Centrum transformativního vzdělávání je formát realizovaný na vysokých uměleckých školách, který podporuje vytváření vnitřního „ekosystému” školy, rozvoj interdisciplinarity a implementaci nových a inovativních metod učení.
Cílem CTV je vývoj vzdělávacích kompetencí, komunikačních dovedností a kritického a systémového myšlení v pedagogickém procesu u akademických pracovníků a studujících.
Nabídka pro studující
Centrum nabízí semináře a workshopy transformativního vzdělávání pro studující zaměřené na posílení resilience ve vztahu k současným a budoucím výzvám za využití aktivace smyslového vnímání, rozvíjení imaginace a kritického myšlení.
Spolupráce s vyučujícími
Záměrem centra bude podpora propojování inovativní pedagogické praxe s uměleckou formou vyjádření. Individualizovaná spolupráce mezi centrem a vybranými akademickými pracovníky umožní hlubší zaměření na vztah pedagogické a umělecké formy práce a poskytne unikátní prostor k reflexi pedagogické práce v uměleckém kontextu.
Hnízdo forem transformativní pedagogiky
Spolupráce s vyučujícími se promítně také do budování “hnízda forem transformativní pedagogiky” (educational turn) z umělecké praxe, grass root komunit a akademického prostředí napříč mezinárodním a domácím prostředím. Hnízdo bude fungovat jako jakýsi inkubátor metod senzorického učení, či živá učebnice, která bude nabízet sdílení a rozvíjení těchto forem k internímu užití v rámci instituce.
Ilustrace: Kristina Fingerlandová, Tomáš Vaněk
Marťanka se dozvěděla, že její milenec je král a řekla: jestli mě chceš za ženu, musíš to udělat veřejně. Když si myslíš, že jsi král, já nemůžu být tvoje milenka, já chci být tvoje manželka. Tak se král rozhodl jet domů. Doma onemocněl a ležel v nemocnici, ale Marťanka tam za králem chodila každý den. Král marodil dlouho a Marťanka zavedla nové zákony, protože se bála, že král umře. Lidé se za krále začali modlit, aby se uzdravil a vzal si Marťanku. Jmenovala se Nana a už si připravovala řeč, kdyby král opravdu umřel. Měl zápal plic a krvácení do mozku.
Na Venuši začala válka a Marťanka se musela vrátit domů. Její otec je generál. Král leží v nemocnici a nemá ho kdo navštěvovat, kromě tajemné dívky, kterou nikdo neznal. Jmenovala se Rimini a bylo jí třicet let. Žila podivným životem už odmalička. Královi se udělalo špatně, když se dozvěděl, co všechno mu doktoři sebrali. Manželka královna měla pohřeb. Dali jí do rakve a pak do rodinné hrobky. Marťanka se dozvěděla o králi a chtěla mu dát bonbóny, aby mu narostly ruce a nohy. Král musel na operaci mozku a doufejme, že se z toho dostane.
Tajemné dívce lidé nabídli, jestli se nechce stát paní královnou, ale tajemná dívka to odmítla. Říkala, že jí je teprve třicet a má život před sebou. Král měl po operaci mozku a ležel na JIPce. Rimini letěla na Venuši pro medicínu, aby se král uzdravil. Marťanka mezitím utekla za králem na zem. Lehla si k němu do postele a milovali se tak, aby je nikdo neviděl. Vše bylo v pořádku jen do doby, než za králem přišla Rimini, která mu z Venuše přinesla medicínu. Rimini je načapala a král se bál, aby se to nedozvěděli lidé venku. Marťanka dala Rimini nějaké prášky a zlatý dukát, aby mlčela, co viděla. Rimini to nikomu neřekla a nechala si to pro sebe.
