DOTKNOUT SE ZVÍŘETE: Rozhovor s Michalem Kolesárem

Rozhovor s Michalem Kolesárem

Img 5767

TOUCHING AN ANIMAL: An interview with Michal Kolesár

An interview with Michal Kolesár

Img 5767

Zprávy z LESa:

Zasíťované slepice. Žijeme v síti a slepice v LESe už také. Včera byly podruhé zachráněné. Před rokem je Michal Kolesár zachránil od neživota ve velkochovu a včera jsme je zachránili od útoku dravce. Přišly o trochu pírek, která jim na holých tělíčkách přes zimu dorostla. Včera ještě nevylezly z kurníku, ale dnes sebraly odvahu a vesele hrabou v síti!

Současně přinášíme rozhovor s Michalem Kolesárem věnovaný tématu otevřených záchran hospodářských zvířat.

Rozhovor vznikl jako součást série Velkochovy a nebyl dosud publikován.

News from the WOODS:
Netted hens. We live in a net and hens in the WOODS as well. They were rescued for the second time yesterday. A year ago, Michal Kolesár saved them from a non-life in a factory farm and yesterday we saved them from a predator attack. They lost some feathers that their bare bodies grew back over the winter. They did not leave the chicken coop yesterday, but today they have gathered their courage and are cheerfully digging in the net!

We also bring you an interview with Michal Kolesár on the topic of open rescue of livestock.

The interview was made as part of the Factory Farming series and has not yet been published.

DOTKNOUT SE ZVÍŘETE
Rozhovor s Michalem Kolesárem

Už řadu let se věnuješ otevřeným záchranám. Můžeš vysvětlit, o co se jedná?

Chodím do objektů, kde jsou legálně mrzačené a likvidované životy zvířat a ilegálně je z nich odnáším do lepších časů a bezpečnějších domovů. Slepice, kachny, prasata, králíky, jehňata, lišky. Dělám to s odkrytou identitou, protože odmítám, že bych dělal něco špatného. Místo „Otevřené záchrany" jsem teď začal používat termín „Záchranná akce". Základní důvody jsou dva. Chci více zdůraznit záchrany a máme kombinovaný tým. Tvář ukazuji já, Lukáš Krása a Petra Musilová, ostatní jsou pod maskou.

Jak ses k záchranám dostal a jaká forma boje za práva zvířat a zlepšení jejich životních podmínek jim předcházela?

Kdysi jsem se při jedné investigaci v hale s tzv. brojlerovými kuřaty díval na ptáčata, která ani nedokázala pořádně prodýchat dospělou svalovinu na dětském těle. Ztěžka se batolila, padala na bok, snažila se posunovat za pomoci křídel. Uvědomil jsem si, že mě vůbec nezajímá jejich právo na život nebo svobodu nebo cokoli. Že mě nezajímá moje povinnost jim pomáhat nebo povinnost mít soucit nebo povinnost cokoli. Že právo ani povinnost nemají nic společného s tím, že nechci ubližovat, kde nemusím. Nejsou můj zdroj ani prostředek. Není to můj koncept. Nebojuji za práva zvířat, včetně lidí. Prostě jsem ku pomoci, kde mám možnost a sílu. To je vše.

Nezajímá mě průmyslový aktivismus. Nejsem aktivista za práva zvířat. Nepodporuji petice ani žádnou jinou žebrotu k mocnostem pekelným, zemským ni nebeským. Nestarám se o legislativu a nevysílám zprávu voleným ani nevoleným zástupcům. Nepoužívám termín carnismus, který je stejně oblíbený jako povrchní. Nemám člověka za původ a příčinu všeho zlého, přijde mi to narcistní, ale chápu, že nalezení nepřítele zjednodušuje pohled na svět i orientaci, protože zbavuje otázek a dává pocit vyřešené hádanky. A pokud vidím na výrobcích Nestlé, Unileveru nebo podobného nesmyslu značku Vegan, tak považuji značku Vegan za informační ohledně složení a zároveň za neetickou sračku.

