Karina Kottová a Piotr Sikora: Smíšený les – umělecké instituce z pohledu flóry

Performativní přednáška pro dobrý spánek od Kariny Kottové a Piotra Sikory.

V rámci sympozia WE ARE WOODS: O inteligenci rostlin a mezidruhové komunikaci

Úvod:

Kdykoli se lidská bytost podívá na přírodu nebo na cokoli nelidského, vždy si ji spojí s lidskými rysy. Ve tvarech mraků vidí tváře, ve větvích stromů ruce, ve vrstvách hornin žíly. Všechna auta, stroje a další odpad, který navrhuje, dostávají nějakou tvář. Nevidí nic jiného než sebe, zbytek světa vnímá optikou svého obrazu. Je umělkyní. Vytváří věci, aby se podobaly její kráse, ale někdy se oškliví. Přetváří prostředí, aby sloužilo jejím potřebám, ale její potřeby jsou nenaplnitelné. Jako umělkyně je neúspěšná. Pokud však někdo může zachránit situaci, je to ona sama. Alespoň si to myslí.

Uměleckou scénu považuje za stroj s několika důležitými a mnoha nedůležitými tvářemi. Je součástí tohoto stroje, je jím pohlcena, zpracovává ho, je jím opotřebovávána, vyplivována a zase pohlcována. Nezná jiný způsob sounáležitosti. Přesto se cítí dost vyčerpaná a někdy i úzkostná, zatímco stroj, který ji udržuje při životě, vypadá také dost opotřebovaně, možná dokonce blízko rozpadu. Co kdybychom ji vzali sem, do lesa, a nabídli jí, aby se na svou realitu podívala jeho perspektivou? Změnilo by se něco?

Pražskou uměleckou scénu bychom pro účely experimentu mohli přirovnat ke kusu země hustě osídlené divokou zvěří. Stromy, houby, zvířata, mechy a lišejníky. Poměrně malé místo na poměrně náhodném místě. Někde poblíž jezera. Přímo uprostřed malých hor, nedaleko státní hranice (ať už to z hlediska divoké přírody znamená cokoli). Sídlí na stále ještě docela vlhkém kousku země, je tu mikrokosmos tak nevšední a zároveň jedinečný, jak jen umění může být. Chcete-li nahlédnout do jeho infrastruktury, napijte se prosím této kombuchy a následujte nás.

…My jsme les, a když mu věnujeme dostatečnou pozornost a zapojíme svou představivost, můžeme v jeho kouscích vidět svůj vlastní odraz…

Houby
ArtMap

Toto je artmapa lesa, komunikační rychlostní silnice. Jeho silnou stránkou je rozmanitost: některé houby jsou jedlé, jiné halucinační, další jedovaté. Mapa však nemůže vytvářet žádné explicitní hierarchie a rozdíly, ani vynechávat některé prvky ze systému kvůli jejich nedoceněnému vzhledu nebo funkcím. Představuje celek, zatímco houbař musí být dostatečně chytrý, aby si sám vybral a pak se těšil nebo trpěl následky.

Mechy a lišejníky
Prostory pro umělce a projektové prostory

Jsou základem, malým a spíše skromným, přesto pokrývají scénu jako koberec. Místy tak hladký a jindy pěkně drsný. Jsou nejnižším, ale možná nejpodstatnějším povrchem lesa. Odtud vychází další tvorba, odtud se berou velké struktury. K přežití toho moc nepotřebují, ale také nemohou přerůst své hranice. Zůstanou malé a rozptýlené. Chránit, zakrývat a v případě potřeby i napadat zbytek lesa. Mohou se zdát snadno odstranitelné a zničitelné, ale jejich výdrž je ve skutečnosti docela dojemná. Pokud jsou odstraněny, dříve či později se znovu objeví na jiném místě a pokračují ve své obvyklé činnosti. Mohou se zdát všechny stejné, ale skrývají se mezi nimi poklady.

