VELKOCHOVY: Hana Janečková – Maso jako z butiku: Může se to stát i vám

NELIDÉ, LIDÉ, KLIMA, STROJE

Série textů o velkochovech pohledem teoretiků, umělců a aktivistů

Nahlíží velkochovy jako oblast spojenou primárně s etikou a právy zvířat, současně ale upozorňuje na skutečnost, že velkochovy jsou kapitalistickými mechanismy, výsledkem ekonomických a mocenských zájmů a tlaků, které zabíjení ve velkém umožňují a normalizují. Texty se pokoušejí pojmenovat síť aktérů, činitelů a vztahů, které se na velkochovech podílejí a představují je jako komplexní problém.

Text vydáváme k oslavě Světového dne hospodářských zvířat.

Série textů vyšla na podporu kampaně Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU. Děkujeme všem, kteří podpořili svobodu hospodářských zvířat!

Autorkou textu je Hana Janečková.

V češtině vychází již brzy.

Hana janeckova novy
Vizual Marie Lukáčová. 2019

LARGE-SCALE LIVESTOCK FARMING: Hana Janečková – Boutique meats: It could happen to you

NON-HUMANS, HUMANS, CLIMATE, MACHINES

A Series of Texts about Large-Scale Livestock Farming from the Viewpoint of Theorists, Artists and Activists

This series views large-scale livestock farming as an area primarily related to ethics and animal rights, but at the same time draws attention to the fact that large-scale farming is a capitalist mechanism, and is the result of economic and power-related interests and pressures that allow and normalise slaughter on a large-scale. The texts try to identify a network of actors, agents and relationships that are involved in large-scale farming and present them as a complex problem.

The text is published within the World Day for Farmed Animals.

The series was published to support campaign All Farm Animals Deserve to Roam Free. We call to end this inhumane practice by banning all cages for farmed animals. Cages are cruel. Thanks to everyone who signed and supported!

The author of the following contribution is Hana Janečková.

Hana janeckova novy
Visual Marie Lukáčová. 2019

Hana Janečková je teoretička, kurátorka, umělkyně a působí jako pedagožka současného umění a pohyblivého obrazu v Centru audiovizuálních studií na FAMU a na University of the Arts London. Je kurátorkou a výzkumnicí v kolektivu Display: Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi. Z vybraných aktivit lze zmínit výzkumný a kurátorský projekt Multilogues on the Now (Display, Praha). Je autorkou publikací Iné telá.txt, antalogie o technologiích těla Diagnosis (Artalk.cz, 2017); Speak, Body (FAHAC, University of Leeds, 2017); nomádský feministický kurátorský projekt Hotel Ozone, Feminist Library London, New Feminism (Artyčok.TV., 2014–2015) a Experiments in Translation (Cinema6, Arcadia Missa, Londýn). Byla spoluzakladatelkou a vedoucí platformy Artyčok.TV London (2010–2015) a redaktorkou Flashart CZ-SK. Svými texty přispívá do Artalk, Blok, Frieze, Springerin, Romboid, A2, Kapitál, Flashart, Artlicks a dalších.

Hana Janečková is a curator, theorist and artist and currently teaches at CAS FAMU and at the University of the Arts London. Her research investigates affectivity, technology and politics of the body in late capitalism from the perspective of feminist and queer art. She is curator and researcher of the collective Display Association for Collective Praxis. Selected activities and projects include Multilogues on the Now (Display, Prague); Speak, Body (FAHAC University of Leeds, 2017); Hotel Ozone (Prague); commissions for Cinema6 (Arcadia Missa, London) in collaboration with FAMU; The Feminist Library, London and the project New Feminism for Artycok.tv. She was a co-founder and editor of Artycok.tv London (2010–2015). Her writing appeared in Artalk, Blok Magazine, FlashArt, Frieze, Springerin, Romboid, A2, Kapitál, Fotograf Magazine and others.

