Slyšet hlasy, rozhovor s Lisou Forestell

Barbora Kleinhamplová a Alma Lily Rayner

Lisaa4

Hearing voices, an interview with Lisa Forestell

By Barbora Kleinhamplová and Alma Lily Rayner

Lisaa4

Lisa Forestell je aktivistka v oblasti duševního zdraví, školitelka a propagátorka hnutí Hearing Voices
(Hearing Voices Network - HVN) se sídlem v americkém Massachusetts. 5. června přijede Lisa do Prahy, kde se zúčastní panelové diskuse o psychiatrickém étosu, kterou organizuje Institut úzkosti. Lisa navíc poskytne dvoudenní workshop o slyšení hlasů, organizaci peer pracovníků a transformaci duševního zdraví.

Lisa Forestell is a mental health activist and a facilitator/trainer of the Hearing Voices Network (HVN), based in Massachusetts, USA. On the  5.6. Lisa will arrive to Prague in order to participate in a panel discussion on the psychiatric ethos, organized by Institute of Anxiety. She will additionally offer a two days workshop on voice hearing, peer organizations and mental health transformation.

B&A: Od raného dětství slyšíte hlasy. Můžete popsat, jaké to je? Jak se váš vztah s těmi hlasy v průběhu času měnil?

Lisa: Mám vztah se třemi hlasy, které slyším snad odjakživa. Objevují se u mě i další hlasy a zvuky a také prožitky pocitů, chutí a vizí, které jiní lidé nemají. Všechno tohle spadá do kategorie prožitku „slyšení hlasů.“
Když se mě někdo zeptá na moje hlasy, zaměřuji se většinou na ty zmíněné tři, protože pro ostatní je snazší jim porozumět: jeden z hlasů je mužský a dva jsou ženské. Když jsem byla mladší, hlasy byly v mém věku. Jak jsem postupně stárla, mužský hlas se rozhodl stárnout se mnou, zatímco ženské hlasy zůstaly v dívčím věku. Takže jemu je teď kolem padesátky a ženským hlasům je zhruba 5 let. Na rozdíl od mnoha jiných lidí, kteří si dokážou přesně vybavit, kdy začali slyšet hlasy a jak se s takovým zážitkem naučili zacházet, já jsem svoje hlasy slyšela odjakživa a vždycky jsem k nim měla vztah. Pro mě to jsou společníci. Jsou to mí přátelé i rodina. I když se obecně navzájem podporujeme, čas od času se pohádáme. Dokonce jsme prošli i obdobím, kdy jsme se jeden k druhému nechtěli hlásit. Ale většinou se máme rádi a navzájem se o sebe staráme.
Mužský hlas je „pravdomluvec“. Má srdce na jazyku a nebere si servítky. Rád mě provokuje, podporuje mě a často dělá ďáblova advokáta. Jeho hlavním zájmem je spravedlnost. Věří, že stát se aktivními členy organizace Slyšet hlasy nám bylo dáno osudem. Dívčí hlasy jsou zase hravé a roztomilé. Často mi zpívají, když prožívám nějaké stresové období. Za posledních několik let se posunuly od ukolébavek k trochu dospělejší muzice, hlavně k popu a rocku. Jsou celkem mírné a potřebují hodně péče a podpory.
Někdy když mi svět připadá obzvlášť krutý, těžko je nacházím, ale slyším, jak pláčou. To téměř vždy znamená, že nastal čas všeho nechat a postarat se o ně – o sebe – a o to, co se mi v životě právě děje.

B&A: Jak na vaše slyšení hlasů reagovalo okolí v době vašeho dospívání a později?

