VELKOCHOVY: Petr Dobrý – Co jsi dnes pro ten svět udělal?

NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE

Série textů o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů

Nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.

Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU.

PODEPIŠTE PETICI a pomozte tak změnit chov zvířat!

Rozhovor s Petrem Dobrým: Co jsi dnes pro ten svět udělal?

Vychází 6. září zde.

Petr dobry
Vizual Marie Lukáčová. 2019

LARGE-SCALE LIVESTOCK FARMING: Petr Dobrý – What Have You Done For The World Today?

NON-HUMANS, HUMANS, CLIMATE, MACHINES

A Series of Texts about Large-Scale Livestock Farming from the Viewpoint of Theorists, Artists and Activists

This series views large-scale livestock farming as an area primarily related to ethics and animal rights, but at the same time draws attention to the fact that large-scale farming is a capitalist mechanism, and is the result of economic and power-related interests and pressures that allow and normalise slaughter on a large-scale. The texts try to identify a network of actors, agents and relationships that are involved in large-scale farming and present them as a complex problem.

The series is published in parallel with the ongoing campaign All Farm Animals Deserve to Roam Free. We call to end this inhumane practice by banning all cages for farmed animals. Cages are cruel.

Sign petition HERE!

The interview with Petr Dobrý entitled What Have You Done For The World Today?

Coming soon HERE!

Petr dobry
Visual Marie Lukáčová. 2019

Rozhovor s Petrem Dobrým o vzniku projektu Slepice v nouzi, o první záchraně 90 slepic osobákem, o mýtech, které o slepicích panují, o pozitivní kampani, velké organizaci, za kterou na začátku stál jeden člověk, o zemi, ve které je majitel velkochovů předseda vlády, o prodeji mopů a rozhodnutí odejít z vedoucí pozice ve firmě a věnovat se ekologii, ale taky o včelách samotářkách, malochovech na parapetech a balkónech a o tom, co může každý z nás udělat ve svém nejbližším okolí.

Chicken zentangle stylized for coloring book for vector 16429883
Image 3

Foto: organizace Slepice v nouzi

Chicken zentangle stylized for coloring book for vector 16429883
Image 3

Foto: organizace Slepice v nouzi

Co jsi dnes pro ten svět udělal?

O první záchraně

První záchrana probíhala tak, že jsme do mýho osobáku narvali 90 slepiček do krabic a jeli směr jižní Morava a tam jsme je udávali. Neumíte si představit, v jakým stavu je pak takový auto po pěti hodinách, ale jinak to tehdy nešlo, nic jinýho jsme neměli a 90 slepic našlo touhle cestou domov.

My jsme takový punkáči. Nemáme žádnou pořádnou strukturu, nic. Máme prostě zhruba 10 lidí, který se vždycky třikrát za rok zmobilizujou na rozvozy slepic. Scházíme se strašně málo, třeba jednou za rok. Jinak komunikujem přes e-maily, protože každej z nás je odjinud. Jedna je ředitelka mateřský školy, jedna dělá v právní kanceláři, já mám firmu, jedna má čtyři malý děti, takže je to hrozně složitý skloubit. Spolupracujeme s jedním velkochovem, kterej umožňuje vykupovat třikrát ročně. To jsou pak pro nás ty fixní data, kdy slepice rozvážíme. Velkochovy většinou takový výkup ohlásí a vy si je musíte hned odvést. Tady nám ale umožnili, že si můžeme jezdit každý den, protože do tý dodávky dáme jenom dvě stě slepic, víc jich tam nedostaneme, to už by nebyly pro ně dobrý podmínky. Takže rozvážíme pět dnů, někdy i víc. A současně vybízíme lidi, aby si vykoupili slepice z velkochovů sami. Máme holku, ona je úplně skvělá, pořád projíždí weby velkochovů a sleduje, kdy budou prodávat a dává to Facebook. Ona tím žije, má radost z toho, že to má smysl.

V autě se střídáme, většinou jezdí náš mladej – můj syn –, protože mě to řízení strašně nebaví. A jeho to baví, takže on si domluví nějakýho závozníka, kámoše a jedou. A jindy jedu já. A manželka mi nadává, že má potom vždycky pocit, že smrdí jak kurník, když někde vyleze z auta.

Máme sofistikovanej software, lidi jsou tam přihlášený, naplánujeme trasy, lidi kliknou, kde si slepice chtějí předat… je to skoro jako vojenská operace. Vždycky máme adresáty. Máme taky takovej formulář, kterej lidi podepisujou, když si slepice přebíraj, že se o ně budou starat a za jakých podmínek. Ale kontrolovat to už pak bohužel nikdo nemůže. Ale ty lidi jsou většinou skvělý. Těší mě, že lidi, který si slepice adoptujou, jsou většinou prvochovatelé, který začínaj, takže se naše síť neustále rozšiřuje. Když přijedete třeba na parkoviště, kde máte sraz kvůli předání, kolikrát tam třeba přijde maminka s tatínkem a s dětma, vidíte, že je to pro ně událost. To je moc hezký. Ptám se jich, jestli už pro slepice mají jména, teď se vám tam někdo z rodiny rozbrečí….