Velký nemocný strom
Národní galerie

Každý starý strom si zaslouží úctu a celý les k němu může vzhlížet jako ke zdroji moudrosti. Co když je ale strom nemocný? Strážci lesa ho mohou porazit nebo ho nechat přirozeně rozložit zpět na základy, z nichž může časem vzniknout něco nového. Nebo existuje ještě způsob, jak ho uzdravit a nechat ho plně zestárnout? Kdo o tom může rozhodnout? Existuje nějaká „větší síla“, která může nastavit ozdravný proces a spustit ho skrze struktury stromu shora dolů? Nebo existují jiné cesty, v opačném směru? Mladí duchové by jej mohli pomalu obývat a prosvítat jeho otvory. Jiné bytosti by ji mohly obsadit najednou. Ale pokud od něj chtějí moudrost, agresivní kroky je k ní zcela jistě nedovedou. A možná ani není v silách žádné vnější entity strom uzdravit. Je třeba motivace zevnitř; k zahájení procesu transformace bude nutná hluboká změna celého jeho myšlení.

Dřevo na dotek, které v noci svítí
Mánes

Pravá magie, zářící entita osvětlená měsíčním světlem. Mohlo by to být nejstarší světlo ve vesmíru, které stromy uchovávají a uvolňují. Jak rychle se tento vznešený pocit vytratí, pokud předmět spatříte za denního světla, kdy iluzorní říše Měsíce sídlí na druhé polovině planety. Věděli jste, že světlo pochází z vláken houby, která pomáhají rozkládat dřevo? Že všechna ta krása je jen přetvářka, dozvuk dávno zašlé slávy? „Vraťte dřevo lesu!“ To kdysi prohlašovali všichni tvorové, když se sešli k protestům. Houba však nereagovala. Jen zůstala na místě a tiše dál dělala svou práci, která zvenčí možná vypadá jako svícení, ale všichni zasvěcení vědí, že ve skutečnosti je to rozklad.

Houba Bracket / jmelí
Pražský trh s uměním

Příliš efektní na to, aby se dala nazvat lesním parazitem, houba bracketus potřebuje k udržení své existence navázat spoustu nesnadných symbióz. Otázkou je, komu tato symbióza prospívá, kromě samotné houby? Houba kštice je tak trochu hybrid – je to vlastně houba, nebo je součástí stromu? Jaký je podíl stromu na jejím růstu a kdo si bere jaké procento z očekávaného zisku? Do jaké míry omezuje houba svobodu stromu a do jaké míry ji formuje strom? Odpovídají takové otázky vůbec realitě v lese? Závorka houba s sebou vždy ponese určitou míru nejednoznačnosti. Ošklivá, nebo ne, žádoucí, nebo ne? Domníváme se, že po všech kladech a záporech je dobře, že ji tu máme – pokud se budeme držet logiky lesa, nelze jednoduše rozlišovat mezi dobrem a zlem. V našem lese je naštěstí (nebo ne?) tohoto druhu hub poměrně málo. Můžeme si tak k jeho činnosti zachovat nadšený, ale obezřetný vztah.

Světlušky
Mothers Artlovers

Ty, které proměňují les v rušné a živé místo. Většinou matky (jak asi víte, v noci svítí jen světlušky), které si váží umění, ale potřebují si posvítit na to, že les, zejména v noci, nemusí být pro každého tím nejpřístupnějším místem. Po rojení novorozenců viditelném v každém kousku lesa se světlušky sešly, aby si vyžádaly nové požadavky, aby ty aktivní jak v rozmnožování svého druhu, tak v přispívání k tvůrčím mechanismům lesa nezůstaly stranou a navíc se mohly cítit dostatečně komfortně při kombinování všech aspektů svého života. Bylo třeba, aby nebyli vnímáni jen jako nějací funusoví baviči, ale především jako tvůrci, aktivisté a pečovatelé. Vrhajíce nové světlo na důležité otázky, jako je přístupnost a inkluzivita pro nejmenší, světlušky institucionálně proměnily své vlastní místo v lese i struktury svého životního prostředí. I když není vždy snadné je mezi stromy chytit, mohou být jedním z klíčů k budoucnosti lesa.