Large scale industrial farming – with its cattle yards, battery chickens and extraction of value at the lowest possible cost – would not be possible without us accepting animal killing as a way of the world. At the very same time, the way we relate to our food intake is filled with neurosis, from a repulsion to touching raw meat we are going to eat very next minute to a desire for control through only consuming meat we consider pure. For that reason, meat is the key material of this text; mundane yet almost worshipped, full of contradictions, just like sex. The following text works like chewing – with all its metaphors – attempting to dissolve the anxiety, violence and spectacle that interconnects human and nonhuman ways of living and dying.

Happymeat
Happymeat

Maso jako z butiku: může se to stát i vám

Stará původní plemena a jejich produkty

Pravicové britské noviny The Daily Telegraph[1] nedávno informovaly o dalším skandálu takzvané generace sněhových vloček neboli mileniálů. Mileniálové nesnáší, když se musí dotýkat syrového masa, a tak si je mohou již očištěné koupit v sáčku a hodit obsah na pánev, aniž by se jej dotkli, či si koupit kuře, které lze péct přímo v obalu. Polykat tepelně zpracované maso, nebo syrové kuřecí sašimi či drtit v zubech šlachovité kravské svalstvo plné hormonů, jež se savcům vyplavují před smrtí, jim údajně nevadí tolik jako hromada živočišné hmoty na kuchyňském prkénku. Syrová, lesklá struktura syrového masa ve světle zářivek řeznického pultu a představa krájení masa však vyvolávají vlny nevolnosti a úzkosti.

Boutique meats: it could happen to you

Old Heritage Breeds and Associated Products

Recently, rightwing British newspaper The Daily Telegraph[1] reported another scandal of the snowflake millennial generation. Millennials hate touching raw meat, therefore they buy it in touch-free packing called doypacks, cleaned up and ready to be thrown in the pan, or chicken in ready-to-be-roasted bags. Ingesting cooked meat, raw chicken sashimi, the stringy textures of cow’s muscle between one’s teeth – flooded with the hormones mammals produce when dying – does not seem to bother them as much as a pile of an animal matter spread on the chopping board. The raw, glistening textures of uncooked meat displayed under the light of the meat counter, the thought of cutting up flesh, rises bouts of nausea and anxiety.

Můžeme se pouze dohadovat, co za úzkosti ve skutečnosti skrývá tato averze dotýkat se masa, které pak za okamžik spolkneme. V následujícím textu bych se chtěla zamyslet nad afekty spojené s konzumem, které se spotřebou masa souvisí, na zabíjení zvířat jako na rituál i práci a na to, jak jsou tyto skutečnosti reprezentovány. Tím bych chtěla otevřít diskuzi o tom, jak určujeme hranici mezi lidským a nelidským, stejně tak jaké jous hranice mezi tím co považujeme za živé a mrtvé.

Velkochovy, kde je dobytek držen v těsných ohradách, drůbež v klecích a kde jde o co možná nejlevnější generování zisku, mohou fungovat díky skutečnosti, že přijímáme porážku zvířat jako způsob našeho vlastního ukotvení ve světě. Filozofie se k tomuto počinu zabíjení zvířat v našem životě opakovaně vrací. Podle Heideggera teorie bytí je to počin usmrcení zvířete, jež nabíjí jeho síluVelice zjednodušeně řečeno představa smrti podle Sartra i Heideggera utváří naše Já a vždy leží před námi jako svátost.Vlastnoručně poražené zvíře nám tímto zároveň umožňuje chápat sebe sama, naše bytí. Tímto důrazem na konečnost se naše subjektivita formuje skrze neustálé uvědomování si smrti (Thanatos), což v středu subjektu zanechává pocity ztráty a melanchonie.[2]

I kulku v hlavě prasete, které vyrostlo na biofarmě, je třeba chápat jako součást tohoto kruhu násilí. Již několik dní před samotnou porážkou si zvíře uvědomuje, že zemře. Drobné změny v jeho každodenním rytmu působí na jeho sebezáchovné instinkty jako poplach, což způsobuje uvolnění hormonů úzkosti do krevního oběhu. Rossi Braidotti píše, že „od starověku zvířata vytváří něco jako zooproletariát v lidmi řízené hierarchii druhů. Zvířata byla využívána pro tvrdou práci jako přirození otroci i jako logistická podpora lidí před i po době technické.“[3]

