Pohádky pro dospělé: Tašky a poklad

Druhá pohádka pro dospělé Ivety Horváthové alias Rimini Filli.

Iveta Horváthová je výtvarná umělkyně a autorka textů, které nazývá pohádkami pro dospělé.

Tašky a poklad

Kačer Donald a Kačer Skrblík jsou nepřátelé. Navzájem se nenávidí. Kačer Donald je bohatý člověk. Má velký dům, čtyři auta, peníze, šperky, perly, diamanty, rubíny, řetízky a podobně. Jeho žena se jmenuje Líza Donaldová a každý mafián jí chce do postele, protože je krásná, hodná, milá a bohatá paní.
Kačer Skrblík je chudý a nemajetný člověk a má zálusk na majetek a ženu Kačera Donalda. Paní Donaldová a paní Skrblíková mají děti, které se narodily ve stejný den, měsíc a hodinu a odrodila je stejná porodní bába, takže jsou stejně staré a chodí spolu do jedné soukromé školy.

Paní Donaldová má dceru Lízu a paní Skrblíková má syna Nikolase. Právě jim bylo 16 let. Už jsou skoro dospělí a mají se tuze rádi. Drží se za ruce, líbají se, ale nikdo o tom neví.
Kačer Skrblík kuje pikle, jak přijít k bohatství Kačera Donalda. Má kolem sebe spoustu mafiánů, kterým rozkazuje, a tak si vymyslel, že k panu Donaldovi pošle uklízečku, která podléhá mafiánovi Michaelovi. Ten je velký zvíře a musí poslouchat pana šéfa, jinak ho šéf zastřelí.

A tak přišla paní uklízečka ke Kačerovi Donaldovi a šmejdila po domě a hledala poklad. Když ho našla, tak se zaradovala a dala ho šéfovi Michaelovi a ten ho donesl panu šéfovi. Když Kačer Skrblík tašku otevřel, myslel si, že dostane infarkt. V tašce byly hračky, samé malé panenky.

Doma to bylo hrozné pro obě děti, protože obě strany žily ve strachu, co bude dneska nebo zítra, protože jeden otec chtěl majetek a ženu toho druhého. Byla mezi nimi tichá válka. Děti to viděly a odešly z domova. Ukrývaly se, aby je nikdo nenašel.

Tak pan Skrblík znovu poslal uklízečku, aby ukradla všechen poklad rodiny Donaldovy. A tak uklízečka, ta čůza, zase šmejdila po baráku a hledala poklad. Asi za dvě hodiny našla tašku. Zaradovala se a spěchala za mafiánem Michalem, aby mu tašku dala. Mafián Michael se zaradoval a odnesl tašku velkýmu šéfovi, aby mu udělal radost. Pan šéf tašku otevřel a myslel si, že zase bude mít infarkt. Koukal do té tašky a v ní bylo dětské spodní prádlo. Tak tu tašku vzal a hodil ji Michaelovi na hlavu a řekl, že toho vola zastřelí, že dostane kulku do hlavy.

Tak šla zase čůza uklízečka a šmejdila po domě pana Donalda. To už ale děti nebyly doma několik měsíců. Schovaly se na hřbitově v katakombách a věděl o tom jenom kněz. Tak je rodiče začali hledat, ale nenašli.

Ale uklízečka opět našla tašku. Zaradovala se a dala ji mafiánovi Michaelovi. Ten se na to radši podíval nejdřív sám a uviděl tam ženské spodní prádlo: podprsenky, bikiny, košilky, podvazkový pás, co nosí holky, když svádějí chlapa v posteli. Tak si Michael sundal kalhoty a oblékl si ten podvazkový pás a šel za šéfem, aby mu ukázal, co bylo v tašce. A velký šéf se rozčílil a říká: Co si mi to dal a jako to vypadáš? Sundej to ze sebe, nebo tě zastřelím! Šéf pohrozil, že mafiána Michaela zastřelí, když nepřinese ty věci, ty poklady.

Mezitím si daly rande obě matky, aby si to vyříkaly, kde jsou jejich děti a že nejsou doma. Paní Skrblíková řvala na paní Donaldovou: Kde je můj syn? A paní Donaldová řvala na paní Skrblíkovou: Kde je moje dcera? Paní Skrblíková dala paní Donaldové facku a křičela: Vrať mi syna! Paní Donaldová si skrývala obličej, aby tam neměla modřinu. A pak dala pěstí mezi oči paní Skrblíkové a dávala jí facky: pic, pic, pic… Jsou to dámy, aby si rvaly vlasy nebo se praly! A pak ženy odešly pryč a sešli se chlapi. Ti byli jiní. Dávali si pěstí do břicha nebo do obličeje. Pan Donald dal panu Skrblíkovi pěstí a kopanec mezi nohy a měl od něj pokoj. Šel domů za tmy. Bylo to večer, v lese, aby je nikdo neviděl.