Lisa: Když jsem byla malá, v předškolním věku, tak jsem se svými hlasy byla sama. Když si dospělí všimli, že si „povídám sama pro sebe“, obvykle se domnívali, že jsem si „vytvořila neviditelné kamarády“ nebo si to vysvětlovali podobnými dětskými fantaziemi a hraním. Nikdo se nad tím nepozastavoval, nikdo mě nekonfrontoval a ani se mě nesnažil odvracet od způsobu, jakým jsem chtěla trávit čas.
Díky tomu jsem v mládí předpokládala, že „extra“ hlasy slyší každý. Teprve až s nástupem do školy jsem si uvědomila, že to tak není. Ostatní děti neslyšely hlasy jako já a začaly si ze mě utahovat. Když jsem byla ve druhé třídě (v 7 letech), začala jsem silně pociťovat svoji odlišnost od ostatních dětí. Jeden učitel mě vzal stranou a řekl, že si ty hlasy už s sebou do školy brát nemám, že mi budou překážet při učení. Slyšet něco takového pro mě bylo zdrcující. Nevěděla jsem, jak mám ty hlasy nechat doma, a zároveň jsem nechtěla mít špatné známky, jak jsem od svého učitele pochopila.
V tom školním roce jsem se velice uzavřela do sebe, snažila jsem se zapadnout do normy, které jsem nerozuměla. V reakci na učitele, který mi zakazoval slyšet ve škole hlasy, jsem se svými hlasy uzavřela „dohodu“, jak tomu mezi sebou říkáme. Dohodli jsme se, že kdykoliv budu s jinými lidmi, tak budou mlčet, a popovídáme si spolu zase až o samotě.
Této dohody jsme se drželi až do doby před devíti lety, kdy jsme se přidali k hnutí Slyšení hlasů. Ačkoliv jsou pořád ještě tišší, když jsem s ostatními lidmi, už se tolik neskrýváme.

B&A: Tradiční psychiatrie často pokládá slyšení hlasů za příznak duševní choroby. Co si o tomto psychiatrickém modelu myslíte? Existují nějaké jiné modely?

Lisa: Až do 80. let neměli psychiatři ani tušení o tom, jak je slyšení hlasů v běžné populaci rozšířené. Jak si asi domyslíte, psychiatři se setkávali pouze s těmi, které slyšení hlasů trýznilo, a proto vyhledali pomoc. O změnu povědomí o slyšení hlasů se díky své vynalézavosti zasloužili psychiatr Marius Romme a jeho pacientka Patsy Hage. Romme dal na její instinkt a umožnil jí setkat se s lidmi, kteří stejně jako ona slyšeli hlasy, načež společně oslovili širší veřejnost prostřednictvím televizní talk show. Patsy popsala svůj příběh a potom s Mariem mluvili o tom, jak jí pomohlo sdílet svoje zkušenosti s podobnými lidmi. Na konci pořadu vyzvali diváky, kteří slyší hlasy, aby zavolali a podělili se o svoje zážitky. Ukázalo se, že dvě třetiny z těch, kteří zavolali, se svými hlasy žili harmonicky. Pro pouhou jednu třetinu z nich bylo slyšení hlasů utrpením.
A to byl začátek hnutí. Od té doby proběhla celá řada výzkumů a nespočet lidí promluvilo o svých prožitcích. Lidé vnímají své slyšení hlasů nejrůznějšími způsoby, když pomineme ten klasický medicínský model. Slyšení hlasů není u těchto lidí projevem duševní poruchy, nýbrž se jedná o nadaná spiritistická média, empatické osoby, které slyší své blízké a své stvořitele, duchy nebo anděly, a dokážou přijímat přenosy od pozemských i nadpozemských bytostí – a to je jen pár příkladů. Mnozí lidé berou svoji zkušenost jako důsledek traumatu a kreativní způsob, jakým se mozek s tímto traumatem vyrovnává.
Všechny tyto různorodé způsoby pojetí našich zážitků jsou rámcové. Díky nim se můžeme přizpůsobit tomu, co prožíváme. Jsou ovlivněné naší kulturní výchovou. Pokud budeme tyto rámce zpochybňovat, lidem se slyšením hlasů tím nijak nepomůžeme. Takže mi brzy došla trpělivost s psychiatrickým systémem, který má pro slyšení hlasů jen jediné vysvětlení. Za ta léta, co jsem členkou hnutí Slyšet hlasy, jsem zjistila, že každý si svoji zkušenost vykládá po svém a žije se svými hlasy tak, aby jejich život měl smysl. Psychiatrie naopak dává těmto zážitkům negativní nálepku, což lidem způsobuje bolest. Navíc lidé podpoření v tomto pokrokovém vnímání slyšení hlasů mají mnohem lepší dlouhodobou prognózu na rozdíl od těch, kterým je nasazena farmakoterapie anebo jiná tradiční psychiatrická intervence.