Marťanka se vrátila nenápadně domů na Venuši a její otec o tom nevěděl, že byla na zemi za králem. Vojna byla ošklivá, bojovali tam muži i ženy. Marťance umřel mezitím manžel vojín, kapitán. Za pár dní byla Marťanka těhotná, byla ve třetím měsíci těhotenství. Mezitím se král dozvěděl, že Rimini je dcera královny. Královna měla milence vojáka a s ním čekala dítě, pak se rozešli a milence zabili na vojně mimozemšťani a tak zůstala sama a královna ji dala k adopci nějakým lidem, takže vyrůstala někde mimo a teď se objevila.
Rimini měla tátu krále, který se uzdravil a našel si manželku, která se jmenovala Nora. Na Venuši Marťanku zabili, dostala kulku do hlavy a na to nic nebylo, žádné bonbóny. Tak se doktoři dozvěděli, že Marťanka je těhotná. Vytáhli jí to dítě z břicha a dali do inkubátoru, protože bylo maličké. A zavolali Rimini, aby si přiletěla pro dítě a dala ho králi. Tak Rimini jela na Venuši a odvezla dítě domů, cesta trvala 24 hodin, pak král uviděl to dítě, celý tatínek. Pojmenoval ho Nicholas po tatínkovi, takže král měl dvě děti, Rimini a malé mimino.
Rimini je doktorka, vystudovala medicínu a psychologii, takže to vylezlo ven, co je Rimini zač. Později si Rimini našla manžela kněze, vojáka nechtěla, aby umřel. Generál umřel, tak ho spálili a popel hodili do moře. Za rok se Rimini a knězi narodily dvě děti, dvojčata, kluk a holka, a dali jim jména Nicholas a Kréta, takže to byla šťastná rodinka. Daně platili lidé 50 korun a nejvíc 1000 korun daňoví poplatníci a úředníci a podobně.
Takže to všechno dobře dopadlo. Všichni se měli rádi a měli se dobře, ale to už bylo ve hvězdách, bylo to hezké a skončilo to dobře. A pohádky je konec. V roce 2015 se měli všichni dobře.
Kresby: Iveta Horváthová alias Rimini Filli
Poděkování: Ateliér radostné tvorby
Foto: We Give You Good
V Ivetiných příbězích se pohádkové postavy (nebo ti, kteří se za ně vydávají) dostávají do reálných situací: utíkají z domova, mají zdravotní i existenční problémy, zápasí s exekucí a šikanou, jsou závislí na lécích, tráví podstatnou část příběhu v nemocnici nebo jiném zařízení, trpí samotou, prožívají různé stresové situace, přicházejí o končetiny, které získávají zpátky za pomoci kouzelných bobónů, pro které si musí dojet na Venuši nebo na Mars a nebo vidí možné řešení v dočasné proměně v psa - v jeho těle můžou rychleji utéct v případě napadení.
Pohádky pro dospělé končí šťastně do té míry, do jaké to příběh umožňuje.
Více informací o Ivetě Horváthové najdete v rozhovoru, který Institut úzkosti s autorkou publikoval 14. 11. 2018.
Rozhovor si můžete přečíst 
Děti momentálně slaví 17. narozeniny. Jsou na hřbitově. Ví to kněz, který je vzal k sobě, že jim dá zatím azyl. A pak jim koupil letenku a oni odletěli do Austrálie.
A paní uklízečka byla zase u nich doma a zase šmejdila a našla zase tašku. Tak ji odnesla šéfovi, že bude mít radost. Michael ji otevřel a šéf ho střelil a sám dostal infarkt. Michael dostal kulku do nohou a tak o ně přišel a ležel v nemocnici. A pan šéf taky ležel v nemocnici, měl infarkt. V té tašce bylo pánské spodní prádlo: trencle, fusekle a podobné věci.
Děti jsou v Austrálii a mají se dobře, protože všechen poklad mají ony. Rubíny, smaragdy, perly, diamanty, peníze. Takže jsou zaopatření a nic jim nechybí.
Takže šéf postřelil mafiána Michaela a on byl mrzák. Paní Michaelová ho vozila na invalidním vozíku, a jelikož ten poklad nenašli, tak šéf Michaela zastřelil. Vpálil mu kulku do hlavy a pak ho zalili do betonu. A našel si náhradu – mafiána Lukase.