O dětství a počítání vajec

Já si to pamatuju jako dítě. Jsem původem Pražák a pamatuju si, jak jsme jezdili do Potštejna do Orlickejch hor a tam nám pronajímali pozemek, kde byla chatička bez proudu, bylo to jenom na petrolejku, a měli tam kurník. Slepice běhaly venku a já jsem každý ráno nemohl dospat: hrozně mě zajímalo, jak ty slepice snesou vajíčka. A tak jsem vždycky budil tátu, aby hádal, kolik je tam těch vajíček, a táta v polospánku, třeba v šest ráno, říkal: ,,Deset.“ A já jsem šel otevřít ten kurník, abych to zjistil. Někdy jsem tam přišel moc brzo a ta slepice tam ještě seděla a koukala na mě, tak jsem ještě zavřel, abych ji nerušil… Pak jsem přinesl ty vajíčka a přišlo mi to úžasný, že se najednou v tom kurníku objeví. Jako zázrak… Pak jsme tam jeli po pár letech a už tam měli přistavěný nějaký garáže, slepice dali do výběhu. A pak jsme tam jeli naposled a to už žádný slepice neměli a říkali, že si je teď kupujou v obchodě. Mě to přišlo už tenkrát divný a pak jsem koukal doma na televizi a tam byl majitel velkochovu, ukazoval tam svůj klecovej chov, a to mi přišlo hrozný. Nechápal jsem, proč, když někdo může mít vlastní teplý krásný vajíčka, tak si jde koupit nějaký starý vajíčka z mrazáku… Navíc když ví, jak se ty slepice mají, jaký mají podmínky. Tak to byl možná takovej prvopočátek. A časem se na to nabalovala spousta dobrovolníků a dnes je z toho taková větší akce; vždycky říkám, že nám to trochu přerostlo přes hlavu. Jsme totiž všichni dobrovolníci, děláme to zadarmo. A s těma vajíčkama: já je nejím, mám na ně odmalička alergii.

O mopech a stromech a rozhodnutí dělat něco jinak

Dělal jsem marketingovýho ředitele v jedný zahraniční firmě a nic mi tam nechybělo.
Měl jsem peněz, že jsem je ani nemohl utratit. Plnili jsme, nikdo mi do ničeho nemluvil, byl jsem šéf. Ale začal jsem se zajímat o ekologii a tím se logicky dostávat i do různých rozporů v práci. Přišel jsem vždycky domů a říkal jsem si: co jsi dneska pro ten svět udělal? Prodal jsi dalších tisíc mopů? Chtěl jsem začít skrze firmu podporovat neziskovky a různý ekologický aktivity, manažeři mě za to neměli moc rádi. Vymyslel jsem třeba akci, že za každej prodanej mop půjde deset korun na výsadbu stromů. Oslovil jsem Čmeláka v Liberci a oni řekli: za 10 korun ti vysadíme jedličku, to je přesně cena jedný sazenice. Tak jsem šel za řetězcema a říkám jim: hele, mám takovouhle akci, nic po vás nechci, jediný, co potřebuju, je dát vám tady stojan na prodejnu, aby to lidi viděli. A jim se to líbilo, protože je to nic nestálo a přihřáli si na tom polívčičku. A ta akce byla hrozně úspěšná, prodali jsme asi desetinásobek mopů, jako firma jsme na tom vydělali, a současně se díky tomu vysadilo nějakejch 5000 stromů.
Ty rozpory v podnikání mi ale časem začaly víc a víc vadit a tak jsem nakonec odešel a šel jsem dělat na rok do neziskovky. To byla strašně zajímavá škola, ale stejně jsem zjistil, že jsou blbci i schopný lidi v komerci i neziskovce a chybí mezi nima komunikace.
A na základě toho jsem si řekl: tak já jsem dělal prodej a marketing a zajímá mě hodně ekologie, tak založím něco, co to bude propojovat. A založil jsem Zelenou domácnost, která prodává ekologický věci a současně podporuje činnost neziskovek a propojuje oba ty světy. Protože ale potřebuju občas nějakej únik, tak si vymyslím nějakej projekt, kterej považuju za důležitej, třeba ty Slepice v nouzi. Já jsem totiž takovej… ono to zní blbě, ale já jsem takovej Forest Gump. Mám spoustu kamarádů, kterejm jsem vymyslel, co mají dělat za práci a oni to dělaj a jsou milionáři a říkají mi: a proč si nevymyslíš něco takovýho i pro sebe? A já říkám: mě by to nebavilo. Já už chci dělat jenom věci, kde mě to osobně uspokojuje. Manželka mi často říká: prosím tě, už nic nevymejšlej. Já jsem totiž ten vizionář a manželka řeší tu realizaci, dělá účetnictví atd. Tohle tam nepište, ale já chci třeba udělat…….. a …….. Abyste pochopili: já jsem magor, pořád něco vymejšlím. Mám spoustu aktivit a některý pak nejsou moc dotažený.

Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE:

Image 2
Slepice poprve spi na slunicku

Foto: organizace Slepice v nouzi

Image 2
Slepice poprve spi na slunicku

Foto: organizace Slepice v nouzi

Image
Image 7

Foto: organizace Slepice v nouzi

Image
Image 7

Foto: organizace Slepice v nouzi

Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU.
PODEPIŠTĚ PETICI a pomozte tak změnit chov a život hospodářských zvířat!

Kampaň Konec doby klecové je dlouhodobou celounijní kampaňí, která byla zahájena na podzim roku 2014 mezinárodní organizací Compassion in World Farming. V České republice ji zastřešuje Společnost pro zvířata a NESEHNUTÍ.

Podrobné informace včetně mapy velkochovů v Česku najdete na stránkách hlavanahlave.cz

The series is published in parallel with the ongoing campaign All Farm Animals Deserve to Roam Free. We call to end this inhumane practice by banning all cages for farmed animals. Cages are cruel.

Sign petition HERE!

Předchozí akce

Past events