B&A: Můžete nám říct něco o vaší zkušenosti s psychiatrií? Jak vás ovlivnila a jaký měla vliv na vaše hlasy?

Lisa: V rané dospělosti, během studií na univerzitě, jsem vyhledala pomoc kvůli sexuálnímu napadení. Hodně jsem trpěla a život mi připadal nezvladatelný. Opravdu jsem chtěla, aby mi někdo pomohl. Dostala jsem diagnózu a řekli mi, že mi pomoc poskytnou. Je třeba zmínit, že jsem během návštěv psychiatra nikdy neprozradila, že slyším hlasy. Léta jsem to vydržela tajit – viděla jsem, že jiní dostávají nálepky schizofreniků a bláznů. V průběhu let jsem dostala několik dalších diagnóz, spoustu předepsaných léků a narostl i seznam specialistů, kteří se mnou při každém vyšetření strávili maximálně 50 minut v kuse. Hodně z nich bylo empatických, mnozí se mi snažili pomoct, ale nikdo z nich na mě nepohlížel jako na celistvou osobnost s prožitkem silného traumatu, které ovlivnilo můj svět a schopnost v něm žít. Teprve až když jsem se sama začala takto vnímat, jsem se dokázala odpoutat od psychiatrického systému. Věděla jsem, že mi bude lépe jedině pokud najdu způsob, jak žít svůj život s hrdostí. Chtěla jsem nové nálepky: manželka, matka, nejlepší přítelkyně, kolegyně, a z nedávné doby také mezinárodní školitelka a spíkr. Od nálepek psychiatrického systému jsem se už dalece distancovala. Vrátil se mi pocit kontroly a svobody.

B&A: Když mluvíte o své zkušenosti, používáte pojem „přeživší psychiatrické péče“. Co to znamená? A proč je podle vás terminologie v kontextu duševního zdraví tak důležitá?

Lisa: Mnozí lidé, kterým psychiatrický systém dal nálepku a na ní navázané roky „léčby“, si brzy uvědomili, že se potřebují od tohoto typu péče odpoutat, takže o sobě říkají, že „přežili psychiatrickou péči“. Hodně z nás má pocit, že se tím jenom prohloubila naše traumata a je v nás nutné zahojit rány utržené kvůli tomu, že na nás systém nedokázal zareagovat lidsky. Většina z nás si začala uvědomovat, že právě takový způsob zotavení, jaký bychom potřebovali, nám systém psychiatrie neposkytne. Tento pojem se nejčastěji používá v komunitách aktivistů, ale už se šíří i mezi "peer specialisty".
V aktivismu duševního zdraví je terminologie nesmírně důležitá, protože právě ta byla používána proti nám. Terminologické sady v oblasti psychiatrie a medicíny jsou téměř výhradně založeny na tom, co je deficitní. Psychiatričtí pacienti obvykle dostanou nálepku na základě subjektivního posouzení, dostanou diagnózy, kterým nejenže laik nerozumí, ale které také tvoří velkou část vaší identity. To pak umožní v kontaktu s takto onálepkovaným člověkem jen pokračovat v zevšeobecňování a opomíjení jeho skutečné osobnosti. To v důsledku nevyhnutelně ovlivní sebepojetí a pocit kontroly takového člověka, zanechá jej to demoralizovaného a o to víc strádajícího. Přestože to pravděpodobně není záměrem psychiatrického personálu mít takový dopad na pacienta, jedná se o velice reálnou dynamiku, která hraje roli v tom, jaké služby jako organizace poskytujeme.
Jazykové sady založené na tom, co je deficitní, a s omezenou srozumitelností, kontextem i schopností vytvářet mezilidské vztahy, pak v důsledku vytváří hierarchické posloupnosti, v nichž je lékař vševědoucí a pacientovi nezbývá než stát se pasivním účastníkem. Terminologie využívaná v rámci duševního zdraví je jednou z takových jazykových sad. Aby se postavili proti významům, které nám předává psychiatrie, začali lidé zapojení do aktivismu vyvíjet snahu změnit používané jazykové sady. Nepoužíváme klinickou terminologii. Když ji někdo použije, tak se ptáme, co chce těmi termíny vyjádřit, abychom si lépe porozuměli. Když se mluví o lidech nebo situacích, kterým byla přiřknuta nálepka nějakého deficitu, soustředíme se naopak na pozitivní prvky, které tato nálepka neobsahuje. Jako příklad naší terminologie jmenujme používání každodenní lidské mluvy.