Panu šéfovi se udělalo špatně a měl krvácení do mozku, tak leží v nemocnici jako lazar. Paní Skrblíková pláče, že nemá dítě, a rozhodla se ho jít hledat s novým mafiánem. Paní Skrblíková se jmenuje Dona a Lukas se do Dony zakoukal. A řekl si, že ji musí dostat do postele a podobně. A říkal si taky, že když najde poklad, bude se muset rozdělit, dostane to velký šéf, ale to Lukas nechce. Lukas je chytrý mafián, a tak šel večer za šéfem a zastřelil ho do hlavy pistolí. Pak ho zalili do betonu a hodili ho do moře. A pak šel Lukas za Donou, paní Skrblíkovou, a vzali se. Měli chudou svatbu. Policii to nezajímalo, že chybí dva mafiáni, prostě se nic neděje.
Děti se odstěhovaly do Austrálie, do Nové Guineje Papua. Měli tam svatbu a nic jim nechybí. Jsou bohatý, ty hlady a žízní neumřou. Rodiče Lízy chodí do kostela, protože jsou vážení lidi a nedávají na sobě znát, že jim něco chybí, že mají potíže. Šli hledat děti, ale nenašli je. Tak jsou z toho smutný.
Mafiáni se navzájem postříleli a pobili, zůstal jen Lukas. Ale ten taky zanedlouho umřel, taky dostal kulku do hlavy a pak ho hodili k žralokům. Takže mafiáni už nebyli. A paní Skrblíková měla dluhy a smutek. Oplakávala manžela i Lukase. Pak jí puklo srdce žalem a umřela, takže byl rázem od mafiánů klid a pokoj.
Líze a Nikolasovi se narodily děti, dvojčata, kluk a holka. Líze a Nikolasovi bylo 20 let, když se jim narodily děti. Když Líze a Nikolasovi bylo 50 let, tak už dětem bylo 30 let. Děti žily z toho, že měly peníze a perly. Byli bohatý. Kupovali akcie a prodávali je na trhu a z toho žili oni a jejich děti.
Pak Líza napsala rodičům dopis a pohled z Austrálie, že chtějí, aby přijeli a odstěhovali se za nimi. Rodiče měli radost a sbalili si kufry a letěli za dětmi do Austrálie. Ale pak to přišlo: letadlo havarovalo a rodiče umřeli, protože byli těžce zranění a nikdo to nepřežil. Smutná zpráva došla až do Austrálie a Líza se musela smířit s osudem, že už svoje rodiče neuvidí. Ale to už je takový osud nebo spíš úděl. Líza a Nikolas se dožili vysokýho věku a pak umřeli na stáří. Ale to už je zas jiný děj a příběh v roce 2030.
Kresby: Iveta Horváthová alias Rimini Filli
Poděkování: Ateliér radostné tvorby
Foto: We Give You Good
V Ivetiných příbězích se pohádkové postavy (nebo ti, kteří se za ně vydávají) dostávají do reálných situací: utíkají z domova, mají zdravotní i existenční problémy, zápasí s exekucí a šikanou, jsou závislí na lécích, tráví podstatnou část příběhu v nemocnici nebo jiném zařízení, trpí samotou, prožívají různé stresové situace, přicházejí o končetiny, které získávají zpátky za pomoci kouzelných bobónů, pro které si musí dojet na Venuši nebo na Mars a nebo vidí možné řešení v dočasné proměně v psa - v jeho těle můžou rychleji utéct v případě napadení. Pohádky pro dospělé končí šťastně do té míry, do jaké to příběh umožňuje.
Více informací o Ivetě Horváthové najdete v rozhovoru, který Institut úzkosti s autorkou publikoval 14. 11. 2018.
Rozhovor si můžete přečíst 
Takže Rimini bylo dvacet let a oslavila svoje narozeniny jako sirotek. Sourozenci jí však k narozeninám nic nedali, tak si Rimini řekla, že půjde na policii a řekne jim, jak se k ní sourozenci chovají. Tak to došlo nakonec i k soudu, kde byli sourozenci a ti to popřeli, že by se k Rimini špatně chovali a že by ji někdo mlátil nebo šikanoval. Oni naopak řekli, že sestra má schizofrenii, tudíž jí nikdo nevěřil.
Sourozenci si pro ni přichystali trest. Dali jí dřevorubeckou sekeru a zavřeli jí do sklepa na celý den jenom v pyžamu. Nedostala najíst ani napít. Byla tam celý den a celý den pracovala, ruce měla celé od krve a tekla jí krev z nosu. Když to měla hotové, vykoupala se v ledové vodě a opět nedostala najíst ani napít, tak šla spát do kůlny, kde bylo dřevo do kamen.
Rimini byla statečná holka, všechno to vydržela a myslela na to nejhorší – že je zabije nebo že je otráví jídlem. Že jim dá jed na krysy do jídla, aby se otrávili a chcípli. Tak si sehnala jed na krysy a dala jim ho do jídla a čekala, až to přijde a opravdu to přišlo: všichni sourozenci začali padat na zem na pusu a bylo po nich. Tak je nechala asi pět hodin bez pomoci a pak šla na poštu zavolat sanitku. Sanitek přijelo hodně, sourozence odvezli a byli v nemocnici. Rimini se v klidu najedla a napila a večer šla na diskotéku.
Tam si to pořádně užila a pak potkala jednoho kluka. Tancovali až do rána, kluk se jmenoval Lukas a bylo mu dvacet pět let. Co dělal, však neřekl a ona se do něj zamilovala, alespoň měla pro koho žít. Policie ani neřešila, že v nemocnici leží sedm lidí s otravou. Mysleli si, že je to rodinný problém, a to si každý musí vyřešit sám bez policie. Tak to byla pomsta k sourozencům. Rimini pak šla na polici a ukázala jim modřiny na těle a ti už museli věřit, že to byli sourozenci. Protože tam šel Lukas a policie Lukase znala a neoslovila ho titulem.
Všichni sourozenci teda půjdou do vězení. Rimini neměla kam jít, byla sama a nikdo jí nemohl pomoci, až na Lukase. Když se sourozenci uzdravili, tak ji zmlátili, že jí vyrazili zuby a měla zlomené obě ruce, a poručili si, aby jim prala a vařila a uklízela a podobně. Jednoho dne se Lukas objevil ve dveřích a zachránil ji, takže se rozhodla už odejít z domu pryč, ale oni ji našli a unesli ji a zase byla u nich doma.
Lukas zavolal polici a zatkli dva lidi, ty nejstarší. Ti dostali doživotní kriminál. Rimini mezitím dostala zápal plic a šla pro vodu, ale tam už na ni čekal Lukas. Vzal kýbl na vodu, hodil jim ho do oken, takže je vymlátil, a pak odvezl Rimini do nemocnice, protože měla zápal plic. Tak bude mít alespoň klid na uzdravení.
A pak zase policie zatkla jednoho ze sourozenců. Lukas měl vysoké postavení, proto ho všichni museli poslouchat. Rimini ležela v nemocnici a měla zápal plic a doktoři se o ní pěkně starali. Byla tam hodně dlouho, poplatky neplatila, protože na to neměla.
Pak přišli sourozenci a unesli ji, ale ne tam, kde předtím bydleli. Lukas a policie ji začali hledat. Bydleli v nějaké chatrči v lese, hluboko, aby je nikdo nenašel. Sourozenci jí pořád poroučeli a poslali ji pro vodu a na nákup. Musela jít v mraze v bačkorách a tričku ven, byla zima. Bylo čtyřicet stupňů mrazu a Rimini začala mrznout a začal padat sníh a byly veliké závěje a ona upadla a nezvedla se. Když ji našli myslivci, vypadalo to, že umřela. Měla omrzliny třetího stupně, ruce a nohy, tak doktoři zavolali Lukase, že je opět v nemocnici.
