Borbala Soós: Jak mluvit s ptáky?

Přednáška Borbály Soós s performancí
@ WOODS. Společenství pro kultivaci, teorii a umění

V rámci sympozia WE ARE WOODS: O inteligenci rostlin a mezidruhové komunikaci

Tudy tudy, užijme si slunečný den, tudy….

1) otevřené pole

Když se na sebe podíváme očima ostatních živých tvorů, s nimiž sdílíme svět, pochopíme, jak je s nimi náš osud spjat, a to jak jako se společenskými bytostmi, tak jako s ekonomickými a ekologickými faktory. Lidé mají dlouhou historii provázanosti konkrétně s ptáky, náš slovník a způsoby komunikace jsou toho důkazem. Byli v centru našich individuálních i kolektivních nadějí, obav a zájmů. Vztah mezi nimi se odvíjí od toho, že jsou milými domácími mazlíčky a ignorovanými škůdci, laboratorním objektem a spolupracovníkem, symbolizují duchovní svobodu a růst, a proto jsou předmětem a účastníky obřadů (vzpomeňme na svatého Františka z Assisi). Vztah zahrnuje i ovládání těl prostřednictvím chovatelské záliby a samozřejmě především vztah lovce a modlitebníka (to platí v obou směrech). Zvířata jsou mocné figury, z hlediska biopolitiky jejich vnímání hrálo a hraje instrumentální roli v kontrole lidských populací a v našem chápání vztahu mezi přírodou a kulturou.

Budu vyprávět příběhy různého původu, posbíral jsem je z celého světa a od přátel, umělců, kurátorů, filozofů, domácích mazlíčků, hostů na večeři, ornitologů, dobrodružných knih a hororů… Pokud máte další, rád si je poslechnu…

Pojďme se projít

Abych byl upřímný, často jsem si myslel, že chůze v lese je ta nejnudnější činnost. Někdy mohou monokulturní lesy připomínat dokonce pouště, které by velmi potřebovaly zdivočit. Tedy až do chvíle, kdy jsem měl důvod hledat něco konkrétního, mezi skulinami kontroly. Naučil jsem se zpomalit a měnit tvar svého těla do nečekaných poloh při lovu hub. Plazil jsem se po temné vlhké straně sladce vonících tlejících kmenů, abych našel nepolapitelnou slizkou plíseň. Vypracoval jsem si strategii, jak se ztratit… To mi nabídlo, troufám si říct, způsob vidění.

Po celou dobu této procházky po Orlí hoře navrhuji způsob naslouchání. Způsob, který nám umožňuje dívat se nahoru a dolů a hledat, slyšet daleko nebo se ztratit v ozvěně. Trochu se divit. Zamyslet se nad některými vzpomínkami a jinými skutečnostmi, volně propojenými, a představit si paralelní životy – zobákovité a opeřené perspektivy… Mou největší nadějí dnes je, že vaše mysl bude žasnout. Procházka lesem bude probíhat po etapách, postupně se budeme dostávat dál a dál od společnosti, jak budeme rozvíjet příběhy s různými rozpětími křídel.

Tudy, tudy, tudy, držte se dál od dravého ptáka…

2) louka

Slyšeli jste o Alexovi?

Tento příběh jsem slyšel od svého přítele Sabela Gavaldona a pak ještě jednou podrobněji ve videoklipu Velké ticho (2016), který natočili Allora & Calzadilla ve spolupráci s Tedem Chiangem. Alex byl papoušek šedý, který byl v letech 1977 až 2007 předmětem třicetiletého experimentu zvířecí psycholožky Irene Pepperbergové, nejprve na Arizonské univerzitě a později na Harvardu. Když byl Alexovi asi jeden rok, Irene ho koupila v náhodném obchodě se zvířaty. To je důležité, aby se prokázalo, že pták byl vybrán náhodně. Když se Alex stal jejím spolupracovníkem v laboratoři, naučil se říkat slova, rozpoznávat barvy a tvary, počítat a řešit poměrně složité úkoly s nimi spojené. Ke konci života se dokonce naučil svého trenéra šidit, když se unavil, začal dávat nesprávné odpovědi jako dítě. Nakonec, když se naučil všechny tyto barvy věcí: položil otázku, a to nicméně existenciální: zeptal se „Jakou barvu má Alex?“. Je to poprvé, co bylo zaznamenáno, že jiný tehdy žijící člověk položil existenciální otázku. (Vlastně jakékoliv otázky. Dokonce ani opice, které byly vycvičeny k používání znakové řeči, dosud nikdy nepoložily jedinou otázku).

