osla a člověka" (jako v chvále mimésis Michaela Taussiga/Waltera Benjamina); "Vyvlastnění" (jako v anarchistické, alienistické literatuře Ursuly Le Guinové); "Spekulativní fabulace" (jako v symanimagenním myšlení Harawayové); "Jen sopka skrývala překvapení" (jako ve vyprávění Susan Sontagové Milenec sopky); "Skákání je rozkošná lekce okolností" (jako ve filozofii smíšených těl Michela Serrese) atd.
Mezi přispěvatele patří např: Giorgio Andreotta Calò, The Callas, The Climate Collective, Meimouna Coffi, Paolo Colombo, Daniela & Linda Dostalkova, Em Kei, Makis Faros, David Fesl, Phoebe Giannisi, Václav Girsa, Lukas Hofmann, Apostolos Kaloudis, Iro Karavela, Lito Kattou, Kateřina Konvalinová, Petra Kotsidou, Filip Kraus, Dana Luciano, Marie Lukáčová, Petros Moris, Malvina Panagiotidi, Matěj Pavlík, Teos Romvos & Chara Pelekanou, Lucie Rosenfeldová, Saprophyta, Cally Spooner & Jesper List Thomsen, Nancy Stamatopoulou, Ioanna Sotiriou, Giorgos Tsironis, Ioanna Vlachaki, Georgios Vougioukalakis, Iria Vrettou a Ariadne Strofylla, Jiří Žák.
Projekce jejich děl se zúčastní.
Nadja Argyropoulou je kurátorkou výstavy Making Oddkin - for joy, for trouble, for volcanic love.
Výzkumný tým tvoří: Lydia Antoniou, Zuzana Bloch a Kiki Defteraiou.
Projekt pořádají Are | are-events.org, Praha a Sterna, Nisyros, v rámci programu The Institute of Anxiety ve spolupráci s Řeckou republikou, Periferií jižního Egejského moře a obcí Nisyros. Ministerstvo kultury ČR; NEON pro kulturu a rozvoj; Magistrát hl. m. Prahy; AEGEAN; Blue Star Ferries, Liber SA.
Tiskové materiály a obrázky:
Dropbox
I. Otevřená záchrana: 20 slepic z velkochovu
28. 6. 2018Hospodářská zvířata jsou zvířata, ne maso. Otevřené záchrany jsou reakcí na příliš pomalu a opatrně probíhající proces změn v oblasti ochrany hospodářských zvířat. Dokud nedojde k přehodnocení vztahu mezi lidmi a zvířaty, které by vedlo k proměně jejich statusu a tedy i životních podmínek, jsou otevřené záchrany jedním z ospravedlnitelných způsobů boje za práva zvířat.
Děkujeme Michalu Kolesárovi, Lukáši Krásovi a všem těm, kteří slepicím nabídli domov a lepší podmínky k životu.
Slyšet hlasy: Rozhovor s Lisou Forestell
Lisa Forestell je aktivistka v oblasti duševního zdraví, školitelka a propagátorka hnutí Hearing Voices
(Hearing Voices Network - HVN) se sídlem v americkém Massachusetts. 5. června přijede Lisa do Prahy, kde se zúčastní panelové diskuse o psychiatrickém étosu, kterou organizuje Institut úzkosti. Lisa navíc poskytne dvoudenní workshop o slyšení hlasů, organizaci peer pracovníků a transformaci duševního zdraví.
B&A: Od raného dětství slyšíte hlasy. Můžete popsat, jaké to je? Jak se váš vztah s těmi hlasy v průběhu času měnil?
Lisa: Mám vztah se třemi hlasy, které slyším snad odjakživa. Objevují se u mě i další hlasy a zvuky a také prožitky pocitů, chutí a vizí, které jiní lidé nemají. Všechno tohle spadá do kategorie prožitku „slyšení hlasů.“
Když se mě někdo zeptá na moje hlasy, zaměřuji se většinou na ty zmíněné tři, protože pro ostatní je snazší jim porozumět: jeden z hlasů je mužský a dva jsou ženské. Když jsem byla mladší, hlasy byly v mém věku. Jak jsem postupně stárla, mužský hlas se rozhodl stárnout se mnou, zatímco ženské hlasy zůstaly v dívčím věku. Takže jemu je teď kolem padesátky a ženským hlasům je zhruba 5 let. Na rozdíl od mnoha jiných lidí, kteří si dokážou přesně vybavit, kdy začali slyšet hlasy a jak se s takovým zážitkem naučili zacházet, já jsem svoje hlasy slyšela odjakživa a vždycky jsem k nim měla vztah. Pro mě to jsou společníci. Jsou to mí přátelé i rodina. I když se obecně navzájem podporujeme, čas od času se pohádáme. Dokonce jsme prošli i obdobím, kdy jsme se jeden k druhému nechtěli hlásit. Ale většinou se máme rádi a navzájem se o sebe staráme.
Mužský hlas je „pravdomluvec“. Má srdce na jazyku a nebere si servítky. Rád mě provokuje, podporuje mě a často dělá ďáblova advokáta. Jeho hlavním zájmem je spravedlnost. Věří, že stát se aktivními členy organizace Slyšet hlasy nám bylo dáno osudem. Dívčí hlasy jsou zase hravé a roztomilé. Často mi zpívají, když prožívám nějaké stresové období. Za posledních několik let se posunuly od ukolébavek k trochu dospělejší muzice, hlavně k popu a rocku. Jsou celkem mírné a potřebují hodně péče a podpory.
Někdy když mi svět připadá obzvlášť krutý, těžko je nacházím, ale slyším, jak pláčou. To téměř vždy znamená, že nastal čas všeho nechat a postarat se o ně – o sebe – a o to, co se mi v životě právě děje.