Moje veřejné začátky jsou spojené s organizací ohz-ochránci hospodářských zvířat. Byl jsem v rešeršním týmu, byl jsem mluvčí a prezident. Když jsem odešel, tak jsem založil projekt realita.tv, jehož součástí byly i otevřené záchrany. Když jsem odešel, založil jsem web michalkolesar.net a od té doby jedu pod svým jménem. Teď, společně se svými blízkými občas zvažuji co dál. Jestli udělám a uděláme nějakou změnu, jakou, jestli se mi chce a k čemu by to bylo.

Kdy jsi realizoval první otevřenou záchranu a jak probíhala? Co je pro úspěch záchran nejpodstatnější a co jsou jejich největší rizika?

První otevřená záchrana byla v srpnu 2006. Odnesli jsme 11 slepic a dali jim nový domov. Záznam z akce je u nás na webu. Kdo chce, ať se podívá.

Důležitá je odvaha, protože když ji nemáš, tak nic neuděláš. Příprava, protože ti umožní poznat terén, situaci a pomůže ti zvolit vhodné prostředky. Dotknout se zvířete, protože jinak nepochopíš o čem to je. Schopnost přizpůsobit se, protože všechno může být jinak, než si naplánuješ. Můžu pokračovat dál, ale tohle nechám jako základ.

Největší riziko je, že se to nepovede a zvířata zůstanou, kde jsou.

Pokud jde o někoho, kdo se rozhoduje, jestli začít se záchrannými akcemi, většinou jim říkám možná rizika. Problémy ve škole nebo v práci, problémy v rodině, ztráta přátel, možné zatčení nebo kriminál, když se impérium rozhodne, že už stačilo, život s popsaným trestním rejstříkem, kdy půjdou někam žádat o práci a když se jich zeptají, co dělali předtím, tak řeknou, že seděli za ekoterorismus.

Taky jim říkám, že jediné čeho lituji já, je, že těch zachráněných zvířat není víc a toho, kolik času jsem ztratil v nesmyslech, kterých je aktivismus plný, protože lidi je zapotřebí zabavit, aby nezlobili. Vyrobit bezpečnou show, kdy se vlk nažere a koza zůstane celá. Říkám jim, že jsou lidé, s nimiž bych už dnes nemluvil a organizace, s nimiž bych nespolupracoval, protože mít stejné téma nestačí a ani to neznamená, že chcete a bojujete za stejnou nebo podobnou věc.

Opakovaně jsi veřejně vystupoval s instruktážní přednáškou/workshopem Ber slepici a běž, která obsahuje informace založené na tvých zkušenostech z otevřených záchran, upozorňuje na rizika atd. Jaký jsi zaznamenal na takové instrukáže reakce-rozšiřuje se u nás okruh lidí, kteří se pokoušejí o realizování podobných záchran? Šíří se to?

Informace z workshopu se dají využít nejen k záchranám, ale i k investigacím nebo sabotážím. A nejen v Československu. A nejde jen o rozšíření okruhu. Ve Španělsku mi přišli poděkovat lidé, kteří dělají akce. Za to, že si uvědomili spoustu chyb, které dělají a za to, že teď vědí, jak to změnit.

Hodně lidí se zúčastní třeba jen pár záchran a pak toho nechají. Většinou, když zjistí, že jim to nabourává běžný život víc, než jsou ochotni si nechat nabourat. Říkám to jako konstatování, nikoli soud. Nikdo nemá povinnost někomu pomáhat.

Tvoje rozhodnutí dělat otevřené záchrany mi nepřipadají jako utopické akce, které se nepodílejí na změně systému. Naopak. Jsem přesvědčená o tom, že takové aktivity potřebujeme, aby upozornily na to, jak extrémní situace hospodářských zvířat je a jak zoufale pomalu se dějí změny, přispívající ke zlepšení jejich podmínek. Jak vnímáš otevřené záchrany v kontextu úsilí o systémové změny na poli práv hospodářských zvířat?