Musíme se pak také ptát, kdy se ale maso získané z těla stává spotřební surovinou, a kdy a jak se z této suroviny stává jídlem? Z prasat vepřové, z krav hovězí, z velryb tuk a z housenek hedvábí: zde se ze zvířete stává průmyslová surovina.[4] Kanálky, šlachy ve svalech, povrch s červenými žilami připomínající popraskané a vyschlé ústí řeky, vybouleniny a jamky v kůži kuřat: zkrátka, jakmile je maso odebráno ze zvířete a odděleno od jeho zbylých částí, leccos připomíná a abstrakcí těchto procesů oddělení vyvolává různé asociace coby hmota. Může se podobat silikonovým prsním implantátům i zvlněné krajině. Maso také může vyvolat velmi specifické reakce a pocity, důvěrně známé, a spojené se zakořeněným odporem k tělu, jeho tekutinám, pórovitosti a narušitelnosti, strach z rizika nakažení, z vlastních proměnlivých tělesných hranic a tak i hranic vlastního Já.[5]

We can only speculate about what anxieties this aversion to touching the meat we will ingest the very next moment might represent. In the following text I would like to think through affects of consumption, the killing of animals both as a ritual and labour and how these things are represented, to discuss how we construct the boundaries between the human and nonhuman, living and dead. Large scale industrial farming, with its cattle yards, battery chickens and extraction of value at the lowest possible cost, is based on our acceptance of animal killing as a way of positioning ourselves in the world. Philosophy in particular has something to say about this presence of animal slaughter in our life. In Heidegger’s theory of being, its force is derived from the taking of animal life. To put this very simply, for both Sartre and Heidegger the idea of death shapes us and is always ahead of us, sacralised.[2] At the very same time the slaughter of an animal by our own hand is formative to our understanding of ourselves, to our being.
Through this emphasis on the finitude, our subjectivity is constituted through the constant awareness of death, Thanatos fuelling it with affects of loss and melanchony.

Even a bullet in the head of a pig reared on an organic farm must be understood as part of this circle of violence. The animal is aware it is going to die days ahead of its slaughter, slight changes in his routine rise an alarm in his self-preserving instincts, making him release anxiety fuelled hormones into his bloodstream. Rossi Braidotti writes that “since antiquity animals have constituted sort of the zoo proletariat in a species hierarchy run by the humans. They have been exploited for hard labour as natural slaves and logistical support for humans prior and throughout the mechanical age.”[3]

But when does the flesh of the body become a consumable, when and how does it become food? The pork of pigs, beef of cows, fat of whales and silk of caterpillars; here the animal is turned into industrialised material.[4] Ducts, tendons in the muscle, surfaces of red veins resembling a cracked, dried up river estuary, alcoves and dimples of chicken skin; once separated and abstracted from the animal meat is widely associative and charged. It can resemble silicone breast implants as well as rugged landscapes. But meat can also produce highly specific responses and affects that are deeply familiar and connected to an embedded fear of the body, its liquids, porosity and penetrability; a fear of contamination, of unstable boundaries of the self.[5]

Doypack
Liver 600x350
Doypack
Liver 600x350

Co ale může umění přinést do tohoto schématu násilí a odcizení, kde zabíjení zvířat spoluvytváří naši každodenní zkušenost spotřeby jídla? Jesse Darling ve svém díle s názvem Plastic bags (Igelitky, 2013) rozstříhala obyčejnou igelitku ze supermarketu a nalepila ji na zeď tak, aby připomínala kuře z velkochovu. Toxicita a jednorázovost igelitové tašky tak poukazuje na příslib hygienického a pohodlného nakupování v pozdním kapitalismu. Toto jednoduše vyrobené umělecké dílo, které vzniklo v době, kdy umělkyně pracovala na špatně placených pracovních pozicích během studií v Londýně, poukazuje na složitost problému levné pracovní síly, tvořené zvířecím i lidským proletariátem. Podobně jako výše zmíněné sáčky lze však dílo Plastic bags použít i jako návod k pochopení našeho místa ve složitém pletenci lidsko-zvířecích hierarchií a spotřeby. Tím, že se odmítneme přidat k celé řadě lidských rukou, které se dotkly masa, se snažíme odpoutat od řetězce práce a násilí, kde kuře muselo být zabito, vydrhnuto a rozporcováno v konečný produkt, ve kterém často zůstanou tvrdohlavě zapíchnuta malá peříčka. V Plastic bags nám Darling jedním jediným rychlým a bezprostředním gestem ukazuje blízkou přítomnost mrtvého těla v našich každodenních životech.

