VELKOCHOVY: Lenka Vítková – Vzpomínky na velkochov

NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE

Série textů o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů

Nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.

Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU.

PODEPIŠTE PETICI a pomozte tak změnit chov zvířat!

Autorem pátého textu je umělkyně Lenka Vítková.

Lenka v

LARGE-SCALE LIVESTOCK FARMING: Lenka Vítková – Memories of a Factory Farm

NON-HUMANS, HUMANS, CLIMATE, MACHINES

A Series of Texts about Large-Scale Livestock Farming from the Viewpoint of Theorists, Artists and Activists

This series views large-scale livestock farming as an area primarily related to ethics and animal rights, but at the same time draws attention to the fact that large-scale farming is a capitalist mechanism, and is the result of economic and power-related interests and pressures that allow and normalise slaughter on a large-scale. The texts try to identify a network of actors, agents and relationships that are involved in large-scale farming and present them as a complex problem.

The series is published in parallel with the ongoing campaign All Farm Animals Deserve to Roam Free. We call to end this inhumane practice by banning all cages for farmed animals. Cages are cruel.

Sign petition HERE!

Author of the fifth text for the series is artist Lenka Vítková.

Lenka v

Lenka Vítková je vizuální umělkyně, někdejší redaktorka a kurátorka. Její tvorba osciluje mezi abstraktní i neabstraktní malbou a fragmentárním psaním, s přesahy do dalších médií.

Lenka Vítková is a visual artist, occasional editor, and curator. Her work oscillates between both abstract and figurative painting and fragmentary writing, with forays into other media.

Vzpomínky na velkochov

Téma velkochovů mi leželo v hlavě jako opuštěná úzká klec, až pozvolna začalo nabalovat vzpomínky, asociace, úryvky z knih, které mi přicházely do cesty. Děkuji Jiřímu Zemánkovi za to, že se na jeho facebookové zdi dal číst tento citát: „Příčina toho, že náš současný systém materiální produkce zabíjí svět, tkví v tom, že ho začal nahlížet jako mrtvý. Co tedy potom milovat?“ (Eisenstein, 2018)

Když jsem se narodila, ukázali mě mamince a pak jsem ležela někde mezi dalšími miminky a k mamince jsem se dostala až za tři dny. Po třech dnech mě k ní dovezli asi na deset, dvacet minut na kojení, pak jsem byla zase přesně na tři hodiny odvezena a takhle to šlo pořád dokola, dokud nás nepustili z porodnice. Vždycky mě děsila fotka Václava Havla s vozíčkem plným novorozenců. Dnes už je známo mnoho metod, jejichž prostřednictvím může člověk znovu prožít vlastní porod. Vybrala jsem si jednu z nich a znovu jsem se dostala do toho stavu absolutní opuštěnosti, beznaděje a nesprávnosti, který jsem zažívala po narození. „Mám dojem, že stojím na vedlejší koleji vlastního života,“ řekla jsem nahlas. „Tak to teď přehodíme, jo?“ řekla ta žena.

V době, kdy píšu tento text, se v médiích zase objevuje pojem „porodní dům“. Momentálně jej nejčastěji reprezentuje fotka skupiny mužů seřazených nad prázdnou nemocniční postelí. Uprostřed se vyskytuje předseda vlády, který si stále užívá zisky z podnikatelských aktivit zahrnujících centra asistované reprodukce, firmy zpracovávající maso z velkochovů drůbeže, zemědělské velkofirmy pěstující na obřích lánech technické plodiny a dovážející hnojiva pro velkokapacitní pěstování technických i potravinářských plodin, v nichž jsou kromě dalších jedů i látky způsobující neplodnost. Pro fotografa nasadil ten svůj státotvorný výraz, při němž si s volnou kůží jeho hlavy nepěkně pohrává gravitace, a pozadí mu tvoří velkoformátová obrazovka televize, hlavního média doby velkochovů.