Záchranami se nesnažím na něco upozornit ani neusiluji o systémové změny. Jen chci zachránit ta zvířata, která zachránit mohu. Tečka.

V naší sérii v rámci Institutu úzkosti jsme se věnovali tématu velkochovů hospodářských zvířat, ale i přeneseně jiným podobám velkochovů ve společnosti (v prostředí školy, porodnice atd). Snažíme se tak ukázat princip velkochovů jako nepřijatelný v jakémkoliv případě, přestože se zaměřujeme primárně na situaci hospodářských zvířat. Jak bys popsal princip velkochovů ty, na čem je založený a co je pro tebe na něm nejvíc nepřijatelné?

Velkochov je meliorativum pro intenzivní a koncentrovaný provoz, který vnímá život jako průmyslovou komoditu a je orientovaný na zisk. Za tím účelem obchoduje se životem, mrzačí jej a likviduje. Je to velmi lákavý systém, protože umožňuje dobře plánovat, automatizovat, regulovat a snižovat náklady. K tomu potřebuje modifikovat své produkty i jejich prostředí do co nejvíce stejného nebo aspoň podobného stavu a zbavit je všeho, co překáží možnému zisku.

Stačí to k pochopení toho, co je na tom pro mě nepřijatelné?

Jak to vypadá v halách velkochovů v noci? Můžeš přiblížit takovou "návštěvu"?

Přijdeme, rozestavíme hlídky, zkontrolujeme spojení, čekáme, jdeme dovnitř, bereme zvířata, jdeme ven, někdo jde domů, někdo veze zvířata do nového domova.

Jak to pro koho vypadá, záleží v mnoha ohledech i na tom, kdo se dívá, jestli a co očekává, jestli chápe to, co vidí. S někým to nijak zvlášť nepohne, protože ho to vlastně z pohledu těch zvířat ani nezajímá, někomu to praští s vesmírem, někomu zůstanou roztrhané oči a někdo je aspoň hraje, někdo se otočí, uteče a všechno, co viděl, přikryje igelitem nebo zaháže kamením. Různí lidé mají k ostatním zvířatům různý vztah a dávají jejich životům různou hodnotu. To platí i o těch, kdo chodí na záchrany. Nejsme podle jedné šablony.

Já mohu mluvit za sebe. Čím více toho vím a čím více jsem toho viděl, tím je všechno těžší. Intenzita a frekvence srdečního šelestu se zvyšuje. S ničím jsem se nevyrovnal. Vlastně se ani vyrovnat s tím, že tam jsou a s tím, že občas odcházíme s prázdnýma rukama, nesnažím a nechci. Kým bych byl, kdybych s tím byl srovnaný?

Zmiňoval jsi, že občas chodíš ke zvířatům jen s nimi strávit nějaký čas a hladit je, být s nimi, když pro ně nemáš nové domovy. Trvalo dlouho vyrovnat se s touhle situací, naučit se odcházet s prázdnýma rukama?

Už dlouho jsem takhle nikde nebyl. Asi bych měl. Aspoň je pohladit nebo podrbat. Půjdu, až nebudeme mít domovy. Teď máme asi osm nebo devět nezveřejněných záchran, takže jsme byli buď na průzkumu, nebo na záchraně.

Řada organizací věnujících se situaci hospodářských zvířat u nás ale i v zahraničí razí tzv. pozivní strategii, tedy nejde cestou obviňování viníků, ukazování drastických záběrů, sdílení reálného stavu, ale pokouší se motivovat veřejnost jinak, skrze pozitivní příklady a nabídnuté možnosti změny. Jak ty si myslíš, že by edukace o utrpení hospodářských zvířat měla vypadat? Jaké vidíš smysluplné, funkční strategie? Nebo je to něco nad čím záměrně už odmítáš přemýšlet?

Je nějaký pozitivnější příklad než jít a odnést zvířata do lepších životů?

Svět je ve sračkách kvůli přetahování se o moc, kšeftování a manipulováním s kdečím ve jménu kdečeho. Kvůli snaze mít pořád všechno pod kontrolou, nadcenění lidského významu a ducha a z toho plynoucí arogance. Kvůli poslušnosti tam, kde by mělo být vzepření.

