Musím něco dělat, abych pořád neležela v posteli a nežrala prášky
Ivetou Horváthovou (1967) je jen v občance. Na kresby a obrazy se podepisuje jako Rimini Filli.
Otevřeně mluví o dětství mezi vlastní rodinou a dětskými domovy, šikaně ve škole, životě na ulici, zkušenostech s psychiatrickou hospitalizací nebo o fungování v rámci romské komunity. Ve svých kresbách a obrazech se zaměřuje především na portréty – geometrizované nebo jinak stylizované hlavy, které někdy znázorňují samotnou Ivetu v různém rozpoložení, jindy okruh jejích známých a přátel, pohádkové postavy nebo politiky (např. kresba Donald Trump v roce 2030 atd). Současně je autorkou několika „pohádek pro dospělé“, ve kterých se pohádkové postavy dostávají do reálných situací: utíkají z domova, mají zdravotní i existenční problémy, prožívají různé stresové situace, ale taky se například vydávají na exkurze na Mars.
Jejím snem je podívat se na Krétu nebo Kypr, odkud prý původně pochází. Nemá ale zatím peníze na cestu.
V roce 2006 byly její práce zahrnuty do výstavy Art Brut – Sbírka abcd v Domě U Kamenného zvonu. V současné době pracuje v Ateliéru radostné tvorby v Praze na Letné.
O svém dětství mluvíš hodně otevřeně. Můžeš něco říct o vyrůstání v dětských domovech, o škole nebo svých krátkých pobytech „doma“?
V ústavu jsem vyrůstala téměř od narození až do 20 let. Od jednoho roku až do šesti let jsem byla ve dvou kojeňácích, od šesti let potom v děcáku mezi velkýma dětma. Byla jsem tam ještě za komunistů. Stala se tam řada ošklivejch věcí, o kterých ani nechci mluvit, jak v rodině, tak ve škole a v dětským domově. Špatně zacházeli s dětma. A se mnou špatně zacházeli i rodiče. Některý ty věci mám pořád v hlavě. Chci to zahodit pryč a zapomenout, ale nejde to, pořád se mi to vrací a pořád mi to připomíná špatnou minulost. Ve škole jsem byla šikanovaná a diskriminovaná, lidi se tam ke mě chovali fakt špatně. Někdy to bylo s prominutím i o hubu. Šikanovali mě tam i děti, kvůli tomu, že jsem cikánka a že se mi staly nějaký špatný věci. Učitelky tam byly psychopatky, co mlátily děti. Když jsem odtamtud odcházela, tak jsem si oddychla.
Několikrát tě přitom posílali domů, ale vždycky ses zase rychle vrátila zpátky…
Doma jsem byla všeho všudy čtyřikrát a jenom o prázdninách. Odjela jsem domů a to se mi vymstilo, nebudu říkat jak. Prostě oba rodiče pedofilové, tak ať si to každej domyslí, co to je. Skončila jsem s nima tím, že jsem měla plán, jak je zabít, zavraždit. Takže jsem si představovala – v těch mých osmi, devíti letech –, jak je zavraždím, jak je zlikviduju, celou tu rodinu, jak tu familii zabiju, jak je rozčtvrtím, rozkouskuju, hodím do ohýnku a zmizím po anglicku. Takhle jsem si to plánovala. A když přišel ten den, kdy k tomu mělo dojít, tak povídám: Do háje, jak to mám udělat? Jak to mám udělat? Jak? Čím? Jak se to dělá? No, říkala jsem si: Sekeru mám, ohýnek, ten by taky byl. Ale kde seženu trávič na krysy? Že bych jim to hodila do jídla, oni se všichni najedí, padnou a bude po nich. Tak to mi dělalo největší starosti, pořád jsem nad tím přemýšlela a říkala jsem si: Tohle asi špatně dopadne. Nebo: Dopadne to špatně i se mnou?