Maminka mě kojila asi do čtyř měsíců, což bylo na tehdejší dobu – mluvím o matematicky přesné polovině 70. let – docela dlouho. Pak se obecně doporučoval Sunar, sušené národní mléko. Systém, který sebral ženám kojení, jim jednak svým způsobem sebral i jejich těla, která se bez kojení patrně hůře navracela do původních tvarů (většina mých kojících kamarádek je po dítěti mnohem hubenější než předtím), ale především omezoval jejich intimní kontakt s miminky (maminky, které z nějakých důvodů nekojí dnes, jsou povzbuzovány k tomu, aby se se svými miminky navazovaly blízký kontakt jinými způsoby). Na jedné z fotek z mého raného dětství má maminka přes obličej roušku. „Pořídit si dítě“ znamenalo vystavit se řetězci odcizujících traumat.(...)

Celý text ke stažení ZDE:

Memories of a Factory Farm

The topic of factory farms sat in my head like a narrow, abandoned cage until memories, associations, passages from books that I had come across slowly began to pile up. I thank Jiří Zemánek for sharing the following quote on his Facebook wall: “The reason our current system of material production kills the world is that it starts by seeing the world as dead. What then is there to love?” (Eisenstein, 2018)

When I was born, they showed me to my mother, and then after that I lay somewhere among the other babies and only got to see my mother three days later. After three days, they brought me to her for ten or twenty minutes of breastfeeding, then I was taken away for exactly three hours. This is how it went, around and around, until they let us out of the maternity ward. I’ve always been frightened by the photo of Václav Havel with a cart full of newborns. Now I know many ways through which one can relive one’s own birth. I chose one of them, and went back to that state of total abandonment, hopelessness, and wrongness that I experienced after my birth. “I feel like I’m on the sidelines of my own life,” I said aloud. “So let’s bring you back out onto the field, okay?” the woman said.

At the time of writing, the phrase “birth center” has once again made an appearance in the media. At the moment, it’s most often represented by a photo of a group of men arranged around an empty hospital bed. In the middle is Prime Minister Andrej Babiš, who is still enjoying the profits from business activities including assisted reproduction centers, firms processing meat from factory poultry farms, big agricultural businesses growing industrial crops in giant fields and transporting fertilizer for the large-scale cultivation of both industrial and food crops, which contain poisons including materials causing infertility. For the photo, he put on his statesman’s expression, in which gravity toys unpleasantly with the loose skin on his head, and the background behind him is a large-screen television, the primary media of the factory farm era.

My mother breastfed me for about four months, which, for the time – this was, precisely, the mathematical middle of the 1970s – was quite long. Afterwards, the general recommendation was for Sunar, whose name came from its status as national (národní) dried (sušené) milk. The system that took breastfeeding away from mothers, in its own way, took away their bodies, which were noticeably worse at returning to their original forms without breastfeeding (most of my breastfeeding friends are much thinner after having a child than before); above all, though, it limited their intimate contact with their babies (mothers today who, for some reason, do not breastfeed are encouraged to establish close contact with their babies in other ways). In one photo from my early childhood, my mother’s face is covered by a surgical mask. “Creating a child” meant facing a series of alienating traumas. (...)

Download full text HERE:

Dovětek: Vzpomínky na obrazy Věry Kotlárové-Chovancové

Lidé zjistili, že se jim více vyplatí (než třeba pěstovat na poli brambory) udělat makety dětí, které mají pozdvižené ruce k nebi a otevřená ústa a přivolávají tím vemínka. Vemínko přiletí nad maketu dítěte. Ta má zezadu čidlo, které reaguje na pohyb a dotyk. Když se vemínko snese, aby nakojilo, a dotkne se cecíkem díry („úst dítěte“), čidlo zaktivuje nůž a bodne. Žena stojí na svém úlovku, trofeji. Muž spokojeně potěžkává vemínko. Kolik to asi kápne.

