Uvízlí*é v meziprostoru

V rámci druhého ročníku Školy rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace (zkráceně Školy imaginace), přínáší ohlédnutí za proběhlými zážitky a přání k těm budoucím.

Děkujeme vám všem, kteří*é spolu s námi již druhým rokem utváříte Školu imaginace. Důvěra, citlivost a otevřenost, do společného procesu přinášíte nám pomáhá aktivovat smyslový aparát a testovat možnosti jak kriticky i kreativně reagovat na svět, ve kterém žijeme – svět mnohačetných krizí, nerovných možností, traumat a úzkostí, ale také tolika možností spojení a sdílení mimo normativní vzorce a svazující identity.

Sdílíme pár ukázek toho, co v nás během dosavadních kurzů zaznělo, v podobě reflexe.

“To najdu. Nezabloudím. Vím, do čeho jdu. Uklidňuji se. Mám strach, že přijdu pozdě, tak přijdu moc brzo. Zvykám si na přítomnost lidí, zvykám si na dotyky. Neužívám si to, ale úzkost a strach jsou pryč.”

Uvízlá v meziprostoru 
Dlouho jsem si myslela, že meziprostory jsou přechodná místa. 
(Tedy, úplně na začátku jsem si myslela, že neexistují vůbec.) 
Asi proto jsem po jejich objevení cítila takovou urgenci je rychle opustit. 
Definovat se pólem. 
Zjišťuju ale, že meziprostor možná není tím, čím se zdá, ale že může být prostorem sám o sobě. 
Takový sólo individualistický svět definovaný svou obecnou nedefinovatelností, jen je hodně opuštěný a navigace v něm je obtížnější. 
Mapy takového území nestaví cesty stereotypů, vázající se na prostory očividné. 
Je to skládačka jiných rozstříhaných map s mnoha slepými místy, kde si má asi člověk domýšlet mosty, pěšinky a dálnice.

Nápad na cvičení: Nakreslit sám sebe jako tvar. Hledám navigaci pro orientaci sama v sobě. Stříhám mapy, struktury, fotografie. Spojuji je do jednotného orientačního systému, znázornění sebe sama. To jsem já. To jsou mé části. A takhle spolu komunikují.

Projekt je realizován s finanční podporou Ministerstva kultury České Republiky a hlavního města Prahy.