B&A: Jak podle vás psychiatrický systém odráží mocenskou hierarchii ve společnosti? Můžete nám říct, jaké sociopolitické faktory mají vliv na tyto struktury?

Lisa: Jako v případě většiny vašich otázek by i tahle zasluhovala celou esej, abych v odpovědi obsáhla vše, ale pokusím se vám odpovědět.
Neušlo mi, že systém psychiatrie byl vytvořen téměř bezvýhradně muži-bělochy, z nichž většina sledovala vlastní zájmy. Raná psychiatrie měla problémy s tím, aby byla vnímána jako legitimní a tak se neustále snažila prokázat, že je stejně dobrá jako jiné profese, například jako lékařství. Jak se psychiatrie postupně etablovala, snažila se lékařství konkurovat více napřímo, takže v průběhu let rozšířila definice toho, co je a co není porucha. Za účelem stvrzení hodnoty psychiatrického oboru byl v USA vytvořen Diagnostický a statistický manuál (DSM). Manuál DSM I byl zveřejněn v třicátých letech, měl 132 stran a obsahoval seznam 106 psychiatrických poruch. DSM V vznikl v roce 2013 s 947 stranami a seznamem více než tří set poruch. Tyto publikace vytváří komise a jedná se v důsledku o politický proces. Mezi stavy, které jsou v psychiatrii pokládány za poruchu, se nyní dostaly i závislost na kofeinu nebo zármutek. Tyto manuály jsou příručky plné subjektivních definic a seznamů symptomů, které můžou znamenat poruchu, z nichž žádná nebyla vědecky prokázána. Lékaři, kteří manuál DSM používají, jsou nicméně pokládáni za experty v oboru. Jejich názory přesahují i do právní oblasti a stávají se součástí práva.
Kromě toho subjektivita vnitřně obsažená v těchto textech nedokáže překročit kulturní hranice. To, co je přijatelné pro jednu kulturu, je v jiné kultuře nepřijatelné anebo se v ní dokonce chápe úplně jinak. Pro všechny jemně odstíněné aspekty lidství neposkytuje psychiatrie žádnou pružnost. Není kulturně kompetentní. Protože rámec psychiatrie navíc vznikl v bělošské kultuře se všemi cis patriarchálními posloupnostmi, všichni pacienti jsou proto poměřování podle tohoto standardu. Následkem je, že lidé jiné rasy, nebinární a LGBT lidé tvoří v USA až 78% pacientů.

B&A: Zaměstnávání „peer pracovníků“ v psychiatrických týmech je teď rostoucí globální trend. Proč podle vašeho názoru může být tento progresivní přístup problematický?