A tak jsem radši otravovala lidi na ulici a říkala jsem jim: Nechcete si mě adoptovat? Vemte si mě domů, já se nemůžu vrátit. A lidi na mě koukali a říkali: To musíš tam, na kopeček, tam na kopečku jsou sociálky, kurátorky, tak tam běž a oni ti pomůžou. Já jsem nad tím uvažovala, ale nevěděla jsem: Kde ta sociálka je, kde ji mám hledat? Bylo mi devět let! Tak jsem šla na ten kopec a co tam vidím: barák velkej jako kráva, ale nikdo v něm. Tak jsem si říkala: Tak to je hezký, takže budu dneska nocovat venku. Stan nemám, spacák taky ne. Ony ty báby šly domů a co teď? Teď už se domů vrátit nemůžu, zavřela jsem si tam dveře. A potom, najednou, přišla paní, ta sociálka, a říkala: Ivetko, proboha, co tady děláte? Na koho tady čekáte? A já říkám: Čekám na Vás. A ona: A proč? Když jsem jí to všechno vyprávěla, tak na mě koukala a říkala: Cože ti dělají? Cože? Pak mě někam odvedla, do nějakýho ústavu, kterej tam byl někde poblíž, a tam jsem strávila tři neděle. Pak přišla sociálka a řekla: Dneska tě odvezem do dětskýho domova, kde jsi byla předtím, tak se tam zas vrátíš. Tvoje matka je pěkná … Nechce ti dát žádný oblečení. Měla jsem totiž na sobě jenom košilku, kalhotky a punčocháče, i když byla zima.
Tak mě naložili do 613ky, tím autem se vozili komunisti. Když mě vrátili do domova, všichni na mě koukali a říkali: Ježiši, co tady děláš, Iveto? Ošetřovatelky to nechápaly, děti taky ne. A já jsem zalehla do postele a dlouho jsem nevěděla, co se se mnou děje. Blouznila jsem, měla jsem horečky, a vůbec si nepamatuju, jak jsem se dostala do nemocnice. Vůbec nevím, kde to bylo, jak dlouho jsem tam byla a co tam se mnou dělali. Vůbec si to nepamatuju.
Jaká byla škola v rámci dětského domova?
Vrátila jsem se z nemocnice a nastoupila jsem do 5.třídy. Učení se mi dařilo špatně, nešlo mi to. Jenom ta výtvarka. Ze všeho jsem propadala. V 8. třídě jsem se ocitla, ani nevím jak. Ale byl tam pan učitel, hajzl, kterej mlátil děti jenom proto, že neuměly matiku nebo češtinu. A on v nich viděl prevíty. Mě řekl: No, Horváthová, ty skončíš špatně a budeš každou chvíli v kriminále. Potáhneš do kriminálu a tam ti dají špagát a bude po tobě. Takže mi napařil samý čtyřky odshora dolů a jednu pětku z matiky. A když si volal děti k tabuli, stály tam jako trestanci, když je prohlížej. Já jsem dostala pravítkem přes obličej jenom kvůli tomu, že jsem měla chyby v sešitu. Pak si toho už moc nepamatuju, všechno se mi jakoby vykouřilo z hlavy. Jenom jsem vnímala ty děti, jak mě šikanovaly, ubližovaly mi. Přála jsem si, abych už byla veliká a abych už mohla odejít.
Jaký byl přechod z dětského domova „tam ven“, jak tomu říkáš?
Já jsem byla v domově ještě za komunistů. Vtloukali nám do hlavy ty svoje věci, ale našli si pro to lidi, kteří tam dělali dětem jen to špatný. Týrali je, mučili. Já jsem si pak přála už jen odejít, ale neměla jsem kam. Tak mě prostě odvezli do Náchoda a řekli mi: tady si buď, dělej si, co chceš, budeš tady chodit do práce, učit se a tak dál. Musela jsem chodit do práce. Udělali na mě habaďůru, že jsem nešla do školy. Zničili mi život. Komunisti, nebo kdo si to vymyslel. Že už nebudu chodit do školy, že jdu do práce.