Britsko-kurdská umělkyně Jala Wahid se ve své tvorbě soch a instalací namísto mrtvého těla jako takového soustředí na přítomnost technologizované smrti a ritualistického násilí spojeného s konzumací masa. Useknuté hlavy dobytka, prasečí žaludky a detailně strukturovaná střeva jsou prezentovány na jejím Instagramu. Maso fotí ve vysokém rozlišení a prosvěcuje jemnými barevnými filtry, přesto je často téměř k nepoznání. Trh s masem je pro Wahid místem tradičních rituálů, posvátnosti a násilí. Tyto témata se pak ukazují v jejích objektech a sochách jako velice atraktivní propojení formálních vlastností materiálů, jakými jsou například střevní žluč, lidské (mateřské) mléko, ovoce a želatina, či jesmonite, ocel nebo keramika, a poté abstrahované soustavným přepracováváním povrchů. Lesk, třpyt, intenzita barev a cit pro detail, jsou typické pro vysoce sexualizované předměty a torza, či jiné části těla nebo krátká videa doprovázená hypnotickou hudbou a poetickým textem.

What can art propose in this scheme of violence and alienation, where animal slaughter forms our everyday experience of food consumption? In Jesse Darling’s Plastic bags (2013) a free supermarket shopping bag is cut up and taped up to the wall resembling a battery chicken, the toxicity and dispensability of a plastic bag in tension with its promise of hygiene and the comforts of shopping in late capitalism. This simply made piece of work – produced when the artist was working in low-paid jobs as a student in London – testifies to complexities of the cheap labour of both animal and human proletariat. But Plastic bags – like the doypacks – can also serve as a tool for understanding our complicated relationship with human-animal hierarchies and consumption. By not participating in the chain of human hands that have touched meat, we seek to disengage in the chain of labour and violence where chicken had to be killed, scrubbed, portioned with tiny feathers often stubbornly stuck on the final product. In Darling’s Plastic bags it is the proximity of the corpse in our daytoday lives that artist shows in a quick and immediate gesture.

While the corpse is gone, it is the presence of technologised death and ritualistic violence connected with meat consumption that is prominent in British-Kurdish artist Jala Wahid’s sculptures and installations. Severed heads of cattle, stomachs of pigs and highly textured intestines are presented on Wahid’s Instagram. Photographed and filtered to high definition and colour, yet rendered almost beyond recognition, the meat market is for Wahid the site of tradition and sacralised violence. In her images and sculptures, a highly seductive alliance is struck between the formal properties of her materials – such as intestinal bile, human milk, fruit and gelatine, as well as jesmonite, steel and ceramic – and explored through a relentless reworking of surfaces. Sheen, gloss, intensity of colour and meticulous detail are symptomatic of her highly sexualised objects, torsos, body parts and moving image works underlined by a hypnotic use of sound and text.

Bitter pith 4

Jala Wahid (2015) Caramel Highlights, Bitter Pith.

Bitter pith 4

Jala Wahid (2015) Caramel Highlights, Bitter Pith.

Její plastiky orgánů a vnitřností, pokryté želatinou a vazelínou, tak působí hyperreálně, téměř jako vysoké rozlišení kinoformátu. V tvorbě Wahid se však z této masy nikdy nestane v naší percepci ‘maso’. Konzumace a touha jsou přiléhavou formou zřetelně vyjádřeny, tělo se přesto nikdy nestává „jídlem“. Jazyk nepřímo naznačeného násilí porážky zvířat je zde prezentován odmítnutím plně se odhalit, nasytit a uspokojit, tedy prožitků, které si s konzumací masa často spojujeme.