Lisa: Pokud se považujete za „peer pracovníka“ v rámci psychiatrické péče, rovnou si tím dáváte nálepku pacienta ve smyslu narušené osobnosti. Tím pádem se identifikujete s marginalizovanou třídou společnosti. A přestože tato třída může být „přizvána ke stolu“ za účelem, který slouží převážně lidem v mocenském postavení, dějiny nám říkají, že moc nelze sdílet. Vytvořením další vrstvy psychiatrického personálu se mocenská struktura jen rozšiřuje, ale už tak je natolik nafouknutá, že přichází o sebereflexi. Ve světě tato pozice funguje tak, že spolupracovník z řad pacientů je přizván, aby podpořil ostatní pacienty, ale nyní se už po nich chce, aby nad nimi měl moc. Takže tito lidé do dokumentací přidávají svůj názor, vydávají pacientům medikace a kontrolují finance. Stávají se z nich psychiatričtí miniasistenti a jejich mzda je ještě nižší než u těch, kteří tutéž práci dělali před nimi.
Vytvořením sítě na bázi komunity, která není pod kontrolou "odborníci na duševní zdraví" a existuje čistě jen proto, aby si lidé navzájem poskytli podporu bez odsuzování, může být mnohem lepší dlouhodobé řešení, jak těm kteří využívají psychiatrické služby poskytnout zoufale potřebné lidské spojení. HVN-USA uvádí přes 110 skupin fungující napříč celou zemí jak v rámci komunity, tak i v prostředí péče o duševní zdraví. Zapojujeme se do výzkumu i do školení.

B&A: Děkujeme vám a budeme se těšit na pokračování našeho rozhovoru v Praze.

B&A: You have been hearing voices since your early childhood. Can you describe the experience? How did your relationship with your voices changed over time?

Lisa: I am in relationship with three voices that I’ve heard for as long as I can remember. I also experience other voices and sounds, as well as feeling, tasting, and seeing things that others do not. All of these things fall under the banner of the Hearing Voices experience.
When asked about my voice hearing, I usually focus on the three voices as they are often easier for others to understand: One is male and two are female. When I was younger, we were all the same age. As I began to get older, the male voice chose to age with me while the girls chose to stay the same age. He is in his fifties and they are around 5. Unlike many people who have a distinct memory of their voices starting and learn different ways of dealing with their experience, I have always heard them and have always been in relationship with them. I refer to them as companions. They are my friends and my family. While we are generally supportive of one another, we argue occasionally and have gone for periods when we refuse to acknowledge one another. But, mostly, we love and care for one another.
The male voice is a “truth teller.“ He speaks his mind with little filter. He likes to challenge me, support me and play devil’s advocate. Justice is a primary theme for him and he believes that we were fated to become active members of the Hearing Voices Movement. The girls are playful and sweet. They love to sing and often sing to me when I am experiencing times of stress. Within the last several years, they have moved from singing sing-song nursery rhymes to singing more adult music, mostly pop and rock. They are fairly meek and need extra care and support. Sometimes, when the world is being particularly terrible, they are hard for me to find but I can hear them crying. This almost always means that it is time for me to stop what I am doing and care for them, me and what’s happening in my immediate life.

B&A: How did your surroundings react to your voice hearing when you were growing up and later on?

Lisa: When I was little, prior to schooling, my voices and I were pretty much left to ourselves. If adults noticed I was “talking to myself,“ they generally assumed I had “invented little friends“ or some similar explanation for the games and play of children. No one seemed to be all that concerned and I was never confronted or steered away from spending my time the way I chose.
As a result, when I was young, I assumed that everyone heard “extra“ voices. It wasn’t until I was enrolled in school, that I started to catch on. Other children would deny hearing voices of their own and began to tease me. By the time I was in second grade (age 7) I had begun to feel very different than the other children. A teacher took me aside and said that I could no longer bring my voices to school with me and that they would get in the way of my learning. This was a devastating thing to hear. I didn’t know how to leave my voices anywhere and I didn’t want to be bad at school, which is what I heard in my teacher’s comment.
I became extremely withdrawn, that year in school, trying to fit in to something I really didn’t understand. It was in response to the teacher forbidding my voices at school that my voices and I entered what we refer to as “the pact.“ We agreed that my voices would remain silent while I was with other people and we would catch up with each other when I was alone with them.
We remained in this pact until we joined the Hearing Voices Movement nine years ago. My voices still tend to be quieter when I am with others but we’re getting better about “living out loud.“

B&A: In traditional psychiatry voice hearing is often considered a symptom of a mental health disorder. What do you think about this psychiatric model? What kind of other models exist?

Lisa: It wasn’t until the early 1980s that psychiatry even began to become aware of the extent of voice hearing in the general population. As one would imagine, they only came into contact with those who were experiencing distressing voices and had sought help. In an interesting story, it was a psychiatrist, Marius Romme, and a voice hearer and patient of his, Patsy Hage, that were curious enough to change that understanding. After following Patsy’s instincts and creating ways that she could be in conversation with others who heard voices, they reached out to their broader community by way of a talk TV show. Patsy offered her story and she and Marius spoke of how helpful it was for her to be able to talk and listen to others with similar experiences. At the end of the show, they asked for other voice hearers to call in to share their experiences. What they found was that 2/3rds of those that called in, lived in harmony with their voices. It was only 1/3rd of that sample of people who experienced their voices in distressing ways.
That was really the beginning of the Hearing Voices Movement. Since then, a vast amount of research has been done and countless first person stories have been told. There are many, many ways that people understand their voice hearing beyond that of the medical model. Instead of being a symptom of a disordered process, voice hearers are: gifted mediums and empaths, hearing from their loved ones and creators, able to hear spirits or angels, able to receive transmissions from earthly and/or non-earthly entities, for a couple of examples. Many people come to understand their experience as a result of trauma and a creative way the brain seeks to cope with that trauma.
All of these different ways that we understand our experience are frameworks. They are helpful to us so we can organize ourselves around our experience. They are influenced by our cultural teachings. Challenging the framework, itself, in no way supports the voice hearer, so I become frustrated with a mental health system that requires only one understanding. Over the many years that I have been a part of the Hearing Voices movement, I have witnessed many people define their own experience and organize themselves in ways that support them to lead lives they feel are worth living. In contrast, the mental health system overwhelmingly labels the experience in negative ways that lead to increasing distress. Furthermore, people who are supported around developing ways to compassionately cope with their experience do much better long term than those who are given a pharmaceutical and other traditional interventions.

B&A: Can you tell us about your experience with the mental health system? How did it affect you and your voices?

Lisa: As a young adult, in my college years, I was referred to mental health services following a sexual assault. I was in a great deal of distress and was finding life overwhelming. I really wanted help. I was diagnosed and told that I would receive that help. I should make note that I never reported my voice hearing during the years that I was in services. I had endured years of being a closeted voice hearer, watching others labeled as schizophrenic and crazy. Over the years, I received several other diagnoses, many prescription medications and a ever growing list of professionals who never spent more that 50 minutes with me at a time. Many of the people were empathetic, several were helpful but none ever looked at me as a whole person who had experienced great trauma that affected how she was able to move through her world. It wasn’t until I began to see myself that way, that I began to move away from the clinical system. I knew that I would only feel better if I could find ways to live my life that I could be proud of. I wanted new labels: home owner, wife, mother, best friend, co-worker and more recently, international trainer and speaker. I have left the labels of the system far behind. My sense of agency and liberty has returned.

B&A: You use the term ‘psychiatric survivor’ when you speak of your experience. What does it stand for? And why do you think language is so crucial within the context of mental health activism?

