Sára Jan Märcová: Maurice Maeterlinck – Inteligence květin
Performativní přednáška Sáry Jan Märcové.
Přednáška byla součástí sympozia JSME LES: O inteligenci rostlin a mezidruhové komunikaci
Maurice Maeterlinck: Inteligence květin
I.
Chci zde prostě uvésti některá fakta povědomá všem znalcům rostlin. Neučinil jsem žádného objevu, a co přináším, jest skromné a omezuje se na několik základních pozorování. Rozumí se, že nemám v úmyslu probrati všechny důkazy inteligence, jichž nám skýtají rostliny. Tyto důkazy jsou bezpočetné, neustálé, zejména mezi květinami, kde směřuje úsilí rostlinného života k světlu a duchu. (str. 7)
Chci obrátiti pozornost k některým zajímavým událostem, které se přiházejí vedle nás v tomto světě, v němž pokládáme sebe poněkud příliš domýšlivě privilegovanými. Ostatně mám v úmyslu v těchto krátkých poznámkách zabývati se především květinou, neboť v ní to jest, kde se projevují největší divy, v květině jako takové, již pokládáme bezcitnou a bezživotnou. Mluvme o ní, jako by byla předvídala a chápala po lidsku to, co vykonala. Uvidíme, co jí musíme nechati a co dlužno ji vzíti. (str. 23)
Přesto však nám dovoluje se domýšleti s větší jistotou, že duch, jenž všecky věci oživuje nebo z nich se vyvinuje, jest téže podstaty jako onen, jenž oživuje naše tělo. (str. 53)
Nejen u semene nebo květů, ale i u celé rostliny, stonků, listí, kořenů shledáváme, jen skloníme-li se na okamžik nad jejich pokornou prací, mnohé stopy obezřelé a velice živoucí inteligence. (str. 12)
Věru, neuvěřil bys, nevyznáš-li se poněkud v botanice, co obrazotvornosti a ducha hýří v této zeleni, jež utěšuje naše oči. (str. 9)
Většina jich se utíká ke lstem, ke kombinacím, k mechanismům, k úskokům, které předcházely často vynálezy a poznatky člověkovy, na příklad v oboru mechaniky, balistiky, vzduchoplavby, výzkumu hmyzu. (str. 7)
II.
Rostlinný svět, jenž se nám jeví tak poklidným, tak oddaným v osud, kde vše se zdá resignací, tichem, poslušností, soustředěním v sebe, naopak je světem, kde vzpoura proti osudu jest nejprudší a nejzarytější. Podstatný ústroj, živný ústroj rostliny, kořen, ji pojí nerozlučně k půdě. Je-li nesnadno objeviti mezi velkými zákony, jež nás svírají, onen, jenž nejtíživěji spočívá na našich ramenou, u rostliny není o něm pochybnosti; jest to zákon odsuzující ji k nehybnosti od jejího vzniku až k jejímu zániku. Ona také lépe než my, kteří rozptylujeme své úsilí, ví, proti čemu především povstati. A energie její utkvělé myšlenky, která stoupá z temnot jejích kořenův, aby se přeměnila a se rozvíjela slávou svého květu, jest nevyrovnatelná podívaná. Míří celičká k jedinímu cíli: uniknouti vrchem osudnému uvěznění spodem; obejíti, přestoupiti těžký a trudný zákon, osvoboditi se, rozbíti těsnou oblast, vynalézti křídla, nebo dovolati se jich, dostati se co možná nejdále, překonati prostor, kam ji osud uzavírá, přiblížiti se k jiné říši, prodrati se do světa pohyblivého a oživeného… Není-liž to stejně překvapující, že se jí to daří, jako kdybychom my uspěli žíti mimo čas, jejž nám kterási jiná sudba vykazuje, nebo kdybychom vnikli do nějakého vesmíru, prostého nejtěžších zákonů hmoty? Rostlina dává člověku zázračný příklad nepoddajnosti, odvahy, vytrvalosti a důmyslnosti. Kdybychom my byli vynaložili k vyproštění z různých nutností, které nás drtí, například z nustnosti bolu, stáří a smrti, jen polovinu energie, již rozvinula kterákoliv drobná květinka našich zahrad, lze uvěřiti, že náš osud, by byl zcela jiný, nežli jest. (str. 8)