Bohužel Alex krátce poté ve svých 30 letech nečekaně zemřel. Délka života papoušků šedých ve volné přírodě je až 80 let, jeden exemplář se dožil 90 let a v zajetí chovaní afričtí papoušci šedí se dožívají průměrně 50 let. Od té doby si Irene pořídila nového papouška a pokračuje ve svých pokusech.

Tudy, tudy, tudy, uvidíme, jestli najdeme modrou sojku, tudy…

3) na vrcholu kopce

Sněhová koule (vylíhl se asi v roce 1996) je samec kakadua eleonorského, u něhož bylo jako u prvního nelidského zvířete přesvědčivě prokázáno, že je schopen indukce rytmu – vnímá hudbu a synchronizuje pohyby těla s rytmem (tj. tančí).
Indukce rytmu v biomuzikologickém smyslu znamená synchronizaci organismů s vnějším vnímaným rytmem, jako je lidská hudba a tanec nebo poklepávání nohou.
To také dokazuje, že tento pták má smysl pro budoucnost. Umět tančit znamená umět předvídat, co přijde. Kdyby pták jen reagoval na hudbu, byl by neustále pozadu za rytmem, jako jsou děti při hře na dirigenta, dokud se nenaučí hudbu předvídat.
Takhle, takhle, proč věříš všemu, co říkám, takhle….

4) les

Proměny 1

Dokázat, že alespoň několik ne-lidských bytostí je schopno myslet a komunikovat ve stejném rámci jako lidé, a tím se nám trochu více podobat, není tak docela mezidruhová komunikace. Bavit se jinými než lidskými bytostmi s lidskými vlastnostmi je totiž velmi lidský pocit. Dokazuje to smysl a problém, který je těžké překonat: antropomorfizace jiných druhů. Je obtížné, ne-li nemožné přemýšlet o jiných rámcích, než jsme my sami.

> Různá hlasitá pískání a štěbetání.
> Stále dokola se opakující ječivý pískot „ke, ke, ke, ke, ke, ke, ke“.
> Obecně je tichý, ale v období rozmnožování vydává pozoruhodné skřeky a dokonce i lví zvuky.
kašel na hnízdě, často v noci.
> Méně hlasitý než mnozí jiní dropi, ale občas vydává hlasité, daleko se nesoucí „kah, kah, kah“.
> Někdy v hejnech vydává slabé kukání, ale obecně je to tichý pták.
> Hlučný ječivý pokřik.
> Hlasité troubivé volání „á, áááá, áááááá“, které bývá přirovnáváno k troubení hus.
> Série hlasitého, pronikavého kdákání a hlasitého „kak, kak, kak, kak“.
> Velká škála drsných, kovových volání a jasných hvízdání.
> Hlučné, káravé pískání, které se často opakuje.
> Drsné, skřehotavé skřehotání na mršiny.
> Je to divoké, téměř rackovité volání.
> Většinou mlčí, ale někdy vydává drsné skřehotání.
> Tiché, cvrlikavé pískání o třech nebo čtyřech tónech.
> Různé hluboké, hudební hvízdání a vysoké štěbetavé tóny.
> Hlasité, hluboké „arrk“, které se obvykle ozývá při spláchnutí.
> Obvykle je úplně tichý, ale někdy vydává krátké písknutí, – údajně kváká.
> Série pronikavých, pískavých hvizdů: někdy, když je přítomno několik ptáků, je hluk značný.
> Vlna chrochtání a mručení s občasným husím zatroubením.
> Obvykle tichý: na hnízdě někdy vydává tiché kvákavé chrochtání.
> Obvykle tichý, s výjimkou chřestění zobákem, ale v hnízdní kolonii vydává různá skřehotání a chrochtání.
> Stejné obecné mručení jako u plameňáka velkého.
> Tichý.
> Drsný, hlasitý „raark“, když se červená, – na hnízdě vydává různá skřehotavá volání.
> Obecně mlčí, ale v hnízdní kolonii vydává různá drsná hrdelní volání.
> Obecně tichý, ale v hnízdní kolonii někdy hlučný, vydává řadu hrdelních skřehotů.
> Dvojité „skřivánčí štěkání“, ale obvykle je tichý.
> Drsné papouščí volání a řada štěbetavých tónů.
> Obvykle tichý – v období rozmnožování se samec ozývá hlubokým duněním, které je přirovnáváno k
lvímu řevu.