Myslím, že nejlepší je ukazovat to, co vidím. Zbavit se touhy manipulovat, ať již pozitivním nebo negativním a přestat manipulátory podporovat a živit. V ochraně zvířat je jich nadúroda. Ani já už v nich mnohdy nepoznám, kdy lžou, kdy mluví pravdu a kdy jsou strategičtí s odkazem na pragmatismus.

Kdysi jsem řekl, že hnutí na ochranu zvířat se většinově rozvíjí v duchu toho, že nevadí, když mělce, hlavně, že do široka. Chtějí po jiných otevřené oči a sami mají na těch svých otevřených klapky. Jsou tak ochranářští vůči těm, kdo ubližují zvířatům, tak moc se jim snaží zalíbit, nezranit jejich city, nenarušit komfortní zónu, že to až samotná zvířata odsouvá na vedlejší kolej. Do toho pořád samé strategie a dobývání kvót. To už je obsese.

Respektuji ty, kdo propagují veganství a pomoc zvířatům informačními stánky, ochutnávkami, sportováním, postáváním s letáky před cirkusem nebo řeznictvím. Stejně i ty, kdo kácí posedy, propichují pneumatiky na jatkách, dělají investigace, záchrany, krmí toulavé kočky nebo fungují v azylu. Ale jsem si vědomý, že pokud dělají tohle a zároveň podporují, posilují a rozvíjí systém založený na tržnici, instruktivní a destruktivní moci, systém, který obchoduje a bije, aby panoval, tak bude život pořád pro většinu zvířat, včetně lidí, k nežití nebo nešťastnému žití.

V hnutí za osvobození zvířat by tím prvním a základním měly být záchrany zvířat a starost o zachráněná zvířata. Všechno ostatní je support. Důležitý support. Uvědomuji si to. Nechci snížit hodnotu toho ostatního ani nikoho urazit, skutečně ne, ale pokud má někdo jako prioritu třeba povídání, promítání, pochodování nebo investigace, tak ať si to nazve třeba hnutím pro lepší informovanost o životě zvířat. Protože rozhoduje obsah.

Máš nějakou vizi světa, který by nebyl založený na utrpení a vykořisťování, ale stál by na jiném druhu vztahů a jiných hodnotách?

Nemám takovou představu a vidění. K čemu by mi byly?

TOUCHING AN ANIMAL
An interview with Michal Kolesár

For a number of years you have been carrying out open rescues. Can you explain what these are?

I go to buildings where animals are legally crippled and liquidated and illegally take them away to better times and safer homes. Hens, ducks, pigs, rabbits, lambs, foxes. I do this without concealing my identity, because I reject the idea that I’m doing something wrong. Instead of “open rescue” I’ve now started to use the term “rescue action”. There are two basic reasons for this: I want to place greater emphasis on the rescue, and we have a mixed team. Lukáš Krása, Petra Musilová, and I show our faces, while the rest remain behind a mask.

How did you start doing rescues, and what kinds of struggle for animal rights and improved living conditions preceded them?

Once, during an investigation in a shed full of so-called broiler chickens, I looked at the chicks, who couldn’t even breathe properly with adult musculature on their child bodies. They toddled around with difficulty, fell on their side, tried to move using their wings. I realized that I was not at all interested in their right to life or freedom or anything else. That I was not interested in my obligation to help them or my obligation to have sympathy or any other obligation. That neither rights nor obligations had anything to do with the fact that I didn’t want to cause harm where I didn’t have to. They are neither my resource nor my means. It’s not my concept. I’m not fighting for the rights of animals, including humans. I am simply providing help where I have the opportunity and the power. That’s all.