Když jsem odcházela z dětského domova, neměla jsem žádnou podporu. Bydlela jsem na internátě. Tam jsem byla tři roky a zároveň jsem chodila do práce. Poblíž byla hned fabrika, textilka. Musela jsem tam chodit od šesti a čistit látky. Protože tam byl bordel, tak jsem vždycky čistila, a pak to šlo dál a dál uvnitř fabriky a pak už byl vývoz a vozili to někam pryč. Celou dobu jsme tam čichali benzín. Do toho tam byli švábi. A komunisti. Já jsem je poslala do prdele. Povídám jim: Já nejsem žádná soudružka. Je mi 16 a jsem ještě dítě! A oni na mě koukali a říkali: No jo, ona je divná. Celej den tam být a pracovat a čumět na ty ženský, jak tam pracujou a jsou ztrhaný jak psychicky, tak fyzicky, a být tam mezi nima… Prostě to nebylo pěkný. Neměla jsem tam žádný kamarády.
Takže takovej byl ten přechod. Když mi bylo 19, šla jsem na podnikovou ubytovnu a tam jsem byla až do roku 1991.
Přemýšlela jsi někdy o tom, co by mělo být jinak, co bys ty změnila?
Já bych dětský domovy zrušila. Ne, nebo bych je nechala, ale změnila bych je v tom, že by to bylo formou nějakých tet a strýců. Ta jedna teta s tím strejdou by měli třeba sedm dětí, starali by se a pečovali by o ně. Něco jako pěstounská péče. A našli by jim třeba bydlení, práci. Bylo by to takový přátelský a uvolněnější prostředí. Je to blbej systém nastavenej od státu, ale ani podmínky pro děti nejsou dobrý. Když ty děti pošlou ven, nemají kde bydlet a vůbec nic neumějí, ani si spočítat důchod, natož výplatu. Nikdy nepracovaly, nejsou na nic připravený. Jsou zavřený v tom dětským domově, odříznutý, nikdo je nic neučí, a když jdou pak ven, tak se ztratěj.
Z toho našeho děcáku je teď ruina. Zbourali to a dělají tam něco úplně jinýho.
Několikrát ses dostala do situace, kdy jsi musela žít na ulici. Jak k tomu došlo?
Fabrika v Náchodě skončila. Odstěhovala jsem se do Prahy a už jsem tady zůstala, ale neměla jsem žádnou podporu ani finance. Nemohla jsem najít žádnou práci a skončila jsem na ulici. Bydlela jsem v různejch těch Nadějích a Armádách spásy, ale neměla jsem peníze, tak mě vyšoupli ven. Vyhýbala jsem se lidem, nebylo mi to příjemný. Pořád jsem musela myslet na to, co budu jíst, že se nemůžu ani vykoupat, kde budu spát. Ale řekla jsem si, že s tím něco udělám, že se o sebe zvládnu postarat, a nakonec jsem našla práci v Motole jako sanitářka. Ale byla to těžká práce, s těžce nemocnejma dětma. Zhroutila jsem se z toho.
Pak jsem se dostala na psychiatrii a pak znova na ulici. Vyvíjela se u mě schizofrenie, paranoia. Vyšlo to na povrch, když mi bylo 20, a pak už jsem se musela jenom léčit, léčit, léčit. A brát prášky, prášky, prášky. Už se s tím nedalo nic udělat. A pak jednou stačilo vzít si žiletku a podřezat si žílu a už to jelo. Bylo to těžký. Kvůli mojí minulosti. I proto, že je člověk žena a je na ulici. Ale nebyla jsem jediná, kdo skončil na ulici. Končili tam všichni, lidi z děcáku, co si nevyřídili bydlení a skončili tam, bez ničeho. Pak jsem si našla bydlení na Žižkově, kde jsem byla od roku 1996 až do roku 2000.