Plastika Red Forever Approaching Obsidian (Červená navždy se blížící obsidiánové, 2019) představuje veliký, tmavě karmínový předmět ve tvaru jater, opřený o podlahu Galerie Sophie Taipenner a částečně zabalený v křiklavém latexu. Latex, který evokuje sexshopy a kluby, pevně a úhledně obepíná polovinu plastiky, hranice přitom zůstává zřetelná. Dvojznačnost spočívá v odkazu na vnitřnost a zaměnitelnost lidských a ne-lidských těl a anorganického materiálu, s anorganickým materiálem, kterým je obsidián jakožto vulkanický kámen. Tyto nejvnitřnější elementy života, tělesné orgány a vulkanické kameny, jsou našim očím často skryty do té doby, dokud se nedostanou na povrch erupcí. Ve své práci je Wahid ukazuje odhalené a nahé, vytržené ze svých kontextů a vnesené do specificky světlem zabarvených a aromatizovaných prostředí.

Umělost toho, co je vnímáno jako „organické“, Wahid vyjadřuje pomocí schválně zveličeného důrazu na detailní povrch a výrazných barev, jakož i samotným návodným názvem, který odkazuje na záměr utéci od přírody směrem k anorganické dlouhověkosti neživého. Vnímáme, jak se erotičnost masa podobá erotičnosti latexu, jak je pojí barva, jak jsou obě stejně cizí, umělé a nelidské, a zároveň velice povědomé a rychle rozeznatelné. O tvorbě Wahid lze říct mnohé, například o tom, jak ukazuje násilí přítomné v pohledu, v rituálu, v tradici. Pro účely tohoto textu je však důležitá denaturalizace a zkreslení cest touhy a konzumace, které vnímáme jako „přirozeně“ slastné. Násilí obsažené v zabití zvířete nikdy nevyvážíme jeho příjemnou konzumací. Přechodem k syntetickým materiálům, jakými jsou latex či ropa, a jejich plynulému propojení s živočišnou hmotou lze zde chápat jako pokus stát se méně člověkem, a přitom přijmout odlišné a nové úhly subjektivního pohledu, které mohou vznikat skrze přeformulování existencialistické ontologie smrti a zabití prostřednictvím technologií.

Her sculptures of organs and innards, covered in gelatine and petroleum jelly are rendered hyperreal, resembling high definition cinema formats. Yet in Wahid’s work the flesh never truly turns to meat. hough consumption and desire are clearly articulated in the perfect forms, it never becomes ‘food’. The language of the implicit violence of animal slaughter is presented by the refusal to fully disclose, please and satisfy, the sensations we often associate with meat consumption.

In the sculpture Red Forever Approaching Obsidian(2019) a large, deep carmine form in the shape of liver is positioned against floor of the Sophie Taipenner gallery, partially encased in a lurid latex wrapping. The latex, with its reference to sex shops and nightclubs, is neatly tighly wrapped around half of the sculpture, in a clean boundary. Its ambivalence sits in the allusion to an interiority and interchangeability of human and nonhuman bodies with the inorganic matter that obsidian as a volcanic stone represents. These innermost elements of life, organs as well as volcanic stones are often concealed to our eyes, before they erupt to the surface. In Wahid’s work they are exposed bare and removed from their contexts in specifically light coloured and scented environments.

The artifice of the ‘organic‘ is in Wahid’s work expressed by exaggeration and excess of highly detailed surfaces and colours, as well as in the suggestive title alluding to an aspiration to escape nature and to join in the longevity of inorganic life. We recognise that the erotics of meat and erotics of latex are very much like each other, united by colour, they are both equally alien, artificial and inhuman while at the same time instantly recognisable. Much can be said about Wahid’s work, such as the way the violence of gaze, ritual and tradition are mediated. For the purposes of this text, though, what is important is the denaturalisation and distortion of paths of desire and consumption that we consider ‘naturally‘ pleasurable. The violence of animal slaughter is never reconciled through an act of pleasurable consumption. In turning towards synthetic materials such as latex and oil, fluidly merging with the biological matter can be understood as an attempt to become less human, embracing new subjectivities that can be formed by re-conceptualising existentialist ontology of death and killing with and through technological mediation.