B&A: Jak na vaše slyšení hlasů reagovalo okolí v době vašeho dospívání a později?
Lisa: Když jsem byla malá, v předškolním věku, tak jsem se svými hlasy byla sama. Když si dospělí všimli, že si „povídám sama pro sebe“, obvykle se domnívali, že jsem si „vytvořila neviditelné kamarády“ nebo si to vysvětlovali podobnými dětskými fantaziemi a hraním. Nikdo se nad tím nepozastavoval, nikdo mě nekonfrontoval a ani se mě nesnažil odvracet od způsobu, jakým jsem chtěla trávit čas.
Díky tomu jsem v mládí předpokládala, že „extra“ hlasy slyší každý. Teprve až s nástupem do školy jsem si uvědomila, že to tak není. Ostatní děti neslyšely hlasy jako já a začaly si ze mě utahovat. Když jsem byla ve druhé třídě (v 7 letech), začala jsem silně pociťovat svoji odlišnost od ostatních dětí. Jeden učitel mě vzal stranou a řekl, že si ty hlasy už s sebou do školy brát nemám, že mi budou překážet při učení. Slyšet něco takového pro mě bylo zdrcující. Nevěděla jsem, jak mám ty hlasy nechat doma, a zároveň jsem nechtěla mít špatné známky, jak jsem od svého učitele pochopila.
V tom školním roce jsem se velice uzavřela do sebe, snažila jsem se zapadnout do normy, které jsem nerozuměla. V reakci na učitele, který mi zakazoval slyšet ve škole hlasy, jsem se svými hlasy uzavřela „dohodu“, jak tomu mezi sebou říkáme. Dohodli jsme se, že kdykoliv budu s jinými lidmi, tak budou mlčet, a popovídáme si spolu zase až o samotě.
Této dohody jsme se drželi až do doby před devíti lety, kdy jsme se přidali k hnutí Slyšení hlasů. Ačkoliv jsou pořád ještě tišší, když jsem s ostatními lidmi, už se tolik neskrýváme.
B&A: Tradiční psychiatrie často pokládá slyšení hlasů za příznak duševní choroby. Co si o tomto psychiatrickém modelu myslíte? Existují nějaké jiné modely?
Lisa: Až do 80. let neměli psychiatři ani tušení o tom, jak je slyšení hlasů v běžné populaci rozšířené. Jak si asi domyslíte, psychiatři se setkávali pouze s těmi, které slyšení hlasů trýznilo, a proto vyhledali pomoc. O změnu povědomí o slyšení hlasů se díky své vynalézavosti zasloužili psychiatr Marius Romme a jeho pacientka Patsy Hage. Romme dal na její instinkt a umožnil jí setkat se s lidmi, kteří stejně jako ona slyšeli hlasy, načež společně oslovili širší veřejnost prostřednictvím televizní talk show. Patsy popsala svůj příběh a potom s Mariem mluvili o tom, jak jí pomohlo sdílet svoje zkušenosti s podobnými lidmi. Na konci pořadu vyzvali diváky, kteří slyší hlasy, aby zavolali a podělili se o svoje zážitky. Ukázalo se, že dvě třetiny z těch, kteří zavolali, se svými hlasy žili harmonicky. Pro pouhou jednu třetinu z nich bylo slyšení hlasů utrpením.
A to byl začátek hnutí. Od té doby proběhla celá řada výzkumů a nespočet lidí promluvilo o svých prožitcích. Lidé vnímají své slyšení hlasů nejrůznějšími způsoby, když pomineme ten klasický medicínský model. Slyšení hlasů není u těchto lidí projevem duševní poruchy, nýbrž se jedná o nadaná spiritistická média, empatické osoby, které slyší své blízké a své stvořitele, duchy nebo anděly, a dokážou přijímat přenosy od pozemských i nadpozemských bytostí – a to je jen pár příkladů. Mnozí lidé berou svoji zkušenost jako důsledek traumatu a kreativní způsob, jakým se mozek s tímto traumatem vyrovnává.
Všechny tyto různorodé způsoby pojetí našich zážitků jsou rámcové. Díky nim se můžeme přizpůsobit tomu, co prožíváme. Jsou ovlivněné naší kulturní výchovou. Pokud budeme tyto rámce zpochybňovat, lidem se slyšením hlasů tím nijak nepomůžeme. Takže mi brzy došla trpělivost s psychiatrickým systémem, který má pro slyšení hlasů jen jediné vysvětlení. Za ta léta, co jsem členkou hnutí Slyšet hlasy, jsem zjistila, že každý si svoji zkušenost vykládá po svém a žije se svými hlasy tak, aby jejich život měl smysl. Psychiatrie naopak dává těmto zážitkům negativní nálepku, což lidem způsobuje bolest. Navíc lidé podpoření v tomto pokrokovém vnímání slyšení hlasů mají mnohem lepší dlouhodobou prognózu na rozdíl od těch, kterým je nasazena farmakoterapie anebo jiná tradiční psychiatrická intervence.
B&A: Můžete nám říct něco o vaší zkušenosti s psychiatrií? Jak vás ovlivnila a jaký měla vliv na vaše hlasy?