Lisa: Many people who have been labeled by the mental health care system and received years of “treatment“ based on that label only to find that they need to move away from that system of care identify as “psychiatric survivors.“ Many of us feel as though we were further traumatized by that system and have had to heal further wounds due to the system’s inability to respond to us in human ways. Most of us came to realize that the healing we sought would not be provided by that system. The term is heard most frequently in activist communities but is becoming more prevalent among those who have chosen to work as “peer specialists.“
Language in mental health activism is extremely important because it has been language that has been used against us. Psychiatric and clinical language sets are almost entirely deficit based. Mental health patients are routinely subjectively labeled with diagnoses that are not only hard for a lay person to understand but form a large generalized idea of who that person is. This allows everyone that comes into contact with that person to continue the generalization and dismiss their actual personhood. This invariably affects a person’s sense of self and sense of agency, leaving them demoralized and further distressed. While it may not be the intent of clinical personnel to have this impact on their patients, it is a very real dynamic that plays out in our services.
Moreover, language sets that are deficit-based and limited in understanding, context and availability to any mutual relationship building can only result in hierarchical relationships where the clinician knows all and the patient can only act as a passive participant. The language used by the mental health field is one such language set.
To counteract the messages that we have received through mental health services, people involved in activism have worked to change the language sets that are used. We do not use clinical language. When others do, we often ask what they mean by the words they have used so that we can better understand them. When reflecting on people or situations that have been framed in a deficit-based way, we respond by pointing out the strengths that have gone unmentioned. Using everyday human language is an example of this language set.

B&A: How do you think psychiatric system reflects hierarchical power structures in society? Can you tell us something about the socio-political factors affecting these structures?

Lisa: As with many of your questions, this one could require an entire paper to respond adequately, but I’ll give it a try.
I witness the psychiatric system to be one that has been created almost entirely by white men, most of whom have had self-serving agendas. Early psychiatry had legitimacy issues and was forever trying to prove that it was as good as other professions like the medical field, for instance. As it became established, it sought to compete more directly with that field, so over the years, it expanded definitions of what was disordered and what wasn’t. The profession created the Diagnostic and Statistical Manual as proof of its worth. The DSM I was published in the 1930s, was 132 pages and listed 106 conditions. The DSM V was published in 2013 is 947 pages and lists over 300 conditions. These publications are created by committee within a political process. Caffeine dependency and grief are now among the conditions that psychiatry considers disordered. These publications are a compendium of subjective definitions and lists of symptoms for assumptive conditions, none of which have ever been scientifically proven. Regardless, the DSM and its practitioners are often considered experts in their field. Their opinions cross into the legal field, becoming law.
Furthermore, the inherent subjectivity of these texts is not able to cross cultural boundaries. What is acceptable in one culture, may not be in another or is even understood in an entirely different way. Psychiatry does not offer any flexibility around these differing aspects of humanity. It is not culturally competent.  Because its framework comes from white culture, complete with its cis patriarchal hierarchies, it is this standard to which all patients must be measured. As a result, people of color, non-binary, gay, queer, trans and female identifying people make up 78% of the patient demographic in the US.

B&A: There is a growing global trend of employing “peer workers” in psychiatric teams. Why do you think of this so-called progressive approach can be also problematic?

Lisa: This one requires another paper but I’ll synopsis as best I can. If you identify as a “peer“ from within the mental health world, you are self-identifying as a patient, as a disordered personality. You are identifying from within a marginalised class. While this class of people may be “invited to the table“ for purposes that benefit those in power, history tells us that that power will never be shared. Creating another strata of psych worker is only adding to a power structure that is already too bloated to be self critical. This position is currently being co-opted around the globe with peer workers, who came to the work to support fellow patients, now being required to exert power over them. They add opinion to case notes, hand out meds and control finances. They are mini mental health workers and they are paid less than those doing the work before they were introduced.
Creating community-based networks, that are not controlled by mental health providers, that exist for no other reason than to support one another in nonjudgemental ways may be a better long term way to offer this desperately needed human connection to those who are receiving psychiatric services. HVN-USA lists over 110 groups operating nationwide both in community and mental health settings. We are also involved in research as well as training.

B&A: Thank you and we look forward to continue our talk in Prague.

Předchozí akce

Past events