Screenshot%202019 09 02%20at%2014.49.33
Screenshot%202019 09 02%20at%2014.49.33

Nelidská péče

Napětí v našem vztahu ke konzumaci zvířat jsou protichůdná a mnohostranná. Polykáme, ale k dotyku cítíme odpor, odmítáme se na maso dívat, přesto si užíváme jeho chuť, což poukazuje na složitý vztah k myšlence přirozeného a původního. Čisté maso můžeme vnímat jako návrat k počátku, k místu úplného nasycení. Konzumace čistého bezdotykového masa ze sáčku je velice podobně související reakcí na naši touhu mít pod kontrolou to, co jíme, a požívat přírodní, „čisté“, ekologicky vyprodukované maso, I když se to zdá jako protiklad. Avšak provozování životního stylu, zahrnujícího čisté či šťastné maso, vejce a mléčné výrobky, je možné pouze za cenu vyloučení. Můžeme si idealizovat návrat k „přírodě“ v podobě vesnických eko-komunit obývajících malé biofarmy, s postupující klimatickou změnou a rostoucím nedostatkem potravin a vody však i ti největší optimisté-ky vnímají nedosažitelnost této vize pro všechny.

Proto je potřeba se zabývat tímto vyloučením ‒ kdo je vyloučen, kdo nebude schopen se účastnit. Jak neodstavit ty, kteří nezapadají či nemohou zapadnout, je náročný a dlouhodobý proces přehodnocování. Zde pak vstupují do popředí termíny feministické teorie jako například „přístupová intimita“ (access intimacy, Mia Mingus), kde je intimita předpokladem pro „zdravé a pečující vztahy“ či „soucitnou odpovědnost” (compassionate accountability, Ngoc Loan Trân).[6] Alternativy k těmto strategiím péče jsou hrozivé. Například, masový vrah z El Pasa ve svém manifestu uvádí svůj zápal pro enviromentální otázku a povědomí o omezenosti zdrojů v Americe jako motiv pro jím spáchané masové střelby.[7] Dle tohoto ekofašistického pohledu nejsou Američané schopni změnit svůj životní styl, pro přežití je nutné, aby jich bylo méně, a ti, kteří jsou hodni cenných zdrojů a „amerického způsobu života” jsou ti, kteří dokáží naplnit myšlenku pravice v zemi extrémního pravicového nacionalismu. Je nutné, abychom důsledně přezkoumávali, jak rozdělujeme zdroje, jinak je environmentální otázka povolenkou k násilnému ekofašistickému vyloučení imigrantů, etnických menšin, samoživitelek a dalších.

Amerika se svou kulturou střelných zbraní se nám možná zdá být na míle vzdálená, je však potřeba si připomínat, že žijeme v Pevnosti Evropa, kde čeští, polští a maďarští političtí vůdci odmítli pomoci syrským dětem ze stejných důvodů, tedy nechuti sdílet požitek z konzumace a životního stylu, které „přirozeně“ patří nám. Zvířata vůbec hrají v islamofobii prapodivnou roli: ti samí lidé, kteří se hlasitě ohánějí termínem „blaho zvířat“, aby tím vyjádřili svůj odpor k „nelidským“ halal porážkám[8], zároveň často nejsou nijak pohoršeni konzumací živočišných výrobků z velkochovů, ve kterých zvířata snáší nesnesitelné utrpení po celý svůj život. Zároveň dochází k násilné regulaci populace amazonských kmenů, aby se vytvořilo místa pro dobytek.[9] Musíme si uvědomit, že pokud dobrý život a dobrá smrt „našich“ zvířat, lidí a komunit probíhá souběžně s upíráním lidských vlastností jinému člověku, je potřeba se znovu zamyslet nad samotnými základy zásad, dle kterých žijeme.