Jak lépe přistupovat k mezidruhové komunikaci? Příkladem je jakási báseň Petry Feriancové, sbírka, kterou vytvořila ze zápisků své tety ornitoložky Zory Feriancové. Sbírka jejích zápisků je příkladem jazyka, který si postupem času vytvořila, aby popsala to, co slyšela, psala jejich jazykem, převzala alespoň částečně jejich termíny. Zora měla zvláštní život. Seděla v úkrytech většinou v jižní Africe, tiše čekala s velkým soustředěním a pozorností, byla trpělivá, aby k ní zvířata přišla, zaznamenávala si svá pozorování… Kdyby se pohnula nebo dělala příliš velký hluk, objekty se rozprchly.

Takhle to jde vždycky, takhle to jde vždycky…

5) hlouběji do lesa

Proměny 2

Na druhé straně proměn má pohled na sebe sama skrze metafory jiných živých tvorů také dlouhou historii. Zvířata jsou mocné figury, z hlediska biopolitiky hrálo jejich vnímání instrumentální roli při kontrole lidských populací a při našem chápání vztahu mezi přírodou a kulturou. Mluvčí angličtiny, španělštiny, francouzštiny, italštiny, maďarštiny, ruštiny a dalších jazyků chápou rozdíly mezi pohlavími v souvislosti se zvířecími obrazy častěji. V každém z těchto jazyků je zcela běžné představovat ženy v podobě hus (maďarsky) kuřat (anglicky), ale nikoliv slepic (anglicky brave), matek slepic (maďarsky a francouzsky), holubic (francouzsky), ošklivých káčátek, malých vrabců (italsky), šedých vrabců (maďarsky szurke veréb), holubů (ve španělském slangu prostitutek), pštrosů, kanárků (anglicky), papoušků (španělsky) a spousty dalších domácích zvířat, hospodářských zvířat a havěti. V souladu s tím jsou ženy často a někdy zároveň psy (ošklivé samice nebo prostitutky), feny (nebo SUKY v ruštině), koťata (španělsky i maďarsky), lví matky (maďarsky), draci (autoritářsky) a BESTIE (nebezpečné šelmy maďarsky) atd… Zatímco homosexuální muž je známý tím, že je ve španělštině označován za ptáka, kočičku a motýla, a francouzské lesby jsou v 19. století v Paříži přirovnávány k buldokům.

Metafory pomáhají ujistit se o konstrukci sociálních identit – v našem chápání světa a sebe sama nabízejí takové obrazy zvířat předpojatost k dané roli. Zdá se, že je velký rozdíl ve významu, zda se jedná o zvíře domácí, hospodářské nebo divoké. Tyto metafory jsou součástí mocenské struktury (nebo boje), součástí způsobu, jakým skupiny různého druhu vymezují své diskurzivní hranice, pojmenovávají a vylučují Jiné. V dobrém i zlém se v tato zvířata proměňujeme tak, jak jsme definováni v lidské společnosti.
Lidské chování je také často chápáno v termínech zvířecího chování. Vystupují zde noční sovy, pyšní pávi, mrtví dodo, pilné včely, světlušky, vařící žáby, zuřiví býci, lehcí tygři, špinavá prasata, drzé opice, a dokonce celá zoologická zahrada.

Zvířata jsou mocnými přitahovači, kteří shromažďují naděje, obavy a zájmy kolektivů. Jsou našimi biokulturními společníky a zároveň mocnými biopolitickými figurami, které hrají instrumentální roli při kontrole lidských populací.