Dostáváš nějakou podporu?
Mám invalidní důchod třetího stupně, takže plnej důchod, už od roku 1996, 22 let. Zatím se neprojevuju jako blázen, udržím hrníček, zvládám bydlení sama. Jsem sama na pokoji. Jsem sice v Naději, ale bydlím sama. Ale za rok zase odejdu, zase někam jinam, do další Naděje. Takže vlastně nemám stálej domov: přesouvají nás tam, kde je zrovna místo. Nemám naději na žádnej sociální byt. Takže po zbytek svýho života budu dělat jenom blbý kolečka mezi Armádou spásy a Nadějí. Tady dvakrát, támhle třikrát a zase znova, chvíli tam a zase zpátky. To je tak pěkně zařízený, že lidi bez domova mají nárok na bydlení jenom na rok, nemají nárok na sociální bydlení. Musejí vzít, co jim nabídnou. A já bydlím v Praze 22 let, tak na to nemám, nedosáhnu na to. Jim je prostě jedno, že budu na ulici, oni s tím nic neudělaj. A na to, abych šla na ubytovnu, nemám. To bych musela bejt milionář, abych šla na ubytovnu. A ještě ke všemu by to bylo bydlení po dvou a to já nechci, to bych nezvládla.
Víš něco o svých rodičích, o sourozencích?
Vím, že mám sedm sourozenců, ale nevím ani, jak se jmenujou. Oni si mě nepamatujou, já je taky ne, protože buď ještě nebyli na světě, nebo byli hodně malí. Já jediná jsem byla v dětským domově, na mě se rodiče vyřádili. Protože mám rozštěp stejně jako moje matka, tak se rozhodla, že mě bude mlátit. Rodiče mi dělali ošklivý věci a ostatním sourozencům nic nedělali. To byl můj trest za to, že jsem se narodila. Otec později zemřel v kriminále, protože zjistili, co mi dělal, vyšetřovali to. Bylo to pěkný prase, tak ho zavřeli. A matka si hrála na blázna, že ona nic, že to všechno její manžel, takže se z toho vykroutila. A komunisti ji pěkně nechali.
Zdá se ti o věcech, které jsi prožila? Dostává se ti to do snů?
Já spím celkově špatně. Beru prášky, tři prášky. Byly doby, kdy jsem brala i třeba deset prášků na spaní denně. Většinou se mi zdají věci, který nemají hlavu ani patu. Vždycky se pak druhej den dívám z okna a říkám si: Do prčic, co se mi to zdálo? Jednu dobu se mi zdálo hodně o hadech, všude byli hadi. A paní doktorka mi řekla, že to může znamenat, že mám něco v nepořádku se sexualitou. Že mě někdo pronásleduje, že mě chce někdo zabít, a že to je spojený se sexualitou, rodinou, školou a takovýma věcma. A že had symbolizuje něco z dětství. Pak jsem taky často ve snu hledala svoji rodinu. Vždycky někdo přišel a říkal: Viděl jsem tvoji rodinu, támhle a támhle. A pak zase někdo. Já jsem tam vždycky šla a čekala, ale nikdy se nikdo neobjevil.
Kdy jsi začala kreslit, kdy tě to začalo zajímat?
Ve třetí třídě. Z čítanky jsem obkreslila panenku, která byla na přední straně. Ta čítanka byla taková obyčejná, pěkný, ale jednoduchý obrázky, barevný. Dalo se z ní ale malovat. Nakreslila jsem to a zanesla učitelce, aby mi to doma schovala, aby to bylo v bezpečí. A ona to odnesla domů a schovala mi to. Chodila jsem taky na různý malovací soutěže a měla jsem štěstí, že jsem to vždycky vyhrála. Ale děti mi záviděly, a když jsem dostala dárek, tak mi ho zničily.