Tyto paradoxy a protiklady nám doslova končí na talíři, kde by maso mělo být již pouhým produktem, je však důkazem života a následného usmrcení zvířete, a také připomínkou mrtvého těla. Na jídelním stole se nám tyto paradoxy často zjevují tak že se jídlo stává spektáklem pro privilegované, či jako neurózou a úzkostí z kapitalistické konzumace jídla. Možná tak jedinou a nutnou cestou ven z této slepé uličky je zpochybnění teoretického rámce smrti jako odkazu na posvátný konec našeho života zabití zvířete jako způsobu, jak nabývat sílu bytí. Namísto zaměření na „nelidské zacházení“ navrhuji soustředit se na něco zcela nepřirozeného: pojďme do našeho uvažování o světě, zvířatech a jiných přemýšlet s pomocí zcela cizí, nelidské, intimní a syntetické pozornosti a péče.

Celý text ke stažení ZDE:

Inhuman care

The tensions in our relationship to consuming animals are multifaceted and contradictory; we ingest, feeling a repulsion to touch, rejecting looking at meat yet relishing the taste, revealing a complicated relationship to the natural. Clean meat can be seen as a return to origin, to the place of full satiety. Yet, even though this may seem oppositional, consuming touch-free clean meat in doypacks is a very similar affective response to our desire to feel in control of what we ingest by eating natural, ‘clean’, organic meat. But maintaining such lifestyle comforts as clean or happy meat, eggs and dairy necessarily come at the cost of exclusion. As much as we can idealize going back to ‘nature’, with eco-communities living in a countryside full of small, organic farms, with progressing climate change and increasing food and water scarcities even the most optimistic recognise the unattainability of this vision for everyone.

We must discuss this exclusion, who is excluded, who will not be able to participate. How not to remove the others that don’t or can’t fit in is a painstaking and long term process of evaluation. It is here where terms of feminist theory such as Mia Mingus’ ‘access intimacy’ where intimacy is a clue to ‘‘healthy relationships of care’ and Ngoc Loan Trân’s ‘compassionate accountability’ come to the fore.[6] Alternatives to these strategies of care are ominous. The mass murderer in El Paso declared in his manifesto his enthusiasm and awareness of an environmental agenda, as well as the restriction of resources in America, as a motivation for his mass shootings. In his eco-fascist views, Americans are incapable to change their lifestyle, to survive there must be necessarily less of them and those who qualify for precious resources and an ‘American way of life’ are those who most aptly fit ideas of the right to the land of extreme rightwing nationalism.[7] Without a profound self-questioning of the way we distribute resources environmental agenda is a licence for violent eco-fascist exclusion of immigrants, ethnic minorities, single mothers and others deemed unsuitable.

While America and its gun culture can seem miles away, we must remind ourselves that we live in Fortress Europe where Czech, Polish and Hungarian state leaders refused help to Syrian children exactly for the same reasons, refusal to share the pleasures of consumption and lifestyle that are ‘naturally’ our own. Animals have had a peculiar role in islamophobia where the same people who loudly use ‘animal welfare’ to explain their disgust at ‘inhumane’ halal killings[8] at the very same time think nothing of consuming animal products from large-scale industrial farming which causes animals to suffer intolerably all their lives. At the very same time populations levels of Amazonian tribes are controlled to make more space for the cattle.[9] We must recognise that if the good life and good death of ‘our’ animals, commons and communities is happening concurrently with dehumanisation of people then we have to rethink foundational principles of the way we live.

These disconnection and contradictions end literally on our plate, where meat should be just a product but it testifies to the life and killing of animals; it is also a reminder of a corpse. At our dinner table, it often manifests as privileged spectacle, neurosis and anxiety of capitalist food consumption. For the future, to trouble associations of death as a sacred end of our life and animal killing as a way of being human might be the only way out of this impasse. Instead of focussing on ‘inhumane treatment’ I propose something completely unnatural, let’s try to think about the world, animals and others with completely alien, inhuman, intimate and synthetic care.

