VELKOCHOVY: Maso jako z butiku: Může se to stát i vám
Série textů o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.
Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU. Kampaň Konec doby klecové je dlouhodobou celounijní kampaňí, která byla zahájena na podzim roku 2014 mezinárodní organizací Compassion in World Farming. V České republice ji zastřešuje Společnost pro zvířata a NESEHNUTÍ. Podrobné informace včetně mapy velkochovů v Česku najdete na stránkách hlavanahlave.cz.
PODEPIŠTE PETICI a pomozte tak změnit chov zvířat!
Text vydáváme k oslavě Světového dne hospodářských zvířat.
Autorkou textu je Hana Janečková. Hana Janečková je teoretička, kurátorka, umělkyně a působí jako pedagožka současného umění a pohyblivého obrazu v Centru audiovizuálních studií na FAMU a na University of the Arts London. Je kurátorkou a výzkumnicí v kolektivu Display: Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi. Z vybraných aktivit lze zmínit výzkumný a kurátorský projekt Multilogues on the Now (Display, Praha). Je autorkou publikací Iné telá.txt, antalogie o technologiích těla Diagnosis (Artalk.cz, 2017); Speak, Body (FAHAC, University of Leeds, 2017); nomádský feministický kurátorský projekt Hotel Ozone, Feminist Library London, New Feminism (Artyčok.TV., 2014–2015) a Experiments in Translation (Cinema6, Arcadia Missa, Londýn). Byla spoluzakladatelkou a vedoucí platformy Artyčok.TV London (2010–2015) a redaktorkou Flashart CZ-SK. Svými texty přispívá do Artalk, Blok, Frieze, Springerin, Romboid, A2, Kapitál, Flashart, Artlicks a dalších.
Učit se od země: nenucené a neformální vzdělávání a angažovanost v sociálním hnutí
Jak nás může obohatit hlubší zájem o intelektuální praci aktivistů a aktivistek, kteří se organizují pro sociální, politickou a ekologickou spravedlnost? Aziz Choudry propojuje znalosti, které nabyl aktivismem vlastním a v různých sociálních hnutích, aby poukázal na to, že tyto snahy lze nejlépe pochopit tehdy, když vezmeme v úvahu i učení, vědění, debaty a teorii, které v nich probíhají. Choudry ve své práci vychází z antikoloniálních, marxistických, feministických a antirasistických pojetí vědění a moci, zdůrazňuje, jak se aktivisté, aktivistky, organizátoři a organizátorky učí přímo tím, že konají, a upozorňuje na chybějící propojení mezi praxí organizování/sociálních hnutí v terénu, kritickou teorií o vzdělávání dospělých, a teorií zkoumající sociální hnutí. Jako příklady uvádí antikoloniální proudy v rámci globální spravedlnosti, které se organizují v Pacifické Asii, aktivistický výzkum a vzdělávání v sociálních hnutích a lidových organizacích na Filipínách, snahy migrantů a imigrantů v Kanadě, či studentské protesty, které proběhly v Quebecu v roce 2012.
Maso jako z butiku: může se to stát i vám
Hana Janečková
Stará původní plemena a jejich produkty
Pravicové britské noviny The Daily Telegraph[1] nedávno informovaly o dalším skandálu takzvané generace sněhových vloček neboli mileniálů. Mileniálové nesnáší, když se musí dotýkat syrového masa, a tak si je mohou již očištěné koupit v sáčku a hodit obsah na pánev, aniž by se jej dotkli, či si koupit kuře, které lze péct přímo v obalu. Polykat tepelně zpracované maso, nebo syrové kuřecí sašimi či drtit v zubech šlachovité kravské svalstvo plné hormonů, jež se savcům vyplavují před smrtí, jim údajně nevadí tolik jako hromada živočišné hmoty na kuchyňském prkénku. Syrová, lesklá struktura syrového masa ve světle zářivek řeznického pultu a představa krájení masa však vyvolávají vlny nevolnosti a úzkosti.
Můžeme se pouze dohadovat, co za úzkosti ve skutečnosti skrývá tato averze dotýkat se masa, které pak za okamžik spolkneme. V následujícím textu bych se chtěla zamyslet nad afekty spojené s konzumem, které se spotřebou masa souvisí, na zabíjení zvířat jako na rituál i práci a na to, jak jsou tyto skutečnosti reprezentovány. Tím bych chtěla otevřít diskuzi o tom, jak určujeme hranici mezi lidským a nelidským, stejně tak jaké jous hranice mezi tím co považujeme za živé a mrtvé.