Lisa: V rané dospělosti, během studií na univerzitě, jsem vyhledala pomoc kvůli sexuálnímu napadení. Hodně jsem trpěla a život mi připadal nezvladatelný. Opravdu jsem chtěla, aby mi někdo pomohl. Dostala jsem diagnózu a řekli mi, že mi pomoc poskytnou. Je třeba zmínit, že jsem během návštěv psychiatra nikdy neprozradila, že slyším hlasy. Léta jsem to vydržela tajit – viděla jsem, že jiní dostávají nálepky schizofreniků a bláznů. V průběhu let jsem dostala několik dalších diagnóz, spoustu předepsaných léků a narostl i seznam specialistů, kteří se mnou při každém vyšetření strávili maximálně 50 minut v kuse. Hodně z nich bylo empatických, mnozí se mi snažili pomoct, ale nikdo z nich na mě nepohlížel jako na celistvou osobnost s prožitkem silného traumatu, které ovlivnilo můj svět a schopnost v něm žít. Teprve až když jsem se sama začala takto vnímat, jsem se dokázala odpoutat od psychiatrického systému. Věděla jsem, že mi bude lépe jedině pokud najdu způsob, jak žít svůj život s hrdostí. Chtěla jsem nové nálepky: manželka, matka, nejlepší přítelkyně, kolegyně, a z nedávné doby také mezinárodní školitelka a spíkr. Od nálepek psychiatrického systému jsem se už dalece distancovala. Vrátil se mi pocit kontroly a svobody.
B&A: Když mluvíte o své zkušenosti, používáte pojem „přeživší psychiatrické péče“. Co to znamená? A proč je podle vás terminologie v kontextu duševního zdraví tak důležitá?
Lisa: Mnozí lidé, kterým psychiatrický systém dal nálepku a na ní navázané roky „léčby“, si brzy uvědomili, že se potřebují od tohoto typu péče odpoutat, takže o sobě říkají, že „přežili psychiatrickou péči“. Hodně z nás má pocit, že se tím jenom prohloubila naše traumata a je v nás nutné zahojit rány utržené kvůli tomu, že na nás systém nedokázal zareagovat lidsky. Většina z nás si začala uvědomovat, že právě takový způsob zotavení, jaký bychom potřebovali, nám systém psychiatrie neposkytne. Tento pojem se nejčastěji používá v komunitách aktivistů, ale už se šíří i mezi "peer specialisty".
V aktivismu duševního zdraví je terminologie nesmírně důležitá, protože právě ta byla používána proti nám. Terminologické sady v oblasti psychiatrie a medicíny jsou téměř výhradně založeny na tom, co je deficitní. Psychiatričtí pacienti obvykle dostanou nálepku na základě subjektivního posouzení, dostanou diagnózy, kterým nejenže laik nerozumí, ale které také tvoří velkou část vaší identity. To pak umožní v kontaktu s takto onálepkovaným člověkem jen pokračovat v zevšeobecňování a opomíjení jeho skutečné osobnosti. To v důsledku nevyhnutelně ovlivní sebepojetí a pocit kontroly takového člověka, zanechá jej to demoralizovaného a o to víc strádajícího. Přestože to pravděpodobně není záměrem psychiatrického personálu mít takový dopad na pacienta, jedná se o velice reálnou dynamiku, která hraje roli v tom, jaké služby jako organizace poskytujeme.
Jazykové sady založené na tom, co je deficitní, a s omezenou srozumitelností, kontextem i schopností vytvářet mezilidské vztahy, pak v důsledku vytváří hierarchické posloupnosti, v nichž je lékař vševědoucí a pacientovi nezbývá než stát se pasivním účastníkem. Terminologie využívaná v rámci duševního zdraví je jednou z takových jazykových sad. Aby se postavili proti významům, které nám předává psychiatrie, začali lidé zapojení do aktivismu vyvíjet snahu změnit používané jazykové sady. Nepoužíváme klinickou terminologii. Když ji někdo použije, tak se ptáme, co chce těmi termíny vyjádřit, abychom si lépe porozuměli. Když se mluví o lidech nebo situacích, kterým byla přiřknuta nálepka nějakého deficitu, soustředíme se naopak na pozitivní prvky, které tato nálepka neobsahuje. Jako příklad naší terminologie jmenujme používání každodenní lidské mluvy.
B&A: Jak podle vás psychiatrický systém odráží mocenskou hierarchii ve společnosti? Můžete nám říct, jaké sociopolitické faktory mají vliv na tyto struktury?
Lisa: Jako v případě většiny vašich otázek by i tahle zasluhovala celou esej, abych v odpovědi obsáhla vše, ale pokusím se vám odpovědět.
Neušlo mi, že systém psychiatrie byl vytvořen téměř bezvýhradně muži-bělochy, z nichž většina sledovala vlastní zájmy. Raná psychiatrie měla problémy s tím, aby byla vnímána jako legitimní a tak se neustále snažila prokázat, že je stejně dobrá jako jiné profese, například jako lékařství. Jak se psychiatrie postupně etablovala, snažila se lékařství konkurovat více napřímo, takže v průběhu let rozšířila definice toho, co je a co není porucha. Za účelem stvrzení hodnoty psychiatrického oboru byl v USA vytvořen Diagnostický a statistický manuál (DSM). Manuál DSM I byl zveřejněn v třicátých letech, měl 132 stran a obsahoval seznam 106 psychiatrických poruch. DSM V vznikl v roce 2013 s 947 stranami a seznamem více než tří set poruch. Tyto publikace vytváří komise a jedná se v důsledku o politický proces. Mezi stavy, které jsou v psychiatrii pokládány za poruchu, se nyní dostaly i závislost na kofeinu nebo zármutek. Tyto manuály jsou příručky plné subjektivních definic a seznamů symptomů, které můžou znamenat poruchu, z nichž žádná nebyla vědecky prokázána. Lékaři, kteří manuál DSM používají, jsou nicméně pokládáni za experty v oboru. Jejich názory přesahují i do právní oblasti a stávají se součástí práva.