Tato potřeba pohybu, tato žádost prostoru u většiny rostlin, se jeví v květu i v plodu. U plodu lze ji snadno vysvětliti; nebo alespoň odhaluje tím jakousi zkušenost. Následkem ukrutného zákona naprosté nehybnosti, předním a nejhorším nepřítelem semene jest plození. Jsme zde v takovém přepodivném světě, kde rodičové, jsouce neschopni opustiti své místo, vědí, že jsou odsouzeni vyhladověti nebo zadusiti své potomky. Každé símě padnuvší k patě rostliny, zahyne nebo vyklíčí v bídě. Odtud ohromné úsilí setřásti jho a dobýti prostoru. Odtud zázračné soustavy rozsévání, pohánění, vzduchoplavby, jež shledáváme všude, v lese i v pláni; tisíce jiných úžasných a překvapujících mechanismů , neboť není takřka semene, jež by nebylo vynalezlo mezi všemi, svého vlastního způsobu, jak se dostati z mateřského stínu. (str. 8-9)
Hle dvě chudičké úponkovité rostliny, s nimiž jste se tisíckrát potkali na svých procházkách, dvě odrůdy plané Vojtěšky (Medicago), dva plevele v nejprostším slova smyslu. Jedna má červený květ, druhá žlutý třapeček velikosti hrachu. Když je vidíme se plížiti a se skrývati v trávníku mezi pyšnými travinami, nikdy bychom netušili, že mnohem dříve, než slavný syrakusský geometr a fyzik, objevily úžasné vlastnosti Archimedova šroubu a pokusily se užíti jich nikoli ke zdvíhání tekutin, ale k vzduchoplavbě. Ukládají totiž svá semínka v lehkých spirálách o třech nebo čtyřech závitcích, podivuhodně sestrojených, mající zvolniti jejich pád a tím pomoci větru prodloužiti jejich cestu vzduchem. Jedna z nich, žlutá, dokonce zdokonalila přístroj červené, opatřivši okraje spirály dvojitou řadou hrotů s patrným úmyslem, zavěsiti je v letu buď na šat chodců, buď na srst zvířat. Doufá tak patrně spojiti výhody Eriophilie, t.j. rozsévání semene pomocí ovcí, koz, králíků atd., s výhodami Anemophylie čili rozséváním větrem. Nejdojímavější po tom všem úsilí jest, že jest marné. Chuděrky Vojtěšky, červené i žluté, se mýlily. Jejich znamenité šrouby nabyly by účinnosti, kdyby spadly z určité výšky; ale sestrojeny [Vojtěškou], sotvy že vykonaly čtvrtinu obratu, již se dotýkají země. Zde máme podivný příklad přírodních omylů, tápání, pokusů a drobných nedopatření. Zdá se, že jsme svědky dojemné podívané na druh při práci, zkoumání, na pokusy rodu, který neustálil ještě svého osudu a hledá nejlepšího způsobu, jak zajistit budoucnost. Kdo trvrdí, že příroda nikdy se neklame, nezkoumal ji hrubě. (str. 10-11)
Kdyby příroda věděla vše, kdyby se nikdy nemýlila, kdyby jevila se jedním rázem dokonalou a neomylnou, pak bylo by čeho se bátí a pozbýti srdce. (Cítili bychom se obětí a kořistí nějaké cizí moci.) (str. 52)
K čemu, řekne se, tyto fantastické komplikace? Neznáme důvody rostliny. Víme, s jakými překážkami se potkává se strany logiky a přirozenosti? Známe opravdu jediný ze základních zákonů jejího živobytí a jejího vyrůstání? Kdo by nás viděl shůry Marta nebo Venuše usilovati o dobytí vzduchu, rovněž by se tázal. (str. 43)
III.