Historie mnoha druhů žijících mezi námi je spjata s proměnami, které přinesla průmyslová revoluce a vznik nových menšin vynalezených v 19. století. Budu-li citovat svého přítele Sablea Gavaldona a jeho bestiář, dává to jen letmý pohled na to, jak je zemědělský i městský život provázán s biopolitickými dějinami zvířat. Oportunistickým druhům, včetně krys, holubů, much, štěnic a švábů, se ve městě daří, přestože je člověk všude vyhubil – svědectví o nezkrotném životě, který si znovu přivlastňuje nepřátelský terén. Od této chvíle jsou městská divoká zvířata a boj proti škůdcům v intimním vztahu s městským plánováním a správou prostituce, patologií a politickou agitací. Ještě v 21. století byli například členové hnutí Occupy často označováni za škůdce.

Tudy, tudy, tady otevřeme průchod, tudy.

6) Ztracen v lese

Nejstarší lidská řeč, kterou známe, se dochovala v indické Kérale, předávala se pouze jako ústní tradice v podobě manter mezi brahmíny. Nerozumíme jeho významu, přežívá jen jeho zvuk, a přestože se řídí vzory a pravidly, nejbližší analogií není žádný jiný jazyk ani hudba, ale ve skutečnosti něco z říše zvířat: zpěv ptáků.

Semióza (vytváření a interpretace znaků) prostupuje a konstituuje živý svět a právě díky našim částečně sdíleným sémiotickým sklonům jsou možné a také analyticky komplexní vztahy mezi více druhy. Eduardo Kohn ve svém spise Jak myslí lesy, K antologii mimo člověka (2013) popisuje komplexní teorii a vysvětlení toho, co myslí reprezentací. S ptáky a dalšími živými tvory – ať už bakteriemi, rostlinami, houbami nebo živočichy – máme společné to, že to, jak reprezentujeme svět kolem sebe, je tak či onak konstitutivní pro naše bytí. Jsme neoddělitelní od svých souputníků a jsme na nich závislí, pokud jde o naše chápání světa i naše přežití.

O sémiotice: zůstat u ptáků, ale rozšířit naše úvahy nad rámec zvuku. Můžeme uvažovat o tom, že i ptačí hnízda mají svou vlastní sémiotiku, struktury, rytmy a komunikaci. Prozatím bychom však měli věnovat pozornost tělu… Například kalifornští pelikáni hnědí nemají žádný zvuk, ale komunikují svým tělem, a to tak, že mění své zbarvení – jejich oči se mění z hnědé na jasně modrou a kůže na krčním vaku ze světle růžové na jasně červenou, když se blíží čas krmení. Jsou to teplokrevní tvorové a jejich normální tělesná teplota se pohybuje mezi 41 a 43 °C. To je projevem jejich vysoké rychlosti metabolismu, která se projevuje i jejich rychlými pohyby a rychlými reakcemi. Stejně tak vnímání času u ptáků musí být velmi odlišné, pokud se díváme na jejich pohyby nebo posloucháme jejich cvrlikání a zpěv zpomalený pětkrát nebo desetkrát, můžeme začít vnímat rozdíly, tóny a árie, které v reálném čase nedokážeme zpracovat. To vše opět jen dokazuje naši nedostatečnost v porozumění řeči těchto jiných druhů.

Kudy mám jít, kudy mám jít?

7) Po téměř neviditelné stezce v lese, cestou k jezeru.
Zastavím se na malé mýtině, abych zahlédl na obloze ptáka…

Proměna 3

Za nejpoutavější však považuji, že tajemství migrace poskytlo úžasný prostor pro možné scénáře. Aristoteles ve svém eposu Historia Animalium prohlásil, že přinejmenším některé druhy ptáků se z jednoho ročního období do druhého proměňují v jiné živočichy. Někteří ptáci zjevně migrovali do Afriky, ale konkrétní druhy zmizely právě ve chvíli, kdy do Řecka ze severu na mírnější zimu dorazily jiné, na pohled podobné druhy. Myšlenka transmutace byla jedním z názvů běžně používaných pro evoluční myšlenky v 19. století, než Charles Darwin publikoval knihu O původu druhů (1859). Transmutace se již dříve používala jako termín v alchymii k popisu přeměny obecných kovů ve zlato. Myšlenka transmutace Alexandra z Myndu, který psal o zoologii a věštění, asi 400 let po Aristotelovi, tvrdila, že starší čápi se ve skutečnosti mění v lidi.