Pak jsi chodila malovat do ateliéru v Bohnicích. Vypadá to, že víc malovat jsi začala až tam, že tam k tomu byly podmínky. Jak ses tam dostala?
Když jsem se poprvé dostala do Bohnic, říkali mi: Hele, támhle na pětce je malování, jdi a něco si tam namaluj. Tak jsem tam začala chodit a vždycky, když jsem pak byla v Bohnicích, jsem tam chodila a malovala. Nebylo tam žádný zadání, přísný vedení. Mohla jsem prostě přijít a malovat si. Doktor mi tehdy řekl, že mám talent a že bych u toho měla zůstat. Rozhodla jsem se ale, že to nebudu dělat každý den, ale jenom když mě to bude bavit.
Od tý doby jsem vystřídala spoustu doktorů. Teď mám paní doktorku, která normálně léčí stařeckou demenci, a léčí taky mě s mou schizofrenií, což je absurdní. Ale ta doktorka si mě vzala k sobě a je na mě hodná. Taky se jmenuje Iveta, je jí asi 40 let. Spolu si vždycky popovídáme o všem, teda ne úplně o všem, ale povídáme si.
V Bohnicích jsem byla naposledy v roce 2014. Spolykala jsem prášky. Už se tam nechci vrátit, byli tam hrozný doktoři. Řekla jsem si prostě, že už se tam nevrátím. Byla tam třeba doktorka, která mi dala nálepku, že jsem psychopat. Že prej dělám nešvary, že se ráda peru a že jsem psychotik, že všichni kolem mě trpěj a podobný věci. Napsala to o mě soudu. Vyprávěla jsem to kamarádce a ta mi říkala: Nic si z toho nedělej. Oni to mají prostě v oblibě, pěkně lidi zaškatulkovat a podle toho se k nim chovat. Podle toho, v jaký jsou škatulce. A podle tý doktorky jsem psychopat od narození, i když jsem jí říkala, že to tak není, že jsem v mládí cosi zažila. Ale doktoři mi to nevěří a blbě na mě koukaj, a od toho se pak odvíjí léčba.
Jak to máš s malováním teď?
Pracuju, když mám chuť. Někdy nemaluju třeba půl roku, nebo i rok. Teď se mi taky nechce malovat, ale říkala jsem si, že přece musím něco dělat, abych jenom neležela doma v posteli a nežrala prášky. Sem do ateliéru chodím jednou týdně. Když nejsem tady, jsem doma. Vstanu a jdu chodit, jdu se někam projít. Chodím se dívat do obchoďáku, co tam mají hezkýho, pak si třeba i něco koupím, a pak jdu domů. Když se mi chce, tak sem přijdu. Dřív jsem malovala i doma, teď už moc ne. A taky píšu, jenom když mám náladu.
Co znamená tvůj pseudonym Rimini Filli? Proč ses rozhodla ho používat?
Tenhle pseudonym jsem si vymyslela, abych nevypadala na výstavách jako debil. Protože Horváthových je strašně moc, po celý Český republice je jich osm tisíc, a takový jméno jsem tam nechtěla mít. Jak by to pak vyslovovali, že jo? Horváthová… Co to je? Tak jsem se rozhodla, že si dám nějaký nový jméno a příjmení. A věděla jsem, že v Itálii je jedno město, Rimini, a že to je na vodě. Tak jsem si řekla, že se budu jmenovat Rimini. A o tom druhém, o příjmení, jsem dlouho přemýšlela, a Filli je jako… Nic to neznamená, Filli nic není. Není to dokonce ani ukradený jméno od nikoho. Vím, že Emill Filla byl taky malíř, ale s ním skutečně nemám nic společnýho, s tímhle člověkem, který umřel a prodává obrazy za miliony. Takže takhle jsem to dala dohromady a už mi to zůstalo. Lidi říkají, že se to na výstavy opravdu hodí, spíš než nějaká Horváthová. Že to má v sobě exotiku a že se to dobře vyslovuje a pamatuje. Některý umělci mají příjmení, podle kterých je lidi škatulkujou. Byla jsem sama se sebou spokojená, že jsem chytrá holka, která si umí vymyslet jméno i příjmení a navíc takový, že z něj není poznat jestli jsem muž, nebo žena, je to prostě nejasný, tajemný.