Ulovek

Věra Kotlárová-Chovancová, Úlovek, 2002, tempera na plátně, 75x75cm

Spokojenost

Věra Kotlárová-Chovancová, Spokojenost, 2002, tempera na plátně, 68x70cm

Ulovek

Věra Kotlárová-Chovancová, Úlovek, 2002, tempera na plátně, 75x75cm

Spokojenost

Věra Kotlárová-Chovancová, Spokojenost, 2002, tempera na plátně, 68x70cm

Vemínka se shlukují v hroznu, jsou soudružné, dívka je očesává a v klecích je bude chtít odnést pryč.

The udders cluster together, they are convivial together, a girl brushes them and will want to take them away in cages.

Hnizdo

Věra Kotlárová-Chovancová, Hnízdo, 2002, tempera na plátně, 80x120cm

Hnizdo

Věra Kotlárová-Chovancová, Hnízdo, 2002, tempera na plátně, 80x120cm

Vemínka se ukládají k odpočinku, jsou na jakýchsi postýlkách – záhonek, kde složí svoje křídla a tím prosí za nenarozené děti. Jsou vynášena nahoru a oplocena, protože lidé jsou vynalézaví.

The udders lay down to rest on some sort of crib – a little garden bed where they fold their wings and, in doing so, beg for unborn children. They are borne upwards and fenced in, because humans are inventive.

Kolebka%20veminek

Věra Kotlárová-Chovancová, Kolébka vemínek, 2002, tempera na plátně, 70x55cm

Kolebka%20veminek

Věra Kotlárová-Chovancová, Kolébka vemínek, 2002, tempera na plátně, 70x55cm

Myslím, že jedním z pramenů předcházejícího textu byly mimo jiné i vzpomínky na některé obrazy Věrky Kotlárové, jak jsem si je pamatovala z Galerie Magda, první internetové galerie české sítě vedené Pavlem Pražákem, kde byly s autorskými komentáři prezentovány v cyklu Vemínka Boží, a také z jejího profilu v sekci Nové tváře, který před lety pro časopis umělec napsal Jiří Ptáček. Vzpomínám si, jak mnou otřásly. Shodou náhod jsem se s jejich autorkou seznámila právě v době psaní textu pro sérii Velkochovy. Malířka, absolventka Ateliéru Václava Stratila na FAVU, v současnosti žije s manželem v jihočeském Krásetíně, a kromě toho, že působí jako pedagožka na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky České v Českém Krumlově, pečuje na svém statku o spoustu zvířat a mimo to se věnuje i plavání:

„Asi jsem si vytvořila svůj svět kolem sebe, a hlavně mě zajímá sledovat zvířata, ten jejich život, jsou průzračná jak studánka ve svý podstatě, mají svou řeč, kterou kóduju, a je mi s nimi moc dobře, nespěchají, jsou spokojená, když se ti dívají do očí, člověk cítí před sebou velký tajemství života, krásy, ticho a nebo jejich zvuky a pohyby dotváří to, jaká jsou nádherná…

Naučila jsem se je i zabíjet, tedy jim život vzít a sníst je, byl to i pro mě velký zlom, jako bych přijala nějak svoji smrt jako součást stejně tak jako narození... Myslím, že se raduju ze života víc než kdy jindy, když se ti kůzle divá do očí, je to krása nepopsatelná. Kolikrát když třeba některý kuře, bažant, se třeba praštilo do hlavy o bydlo – otok mozku... Byla jsem s ním v posledních momentech, zkoušela jsem mu pomoct, ale už to nešlo.... Když ještě byl a pak už nebyl, ten záchvěv smrti, ten moment a ten poslední výdech, kdy to tělíčko už neuneslo tu tíhu a vydechlo, to vyhasnutí plamínku, moment, kdy se zastaví vteřinová ručička a už nikdy se nerozjede….to bylo silný, ten okamžik.

Jako kdyby se ti mi otvíraly oči, ale pořád je tam ještě sklo, přes který něco nevidím, ale snad někdy uvidím.