Mohli bychom do nekonečna uváděti nové příklady, každá květina má svou ideu, svou soustavu, svou vlastní zkušenost, již využívá ve svůj prospěch. Když tak zblízka zkoumáme jejich drobné vynálezy, jejich různé způsoby postupu, vzpomínáme zajímavých výstav strojů na nástroje, kde strojnický duch člověkův odhaluje všecky své pomocné prostředky. Avšak náš duch strojnický se počíná od včíra, kdežto strojnictví květinové pracuje od tisíců let. Když květina přišla na naši zem, nebylo vůkol nižádného vzoru, jehož by mohla napodobiti; bylo třeba, aby vše čerpala ze svého vlastního nitra. V době, kdy jsme byli ještě u kyje, Šalvěj již si vyrobila točné páky a osy svého spouštěcího pera a Všivec své uzamčené měchýřky jako pro nějakou vědeckou zkoušku, postupné, samovolné pohyby svých pružin a sestavení svých šikmých ploch. Kdo před méně než sto lety tušil vlastnosti šroubu, jež Javor a Lípa užívají od prapočátku stromův? Kdy toho dosáhneme, abychom sestrojili padák neb létající stroj tak přesný, tak lehký, tak svižný a bezpečný jako stroj Pampelišky? Kdy vynalezneme tajemství nastříhati přediva tak křehkého jako jest hedváb květinových lupínků, pružinu tak pevnou, jako je ta, jež metá do prostoru zlatistý pel Kručinky? A což Momordika čili Tykvice stříkavá. Znáte Momordiku? Jest to prostá dýňová rostlina, dosti obecná podél pobřeží středozemního. Její masitý plod, podobající se malé okurce, jest obdařen nevysvětlitelnou životní a činorodou silou. V době dozrání, odtrhne se při nejmenším doteku ihned od stopky jakýmsi křečovitým stažením a vymetá otvorem, utvořeným odtržením, sliznatý výstřik, smíšený s četnými semeny, s tak úžasnou prudkostí, že odnáší seménka čtyři až pět metrů od rodné rostliny. Pohyb jest tak mimořádný, jako kdybychom my za stejného poměru vychrlili jedním křečovitým vrhem všecky své ústroje, své útroby i svou krev půl kilometru od svého těla či kostry. (str. 29-30)
Květiny napadají myšlenky týmž způsobem jako nás. Tápají v téže noci, setkávají se s těmiže překážkami, touž zlovůlí, týmž neznámem. Znají týže zákony, táž zklamání, táž znenáhlá a nesnadná vítězství. Zdá se, že mají naši trpělivost, naši vytrvalost, naši sebelásku; tutéž odstíněnou a rozdílnou inteligenci, téměř tutéž naději a týž ideál. Zápasí jako my s velikou, lhostejnou mocí, která nakonec jim nepomáhá. Jejich vynalézavá obrazotvornost nejen že sleduje tytéž obezřelé a přesné metody, tytéž namáhavé, těsné a omezené cestičky, ale mívá i nenadálé skoky, přivádějící naráz nejasný výzkum k určitému cíli. Zda neděje se právě tak u zdokonalování lidských výzkumů drobnými obměnami, opakováním, ponenáhlými opravami? (str. 38)
Vím, že mluvě takto, mluvím trochu jako onen biskup, který se podivoval tomu, že Prozřetelnost odevždy dala velkým řekám protékati poblíže velkých měst; jest však nesnadno hleděti na tyto věci s hlediska jiného než lidského. (str. 49)
Buď jak buď, stačilo by, aby byl konstatován fakt inteligentního pokroku byť jen jedinkrát mimo lidstvo. (str. 47)
IV.
