VELKOCHOVY: Vzpomínky na velkochov

Vzpomínky na velkochov

Lenka Vítková

Téma velkochovů mi leželo v hlavě jako opuštěná úzká klec, až pozvolna začalo nabalovat vzpomínky, asociace, úryvky z knih, které mi přicházely do cesty. Děkuji Jiřímu Zemánkovi za to, že se na jeho facebookové zdi dal číst tento citát: „Příčina toho, že náš současný systém materiální produkce zabíjí svět, tkví v tom, že ho začal nahlížet jako mrtvý. Co tedy potom milovat?“ (Eisenstein, 2018)

Když jsem se narodila, ukázali mě mamince a pak jsem ležela někde mezi dalšími miminky a k mamince jsem se dostala až za tři dny. Po třech dnech mě k ní dovezli asi na deset, dvacet minut na kojení, pak jsem byla zase přesně na tři hodiny odvezena a takhle to šlo pořád dokola, dokud nás nepustili z porodnice. Vždycky mě děsila fotka Václava Havla s vozíčkem plným novorozenců. Dnes už je známo mnoho metod, jejichž prostřednictvím může člověk znovu prožít vlastní porod. Vybrala jsem si jednu z nich a znovu jsem se dostala do toho stavu absolutní opuštěnosti, beznaděje a nesprávnosti, který jsem zažívala po narození. „Mám dojem, že stojím na vedlejší koleji vlastního života,“ řekla jsem nahlas. „Tak to teď přehodíme, jo?“ řekla ta žena.

V době, kdy píšu tento text, se v médiích zase objevuje pojem „porodní dům“. Momentálně jej nejčastěji reprezentuje fotka skupiny mužů seřazených nad prázdnou nemocniční postelí. Uprostřed se vyskytuje předseda vlády, který si stále užívá zisky z podnikatelských aktivit zahrnujících centra asistované reprodukce, firmy zpracovávající maso z velkochovů drůbeže, zemědělské velkofirmy pěstující na obřích lánech technické plodiny a dovážející hnojiva pro velkokapacitní pěstování technických i potravinářských plodin, v nichž jsou kromě dalších jedů i látky způsobující neplodnost. Pro fotografa nasadil ten svůj státotvorný výraz, při němž si s volnou kůží jeho hlavy nepěkně pohrává gravitace, a pozadí mu tvoří velkoformátová obrazovka televize, hlavního média doby velkochovů.

Maminka mě kojila asi do čtyř měsíců, což bylo na tehdejší dobu – mluvím o matematicky přesné polovině 70. let – docela dlouho. Pak se obecně doporučoval Sunar, sušené národní mléko. Systém, který sebral ženám kojení, jim jednak svým způsobem sebral i jejich těla, která se bez kojení patrně hůře navracela do původních tvarů (většina mých kojících kamarádek je po dítěti mnohem hubenější než předtím), ale především omezoval jejich intimní kontakt s miminky (maminky, které z nějakých důvodů nekojí dnes, jsou povzbuzovány k tomu, aby se se svými miminky navazovaly blízký kontakt jinými způsoby). Na jedné z fotek z mého raného dětství má maminka přes obličej roušku. „Pořídit si dítě“ znamenalo vystavit se řetězci odcizujících traumat.(…)

Celý text ke stažení:

Dovětek:

Vzpomínky na obrazy Věry Kotlárové-Chovancové

Lidé zjistili, že se jim více vyplatí (než třeba pěstovat na poli brambory) udělat makety dětí, které mají pozdvižené ruce k nebi a otevřená ústa a přivolávají tím vemínka. Vemínko přiletí nad maketu dítěte. Ta má zezadu čidlo, které reaguje na pohyb a dotyk. Když se vemínko snese, aby nakojilo, a dotkne se cecíkem díry („úst dítěte“), čidlo zaktivuje nůž a bodne. Žena stojí na svém úlovku, trofeji. Muž spokojeně potěžkává vemínko. Kolik to asi kápne.

Vemínka se shlukují v hroznu, jsou soudružné, dívka je očesává a v klecích je bude chtít odnést pryč. Vemínka se ukládají k odpočinku, jsou na jakýchsi postýlkách – záhonek, kde složí svoje křídla a tím prosí za nenarozené děti. Jsou vynášena nahoru a oplocena, protože lidé jsou vynalézaví.

Myslím, že jedním z pramenů předcházejícího textu byly mimo jiné i vzpomínky na některé obrazy Věrky Kotlárové, jak jsem si je pamatovala z Galerie Magda, první internetové galerie české sítě vedené Pavlem Pražákem, kde byly s autorskými komentáři prezentovány v cyklu Vemínka Boží, a také z jejího profilu v sekci Nové tváře, který před lety pro časopis umělec napsal Jiří Ptáček. Vzpomínám si, jak mnou otřásly. Shodou náhod jsem se s jejich autorkou seznámila právě v době psaní textu pro sérii Velkochovy. Malířka, absolventka Ateliéru Václava Stratila na FAVU, v současnosti žije s manželem v jihočeském Krásetíně, a kromě toho, že působí jako pedagožka na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky České v Českém Krumlově, pečuje na svém statku o spoustu zvířat a mimo to se věnuje i plavání:

„Asi jsem si vytvořila svůj svět kolem sebe, a hlavně mě zajímá sledovat zvířata, ten jejich život, jsou průzračná jak studánka ve svý podstatě, mají svou řeč, kterou kóduju, a je mi s nimi moc dobře, nespěchají, jsou spokojená, když se ti dívají do očí, člověk cítí před sebou velký tajemství života, krásy, ticho a nebo jejich zvuky a pohyby dotváří to, jaká jsou nádherná…

Naučila jsem se je i zabíjet, tedy jim život vzít a sníst je, byl to i pro mě velký zlom, jako bych přijala nějak svoji smrt jako součást stejně tak jako narození… Myslím, že se raduju ze života víc než kdy jindy, když se ti kůzle divá do očí, je to krása nepopsatelná. Kolikrát když třeba některý kuře, bažant, se třeba praštilo do hlavy o bydlo – otok mozku… Byla jsem s ním v posledních momentech, zkoušela jsem mu pomoct, ale už to nešlo…. Když ještě byl a pak už nebyl, ten záchvěv smrti, ten moment a ten poslední výdech, kdy to tělíčko už neuneslo tu tíhu a vydechlo, to vyhasnutí plamínku, moment, kdy se zastaví vteřinová ručička a už nikdy se nerozjede….to bylo silný, ten okamžik.

Jako kdyby se ti mi otvíraly oči, ale pořád je tam ještě sklo, přes který něco nevidím, ale snad někdy uvidím.

Plavu, bála jsem se toho, topila jsem se a měla jsem děs z vody, něco se ve mně zlomilo a zkusila jsem jí důvěřovat, a jak ji důvěřuju, plavu, po hodině se rozplavu a hlava se ti úplně vyčistí, cítím dech, tep srdce a stanu se součástí vody, tělo se unaví a splyne s ní…. Miluju vodu, láká mě, když jdu kolem, chodím už od února, kdy jsem rozbíjela led nohou… Lidi nechápou, ale nemusí, vlastně ani já nechápu, ale musím:). KDYŽ JSEM POD VODOU, CÍTÍM SE JAKO RYBA.“

(Z emailové odpovědi Věry Kotlárové-Chovancové. 17. 6. 2019.)

Mlaby (c) Věra Kotlárová-Chovancová