Kromě toho subjektivita vnitřně obsažená v těchto textech nedokáže překročit kulturní hranice. To, co je přijatelné pro jednu kulturu, je v jiné kultuře nepřijatelné anebo se v ní dokonce chápe úplně jinak. Pro všechny jemně odstíněné aspekty lidství neposkytuje psychiatrie žádnou pružnost. Není kulturně kompetentní. Protože rámec psychiatrie navíc vznikl v bělošské kultuře se všemi cis patriarchálními posloupnostmi, všichni pacienti jsou proto poměřování podle tohoto standardu. Následkem je, že lidé jiné rasy, nebinární a LGBT lidé tvoří v USA až 78% pacientů.
B&A: Zaměstnávání „peer pracovníků“ v psychiatrických týmech je teď rostoucí globální trend. Proč podle vašeho názoru může být tento progresivní přístup problematický?
Lisa: Pokud se považujete za „peer pracovníka“ v rámci psychiatrické péče, rovnou si tím dáváte nálepku pacienta ve smyslu narušené osobnosti. Tím pádem se identifikujete s marginalizovanou třídou společnosti. A přestože tato třída může být „přizvána ke stolu“ za účelem, který slouží převážně lidem v mocenském postavení, dějiny nám říkají, že moc nelze sdílet. Vytvořením další vrstvy psychiatrického personálu se mocenská struktura jen rozšiřuje, ale už tak je natolik nafouknutá, že přichází o sebereflexi. Ve světě tato pozice funguje tak, že spolupracovník z řad pacientů je přizván, aby podpořil ostatní pacienty, ale nyní se už po nich chce, aby nad nimi měl moc. Takže tito lidé do dokumentací přidávají svůj názor, vydávají pacientům medikace a kontrolují finance. Stávají se z nich psychiatričtí miniasistenti a jejich mzda je ještě nižší než u těch, kteří tutéž práci dělali před nimi.
Vytvořením sítě na bázi komunity, která není pod kontrolou "odborníci na duševní zdraví" a existuje čistě jen proto, aby si lidé navzájem poskytli podporu bez odsuzování, může být mnohem lepší dlouhodobé řešení, jak těm kteří využívají psychiatrické služby poskytnout zoufale potřebné lidské spojení. HVN-USA uvádí přes 110 skupin fungující napříč celou zemí jak v rámci komunity, tak i v prostředí péče o duševní zdraví. Zapojujeme se do výzkumu i do školení.
B&A: Děkujeme vám a budeme se těšit na pokračování našeho rozhovoru v Praze.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha and Ministerstva kultury ČR.
Sarah Sharma: sExit Machine Feminism
facebookZáznam z přednášky na Artyčok.tv
Přednáška navazuje na projekt „the sExit“, který se zabývá genderovým aspektem politiky úniku (exitu). Půjde o přehled široké škály mužských únikových fantazií napříč politickým spektrem. sExity se objevují v geopolitickém, technologickém i intimním prostoru. sExit se skrývá v nacionalistických hnutích (Brexit), nástupu sexuálních robotů, programech digitálního detoxu, aktivismu v oblasti mužských práv a dokonce i v některých odnožích autonomistického marxismu.
V úvahách o sklonech k úniku a zejména o tom, jak tato únikovost prostupuje a uspořádává jádro společnosti, předestírám, že pro feministickou politiku představuje sExit výrazný problém. Únik, zdá se, není nutnou ani možnou formou feministického jednání. A přesto se na poli úvah o feministickém úniku jako politické strategii projevuje čím dál tím více úzkosti i zvýšeného úsilí. Pokusím se nicméně přednést argumenty, že tato maskulinní kultura sExitu přináší techno-feministickému odporu jedinečné možnosti. Konkrétněji řečeno sExity otevřely možnosti něčeho, co označuji za feminismus rozbitého stroje. To je druh feminismu, který nemůže utéct ze scény, ale ani nemůže být zapojen zpět do genderově stereotypní dynamiky.
Sarah Sharma je docentkou a ředitelkou Střediska pro kulturu a technologii Mc Luhan na univerzitě v Torontu. Navazuje na práce feministických teoretiček jako Judy Wajcman, Donna Haraway nebo xenofeministky jako Helen Hester. V současné době pracuje na novém projektu, který zkoumá genderovou politiku exitu a odmítnutí, tomu, co nazývá "sExitem", v kontextu současné techno-kultury.
Její monografii In the Meantime: Temporality and Cultural Politics vydané Duke University Press byla udělena cena knihy roku 2014 Asociací Národní komunikace (National Communication Association – Critical and Cultural Studies Division). Publikace In the Meantime se věnuje populárnímu dojmu, že svět se neustále zrychluje a polemizuje s tím, jestli je síla zrychlující svět popisem současného stavu nebo spíše vlastním ideologickým diskurzem. Sarah Sharma nahlíží novým způsobem na pojem času a nabízí temporalitu jako klíčové pojetí moci strukturované napříč sociálními rozdíly ve společnosti.Přednáška bude v anglickém jazyce. Vstup zdarma. Akce probíhá ve spolupráci tranzit.cz a Institutu úzkosti.
www.tranzit.org
iniciativa pro současné umění
hlavní partner: ERSTE Foundation
podpora: Ministerstvo kultury ČR, MČ Praha 2, Magistrát hl. m. Praha
www.institutuzkosti.cz
partner: Goethe-Institut
podpora: Ministerstvo kultury ČR, Magistrát hl. města Prahy, NSU Praha / GESTOR – ochranný svaz autorský
poděkování: The Emblem Hotel a Artyčok.tv
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Výzva k účasti: Odejít, nebo zůstat?
facebook
*rezervace nutná
V případě zájmu zúčastnit se Večera sdílení je nutné aktivně participovat formou svého příspěvku. Napište nám několik vět o svém zamýšleném příspěvku na emailovou adresu: deinstitucionalizaceiu@gmail.com.Otevřená výzva
V rámci Večera sdílení se chceme soustředit na společenské důsledky institucionalizace a deinstitucionalizace a hledat způsoby, jak instituce radikálně proměnit, či jak je rozložit.