Na čem teď pracuješ? Máš tady svoje poslední práce?
Teď jsem začala malovat obrazy jako sfingy. Je to tím, že mě to do Egypta táhne, jako kdybych tam žila, nebo bych tam byla v minulosti. Na mých malbách jsou konkrétní lidi, třeba i lidi odsud. Dole vždycky něco napíšu, jméno toho člověka a tak. Dělám teď sérii hlav. Některý jsou odtud z ateliéru, jiný z veřejného života. Třeba Zeman, jak bude vypadat v roce 2030.
Hodně lidí se mě ptá, proč nemaluju tu svojí depku, když jsem toho tolik zažila. Proč to nemaluju. Na to mám jednoduchou odpověď: protože mi to nejde.
Když maluju, ten člověk přede mnou nesedí. Třeba někoho vidím tady nebo na ulici, a pak ho namaluju, jak si ho pamatuju, když jsem sama doma. Nemusí mi sedět modelem. To je pro mě něco nepřirozenýho: jeden, kdo to maluje, a druhej, kterej tam jen tak sedí… já to takhle dělat nemusím. Já na ty lidi koukám a pak jdu domů a namaluju je tak, že to jsou oni, ale zároveň v jiný podobě, třeba jako sfingy. Ale pořád to jsou oni.
Cítíš se součástí romské komunity? Máš v ní kamarády? Cítíš z té strany podporu?
Ono je to problematický. Nedávno jsem potkala svojí sestru, kterou jsem neviděla 40 let, a ta tvrdí, že moje matka je blondýnka a že se pak obarvila na černovlásku. My to máme poloviční, moje matka je běloška a můj otec cikán. Já jsem takovej míšenec, taková šmoulinka. Takže se mezi cikány neřadím, ani s nima moc nemluvím, nevyhledávám je. To spíš oni mě.
Chtěla jsem se dostat na nějakou romskou školu, ale bylo mi řečeno, že nejsem Romka, protože neumím tři hlavní jazyky. Že na to nevypadám, že jsem vyrůstala kdesi… Tudíž nejsem cikánka. Je to způsob šikany a diskriminace, že tam nechtěli mít člověka, jako jsem já.
Venku na mě lidi koukaj blbě, ale tady mám zázemí, mám tu přátelský vztahy. Venku mám kamarádky bělošky. Teď v sobotu mě ale naštvala kamarádka, protože mě nazvala hypochondrem. Říkala, že o věcech moc přemýšlím a sugeruju si je. Tak jsem od ní odešla a vymazala jsem si její adresu i telefon. A konec.
Jedna tvoje výstava se jmenovala Dvojí osobnost. Ty o svých osobnostech mluvíš, uvědomuješ si je. Jak tyto dvě osobnosti vypadají, v čem se liší a jak spolu žijí? V čem se projevuje ta druhá a kdy která vyplouvá na povrch?
Já mám jakoby dvě identity. O jedný nevím vůbec nic. Ale hodně lidí mi říká: Ty nevypadáš na cikánku, ty seš taková cizinka odněkud z východu. Prej bych si to měla zjistit a nechat si udělat DNA. Ale na to nemám peníze, stojí to minimálně 10 tisíc. Lidi často nevědí, co si o mě mají myslet. Spousta mi jich říká, že mám cizineckej kukuč, takovej hodně tajemnej obličej. Moje intuice mi říká, že to asi bude pravda, že budu nějaká cizinka. Nejvíc mě láká jeden ostrov ve Středozemním moři, a to je Kréta. Tak jsem začala lidem říkat, když se pořád ptali, že pocházím z Kréty. Nebo z Kypru. Jako by tam byl můj domov, hrozně mě to tam táhne. Chtěla bych se tam jet podívat, ale zatím pořád nemám peníze na letenku. Nebo na jízdenku, i když autobusem by to bylo dlouhý.