Mladý les
Akademie výtvarných umění

Vítejte na lesní akademii, místě, kde se rodí a připravují k rozkvětu všechny nápady a koncepty. Právě zde zkušené stromy obětují svou šťávu na oplodnění novinek – nebo se v některých případech spíše snaží vychovat dokonalé kopie sebe sama. Je to bezpečný prostor, tak jedinečný, a přesto poněkud hermetický. Je kolem něj postaven plot, který ho chrání před vnějšími zvířaty jiných vetřelců, ale zároveň uzavírá ty, kdo jsou uvnitř, do zvláštního světa, který se nepodobá žádnému jinému. V tomto ekosystému se může odehrávat mnoho fantazie a experimentů. Rovnováha pohlaví mladých stromků může být obnovena a udržována novými opatřeními, uvnitř školky může být dokonce školka. Lze vytvářet a testovat nová pravidla, pokud to staré struktury a způsoby dovolují. To však také znamená, že ne každý překročí hranice a dostane se do skutečného lesa. Někteří prostě zůstanou uvnitř, i když zarostou, někteří úplně zmizí. Kdo má odvahu osamostatnit se od pánů s tlustou kůrou a opustit arboretum, aby se stal trvalým obyvatelem lesa?

Acacia sensu lato nebo cizokrajný strom
Bubahof

Jsou to migranti – nové rostliny na stanovišti, které se vědomě rozhodly opustit svou domovinu a přijít sem. Proč si vybraly právě tento les? Po nějaké době se staly platnou součástí svého okolí a přinesly do lesa trochu čerstvého vánku – výsledek procesu fotosyntézy. Někoho možná překvapí, že zde lze spatřit tak exotickou rostlinu. Příští generace stromů však již bude její přítomnost považovat za samozřejmost. Rádi bychom věřili, že náš les lze stále vnímat jako skutečně dobré místo k zapuštění kořenů, ať už pocházíte z tropické polokoule, nebo z bohatých stanovišť v zemích západněji od nás. Anebo je to jen další důsledek klimatických změn? Těžko se v tom přesně vyznat. Co se sluší dodat: migrace tohoto druhu opravdu není jen otázkou zelenější trávy na druhé straně – nové rostliny mohou pocházet jak z lepších, tak z horších podmínek. Koneckonců je nemusí motivovat jen nutnost, útěk nebo oportunismus. Často jsou v tom i jiné důvody, například láska a přátelství, naděje a představivost, které nás – nově příchozí – přivedly sem. A les neřekl ne ani těm, kteří byli v menší nouzi než ostatní.

Hranice lesa
Závěr

Mohli bychom vymyslet mnoho dalších paralel, anekdot a metafor, které spojují les s ekosystémem obývaným umělci, kurátory, uměleckými institucemi a vším mezi tím i mimo to. Smyslem však nemusí být jen toto lehce hloupé jazykové či imaginativní cvičení. Důležitější je pro nás samotný akt nazírání, snaha porozumět a poučit se. Učit se od lesa a jeho způsobů, jeho složitosti, jeho dokonalé schopnosti udržet se ve velké rozmanitosti a pestrosti – pokud není narušen vnějšími vetřelci nebo nečekanými okolnostmi. Pochopení základní propojenosti každé části a jejího vztahu k celku. Sledovat detaily a všímat si, že jakákoli náhodná část ztělesňuje makrokosmos lesa. Aby se celému systému dařilo, je nutná spolupráce všech prvků, velkých i malých, velkolepých i prostých. Může existovat komunikace a solidarita, které dalece přesahují naše představy. Existuje uznání správného času k růstu a správného času k uvolnění, střídání ročních období, nutnost klidu a odpočinku, aby se nashromáždila energie k akci a vyjádření. Citlivost pro všechny malé a nepravidelné cykly v rámci velkých cyklů, všechny nuance. Přijetí měnících se okolností a schopnost adekvátně reagovat. Zdá se, že les nikdy nespěchá. Nepůsobí násilně ani přehnaně ambiciózně. Je velkolepý ve svém klidu.

V současných podmínkách je však les jiným druhem bezpečného prostoru, stejně jako je jím v mnoha ohledech umělecká scéna. A bezpečné prostory je těžké udržet v celkově nebezpečném prostředí. Ačkoli to celé může znít jako naivní pohádka, možná máme s lesem skutečně společného více, než jsme si mysleli, a způsoby, jakými by se naše ohrožená stanoviště mohla vzájemně podporovat, jsou složitější, než si dokážeme představit. Zkusme o tom dnes večer snít.

Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR,  Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.