Velkochovy, kde je dobytek držen v těsných ohradách, drůbež v klecích a kde jde o co možná nejlevnější generování zisku, mohou fungovat díky skutečnosti, že přijímáme porážku zvířat jako způsob našeho vlastního ukotvení ve světě. Filozofie se k tomuto počinu zabíjení zvířat v našem životě opakovaně vrací. Podle Heideggera teorie bytí je to počin usmrcení zvířete, jež nabíjí jeho síluVelice zjednodušeně řečeno představa smrti podle Sartra i Heideggera utváří naše Já a vždy leží před námi jako svátost.Vlastnoručně poražené zvíře nám tímto zároveň umožňuje chápat sebe sama, naše bytí. Tímto důrazem na konečnost se naše subjektivita formuje skrze neustálé uvědomování si smrti (Thanatos), což v středu subjektu zanechává pocity ztráty a melanchonie.[2]
I kulku v hlavě prasete, které vyrostlo na biofarmě, je třeba chápat jako součást tohoto kruhu násilí. Již několik dní před samotnou porážkou si zvíře uvědomuje, že zemře. Drobné změny v jeho každodenním rytmu působí na jeho sebezáchovné instinkty jako poplach, což způsobuje uvolnění hormonů úzkosti do krevního oběhu. Rossi Braidotti píše, že „od starověku zvířata vytváří něco jako zooproletariát v lidmi řízené hierarchii druhů. Zvířata byla využívána pro tvrdou práci jako přirození otroci i jako logistická podpora lidí před i po době technické.“[3]
Musíme se pak také ptát, kdy se ale maso získané z těla stává spotřební surovinou, a kdy a jak se z této suroviny stává jídlem? Z prasat vepřové, z krav hovězí, z velryb tuk a z housenek hedvábí: zde se ze zvířete stává průmyslová surovina.[4] Kanálky, šlachy ve svalech, povrch s červenými žilami připomínající popraskané a vyschlé ústí řeky, vybouleniny a jamky v kůži kuřat: zkrátka, jakmile je maso odebráno ze zvířete a odděleno od jeho zbylých částí, leccos připomíná a abstrakcí těchto procesů oddělení vyvolává různé asociace coby hmota. Může se podobat silikonovým prsním implantátům i zvlněné krajině. Maso také může vyvolat velmi specifické reakce a pocity, důvěrně známé, a spojené se zakořeněným odporem k tělu, jeho tekutinám, pórovitosti a narušitelnosti, strach z rizika nakažení, z vlastních proměnlivých tělesných hranic a tak i hranic vlastního Já.[5]
Co ale může umění přinést do tohoto schématu násilí a odcizení, kde zabíjení zvířat spoluvytváří naši každodenní zkušenost spotřeby jídla? Jesse Darling ve svém díle s názvem Plastic bags (Igelitky, 2013) rozstříhala obyčejnou igelitku ze supermarketu a nalepila ji na zeď tak, aby připomínala kuře z velkochovu. Toxicita a jednorázovost igelitové tašky tak poukazuje na příslib hygienického a pohodlného nakupování v pozdním kapitalismu. Toto jednoduše vyrobené umělecké dílo, které vzniklo v době, kdy umělkyně pracovala na špatně placených pracovních pozicích během studií v Londýně, poukazuje na složitost problému levné pracovní síly, tvořené zvířecím i lidským proletariátem. Podobně jako výše zmíněné sáčky lze však dílo Plastic bags použít i jako návod k pochopení našeho místa ve složitém pletenci lidsko-zvířecích hierarchií a spotřeby. Tím, že se odmítneme přidat k celé řadě lidských rukou, které se dotkly masa, se snažíme odpoutat od řetězce práce a násilí, kde kuře muselo být zabito, vydrhnuto a rozporcováno v konečný produkt, ve kterém často zůstanou tvrdohlavě zapíchnuta malá peříčka. V Plastic bags nám Darling jedním jediným rychlým a bezprostředním gestem ukazuje blízkou přítomnost mrtvého těla v našich každodenních životech.
Britsko-kurdská umělkyně Jala Wahid se ve své tvorbě soch a instalací namísto mrtvého těla jako takového soustředí na přítomnost technologizované smrti a ritualistického násilí spojeného s konzumací masa. Useknuté hlavy dobytka, prasečí žaludky a detailně strukturovaná střeva jsou prezentovány na jejím Instagramu. Maso fotí ve vysokém rozlišení a prosvěcuje jemnými barevnými filtry, přesto je často téměř k nepoznání. Trh s masem je pro Wahid místem tradičních rituálů, posvátnosti a násilí. Tyto témata se pak ukazují v jejích objektech a sochách jako velice atraktivní propojení formálních vlastností materiálů, jakými jsou například střevní žluč, lidské (mateřské) mléko, ovoce a želatina, či jesmonite, ocel nebo keramika, a poté abstrahované soustavným přepracováváním povrchů. Lesk, třpyt, intenzita barev a cit pro detail, jsou typické pro vysoce sexualizované předměty a torza, či jiné části těla nebo krátká videa doprovázená hypnotickou hudbou a poetickým textem.