I’m not interested in industrial activism. I am not an animal rights activist. I don’t sign petitions or participate in any other begging of infernal, mundane, or celestial powers. I don’t care about legislation and I don’t send out messages to elected or unelected representatives. I don’t use the term carnism, which is as beloved as it is superficial. I don’t take humans to be the origin nor the cause of all evil; this strikes me as narcissistic, though I understand that finding an enemy simplifies one’s view of the world and one’s orientation, in that it rids one of questions and gives one a feeling that the puzzles have been solved. And if I see a Vegan label on the products of Nestlé, Unilever, or other such nonsense, then I consider the Vegan label to be informative as regards composition and, at the same time, an unethical piece of shit.

My public origins are connected with the organization pfa-protectors of farm animals [ohz-ochránci hospodářských zvířat]. I was on the research team, I served as spokesman and president. When I left, I founded the project, realita.tv, which included open rescues. When I left, I founded the website michalkolesar.net, and since then I have worked under my own name. Now, together with those close to me, sometimes I’m figuring out what next. Whether I, and we, will make a change, what it will be, whether I am inclined to do so, and what the point would be.

When did you first carry out an open rescue, and how did it go? What is most important for a successful open rescue, and what are the greatest risks?

The first open rescue took place in August 2006. We took 11 hens and gave them a new home. A record of the action can be found on our website for anyone who would like to take a look.
Courage is important, because if you don’t have it, you won’t do anything. Preparation, because it allows you to know the terrain and helps you to choose the appropriate means. Touching an animal, because otherwise you will not understand what it’s like. The ability to adapt, because everything can be different than what you plan. I could continue, but I will leave that as a foundation.

The greatest risk is that it won’t work and the animals will stay where they are.

With someone who is deciding whether to start taking part in rescue actions, I usually tell them the possible risks. Problems in school or at work, problems in the family, loss of friends, potential arrest or imprisonment if the empire decides that that’s enough, life with a criminal record, when they apply for a job somewhere and they’re asked what they did before, they’ll say that they served time for ecoterrorism.

I also tell them that the only things that I personally regret are that I haven’t been able to rescue more animals and how much time I wasted on nonsense, which activism is full of because people must be entertained to keep them from acting out. Creating a safe show where you can have your cake and eat it too. I tell them that there are people with whom I would no longer speak and organizations with which I would not work, because it’s not enough to work on the same topic, and that this doesn’t mean that you want and are fighting for the same, or similar, things.

You have on multiple occasions run the instructional lecture/workshop Take the Hen and Run [Ber slepici a běž], which contains information based on your experiences from open rescues, points out the risks, etc. What reactions have you gotten to these workshops – have they expanded the circle of those who attempt to carry out rescues like yours? Is it spreading?

The information from the workshop can be used not just for rescues, but also for investigations or sabotage. And not just in Czechoslovakia. It’s also not just a matter of expanding the circle. In Spain people who carry out actions came to thank me for making them realize that they were making a number of mistakes, which they now knew how to fix.

Many people take part in just a couple of rescues and then stop. Usually when they realize that it’s disrupting their everyday life more than they are willing to allow. I state this as a fact, not as a judgement. Nobody has an obligation to help others.

Your decision to carry out open rescues does not seem to me to be a utopian action that doesn’t contribute to systemic change. On the contrary. I’m convinced that we need activities like this to draw attention to how extreme the situation is for farm animals and how desperately slowly things are changing, helping to improve their conditions. How do you see open rescues in the context of efforts to effect systemic change in the field of rights for farm animals?

In carrying out rescues, I am not trying to draw attention to anything, nor am I attempting to effect systemic change. I simply wish to rescue whatever animals I am able to. Period.

In our series for the Institute of Anxiety we addressed the topic of factory farming of animals, but also, metaphorically, other kinds of factory farms in society (in schools, maternity hospitals, etc.). In this, we were trying to show that the principle of factory farming is unacceptable in every case, even though we focused primarily on the conditions of farm animals. How would you describe the principle of factory farming, what is it founded on and what you find most unacceptable about it?

Factory farming is a euphemism for intensive, concentrated operation that sees life as an industrial commodity and is oriented towards profit. Toward this end, it does business with a life, cripples it, and liquidates it. It’s a very appealing system because it allows people to easily plan, automate, regulate, and lower costs. To do so, one must modify one’s products, as well as their environment, to be in as identical – or at least similar – a state as possible and rid it of all that interferes with potential profit.

Is that enough for understanding what about it I find unacceptable?

What do the sheds of factory farm sheds look like at night? Can you describe a nighttime “visit”?

We arrive, set up lookouts, check our communications, wait, go in, take the animals, go out, someone goes home, someone takes the animals to their new home.

What it looks like depends in many respects on who is looking, whether they have any expectations and what they are, whether they understand what they’re seeing. Some aren’t particularly moved by it because they aren’t really interested in the animals’ perspective, some are hit with the force of the universe, some leave in tears and some at least fake it, some turn around and escape and cover up everything they saw with a plastic bag or stones. People have different relationships towards other animals and assign different values to their lives. That also applies to those who do rescues. We don’t all fit the same template.

I can speak for myself. The more I know about it and the more I have seen of it, the harder everything is. The intensity and frequency of my heart murmurs is increasing. I have not come to terms with anything. As far as coming to terms with the fact that they are there, really, and that sometimes we leave with empty hands, I don’t try, nor do I want to. Who would I be if I were reconciled with it?

You mentioned that sometimes you go just to spend some time with the animals and pet them, just to be with them when you don’t have new homes for them. Did it take a long time to come to terms with this situation, to learn to leave with empty hands?

I haven’t done that in a long time. I guess I should. At least to pet or scratch them. I will go when we don’t have any more homes. Now we have about eight or nine unannounced rescues, so we have been doing either reconnaissance or rescues.

A number of organizations devoted to the conditions of farm animals, both here and abroad, promote a “positive” strategy: not to accuse offenders, show drastic footage, or share the actual situation, but to try to motivate the public in other ways, through positive examples and offering opportunities to make a change. How do you think people should be educated about the suffering of farm animals? What do you see as a meaningful, functional strategy? Or is this something that you intentionally refuse to think about?

Is there a more positive example than going and taking animals away to better lives?

The world has gone to shit because of power struggles and dealing and manipulating just about anything in the name of all sorts of things. Because of the effort to have everything always under control, overvaluing the significance and soul of humanity and the arrogance that stems from that. Because of obedience where there should be resistance.

I think that the best thing to do is to show what I see. To rid myself of the desire to manipulate things in either a positive or a negative light and to stop supporting and sustaining manipulators. Animal rights has a bumper crop of them. A lot of times even I can’t tell when they’re lying, when they’re telling the truth, and when they’re being strategic and making reference to pragmatism.

I once said that the animal rights movement has developed mainly in the spirit of: it’s okay if it’s shallow, as long as it’s broad. They want others to open their eyes while covering their own open eyes with patches. They are so protective towards those who harm animals, so much do they try to appeal to them, not to hurt their feelings, not to take them out of their comfort zone, that the animals themselves are sidelined. Add to that always the same strategies and chasing quotas. It’s an obsession already.

I respect those who promote veganism and helping animals through information stands, tastings, sports, handing out flyers at a circus or butcher. Also those who cut down tree stands, puncture tires at slaughterhouses, do investigations and rescues, feed stray cats, or work at shelters. But I am aware that, if they do all that and at the same time support, strengthen, and cultivate a system founded on the free market, instructive power, a system that does business and rules with a whip in hand, then life will still – for the majority of animals, including humans – be unlivable, or not happily so.

The first thing, the foundation of the animal liberation movement should be rescuing animals and caring for rescued animals. Everything else is support. Important support. I recognize this. I don’t want to devalue others or insult anyone, really, I don’t, but if someone has as a priority, say, speaking, showing movies, marching, or investigating, then let them call it the movement to better inform about the life of animals. Because what matters is the content.

Do you have a vision of a world that would not be founded on suffering or exploitation, but on some other kind of relationship and other values?

I don’t have any such idea or vision. What good would that do me?

Img 5786
Img 5788 2
Img 5786
Img 5788 2

Předchozí akce

Past events

  • 03/06–18/06/2023

does not trust glasses