Děti momentálně slaví 17. narozeniny. Jsou na hřbitově. Ví to kněz, který je vzal k sobě, že jim dá zatím azyl. A pak jim koupil letenku a oni odletěli do Austrálie.

A paní uklízečka byla zase u nich doma a zase šmejdila a našla zase tašku. Tak ji odnesla šéfovi, že bude mít radost. Michael ji otevřel a šéf ho střelil a sám dostal infarkt. Michael dostal kulku do nohou a tak o ně přišel a ležel v nemocnici. A pan šéf taky ležel v nemocnici, měl infarkt. V té tašce bylo pánské spodní prádlo: trencle, fusekle a podobné věci.

Děti jsou v Austrálii a mají se dobře, protože všechen poklad mají ony. Rubíny, smaragdy, perly, diamanty, peníze. Takže jsou zaopatření a nic jim nechybí.

Takže šéf postřelil mafiána Michaela a on byl mrzák. Paní Michaelová ho vozila na invalidním vozíku, a jelikož ten poklad nenašli, tak šéf Michaela zastřelil. Vpálil mu kulku do hlavy a pak ho zalili do betonu. A našel si náhradu – mafiána Lukase.

Panu šéfovi se udělalo špatně a měl krvácení do mozku, tak leží v nemocnici jako lazar. Paní Skrblíková pláče, že nemá dítě, a rozhodla se ho jít hledat s novým mafiánem. Paní Skrblíková se jmenuje Dona a Lukas se do Dony zakoukal. A řekl si, že ji musí dostat do postele a podobně. A říkal si taky, že když najde poklad, bude se muset rozdělit, dostane to velký šéf, ale to Lukas nechce. Lukas je chytrý mafián, a tak šel večer za šéfem a zastřelil ho do hlavy pistolí. Pak ho zalili do betonu a hodili ho do moře. A pak šel Lukas za Donou, paní Skrblíkovou, a vzali se. Měli chudou svatbu. Policii to nezajímalo, že chybí dva mafiáni, prostě se nic neděje.

Děti se odstěhovaly do Austrálie, do Nové Guineje Papua. Měli tam svatbu a nic jim nechybí. Jsou bohatý, ty hlady a žízní neumřou. Rodiče Lízy chodí do kostela, protože jsou vážení lidi a nedávají na sobě znát, že jim něco chybí, že mají potíže. Šli hledat děti, ale nenašli je. Tak jsou z toho smutný.

Mafiáni se navzájem postříleli a pobili, zůstal jen Lukas. Ale ten taky zanedlouho umřel, taky dostal kulku do hlavy a pak ho hodili k žralokům. Takže mafiáni už nebyli. A paní Skrblíková měla dluhy a smutek. Oplakávala manžela i Lukase. Pak jí puklo srdce žalem a umřela, takže byl rázem od mafiánů klid a pokoj.

Líze a Nikolasovi se narodily děti, dvojčata, kluk a holka. Líze a Nikolasovi bylo 20 let, když se jim narodily děti. Když Líze a Nikolasovi bylo 50 let, tak už dětem bylo 30 let. Děti žily z toho, že měly peníze a perly. Byli bohatý. Kupovali akcie a prodávali je na trhu a z toho žili oni a jejich děti.

Pak Líza napsala rodičům dopis a pohled z Austrálie, že chtějí, aby přijeli a odstěhovali se za nimi. Rodiče měli radost a sbalili si kufry a letěli za dětmi do Austrálie. Ale pak to přišlo: letadlo havarovalo a rodiče umřeli, protože byli těžce zranění a nikdo to nepřežil. Smutná zpráva došla až do Austrálie a Líza se musela smířit s osudem, že už svoje rodiče neuvidí. Ale to už je takový osud nebo spíš úděl. Líza a Nikolas se dožili vysokýho věku a pak umřeli na stáří. Ale to už je zas jiný děj a příběh v roce 2030.

Kresby: Iveta Horváthová alias Rimini Filli
Poděkování: Ateliér radostné tvorby
Foto: We Give You Good

V Ivetiných příbězích se pohádkové postavy (nebo ti, kteří se za ně vydávají) dostávají do reálných situací: utíkají z domova, mají zdravotní i existenční problémy, zápasí s exekucí a šikanou, jsou závislí na lécích, tráví podstatnou část příběhu v nemocnici nebo jiném zařízení, trpí samotou, prožívají různé stresové situace, přicházejí o končetiny, které získávají zpátky za pomoci kouzelných bobónů, pro které si musí dojet na Venuši nebo na Mars a nebo vidí možné řešení v dočasné proměně v psa – v jeho těle můžou rychleji utéct v případě napadení. Pohádky pro dospělé končí šťastně do té míry, do jaké to příběh umožňuje.

Více informací o Ivetě Horváthové najdete v rozhovoru, který Institut úzkosti s autorkou publikoval 14. 11. 2018.
Rozhovor si můžete přečíst ZDE.

Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.