Její plastiky orgánů a vnitřností, pokryté želatinou a vazelínou, tak působí hyperreálně, téměř jako vysoké rozlišení kinoformátu. V tvorbě Wahid se však z této masy nikdy nestane v naší percepci ‘maso’. Konzumace a touha jsou přiléhavou formou zřetelně vyjádřeny, tělo se přesto nikdy nestává „jídlem“. Jazyk nepřímo naznačeného násilí porážky zvířat je zde prezentován odmítnutím plně se odhalit, nasytit a uspokojit, tedy prožitků, které si s konzumací masa často spojujeme.
Plastika Red Forever Approaching Obsidian (Červená navždy se blížící obsidiánové, 2019) představuje veliký, tmavě karmínový předmět ve tvaru jater, opřený o podlahu Galerie Sophie Taipenner a částečně zabalený v křiklavém latexu. Latex, který evokuje sexshopy a kluby, pevně a úhledně obepíná polovinu plastiky, hranice přitom zůstává zřetelná. Dvojznačnost spočívá v odkazu na vnitřnost a zaměnitelnost lidských a ne-lidských těl a anorganického materiálu, s anorganickým materiálem, kterým je obsidián jakožto vulkanický kámen. Tyto nejvnitřnější elementy života, tělesné orgány a vulkanické kameny, jsou našim očím často skryty do té doby, dokud se nedostanou na povrch erupcí. Ve své práci je Wahid ukazuje odhalené a nahé, vytržené ze svých kontextů a vnesené do specificky světlem zabarvených a aromatizovaných prostředí.
Umělost toho, co je vnímáno jako „organické“, Wahid vyjadřuje pomocí schválně zveličeného důrazu na detailní povrch a výrazných barev, jakož i samotným návodným názvem, který odkazuje na záměr utéci od přírody směrem k anorganické dlouhověkosti neživého. Vnímáme, jak se erotičnost masa podobá erotičnosti latexu, jak je pojí barva, jak jsou obě stejně cizí, umělé a nelidské, a zároveň velice povědomé a rychle rozeznatelné. O tvorbě Wahid lze říct mnohé, například o tom, jak ukazuje násilí přítomné v pohledu, v rituálu, v tradici. Pro účely tohoto textu je však důležitá denaturalizace a zkreslení cest touhy a konzumace, které vnímáme jako „přirozeně“ slastné. Násilí obsažené v zabití zvířete nikdy nevyvážíme jeho příjemnou konzumací. Přechodem k syntetickým materiálům, jakými jsou latex či ropa, a jejich plynulému propojení s živočišnou hmotou lze zde chápat jako pokus stát se méně člověkem, a přitom přijmout odlišné a nové úhly subjektivního pohledu, které mohou vznikat skrze přeformulování existencialistické ontologie smrti a zabití prostřednictvím technologií.
Nelidská péče
Napětí v našem vztahu ke konzumaci zvířat jsou protichůdná a mnohostranná. Polykáme, ale k dotyku cítíme odpor, odmítáme se na maso dívat, přesto si užíváme jeho chuť, což poukazuje na složitý vztah k myšlence přirozeného a původního. Čisté maso můžeme vnímat jako návrat k počátku, k místu úplného nasycení. Konzumace čistého bezdotykového masa ze sáčku je velice podobně související reakcí na naši touhu mít pod kontrolou to, co jíme, a požívat přírodní, „čisté“, ekologicky vyprodukované maso, I když se to zdá jako protiklad. Avšak provozování životního stylu, zahrnujícího čisté či šťastné maso, vejce a mléčné výrobky, je možné pouze za cenu vyloučení. Můžeme si idealizovat návrat k „přírodě“ v podobě vesnických eko-komunit obývajících malé biofarmy, s postupující klimatickou změnou a rostoucím nedostatkem potravin a vody však i ti největší optimisté-ky vnímají nedosažitelnost této vize pro všechny.