Zveme ty, kteří se pokoušejí o hledání alternativ, paralelních struktur, forem úniku nebo o změnu zevnitř, aby s námi sdíleli/y své zkušenosti. Vycházíme z přesvědčení, že naše osobní zážitky mají politický význam, a proto vás zveme diskutovat o svých zkušenostech, postojích a strategiích, které se tématu de/institucionalizace týkají.
Chceme se věnovat například následujícím otázkám:
Jaký vliv mají různé instituce na váš každodenní život?
Co chcete na institucích změnit? A mají instituce naopak aspekty, kterých byste se vzdát nechtěli/y?
Je boj na poli institucí osvobozující? Je osamělý? A je samotářský i život mimo instituce?
Má smysl bojovat uvnitř institucí, nebo raději zvnějšku?
Lze myslet a tvořit společnost bez institucí? Jaké jsou alternativy institucionalizace?
Jak aspoň částečně deinstitucionalizovat vlastní institucionalizovaný život?
Je deinstitucionalizace formou úniku? Je možné unikat a kam?
Jak vytvářet instituce demokraticky a participativně? Jak zabraňovat, aby se nové a alternativní instituce obrátily proti nám?
Večer sdílení je komorním formátem pro cca 20 lidí, z nichž každý se přímo účastní a večer tak spoluutváří, nikdo se neocitá v roli publika. Jednotlivé příspěvky jsou omezeny časem 5 minut a umožňují představit vlastní zkušenost či situaci jako politikum různého druhu. Zůstává čas na moderovanou diskuzi a závěrečnou debatu o tom, co nám sdílení dalo. Večer sdílení není prostorem pro terapii, ale živou kritickou diskuzi.
Vyzýváme a vítáme všechny, kdo chtějí kriticky promýšlet a diskutovat svoje zkušenosti s de/institucionalizací, aby nám napsali/y několik vět o svém zamýšleném příspěvku na emailovou adresu: deinstitucionalizaceiu@gmail.com
Vaše emaily přečtou Alma Lily Rayner a Tereza Virtová, moderátorky diskuze. Jelikož nám jde o diskuzi široké škály individuálních pozic a oblastí, budeme s každým účastníkem řešit zacílení jeho příspěvku.
Večer sdílení vzniká jako součást programu nově založené platformy Institutu úzkosti. Více informací na www.facebook.com/institutuzkosti a www.institutuzkosti.czRealizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Postel se Zuzkou a Helčou
Postel Institutu úzkosti (IÚ) je skutečnou postelí o standardních rozměrech 40 x 200 x 180 cm s ložním prádlem a zachovalou matrací. Zatímco do jiných postelí se chodí spát, postel IÚ se stává scénou a platformou pro řečníka, performera nebo vypravěče. Poskytuje poležení pro ty, kteří jsou na úkor spánku ochotni sdílet s námi své poznatky, názory, představy a mluvit a halucinovat na hraně bdělosti a snění. Noční hosté nás mohou zavést do oblastí, kam bychom se sami nikdy nepodívali. Připraví našim tělům nástrahy, které budou překonávat bez následků a únavy v následujícím dni. Postel IÚ je věrným a houževnatým společníkem těch, kteří nemohou usnout nebo pracují, zatímco my spíme, nebo za tmy hledají svobodu pro ty, kteří uvízli(y) v soukolí systému. Neprověřuje pravdivost příběhů, sbírá utopické scénáře, sny a vize. Z důvěrně známého měkkého a intimního prostředí odpočinku a regenerativního snění se může rázem stát prostorem pro politický požadavek. Těm, kterým nabídne nocleh, umožní předat zkušenosti s některými podobami úzkosti nebo je rovnou zahánět. Těm, kteří poslouchají, pomůže společně přečkat část noci.
Program Postele IÚ můžete sledovat následující květnové čtvrtky a neděle vždy od 20 h na www.institutuzkosti.cz. Trvání programu záleží na výdrži pozvaného nocležníka.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Postel s Marií Lukáčovou a Magdalénou Šipkou
Postel Institutu úzkosti (IÚ) je skutečnou postelí o standardních rozměrech 40 x 200 x 180 cm s ložním prádlem a zachovalou matrací. Zatímco do jiných postelí se chodí spát, postel IÚ se stává scénou a platformou pro řečníka, performera nebo vypravěče. Poskytuje poležení pro ty, kteří jsou na úkor spánku ochotni sdílet s námi své poznatky, názory, představy a mluvit a halucinovat na hraně bdělosti a snění. Noční hosté nás mohou zavést do oblastí, kam bychom se sami nikdy nepodívali. Připraví našim tělům nástrahy, které budou překonávat bez následků a únavy v následujícím dni. Postel IÚ je věrným a houževnatým společníkem těch, kteří nemohou usnout nebo pracují, zatímco my spíme, nebo za tmy hledají svobodu pro ty, kteří uvízli(y) v soukolí systému. Neprověřuje pravdivost příběhů, sbírá utopické scénáře, sny a vize. Z důvěrně známého měkkého a intimního prostředí odpočinku a regenerativního snění se může rázem stát prostorem pro politický požadavek. Těm, kterým nabídne nocleh, umožní předat zkušenosti s některými podobami úzkosti nebo je rovnou zahánět. Těm, kteří poslouchají, pomůže společně přečkat část noci.