Lukas přišel do nemocnice a strašně se za ni modlil, aby neumřela, ale uzdravila se. Další sourozenci dostali doživotí a tam si dlouho posedí a ona bude mít klid a pokoj. Rimini ležela na JIPce a doktoři bojovali, aby nepřišla o ruce a nohy. Ležela v nemocnici asi tři měsíce a za pár měsíců oslavila jednadvacáté narozeniny. Ten rok utekl jako voda a byla pořád zima.
Sourozenci přišli za ní do nemocnice ji navštívit a přinesli jí nějaké dobroty. Ve skutečnosti tam přišli proto, aby ji zabili, dali jí do jídla nějaký jed, aby umřela, ale doktoři nebyli pitomí a zavolali policii a všichni šli do kriminálu. Rimini měla konečně klid a pokoj a pak přišel notář, kvůli závěti, protože rodiče umřeli.
Rimini zdědila nějaké peníze. Taky se dozvěděla, že byla malá a rodiče si ji adoptovali jako mimino. Rodiče má v cizině a neví kde. Policie po nich bude pátrat. Rimini se brzy uzdravila a šla domů. Měla klid, tak šla nakoupit jídlo a pití. Jak šla, začal padat sníh a ona upadla do závěje a nemohla vstát, protože spadla do díry.
Tak tam ležela několik hodin. Lukas měl krásné šaty a bílého koně. Šel ji hledat s policií. Podařilo se mu ji najít přesně o půlnoci. Vytáhl Rimini z díry a vzal ji do náruče. Rimini otevřela oči a uviděla Lukase, který měl korunku a šaty, co nosí princové. Rimini byla celá šťastná, že někoho má a že se o ni někdo bude starat.
Lukas ji odvezl do nemocnice, aby se uzdravila. Teď se mají oba dobře. Za pár měsíců bylo jaro. Rozkvetly kytky a v květnu 2013 měli svatbu. Narodily se jim dvě děti, dvojčata, chlapeček a holčička. Holčička se jmenovala Kréta a kluk Nicholas. Policie mezitím našla pravé rodiče Rimini, ti bydleli na Maltě, kde se mluví anglicky. Tak tam odjela se svojí rodinou.
Všichni byli šťastní a spokojení a to je konec pohádky. Všichni byli šťastní a zdraví v roce 2015.
Kresby: Iveta Horváthová alias Rimini Filli.
Poděkování Ateliéru radostné tvorby.
Foto: We Give You GoodV Ivetiných příbězích se pohádkové postavy (nebo ti, kteří se za ně vydávají) dostávají do reálných situací: utíkají z domova, mají zdravotní i existenční problémy, zápasí s exekucí a šikanou, jsou závislí na lécích, tráví podstatnou část příběhu v nemocnici nebo jiném zařízení, trpí samotou, prožívají různé stresové situace, přicházejí o končetiny, které získávají zpátky za pomoci kouzelných bobónů, pro které si musí dojet na Venuši nebo na Mars a nebo vidí možné řešení v dočasné proměně v psa - v jeho těle můžou rychleji utéct v případě napadení.
Pohádky pro dospělé končí šťastně do té míry, do jaké to příběh umožňuje.
Více informací o Ivetě Horváthové najdete v rozhovoru, který Institut úzkosti s autorkou publikoval 14. 11. 2018.
Rozhovor si můžete přečíst 
SOCIÁLNÍ BUBLINY
Co se se skupinou děje ve vztahu k vnějšímu prostoru, co se děje s námi jako jednotlivci a zároveň jako s členy*kami skupiny? S jakými skupinami se identifikujeme? Jakých skupin jsme součástí? Jakou dynamiku sledujeme, když někdo zůstává vně? A jak se cítíme uvnitř po nějaké době? Jak vnímáme otázku bezpečného prostoru? Nachází se uvnitř nebo vně?