Plavu, bála jsem se toho, topila jsem se a měla jsem děs z vody, něco se ve mně zlomilo a zkusila jsem jí důvěřovat, a jak ji důvěřuju, plavu, po hodině se rozplavu a hlava se ti úplně vyčistí, cítím dech, tep srdce a stanu se součástí vody, tělo se unaví a splyne s ní.... Miluju vodu, láká mě, když jdu kolem, chodím už od února, kdy jsem rozbíjela led nohou... Lidi nechápou, ale nemusí, vlastně ani já nechápu, ale musím:). KDYŽ JSEM POD VODOU, CÍTÍM SE JAKO RYBA.“ (Z emailové odpovědi Věry Kotlárové-Chovancové. 17. 6. 2019.)

I think that one of the sources of the text above was my memories of some of Věra Kotlarová’s paintings from Galerie Magda, the first internet gallery on the Czech internet led by Pavel Pražák, which presented them with notes by the artist in the cycle Udders of God [Vemínka Boží], as well as from her profile in a section of New Faces [Nové tváře] written years ago for the magazine by artist Jiří Ptáček. I remember how they shocked me. By coincidence, I came to know their artist right when I was writing the text for the Factory Farm series. The painter, a graduate of Václav Stratil’s studio at Brno University of Technology’s Faculty of Fine Arts, currently lives with her husband in the South Bohemian village of Krasetín. In addition to working as a teacher at the St. Agnes of Bohemia Secondary School of Art and Design in Český Krumlov, she cares for many animals on her homestead and also swims:

“I guess I’ve created a world around me, and I’m most interested in observing the lives of animals: their essence is limpid as a spring, they have their own language that I encode, I get along very well with them, they’re not in a rush, they’re satisfied, and when they look into your eyes, you feel the great mystery of life and beauty before you, silence, or their sounds and movements complete their sense of splendor…

“I taught myself to kill them, too – that is, to take life from them and eat them – and this was a great turning point, as though I’d somehow accepted my death as a part of me just like my birth… I think I get more joy from life than at any other time when a goat kid looks into your eyes, it’s an indescribable beauty. How often a chicken, say, or a pheasant was killed by a bump to the head – cerebral edema… I was with it in its final moments, I tried to help it, but it was no use… when it was and then wasn’t, that tremble of death, the moment and the final exhalation when its little body could no longer bear the weight and expired, the extinguishing of the flame, the moment when the second hand stops and never sets into motion again…that was powerful, that moment.


It’s as though my eyes have been opened, but there’s still glass there stopping me from seeing something, but perhaps I’ll see it someday.



I swim, I was afraid, I was drowning and terrified of water, something broke in me and I started to trust it, and trusting it, I swim. An hour later, I start swimming and your head just totally clears up, I feel my breath, my heartbeat, and I become a part of the water, my body gets tired and merges with it… I love water, it beckons to me when I walk by it, I was even swimming in February, breaking the ice with my legs… People don’t understand it, but they don’t have to. Really, I don’t understand either, but I have to :). WHEN I’M UNDERWATER, I FEEL LIKE A FISH.” (From email conversation with Věra Kotlárová-Chovancová. 17th June 2019.)

Série textů vychází paralelně s probíhající kampaní Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU.
PODEPIŠTĚ PETICI a pomozte tak změnit chov a život hospodářských zvířat!

Kampaň Konec doby klecové je dlouhodobou celounijní kampaňí, která byla zahájena na podzim roku 2014 mezinárodní organizací Compassion in World Farming. V České republice ji zastřešuje Společnost pro zvířata a NESEHNUTÍ.

Podrobné informace včetně mapy velkochovů v Česku najdete na stránkách hlavanahlave.cz

The series is published in parallel with the ongoing campaign All Farm Animals Deserve to Roam Free. We call to end this inhumane practice by banning all cages for farmed animals. Cages are cruel.

Sign petition HERE!

Předchozí akce

Past events