Proto je potřeba se zabývat tímto vyloučením ‒ kdo je vyloučen, kdo nebude schopen se účastnit. Jak neodstavit ty, kteří nezapadají či nemohou zapadnout, je náročný a dlouhodobý proces přehodnocování. Zde pak vstupují do popředí termíny feministické teorie jako například „přístupová intimita“ (access intimacy, Mia Mingus), kde je intimita předpokladem pro „zdravé a pečující vztahy“ či „soucitnou odpovědnost” (compassionate accountability, Ngoc Loan Trân).[6] Alternativy k těmto strategiím péče jsou hrozivé. Například, masový vrah z El Pasa ve svém manifestu uvádí svůj zápal pro enviromentální otázku a povědomí o omezenosti zdrojů v Americe jako motiv pro jím spáchané masové střelby.[7] Dle tohoto ekofašistického pohledu nejsou Američané schopni změnit svůj životní styl, pro přežití je nutné, aby jich bylo méně, a ti, kteří jsou hodni cenných zdrojů a „amerického způsobu života” jsou ti, kteří dokáží naplnit myšlenku pravice v zemi extrémního pravicového nacionalismu. Je nutné, abychom důsledně přezkoumávali, jak rozdělujeme zdroje, jinak je environmentální otázka povolenkou k násilnému ekofašistickému vyloučení imigrantů, etnických menšin, samoživitelek a dalších.
Amerika se svou kulturou střelných zbraní se nám možná zdá být na míle vzdálená, je však potřeba si připomínat, že žijeme v Pevnosti Evropa, kde čeští, polští a maďarští političtí vůdci odmítli pomoci syrským dětem ze stejných důvodů, tedy nechuti sdílet požitek z konzumace a životního stylu, které „přirozeně“ patří nám. Zvířata vůbec hrají v islamofobii prapodivnou roli: ti samí lidé, kteří se hlasitě ohánějí termínem „blaho zvířat“, aby tím vyjádřili svůj odpor k „nelidským“ halal porážkám[8], zároveň často nejsou nijak pohoršeni konzumací živočišných výrobků z velkochovů, ve kterých zvířata snáší nesnesitelné utrpení po celý svůj život. Zároveň dochází k násilné regulaci populace amazonských kmenů, aby se vytvořilo místa pro dobytek.[9] Musíme si uvědomit, že pokud dobrý život a dobrá smrt „našich“ zvířat, lidí a komunit probíhá souběžně s upíráním lidských vlastností jinému člověku, je potřeba se znovu zamyslet nad samotnými základy zásad, dle kterých žijeme.
Tyto paradoxy a protiklady nám doslova končí na talíři, kde by maso mělo být již pouhým produktem, je však důkazem života a následného usmrcení zvířete, a také připomínkou mrtvého těla. Na jídelním stole se nám tyto paradoxy často zjevují tak že se jídlo stává spektáklem pro privilegované, či jako neurózou a úzkostí z kapitalistické konzumace jídla. Možná tak jedinou a nutnou cestou ven z této slepé uličky je zpochybnění teoretického rámce smrti jako odkazu na posvátný konec našeho života zabití zvířete jako způsobu, jak nabývat sílu bytí. Namísto zaměření na „nelidské zacházení“ navrhuji soustředit se na něco zcela nepřirozeného: pojďme do našeho uvažování o světě, zvířatech a jiných přemýšlet s pomocí zcela cizí, nelidské, intimní a syntetické pozornosti a péče.
Celý text ke stažení ZDE:
Zdroje:
[2] Tento názor, který se ukazuje např. Současné teorii v konceptci bare life G.Agambena byl široce rozebírán a kritizován, zejména v současném posthumanistickém myšlení. Filozofická stanoviska Deleuze & Guattariho, É. Glissanta nebo Nietzscheho jsou součástí tradice, která odmítá Heidegerův existencialistický rámec zabíjení zvířete.
[3] Braidotti R., Nomadic Ethics (Etika nomádů) str. 368
[4] Další výraznější projevy „nepřirozeného“ řízení životů zvířat lidmi jsou dobře známé, například klon ovce Dolly nebo tzv. OnkoMyš (OncoMouse).
[5] Teoretička feminismu Margrit Shildrick ve svém klíčovém textu Leaky Bodies (Prosakující těla) považuje dotek za membránu propustnosti, která dokazuje nestabilní tělesné hranice sebe sama, čímž nabourává pojetí individuálního sebeurčujícího humanistického subjektu.
[6] Byrne, John a kol. (2018) Constituent Museum. Rozhovor Adelity Husni Bey s Tizianou Terranova, Seanem Dockrey a Johnem Hillem
[8] Zde odkazuji na bouřlivou diskusi na Facebooku o kebabu v Praze na Letné, kde se podává halal maso.
Série textů vyšla na podporu kampaně Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU.