STUDIO PORUCHA
Představujeme nový projekt o životě lidí s “jinakostí” v “normálním” světě, ve kterém nabouráváme témata “jinakosti” a “normality”.
Přestože velká část z nás má s jinakostí, nebo postižením, zkušenost vlastní, či přenesenou skrze naše blízké, lidí, které máme rádi, žijeme s ni a blízko nich – tzv. postižení zůstává jinakostí, která společnost znepokojuje, děsí, a snad i odpuzuje.
Proč si většina z nás myslí, že lidé s postižením by stejně raději chtěli být „normální“, zdraví, symetričtí, stejně by raději nebyly autistkami, nežily by s chronickou bolestí, neměli by HIV, či jejich dítě by nežilo s Downovým syndromem? Proč si většina z nás myslí, že když lidé potřebují medikaci, lékařskou péči či osobní asistenci, znamená to, že jejich život je smutný, omezený, tragický, zkrátka takový, který bychom nikdy rozhodně nechtěli žít? Proč se dojímáme u filmů, které nám pořád dokola, jako trháky Million dollar baby, Hlas moře, nebo Než jsem tě poznala, vysvětlují, že je lepší nežít, než žit v těle, které se nehýbe, které potřebuje péči ostatních?
Více o spolupráci…
Zde najdete více o těch, kdo se na podcastu podíleli*y:
Matěj Čipera je od mala jsem neslyšící a pracuji jako vedoucí Tichých zpráv pod organizací Tichý svět – chráněná pracoviště. Taky pracujé jako lektor znakového jazyka a neslyšící tlumočník, apod. Jeho koníček je řízení auta, cestování a práce :-). Má rád psy a kočky.
Karolína Chovancová se pohybuje se na elektrickém vozíku, to jí ale nebrání žít naplněný život. Občas se jí prý připlete do cesty nějaká bariéra jako třeba schody nebo úzké dveře. Musí si pak hledat jiné cesty. Má skvělého manžela a malého synka. Žije na vesnici, kde buduje permakulturní sídlo. Chce žít udržitelně. Práci si tvoří sama. Zabývá se koučováním a pomáhá lidem být silnější a spokojenější. Více o ní najdete na: www.permaraj.cz
Zuzana Kašparová je spoluzakladatelkou feministického projektu Vyhonit ďábla a lektorkou. V nedávné době společně s Jakubem Strouhalem vydali podcastovou sérii o mladých a nemocných Postíže. Spolukoordinuje aktivistický projekt pro mladé Akumulátor, učí na UK předmět Interkulturní kompetence, lektoruje SexEd pro Konsent, trénuje tanec a občas někde publikuje nějaký článek. Baví jí se tulit s partnerem, kamarádit se a číst si třeba ve vlaku. Společně s několika lidmi v poslední době pracují na tvorbě crip klubíku, kde se setkávají lidé, kteří už mají dost ableismu. Myslí si, že budoucnost je feministická nebo žádná.
Kateřina Kolářová se dlouhodobě se věnuje studiu společenských imaginací jinakosti a postojům k „postižení“, mechanismům exkluze, feminismu, queer a crip utopiím. Kateřina vyučuje na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Její novější práce se věnují bio-sociálním rozměrům metabolismu, vztahu jídla a „postižení“ a ekologickým rozměrům trávení. Je mj. autorkou antologie Jinakost – postižení – kritika: Společenské konstrukce nezpůsobilosti a hendikepu, či monografie Rehabilitative Postsocialism: Disability, Race, Gender, and Sexuality and the Limits of National Belonging.
Pavla Kovaříková je poradkyně, lektorka v tématech života a matka Marty a Míši. Narodila se s vrozeným glaukomem, v dětství měla zbytky zraku, od 15 let je zcela nevidomá. Vystudovala překladatelství a tlumočnictví na Univerzitě Karlově, v USA psychologické poradenství. Možná ji budete znát díky jejím úspěchům na paralympiádě v disciplíně v běhu na středních tratích a běžeckého lyžování, nebo díky její výtvarné tvorbě. Pavla se zhruba dvacet let szabývá vedením zážitkových a vzdělávacích programů pro nejrůznější cílové skupiny z řad vidících – kdysi v rámci bývalého Institutu základní rehabilitace zrakově postižených při UK a sdružení Okamžik, nyní pod hlavičkou Rozhledny. Spolupracuje s Asociací rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých, Sociálně právní poradnou SONS a Tyfloservisem, o.p.s.
anna řičář libánská (ona/její) je anarcho neurodivergentní feministka a aktivistka, která momentálně dělá doktorát na FF UK na iberoamerikanistice – a to konkrétně na téma reprezentace původního obyvatelstva tzv. Amerik v české populární kultuře a imaginaci v letech 1948 až 1989. Hodně jí taky baví teorie genderu, reflexe kolonialismu a zkoumání různých typů sociální jinakosti. Kromě psaní dizertace se věnuje též dalším akademickým aktivitám, který ji zabírají většinu času. I ve volném času hodně čte, a to tak moc, že s Eljou Plíhalem pořádá pravidelná kolektivní čtení Kruh intersekce. Angažuje se v Mad pride a taky se snaží šířit na sociálních sítích povědomí o sexuální práci. Ráda se obklopuje rostlinami, chodí do galerií a do přírody a (marně) se snaží naučit hrát na syntezátory. Velkou část dne tráví kromě četby taky denním sněním.
Elian Poslední / bude doplněno
Jitka Rudolfová / bude doplněno
V podcastu zaznívá řada termínů, které se snažíme vysvětlit přímo v jednotlivých epizodách, přesto si pro dovysvětlení řady z nich pomáháme slovníčkem, který jsme pro naší společnou práci vytvořili*y. Stejně tak je pro nás důležité zpřístupnit vám zdroje, ze kterých jsme čerpali*y. Zdroje i slovníček si otevřete pomocí PDF na konci textu. K obsahu epizody je také možné přistoupit pomocí přepisu, který najdete v PDF v podrobných informacích k jednotlivým epizodám.
Více o jednotlivých epizodách podcastu…
Epidoza 1: Úvod
V prvním díle představíme jednotlivé host*ky podcastu a nastíníme, o čem to celé bude. Čeká nás společné prozkoumání toho, jak lidé s “postižením” či jinou zkušeností světa, utvářejí vlastní kulturní imaginace a narace, vztahy vzájemné podpory, ale i zdánlivě banální každodenní praxe, které napomáhají překonávat a přežít institucionální exkluzi, bariéry a ableistickou nadřazenost.
Slovníček výrazů a zdroje:
Epizoda 2: „Já si to užiju“: všední život ableismu a bariér
„Copak se můžu považovat za rovnoprávnou, když se musím cítit vděčná za bezbariérovou toaletu?” Judith Heumann
V tomto díle podcastu se věnujeme bariérám a každodennímu potýkání se s překážkami, komplikacemi a nepochopením, které některým z nás stojí v cestě k dobrému životu a rovným životním možnostem. Pro název této epizody jsme si vypůjčili*y slova Pavly Kovaříkové „Já si to tu užiju“, které zachycují nejenom nezlomnost lidí, kteří těmto otravným překážkám čelí, a jim na truc si život umí užít. Odhodlání „si to tu užít“ je ironické přeznačení všech těch mediálních medailonků pomyslných hrdinů a hrdinek, které nejčastěji začínají větou „navzdory svému postižení“ ten, ta či oni, dokázali*y velké věci. Navrhujeme proto číst Pavlina slova Já si to užiju následovně: „navzdory obtěžujícím překážkám, a vylučující neinformované společnosti, si to tu užiju.“
Slovníček výrazů a zdroje:
Epizoda 3: Silný příběhy o lidský statečnosti
“Otevírá to ve mně nějaký úplně nový kreativní pukliny, začínám si vymýšlet svoje narativy, abych se cítila líp, protože mi nic jiného nezbývá, protože reprezentace neexistuje.“ Zuzana Kašparová
V tomto díle se budeme věnovat kulturní imaginaci a jejím limitům. Chceme se dotknout toho, jakým způsobem příběhy, pohádky, kulturní paměť nedává prostor a zneviditelňuje zkušenosti lidí s postižením. Ptali*y jsme se proto Anny, Eliana, Jitky, Karolíny, Matěje, Pavly a Zuzany, zda měli*y jako děti, během dospívání nebo v současnosti, nějaké obrazy v kultuře, se kterými se mohli*y identifikovat. Zda hledali*y příběhy lidí, kteří by se pohybovali*y, kteří by komunikovali*y jako oni*y, a co jim případně umožňovalo se s některou postavou propojit nebo identifikovat.
Dostaneme se také k tomu, jak naše hostky a hosté příběhy a kulturní narativy přepracovávají, hravě otáčejí. Zjistíme, kde hledají možnosti změny a imaginace jiné a snad inkluzivnější budoucnosti.
Slovník výrazů a zdroje:
Epizoda 4: „Těžko se mi hledaj slova, který bych si mohla zabydlet“
„Často se setkáváme s pojmem hluchoněmí, což je termín, který se opravdu nehodí. My opravdu neslyšíme, ale neznamená to, že nemůžeme mluvit, nejsme němí.“ (Matěj Čipera)
Jak zdvořile, citlivě a s respektem mluvit o jinakosti a tzv. postižení? Jak lidi s postižením neurazit? A existují vůbec nějaká správná označení? V další čtvrté epizodě Studia Porucha se bavíme například o tom, kde hledat inspiraci při tvoření citlivého a jinakost respektujícího vyjadřování. Poslechněte si, jak skrze jazyk můžeme přetvářet sociální vztah „postižení“.
Slovník výrazů a zdroje:
Epizoda 5: Dvojí život diagnóz
Diagnóza má obrovskou moc. Může nám poskytnout přístup k životně důležitým lékařským technologiím nebo nás zahanbit, může nám odhalit cestu ke snížení bolesti nebo nás institucionalizovat – dostat do ústavu. Otevírá dveře i je pevně zabuchuje. Diagnóza některé bolesti legitimizuje jako skutečné, jiné označuje za psychosomatické nebo předstírané. Poslechněte si pátý díl, ve kterém otevíráme dveře do světa diagnóz. Opět s Kateřinou, Karolínou, Annou, Elianem, Jitkou, Matějem a Zuzanou.
Slovník výrazů a zdroje:
Epizoda 6: Postížistvo a ne/možnosti crip aktivismu
Co jsou bariéry, které v českém prostředí brání vytvoření širšího hnutí lidí s postižením? V posledním díle podcastu se bavíme o možnostech i úskalích současného crip aktivismu a důležitosti vzájemné podpory a propojování.
Slovník výrazů a zdroje:
Projekt je realizováno za finanční podpory hl. města Praha a Ministerstva kultury ČR.
O čem to celé bude? Čeká nás společné prozkoumání toho, jak lidé s “postižením” utvářejí vlastní kulturní imaginace a narace, vztahy vzájemné podpory, ale i zdánlivě banální každodenní praxe, které napomáhají překonávat a přežít institucionální exkluzi, bariéry a ableistickou nadřazenost.
V tomto díle se věnujeme bariérám a každodennímu potýkání se s překážkami, komplikacemi a nepochopením, které některým z nás stojí v cestě k dobrému životu a rovným životním možnostem.
V tomto díle sevěnujeme kulturní imaginaci a jejím limitum. Dotýkáme se způsobů, jakými příběhy, pohádky, kulturní paměť nedávají prostor a zneviditelňuje zkušenosti lidí s postižením.
Jak zdvořile, citlivě a s respektem mluvit o jinakosti a tzv. postižení? Jak lidi s postižením neurazit? A existují vůbec nějaká správná označení? V této epizodě třeba o tom, kde hledat inspiraci při tvoření citlivého a jinakost respektujícího vyjadřování.
Diagnóza má obrovskou moc. Může nám poskytnout přístup k životně důležitým lékařským technologiím nebo nás zahanbit, může nám odhalit cestu ke snížení bolesti nebo nás institucionalizovat – dostat do ústavu.
Co jsou bariéry, které v českém prostředí brání vytvoření širšího hnutí lidí s postižením? V posledním díle o možnostech i úskalích současného crip aktivismu a důležitosti vzájemné podpory a propojování.