Nějak se mi stejská po tom tam bejt, jet tam, něco tam zažít nebo namalovat ty lidi tam, který jsou všichni hodný a přívětivý. Chtěla bych se s nima seznámit a užít si třeba společně prázdniny. Nebo tam potkat svoji rodinu. Já přitom nevím, jestli tam někoho mám, nebo ne. Ale moje intuice mi říká, že asi jo. Fakt jsem to nikdy nezjišťovala, ale lidi za mnou pořád chodí a říkaj: Hele, ty jsi Španělka. Nebo: Ty pocházíš z Mexika! A: Kde ses naučila česky? A já všem vykládám: Neblbněte, vždyť jsem se tady narodila. A oni: Ne, ne, ne! Ty pocházíš odjinud, neblázni! Tak jsem si začala říkat cizinka Filli.
Přidělili ti diagnózu schizofrenie a člověk duševně nemocný. Co to pro tebe znamená?
Dvojí osobnost. Já mám schizofrenii, paranoiu, vidím a slyším různý věci. Takhle tady teď vypadám, že jsem úplně normální, ale když jdu mezi lidi, tak si připadám jako rozdvojená osobnost. Slyším, jak lidi nějak divně mluví a mě se to nelíbí. Nebo na mě blbě čumí nebo si o mě něco divnýho myslí. Když jedu v metru, čumí na mě úplně všichni. Divně si mě prohlížej a já nevím, co si mám o tom myslet. Nebo by chtěli, abych s nimi mluvila, ale já na to nemám čas. Někteří jsou tichý, plachý, chtějí se mnou mluvit, ale nic neřeknou. A já jsem taky tichá a plachá, takže k rozhovoru nakonec nedojde.
S tou dvojí osobností je to tak, že chvíli vypadám normálně a chvíli zase… no, asi nenormálně. Pořád se mi v hlavě mele, a pak nevím, co mám dělat. Jedna ta osobnost je dobrá a druhá špatná. Ta špatná mi říká: Hele, udělej to a to, třeba támhle skoč pod auto… Ta druhá zase říká: Neblbni, prosím tě, co to děláš? Maluješ přece obrazy! Tak tady buď a něco tvoř! A já pořád nevím, co mám dělat. Nechci chodit na psychiatrii, protože ty blbci doktoři mi nevěřej. Nikdo mi nevěří, že mám paranoiu, a všichni říkaj: Ona je normální, ona nemá paranoiu, protože kdyby jí měla, tak by se přeci přetvařovala nebo by se projevovala nějak jinak. A já nic. Já se vůbec neprojevuju, takže mi to nikdo nevěří. Ale dali mi nálepku, že jsem prej psychopat, že jsem divná a takový ty věci. Mě se to nelíbí, takovýhle škatulkování. Myslím si, že takovej debil nejsem, abych si to od těch doktorů nechala líbit. Nebo od těch, co se starají o lidi, kteří mají duševní nemoc. Já chci, aby mě brali vážně, ale bohužel to nejde. Třeba tady mě lidi berou vážně, ale když jdu ven, tak je to špatný. V podstatě od dětství na mě někdo lepí nálepky. Jednou jsem taková a pak zas tohle.
Máš nějaký nesplněný sen? Něco, co bys chtěla uskutečnit?
Můj sen je dostat se na tu Krétu. Koupit si pořádnej foťák a vyfotit ty lidi tam. Ty babičky, dědečky. A pak je malovat.Poděkování Johaně Pošové a Ateliéru radostné tvorby v Praze na Letné.
Realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.