Řekne-li se, že jest to Příroda a nikoliv rostlina nebo hmyz, která uvažuje, zkoumá, okrašluje, vynalézá a usuzuje, jakou důležitost může míti pro nás tento rozdíl? Běží o to pochopiti povahu, ráz, zvyky a snad cíl všeobecné inteligence, z níž vyvěrají všecky inteligentní činy vykonané na této zemi. Cosi mnohem vyššího… (str. 47)
Nuže, co pozorujeme, přistihnuvše při práci Přírodu, všeobecnou inteligenci nebo nesmírného Génia (na jméně nezáleží) ve světě květin? Velmi mnoho, především zjišťujeme, že její pojem krásy, veselosti, její prostředky k svádění, její estetické chuti jsou velice blízké našim. Ačli by nebylo přesnější tvrditi, že naše se shodují s jejími. Jeť vskutku dosti nejisté, zdali jsme objevili nějakou krásu, která by byla nám vlastní. (str. 48)
Stále se svého lidského hlediska a abychom zůstali při ilusi, připojme k poznámce jinou. To jest, že Tvůrčí Duch země, jenž jest pravděpodobně géniem veškerého světa, si počíná v životním zápase přesně tak, jak by si počínal člověk. Tápa, váhá, započíná znovu a znovu, připojuje, vylučuje, poznává a opravuje své chyby, jako bychom činili my na jeho místě. Snaží se, vynalézá pozvolna po způsobu dělníkův a inženýrů v našich dílnách. Zápasí jako my s těžkou, ohromnou a temnou hmotou své bytosti. Neví právě tak jako my, kam jde; hledá se, odkrývá se ponenáhlu. Hmotně vládne nesčíselnými prostředky, zná tajemství zázračných sil, jichž my nemáme, intelektuálně však, zdá se zaujímá přesně naší oblast. (str. 50)
Podobá-li se nám, jsme-li my mu tolik podobní, je-li vše, co v něm jest, v nás samých, užívá-li našich metod, má-li naše zvyky, naše touhy po lepším, zda jest nelogické doufati, že i on doufá? Zda je pravděpodobno, když shledáváme v životě rozptýleno takové množství inteligence, aby tento život nekonal díla inteligence, to jest aby nesledoval mety štěstí, dokonalosti, vítězství nad tím, čemu říkáme zlo. (str. 53-54)
Když prozkoumáme věci poněkud zblízka, zdá se mnohem více pravděpodobno, že jest nám nemožno stvořiti, nechť jest to cokoliv. My, poslední příchozí na tento svět, shledáváme prostě to, co již život vykonal před námi. Jest ostatně velmi přirozeno a útěšno, že tomu tak je. (str. 16)
V.
Drahně jsme se ve zpozdilé pýše pokládali za zázračné bytosti, jedinečné a podivuhodně nenadálé, spadnuvší nejspíše s kteréhosi jiného světa, bez určitých skloubení s ostatním životem a vším způsobem nadané nevšední, nevyrovnatelnou, ohromnou schopností. Jestli mnohem lépe nebýti tak zázračným, neboť poznali jsme, že zázraky v brzku vymizejí v přirozeném vývoji přírody. Jest mnohem útěšnější pozorovati, že sledujeme tutéž dráhu jako duše tohoto velikého světa, že máme tytéž ideje, tytéž zkoušky a bezmála – nebýti našeho specifického snu o spravedlnosti a soucitu – tytéž city. Mnohem větší útěchou jest býti si jist, že užíváme k zlepšení svého osudu, k využitkování sil, příležitostí, zákonů hmoty přesně těchže prostředků, jichž užívá ona k osvětlení a uspořádání svých nepodrobených a nevědomých oblastí; že není jiných, že jsme v pravdě, že jsme zcela na svém místě a doma v tomto vesmíru, utvořeném z neznámých látek, jichž myšlenka však není nevyzkoumatelna a nepřátelská, nýbrž obdobná nebo shodná s naší. (str. 52)
Maurice Maeterlinck. Inteligence květin. Nakladatel R. Škeřík, 1924.Foto: Dita Lamačová a Stan Baranski. 2019
Připravil LES. Společenství pro pěstování, teorii a umění.
Lesní a luční pozemek mezi obcemi Hnátnice a Písečná, Orlické hory.
Foto (c) Dita Lamačová a Stan Baranski. 2019