Podle Lucy Cookeové záhadu, kam ptáci v zimě mizí, vyřešil v Německu hrabě Christian Ludwig von Bothmer v květnu 1822. Zastřelil neobvyklého bílého čápa, který už měl v krku zapíchnutou velkou, téměř metrovou africkou zbraň. Pták, který se vydal na tisíce kilometrů dlouhou cestu na sever, aby ho hrabě opět zastřelil. Tento nález jej vlastně jen utvrdil v podezření, že dalších, nejméně 25 podobných nálezů položil již v 19. století. Tato událost odstartovala myšlenku značení ptáků, kteří stále poskytují důkazy o cestě… Díky značení pomocí GPS také víme, že se zvyk mohl změnit. Je zaznamenáno, že těch několik málo čápů, kteří zůstali, a také mnoho dalších ptáků přestalo migrovat, protože zimy jsou mírnější a nacházejí dostatek potravy v městských oblastech a na skládkách. Systémový problém, že naše změny zvyků nevyhnutelně mění jejich zvyky; lov, nesnášenlivost a úbytek stanovišť způsobují velký úbytek druhů.
Takhle, takhle, proč věříte všemu, co říkám, takhle?

8) Příjezd k jezeru

Ptáci nás spojují s jinými místy a skutečnostmi, protože jsou součástí globální cirkulace vzduchu. Překračují země a kontinenty, časová pásma a výšky, protože hledají příznivé vzdušné cesty nad mraky. Svým záhadným mizením přes zimu upoutávají naši představivost. Není divu, že se po staletí věřilo, že v zimě odlétají na Měsíc.

Husy táhnou na obloze Apollónův vůz. Možná proto mají staří muži na Maltě tradici chovat malé barevné kanárky jako domácí mazlíčky a čekat, až se promění v kouzelné husy a vyberou si svého majitele jako dalšího poloboha, kterému budou sloužit. Ptáci jsou zavěšeni ve složitých klecích na hřebíku před domem a večer se často berou na procházku na hlavní náměstí, kde lavičky a háčky na zdi poskytují prostor pro celou komunitu. Prastaré vozové koleje vyryté do maltského vápence dokazují, že husy tahaly vozy z útesů na okraji ostrovů… Husy sudokopytníky se také dokázaly ponořit pod vodu a dokončit svůj životní cyklus, aby se opět staly sudokopytníky husími krky přichycenými ke dřevu rozpadajících se vraků lodí na dně moře… Středověcí duchovní obzvlášť rádi šířili zvěst, že sudokopytníci vyrůstají ze stromů a tlejícího dřeva, proto se často objevovali v knihách o rostlinách. Uznávaný botanik 16. století John Gerald tvrdil, že rozřízl exempláře a našel v nich „živé věci, které byly nahé a měly tvar jako pták“. Nejdůležitější však bylo, že se nezrodily z masa, a proto je bylo možné konzumovat v mnoha postních dnech bez masa ve středověkém křesťanském kalendáři.
Nejen husy prý tráví část života pod vodou, podle neuvěřitelného příběhu, který rozšířil hlavně švédský biskup, se po staletí věřilo, že vlaštovky údajně přezimují na dně říčních koryt a možná i jezer, jako je toto…

Borbála Soós (nar. 1984, Budapešť, Maďarsko) je londýnská kurátorka. V roce 2012 získala magisterský titul v oboru kurátorství současného umění na Royal College of Art v Londýně a v roce 2009 magisterský titul v oboru filmových studií a dějin umění na Univerzitě Eötvöse Loránda v Budapešti. V letech 2012-2019 byla ředitelkou a kurátorkou galerie současného umění Tenderpixel v centru Londýna. Pravidelně ji zvou k přednáškám, workshopům a výuce univerzity jako Goldsmiths College, Royal College of Art a Central Saint Martins. Její nedávný výzkum se zaměřuje na vývoj struktur, které se vyskytují v přírodě, a zkoumá je jako metafory společenské organizace. Pravidelně se věnuje kurátorství projektů souvisejících se studiem zvířat a rostlin, biopolitikou, společnými statky a také systémovou dynamikou.

Realizováno za finanční podpory hl. města Praha, Ministerstva kultury ČR,  Městské části Prahy 7 a Státního fondu kultury.