Download the full text HERE:

[1] https://www.telegraph.co.uk/news/2018/04/15/sainsburys-introduces-touch-free-meat-packets-appease-squeamish/

[2] Tento názor, který se ukazuje např. Současné teorii v konceptci bare life G.Agambena byl široce rozebírán a kritizován, zejména v současném posthumanistickém myšlení. Filozofická stanoviska Deleuze & Guattariho, É. Glissanta nebo Nietzscheho jsou součástí tradice, která odmítá Heidegerův existencialistický rámec zabíjení zvířete.

[3] Braidotti R., Nomadic Ethics (Etika nomádů) str. 368

[4] Další výraznější projevy „nepřirozeného“ řízení životů zvířat lidmi jsou dobře známé, například klon ovce Dolly nebo tzv. OnkoMyš (OncoMouse).

[5] Teoretička feminismu Margrit Shildrick ve svém klíčovém textu Leaky Bodies (Prosakující těla) považuje dotek za membránu propustnosti, která dokazuje nestabilní tělesné hranice sebe sama, čímž nabourává pojetí individuálního sebeurčujícího humanistického subjektu.

[6] Byrne, John a kol. (2018) Constituent Museum. Rozhovor Adelity Husni Bey s Tizianou Terranova, Seanem Dockrey a Johnem Hillem

[7] https://www.worldcrunch.com/opinion-analysis/ecofascism-when-far-right-ideology-fuses-with-ecology?utm_source=dlvr.it&utm_medium=twitter

[8] Zde odkazuji na bouřlivou diskusi na Facebooku o kebabu v Praze na Letné, kde se podává halal maso.

[9] https://www.theguardian.com/environment/2019/aug/29/brazil-amazon-wildfires-indigenous-reserves-remote-areas

[1] https://www.telegraph.co.uk/news/2018/04/15/sainsburys-introduces-touch-free-meat-packets-appease-squeamish/

[2] This position, represented in the contemporary theory by G. Agamben’s concept of ‘bare life’ has been widely debated and criticised, especially in recent posthumanist thought. Philosophical positions of Deleuze&Guattari, P.Glissant or Nietsche all attempted to defy existentialist obsession with death and animal annihilation.

[3] Braidotti R. Nomadic Ethics pp. 368

[4] Other more pronounced manifestations of ‘unnatural’ human control over animal life are well known for example the clone Dolly the sheep and OncoMouse.

[5] Feminist theorist Margrit Shildrick, in her seminal text Leaky Bodies considers a touch as a membrane of penatrability, testifying to unstable bodily boundaries of the self, dismantling the position of individual self determined humanist subject.

[6] Byrne John and coll. Ed (2018) Constituent Museum. Adelita Husni Bey in conversation with Tiziana Terranova, Sean Dockrey and John Hill

[7] https://www.worldcrunch.com/opinion-analysis/ecofascism-when-far-right-ideology-fuses-with-ecology?utm_source=dlvr.it&utm_medium=twitter

[8] Here I am referring to a heated Facebook discussion over a kebab shop in Letná, Prague serving halal meat.

[9] https://www.theguardian.com/environment/2019/aug/29/brazil-amazon-wildfires-indigenous-reserves-remote-areas

Screenshot%202019 09 02%20at%2014.53.19
Screenshot%202019 09 02%20at%2014.53.19

Série textů vyšla na podporu kampaně Konec doby klecové za ukončení klecových chovů na území EU.

Kampaň Konec doby klecové je dlouhodobou celounijní kampaňí, která byla zahájena na podzim roku 2014 mezinárodní organizací Compassion in World Farming. V České republice ji zastřešuje Společnost pro zvířata a NESEHNUTÍ.

Podrobné informace včetně mapy velkochovů v Česku najdete na stránkách hlavanahlave.cz

Děkujeme všem, kteří podepsali a podpořili petici Konec doby klecové!

The series was published to support the campaign All Farm Animals Deserve to Roam Free. We call to end this inhumane practice by banning all cages for farmed animals. Cages are cruel. Thanks to everyone who signed and supported!

Konec doby klecové

Předchozí akce

Past events