Program Postele IÚ můžete sledovat následující květnové čtvrtky a neděle vždy od 20 h na www.institutuzkosti.cz. Trvání programu záleží na výdrži pozvaného nocležníka.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Postel Institutu úzkosti se Zuzkou a Helčou
Živé vysílání z postele rezidenčního bytu Goethe-Institutu v Praze
Neděle 6. 5. 2018, od 20 h až do usnutí
@ www.institutuzkosti.cz
Postel s Bobem Kuříkem
Postel Institutu úzkosti (IÚ) je skutečnou postelí o standardních rozměrech 40 x 200 x 180 cm s ložním prádlem a zachovalou matrací. Zatímco do jiných postelí se chodí spát, postel IÚ se stává scénou a platformou pro řečníka, performera nebo vypravěče. Poskytuje poležení pro ty, kteří jsou na úkor spánku ochotni sdílet s námi své poznatky, názory, představy a mluvit a halucinovat na hraně bdělosti a snění. Noční hosté nás mohou zavést do oblastí, kam bychom se sami nikdy nepodívali. Připraví našim tělům nástrahy, které budou překonávat bez následků a únavy v následujícím dni. Postel IÚ je věrným a houževnatým společníkem těch, kteří nemohou usnout nebo pracují, zatímco my spíme, nebo za tmy hledají svobodu pro ty, kteří uvízli(y) v soukolí systému. Neprověřuje pravdivost příběhů, sbírá utopické scénáře, sny a vize. Z důvěrně známého měkkého a intimního prostředí odpočinku a regenerativního snění se může rázem stát prostorem pro politický požadavek. Těm, kterým nabídne nocleh, umožní předat zkušenosti s některými podobami úzkosti nebo je rovnou zahánět. Těm, kteří poslouchají, pomůže společně přečkat část noci.
Program Postele IÚ můžete sledovat následující květnové čtvrtky a neděle vždy od 20 h na www.institutuzkosti.cz. Trvání programu záleží na výdrži pozvaného nocležníka.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Postel se Sašou Uhlovou
Postel Institutu úzkosti (IÚ) je skutečnou postelí o standardních rozměrech 40 x 200 x 180 cm s ložním prádlem a zachovalou matrací. Zatímco do jiných postelí se chodí spát, postel IÚ se stává scénou a platformou pro řečníka, performera nebo vypravěče. Poskytuje poležení pro ty, kteří jsou na úkor spánku ochotni sdílet s námi své poznatky, názory, představy a mluvit a halucinovat na hraně bdělosti a snění. Noční hosté nás mohou zavést do oblastí, kam bychom se sami nikdy nepodívali. Připraví našim tělům nástrahy, které budou překonávat bez následků a únavy v následujícím dni. Postel IÚ je věrným a houževnatým společníkem těch, kteří nemohou usnout nebo pracují, zatímco my spíme, nebo za tmy hledají svobodu pro ty, kteří uvízli(y) v soukolí systému. Neprověřuje pravdivost příběhů, sbírá utopické scénáře, sny a vize. Z důvěrně známého měkkého a intimního prostředí odpočinku a regenerativního snění se může rázem stát prostorem pro politický požadavek. Těm, kterým nabídne nocleh, umožní předat zkušenosti s některými podobami úzkosti nebo je rovnou zahánět. Těm, kteří poslouchají, pomůže společně přečkat část noci.
Program Postele IÚ můžete sledovat následující květnové čtvrtky a neděle vždy od 20 h na www.institutuzkosti.cz. Trvání programu záleží na výdrži pozvaného nocležníka.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Postel s Trans*parentem
Postel Institutu úzkosti (IÚ) je skutečnou postelí o standardních rozměrech 40 x 200 x 180 cm s ložním prádlem a zachovalou matrací. Zatímco do jiných postelí se chodí spát, postel IÚ se stává scénou a platformou pro řečníka, performera nebo vypravěče. Poskytuje poležení pro ty, kteří jsou na úkor spánku ochotni sdílet s námi své poznatky, názory, představy a mluvit a halucinovat na hraně bdělosti a snění. Noční hosté nás mohou zavést do oblastí, kam bychom se sami nikdy nepodívali. Připraví našim tělům nástrahy, které budou překonávat bez následků a únavy v následujícím dni. Postel IÚ je věrným a houževnatým společníkem těch, kteří nemohou usnout nebo pracují, zatímco my spíme, nebo za tmy hledají svobodu pro ty, kteří uvízli(y) v soukolí systému. Neprověřuje pravdivost příběhů, sbírá utopické scénáře, sny a vize. Z důvěrně známého měkkého a intimního prostředí odpočinku a regenerativního snění se může rázem stát prostorem pro politický požadavek. Těm, kterým nabídne nocleh, umožní předat zkušenosti s některými podobami úzkosti nebo je rovnou zahánět. Těm, kteří poslouchají, pomůže společně přečkat část noci.
Program Postele IÚ můžete sledovat následující květnové čtvrtky a neděle vždy od 20 h na www.institutuzkosti.cz. Trvání programu záleží na výdrži pozvaného nocležníka.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha and Ministerstva kultury ČR.
Postel s Evou Danišovou
Postel Institutu úzkosti (IÚ) je skutečnou postelí o standardních rozměrech 40 x 200 x 180 cm s ložním prádlem a zachovalou matrací. Zatímco do jiných postelí se chodí spát, postel IÚ se stává scénou a platformou pro řečníka, performera nebo vypravěče. Poskytuje poležení pro ty, kteří jsou na úkor spánku ochotni sdílet s námi své poznatky, názory, představy a mluvit a halucinovat na hraně bdělosti a snění. Noční hosté nás mohou zavést do oblastí, kam bychom se sami nikdy nepodívali. Připraví našim tělům nástrahy, které budou překonávat bez následků a únavy v následujícím dni. Postel IÚ je věrným a houževnatým společníkem těch, kteří nemohou usnout nebo pracují, zatímco my spíme, nebo za tmy hledají svobodu pro ty, kteří uvízli(y) v soukolí systému. Neprověřuje pravdivost příběhů, sbírá utopické scénáře, sny a vize. Z důvěrně známého měkkého a intimního prostředí odpočinku a regenerativního snění se může rázem stát prostorem pro politický požadavek. Těm, kterým nabídne nocleh, umožní předat zkušenosti s některými podobami úzkosti nebo je rovnou zahánět. Těm, kteří poslouchají, pomůže společně přečkat část noci.
Program Postele IÚ můžete sledovat následující květnové čtvrtky a neděle vždy od 20 h na www.institutuzkosti.cz. Trvání programu záleží na výdrži pozvaného nocležníka.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Postel s Michalem Kolesárem
Postel Institutu úzkosti (IÚ) je skutečnou postelí o standardních rozměrech 40 x 200 x 180 cm s ložním prádlem a zachovalou matrací. Zatímco do jiných postelí se chodí spát, postel IÚ se stává scénou a platformou pro řečníka, performera nebo vypravěče. Poskytuje poležení pro ty, kteří jsou na úkor spánku ochotni sdílet s námi své poznatky, názory, představy a mluvit a halucinovat na hraně bdělosti a snění. Noční hosté nás mohou zavést do oblastí, kam bychom se sami nikdy nepodívali. Připraví našim tělům nástrahy, které budou překonávat bez následků a únavy v následujícím dni. Postel IÚ je věrným a houževnatým společníkem těch, kteří nemohou usnout nebo pracují, zatímco my spíme, nebo za tmy hledají svobodu pro ty, kteří uvízli(y) v soukolí systému. Neprověřuje pravdivost příběhů, sbírá utopické scénáře, sny a vize. Z důvěrně známého měkkého a intimního prostředí odpočinku a regenerativního snění se může rázem stát prostorem pro politický požadavek. Těm, kterým nabídne nocleh, umožní předat zkušenosti s některými podobami úzkosti nebo je rovnou zahánět. Těm, kteří poslouchají, pomůže společně přečkat část noci.
Program Postele IÚ můžete sledovat následující květnové čtvrtky a neděle vždy od 20 h na www.institutuzkosti.cz. Trvání programu záleží na výdrži pozvaného nocležníka.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Postel s Tomášem Pospiszylem
Živé vysílání z postele rezidenčního bytu Goethe-Institutu v Praze
Postel Institutu úzkosti (IÚ) je skutečnou postelí o standardních rozměrech 40 x 200 x 180 cm s ložním prádlem a zachovalou matrací. Zatímco do jiných postelí se chodí spát, postel IÚ se stává scénou a platformou pro řečníka, performera nebo vypravěče. Poskytuje poležení pro ty, kteří jsou na úkor spánku ochotni sdílet s námi své poznatky, názory, představy a mluvit a halucinovat na hraně bdělosti a snění. Noční hosté nás mohou zavést do oblastí, kam bychom se sami nikdy nepodívali. Připraví našim tělům nástrahy, které budou překonávat bez následků a únavy v následujícím dni. Postel IÚ je věrným a houževnatým společníkem těch, kteří nemohou usnout nebo pracují, zatímco my spíme, nebo za tmy hledají svobodu pro ty, kteří uvízli(y) v soukolí systému. Neprověřuje pravdivost příběhů, sbírá utopické scénáře, sny a vize. Z důvěrně známého měkkého a intimního prostředí odpočinku a regenerativního snění se může rázem stát prostorem pro politický požadavek. Těm, kterým nabídne nocleh, umožní předat zkušenosti s některými podobami úzkosti nebo je rovnou zahánět. Těm, kteří poslouchají, pomůže společně přečkat část noci.
Program Postele IÚ můžete sledovat následující květnové čtvrtky a neděle vždy od 20 h na www.institutuzkosti.cz. Trvání programu záleží na výdrži pozvaného nocležníka.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
Your Life is Waiting*
Panelisté: Christopher Lane (UK/USA), Lisa Forestell (USA) a Jakub Černý (CZ)
Moderátorka: Alma Lily Rayner (IL/CZ)
Diskuse bude probíhat v angličtině se simultánním českým překladem. Vstup volný.
facebook
O povaze šílenství se debatuje už od starověku. Duševní nemoc je však vynálezem moderní doby spojené s institucionalizací psychiatrie. Podle Michela Foucaulta to byla potřeba buržoazie 18. století odklidit neposlušné jedince z veřejné sféry, která vedla k zavedení zvláštních ústavů pro tzv. duševně choré. V rámci těchto „cel pro nežádoucí“ se pak psychiatrie vyvinula ve vědeckou disciplínu.
Dnes je psychiatrické odvětví bohatší než kdy jindy, protože množství problémů, které jsou považovány za nemoc, rapidně stoupá. Celosvětově šířená Diagnostická a statistická příručka duševních poruch (DSM), vydaná Americkým psychiatrickým sdružením, se rozrostla z původních 134 stran (v roce 1968) na 947 stran (v roce 2013). Díky vytvoření klasifikačního systému, s jehož pomocí jsou symptomy označovány a kvalifikovány jako znaky duševních poruch, byla patologizována celá řada druhů chování. Západní společnost se prý stává stále víc duševně nemocnou, sužována poruchami jako je ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), syndrom rovněž označovaný za jednu z epidemií našeho století.
Je však dobře známo, že psychiatrické diagnózy jsou odrazem a posilou vládnoucí ideologie. Např. v roce 1975 byla homosexualita z DSM odstraněna, a tak díky změně statusu přestala představovat psychiatrickou poruchu. Individualizace sociálních problémů vedla ke zvýšení medikalizace lidských potíží a k posílení farmaceutického přístupu, jehož cílem bylo dát jedince „do pořádku“, spíš než měnit problematické společenské struktury.
V diskusi budeme zkoumat sociopolitické faktory utvářející psychiatrický étos v českém kontextu i mimo něj. Jak jsou psychiatrické poruchy vymýšleny a konstruovány jako vědecká fakta? Jakou roli v tomto procesu hrají státní instituce? Jak psychiatrický étos ovlivňuje společenské struktury a narativ jáství, který je v nich produkován? Je psychiatrie symptomem kapitalismu a patriarchátu? Jaké jsou alternativy? A je šílenství ve formě rebelujícího neznámého hlasem, který si skutečně přejeme eliminovat?
* „Váš život čeká“ je heslem reklamní kampaně pro Paxil/Seroxat, psychiatrickou drogu proti úzkosti.
Panelovou diskusi organizuje Institut úzkosti ve spolupráci s Almou Lily Rayner.Hosté
Christopher Lane (Ph.D., University of London) učí literaturu a intelektuální historii na Northwestern University u Chicaga, a rovněž se zaměřuje na psychologii a psychiatrii 19. a 20. století. Bývalý člen Guggenheimovy nadace a držitel ceny odborného časopisu Prescrire za lékařské stati (Francie). Je autorem šesti knih, včetně Shyness: How Normal Behavior Became a Sickness / Plachost: Jak se normální chování stalo nemocí (Yale, 2007), nyní přeloženo do šesti jazyků. Píše blog pro Psychology Today s názvem „Side Effects“ (Vedlejší účinky).
Lisa Forestell slyší hlasy, je aktivistka v oblasti duševního zdraví a certifikovaná peer specialistka působící v Massachusetts. Je koordinátorkou Celostátního rozvoje v WMass Recovery Learning Community (RLC) / Komunitě rekonvalescenčního učení v Západním Massachusets a facilitátorkou/školitelkou Sítě slyšení hlasů (Hearing Voices Network, HVN). Je členkou správních rad společností HVN-USA a Intervoice. Lisa v rámci svého mezinárodního působení propaguje lidský přístup k citovému strádání s použitím rámce lidských práv a sociální spravedlnosti.
Jakub Černý je psycholog, sociální prácovník a terapeut pracoval v neziskovém i státním sektoru v oblastech drog, závislostí a duševního zdraví. Jako supervizor, lektor ale i jako aktivista podporuje projekty spjaté se sociální změnou a emancipací lidí s vlastní zkušeností, například v projektu Street support. Jakub je jedním ze zakládajících členů spolku Narativ, se kterým se dlouhodobě věnuje rozvoji kolaborativní a dialogické praxe v ČR, strukturálním a politickým aspektům duševního zdraví a systému související podpory.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
II. Otevřená záchrana: 20 slepic z velkochovu
Hospodářská zvířata jsou zvířata, ne maso. Otevřené záchrany jsou reakcí na příliš pomalu a opatrně probíhající proces změn v oblasti ochrany hospodářských zvířat. Dokud nedojde k přehodnocení vztahu mezi lidmi a zvířaty, které by vedlo k proměně jejich statusu a tedy i životních podmínek, jsou otevřené záchrany jedním z ospravedlnitelných způsobů boje za práva zvířat.
Děkujeme Michalu Kolesárovi, Lukáši Krásovi za další záchranu a všem těm, kteří slepicím nabídli domov a lepší podmínky k životu.
První veřejné slyšení Institutu úzkosti
facebook
Mluvit o úzkosti naší společnosti neznamená ji zvětšovat, ale naopak ji činit snesitelnou a směřovat k odstranění její příčiny.
Institut úzkosti ohlašuje, že zahajuje svoji činnost a že bude rád, když se stane místem, kde se vyslovují nahlas i takové věci, které si necháváme obvykle pro sebe. Proto než aby řečnil sám a jelikož chce promlouvat vaším hlasem, v podvečer svého otevření se veřejnosti, institut svolal některé přátele, známé i neznámé spoluobčany, aby se sešli a zkusili si říct, v jakých oblastech se kumuluje úzkost. Institut si na tento první velký den pozval hosty, se kterými by v budoucnu rád trávil čas, spolupracoval, jen tak lelkoval, řešil problémy, ale také navrhoval vize, jak úzkost měnit v konstruktivní energii, která dokáže vynutit změnu. Svolal toto slyšení jemu blízkých, aby se pokusili, aniž by zmínili slovo úzkost, lokalizovat její výskyt v jejich profesi, oblasti zájmu či jiné činnosti. Mluvit o úzkosti totiž vůbec nemusí být úzkostné, tím by chtěl institut vykročit do světa. A jelikož Institut úzkosti je hodně mladý (a zatím trochu plachý), nemůže ještě znát mnoho lidí, zvířat, rostlin, přírodnin, minerálů a jiných entit. Proto prosí všechny, kteří by s ním chtěli něco sdílet a na něčem pracovat, aby přišli nebo se jinak dopravili na tento jeho první společenský křest, popřáli mu hodně síly, vypili pár sklenic vína a vyprázdnili několik talířů. Sdílení je totiž jeho náplň i záliba.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
SOCIÁLNÍ BUBLINY
Co se se skupinou děje ve vztahu k vnějšímu prostoru, co se děje s námi jako jednotlivci a zároveň jako s členy*kami skupiny? S jakými skupinami se identifikujeme? Jakých skupin jsme součástí? Jakou dynamiku sledujeme, když někdo zůstává vně? A jak se cítíme uvnitř po nějaké době? Jak vnímáme otázku bezpečného prostoru? Nachází se uvnitř nebo vně?